Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Kdo ztratil naději
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Vilg

I přijel zaklínač jednoho dne na podivné rozcestí, z něhož se cesta, po níž dosud jel, rovná a příjemná, dělila na dvě další. Jedna z těch cest byla světlá, sluncem prozářená a vedla k potoku, kde se mladé nymfy koupaly. Druhá z nich však byla temná, chladná jako měsíc a zahýbala v temný hvozd, o němž se v kraji mnoho zlého tradovalo.
I povzdechl si zaklínač, upravil meč na zádech a odjel do temnoty...

Flourens Dellanoy: Bajky a pohádky

Plápolající jazyky ohně v krbu lačně olizovaly smrkové dřevo a vrhaly po stěnách místnosti stíny. Vesemir se zahleděl do plamenů a popotáhl z dlouhé dýmky. Rád si po celodenním shonu dopřál chvilku volnosti a prázdná jídelna byla možná tou nejpříhodnější místností – vyjma jeho pokoje – kde mohl starý zaklínač v klidu rozmlouvat jen se svými myšlenkami, neobtěžován věčnými dotazy mladých.
Coen a Lambert již zalehli, to věděl; oba chlapci měli smysl pro poslušnost a také věděli, že chtějí-li podniknout něco za mistrovými zády, musí ho přesvědčit o svém spánku. Zato Eskel s Geraltem v postelích nebyli. Jistojistě se nyní proháněli v nejtemnějších kobkách Kaer Morhen a ve stínech zkoušeli jak svou odvahu, tak i vytrvalost v honech za krysami.
Ještě bude trvat, než budou připraveni, napadlo starce. Tak dva roky, možná tři, ale vyplatí se to. Svět bude mít zase své zaklínače, mladé a silné, s horkou krví a odhodláním. Bude mít své pomocníky, kteří za mrzký peníz zbaví tu, či onu krajinu netvora, běsu, nebo nemrtvého. Bude mít své hrdiny, o nichž lze skládat pověsti. Bude mít své ochránce. Bude mít zase koho nenávidět…
Povzdechl si. Jak pozoroval tančící plameny, vzpomínal. Na staré obyčeje, zvyky, přátele… Na ty nejvíce. Mistři Sarringven, Ardenvilk, Schremmen… Proč oni? Proč oni museli tehdy při tom masakru zemřít. Oni byli strážci tajů, které skrývalo hradní laboratorium. Jen jim byla známa přesná konsistence lektvarů a dryáků, které činily zaklínače zaklínačem.
Poslední, nejmladší chlapci, Lambert s Coenem, byli zmutováni pomocí mixtur, které mistrové zanechali jako zálohu v případech nouze. Vesemir věděl, že budou-li tito chlapci zabiti, bude-li se opakovat zaklínačský exodus, nezbude již naděje. Bylo by třeba nalézt nového čaroděje. Nějakého dalšího renegáta, který by byl stejně loajální, jako jeho předchůdce před lety. Ale kdo by dnes byl tak bláhový, aby věřil někomu pod dozorem Kapituly?
Vesemir takový nechtěl být, ale zároveň si uvědomoval, jaké budou následky, když takový nebude. Věděl také, že to nedokáže. Neměl ani nejmenší ponětí, kde by měl v případném hledání začít. Ani náznak, ani stopu. Prostě nic…

