Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > An´givare
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

An´givare
Jitka Elanor Prokopová 

Slunce zapadalo. Bála se. Od otce často slýchávala, že po setmění les ožívá zvířaty, která se vydávají na lov za potravou. Jak tak o tom přemýšlela, vlastně se jí ani moc nechtělo skončit v žaludku některého z nich. Rozeběhla se. Běžela stále rychleji, jako by mohla utéci před tmou, která padala na les všude kolem. Ještě k tomu ta mlha… Větvičky smrků ji šlehaly do tváří a ona před nimi musela přivírat oči. Bodaly jako jehly. Seběhla z cesty a už ji znovu nenašla. Ztratila se, a přestože věděla, že nemá šanci, běžela dál. Nevzdávala se. Mohlo jí být tak čtrnáct, patnáct let, víc určitě ne. Měla světlé vlasy, které zářily do tmy okolo. Štíhlounká a drobná, byla vlastně ještě dítě.Utekla asi před dvěma hodinami, od té doby střídavě šla, a běžela. Najednou zakopla o kořen a už neměla sílu vstát a jít. Schoulila se do klubíčka a usnula vyčerpáním…

 Potkani projížděli vesnicí. Otec jí zakázal vycházet z domu, ale ona si nemohla pomoci, musela ji vidět. Slýchala o ní různé zkazky už nějaký čas. Říká si prý Falka. Chtěla být jako ona. A alespoň na plácku za kůlnou se jí stávala. Do vlasů péro, šátek kolem krku a klacek, totiž meč přes záda. Jenže potom přišel otec, podíval se na ni a beze slova odepjal řemen…Zbil ji. Její milý hodný tatínek ji prvně v životě uhodil. A kdyby jen jednou! Zjistila, že asi není tak hodný, jak se jí zdálo. Vždyť si jen hrála! Tak utekla. Rozhodla se běžet za Potkany, aby ji vzali mezi sebe tak jako Falku. Běžela lesem a hrozně se bála. Na vrcholky stromů dopadaly poslední paprsky slunce. Pomalu se snášel soumrak. Ta cesta jako by nikde nekončila. A vlastně – jaká cesta? Dávno ji ztratila. A nikde nikdo. Najednou se z křoví před ní ozvalo hrozné zařvání a něco se vrhlo proti ní…

 „Áááááá…“
Vera vedle ní se rozčileně posadila. „Už zas? Malá, nemůžeš jednou přežít noc bez toho jekotu?Jak při tom mam asi spát?“ Vera ji neměla ráda. Dívka ani nevěděla proč. A nelíbilo se jí, jak ji oslovovala. Malá… Za ty čtyři měsíce, co ji zná, jí ještě neřekla jinak. A navíc to naučila i všechny ostatní.
„Promiň, nechtěla jsem tě probudit,“ omlouvala se dívka. Vera už zase ležela. „Koukej chrápat, ráno vstáváme. A buď ráda, žes nevzbudila Vydřichvosta, utrh' by ti palici, kačeno.“ Vlastně jí říkala ještě jinak. Kačeno. Anebo huso. Když ji našli, nevěděli, jak se jmenuje. Tak jí říkali prostě malá. Původně sice chtěla, aby jí říkali Falka, ale jen se jí vysmáli. I tak jim byla vděčná, že ji u sebe nechali. Vlastně to všechno byla zásluha Elyanne.

***

 „Hej, Vydřichvoste, leží tu ňáká holka!“
„A co já s ní? Dneska už sem jednu měl. Ale ta byla, mrcha, divoká! A jak kousala!“
„Ale tahle je malá! Slyšíš? Malá dh’oine!“
„Tak na ni kašli a pojeď! Do hajzlu, máme tam bejt za svítání!“
„Sakra, přece ji tu nenecháme!“
„A co jinýho? Chceš ji snad brát s sebou?“
„A když jo?“
„Nemáme dalšího koně!“
„Vezmu ji k sobě, ty burane!“
Plavovlasá elfka sesedla a zvedla dívku do náruče. Ta neměla sílu promluvit, natož se bránit.
„Hej, Vero, jako peříčko! Nechceš ji za klobouk?“ volala elfka se smíchem.
„…s uhodla! Našlas ji, tak si ji vez!“
„Víš, tobě bych nesvěřila pytel sena, tím spíš ne dítě.“ přehodila ji přes sedlo a sama pak nasedla za ni.

