Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Jako sen
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Jako sen
Martin Šíl

I.

            Seděl na břehu říčky, která se pěnila v peřejích dolů z vrchu, nad kterým právě zapadalo slunce. Zády byl opřený o kmen vysokého buku a za zavřenýma očima si promítal události posledních dnů. V koruně mohutného stromu zpívali ptáci, občas se zaposlouchal do jejich písně. Snad si zpívali o slunci, o větru…
            Zadíval se na vrchol kopce. Sluneční kotouč právě mizel za jeho obloukem. Brzy padne tma. Šero mu nevadilo, tmu neměl rád. Nebál se jí. Jen ji neměl rád. Tma ti neublíží….říkal jeho otec. Ale mohou se v ní skrývat ti, kteří ublížit mohou, dodával si on vždycky pro sebe. Na stejnou věc myslel i teď.
            Zvedl se z trávy a začal se shánět po dříví. Kus hlouběji v lese, který říčka rozdělovala na dvě části, našel tři padlé buky. Malé a na troud vyschlé. Na noc dříví až dost. Dotáhl je k řece a nalámal na menší klacky. Pak vyhloubil v měkké zemi dolík na ohniště.
            „A jako sen byla krásná…“ unikl mu z úst verš písně, kterou ho kdysi někdo naučil. „Aj…to je melodie…..“
Nechal dříví dřívím a sehnul se k patě stromu pro loutnu. Složil prsty do akordu a palcem pravice přejel po strunách.
            „Ale ne,“ zašklebil se, když akord neladil do melodie. Zkusil to znovu. Tentokrát byl výsledek lepší. Posadil se zpátky ke stromu a zkoušel to znovu a znovu. Zapomněl na tmu i na to, co se v ní může skrývat. Tuhle píseň nezpíval od dob, kdy byl malý. Přesněji řečeno od svých osmi let, kdy ji ho naučila jedna z dívek v sousedství. Když povyrostl, naučila ho i jiné užitečné věci… Ale na tu píseň si vzpomněl až teď. Uprostřed lesa při lámání dříví.

           
Na kraji lesa pod sosnami
            ležela dívka mladičká
            A letní vánek udýchaný
            lehce ji hladil na víčkách

Slova mu pomalu tanula v mysli a s nimi i pomalá, klidná melodie. Jednotlivé tóny nejprve vybrnkával na strunách, potom k nim hledal vhodné akordy a nakonec i způsob doprovodu. Nespěchal. Věděl, že takové věci a takové melodie se uspěchat nedají. Loutna mu tiše šeptala v náruči a její oblé tělo dávalo zapomenout na tmu kolem. A on seděl a takřka bez dechu si vzpomínal na tu píseň, kterou objevil po letech zasunutou někde na spodu paměti.
„Oj, to je melodie….“ zabručel si občas a hrál a tiše si prozpěvoval.

           
A jako sen byla krásná
            jako sen pohádkový
            tajemná jako noc časná
            čistá jak pramen vody

           
Odložil loutnu… Ta píseň s sebou přinesla vzpomínky. Spoustu vzpomínek. Na první dívku v jeho životě, na první akord, který se mu podařilo vyloudit z prastaré loutny, kterou spolu našli na půdě domu, ve kterém žila s rodiči a na které se poprvé milovali. Nebyla to láska, bylo to….prazvláštní přátelství. Nemilovali se, a přesto k sobě měli blízko. Jenže byli mladí a jeho táhl život pryč…
„Jednou,“ šeptala mu, když spolu lehávali a odpočívali. „Jednou budeš slavný.…Tvoje písně budou zpívat po celé zemi.“
Vždycky se jí smál. Jejím řečem o jeho písních. Nikdy vlastně žádnou pořádnou nenapsal. Jen jednu kraťoučkou zpívánku o jejích očích. Ale pro ni byl tenkrát trubadůr.
„Dost,“ okřikl se a vstal. Vzpomínek bylo na jeden večer až dost.
            Vrátil se k ohništi a konečně začal připravovat oheň. Chvíli zápasil s křesadlem, ale nakonec tmu osvítily plameny malého ohně. Velký nepotřeboval. Zima nebyla a hlad neměl čím zahnat. Tmu zahnal už malý ohníček. Přisedl k němu a díval se do plamenů….tančily tmou..připadaly mu jako tóny písně. Také chvíli žily a vířily vzduchem, a potom zanikly a zmizely beze stopy. Nezůstalo po nich nic než příjemný pocit…
            Přihodil na oheň a znovu si v duchu zpíval svoji píseň.

II.        