+++

„Morrensvile, jsi připraven konat?“
Souhlas.
„Dobrá, ale pamatuj; dělej jen to, co řeknu a pouze to, co ti řeknu. Nechybuj. Tak tedy… Kde jen začít? No jistě, zde. Skalpel. Díky.
Jde to pěkně ztuha – kdys ksakru ten tupý krám naposled brousil? Někdy na jaře? O Belleteynu, než jsi šel za rychtářovou dcerou? No potěš bůh. Musíme si dopomoci užitkovým zakletím pro každou příležitost. Zkus si zapamatovat alespoň nějaké úkony, které budu provádět – možná ti to někdy bude užitečné. Pozoruj, takhle mávnu otevřenou dlaní a dvěma prsty pohladím čepel. Samozřejmě přidávám příslušná zakletí podle stupně ostrosti, který chci zvolit… Cože? Ne, nepořežu se. Kouzlo působí až za mými prsty, jediné riziko je, že se škrábnu o dosavadní ostří.
Teď už to snad půjde… No, to je něco jiného. Přesný, dokonalý, rovný řez. Svorku. Výborně. Podíváme se, co je uvnitř. Klidně se ti přiznám – jsem neobyčejně napjatý…
Ale podívej cos udělal! Přines vodu, spláchneme to. Ne, nebudu řez zavírat; z časového hlediska to nemá smysl. Co? Ne, jemu to je jedno a já mu to skutečně neřeknu, můžeš být klidný. Tak co bude? To už jsi zpátky, nebo jsi ještě nevyrazil? Děkuji.
Jo, učedníku! Když už budeš tam, přines mi ten flakón z kredence. Ano, ten. Má tvar nahé ženštiny a je tam někde vzadu, abys na něj nepřišel ve volném čase. No nedělej si iluze, nenechám ho tam. Je v něm víno nějakého ročníku, který jsem zapomněl. Proklatě dobrého ročníku. Ne, ne. Ty si skutečně nedáš. Nepotřebuji ožrat asistenta, ale podnapít sebe. Vždycky mi to jde lépe od ruky, když v sobě trochu mám.
A nezapomeň na sebe! Elixír proti nevolnosti je tam někde taky. Taková ta lahvička s rudou pečetí - obrať to do sebe celé. To poslední, co potřebuji je, abys mu nablil do vnitřností znovu.“