***

 „Malá, vstávej, čeká nás dlouhej den!“
„Víš co, Sojko?“ zeptala se a vyslovila ve Starší mluvě něco, co od ní ještě neslyšeli.
Ozval se výbuch smíchu.
„Nu, což o to, malá, já bych se tomu nebránil, ale ty asi jo…“ pochechtával se Sojka. Podezřívavě se na něj podívala, ale sotva se setkala s jeho černýma očima, uhnula pohledem. Líbil se jí. Nebyl moc vysoký, převyšoval ji sotva o hlavu, ale měl hezkou tvář a jeho svaly při každém pohybu napínaly látku košile. Vtom si všimla, kam směřuje jeho pohled. Pobaveně sledovala, jak očima lačně hltá její zpola odhalený hrudník. Vstala, vyběhla zpod stromů a cestou k rybníku ze sebe shazovala oblečení. Věděla, že ji stále sleduje. Nahá skočila do vody, a zatím co se myla, pohroužila se znovu do vzpomínek.

***

Kolem stolu seděl jeden muž spolu se dvěma mladými elfkami. Čekali na zbytek hassy.
„Tak co, malá, nemáš hlad?“ zeptala se plavovláska. Dívka už věděla, že se jmenuje Elyanne.
„Nejsem malá,“prohlásila, ale rychle se vrhla ke stolu, jakoby se bála, že na ni nezbude.
„A jak vás tedy máme oslovovat, vzácná paní?“ zeptala se jízlivě ta druhá, černovláska, kterou volali Vera.
Dívka si nevšimla ironie a bezelstně pravila: „Falka.“
Tvářila se, že neslyší bouři veselí, kterou vyvolala.
„Víš, malá, na to jsi ještě moc…chm…řek bych malá, ale nerad bych tě urazil,“ozval se posměšně hejtman Pinta, kterému ale nikdo neřekl jinak než Vydřichvost. Byl to, pravda, nepříliš vysoký, zato však neskutečně křivonohý muž po její levici.
„Taky bych tě nerada urazila, ale nezapletl ti někdy někdo nohy do copu?“
Pinta se začal výhrůžně zvedat ze židle, ale Elyanne ho pohybem ruky zastavila a ukázala mu, ať se zase posadí. „Kašli na to, je to ještě dítě, neví,  co říká,“ řekla a otočila se k dívce: „A ty? Co máš v plánu kromě hloupýho tlachání a provokování?Kam teď půjdeš?“
„No, tam, kam půjdete vy…“ začala, ale byla přehlušená jejich smíchem. Jediná Elyanne se tvářila vážně.
„A už jsi měla v ruce meč?“ zeptala se.
„Ses pomátla, ne? Nemůžem si pověsit na krk nějakýho haranta! Podívej se na ni, z tý zbojník nikdy nebude! Je to vesnická holka! Nemůže to umět s mečem, umí tak nejvejš stlát postele a možná ani to ne!
“ křičel Vydřichvost.
„No a?“ elfka se sebevědomě usmála. „Tak ji to prostě naučím.“ 
„Co ji chceš učit? Stlát? Dyť to sama neumíš!“ ušklíbl se hejtman. Za odpověď už jí nestál.
Do krčmy vstoupili dva elfové a jeden muž. Hassa byla kompletní a malá už k ní neodlučitelně patřila.

***

„Ty, malá, poslyš, víš ty vůbec, cos to Sojkovi vlastně řekla?“ zeptala se Elyanne, která přišla za dívkou k vodě.
„No…ne tak docela. Včera to volala Vera na Leška.“
„Jo, a asi víš, co s ní potom dělal, viď?“
„Ale…ona se, hm, zlobila…“ řekla malá nejistě.
„Omyl, děvče,“ pravil Lešek, který se najednou objevil vedle elfky na břehu. „Ona si o to řekla.“

