Cena života
Tomáš Lambert Burket 

Geralt za sebou uslyšel dusot kopyt a ryk jeho pronásledovatelů.
Zrychlil. Přestože Klepna běžela seč mohla, pronásledovatelé byli stále blíž. Geralt tušil, že toto setkání skončí
se zakrvaveným mečem.
Ohlédl se. Jeli za ním tři jezdci ve zbroji s červenými suknicemi. Zvláštní bylo, že měli trpaslické zbraně. 
Popohnal Klepnu k ještě rychlejšímu běhu, ale unavená Klepna pouze zasípala.
Ten den nebyl zrovna nejšťastnější. Zvláště ne pro Geralta, bělovlasého zaklínače. Když už se chystal seskočit a trochu si meče
popovídat s těmi jezdci, zasvištěl vzduchem šíp a zabodl se zaklínači do boku. 

Nebýt kaer-morhenského výcviku, svalil by se na zem. Ale Geralt byl zaklínač.
Zastavil Klepnu a opatrně sesedl z klisny. Plynulým, mnohokrát nacvičovaným pohybem vytáhl meč. Teď si mohl
prohlédnout jezdce pořádně.
První z nich, jedoucí vepředu byl velmi mladý, ale přesto z něj přímo vyzařovala zkušenost. U pasu se mu houpala nebezpečně
vyhlížející sekera. Její ostří mělo po obvodu bezmála tři stopy. Akorát na rozpárání jednoho ubohého zaklínače, pomyslel si Geralt.
Druzí dva byli asi stejného věku, ale už ne tak zkušení. Poté co jejich vůdce seskočil z koně, odepnul svou obří sekeru
a zaujal bojový postoj, tihleti rádoby rytíři se se strachem ze zaklínače sesunuli z koní a v ústraní klepali zubama.
Jejich  strach ještě zesílil když boj začal.

*             *             *

 „Tak co vidíš?“ naléhala mladá čarodějka.
„Až něco uvidím tak ti řeknu, Wesko“ odvětila druhá, zřejmě starší čarodějka.
„Už bojují?“ opět naléhala Weska.
„Aano…“ čarodějčina odpověď zmizela v propadlišti údivu. 
„Co je, co se děje?….Deiro!!!“ dopálila se Weska.
„Wesko, myslím, že tentokrát jsme se spletli“ začala Deira.
„Tohle není jen tak ledajaký rytíř. Je to…eh…zaklínač“ vysvětlovala černovlasá Deira
„Ksakru, proč zrovna my? To prostorové hledání přestává být spolehlivé.“ Lamentovala Weska.
„Och, ale jak to ten umí s mečem!“ rozplývala se Deira a napadaly ji hříšné myšlenky.

*             *             *

Výpad. Paráda. Pirueta. Paráda. Znovu výpad.
Byl jako stroj, vzpomínal. Meč kmital jakoby sám. To bude určitě tím, že dlouho na meč ani nesáhl,vysvětloval si sám pro sebe Geralt. Ano, tak to bude. Ale jak jsem proboha došel k tomuhle? Geralt měl v ruce dva zaklínačské medailony….

*             *             *

Po urputném boji s mladým rytířem nakonec dostal Geralt dobrou šanci na ukončení souboje. Využil ji. Ťal mečem přímo do mezery mezi helmicí a zbrojí. Meč projel krkem rytíře jako horký nůž máslem. Jen pár krátkých chvil potom se zdatný rytíř válel na zemi zbrocený krví, žel svou vlastní. Krev z jeho krku neustále stříkala. Teď už proud začínal slábnout. 
Když to viděli dva zbývající rytíři, dali se na útěk k lesu. Opravdu, ale OPRAVDU rychlým tempem. 
Geralt chtěl zbabělce trochu prohnat, ale vzápětí se ozvala bolest v boku. Geralt se posadil, ovázal si ránu kusem suknice z mrtvého rytíře a jal se cestovat k městu. Do Novigradu. Konečně měkká postel, teplé jídlo a sem tam nějaká děvka.