            „Musíme ji chytit, než se dostane do lesa!“ 
Výkřik světlovlasého muže prořízl soumrak.
            Bylo jich sedm. Šest mužů, jedna žena. Ta se držela zpátky. Zvolna cválala o několik koňských délek vzadu. Ostatní se hnali, sklonění nad koňskými šíjemi, hlasitě povzbuzovali koně, pobízeli je patami a nad hlavami mávali tasenými meči. Země duněla údery kopyt, od kterých odletovaly kusy drnů.
            „Dělejte! Přidejte, hlupáci! Za chvíli je pod stromy….“ křičel světlovlasý.
            Dívka, drobná, štíhlá, s dlouhými tmavými vlasy, oblečená do dlouhé bílé haleny, běžela ze všech sil. Stromy byly už nedaleko. Stromy byly záchrana. Když se k nim dostane, je ve výhodě. Oni určitě neznají les tak dobře jako ona.  Stromy jsou hodné…dovedou chránit. A ona je umí poprosit o ochranu.
            „Luky!“ zahřímal světlovlasý.
Dva z jezdců sundali za jízdy luky ze zad a pečlivě zamířili.
            Slyšela ho. A věděla, co se stane. Věděla ale taky, co má dělat. nepřestávala utíkat, ale pozorně nastražila uši. Mezi dupotem svých nohou a duněním koňských kopyt zachytila několik ptačích hlasů a nářek větví, které se ohýbaly v sílícím větru. To, co hledala, byl ale jiný zvuk. Vysoké zadrnčení uvolněné tětivy. Jakmile ho zaslechla, ostře se otočila doprava. Po několika krocích se vrátila do původního směru. Následoval svist letícího šípu. Minul ji o několik loktů. Svým manévrem ztratila sice pár vteřin náskoku, ale vyhnula se šípu.
            „Nešetřete koně!“ řval světlovlasý vůdce tlupy a bil své zvíře naplocho mečem. Kůň se vzepjal a postavil na zadní. Setrvačnost hodila světlovlasého proti koňské šíji a zároveň se musel ze všech sil držet, aby se nesvezl z koňského hřbetu do trávy. Navíc si narazil nos, jak si nestačil chránit obličej proti nárazu.
            „Ty čubko!“ zařval za dívkou, jako by za jeho zranění mohla ona. Znovu pobídl zvíře do cvalu.
            Utíkala. Téměř bez dechu, vlasy rozcuchané, halenu rozhalenou. Pot jí stékal po tvářích a zádech a srdce bilo jako splašené. Ale pod stromy zbýval jen malý kousek.
            „Je tam, je tam!“ křičel světlovlasý, jako by to ostatní neviděli.
            Vběhla pod větve, tráva na rozhraní lesa a louky se zavlnila, zklidnila…a dívka jako by zmizela ze světa.
            Členové tlupy zastavili koně na kraji lesa.
            „Co teď Morchlope?“ zeptal se jeden z mužů světlovlasého.
            „Dolů z koní a do lesa!“ zavelel dotázaný.
Muži sesedli, uvázali zvířata ke stromům a vešli do lesa. Bylo tam ticho a příjemně chladno.
            Jí se ale zdálo, že její rozbouřené srdce dělá rámus jako splašený tur.
Tiskla se ke kmeni jednoho z dubů. Jeho drsná kůra ji přes tenkou látku dřela do zad. Rozhlížela se, kudy dál. Za sebou slyšela povykující a láteřící muže. Kdyby byli tiší, bylo by to všechno mnohem těžší. Ale takhle…jestli ji nezahlédnou, nechytí ji. Slyšet ji v tom rámusu, jaký dělají, nemohou. Pomalu a opatrně vykročila. Kryla se za stromy a keři. Postupovala od hlasů hlouběji do lesa.
            Náhle jí kolem hlavy prosvištěl šíp. Padla do mechu a ani nedýchala. Našli mě, napadlo ji, a začala se plazit ke kmeni nejbližšího stromu. Kvetoucí vlaštovičníky ji alespoň částečně skrývaly. Slyšela několik dutých klepnutí, jak se šípy zarývaly do stromů. Nešly ale z jednoho směru.
            „Nech toho, Blasi,“ okřikl Morchlop jednoho z bandy. Ten střílel jeden šíp za druhým do všech směrů. Šípy lítaly lesem a zabodávaly se do stromů. Blas nevnímal a vypouštěl z luku jeden za druhým.
            „Neslyšel si, co sem říkal?“ zavrčel Morchlop a nakopl Blase do břicha. Blas se zlomil v pase, upustil luk a padl do mechu.
            „Akorát vyplejtváš všechny šípy….“ mručel Morchlop. „Vlk, Blas a Drs,“ ukázal Morchlop na tři muže. „Tam. Kolem toho pahorku. Mějte oči na stopkách a dívejte se po stopách. Já, Ryšavec a Bohron půjdeme druhou stranou. Kdo ji uvidí, zakřičí.“
            „A já?“ zeptala se žena.
            „Ty zůstaneš u koní. Nemůžeme riskovat, že nám je odežene.“
            „Dobře,“ kývla a odešla ke kraji lesa, kde se v klidu pásli jejich koně.
            „Jdeme,“ řekl Morchlop a vyrazili.
Slyšela je dobře. Jejich kroky i hovor. Seděla v rozsoše vysokého dubu. Vylezla tam, když se tlupa radila, jak dál. Halenu i suknici si svlékla a zamotala do větví. Nechtěla riskovat, že si někdo všimne bílé látky, když se náhodou podívá do větví. Seděla proto mezi větvemi nahá.
            Muži dole pod ní pomalu procházeli lesem, rozhrnovali keře a zkoumavě se dívali do lesa. Nebyli zbrklí. Věděli, co dělají a co chtějí najít. Seděla v rozsoše, tiskla se ke kmeni a bála se i podívat dolů na zem.
            Hlasy jejích pronásledovatelů sílily, jak se přibližovali k jejímu stromu. V duchu se začala modlit a promlouvat ke stromu, aby byl hodný, aby jí pomohl a ochránil. Hladila drsnou kůru a objímala strom rukama.
Pak pod sebou zaslechla kroky. Jeden z mužů procházel přímo pod ní. Na okamžik se neudržela a podívala se dolů. On zvedl hlavu a zkoumavě se zadíval do větví. Dech se v ní zastavil. Viděla jeho oči, jak bloudí ve větvích. Pak sklonil hlavu. Popošel ke stromu a vymočil se na kmen dubu. Pak odešel.
            Tiskla se ke stromu tak dlouho, dokud neutichl hluk jejich kroků. Pak zvedla hlavu a rozhlédla se. Nikoho v okolí neviděla. Vzala halenu z větví a ovázala si ji kolem pasu. Pomalu začala slézat ze stromu. Když seskočila do mechu, znehybněla a se zatajeným dechem znovu poslouchala. Neslyšela nic. Oblékla se a opřela se o kmen. Děkovala stromu. Za ochranu, za to, že byl hodný. V jeho větvích tiše zašuměl vítr.
            Znovu se rozhlédla. Uvažovala o tom, kudy se dát. V lese bylo už dost šero. Stromy se změnily na temné rozeklané siluety. Rozhodla se vyrazit směrem od kopce hlouběji do lesa. Po pronásledovatelích nebylo zatím stopy. V jednu chvíli se musela skrýt před ženou, která hlídala koně. Úplně na ni zapomněla a když šla mezi stromy, málem se prozradila. Žena naštěstí ležela pod stromem  a odpočívala. Zjevně ji ani nenapadlo, že by mohla být tak blízko.
            Odplížila se z dohledu a dál pokračovala už normální chůzí. Les kolem byl tichý a klidný. Šla rychle, ale tiše. Nemohla si dovolit dělat hluk.
            Po chvíli se zastavila. Naslouchala. Mezi šumění listí, občasný zpěv ptáků a zvuk jejích kroků se mísil další zvuk. Zvuk, který uprostřed lesa neměl co dělat, byl tam nezvyklý a překvapivý. Nějakou dobu čekala, jestli ho zaslechne znovu. A ten zvuk se ozýval dál. Loutna. Tichounké, vzdálené brnkání loutny. Nevěřícně zavrtěla hlavou. Ale vydala se tím směrem, odkud hlas nástroje přicházel. Kde je loutna, musí být muzikant. Kde je muzikant, nebude nebezpečno. Snad.