Vyrazili. Sojka na sever, oni na jih. V poledne měli být v Loredu, městečku asi pět mil od lesa, kde přespali. Konala se pouť a oni chtěli nakrást pár koní. Ne že by už neměli z čeho žít, ale nudili se. Cesta vedla mírně zvlněnou krajinou a malá začala zase vzpomínat.
Za ten půlrok, co byla s Vydřichvostovou hassou, poznala, jací jsou všichni její členové. Vydřichvost pro ni byl jen vůdce hassy. Nic k němu necítila. Elyanne měla za matku a sestru v jednom. Neměla ráda Veru, která se k ní chovala jako k sokyni. S Eleschiem, elfem, kterému se říkalo Lešek, si ráda povídala. Byl vzdělaný a uměl se vcítit do druhého. Druhý elf nemluvil s nikým, a nikdo z hassy ani neznal jeho jméno. Byl s nimi a nechal by se pro ně zabít. Poslední u hassy byl Vejr, který snad ani nedokázal myslet na něco jiného než na ženské. Ten ji spolu s Elyanne naučil všechno, co potřebovala, aby mohla zůstat s nimi. Naučil ji zabíjet. To stačilo. Sojka k nim vlastně ani nepatřil. V podstatě jim jen dohazoval “obchody“. Zjišťoval kdy a kudy pojedou vozy se zásobami a zbožím, kočáry významnějších šlechticů, kdy budou vesnicemi projíždět výběrčí daní, anebo kde leží nějaký vojenský tábor. Nejdřív ji měl za dítě a pouhou přítěž, ale po několika setkáních s ní změnil názor. Snad proto, že trochu vyrostla a daly se sní už dělat i jiné věci než hrát karty.

Vjeli do města. Uvázali koně před hospodou a vydali se na náměstí, odkud se ozýval veselý křik a vyvolávání trhovců. Malá nic takového ještě neviděla.Tolik stánků, kolotoč poháněný dvěma starými utahanými kobylami, bába věštkyně, střelnice, kovářský nabízející přezky a ostruhy, mečíř vychvalující své nože, meče a dýky, ve starém sudu od vína mořská panna, která byla mořská stejně málo jako byla panna, alchymisté nabízející zaručeně účinné lektvary, potulní kejklíři a mezi tím vším spousta lidí, převážně dětí, a… Potkani. Ty už ale znala. Vjeli na náměstí, jako by se neměli čeho bát. Lidé zmlkli a rychle se jim klidili z cesty, ale jakmile zjistili, že Potkani přijeli stejně jako ostatní pouze na pouť, rozhlučeli se snad ještě více než předtím. Vepředu jel Giselher, jemu po bocích pak Jiskra a Kayleigh. Z nimi jely Falka s Mistle. O těch dvou lupičkách nekolovaly zrovna lichotivé zvěsti. Vždyť tenkrát, když přijeli do jejich vesnice, sama viděla, jak se držely za ruce. A teď zase. Asi na tom bude něco pravdy. Další Potkani, jejichž jméno malá neznala, vedli dva kradené koně na prodej. „Hm, trakheni,“ pomyslela si obdivně. Sotva Potkani sesedli a uvázali koně, obklopili je handlíři. Falka a Mistle se vydaly mezi stánky. Malá si jako ve snu prohlížela mladou dívku s popelavými vlasy v zelené kamizolce a pérem na baretu. Sledovala její krásnou chůzi, viděla zelený záblesk v jejích očích, když se k ní přiblížil Vejr a něco vykřikoval, obdivovala rychlost, s jakou dívka vytáhla meč, a dříve, než se jí Vejr stačil dotknout, mu jediným švihnutím proťala hrdlo. Sledovala, jak se při tom ladně zhoupla v bocích, otočila se a ťala znovu. Jako ve snu pozorovala, jak se země kolem Vejra barví do červena. Málem se strhla rvačka. Potom Vydřichvost mluvil s Giselherem  a přijal od něj měšec s penězi. Dříve, než ve stísněné náladě vyrazili na cestu zpět, viděla Veru, jak vede mladou rudovlasou elfku k Vydřichvostovi. Ukázal jí na Vejrova koně. Nasedli, a spolu s rudovláskou, která se k nim přidala, odjeli u města.

 Teprve za několik dní, když se ukládala ke spaní, si malá v plné míře uvědomila, co se vlastně stalo. „Vejr je mrtvý. Nahradila ho ta…jak že se…aha, Lenna,“ přemýšlela. Ta elfka jí byla sympatická. Dokonce víc než Elya. Byla drzá a provokovala. A uměla to s mečem skoro tak dobře jako Vera, a to už je co říct. Vera totiž dřív patřila ke Scoia’tael a k Pintovi se přidala potom, co uprchla ze zajetí vojáků, kteří rozprášili její komando. Lenna měla ze všeho legraci, byla divoká a ráda se bavila. O tom se ostatně přesvědčili, když ji našli s Leškem v kupce sena. Vera se kvůli tomu zlobila. Nemá Lennu ráda, ale to u ní není nic tak zvláštního. Nemá ráda žádnou z dívek, které patří k hasse. S těmito myšlenkami malá usnula.