*             *             *

Zvláštní, pomyslel si Geralt. Vždyť jsem tu mrtvolu ani neprohledával. Znovu se podíval na medailony, které svíral v dlani.
Hostinský donesl na stůl korbel s pivem. Bělovlasý zaklínač si se zájmem prohlížel pomalu ztékající pěnu. 
Kdo to mohl být? V čích službách slouží? A zatraceně, proč mě chtěli zabít? Myslím, že tentokrát to nebude jen nenávist vůči zaklínačům, ukončil svůj pomyslný monolog.  

*             *             *

Když se Geralt dostal na dohled k novigradským branám, pomyslel si, že by za toho zabitého mohl něco dostat. Nevěděl, jestli by to bylo pár korun, nebo nadílka mistra kata, ale řekl si, že o tom radši pomlčí.
„Kupec, rytíř?“ zeptal se neuvěřitelně tlustý strážný.
„Jen projíždím“ pronesl zaklínač uspávacím hlasem.
„Tak si dejte pořádnýho bacha“ prohlásil důležitě Strážný. „Poslední dobou se tu vyskytují ňáký individua, skoro bych řek, že zloději. Pořád prochází po městě sem a tam a ptají se na ňákýho Grenalda, nebo tak nějak. Ten Grenald musí bejt pěknej lump, to vám povídám. Posledně takový dvě individua začli řvát na babku, že co si to dovoluje, poněváč jim nechtěla nic říct, že prej sou banda…“ rozpovídal se Strážný-drbna.
Geralt se už nedověděl, co že je to vlastně za bandu a vykročil do spletitých ulic Novigradu. Řekl si, že musí najít felčara, protože jej sice zranění od střely z kuše nebolelo, poněvadž to bylo jen škrábnutí, ale nevěděl, jestli nebyla ona šipka napuštěna jedem.