+++

Ranní slunce se vyhouplo nad vrcholky hor a svými zlatými pažemi objalo krajinu v příslibu nádherného, teplého podzimního dne. Chiava, Svišťový zub a Poštolka se svými věčně zamrzlými korunami se stříbřitě leskly a pro toho, kdo nezůstal stát, oslněn pronikavým jasem, vyhlížely jako rozeklané tesáky jakéhosi démona.
Zaklínač je pozoroval jen s bázní a odvěkou úctou ke všemu majestátnímu a nádhernému, co kdy matka příroda ve své tvořivosti nechala vzniknout. Zde v Holopoli trávil již třetí týden a rozhodně se odsud v brzké době nehodlal stěhovat. Práce tu bylo nad hlavu a navíc byli zdejší lidé takoví… jiní. Vstřícnější, přívětivější k osobě zabíječe netvorů, než mnozí kdekoliv jinde.
Jak o tom přemýšlel, dospěl k závěru, že to musí být snad kulturou, tolik odlišnou třeba od redanské. Ve volném čase, kterého míval v dlouhých odpoledních nadmíru dostatek, navštívil zdejší knihovní archiv a nestačil se divit, kdože to vystupuje jako hlavní hrdina četných bájí a mýtů zdejší oblasti.
Zaklínači.
Podhůří a Holopolsko zvláště byl velmi přívětivý kraj. A právě proto tu zůstával.
„Co činíš, pane? Kocháš se pohledem na naše strážce? Rozmarnou Chiavu, veselou Poštolku a věčně zachmuřený Svišťový zub? Tady v kraji jim říkáme Dračí tesáky, neboť v nich podle pověstí kdysi přežívali ukrutní ohniví draci, co neřádstvo a schválnosti tropili všude, mladičké dívenky unášeli a pak s nimi podle zkazek, co holky vyprávěli, neřestně obcovali v podobách lidských,“ zahlaholil mu za zády přívětivý tón.
„Tak nějak mi na zrak přišly,“ odvětil a protáhl svalstvo, až mu zakřupaly klouby. „Draci, říkáš? A jsou tam stále? Pořád vypouštějí z tlam oblaka plamenů, znásilňují nevinné panny a spálí každou úrodu v okolí?“
Vousatý roztáhl ústa od ucha k uchu v potěšeném úsměvu. „Tys četl naše legendy, viď, pane zaklínači. Já o plenění úrody ani slůvka neřekl a ty ji hnedle z patra zmiňuješ, ale díš jen samou pravdu. Zle bývalo, věru zle, když z hor draci sestoupili a plenili každou osadu, která jim v jejich plazím oku nebyla dosti dobrá…“
Zaklínač nehnul ani brvou, přesto se však fojtovi zadrhl hlas.
„Račte odpustit, zdali jsem se vás nějako dotknul, pane…“ smeknul z hlavy omluvně ošuntělou, birett připomínající čepici.
„Nic se nestalo. Od tebe i nějakou tu urážku snesu, Námezníku,“ usmál se zaklínač a obrátil se k příteli. „Pokračuj, dobře se tě poslouchá takhle po ránu. Mluvil’s o dračím plenění.“
„Jistě. A jejich král, ohavný a slizký tvor bez kapky cti nebo soucitu přikázal sehnat všechny lidi z těch vsí dohromady, aby jich mohl sám potrestat. Dělal to tak, že každému z ubožáků na smrt odsouzených dal na výběr; buď že v žáru jeho plamenů zemřou, nebo se mohou dát na útěk a skrýt se ve skalách dřív, než vyprší doba, coby se pětkrát přesypaly hodiny s pískem; pak že on sám je půjde chytat. Což myslíte, že si každý vybíral? Lepčí, a i já bych to tak udělal, je přece jenom kličkovat mezi skalami s dračí bestií za řití, než se od ní nechat hned spálit na popel, že. Ale co ti chudáci nevěděli bylo to, že dračí král měl pět synů, do poslední šupiny stejných jako on sám, kteří ledva zmerčili některé z polapených ho ve skupině nadháněli a nijeden jim neutekl. Takhle moc špatný to bylo přes dlouhej, předlouhej čas a nikdo se jim neodvážil postavit nebo nedejbože vzdorovat.
Až se vo tomhle dračím řádění doslechl jeden moc slavnej zaklínač. Jak von se to sakra… Jo jasně! Sinnevril se jmenoval a byl to tuze silnej a mocnej pořez. Taky chytrej jako liška byl. A von si řek, že je přechytračí. I vloudil se jednoho večera do vesnice, vo který se šuškalo, že bude další na řadě, a ledva došlo k útoku, nechal se zajmout, jen se ještě za slepce přestrojil; meč zamaskoval, aby vypadal jako hůl, a přes svoje oči si dal šátek, aby mu je draci neprohlídli.
Tak se dostal až před dračího krále a ten mu zase dal na výběr, jestli chce utéct nebo zemřít rovnou. A už se těšil, jak zábavné bude nadhánět slepce po horách. Jako ho bude do strží házet a vůbec neřádstva a svinstva všelijaký s nim tropit.
Sinnevril se teda dal na útěk a předstíral strach. Jenže jakmile zmizel králi z vočí, trošku si popotáhl šátek a pozoroval kolem sebe vokolí jako ostříž. Netrvalo dlouho a uviděl jak ho sleduje zpoza skály drak. Šel dál a uviděl znova toho draka, ale na jinym místě. To už mu trochu vrtalo v hlavě, ale furt mu to nedocvaklo. To až potřetí, když viděl zase stejnýho draka, domáknul se, že se tady šije nějaká čertovina a z hole se rázem stal zaklínačskej meč. Podobnej jako i ty nosíš.
Zaklínač se utkal s královejma synama a všechny je zabil. Pak, když uviděl, jak vzduchem letí sám král, postavil jednu mrtvolu na skálu a vedle ní napsal krví, kde bude čekat…
Pak dál už to tak zajímavý nejni. Jenom snad to, jak se spolu potýkali od západu do úsvitu a Sinnevril utnul drakovi křídla a seslal z nebe blesk, až se plaz rozletěl na cáry po celých horách a jeho krev skrápěla právě naše tři vrcholky. Na nich taky podle tý pověsti přistály jeho spáry, vodtud ten název. Co ty, pane zaklínači, umíš taky seslat z nebe blesk?“ zachechtal se fojt, až se mu vousiska roztřásla.
Bělovlasý muž zakroutil hlavou. „Kdepak. Takovou silou vládnou zaklínači jenom v pohádkách. Ale ta pověst má ještě závěr, když se proti tomu zaklínači vypravila obrovská dračí armáda a on, když viděl, že nemůže zvítězit, neboť by jich pět set nezabil, rozestoupila se země v místě, kde stál a on se podzemím dostal bezpečně až na Kaer Morhen, o němž žádný drak, skřet, elf, ani člověk neví kde leží a kde se opět setkal se svou milovanou Lierven a dvěma syny. Lidová slovesnost je krásná.“
„To víte, paměť mi vobčas přeskočí a něco z tý předlouhý litanie vynechá. A vůbec vo Sinnevrilovejch cestách by se toho dalo vyprávět, že kdybychom začali teď, skončíme příští měsíc někdy kolem ouplňku. Teda sakra, že mi z toho kecání ale vyschlo v krku. Nenapijeme se něčeho?“
„Víš, že docela rád. Dlouhou dobu přemýšlím, že ochutnám to vaše pověstné Horalské oko, nebo jak tomu říkáte.“