III.

           
Ležela nahá na palouku
            a on se skrýval pod stromy
            očima hltal bez okolků
            tu krásu která ochromí

„A kruci….“ podivil se, když si všiml, že se den kolem něj sešeřil natolik, že stěží viděl na říčku, která zurčela vedle. „Chtělo by to něco k jídlu.“ Vstal, odložil loutnu a začal se věnovat svému vaku. Vyndal z něj kus uzeného, sýr a tmavý chléb. Uzené napíchl na prut a začal ho opékat nad plamenem. Občas k němu přivoněl a potěšeně se usmíval.
            Pak pod stromy, tam, kde už šero přešlo v tmavou barvu časné noci, cosi zapraskalo. Nadzdvihl se a zadíval do směru, odkud slyšel hluk. Ruka mu bezděky sjela k pasu, kde se mu pohupoval meč v kožené pochvě. Nebyl si ale jistý, nakolik by se ubránil, kdy bylo opravdu třeba.
            Hluk se ozval znovu. Nejprve neviděl nic než tmu. Potom se v ní objevila světlá skvrna, která se rychle přibližovala. Do kruhu ozářeného světlem v zápětí vběhla dívka v bílém oděvu. Díval se na ni s pusou dokořán. V nočním lese by se nadál všeho…ale tohle bylo dost překvapivé.
            Dívka se zaposlouchala, pak zavětřila a potichu řekla:
            „Spálíš to…“
Chvíli netušil, o čem mluví. Po chvíli ale pochopil a vrhl se k ohništi. Sundal kus masa z prutu. Pálilo jako malý kousek pekla. Přehazoval si je z ruky do ruky a nakonec ho upustil do trávy. Foukal si na popálené prsty a díval se na ni.
            „Kde ses tu vazala?“
            „Přiběhla jsem….“
            „Aha. To by mě nenapadlo.“  Zlobil se na ni. Protože si popálil prsty, protože ho její příchod vystrašil.
            „Utíkala jsem lese a zaslechla tvoji loutnu,“ vysvětlila mu.
            „Hm.. Tak pojď k ohni, musí ti být zima, ne?“
Přisedla si k plamenům a nastavila jim dlaně. Opravdu jí bylo chladno.
            „To to bylo tolik slyšet?“ zeptal se.
            „Tolik ne, usmála se. Ale já mám dobré uši. A potom už jsem viděla tvůj oheň.“
            „To ses nebála…takhle v noci?“
            „Ani ne,“ odpověděla a zamyslela se. Všechno je lepší než skrývat se nahá na stromě před hordou hrdlořezů.
Vzal ze země upečené maso, trochu ho opálil v plamenech a rozkrojil na dvě poloviny. Jednu jí podal.
            „Nemáš chuť?“
            „Umírám hlady,“ přikývla a zakousla se do masa.
            „Je tu ještě sýr,“ nabídl jí.
            „Zatím ne,“ zavrtěla hlavou a ukusovala maso. „Dobrota…“ utrousila s plnou pusou. „Naposledy jsem pořádně jedla před třemi dny.“
            „To já bych už umřel,“ utrousil a zasmál se.
Chvíli mlčeli a jedli. Dívce stékala mastnota po bradě. Usmívala se a vychutnávala si každé sousto.
            „Jak ti říkají?“ zeptal se jí.
Podívala se na něj a chvíli mlčela. Pak se usmála a odhodila si pramen vlasů z čela.
            „Desna,“ řekla pak.
            „Desna? To je zvláštní jméno… Slyším ho poprvé. Ale je hezké.“
Znovu se usmála.
            „A ty?“
            „Co já?“
            „Jak říkají tobě?“
            „Aha… Marigold.“
            „Taky jsem ho ještě neslyšela, ale je pěkné. Melodické…“
            „Opravdu?“ ptal se. „Opravdu se ti zdá melodické?“
            „Opravdu,“ přisvědčila.
            „To je výborný…..“ pleskl se do stehen. „Výborný!“
Desna se na něj chvíli dívala podezřívavě, ale když viděla jeho nelíčenou radost, začala se smát taky. Marigoldovi zářily oči a Desna se nemohla ubránit dobré náladě, když sledovala, jak se raduje.
            „Jsi veselá kopa, Marigolde,“ řekla mu.
            „A ty hodné a chytré děvče, Desno,“ odpověděl.
            „Ale hladové….“ zasmála se.
            „Ještě pořád? Vždyť jsi snědla celý ten kus masa….“