*             *             *

A tehdy se to stalo, pomyslel si. 
Potkat Marigolda, to byl pro Geralta smíšený pocit. Na jednu stranu to byl jeho přítel, někdy mohl díky svým známostem opatřit jídlo a střechu nad hlavou. Na druhou stranu byl Marigold užvaněný a málokdy se mu podařilo udržet nějaké tajemství. Zvláště, když se před tím trochu napil.
K Marigoldovi ho jako vždy dovedly charakteristické zvuky – třeštění rozbíjených věcí, jekot nějaké mladé dívky a Marigoldovy omluvy. A jako vždy kolem stál hlouček lidí, kteří pozorně sledovali tu scenerii, uhýbali před létajícím nádobím a z plna hrdla se smáli.
„TY, hanebný dobytku!! Ty zatracený děvkaři!“ volal mladá, napůl oblečená dívka.
„Ale Mirfo, prosímtě, ty víš, že to tak nebylo…“ volal bard prosebným tónem.
„Vem si tu svou zatracenou loutnu a vypadni, ty neřáde!“ začala Mirfa novou vlnu nadávek a přitom začala vyhazovat i nábytek.
„Mirfo, prosím, vždyť ty víš…“
„CO vím je to, že TY si prohnaný kurevník!!!“ zakvičela Mirfa a hlas ji přitom selhal.
Geralt se pobaveně díval, jak Marigold sbírá svoje šaty a chystá se uprchnout. Marigold si teprve teď všiml Geralta.
„Ahoj!“ řekl přátelsky. „Už sem tě dlouho neviděl“ začal konverzaci vyhýbaje se létajícím předmětům.
„Marigolde, nemohli bychom jít na nějaké klidné místo?“ zeptal se zaklínač.
„Oh, jistě, hned. Ještě čekám na svou halenu…. OOOOoo, nee, do bláta nee…“ zvedl z kluzkého bahna vyšívanou halenu mumlaje si nadávky.
Ve chvíli, kdy si Geralt všiml dvou chlapíků, nejspíše Mirfiných známých, si řekl, že by Marigolda nejradši uškrtil. Chytl básníka za rukáv a rychle jej vlekl co nejdál od místa činu.
„Ksakru, Marigolde, jaktože vždycky když tě potkám, máš vždy nějaké…mhm…osobní problémy?“
„Takový je úděl básníků“ řekl poeticky Marigold. 
„To ano“ řekl si spíš pro sebe. Každou ženskou ve městě do slámy položit, začal Bělovlasý nový myšlenkový pochod. Možná by i na něco zajímavého přišel, kdyby jej poeta nevyrušil.
„Geralte, ehm, máš něco u sebe? Třeba nějaké drobné?“ začal Marigold znovu tím samým prosebným tónem jako před chvílí.
A jakto, že ho najdu vždycky úplně švorc, přemýšlel Geralt. „ Něco mám“ prohlásil mrzutě.
„Ty, Geralte, mám pro tebe důležitou zprávu“ řekl Marigold. Přitom se nafoukl jako měch.
„Sem s ní“ odvětil Geralt výsměšným tónem.
„Tady,“ přikrčil se Marigold “tady to nejde, musíme někde na bezpečném místě.“
Pokračovali tedy ulicí a jejich rozhovor začal směřovat napřed k politice, pak k politickým drbům a nakonec k mětským drbům. Převážně mluvil kdo jiný než Marigold.
Když dorazili do menšího hostince, dali si každý pivo a Marigold začal s předáním důležitého vzkazu. Bohužel musel Marigoold řvát, aby jej zaklínač, i přes jeho dokonalý sluch, slyšel. V hostinci bylo plno, a protože se už schylovalo k půlnoci, na stolech se váleli buďto rozlité korbely, anebo ti, kteří ty korbely rozlili.
„Geralte, určitě jsi slyšel o Fiornovi“ začal tajemně básník. Geralt přikývl. „Určitě taky víš, že když zemřel, nebyl jediným mutantobijcem. Někteří stále žijí. Ale co je ještě horší: objevili se noví a lepší.“ Pak se Marigold ponořil do svého vyprávění o cechu zabijáků zaklínačů, které vedl Fiorna, známý šermíř. Vyprávěl také o tom, jak se po vybití Kaer Morhenu skupina zaměřila na několik málo jedinců, kteří přežili. Mezi nimi byl i Geralt. Geralta napadli dvakrát, ale vždy se u něj držela štěstěna. Marigold potom začal vyprávět Geraltovi zcela neznámé věci.
„Muž jménem Tirmyl vede novou skupinu. Říkají, že bojují za čistší svět bez zaklínačů – myslím, že kdyby je napadla nějaká ta tvoje potvora, rychle by změnili názor. Ten Tirmyl, to je tuze divný člověk. Zabil už asi tři zaklínače.“ Vyprávěl písničkář. „Geralte, dej si bacha. Slyšel jsem, že po tobě jdou.“ Řekl poeta a v jeho tváři bylo možno rozeznat obavy.
„Marigolde, nevíš náhodou, kde mají sídlo?“ řekl bezmyšlenkovitě zaklínač. V jeho hlase byla touha po pomstě. Za své bratry z Kaer Morhen.
„No říká se,že jsou… ne, to snad ne! Geralte, řekni mi, že tam nepojedeš!“ začal naléhat Marigold.
„To ti, příteli, slíbit nemohu.“ Odpověděl Geralt.