+++

„Neuvěřitelné, tohle bych si v životě nepomyslel. Morrensvile, máš chvilku? Co? Jistě, pak to vylij na hnůj, nebude mi to tu kvasit. Ještě? Proboha. Měl jsem si pro to víno skočit sám, nenapadlo by mě, že místo lektvaru proti nevolnosti, si přihneš z lahvinky, ty liško podšitá. Teď to máš. Na tenhle šňaps si musíš přivykat.
Eeeech, sakra to jsem potřeboval. Už jsi skončil s tím zvracením? Výborně.
Pohleď na toto, spáry té svině prošli jenom kousek od aorty. Půl palce vedle a už bych se v něm nemusel hrabat. Nu, náhoda byla odjakživa proti mně... Ještěže má jiný metabolismus. Učedníku, podej mi tu jeho brašnu, budu se muset na ty dryáky podívat.
Ah, kat to sper, Morrene! Okamžitě sem! Dělej! Seru na tvůj žaludek! Dělej! Tady to zavírej, rychle! Co to, při vše mocnostech pekel...? Ta céva se trhá celá! Do prdele!
Bohové... Co je to za tvora? Chyť ho do kleští! No tak! Je to... Hoď to krbu, rychle! Nebo začnu zvracet já.
Haló? Kam to jdeš? Ksakru, otevři oči! Jakto, že ne? Aha, dobře. Doleva, kupředu... Stůj! Napřáhni kleště před sebe, pozor nespal s–
Hu, to byla rána. Kdo mohl vědět, že ten hajzlík exploduje? Jsi v pořádku? Morrensvile? Učni! Vnímáš? Li’nerve f‘er! No vida, že to nebylo tak hrozné. Co povídáš?
Ksakru, na něho bych zapomněl. To bude výkon hodný ocenění, škoda že tu není komise. Že já se nestal krejčím, mám na to přirozený cit...“

