Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Instinkt 2
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Petr Paleček
Instinkt - 2. část

I.

                Chlapec nemohl zděšením ani vykřiknout, když ho zvíře upustilo doprostřed okrouhlé jámy, mající v průměru asi pět sáhů a odletělo. Bylo to částečně i tím, že si při pádu povyrazil dech. Jáma sice byla vystlaná vrstvou zahnívajících větví, listí a trávy, ale dopad přesto malého chlapce zabolel. Když se vzpamatoval, usedavě se rozplakal. Stěny jámy byly vysoké a překvapivě kluzké, pokryté páchnoucím slizem.
                Ve vrstvě humusu se cosi pohnulo a než se chlapec stačil leknout, vyhrabal se odtamtud malý ještěr a s kvíkáním se zakousl do nohy chlapce, který křičel a zběsile kopal nohama. Podařilo se mu vytrhnout nohu z tlamy mláděte a strach mu dodal sílu vyšplhat se až k okraji díry. Roztržená nohavice mu nepřekážela a bolest, kterou způsobily malé zoubky ještěra zatím nebyla tak velká. Právě když se pokusil přehoupnout přes okraj, ucítil na hlavě horký, smrdutý závan. Vzhlédl a zpozoroval ohavnou hlavu wywerny. Samice ještěra ho sestrčila velmi nešetrně zpět do hnízda a mládě se znovu se vzteklým klokotáním v hrdle zakouslo chlapci do ramene. Samice se otočila aby čelila novému protivníkovi. Tím byl muž, oblečený celý v černém, s dlouhými mírně prošedivělými vlasy a medailónem s vlčí hlavou na krku. Držel obouruč meč. Wywern mávala těžkým ocasem a snažila se ho zasáhnout, ale muž s mečem zázračně uskakoval před těmito hroznými šlehy a občas ještěra z přískoku bodl mečem do hrudi nebo do boku. Bolestí rozlícená wywern vyrazila z široce rozevřenou tlamou plnou ostrých zubů. Muž se kryl mečem, sílu nárazu využil k roztočení prudké únikové piruety a vzápětí se meč pohroužil do srdce ještěří samice. Prudkým trhnutím jej muž opět vyrval a jen tak tak, že stačil uskočit před velkým samcem, který se vrátil z honu na další potravu a přilétaje se s funěním vrhl na bojovníka shora. Ten padajíce mávl prudce rukou se zvláštně pokroucenými prsty a samec wywerny zavyl a svalil se na bok. Zaklínač (neboť nikdo jiný to nebyl)  tiše zaklel, vyskočil na nohy a zaútočil mečem, možná trochu zbrkle. Věděl, že dítě hozené do hnízda nedokáže dlouho vzdorovat houževnaté mladé wywerně. Jindy vražedné otáčivé hřbetní seknutí jen poranilo ještěrovi přední tlapy, a vzápětí byl muž sražen k zemi velkým ocasem. Pro většinu lidí by to byl smrtelný úder. Wywern se nad zaklínačem vztyčil a chtěl ho tlamou popadnou za krk, ale ten instinktivně napřáhl meč vzhůru a  vrazil jej nestvůře skrze patro až do mozku. Napůl omráčený bojovník se těžce vysoukal zpod ještěrova těla a podíval se do hnízda, kde se mu naskytl zlý pohled. Malý chlapec, celý od krve ležel pod tělem mláděte wywerny a jen sebou slabě trhal. Jeho naříkání pomalu sláblo. Zaklínač zapomněl na prudkou bolest v hrudníku kam jej zasáhl ocas, zařval vzteky, odhodil meč a jedním skokem se ocitl na dně hnízda vedle krvavého klubka. Zběsilým kopnutím srazil mladou wywernu z chlapcova těla a když se octla na zádech opodál, znovu se vymrštil a oběma nohama dopadl na její světlé břicho. Ošklivě to křuplo a zvíře zakvičelo a přestalo se hýbat. Zaklínač se prohnul v zádech, přiložil si ruce k ústům a vykřikl.
„Heeeeej !!!“
Pak se sklonil k chlapci a zdvihl ho do náruče. Znamením Axie utlumil jeho strach a po chvilce už jej podával několika ochotným rukám u okraje mrtvého hnízda. Opřel se o okraje díry a přemáhal slabost - elixíry přestávaly působit. Tytéž ochotné ruce mu brzy pomohly vyškrabat se z jámy.
„Musel jsi je zabíjet ?“, zazněla tichá otázka, když zaklínač Eskel seděl s několika lidmi na kraji lesa u ohně, nad kterým se pomalu peklo jehně. Otázku položil čaroděj, který putoval z Lan Hellstatu do Wyzimy za jakýmsi posláním a byl svědkem většiny incidentu. Eskel si pomyslel, že na hloupou otázku je možná jen hloupá odpověď a proto raději mlčel. Jen se na čaroděje upřeně zadíval. Ten po chvíli sklopil zrak. Zaklínačovy oči v přítmí podivně planuly. Odlesky plamenů se v nich odrážely více než v očích jiných. Ozvala se ale žena, která držela v náručí chlapce, zafáčovaného od hlavy až patě a cosi mu doposud konejšivě broukala. Byl pod vlivem drog, které vybíral zaklínač ze své brašny mezi těmi neškodnými.
„Když jsme žádali o pomoc vás, jen jste se ošíval. Pana zaklínače nechte na pokoji, udělal dobrou věc. Ta zvířata už sežrala pět našich dětí a dva dospělé, mezi nimi mého muže, a nebýt jeho...“, třesoucí se bradou ukázala směrem, kde tušila Eskela, „...můj Černohlídek by byl šestý. Mě před lety vypálil jedem oči bazilišek. Těch se taky zastáváte. Nemluvíte dobře pane kouzelníku...“
„Mohli jste je zahnat ohněm...“, přerušil ji otráveně čaroděj a mlsně sledoval, jak jeden z mužů otáčí jehnětem nad plameny.
„Wywerny by se jen přestěhovaly kousek dál a únosy by pokračovaly“, vysvětloval čaroději trpělivě Eskel, klidným hlasem.
                Mág pohrdlivě trhl rameny.
„Kolik to ty ubožáky bude stát ?“, zeptal se velice jízlivě.