 Další den číhali v lese. Vojáci měli odjet z tábora už před polednem, ale ačkoliv už slunce stálo vysoko nad jejich hlavami, nezdálo se, že by se v táboře něco chystalo. „Že by klid před bouří?“ napadlo malou. „Za chvíli se z ničeho nic rozezní trubka a… Z ničeho nic se rozezněla trubka. V táboře nastal křik a shon. Brzy byli koně osedláni a vojáci připraveni k odjezdu. Znovu se ozvala trubka, skoro všichni opouštěli ležení a mizeli v lese na druhé straně. Zůstalo jen pár mužů na hlídce. Vydřichvost dal rukou znamení. Vyrazili kupředu. S křikem vjeli do tábora a sledovali tváře mladých voláčků, kteří za své krátké působení v armádě ještě neviděli nepřítele ani na mapě, tím spíš ne takhle zblízka. Asi se divili, kde se tu najednou vzali ačkoliv teď už jim to mohlo být upřímně jedno. Malá se činila. Muž, který se vrhl proti ní, nestačil ani zaútočit. Meč zasvištěl vzduchem a dopadl za levé ucho vojákovo. Ten se před svým pádem podíval na dívku, která ho zranila, aby v následující chvíli užasl. Takhle si vždy představoval vílu a ne někoho, kdo pro něj bude znamenat smrt. Krev z rány na hlavě se mu přelila přes oči a on se propadl do milosrdné tmy.
„Vidělas, Lenno? Sem dobrá! Ani nehlesnul!“ jásala dívka. To, že právě zabila člověka, jí bylo celkem jedno, snad až na to, že byla šťastná, jak rychle to dokázala. Za tu dobu, co byla s hassou, ji naučili zabíjet bez váhání a nechvět se při pohledu na krev a mrtvé. Už si z toho nic nedělala. Teď ji zabíjení bavilo a úplně zapomněla, že to někdy bylo jinak.
„Jsem lepší! Koukni na něj,“ smála se Lenna. Malá se podívala a musela uznat, že je to pravda. Voják, který vyšel na Lennu, ležel v tratolišti krve na zemi. A jeho hlava o pár sáhů dál. Vydřichvost je nechápal. „Berou zabíjení jako zábavu,“ přemýšlel. „Možná, že kdyby…“
Myšlenku nedokončil.Z lesa se vyřítila spousta vojáků na koních.
„Nasedat!“ zařval Pinta. „Do hajzlu, zdrháme!“ to ale nestihli. Ve chvíli, kdy už byli na koních, se k  nim přiřítila první řada útočících vojáků. Vydřichvost se díval kolem sebe. Viděl malou, jak se statečně ohání mečem. Viděl Elyanne, která nedbala na krvácející rameno a bojovala jako lvice, když chrání svá mláďata. Viděl oba elfy, kteří svorně rozsévali smrt po svém okolí. Viděl Lennu stínající jednu hlavu za druhou. A Veru pro krev nepřátel, která stříkala všude kolem ní, málem ani neviděl. Neviděl ani meč, který se bleskově přiblížil k jeho hlavě. Ozval ses třesk železa o železo. Vydřichvost se ohromeně podíval do Lenniných modrých očí. „Někdy mi to vrátíš,“ pokrčila rameny. V tu chvíli už první nápor polevil, a tak se mohli obrátit a vjet do lesa. Štvali koně hlava nehlava, větve je šlehaly do tváří a mnohdy je některá málem vyhodila ze sedla. Za sebou stále slyšeli postupně slábnoucí tepot kopyt na kamenité půdě. Nezastavili, dokud si nebyli jisti, že pronásledování skončilo. Potom Vydřichvost zvolnil. „Jedem zpátky do Loreda!“ rozhodl.