+++

Vesemir si povzdechl. Upřímně a hluboce. Jeho stará, moudrá tvář, zbrázděná zbytečnými vráskami starostí se na okamžik zachmuřila. Vyhasínající oheň v kamenném krbu, jehož římsa nesla znak zkřížených mečů, osvětloval místnost jen velmi střídmě a téměř nijace. Bylo mu to jedno.
Plamen zaklínačů dohořívá, napadlo ho při pohledu na řeřavé dřevěné uhlí. Ještě chviličku a zůstane jen horký popel a i ten později vychladne. Žár a světlo budou pryč. Stejně jako my a vzpomínky na nás. Lambert, Coen a Geralt jsou již mrtví. A naprosto zbytečně. Zůstal jsem já, coby zašlá připomínka dávných časů. Já a...
„Strýčku Vesemire,“ ozval se za zády starého muže dívčí hlas a vytrhl zaklínače z myšlenek. „Proč přemýšlíš o takových věcech?“
„Ciri,“ vzdechl stařec. „Nejsem si jist, že jsi způsobilá tomu rozumět, když se mě takhle ptáš. Je to ale docela prosté; éra zaklínačů je u konce. Už nebudou žádní další, nikdy už nebudou. Vím, jak elixíry aplikovat, jak postupovat při Změnách a Zkoušce Trav, jak co nejúčinněji přispět k tomu, aby mladý organismus mutaci přijal a přežil. To, co neumím, je mixovat ty zkurvené dryáky. Jsem mistr šermu, dokázal jsem chlapce naučit obstojně zacházet s mečem a oni pak své zkušenosti předali tobě, ale nic víc nedokážu. Chápeš?“
„Ano,“ kývla. „Chápu, docela dobře chápu. Lituješ sebe i je a zlobíš se na celý svět, kvůli tomu, co provádí. Kvůli tomu, jaký je. Ale to je přece úděl zaklínačů, být opovrhován a jejich osudem není zemřít stářím. Geralt to jednou říkal, že žádný zaklínač neumřel na smrtelné posteli. Nikdy. To tě tak trápí?“
„Nepochopilas‘ nic,“ konstatoval Vesemir trpce. „Nelituji žádného údělu, žádného osudu, protože ten je jasný a každý jej zná. Nelituji krutosti světa, protože ta lítost je zhola zbytečná. Ten zasraný svět, jemuž vládnou lidští králové zůstane stejný, dokud nevyhasnou hvězdy na nebi. Jen říkám, že ty jsi poslední dítko, které jsme na Kaer Morhenu kdy cvičili. Až nebude tebe, plamen zaklínačů uhasne nadobro. Nelituji ničeho, co jsem ve svém životě udělal, jen je mi líto, že jsem je přežil. Ten poslední umírá o zeď vedle a já cítím, kdybych měl tu možnost, vyměnil bych to s ním.“
Ucítil dotek její drobně dlaně na rameni a sklopil hlavu.
„Co ten tvůj společník,“ nadhodil, aby prolomil rmutné ticho. „Galahad se jmenuje, mám pravdu?“
Usmála se. „Je tu ze spousty věcí celý pryč, zajímá ho celý hrad, veškerá sklepení, zbytky opevnění, zkrátka všechno... I když s Kamelotem, sídlem nějakého Artuše a rytířů kulatého stolu, se to nedá srovnávat, jak povídá. Musel to být úctyhodný a velkolepý hrad, který by s malou dávkou péče mohl znovu povstat, říkal.
Nechápe, že některé věci prostě možné nejsou. Že stejně, jako nejde zakopat ty mrtvé v hradních příkopech, tak se ani tyhle zdi nezvednou z prachu.“
„Je to dobrý chlapec,“ řekl Vesemir tiše. „Moudřejší, než si myslíš. V jeho slovech je spousta moudrosti. Mluvil jsem s ním, Ciri, mluvil. A vím, že takhle to nemyslel. On nechtěl sezvat sto padesát zednických mistrů a vystavět to znovu od základů, ačkoliv mě to také nejdřív napadlo. Ne, děvče. Až později mi došlo, že hovořil o slávě těchhle ruin a těch, co je obývali. V tom měl pravdu.“
Řeč starého zaklínače proťal táhlý, bolestný výkřik. Cirilla se vymrštila a tryskem vylétla z místnosti.
Vesemir pevně stiskl rty, zatnul zuby a oči mu zalily slzy.
Dřevěné uhlíky v krbu ještě temně žhnuly, ale jejich jas se vytratil...