„Nestarej se, čáryfuku.“, naježil se zaklínač. „Na jejich osudu ti stejně čerta sejde, tak se nestarej. Rozhodně nemám v úmyslu je ruinovat tak, jak to děláš ty a tvoji soukmenovci, když předkládáte účty za kouzla. Moje služby si tito lidé mohou dovolit. Můžeš totéž prohlásit o sobě ?!“
                Čaroděj se mlčky zdvihl, zamyšleně Eskela pozoroval zatínaje vztekle zuby a poté rázně odkráčel do tmy.
                Malý Černohlídek se probudil a zaujatě sledoval svého zachránce. Věru, ten obličej s nehezkou jizvou přes celou tvář a s podivnýma očima, do nichž nebylo možno pohlédnout bez zachvění, ho kupodivu neděsil, narozdíl od mnoha dospělých. Tato zjizvená tvář se obrátila ke slepé tváři Černohlídkovy matky.
„Bazilišek vás napadl ?“
„Tak. Je jich tu požehnaně.“, odvětila žena.
„Ďas aby vzal takové požehnání.“, odplivl si jeden z mužů, kteří seděli kolem ohně.
„Zrovna nedávno zase jeden.“, pokračovala žena. „Usídlil se nám ve vodovodu, který ústí až daleko za lesem. Je to tam opuštěné. Naši to tam šli vyčistit, dělají to každý půlrok, a ze tří se vrátil jeden a hrůzou týden nemluvil.“
                Eskel, ležící na čabraku, si opíral hlavu o brašny se zájmem naslouchal. Bolela ho naražená žebra, ale díky zesílení kostí je měl celá. Do rána to přejde.
„Vyřídil ho zaklínač. Měl dlouhé vlasy jako vy.“, usmála se. Eskel se jí málem zeptal na jejich barvu, ale včas se zarazil. „Taky nosil meč na zádech.“
                Eskel překvapeně zauvažoval. Nestávalo se, že by se zaklínači na cestách za obživou míjeli tak těsně, nebo se dokonce potkávali. Kdo by se probůh mohl v téhle oblasti pohybovat ? Z těch, kteří nosí delší pačesy ? Že by Oresthes ? Ne, ten odjel daleko na sever, dělat průvodce karavanám přes území horských trollů. Geralt ? Sotva, ten se miliskuje s tou svojí povedenou čarodějkou někde ve Vengerbergu. Amédeo ? Ano, Amédeo by to mohl být. Ksakru, konkurence...
„Kam jel, nevíte ?“, otázal se a pomyslel si, že vyrazí přesně na opačnou stranu.
„To je právě to.“, zamyšleně se ozval jeden z mužů, ten, který si předtím odplivl do ohně. „On asi nikam neodjel. Prostě zmizel.“
                Eskel udělal vyčkávavé gesto.
„Inu...strašně se pohádal s tím mágem co tu byl, víc než vy, a ráno jsme našli v lese pobíhat jeho koně. Je u Žulky.“
                To byl rychtář. Eskel se nadzdvihl.
„Na nic jste nepřišli ? Žádná stopa ? Prohledali jste jeho věci ?“, chrlil ze sebe otázky.
„Ano...“, odvětil ztěžka jiný muž, zavalitý rolník. „Nic moc nám to neřeklo. Ty všelijaké lahvičky a míšky, báli jsme se toho dotknout, o zaklínačských jedech jdou nepěkné povídačky...“
„To je dobře, těch se vůbec nedotýkejte.“, přikývl Eskel. „Podívám se na ně sám.“
„Ještě něco, pane...“, začal znovu první mluvčí. „Ten odznak, co máte na hrudi...“
                Zadíval se na prapodivnou vlčí hlavu na Eskelově hrudi.
„Copak ?“
„Víte...“, toto téma hovoru mu zřejmě nedělalo dobře, „ukradl ho jeden místní flákač. Původně zřejmě zůstal v brašně.“
                Teď se Eskel vzrušeně posadil. Aby zaklínač nechal někde ležet bez dozoru medailón, to už je tedy vrchol. Amédeo, nebo kdo to k ďasu je,  má potíže. Ten by si ho jen tak nenechal vzít Teď je konec s plány na cestu do Novigradu, rekreaci v místních putykách a prohrávání vydělaných peněz v gwintu s trpaslíky. Ustaraně se drbal na zátylku.
„Kde najdu toho... toho povaleče ?“, zeptal se polohlasem.
„To je těžké. Někde se poflakuje a obtěžuje slušné lidi. Žije se sestrou v druhém domku od lesa. Zkuste to tam, ale dejte pozor, pane zaklínači, je dost od rány.“, řekl jeden.
„Živí se hlavně hazardní hrou. Slyšel jsem ho, jak se vytahoval, že ten vědmáckej medailón střelí. Prej mu za něj čarodějové dají mraky peněz.“, dodal druhý.
                To by bylo možné. Eskel znervózněl ještě víc, takže se ani nepozastavil nad výrazem „vědmáckej“. Co má tohle všechno znamenat ?
„Nemotali se tu jiní mágové, kromě toho, co tu byl před chvílí ?“
„To sice ne, ale tenhle náš darmošlap, Kotyk se jmenuje, se nedávno s několika o něčem bavil v Lan Hellstatu.“
                Čím dál tím víc zvláštní. Mágové že by ztráceli svůj drahocenný čas s někým takovým ? Eskel kroutil hlavou. „Zajdu za ním.“
„Jsme vám vděčni za pomoc, pane.“, řekl jeden. „Nejsme jako jiní. Zaklínači nám mnohokrát vytáhli trn z paty, tohle je divoký kraj. Kdybyste něco potřeboval...“
                Eskel se ušklíbl a položil se znovu na svou houni. Přemítal. Tady se děje nějaká levota. Taky se mohli vymáčknout dřív. Byl bych si lépe promluvil s tím chytrákem, co před chvílí odešel, pomyslel si. Řekl si, že ráno brzy vyrazí. Nejraději by vyrazil hned, ale nemělo to smysl. V noci Kotyk prý doma určitě nebude. Někde prý asi chlastá, nebo kýho výra.
                Vesničané začali tlachat na veselejší témata, neboť i když se člověk bojí rád, v blízkosti hlubokých lesů, kde se potuluje bůhvíco a bůhvíkdo, se o strašidelných věcech nemluví lehce. Zaklínač už je neposlouchal, jen občas roztržitě přikyvoval.
 