„Tohle byla léčka,“ pravil Lešek, když si ošetřili zranění, seděli v krčmě a každý měl před sebou talíř polévky a korbel piva.
„Jeden z nás je…“
„An’givare…“ zašeptala Elyanne místo Vydřichvosta.
„…zrádce.“ Dokončil Pimta větu. „Chcete mi k tomu něco říct?“
Ticho. Na okně zabzučela moucha. Ve stájích zafrkal kůň. Z kuchyně se ozval zvuk rozbitého nádobí. Pak nadávky a spílání.
„Tak? Mlčíte? To ste takový srabi? Chcete si zachránit krk, že jo?Jenomže, jestli se nepřiznáte, tak vás podříznu jak podsvinčata všechny! Je to jasný?“ zahřměl Vydřichvost. Vera se celou dobu tvářila naprosto nezúčastněně, teď si ale stoupla a zařvala: „Pinto, do hajzlu, nebudím se bavit o tom, kdo z nás to noh’ Bert. Co když to zjistil někdo z venku?“
„No jo. Asi máš pravdu,“ uznal Vydřichvost. Chvíli mlčel. Potom jeho pozornost přilákali dva chlapci, co seděli blízko jejich stolu, dívali se směrem k nim a něco si  spolu šeptali.
„Hej, vy! Děje se něco?“
„Jo,“ zvedl se ten starší, asi dvacetiletý od stolu. „Já jsem Mervot a tohle je Fabio…“
„No a?“ přerušil ho Pinta.
„No, my…chcem jezdit s váma.“
Pinta se zamračil: „Nikoho neberem. Je nás dost.“ Mladíkův meč, který dosud pevně vězel v pochvě u pasu, se najednou octl ve vzduchu a dřív, než Pinta stačil uhnout, přistál na stole těsně vedle jeho ruky, kterou právě sahal po korbelu. „Ber ho!“ zašeptala Vera, „je lepší mít ho s sebou než za zády!“ Nebylo to zapotřebí. Ve chvíli, kdy Pinta zíral na svou ruku, která se těsně dotýkala meče a přitom nebyla ani škrábnuta, byl již rozhodnut. Co třeba nemít ho vůbec?
Mervot sjížděl očima z jednoho na druhého. Najednou zjistil, že mu malá, která se zatím pilně cpala chlebem a polévkou, někoho připomíná. Před nějakým časem, dříve, než se rozhodl opustit mistra kováře, kladivo a kovadlinu, viděl jednu dívku. Poprvé a naposledy. Dívka, kterou si právě prohlížel, měla úplně stejně zelené oči a vlasy jen o odstín světlejší, než ta, se kterou tancoval asi před měsícem na zábavě. Přijela s jednou hanzou. Napřed se jich lidi vylekali, ale zábava se znásobila potom, co ona a ještě jedna, elfka, vystoupily na stůl a daly se do tance. Když se zadýchaly, seskočily a začaly tancovat s místními. Ta popelavá vyšla na něj. Krátce po tom se vydal do lesů, aby se přidal k nějaké hanze, a potkal Fabia. Chlapce, kterého jistý zážitek, o kterém nemluvil, donutil utéci od skript a vydat se za dobrodružstvím. Cestou se na učil vládnout meči, ale stále to byl ten malý chlapec z Gors Velenu.
Mervot vzpomínal příliš dlouho. Meč, který se znenadání objevil na jeho hrdle, zaregistroval pozdě. Pinta měl špatnou náladu. „Tak co?“ zeptal se tiše. „Ještě se chceš přidat?“ „To si piš,“ zasyčel Mervot, ale meč už zvednout nestačil. Z jeho proťatého hrdla vylétla sprška krve spolu s jeho posledním výdechem. Fabio tasil a zaútočil. Před svou smrtí spatřil dívku, která chránila Vydřichvosta. Její tvář se mu rozlila v mlze a  vzala na sebe podobu té, kterou poznal v Gors Velenu. To díky ní začal toužit po dobrodružství. „Ciri…“ zašeptal ještě. „Ciri? Kdo to je, ta tvoje Ciri?“ zeptala se malá. „Myslíš, že ti ještě pomůže?“ sklonila se nad chlapcem a strhla mu z krku stříbrný přívěsek ve tvaru  listu. Fabio už si nemyslel nic.