+++

Úzký stříbřitý paprsek měsíčního svitu procházel otevřeným oknem, jak luna na moment vyhlédla z temných peřin mraků a zrakem spočinula na smrtelném světě. Z vrchoviny vál chladný vítr a rozhýbal pavučinám podobné, jemné a průsvitné závěsy. V závěji podušek a dek, měkkých jako nejlepší hedvábí, odpočíval muž. Již nemladý ve tváři, ale k opravdovému stáří měl přece jen ještě daleko. Dlouhé bílé vlasy rozprostřené na polštáři, přes hruď trojici pevně stažených, krví nasáklých obvazů.
Kdyby někdo náhodně a letmo nahlédl do místnosti, mohlo by se mu zdát, že muž spí. Nespal.
„Kde to jsem?“ vyšlo z rozpraskaných rtů. „A jak dlouho už tu jsem?“
„Mnoho otázek, mnoho odpovědí nás čeká,“ odvětil klidný hlas z tmavého kouta. „Jsi tady tři dny a dvě a půl noci. Celý čas jsi byl neschopen vnímat, v transu nebo dočasném komatu, asi následkem přílišného požití elixírů. Musím ti prohrabat tu tvou brašnu a udělat inventuru a soupis.“
„Čaroděj,“ usmál se muž sarkasticky. „Tak mě nedostane netvor; chcípnu řezníkovi pod skalpelem. Hrudník mě bolí, jak po ráně kovářským kladivem a hlava mi třeští, že zvuky působí jako výkřiky do ticha. Ostré a hlasité jako po užití osrnu, ale mnohem horší. Taky nemůžu pohnout rukama. Netuším, čím jsi mě to napumpoval, ale je to jako paralyzační toxin.“
„Není to jako – je to paralyzační toxin. Musel jsem dát séru čas, aby mohlo rozšířit a to je při pohybové aktivitě velice těžké. Pod nožem už mi nechcípneš, ačkoliv operace byla velmi... ehmm... zajímavá.“
„Aha, takže, abys umožnil protijedu rozšíření a neutralizaci toho sajrajtu, co mám v cévách, vpustil jsi mi nitrožilně jinou sračku, účinky se nijak nelišící od předchozí. Paráda.“
„Měl bys mi děkovat a ne tady rozhazovat sarkasmy na všechny strany. Přivezla mi tě sem na dvoukoláku, zkrvaveného a bezvládného jako podřezanou ovci a srdceryvně mě prosila, abych tě zachránil, abych pamatoval své dobré pověsti ve zdejším okolí a byla by mi snad zulíbala boty, jen abych se na tebe podíval. Nebudu lhát – vypadal jsi úděsně, skoro mrtvý a hrudník zježený ostny jako dikobrazí prdel. Měl jsi štěstí; den předem a bušila by mi tu na dveře marně.“
„Kdo ona?“ otevřel konečně muž oči a rudozlaté duhovky se svislými zřítelnicemi zaplály do tmy jako oheň.
„Má chráněnka, adoptivní neteř po jednom kolegovi. Nadaná, mladá a pohledná, dlouhé hnědé vlasy, rty jako okvětí růže... Co chceš vědět víc.“
Kdyby se mohl zaklínač pohnout, zamnul by si ruce. Takto se jen široce usmál.
„Ale zpět k tobě,“ změnil čaroděj téma. „Měl jsem sto chutí ti to vytáhnout z paměti, už když ses mi válel na operačním stole, ale jak jsem si spočítal, od tebe – tedy doufám – to vyzní jistě lépe. Nu, poslouchám.“
„Budeš zřejmě poslouchat dlouho, Remnasthe,“ podotkl zaklínač mimoděk. „Nemám tušení, kde bych měl začít. Neviděli jsme se přes půl století...“
„Tvůj soukromý život,“ přerušil ho kouzelník. „Mě zajímá pramálo a dovoluji si tvrdit, že takřka vůbec ne. Chci vědět, jak ses tu k čertu octl a to dopodrobna.“
„Fajn a Remnasthe?“
„Ano?“
„Díky.“

