Historie tvého rodu
Josef Karkulín Jandouš 

     „Víš vnuku, tenkrát....tenkrát, když tvůj pradědeček útočil na sousední království a já jako jeho nejstarší syn vedl vojska do krvavé poslední bitvy, tenkrát jsem poznal, co je to válka. Rozložili jsme se na úpatí kopce, který ty znáš po názvem kopec mrtvých, já se svými nejvěrnějšími spíše po levé straně, abychom soupeře zmátli. Za úsvitu všude kam jsem pohlédl stál voják, na jedné straně v modrou žlutých barvách naše jednotky, vedle hnědozelených kabátců lesních elfů a proti nám černé zástupy nekromantů a nad nimi, nad nimi jako Bůh se tyčil jejich panovník, tvůj pradědeček z babiččiny strany. Kolem deváté ranní se nad plání rozlehl jasný zvuk trubky.
To naše průzkumné jednotky se střetli z protivníkem. Nejprve jsme zaútočili jízdou, byla to ohromná řežba, armády nemrtvých padali pod ostrostí našich mečů, kousky těchto anachronismů létaly vzduchem, koně řehtali, rytíři umírali a v tu chvíli nastoupil k boji náš elitní pluk elfích lučištníků v počtu 200 tisíc elfů, nejprve luky, poté krátkými mečíky si dál a dál probíjeli cestu nepřáteli. Když už se zdálo, že naše vítězství je nadosah, rozlehla se nad zemí strašlivá rána, to mágové nekromancerů začali šířit nad bojištěm strach, panickou hrůzu ze smrti a houfy elfů se obraceli zpět, zahazovali zbraně a utíkali zpět do kopců. Tam však brzy, roztroušení a nejednotní našli smrt v rukou temných elfů a vlků bojujících na straně zla.
     Na temná kouzla a magii jsme však odpověděli našimi magickými kouzly, veselostí, rozmařilostí a hravostí a to pro takové zloduchy, jací nekromanceři jsou, znamenalo paniku. Naši mágové byli silnější. Oblohou létaly blesky kouzel, země praštěla pod přívaly čerpání zemské many. Pod temnou horou na západě se roztrhla napůl tak, že dnes je nutné tento příkop obcházet na míle daleko a ani nejsilnější muži našeho království nepřestřeli kuší tuto trhlinu, to černí tenkrát čerpali magii až ze samých útrob země. Naše kouzla však začala rychle působit. Veselí černí se začali radovat a stali se snadnou kořistí našich těžkooděnců, rozmařilí, odhazovali zbraní, nebo je rozdávali svým protivníkům, kteří je za to sekali do hlav a hraví, no ti si začali hrát dětské hry, jako je zajíček v své jamce, sedí sám....Vítězství bylo naše, když tu na vrcholu protějšího kopce se objevil sám jejich panovník s celou svou družinou. Uviděl jsem jej jako první a se svými nejbližšími vyjel jsem vstříc jeho pokoření.
     On však sám, necítil se býti poražen, jeho jednotky se střetli s mými nejvěrnějšími a nastala řež taková, že zbytky obou vojsk zastavili své drobné půtky a čekali, jak skončí můj boj s panovníkem černých. Bylo jasné, že tento boj rozhodne celou bitvu. Koutkem oka jsem zahlédl, jak někteří z mých jednotek dole pod kopcem rozbalili svačiny, nabídli svým protivníkům a začali hodovat jako na divadle. Dostal jsem se už na pět sáhů od panovníka, když tu přede mne vyjel rytíř na statném bujném oři, menší postavy, zato ale velmi obratný.
     Rozpřáhl jsem se ze všech sil, abych usekl mu hlavu. Protože však můj meč nesetkal se s valným odporem prolétl dál a v pohybu jsem spadl na kolena ze sedla přímo před na koni sedícího Černého panovníka. Ten seskočil s koně, napřáhl své ruce k poslední ráně, svaly se mu napjaly a potom jsem si všiml, že oči, do kterých jsem hleděl vstříc smrti, nebyly mi lhostejné, mezi námi něco přeskočilo, hlavou se mi honila myšlenka, zda se mi těsně před smrtí nezměnila sexuální orientace, ale pak, když už meč se snášel k mé hlavě, uviděl jsem něco, co mělo zůstat asi všem očím skryto. Podvazky. Ten panovník měl podvazky. Pokládal jsem to však už za blábol mé k smrti připravené mysli a jal se oddávat konci. Doba to však byla nekonečně dlouhá. Těsně nad mou hlavou se však meč trhnutím zastavil, protivník jej otočil ostřím k sobě a mě podával meč se slovy:“Tvé je vítězství, má vojska jsou pokořena a tvá smrt by byla zbytečná, proto ti uděluji milost a doufám, že i ty budeš také shovívavý k mým vojákům. Za sebe však neprosím. Můj život ukonči ihned zde, ať můžu zůstat v rodné hroudě společně se svými vojsky.“ Já jej však nezabil. Zajali jsme jej, všichni jeho muži, když viděli tento konec, vzdali se a tak vlastně skončila nejslavnější a zároveň nejkrvavější bitva všech dob našeho království. Přišli jsme o 300 tisíc vojáků, na 120 tisíc koní, více jak 20 tisíc nejslavnějších mágů, několik soudků z rumem a orlí péro, které jsem někde v zápalu boje ztratil.