Následující tři dny byli na cestě do Claremontu, kde měli schůzku se Sojkou. Cestou byli živi tu z uloveného srnce, jindy zas ukradli nějakému sedlákovi ovci. Několik mil před Claremontem dohnali pocestného. Byl jím, jak bylo patrno nejen z ošacení, ale i z mohutného měšce, který se mu houpal u pasu, pán ze středních vrstev. Tvrdil, že jede do Claremontu za dcerou místního starosty. Zajímavé bylo, že když ho značně ponižujícím způsobem – nechtěl se dát – připravili o zbytečnou zátěž, kterou byl podle nich kromě koně i meč, měšec, hedvábná košile, kabátec, kalhoty…zkrátka, když ho obrali o vše, kromě baretu, aby měl čím krýt svou nahotu, rozhodl se náhle nepokračovat v cestě za svou milovanou a prchl tím směrem, odkud přijel.
„Zvláštní,“ pravila Elya s naprosto vážnou tváří. „Neříkal, že jede za holkou?“
„Jo, to řikal,“ nechápal Lešek narážku.
„No tak proč se vrací?“
„Asi tam nechce jít pěšky a nahej!“ Elf si poklepal na čelo.
„Bezchybná dedukce. Hodná chlapa. Jenom chlap si pojede pro hadry, když se potom stejně bude snažit co nejrychlejc je shodit. Zbytečná ztráta času.“ řekla Elyanne aniž by se přestala Leškovi upřeně dívat do očí.
Ten se k ní naklonil a zašeptal, aby ho nikdo jiný neslyšel: „Víš,  Elyanne, je mnohem lepší to dělat, než na to pořád jen myslet..."
„Nech si zajít chuť. Nemám zájem.“
„Hele,poohlídni se po někom jinym. Kdo řek, že bych na tebe měl mít chuť?“ ohradil se elf.
„Já nejsem slepá. A tobě,“ píchla ho ukazováčkem do prsou, „by se občas hodil ten jeho baret. Zvlášť, když se koupu.“
„Baret?“
„No, je neprůhlednej. To jako že skrz něj není vidět, víš? Ani to, co kalhoty nezakryjou.“
„Nebo spíš kvůli čemu občas kalhoty div neprask…“
Lešek dohnal Lennu a plácl ji přes zadnici s takovou vervou, že málem spadl z koně. Jen se smála. Elyanne smutně přihlížela. Potom tiše zaklela a dál jela mlčky a se skloněnou hlavou.

O chvíli později už seděli v Claremontské krčmě a živě se bavili se Sojkou. Právě se dozvěděli o vojenském táboře ležícím kousek od města. Tuhle “práci“ měli ze všech nejraděj. Radili se, jestli mají přepadnout ležení v noci, nebo počkat na výjezd vojska.
Pili celé odpoledne, a tak měli již brzy z večera v hlavě. Vydřichvost se odpotácel do pokoje. Podpírala ho přitom asi šestnáctiletá dívka, kterou by dnes matka mohla pochválit. Byla v posteli dokonce už před sedmou. Veru již chvíli bavil muž oblečený jako potulný rytíř. Malá ho sledovala s podezřením. Někoho jí připomínal, ale zaboha si nemohla vzpomenout koho. V tu chvíli se k ní přitočil Sojka a zabavil ji svými pravděpodobně nepravdivými historkami.
„…tak sem se otočil a takovou sem mu ubalil, že odletěl na tři sáhy daleko a eště porazil stůl i s krčmářem. No, a ten se zvednul a šel na mě se sekerou, tak sem ho popad a roztočil a hodil sem ho tak daleko, že se tam dodneška nevrátil…“
„To není pravda!“ volala malá se smíchem.
„To teda je!“ přísahal Sojka, „to sem všechno opravdu zažil.“
„Spíš sis to všechno opravdu vymyslel!“
Vera se právě i s rytířem potácela do svojí ložnice. Malá se po ní otočila a všimla si něčeho zvláštního. Vera nebyla opilá. Než vstoupila na schody do patra, opatrně se rozhlédla a právě v tu chvíli malá spatřila, že nemá opilecký lesk v očích jako všichni kolem, že má dokonce pohled naprosto střízlivý.
Sojka dívce vrazil do ruky kalíšek. Začala se bránit a na Veru zapomněla. Nakonec vypila obsah kalíšku až do dna a Sojka jí ihned dolil. Pálenka, po které se na začátku večera otřásala, jí začala chutnat. Brzy ztratila přehled o tom, kolik jí vypila, ale po pravdě řečeno, už jí to bylo celkem jedno. Zanedlouho potom už byla tak opilá, že jí vůbec nevadilo, když ji Sojka popadl do náruče a odnášel do svého pokoje. Teprve nahoře jí došlo, kam že ji to vlastně nese a co se tedy bude dít. Rázem vystřízlivěla. jediné, co zbylo z opilosti byly bolesti hlavy. Navíc se jí začalo dělat trochu špatně od žaludku. Postupně už to nebylo trochu, ale hodně.
„Pusť mě…“ požádala Sojku.
„Počkej,“ odbyl ji, „už tam budem.“
„Říkám, abys mě postavil na zem, slyšíš? Je mi blbě!“
„To nic, to přejde. Za chvíli ti už bude tak, jako nikdy,“ ujistil ji.
„Tvoje mínus,“ zamumlala a odevzdaně se mu vyzvracela na hruď.
„Okamžitě ji pustil a začal ze sebe shazovat košili. „Jsi normální?“
„Pssssst…“ zasyčela. Ohlédl se po ní a spatřil, jak sedí u dveří jedné z ložnic a pozorně naslouchá zvukům linoucím se zevnitř.
„Prosim tě, poď…“ táhl ji ode dveří, „tam se přece Vera s tim rytířem…“
„No právě. Pojď si je poslechnout.“ nedala se malá.
„A co bych jako měl slyšet?“
Sklapni a uslyšíš!“