            „Ale ty jsi říkal, že máš ještě sýr…“
            „Budeme spolu dlouho?“ ptal se Marigold s úsměvem a podával jí kus sýra.
            „To nevím, ale neboj. Zítra seženu něco k jídlu.“
            „Jo, jo….“ zabručel a díval se, jak v ní sýr mizí.
            „Ty mi nevěříš,“ řekla, když si lehl do trávy a díval se na ni, jak jí.
            „Ale jo, věřím.“
            „No nevěříš!“
            „Už jsem řekl, že věřím. Fakt.“
            „Ale nevěříš. Vidíš ženskou, tak si myslíš, že nic neumí.“
            „Ale ne, Desno. Opravdu….. Věřím ti, ale…“
            „Ha! Už je tu ALE!“
            „Nech mě domluvit. Chci říct, že je to…teda bylo to naše poslední jídlo, tak něco budeme muset sehnat.“
            „Neměj strach. Les je plný jídla.“
            „Jo, to máš pravdu….. Kůra, větve, tráva….“ prohodil.
            „Jsi pěkný šašek, Marigolde, ale nevadí. Však uvidíš.“
            „Snad se mi nic nestane,“ usmál se pod fousy Marigold a vstal, aby si odskočil do tmy. Desna se taktně otočila k ohni a začala srovnávat hořící polena. Marigold se postavil k jednomu ze stromů. Vtom ho něco udeřilo do zad.
            „Au!  Tos nemusela!“ zakřičel a rychle přeběhl k ohni. Ihned poznal, že to nebyla Desna. Ležela na trávě a ze spánku jí tekla krev.
            „Co se stalo?“ zeptal se a podepřel jí hlavu. Desna se omráčeně dívala kolem. Pak vzduchem něco zasvištělo a Marigoldovi kolem ucha proletěl kámen.
            „Mají…praky,“ zašeptala Desna a zkoušela vstát. To už do kruhu osvětleného ohněm začali vbíhat první muži.
            „Hej, Morchlope,“ zakřičel jeden z nich, „vona má ňákýho nápadníka!“
            „Sejměte i jeho…má smůlu. Vybral si do postele blbou ženskou,“ odpověděl Morchlop. Marigold sebral kámen z ohniště a hodil ho po nejbližším muži. Zasáhl ho přímo do čela. Chlap zalomil rukama a svezl se na zem. Z čela mu vytryskla sprška krve. Desna už se vzpamatovala a stála na nohách. Taky ona začala házet kameny, ale bylo jasné, že jen s nimi nemají šanci. Útočníci se blížili ze všech stran. Jeden z nich Marigolda srazil na zem a snažil se ho probodnout dlouhou dýkou. Marigolda to tak vyděsilo, že kolem sebe začal kopat, křičet a mávat rukama. Muž od něj odlétl, jako by ho nakopl kůň. Marigold rychle vyskočil na nohy a ještě jednou útočníka nakopl. Rozhlédl se po Desně. Jeden z nich jí držel kolem pasu, druhý se snažil jí roztrhnout halenu. Třásl se strachy, ale rozeběhl se proti nim s řevem, který byl snad slyšet po celém lese. Muži se zarazili a než mohli něco udělat, všichni čtyři, Marigold, Desna i oni dva , se váleli na trávě. Desna chytila Marigolda křečovitě za ruku.
            „Do řeky….“ zašeptala mu do ucha.
Vstali a rozběhli se k vodě. jeden z útočníků ale skočil po Desně a chytil ji za nohu. Skácela se do trávy. Marigold se zastavil a s rozběhem chlapa nakopl do krku. Uslyšel křupnutí a sevření kolem Desniny nohy povolilo. K řece to bylo asi deset kroků. Prolétli je a za chvilku se nad nimi zavřela mělká hladina. nechali se unášet proudem.
            „Luky!“ ozvalo se z břehu.
            „Vždyť není nic vidět,“ odpověděl jiný hlas.
            „Střílej tam, kde se pění voda,“ ozval se zas ten první. „A nebo víš co? Chyť je!“ zakřičel rozčíleně Morchlop a shodil překvapeného člena své bandy do řeky. Uprchlíci byli ale už asi sto o kroků níž a proud je unášel dál a dál.
            „Nedělej nic, co by tě mohlo prozradit,“ volala tlumeně Desna na Marigolda. „Jen se nech unášet proudem a snaž se nezabít o kameny a neutopit.“
            „Loutna!!!“ zavolal na ni Marigold.
            „Co s ní?“
            „Já jí tam nechal…nechal jsem tam svojí loutnu….“