+++

Jakkoliv byla v putyce příjemná a přátelská atmosféra, dlouho si ji zaklínač rozhodně neužil. Ledva on a sedlák Námezník vstoupili do hostince a usadili se k jednomu ze stolů blíže k výčepu, ledva je v nose pošimrala příjemná vůně pečeného masa, které kouřilo na dlouhém roštu nad otevřeným ohništěm vprostřed místnosti, vrazil do lokálu chlapec v lehké plátěné košili a čapce.
„Pomóóóc!“ křičel zplna hrdla.
„Zavři si hubu, smrade,“ reagoval na pištivý řev tak brzo po ránu Námezník. „A nehulákej tu jak na lesy! Asi tě to překvapí, ale jsou i takoví, kterým může trocha hluku před polednem pořádně zkazit den...“
„Odpusťte mi, pane, ale...“ dýchal chlapec jako by měl vypustit duši.
„Nepřerušuj mě, když ti něco vykládám! A já, když mám pak zkaženej den se vobyčejně nasírám kvůli každý maličkosti, tak si dej velkýho bacha, abys to nepoznal na vlastní kůži.“
„Pane,“ zakřičel chlapec zoufale, „Na tohle není čas. Samoty byly přepadeny.“
„Kým, kurva?!“ vyskočil Námezník ze židle. „Horalama?! Jestli si ty smradi myslejí, že nám tady budou otravovat vzduch, tak jim tam dojdu zkopat prdele sám a třeba holejma rukama! To byl samozřejmě žert. Marš dolů do města, kluku! Pro posádku a kapitána Tenvrese! Ten vyžranej bastard si tu nebude válet šunky, když jsme pod útokem. No co eště vokouníš, upaluj!“
„Ale pane,“ zalomil chlapec rukama. „Horaly jsme vůbec neviděli... To-to... Bylo to hrozné... Stvůra sestoupila z hor!“
„Cože?“ nechápal Námezník.
„Teď drž hubu ty,“ přikázal zaklínač nesmlouvavě a taktéž vstal. „Hochu, jak ten zkurvenec... Tedy... Netvor vypadal? Popiš ho, rychle.“
„No on,“ zajíkal se hoch, kterému stále ještě plně nepodařilo získat kontrolu nad dechem. „Snesl se na nás k ránu a z tlamy mu šlehaly plameny. Zbraně se od něho odrážely, jakoby byl z kovu a nijak mu neubližovaly.“
„Drak,“ poznamenal zaklínač a chtěl si sednout. Chlapec ho však nenechal.
„To ne, pane!“ dušoval se. „Drak to nebyl. Já vím jak drak vypadá a tohle nebyl drak. Drak přece nemá tři hlavy a...“
„Tři hlavy?“ uťal mu zaklínač bleskově. „Jedna jako dračí, z tlamy jí šlehá oheň, druhá jako lví, lemovaná zlatavou hřívou, která vlaje ve větru, ačkoliv nefouká a střílí ostny na všechny strany, a třetí vyhlíží coby hlava kozla, s tím rozdílem, že kozel neplive sliny, které rozleptají sebelepší materiál?“
„Ano, přesně tak, pane,“ souhlasil hoch.
„Chiméra,“ šeptl zaklínač a tvář mu na moment zalil stín. Pak se rozjasnil a v očích jako hořící vatry zaplály ohně odhodlání. „Námezníku,“ obrátil se k sedlákovi. „Běž dolů do města a zburcuj gardu, každého koho najdeš, všechny felčary co budou moci, i kdybys je měl holí nahnat. Vezměte láhve s olejem, nějaké pochodně a spěchejte na Samoty. Budu tam na vás čekat, ať živý, nebo mrtvý.“
„Pane zaklínači, to snad...“ zaváhal Námezník.
„No jen nech být. Stát se může hodně, ani já nevím, zdali na tu svini budu stačit. Kdybych nestačil, pamatuj, že nejdříve ji musíte polít olejem a pak zapálit. Jestli ji to nezabije, uteče - v takovém případě se musí Samoty do poslední vyprázdnit a všichni starousedlíci musí sejít do Holopole, na město chiméra nezaútočí.“
„A jak s ní zatočíš ty, pane zaklínači? Mám sehnat olej i pro tebe? Hostinský Krubert jistě bude mít...“
„Já,“ přerušil ho zaklínač a zkontroloval polohu pochvy s mečem. „Si to s ní vyřídím postaru.“
„Veď mě, hochu,“ zavelel. „Poběžíme rychle; bude to běh o životy!“