     Vraceli jsme se tenkrát do sídelního hradu s velkými ovacemi. Sám tvůj děd nám vyjel vstříc a přímo před zraky tisíců předal mi svoji korunu i vládu nad celým územím. Byl to slavný návrat. Vojska jsem nechal rozpustit, poslal je domů obdělávat pole, cizí generály jsem nechal zavřít a panovníka, toho jsem uvrhl do netvrdšího žaláře mezi krysy.
     Po oslavách na hradě, které trvaly několik dní a nocí, přijímal jsem generály, jednoho po druhém a pod slibem loajálnosti uděloval všem malé hraniční panství, hranice potřebujeme chránit a když je někdo napadne, alespoň budou muset využít svých vědomostí a stejně je jednou někdo zabije. Alespoň nezemřou přímo mou rukou. Černého panovníka jsem si nechal nakonec jako posledního, celou dobu oslav byl zavřený v kobce, kam neměl nikdo přístup a strava se mu podávala jen malými dvířky u země. Stále ve mě hlodala ta vzpomínka na podvazky.
Převlékl jsem se tedy za žalářníka a šel pro vězně do nejhlubší kopky. Víš, vnuku, tam, co teď pěstujeme žampióny. Vyvedl jsem jej do mučírny, to je ta místnost, kde skladujeme víno a jal se ho vyslýchat. Byl jsem na něj hrubý, nešetřil jsem urážkami nejtvrdšího kalibru. Černý panovník však stále jen mlčky seděl a poslouchal. Na to, že byl několik dní ve tmě, vypadal stále ještě dobře. Sundal jsem tedy své přestrojení v dojmu toho, že jej ohromím, ale tu panovník promluvil:"Co si o sobě myslíš, takhle mě držet pod zemí, ani zrcadlo tam nebylo, tak se zachází z vězněm? Já tě mít ve své moci, už jsi dávno bez hlavy, dávno by na tvém těle rostli kytičky…“ a ještě asi pětiminutový vodopád slov přerušilo až vzlykání, protivník odhodil helmu, kterou měl stále na sobě, a upadl mi do náruče. Zůstal jsem stát jak zmrazený. Kdyby mě býval chtěl zabít, neměl by žádné problémy, protože jsem se vůbec nebránil. 
     Ten protivník totiž byla žena. Hnědé, nakrátko ostřihané vlasy, třpytili se i po 100 dnech v kobce ve svitu loučí, v prostoru pod rameny byli naše těla vzdálená víc, než je u mužů zvykem, a celé tělo, které se tak dobře drželo se třáslo a vzlykalo. Okamžitě jsem odvedl mlčící a stále ještě vzlykající dívku do svých pokojů, svěřil ji k péči služebným a za krátkou chvíli, jak jistě poznáš hochu sám, za šest hodin vešla do mé pracovny dívka, žena krásných tvarů, dlouhé hnědé vlasy jí spadaly až k pasu (asi jsem špatné viděl ve svitu těch loučí, že je měla před tím sepnuté k vůli helmě), dlouhé šaty po mamince, které měla na sobě vykreslovali její přednosti, ne však moc vyzývavě, spíše střízlivě. Dívka, nesla svou hlavu hrdě, přišla blíže, poklekla a začala se omlouvat za předchozí výstup z mučírny. Teď mi již bylo vše jasné, ty krásné modré oči, které jsem uviděl tam na bojišti, ty podvazky, to nebyl jen sen. To byla skutečnost. Po nezbytných formalitách jsem se dozvěděl celý příběh.
Tuto válku zahájil vést její otec, tvůj pradědeček, když však na jednom tažení dostal nemoc od jedné z lehkých žen a umíral, na smrtelném loži slíbila dívka, že bude pokračovat v boji do úplného konce za otce. Převlékla se proto do otcovy uniformy, pod trestem smrti nechala přísahat všechny , kteří byli přítomni otcově smrti, toho pohřbila tajně a sama se jala bojovat. Po celou dobu tří let, nikdo nepoznal, že proti nám už nestojí černý panovník, ale černá dívka.
     Vykládali jsme si dlouho do noci, další dny také a postupně se náš vztah začal naplňovat nějakou zvláštní příchutí. Ráno jsem se již těšil na chvíle strávené s ní, státnické povinnosti jsem odbýval a čekal až přijde zase večer a my si budeme povídat. I z její strany byla patrná určitá změna. Od prvotní pýchy, přes postupně se zvyšující snahu porozumět problémům mírového hospodářství až po dlouhé tiché pohledy do očí, tak jsme vydrželi několikrát se dívat, aniž by cokoliv z nás,kdo řekl.
     A jednoho dne, když jsme si opět povídali dlouho do noci, bylo to už při nastupování zimy, kdy v krbech se muselo hodně topit, aby zdi nevychladly, já jsem ji vyprovázel k jejímu pokoji, již dříve jsem jí povolil procházet se volně po zámku a přilehlých zahradách, ven z hradeb však ještě nesměla, se naše ruce zaklesli více, když jsem jí pomáhal do schodů a už se nerozpletly, až na připraveném jejím loži. Pro oba to sice nebyla noc první, přesto nejhezčí. Další dny se vztah náš ještě více prohluboval až jednoho dne, požádal jsem sličnou dívku o ruku. Ona bez váhání souhlasila. Ne však mí poddaní. Stále jí nemohli odpustit krvavou bitvu. Když jsme však po svatbě projížděli krajem, získávala si má paní své poddané dobrosrdečností a šarmem, který má tvá babička doposud. Tak to byl konec příběhu. A já už musím běžet, to víš, to by byl doma zase řev, kdybych přišel z hospody později. Víš, jak babička dokáže vyvádět.“
     „Vím dědečku a děkuji!" .

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373