*             *             *

Za stájí se krčil nějaký muž. Měl bílé vlasy, meč zavěšený na zádech. 
„Betriemo, bratře, asi jsi hodně spěchal, když jsi dorazil tak brzy“ řekl  hlas, patřící  jednomu z mužů ve stájích.
„Ale ne. Minulý týden jsem jednoho dostal. Tos měl vidět. Oháněl se tím mečem jak divej. Mý štěstí bylo, že si ten večer trochu nalil, tak sem ho rozsekal na kaši. Dívej se jakej měl medajlón.“ Řekl vyšší z mužů a vytahujíc stříbrný zaklínačský medailon nasadil grimasu velmi zasloužilého člověka.
„Jasně…. Snad mne nešálí zrak?“ řekl pomenší muž s těkavým pohledek po okolí.
Geralt se napnul jako struna a snažil se nehýbat. Že by čaroděj? Telepat? To doufám ne.
„Proč jsme stále ve stájích? To jsem ztratil i poslední kapku pohostinosti?“ dokončil po chvilce podsaditý a mírně se pousmál.
Geralt si oddychl. Nechtěl teď večer riskovat souboj s dvěma lidma najednou, navíc s očividnými lovci zaklínačů. Na krku měli svazky medailonů. Vyšší muž měl tři, menší měl čtyři.

*             *             *

Ani nevím, jak jsem se dozvěděl, kde mají sídlo, přemítal  Geralt. Ale určitě mi to Marigold vykecal. Ach, začínám stárnout. Když se Geralt vrátil do hospody a uviděl zpitého Marigolda ležet na lavici, s třeskotem hodil pár novigradských mincí na stůl a odnesl básníka nahoru do pokoje.
Ráno, když ještě Marigold spal, se zaklínač vydal na další průzkum. Včerejší rozhovor mu napověděl, že tu lovci zaklínačů opravdu jsou. A teď už věděl kde. K zrychlení ho donutila šimravá bolest v boku.
Proč by ale posílali rytíře? Vždyť v té zbroji neměl moc velkou šanci? Možná spoléhali na tu šipku z kuše?
A proč poslali jen tři? Když chtěli mít jistotu mohli poslat víc? Nebo zkušenější. Kdyby se ti dva zbabělci nekrčili u koní, byl bych asi dávno pod drnem, říkal si v duchu zaklínač.
Dorazil k budově s fasádami, s cedulí hlásající „Gospoda u gnomišů“. Geralt nevěděl, jak gnómského majitele napadlo takhle pojmenovat svůj hostinec, ale ze zkušenosti věděl, že ten samý gnóm má hromadu informací. Radši se neptal na metody, kterými byly získávány, jelikož to byly informace veskrze tajné.Byl si téměř jist, že mu gnóm bude umět párkrát odpovědět.
„Hledám Gwinchyho“ prohlásil sebevědomě Geralt, když přistoupil k hostinskému.
„A co kachny, lítají?“ optal se hostinský na heslo.
„Jo, a taky prasata“ zněla správná odpověď, kterou Geralt léta znal.
Hostinský pokynul ke dveřím vedle police s lihovinami.
Když zaklínač došel ke kanceláři, kterou zdobily ošoupané dveře, zaklepal a vstoupil. Uvnitř seděl ve velkém křesle nevelký gnóm, který právě počítal peníze. Gwinchy to dělal moc rád.
„Co vás sem přivádí, uctivý dobrodruhu?“ optal se Gwinchy aniž by se podíval, kdo přišel.
„Tvoje informace“ odvětil Geralt. V tom Gwinchy vyletěl z křesla a jal se Geraltovi pumpovat s rukou a odříkávat starou básničku, jak je rád, že ho vidí.
„Chtěl bych něco vědět o zdejším cechu, který má v úmyslu sprovodit ze světa zaklínače.“ Řekl klidně Geralt poté, co se roztržitý gnóm uklidnil.
„Aháá, jo moment…“ nedokončil větu a začal se přehrabovat ve starých papírech. Když vytáhl jeden z novějších archů, usmál se, položil jej před Geralta a nasadil výraz spokojeného obchodníka.
Bělovlasý si pomalu pročítal písmenko po písmenku a snažil se zapamatovat co nejvíc. Jednou z nevýhod u Gwinchyho bylo, že jste nikdy nedostali papír, vždy jen to, co máte v hlavě. Nebylo to jen tím, že byl tento malý gnóm strašlivě lakomý, ale také proto, že nechtěl být vypátrán, čemuž by takový arch papíru rozhodně pomohl.
Geralt si pročítal, občas se nečemu podivil. Nakonec se zastavil a zvedl hlavu, aby se Gwinchyho na něco zeptal.
„Gwinchy, kolik jich tak může být?“ zeptal se téměř zoufalým hlasem.
„No, tak máme tu šéfíka, asi deset poskoků, přibližně 5 lidí na cestách a nepočítaně lidí, který si najmul“ jmenoval.
„A kolik jich tam může být teď?“ optal se Geralt.
„Teď,….hmm.. slyšel jsem, že jsi pobil dva jeho poskoky a jednoho cesťáka“ mumlal si pro sebe,„takže to máme asi 11 lidí. Šéf, 8 poskoků, 2 cestovatelé a jeden najmutý….počkej…tady, nějaký Ernest z Hrymu.. to bude nějaký náfuka“ ohodnotil gnóm.
„Díky ti, kolik jsem dlužen?“ zeptal se Geralt.
„25 novigradských penízků to spraví“ opáčil Gwinchy.
Na stole zachřestily peníze.
„Tak ať se zase brzy shledáme“ zvolal gnóm, zjevně celý překvapený, že zákazník nechtěl smlouvat. I když měl k zaklínači z dřívějších let, kdy mu Geralt zachránil konvoj zásob, určitou náklonnost, nikdy se neochudil ani o měďák. „Byznys je byznys“, jak vždycky říkal.