II.

Eskel nemohl pořádně usnout a ráno, poté co se chladně rozloučil s rolníky, odešel do vesnice. Koně s brašnami, včetně mečů aby vypadal pokud možno nenápadně, svěřil rychtářovi. Rychtář Žulka, podsaditý, bodrý venkovan se jen smutně usmál, neboť to byl už druhý kůň do jeho sbírky, ale ochotně souhlasil, že je pohlídá. Už byl informován o likvidaci hnízda wywern. Eskel ho požádal o papír a pero, a napsal mu pár řádek. Bál se mluvit nahlas. Všude mohlo být plno zvědavých uší. Rychtář si psaní pročetl, udiveně zakroutil hlavou, ale nakonec vážně přikývl a zastrčil si je do kapsy. Eskel nenašel v Amédeových (neboť to byl skutečně on) věcech nic podezřelého. Zaklínačské elixíry, pokrývky, meče, v telecí kůži vázaný manuskript - sbírka textů balad od minstrelky Kiki Ogden s osobním věnováním ve Starší mluvě. Medailón s vlčí hlavou skutečně chyběl.
 Rolníci zůstali na kraji lesa. Kosili pšenici a zůstávali tam několik dní a nocí. Kolemjdoucího se Eskel vyptal na Kotykovu chalupu. Ten mu ji nenápadně ukázal a drmolíce modlitby, klidil se horempádem z cesty. Ten chlap tu musel mít nepěknou pověst. Byla to taková chatrč se střechou na jedné straně až k zemi. Eskel přeskočil nízký plůtek a prošel zanedbanou zahrádkou až ke dveřím. Lehce, ale rázně na ně zaklepal. Dlouho nikdo nepřicházel
otevřít, ale Eskel zachytil svým jemným sluchem, že uvnitř jsou nejméně dva lidé. Proto vytrvale klepal dál. Nakonec mu přece jen otevřela vyžilá ženština, silně připomínající levnou prostitutku. Velmi levnou. Asi bych si ji mohl dovolit, napadlo Eskela a vzápětí se nad tou představou zachvěl posvátnou hrůzou.
„Je tady Kotyk ?“, začal raději bez průtahů.
„Proč jako ?“, zaskřehotal ten silně přitažlivý zjev.
„Máme spolu něco dohodnutýho.“, Eskel si dával záležet na rozplizlém akcentu. Věděl, že jeho tvář nevypadá zrovna důvěryhodně, což se mu nyní vcelku hodilo. Úmyslně roztáhl zornice do větší šíře, aby svůj protějšek nezaujal svýma očima.
„Já mu to vyřídim.“
„To je nadlouho. Můžu dál ?“
„Na co ? Já mu to řeknu.“
                Eskel ztratil trpělivost, neboť uslyšel z útrob domu dupot prchajících nohou. Kotyk asi poznal, kolik uhodilo. Nebyl hloupý. Eskel se prosmekl kolem Kotykovy sestry, a vrhl se za zvukem. Uvnitř byla tma, ale Eskel roztáhl zornice ještě víc a viděl dobře každý detail. Žena  mu  však s překvapivou hbitostí vyskočila na záda, a rukama mu lomcovala límcem kazajky. „Stůj, kamdeš ! Okamžitě vypadni, slyšíš hajzle ?!“, a tak podobně. Musela to být celkem komická podívaná. Eskel se řítil, porážeje cestou skromný nábytek, za zvukem nohou, patřících zřejmě Kotykovi. Vyzáblice mu seděla na zádech, kopala ho patami do břicha, snažila se ho škrtit a vřeštěla nadávky. Eskel s úžasně sprostými kletbami rozrazil dveře do sousední místnosti a spatřil otrhaného, špinavého muže, jak přeskakuje okenní parapet a prchá pryč. Nikoli bez problémů se zbavil své jezdkyně, jedním skokem skrze okno se octl venku a běžel jak nejrychleji dovedl za Kotykem. Ten uměl dobře běhat, ale trysku, který nasadil zaklínač se vyrovnat nemohl. Eskel ho dohnal na konci pole za vesnicí. Když Kotyk zpozoroval, že svému pronásledovateli neuteče, otočil se a popadl ze země tlustý klacek. Eskel se také zastavil. Uviděl v Kotíkově ruce ten sochor a ušklíbl se. „Chci si jenom promluvit.“
„Nemáme o čem. Ztrať se nebo ti rozbiju kokos !“
„Naval zaklínačův medailón.“, zasyčel Eskel. Viděl, že se Kotykovi medailón houpe na krku a ta svatokrádež ho namíchla.
„Naser si, vědmáku !“, zaječel Kotyk a máchl klackem po Eskelově hlavě. Ten bez potíží uhnul a klacek zasvištěl před jeho obličejem. Energie rozmachu jej ovšem vyrvala Kotykovi z ruky. Kotyk zlostně zaryčel a rozehnal se na Eskela pěstí. Eskel se včas přikrčil, ohnul ruku, a z půlobratu vrazil Kotykovi loket do žaludku. Přidal mu ještě jednu do zubů a když se Kotyk rozplácl na zemi zalykaje se vlastní krví a nevěda, zda má dřív zvracet nebo plivat kousky zubů, zeptal se ho znovu: „Dáš mi tedy ten medailón, příteli ?“
                Kotyk si jej rychle sundal a hodil ho Eskelovi k nohám. Ten se sehnul, zdvihl jej, smotal a pečlivě si jej uložil do kapsy. Pak za sebou uslyšel rachot. Řítil se k němu velký plachtový vůz, tažený párem koní. Vozka za Eskelem koně  po způsobu trpaslíků popohnal trochu stranou a zabrzdil. Následkem toho se vůz dostal do děsivého smyku a  nebohého zaklínače smetl dřevěnou postranicí. Eskel jen ucítil hrozný úder do zad, narazil hrudí na strom, ke kterému ho vůz odmrštil a bez hlesu se zhroutil.
 