IV.

            Crčela z nich voda.
            Z řeky vylezli až poté, co se dlouho neozývali hlasy pronásledovatelů. A pro jistotu na druhém břehu. Po čtyřech se vyplazili na trávu nad vodou, promočení, unavení a stále ještě vyděšení. Hlavně Marigold. Byl vystrašený z toho prudkého a pro něj nepochopitelného útoku a nešťastný ze ztráty své loutny. 

            Na kraji lesa pod sosnami… 

            Úryvky znovunalezené písně mu pořád zněly v hlavě.
            „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Desna.
            „V pořádku,“ zahuhňal a lehl si do trávy. Zhluboka oddychoval a snažil se vzpamatovat. Pomalu se do něj zakusovala zima. Noc byla sice vlahá, ale voda v řece ledová a do svítání daleko.
            „Chtělo by to oheň…“ prohodila Desna.
            „To by chtělo, ale všechny naše věci zůstaly tam…i s loutnou,“ odpověděl tiše.
            „Ale oheň jde rozdělat i bez křesadla a troudu.“
            „Opravdu? Jenže já to neumím,“ pokrčil rameny Marigold a ležel dál.
            „Tak mi aspoň pomoz,“ zacloumala s ním Desna. „přece neumřeme jen pro ztracenou loutnu… Pojď.“
            „Ty možná neumřeš, ale….“ Marigold větu nedokončil. Vstal a zadíval se na desnu. „Co mám dělat?“  Pak se rozesmál. „Teda ty vypadáš….“
            „No….“ prohlížela se Desna, „trochu se to potrhalo a umazalo, no. Však ty taky nejsi žádná krása. Radši si osuš ruce o trávu a pak najdi co nejvíc tady těch malinkých hnědých kytiček. Ale jenom stonky, ano?“
            „Tady těch?“ ptal se Marigold.
            „Ne. Těchhle. Pořádně si je prohlédni.“
            „Ale vždyť nejsou v tý tmě vůbec vidět!“
            „Právě proto chci, abys mi pomohl. Máš dobrý oči,“ odpověděla Desna.
            „Jak ty to můžeš vědět? Znáš mě hodinu….“
            „Neremcej. Je nám zima a potřebujeme oheň. Tak hledej.“
Vydali se dál od řeky a kousek po kousku prohledávali trávu. Desna po chvilce zmizela ve tmě. Marigold za pár minut nasbíral asi dvacet stonků té malé květinky. Nechápal sice, co s ní chce Desna dělat, ale připadalo mu, že ví, co dělá. Zima ho roztřásla už pořádně. A tak sbíral jako o život. Když se vrátil, Desna už byla na místě a před sebou měla připravené ohniště. Podal jí stonky.
            „Vidíš,“ pochválila ho. „Tolik bych jich nenasbírala ani já.“
Pak si od něj hrst stonků vzala a pár jich hodila na připravenou hromádku dřeva.
Něco zašeptala a obrátila se na Marigolda.
            „Musíš se otočit.“
            „Proč, budeš se svlíkat?“
            „Ne. Ale musíš se otočit. Jen na chvíli, prosím.“
            „No dobře, ale přede mnou se nemusíš stydět,“ zabručel Marigold a nerad se otočil. Zaslechl zasyčení…pak Desna znovu promluvila.
            „Už můžeš.“
V ohništi spatřil plápolající oheň. Praskal a plameny olizovaly tmu. Nevěděl, co si o tom má myslet. Stál a díval se na hořící větve.
            „Nepůjdeš se ohřát?“ zeptala se Desna s úsměvem.
            „Rád…“ řekl a popošel až těsně k ohni. Jako by nevěřil, že opravdu hoří, natáhl ruku nad plameny. Popálily ho.
            „Jau! Opravdickej oheň!“
            „A co by to mnělo být?“
            „No, já nevím…. Jak jsi to dokázala?“ ptal se překvapeně.
            „Tajemství,“ usmála se Desna a přistoupila také těsně k plamenům. Z oblečení se jim kouřilo, jak se promočené šaty začínaly vysušovat. Marigold rozpažil a točil se dokola, jako na roštu. Desna se mu smála, ale po chvíli ho napodobila. Pak se ale zastavila a odběhla do lesa. Za pár okamžiků byla zpět s několika zelenými větvemi.