*             *             *

Sídlo cech zabijáků mutantů byla nevysoká budova v zákoutí města. Geraltovi přejel po svalech mrazivý dech – cítil, že zaklínačský elixír začíná fungovat. Potichu se rozběhl k branám, kde vartovali dva strážní. Jeden z nich skonal hned po zásahu mečem do temene, druhý stačil zvolat „doprdele!“ a bělovlasý ďábel jej rozseknul od hrudi až po břicho.
Geralt pokračoval dál. Vešel do podlouhlého sálu, který ústil do kulatého sálu. V sále právě sedělo pár mužů, vedle jejich křesel se jim leskli naleštěné čepele mečů. Geralt nakoukl do místnosti a uviděl Tilmyra. Podle Marigoldova popisu se nemohl splést. S jizvou na krku, uhlazenými rezavými vlasy a pohledem těžkým jako hora. 
„Nedávno jsem poslal tři svý muže na toho Geralta, hajzl vod kosti“ začal vyprávět Tilmyr, „asi je všechny zabil, doteď se neukázali. Navrhuju, abychom ho zabili ve spánku, protože prej dobrej“ dopověděl svůj návrh drsný hlas Tilmyra.
„Je ve městě?“ zeptal se nevysoký, hubený muž. Byl oblečený do jakési změti hadrů, což připadlo Geraltovi jako naprostá hrůza, i přes jeho nevkus a nevšímavost k oblečení. Asi nějaká nová móda, zasmál se v duchu.
„Jo“ odsekl mu Tilmyr.
Hubený muž pokynul svému rádci, který stál vedle něj, něco mu zašeptal. „Teď už je mrtvej“ prohlásil nakonec.
„Neřekl bych“ ozval se kamenný hlas, který všem uvízl v hlavě.
Do místnosti vtrhl bělovlasý démon, který v mžiku srazil na zem jednoho z rádců a vzápětí těžce poranil vysokého muže v plátové zbroji.
„To je on! Běžte po něm!“ řval Tilmyr.
Když viděl, že Bělovlasý jde po něm, vytasil svůj meč. Jako gesto na zastrašení rozsekl stůl. Tilmyr čekal, pozoroval, jak démon likvidoval přítomné členy cechu.
Zaklínač si toho nevšiml. Zrovna mordoval dva zbývající muže.
Tilmyr se na něj vrhl. Geralt unikl jen o vlas parádou a reflexem ještě sekl nalevo. Ale Tilmyr dokonale znal kaer-morhenský výcvik. Opřel se o stěnu a s rykem vyrazil vpřed. Mnoho zaklínačů udělalo chybu, že se jej pokusilo vykrýt. Tilmyr měl u sebe dýku s otrávenou čepelí. Geralt unikl v další parádě. Tentokrát mečem roztrhl Tilmyrovu kazajku.
Zezadu na Geralta zaútočil nyní už polomrtvý muž s obouručním mečem. Geralt udeřil zespodu a rozpáral nešťastlivci břicho. Potom ještě sekl šikmo přes obličej a hruď. Krev mu z obličeje začala téci proudem. Spadl na zem, vydal chraplavý zvuk a zhynul.
Kdyby se Geralt ještě chvíli díval na svého bývalého soupeře, měl by v hrudníku meč. Udělal piruetu a dostal se soupeři na bok. Ťal vší silou, ale Tilmyra meč jen škrábl. 
Očividně mu to nevadilo, protože znovu zaútočil, sekl zespodu dlouhým tahem.
Geralt ucítil jak pod Tilmyrovým mečem praská jeho kazajka a ucítil na svém břiše krev.
Přepadl dozadu, instinktivně začal hledat svou zbraň. Chystal se na to, že jej Tilmyr sekne, ale pravděpodobně měl zrovna jeho nepřítel chuť konverzovat.
„Tak, zaklínači, dívej se. Jakou myslíš, že má tvůj prašivej život cenu, he?“ zeptal se Tilmyr.
„Nevím, ale ty jej určitě posuzovat nebudeš!“ odsekl Geralt.
„Podívej se. Zabil jsi mi bezmála 6 mužů. Pro mne, má tvůj život cenu šesti mužů. Jakou myslíš, že měly jejich životy cenu?“
„Žádná“ řekl Geralt snaže se rozhovor ještě protáhnout, aby získal nějakou zbraň. Když o tom později přemýšlel, až do toho dne to byla pravda.
„Ohóóó, tak žádnou. Ty prašivče, mutante, tvůj život nestojí za nic. Teď tě o ten bezcenný život připravím, vědmáku!“ začal řvát Tilmyr.
Tilmyr sekl, ale udeřil do mramorové podlahy máčené krví.
Geralt vyskočil, udělal piruetu a sekl, zasáhl. Zasáhl Tilmyra do prsou. Ucítil, že zaklínačský elixír přestává účinkovat.
„Hahaha, ty jsi naivní, mutante!“ řekl lovec zaklínačů. Ukázal svůj ocelový chránič na prsou.
Tak tohle je můj konec, pomyslel si Geralt.