III.

                Probrala ho příšerná bolest v kříži. S největším úsilím se snažil nedat najevo, že je vzhůru a se zaťatými zuby zápasil s bolestí. Díky sníženému prahu bolesti v nervové soustavě a výcviku to bylo možné. Jiný člověk by řičel jako raněný tur, pokud by ovšem ještě žil. Naslouchal tichému rozhovoru a zkoumal pouta, která mu pevně svazovala ruce za zády a zvláštními uzly mu znehybňovala prsty. Skutečně, ten kdo Eskela svazoval, věděl, jak na zaklínače.
„Co sis myslel ? Zaklínači jsou špičkoví rváči. Měl jsi nám ho přihrát rovnou a ne se s ním prát. Nemusel bys teď šišlat.“, říkal mužský hlas.
„Fabiju ho, jen fo fe pvobeve.“
„Pak zabiju já tebe. Máme o jeden vzorek víc, tím líp.“
                Někdo další vstoupil do místnosti, kde Eskel ležel. Podle měkčího zvuku kroků to mohla být žena. Eskel to nevydržel a nepatrně pootevřel oči. Vzápětí překvapením i ústa, ale včas se ovládl a zaklapl je. Čarodějka Troy-Bedford.
„Takže ho máte. Výborně. Za tohohle jsem zvlášť ráda. Překazil mi před časem jeden experiment .“
„Jaký, Alanno ?“, obrátil se k ní přítomný, zřejmě také čaroděj.
„Genetické úpravy woga, včetně vyvolání magických schopností u těchto tvorů.“, odvětila.
„Wogové jsou k tomu velmi vhodní. Bohužel příliš vzácní, díky takovým, jako je tenhle.“, ukázal na Eskela.
„Hlídej ho, Kotyku.“ Eskel zůstal v místnosti s Kotykem sám. Ten k němu přistoupil a nakopl ho do zad. „Koukej fe pvobudit, prafe vědmáfký !“
                Eskel zasyčel bolestí a škubl sebou.
„Nefpí ! Já to věděl, fviňák jeden ! Pane,  paní ...!“, volal Kotyk a častoval Eskela dalšími kopanci přesně tam, kam ho zasáhla postranice vozu. Zaklínač nevydal ani hlásku, ale bolestí málem znovu omdléval. Do místnosti se vrátila Alannah Troy-Bedford.
„Přestaň, křupane !“
                Kotyk nerad poslechl, dál jen stál nad Eskelem a třásl se vzteky. Eskel už nic nepředstíral, jen upřel na Kotyka svůj pohled a s velice nepříjemným úsměvem zachraptěl:
„Nějak jsi nám tu vyrostl.“
                Kotyk vyprskl a rychlým krokem odešel, neboť čarodějka ho prudkým gestem poslala pryč. Vzala do rukou těžkou dubovou židli, s překvapující lehkostí ji postavila tak, aby Eskel ležel vespod, mezi nohama židle, a obkročmo se na ni posadila. Složila ruce na masívní opěradlo a opřela si o ně bradu.
„Jsem ráda, že se znovu vidíme. Asi tě leccos zajímá.“
„Pokud mi to chceš vysvětlit...“, Eskel mluvil ztěžka. Záda bolela strašlivě a rovněž přemáhal nutkání zvracet.
„Hm. Máme tady jednoho tvého soukmenovce. Neřekl nám naprosto nic, přestože Kotyk ho měl v parádě dost dlouho a ten je na to odborník. Čekala na nějaký viditelný efekt svých slov. Žádný nepřišel, Eskel se tvářil kamenně, jako vždy. Medailóny jsou v klidu, zatím se mi nevrtá v hlavě, pomyslel si.
„Ostatně, potřebujeme vás hlavně na něco jiného, než jsou slova.“
„A to jest ?“
„Já a několik dalších kolegů jsme se rozhodli, že pro lidstvo a pro magii bude užitečné, když budeme dopodrobna vědět, jak funguje zaklínačův organismus.“
                A bylo to venku.
„K čemu ?“, Eskel znervózněl tak, že částečně zapomněl i na sžíravou bolest v páteři.
„Ku prospěchu lidstva a magie, jak jsem řekla.“
„Jakou formou ?“, otázal se Eskel, i když odpověď už tušil.
„Provedeme kompletní testy motorických a senzomotorických funkcí, analýzu sympatické a parasympatické soustavy, anatomickou pitvu, analýzu tělních tekutin a kostní dřeně, pitvu očí,  mozku a míchy.“ Jakoby se nechumelilo. Eskel se nezmohl na odpověď.
„Díky tobě nyní máme srovnávací vzorek, budou současně prováděny pitvy dvě.“, dodala kouzelnice.
„Co na to Kapitula ?“, vypravil ze sebe srovnávací vzorek.
„Ta o tom pochopitelně neví. Nikdo by to nepovolil, ale až bude po všem, výsledky přivítají s otevřenou náručí a incident se v tichosti smete pod koberec.“
                Eskel věděl, že má pravdu. Že to přesně takhle skutečně bude.
„Ještě mám jednu takovou nepříjemnou ... věc.“, řekla Troy-Bedford a vstala ze židle. Sklonila se k Eskelovi a potichu zašeptala: „Obávám se, že pitva bude muset být prováděna formou vivisekce, kvůli přesnému zaznamenání elektrochemických hodnot, které bude mozek vykazovat ještě za živa.“
                Eskel znovu málem omdlel. Sice nerozuměl výrazu „elektrochemický“, ale co je vivisekce věděl. Zalapal po dechu.
„Ale neměj strach. Magický skalpel není tak bolestivý, jako obyčejný nůž.“
                Alannah Troy-Bedford se jedovatě usmála a odešla z místnosti. Eskel si místnost těkavě prohlížel. Nic zvláštního. Čtvercová cela střední velikosti, dala by se překročit pěti ráznými kroky. Eskel měl ovšem do ráznosti daleko. Záda ukrutně bolela, asi měl vychýlené nějaké obratle, a těžko se mu dýchalo. Navíc mu ještě příliš nedocházelo to, co právě slyšel. Ku prospěchu lidstva, tůdle ! Nechají si to pro sebe. Doufal, že rychtář Žulka udělal, oč ho Eskel písemně požádal, potíž byla v tom, že Eskel nevěděl, jak dlouho zde leží. Objekt bude navíc určitě magicky chráněný. Svázaný byl nadmíru pevně, jen díky mutaci krevního oběhu mu nezačaly dávno dřevěnět ruce. K čertu, ta bolest... Kdyby alespoň věděl, kde je Amédeo a jak na tom je. Amédeo byl jeden z Eskelových vychovatelů, jako mladý zaklínačský elév ho nesnášel, až mnohem později poznal, jak je tento muž odvážný a dobrý. Eskel ho viděl nad sebou při Zkoušce Tráv a v duši si ho nevědomky nadlouho spojil s hrozným utrpením, kterému byl při Zkoušce vystaven. Bolest ustávala velmi, velmi zvolna. Po mnoha hodinách, kdy Eskel musel stále ležet svázaný na zemi se proměnila v tupý, bolestivý tlak v páteři, který se dal vydržet bez větších potíží. Eskel už byl ale značně unavený. Najíst ani napít mu nedali a pouta příliš nedovolovala měnit polohu. Nevěděl, že krmení zajatce bylo svěřeno Kotykovi, který tuto činnost zanedbával zcela záměrně a metodicky. A čarodějové se o to nestarali, byli zaneprázdnění přípravami na „výzkum“. Zaklínač upadl do těžkého spánku, který se spíše podobal kómatu.
 