            „Takhle to uschne líp,“ řekla a svlékla si halenu. Marigold vytřeštil oči. 
Potom srazil podpatky a bleskově se otočil.
            „Ale ne….“ rozesmála se Desna. „Snad se nestydíš? Vždyť jsi sám dělal ramena, že já se před tebou stydět nemusím….“
            „No….“ začal Marigold. 
            „Jestli chceš, mrzni si v tom mokrým, ale já nemám zimu ráda,“ řekla Desna a svlékla se úplně. Mokré šaty navlékla na větve a ty pak zapíchla do země tak, aby se nakláněly k plamenům.
            „Budou sice trochu cítit kouřem, ale bude to lepší než je mít promočené.“
Marigold se na nahou Desnu chvíli nejistě díval, potom se začal smát a rychle ze sebe stáhl šaty. Stáli vedle sebe nazí a dívali se, jak oheň suší jejich věci.
            „Tohle by mě v životě nenapadlo,“ usmíval se Marigold.
            „Co?“
            „Že budu někdy v noci u ohně nahatej s ženskou….a nebude v tom nic než mokrý šaty…“
            „Nemysli na nesmysly, Marigolde,“ okřikla ho Desna. „Jsou v tom jenom mokrý šaty. A jsme oba dospělí, takže vydržíme pohled na nahou ženskou bez újmy na zdraví, že?“
            „Vždyť jsem nic neřekl,“ bránil se. Pak se posadil do trávy.
            „Kdo to byl?“ zeptal se pak stojící Desny.
            „Kdo?“
            „Ti chlapíci, co nás chtěli ulovit…“
            „Aha. Lupiči, banditi, lovci lidí…nevím.“
            „Jenom tak by nás nechtěli pozabíjet. A navíc se zdálo, že tě znají.“
Desna se posadila vedle Marigolda. Plameny jí ozařovaly oranžovým světlem. Odráželo se jí v očích a barvilo kůži do nachova. Marigold se nemohl ubránit zkoumavým pohledům na její nahotu. V šatech nevypadala tak přitažlivě, jaká ve skutečnosti byla.
            „Asi ano…asi mě znali.“ začala Desna. „Víš…někteří lidé takové jako jsem já neznají a nenávidí.“
            „Proč takové jako ty?“ ptal se.
            „Tak. Ty sám jsi viděl, že někdy dovedu věci, které jiní nedokážou.“
            „Třeba zapálit oheň smradlavejma větvičkama.“
            „Třeba to,“ usmála se Desna. „Ale ty větvičky nesmrdí.“
            „Já vím, jen jsem si dělal legraci. Kdo vlastně jsi…Desno?“
            „Desna. To není jenom jméno. Je to i….název toho, kdo rozumí lesu, trávě, stromům, ptákům. Tomu, kdo za les promlouvá k lidem, kteří v něm žijí. A za ně zase mluví s lesem. A v lesích žije mnoho národů. Víc, než si ti vemku umí představit. Ale pro ně jsme divní, jiní, zákeřní. Divoši, co obcují se stromy a zvířaty.“
            „Jestli nechceš, nemusíš už nic říkat,“ promluvil Marigold, který si všiml, že Desna začíná být nervózní.  „Mě je jedno, co říkají ostatní. Vím jen, že tě nějací hrdlořezové hnali lesem. A mě s tebou.“
            „To je v pořádku, chci mluvit. Kvůli mně tě málem zabili. A ztratil jsi loutnu…“
            „Loutna…“ zašeptal a zadíval se do plamenů.
            „Neměj strach…loutna tě bude provázet ještě drahně let…..“ řekla mu Desna a lehce ho pohladila ve vlasech. Potom se přisunula těsně k němu a hlavu mu položila na rameno.
            „Je mi chladno…“ zašeptala.
Marigold ji objal a ona začala znovu vyprávět.
            „Když jsem byla malá, asi tak šestiletá sedmiletá holčička, říkali mi rodiče Rusovláka. Měla jsem tenkrát vlasy jako plamínky ohně. Byla to doba, kdy jsem neznala nic než les a palouky uprostřed stromů. Nic víc než stromy a les si nepamatuji. Všechno, co změnilo můj život, přišlo až později. To už jsem byla velká. Rusé vlasy zmizely, když jsem začala být ženou. Potom zmizel i klid a mír, který jsem znala jako dítě.