„…s tim táborem to skončilo bledě, přijeli sme pozdě. Rovana si prej složila ty sama…“
„A co sem asi měla dělat? Kdybych to neudělala, zabil by mě!“
„Ale…“
„Žádný ale! Tak zněla dohoda! Koukni, když sme tam čtyry holky, tak budeš těžko zjišťovat, kterou sejmout a kterou ne! … rva, že se na to nevykašleš!
„Na co jako?“
„Na armádu! Mohli sme bejt dávno někde za horama a užívat si!“
„Tak ne na armádu, ale na tohle se ti vykašlu! Já mna to prostě nemám čas ani náladu!“
„Jak chceš! Já ti seru na armádu, i na tu tvojí “službu království“!Vypadni odtud!“
„Na tom sme se nedohodli! Kam se chystáte po tomhle? Kam pojedete?“ Ozval se zvuk taseného meče. Malá už chtěla vrazit dovnitř, ale Sojka ji zadržel, aby ještě poslouchala.
„Tak dělej, ženská, mluv, nebo ti podříznu ten tvuj zrádcovskej krk! Škoda by nebyla! Když zradíš vlastní kámoše, co bys nezradila i krále, co?“
„Vypadni!“
„Sakra, mluv, nebo tě zabiju!“
„Polib mi prdel.“ vyslovila Vera zřetelně a po slabikách bez známky strachu.
„Myslíš? No…proč si ještě neužít, že jo? Jau….ty děvko!“
Vzápětí se ozval Veřin výkřik. Malá to nevydržela, rozrazila dveře a v běhu tasila meč. „Svině!“ hodila směrem k Veře. Muž na nic nečekal. Než k němu doběhla, vyskočil oknem a dal se na útěk. Sojka, který vrazil do pokoje hned za dívkou, se vrhl za ním.
„Ma…malá, ty…jak se…jak se jmenuješ?“ ozvala se Vera. Dívka odstoupila od okna. Podívala se na elfku a teprve teď si všimla krve vytékající z rány na břiše. Poklekla u ní.
„Co…já…no, Milena.“ koktala zmateně. Nevěděla, co dělat, ani co si myslet.
„Milenko…o…odpusť mi…to…a nej…nejezdě…te…“
Kam nemají jezdit už se malá, vlastně Milena nedozvěděla.

Další den se jim do ničeho nechtělo. Všichni byli zklamaní a snad se i trochu báli. Sojka neznámého nedostihl. Nikomu se nechtělo ani na plánovaný přepad vojenského ležení, ale Vydřichvost jinak nedal.

Číhali v lese. Vojáci měli odjet z tábora  ráno. Ačkoliv už se blížilo poledne, nezdálo se, že by se v táboře co chystalo. „Že by klid před bouří?“ napadlo malou. „Za chvíli se z ničeho nic rozezní trubka a…“ Z ničeho nic se rozezněla trubka. V táboře nastal křik a shon. Brzy byli koně osedláni a vojáci připraveni k odjezdu. Znovu se ozvala trubka, skoro všichni opouštěli ležení a mizeli v lese na druhé straně. Zůstalo jen pár mužů na hlídce. Chystali se vyrazit. Všechno šlo přesně podle plánů. Tedy…skoro všechno… Za jejich zády se objevili vojáci.
A bylo jich příliš mnoho…

 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373