IV.

Asi deset hodin cesty tryskem koňmo od dočasného dějiště popisovaných událostí stál hrad Poslední Jednorožec. Padací most se otevřel a skupina dvaceti jezdců s erby na hrudích tryskem vyrazila hlučně dupajíce po prknech mostu. Zamířila k Lan Hellstatu.
 

V.

                Čaroděj Arkady Astonvilla přemýšlel. Delší dobu měl podezření, že to, co TA ženská kutila se svými kolegy v tajemném krychlovém objektu poblíž Lan Hellstatu nebude nic, co by bylo v souladu s etikou mágů. Co tam ksakru provádí ? Astonvilla byl pověřen Kapitulou tajným dozorem nad Alannou Troy-Bedford, poté, co se věnovala (rovněž tajně) zakázaným pokusům s předáváním magické moci extrasférickým tvorům. Došlo k tragédii a roli čarodějky se Kapitule včas podařilo před králem ututlat.
                Arkady Astonvilla byl zvláštní mág. Byl mladý - narozdíl od mnoha jiných čarodějů skutečně mladý, nebylo mu ještě ani čtyřicet let. Jeho názory byly víc než liberální, však si za ně také za svých studií užil od svého Mistra. Příliš se stýkal s „lůzou“. Také se spřátelil se zaklínačem , což se občas stávalo čarodějkám, díky jejich někdy podivným erotickým zálibám. Čarodějům se to nestávalo nikdy. Astonvilla byl výjimkou. Před časem se v jedné Novigradské hospodě strašně opil s jedním zaklínačem a vytahoval se, že bleskem dokáže prorazit jeho ochranné Znamení. Zpupný chechtot zaklínačův mu byl odpovědí. Postavili se tedy proti sobě, ale problém byl v tom, že čaroděj nebyl schopen pitím zatuhlými rty vyslovit kouzlo a zaklínači zase dělalo potíže sestavit ruce do správné pozice Znamení. Ze stejných příčin. Nakonec se oba se smíchem svalili na podlahu a usnuli. Probudili se v chlívku, kam je hospodského pacholci nad ránem odnesli. Zahnali prasátka, vyzvraceli se a stali se dobrými přáteli. Tím zaklínačem byl Eskel.
                Astonvilla nyní pracoval na složité kouzelné formuli, která mu měla pomoci vytvořit mikroportál skrze magickou clonu, halící objekt, obývaný kolegyní čarodějkou Troy-Bedford a jejími společníky. Konečně byl po několika simulovaných testech spokojen a klečíc nad pomocnými magickými artefakty rozpřáhl ruce a pomalu, pečlivě vyslovil dlouhou formuli. Zakomponoval do ní doprovodnou progresívní magickou clonu podle vlastní receptury, která měla tlumit echo mikroportálu a částečně přesměrovávat magickou stopu. Netušil, zda se to podaří. Doufal, že se pro začátek alespoň neprozradí. Průrazy clonou patří mezi nejobtížnější a vyčerpávající záležitosti. Před obličejem se Arkadymu rozzářilo drobounké bílé světélko.
 

VI.