Jednou v noci. Spala jsem. Vzbudil mě hluk a křik. Pod našimi stromy běhali cizí lidé se sekerami a meči, jezdci na koních s kopími, lučištníci. Všichni dělali stejnou věc. Zabíjeli. Tenkrát jsem nevěděla proč, dnes to vím. Ale stejně je to neomlouvá. Alespoň přede mnou ne.
Tehdy se nedaleko našeho lesa stala nehoda. Vůz, na kterém jistý sedlák převážel svou rodinu někdo přepadl. Sedláka přivázal k oji a před očima mu zabil ženu i děti. Jeho nechal žít. A jako vizitku nechal k vozu přibodnutý kus látky. Takové, jakou jsme barvili u nás…. Dál už vypravovat asi nemusím.
            Neměli nás rádi odedávna. Proč…to nikdo neví. Snad ze strachu z něčeho, co neznali a nerozuměli tomu. Ten trik s ohněm…Taky jsi byl překvapený. To bylo to, co nás lišilo. A kdo se liší…je zavržený.
            Před deseti lety jsem se stala Desnou. Rozumím lesu a všem, kdo v něm žijí. Les nás umí chránit. Ale musíš umět požádat. Mluvit s ním. Už deset let se to učím. Ten dnešek… Byla to náhoda. Potkali mě v jedné hospodě, kde jsem spala. Po měsíci zase pod střechou…už asi nikdy nebudu chtít spát pod střechou. Nevím, jestli si mě vyhlídli nebo šli naslepo, ale v noci vpadli ke mně do pokoje. Nejdřív chtěli krást, pak mě chtěli znásilnit. Utekla jsem, ale šli po mojí stopě a dostihli mě na míli před lesem. Stačila jsem se schovat mezi stromy. Potom jsem zaslechla tvojí loutnu a šla za jejím hlasem. Zbytek už znáš. Asi tě slyšeli také.“
            „Vidíš,“ pohladil ji po vlasech, „za naše přepadení vlastně můžou moje vzpomínky. Tu píseň, co jsi slyšela, jsem objevil v paměti po hrozně dlouhé době. A tak dlouho jsem si ji brnkal, až jsem si na ni vzpomněl na celou: Kdysi mě ji naučila jedna dívka… Je to dávno. Od té doby jsem dlouho na loutnu nesáhl. Až před několika měsíci. Našel jsem tu starou, popraskanou loutnu, na kterou mě tenkrát učila hrát. Tehdy jsme ji také našli. Vyhrabali jsme ji z hromady harampádí na půdě jejich domu.“
            „A od té doby hraješ?“ ptala se Desna.
            „No…hraju…to je možná dost odvážný termín,“ usmál se Marigold.
            „Určitě ne,“ řekla pevně Desna.
            „Jak ty to můžeš vědět?“
            „Vím spoustu věcí. Spoustu důležitých věcí, Marigolde. A jedna z nich je, že tvá hudba není nic, co by nemělo svůj význam.“
            „Má hudba? Vždyť já napsal jenom jednu baladu, a tu jsem pro jistotu ještě nikomu nezazpíval!“
            „A zazpíval bys ji pro mě?“
            „No….když jsem se před tebou svlíkl do naha, tak už udělám cokoliv….“
            Desna se usmála.
            „Ale nemám loutnu,“ zamračil se Marigold. „A bez ní to opravdu nejde.“
            „To nevadí,“ zašeptala. „stačí, že vím, že bys zpíval. Je to důležitější než si myslíš. Děje se hodně věcí. A jsi mezi nimi i ty….. Ne, mlč a poslouchej, můj milý,“ zadržela ho, když chtěl protestovat. „Víš to ty a vím to i já. My dva se už víc nesetkáme. Ale věz, že tohle naše noční sezení není bez důvodu. Kdyby to nebylo dnes, setkáme se jindy. Tam tím směrem,“ ukázala do tmy na jih. „Tam leží jedna vesnice. Není důležité, jak se jmenuje. Jdi tam, Marigolde. Jdi tam. Zazpívej a dívej se. Hledej Bělovlasého. Až ho najdeš, drž se ho. Neopouštěj toho člověka ani za nic. Možná tě zpočátku nebude chtít. Nedbej na to. Ten člověk je tvůj osud a ty jsi jeho. Jste spojení. Najdi ho. Najdi Bělovlasého.“
            Schoulila se mu do klína a objala ho rukama kolem pasu. Marigold nevěděl, co na to říct. Měl zvláštní pocit. Bělovlasý…
            „Šaty budou už suché…“ řekl.
            „A co má být?
            „Můžeš se už obléct.“
            „Takhle je mi líp,“ odpověděla Desna a zvedla se mu z klína. „Tobě ne?“
Marigold začal znovu vnímat její nahotu a půvab jejího těla. Začala ho rozehřívat víc, než plameny jejich ohně.
            „Je…“
Víc říct nedokázal. Desna se k němu přitiskla a políbila ho. Vrátil jí polibek. Nejprve na ústa, pak tváře a oční víčka. Položila se do trávy.  Marigold pokrýval její tělo polibky. Laskal její prsa, bříško až skončil v klíně.
            Milovali se. Něžně i divoce. Noc nad nimi běžela dál svou cestou a jejich oheň pomalu dohasínal.
            „Zazpíváš mi i bez loutny?“ zeptala se po milování Desna.
Marigold neodpověděl. Začal zpívat.