*             *             *  

„Panebože, musíme mu jít pomoci!“ vykřikla Deira dívaje se do křišťálové koule.
„Počkej, zkusím ho najít…. Mám jeho mysl.. ne, brání se!“ řekla Weska.
„Zkoušej to dál, třeba povolí“ řekla Deira.

*             *             *

Geralt sekl Tilmyra po nohou. Zasáhl, ale jen do chráničů na lýtku. Ale i to stačilo, aby Tilmyrovi ujela noha. Lovec zaklínačů se zapotácel, upadl a přitom mu z ruky vypadl meč.
„Jaká si myslíš, že je cena tvého života?“ zeptal se Geralt.
„Větší než tvoje“ řekl a hodil po Geraltovi vázu. Ta se mu bohužel vyhnula.
„Neřekl bych“ odpověděl mu Geralt.
Pak Geralt seknul. V tom seknutí byla všechna pomstychtivost a zlost za TU událost na Kaer Morhen. Byl v ní vztek. Geralt sice neměl ve zvyku mstít se za padlé zaklínače, ale tohle bylo něco jiného.Tilmyrovi ten sek rozštípl lebku. Vyvalila se jeho mozková tekutina,zbytek těla sebou začal házet v posledních křečích. A v tu chvíli, když Geralt viděl umírat Tilmyra, pochopil jaká je cena života.
Cena života, to je to, co se nedá vyčíslit. Tehdy, tehdy si Geralt uvědomil, že život, i ten jeho, má nějakou cenu. Do té doby byl jen vraždícím strojem. Teď měl jeho život cenu.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373