                Eskel ležel natažený na nízkém stole, přišroubovaném k podlaze. Ruce měl připoutány k jeho okrajům, ovšem už nikoliv provazy či řemeny, ale kouzly. Byl to zvláštní pocit. Ruce nic netížilo, ale zvednout je přesto nemohl. Nohy měl znehybněny podobným způsobem. Vpravo od Eskela stál druhý stůl a na něm ležel v obdobné pozici zbědovaný muž se skelným výrazem ve očích, hledící nepřítomně na strop. Zaklínač Amédeo. Ani Eskela nepoznal, když je Kotyk a další posluhové položili vedle sebe. Eskel se při pohledu na něj roztřásl bezmocnou zlobou. Nechali je tak ležet opět řadu hodin. Uprostřed noci tiše vkráčela do sálu Alannah Troy-Bedford. Posadila se na stůl k Eskelovi a po chvíli zkoumavého prohlížení řekla:
„Obavy ?“, znělo to napůl posměšně, napůl tázavě. Eskel, náležitě demoralizovaný mnohahodinovým čekáním a nejistotou nedokázal vzteky ani promluvit.
„Nemusíš mít žádné obavy.“, řekla Troy-Bedford. „Testy nebudou bolestivé a během vivisekce ti magicky vyvoláme neutrální pocity.“
                Eskel se pochybovačně ušklíbl a významně pohlédl směrem k netečnému Amédeovi. „Ten už ty neutrální pocity má ?“
„Má a to je dobře. Pobil šest lidí, než jsme ho dostali pod kontrolu.“ Na chvíli se odmlčela.
„Nevěříš, že je to možné ?“, tvář čarodějky nabyla podivného výrazu. „Mohu čistě pomocí magie vyvolat mnoho různých pocitů. Bolest, hrůzu, štestí, melancholii, ... orgasmus...“
„Pokud k vyvolání orgasmu u druhého člověka potřebuješ kouzla, pak tě lituji.“, zavrčel Eskel a snažil se soustředit na překonání magických pout na nohou, na které mu čarodějka nyní neviděla. Bez valných úspěchů.
                Alannah Troy-Bedford neodpověděla na zaklínačovu jízlivost, vyhoupla se na stůl a obkročmo nasedla na Eskelův klín. Sukni si stáhla dozadu a pevně pod sebou stiskla Eskela odhalenými stehny. Pomalu se houpala v bocích. I přes prudkou nenávist, zaklínač po chvilce pocítil, že jeho tělo se chystá při akci spolupracovat. Ucítila to i čarodějka a gestem uvolnila Eskelovi magická pouta na roztažených nohou, aby je mohl dát k sobě a ona se mohla lépe usadit.
„Ruce ti nechám spoutané, to snad chápeš.“, zašeptala mu do ucha a začala pomalu svlékat sebe i Eskela.
                V dolním rohu místnosti se rozzářilo malé světélko
. Eskel jej svým dokonalým periferním viděním zpozoroval a škubnutí medailónů ho upozornilo na přítomnost kouzel. Nicméně se nehýbal a čarodějka se s ním milovala rychle a tvrdě,  rukama zdusila jeho steny rozkoše. Těsně před vyvrcholením však náhle přestala a slezla ze stolu.
„Neměla jsem v úmyslu ti vyvolat orgasmus. Ten můj mi stačil. Chtěla jsem ti jen ukázat, že k tomu kouzla skutečně nepotřebuji.“. Položila přes roztřeseného Eskela jeho šaty, které ležely pod stolem, kam je před tím hodila, krátce zkontrolovala katatonického Amédea a odešla. Eskel si s bláznivou radostí uvědomil, že mu nechala volné nohy. Měl takovou radost, že se z nedokončené soulože poměrně rychle vzpamatoval. Do místnosti ovšem záhy vešel Kotyk. Amédeovi věnoval jen jeden pohrdavý pohled a poté se zaměřil na Eskela, který upřel zrak na lehkou vrhací sekyru, zastrčenou za Kotykovým pasem. „Hleďme, my fme tady píchali...“, poznamenal Kotyk, kterého štvalo, že k němu  se čarodějka chovala jako k pytli vzduchu, pokud mu zrovna neudělovala příkazy. „Co na tobě fakra vidí...“, víc říct nestačil. Eskel se vzepjal a prudkým kopancem odpálil Kotyka přes polovinu sálu, což bylo asi patnáct kroků. Kotyk dopadl na bok a zůstal ležet. Eskelovi se však ozvala záda. Zaťal zuby a po chvilce soustředění udělal cosi jako kotoul vzad z rozpaženýma rukama. Otáčet jimi pod magickými pouty naštěstí mohl. Dopadl nohama na podlahu, chvíli přemáhal řezavou bolest v kříži a snažil se odtrhnout od stolu ruce i s prkny. Zuřivě napínal svaly, a bohužel nedokázal v sobě zdusit hlasité steny. Bolest byla přespříliš velká, nicméně prkna, ze kterých byla stlučena deska stolu, povážlivě praskala a prohýbala se. Nakonec s hlučným prasknutím povolila a Eskel si osvobodil i ruce. Vzápětí se však zhroutil k zemi vnímaje jen hrozné řezání v kříži. Zoufale se snažil se vzpamatovat a plížil se se sténáním k světélkujícímu bodu v rohu sálu. Poznal v něm mikroportál. Nevěděl, co je na jeho druhém konci, ale jinou naději neměl. Arkady Astonvilla viděl svým magickým vnitřním zrakem už hodnou dobu co se v sále děje a vložil veškeré své duševní síly do zavolání. Eskel se mezitím doplazil až k portálu a čaroděje také poznal.
„Arkady... pomoz mi... proboha pomoz mi... chtějí nás pitvat zaživa...“, zoufale zasípal. „Královský les u Lan Hellstatu... rychle, prosím tě...“. Portál zhasl. Eskel těžce vydechl a překulil se na záda. Snažil se přemýšlet. Ze sálu vedly dvoje dveře, jedněmi odešla Troy-Bedford, druhými přišel Kotyk, který stále ležel omráčený na podlaze. Eskel s nesmírnou námahou vstal, dopotácel se k jeho bezvládnému tělu a vytrhl mu sekyrku z pod opasku. Pak se otočil a prudkými údery rozštípal desku stolu, na kterém spočíval zaklínač Amédeo. Uvědomoval si, že dělá příšerný hluk a snažil se pracovat co nejrychleji. Pak Amédea vyprostil z trosek stolu, uchopil ho pod pažemi a hekaje bolestí ho táhl ke dveřím, kterými předtím vešel Kotyk. Do místnosti vpadli Alannah Troy-Bedford a druhý čaroděj.
„Zlikviduj je !“ pokynul jí a chystal se vrátit zpět.
„Cože ??“
„Agent Kapituly prorazil naši clonu, jsme prozrazeni. Už se teleportovali poblíž dva čarodějové. Jsou venku. Všechno je v háji. Zlikviduj je, já připravím portál a počkám na tebe.“, a odběhl. Eskel pustil Amédeova ramena a sesunul se k zemi, zády se opíraje o stěnu. Dýchal rychle a mělce, snažil se soustředit na protivníka a zapomenout na svá záda. Troy-Bedford bleskově zdvihla ruku a chtěla vyslovit kouzelnou formuli, ale neméně bleskově měl zaklínač složeny ruce ve Znamení Heliotropu. V ovzduší plném kouzel jeho psychokinetický štít modře opalizoval. Troy-Bedford si nebyla jistá, zda by Znamení prorazila, proto upustila od úmyslu sežehnout Eskela žhavým výbojem a pokusila se přemoci ho silou. Velmi rychle se domluvila telepaticky s někým ze svých kolegů mimo sál, a někdo jí začal dodávat energii. Její síla vzrostla o sílu nejméně tří dospělých mužů. Odrazila se a skočila přímo na Eskela, který díky svému zranění nebyl schopen dostatečně rychle uhnout. Odvalil se pouze částečně, a rozzuřená čarodějka se k němu přimkla, pevně ho objala nohama kolem boků a rukama mu zaútočila na oči. Eskel ji vrazil zápěstí mezi ruce a zoufale se snažil je roztáhnout od sebe. Tlak na oči začínal být nesnesitelný. Snažil se zmítat, ale čarodějka ho pevně svírala nohama. Železný stisk jejích stehen mu krátil dech a tlak lýtek, zkřížených za bedry, ještě zhoršoval bolest v zádech. Eskel však konečně nadlidským úsilím odtáhl čarodějčiny ruce od svých očí a zuřivým zapáčením jí zlomil jedno zápěstí. Ozvalo se ošklivé, vlhké křupnutí a hrozný čarodějčin výkřik. Druhé zápěstí jí už zlomit nedokázal, neboť měla příliš velkou sílu. Troy-Bedford znovu vykřikla a jako vzteklý pes se Eskelovi zahryzla do krku. Eskel, zatínající zuby, jednu rukou svíral čarodějčinu zdravou ruku a druhou se natahoval po opodál ležící sekyře. Byla však příliš daleko. Situace byla nerozhodná, ale bylo jasné, že těžce zraněný a vyčerpaný Eskel nebude moci dlouho vzdorovat čarodějce, jíž dodávali telekineticky sílu další mágové.
„Připravte se ! Pozor ! Otvírá se Brána !“ křičel Astonvilla na skupinu vojáků na koních. Pak se svištivě nadechl a v předklonu zakřičel kouzelnou formuli. Tvář se mu nehezky stáhla hrozným duševním vypětím. Jiní čarodějové vedle něho mu pomáhali a jejich úsilí bylo rovněž znát podle pobledlých tváří a třesoucích se rtů. Tento výjev se odehrával uprostřed lesa na malé mýtině, kde stála jakási morbidní černá krychle, velká jako menší zámek. Na jedné její stěně se objevil velký planoucí ovál a skupina jezdců nikoli bez potíží s plašícími se koňmi, do něj vjela.  S dusotem se vřítil dovnitř jako první rytíř, který byl zřejmě jejich velitelem. Seskočil z koně a po chvíli zmatků a krátkých střetů se sluhy, doprovázených řinčením zbraní, hvízdáním z kuší vystřelených šípů a chroptěním těch, kteří se vojákům připletli pod meče, vykopl rytíř dveře do sálu, kde Eskel prožíval jeden z nejhroznější zápasů své kariéry zaklínače. S taseným mečem se rytíř vřítil dovnitř a naskytl se mu neutěšený pohled. Eskelovi se podařilo nějakým zázračným vypětím fyzických sil dostat čarodějku pod sebe a volnou rukou ji rázně přiškrtit. Stisk jejích nohou okamžitě povolil. Čarodějka ho odstrčila od sebe, vyskočila, popadla Kotykovu sekyru, chtěje s ní zaútočit na těžce se zdvihajícího Eskela, ale přibíhající rytíř ji s bojovým výkřikem jedním švihnutím těžkého meče odťal hlavu od těla. Hlasitě bouchla o zem. Eskel se na rytíře vyčítavě podíval a zasípal:
„Šneku...to ti to trvalo...“.
„Nevypadáš nejlíp.“, poznamenal ironicky udýchaný Corrino Ulf a pomalu si sundal přílbu s chocholy. Eskel na to už nic neřekl, protože s úlevným vzdechem omdlel a sesunul se podél stěny k zemi.
„Počkej, neomdlívej ! Řekni mi, proč jsi svlečený !“
 