            „Na kraji lesa pod sosnami
            ležela dívka mladičká
            a letní vánek udýchaný
  
        lehce ji hladil na víčkách 

            Ležela nahá na palouku
            a on se skrýval pod stromy
            očima hltal bez okolků
            tu krásu která ochromí 

            A jako sen byla krásná
            jako sen pohádkový
            tajemná jako noc jasná
            čistá jak pramen vody

            Na kraji lesa pod sosnami
            ji potom líbal na ústa
            líbal ji celou bez ustání
            však u polibků nezůstal

            A jako sen byla krásná
            jako sen pohádkový
            tajemná jako noc jasná
            čistá jak pramen vody“
 

Dozpíval. Desna ležela vedle něj a tiše oddechovala. Spala. Marigold vzal z větví její šaty a opatrně, aby ji neprobudil, ji přikryl. Sám se pak oblékl a lehl si vedle ní. Objal ji a zavřel oči. 

V.

            Ráno ho probudil křik ptáků.
Otevřel oči a rozhlédl se kolem. V ohništi doutnal poslední uhlík. Desna byla pryč. Vyskočil, aby ji hledal, aby zavolal její jméno do lesů, aby ji ještě naposled slyšel. Nakonec si to rozmyslel. Nikdy víc se neuvidí. Věděl to on, věděla to i ona….
            Pak mu pohled padl na něco, co ho donutilo, aby se znovu posadil. Vedle kmenu jednoho ze stromů, pod kterými spali, ležela loutna. Jeho loutna. Přes přední desku se táhla tenká prasklinka. Vzal ji do náruče a přitiskl ji k hrudi. Bylo to jako sen. Další kouzlo jeho Desny….
            Opláchl si obličej v řece a vstal, aby vyrazil dál. K jihu. Za bělovlasým. Nevěděl, jak ho najde, jak ho pozná, jak se zachová, až se potkají. Ale vyrazil. V duchu naposledy pozdravil Desnu a začal jí zpívat svou první baladu. V mysli mu začalo kroužit jméno. Nahlas ho nedovedl vyslovit… Gernat… Gerant….Geralt…
 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373