VII.

                Čarodějka, která ošetřovala Amédea si oddechla, neboť lektvary začaly působit a zaklínač klidně spal, a byť to byl spánek vyvolaný kouzly, byl zdravý a osvěžující. Uzdraví se. Vesemir by mi to neodpustil, kdybych mu nedokázala pomoci, pomyslela si. Najednou ji něco napadlo. Usedla ke spícímu zaklínači na lůžko, položila mu pravou ruku na čelo a vší silou se soustředila na proniknutí do jeho mysli, aniž by došlo k jakémukoliv poškození. U zaklínače to nebylo zdaleka tak jednoduché, jako u fyzicky normálních lidí. Byla zvědavá, co se mu stalo.
                Zaklínač byl skutečně bleskově a nevybíravě přepaden v lese, poblíž jeho okraje. Tak, aby to nebylo vidět od vesnice. Skupina speciálně vybraných ranařů se na něj najednou sesypala. Je pravda, že Amédeo o jejich přítomnosti již notnou chvíli věděl, ale netušil, co mají v úmyslu a také neměl ve zvyku utíkat. Než se milí únosci stačili vzpamatovat, polovina se jich kroutila na zemi v kaluži vlastní krve. Amédeo upustil od svého úmyslu zamířit do Lan Hellstatu a rychle se vrátil do vesnice, aby se v centru společenského dění, totiž v hospodě, pokusil zjistit o co šlo, neboť při útoku poznal, že přepadová jednotka se ho nesnaží zabít, nýbrž jen zneškodnit. U nálevního pultu se k němu přitočil muž, podle jehož hnusné duševní signatury čarodějka rozeznala Kotyka. S křivým úsměvem podal zaklínači malý kousek světlého plátna, smotaného do ruličky.
„Vzkaz.“, řekl.
                Amédeo ten smotek bezmyšlenkovitě rozbalil a podíval se, co je tam napsáno.

PÃÃRDPAÝASDÀ

                Čarodějku zamrazilo.
Ty lotře ! Ty kriple ! Narafičil´s na mně kouzlo...“, zavyl rozzuřený Amédeo a prudkým úderem srazil Kotyka mezi stoly. Přiskočil k němu, chytil ho za límec, nadzdvihl a křičel mu do obličeje.
„Kdo ti to dal ?! Slyšíš ty zmetku ?! Podívej se na to ! Tak podívej se !“. Kotyk mlčel, jen pevně zavíral oči a odvracel hlavu, aby nespatřil čarovný nápis. Amédeo ho pustil. Věděl, že nemá čas - přečtení nápisu aktivovalo čáry a zaměřilo je na toho, kdo nápis přečetl. Medailón zběsile vibroval. Vyřítil se z hospody a vrazil jako uragán do stáje, kde měl koně. Přiskočil k němu a začal horečně vybalovat meč. Ten stříbrný. Každou chvíli mohlo odkudkoliv cokoliv zaútočit.
                Odkudsi z tmavého kouta stáje se neslyšně vynořil tvor tak odporný, že i otrlý a na leccos zvyklý zaklínač div neztuhl hrůzou. Varianta tvora, jemuž se říká „kostěj“. Tvora přivedeného k životu kouzly čarodějnických vyvrhelů. Ta hrůza rozpřáhla kostnaté pařáty a s chrastěním se vrhla na zaklínače. Ten vší silou mávl stříbrným mečem, ale čepel jen poškrábala silný chitinový krunýř. Tvor obemkl  zaklínače pařáty, pokusil se ho strhnout k zemi a jedovatým žihadlem, které se kroutilo v zubaté tlamě, se ho snažil zasáhnout. Zaklínač byl ale silný a rychlý. Člověk a příšera se potáceli po stáji  ve smrtelném zápase. Koně řičeli šílenou hrůzou a kopyty rozbíjeli svá stání. Amédeo se zoufale vzepjal a nadlidskou silou, vybičovanou svíravým děsem zdvihl kostěje a udeřil jím dvakrát o stěnu stáje. Stavení se povážlivě otřáslo. Sevření hnusných pazourů povolilo a kostěj se s chřestěním svalil na podlahu. Zaklínač však rázem zjistil, že se nemůže pohnout. To čarodějové, kteří vše sledovali, vidíce, že jejich zplozenec zaklínače nepřemůže, přispěli mu na pomoc paralyzujícím kouzlem. Před svědky tak učinit nechtěli, davová sugesce není nikdy úplně spolehlivá, ale nyní, když se hostinec i okolí vylidnilo díky hrůze, která se ozývala ze stáje, měli volné pole působnosti. Kostěj nyní neměl potíže zasáhnout Amédea svým žihadlem.
                Čarodějka nervové ukončila spojení. Třesoucíma se rukama upravila Amédeovi přikrývku a odešla z pokoje.
 

VIII.

„Takže rychtář Žulka udělal, oč jsem ho prosil...“, poznamenal Eskel, ležící v nejlepším pokoji místního herberku na improvizovaném lůžku z kožešin.
„Ano.“, přikývl Corrino Ulf. „I když poštovního holuba málem sežrala kočka.“
                Eskel namísto odpovědi jen obrátil oči v sloup.
„Jak je mu ?“, obrátil se k nově příchozímu. Myslel tím Amédea.
„Bude to dobré. Žádné důležité orgány nemá poškozené, bude to jen silné vyčerpání.“, odpověděl čaroděj Astonvilla.
„I když v tom vašem těle aby se čert vyznal. Možná by ta pitva přece jen nebyla od věci. Pravda je, že obyčejní lidé by nikdy nepřežili to, co vy dva.“
„Pitvej se sám.“, řekl Eskel a obdařil čaroděje silně nevděčným pohledem. „Musím navrhnout Amédeovi, jen co mu bude líp, že bychom mohli na Kaer Morhen odvléct nějakého čaroděje a pitvat ho. Hlásíš se dobrovolně, Arkady ?“
                Chvíli se na sebe dívali, a pak oba vyprskli smíchy nad tím velevtipem. Eskel se ale vzápětí zkroutil bolestí.
„Moc to nepřeháněj.“, Arkady Astonvilla  zvážněl. „Divím se, že to páteř vůbec vydržela, obratle jsme ti narovnali, ale zatím ještě drží pohromadě magickými svorkami. Než to řádně sroste, radši sebou moc neházej.“
                Do pokoje bez zaklepání vešla čarodějka. Eskel poznal Triss Ranuncul - zaklínač Vesemir je kdysi vzájemně představil. Chladně na sebe kývli.
„Tak je to uzavřené.“, řekla. „Alannah Troy-Bedford je mrtvá, díky pohotovému meči zde přítomného rytíře, Antje Skellenborg a Tiggy z Lan Hellstatu byli Kapitulou vyloučeni z Bratrstva a odsouzeni k nošení dwimeritového implantátu. Taky musí zaplatit vysokou pokutu, jenom nevím komu. Kotyka asi místní brzo pověsí.“ Jestli to neudělají, tak ho pověsím já, jen co mi bude dobře, pomyslel si zaklínač a poděkoval čarodějce za informace.
                Jako poslední vešla do místnosti mladá dívka v jezdeckém oděvu, jen asi šestnáctiletá, nicméně poměrně vyspělá. Pozdravila přítomné, (podle čehož bylo možné usuzovat, že se nejedná o čarodějku) a s přívětivým úsměvem usedla na Eskelovo lůžko. Zaklínač se sice nemohl červenat, ale mírně se ošíval a rukou si třel svou velkou jizvu na tváři.
„Ráda vidím, že je vám dobře.“, řekla. „Hrozně jsem se bála.“ Eskel na to nic neřekl. Odpověděl za něj Ulf.
„Ty se přece nebojíš ničeho, Orianno. Ostatně, strýc tě sem pustil ?“
                Dívka otázku ignorovala a vzala zaklínače za ruku.
„Až všichni odejdou, možná bychom si měli co říct...?“, dodala, jakoby nic. Eskel otevřel ústa, pak je zase zavřel a nakonec významně řekl: „Oni už jsou na odchodu.“ Dal si záležet na pomalé a zřetelné výslovnosti.
„Nevděk světem vládne.“, zabručel Arkady Astonvilla a gestem nesměroval Triss Ranuncul i Ulfa ven z pokoje. Ulf se nicméně ještě ve dveřích otočil, ukázal nenápadně na Oriannu, pak zaťal pěst a zabrousil si s ní pod bradou. Zřejmě chtěl naznačit, že dá Eskelovi do zubů, pokud se bude v pokoji dít něco zcela určitého. Zaklínač se v odpověď usmál, co nejnepříjemněji dovedl.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373