+++

„Zbrklé,“ poznamenal Remnasth ze svého houpacího křesla. „Měl ses posílit elixíry a na přeživší - ani jsi nevěděl jistě, že nějací jsou – se vysrat. Byl to nerozum. To je ta tvoje povaha a nepochopitelná šlechetnost. Anachronický zaklínač, co si myslí, že spasí už tak dost zkažený svět.“
„Ano,“ připustil zaklínač. „Možná to byl poněkud ukvapený závěr, ale situace si žádala rychlé jednání a já jsem si někde ve skrytu duše myslel, že zdejší obyvatelé budou jiní. Že když uvidí polomrtvého zaklínače nad chcíplým netvorem, že ho nenechají dál zhebávat v kaluži vlastní krve.“
Bělovlasý se trpce usmál. „A přitom... Sám vidíš, jak jsem se zmýlil. Přiveze mě sem tvá strhaná neteř, protože jí bylo líto někoho, kdo má jen tak pro nic za nic umřít, když je ještě naděje. Ani Námezník se neobtěžoval, aby jí pomohl. A odměna? Po té se taky jakoby zaprášilo. Než odsud odjedu, promluvím si přes prostředníka s několika lidmi.“
„Nech svůj meč, kde je a poslouchej, ty znalče lidské povahy a slova vděčnost. Přivezla tě sem má neteř, to je pravda, ale jenom proto, že sem zná cestu pouze ona a já nikoho z holopolských nepřijímám. Spolu s tvým tělem mi však přinesla i tohle,“ sáhl čaroděj do útrob roucha a vyndal jako pěst velký drahokam, broušený nejjemnější technikou do podoby rozvitého květu lotosu. Měsíční svit na něm spočinul a kámen na moment zazářil tisícem stříbřitých odlesků.
„Selgenin,“ zalapal zaklínač po dechu. „Myslel jsem, že už se nenacházejí.“
„Já těž,“ souhlasil Remnasth. „A považoval bych tento skvost za unikátní výjimku, hodnou údivu, kdyby ovšem Danviella nepřinesla jeho bratra, k nerozeznání podobného tvému, určeného mně, jako odměnu za léčitelské nadání. Holopolští, jak je vidět, mají spoustu tajemství.“
„Pomlčíš o tom?“
„S okolním světem jsem přerušil kontakty už při té aféře na Thaneddu. Víš při té, jak v ní figuroval Nilfgaard a která byla pak označena jako spiknutí proti Severu jako celku.“
„Znám události posledních let.“
„To je fajn, že znáš. A víš taky o tom, že nejsem bába kořenářka, co prodává po všech apatykách trávy na vředy, bolení zad, ale i hemeroidy, kterých má sama požehnaně? Že se ve volném čase nebavím pobíháním po jarmarku a šířením všelijakých klepů a drbů?“
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit.“
„Raději pokračuj. Co se stalo, když tě ten kluk, kterého mimochodem znám, odvedl k Samotám?“
„Dobrá. Abych pravdu řekl, čekal jsem hodně, ale tak mnoho opravdu ne.“

+++

Zkáza byla patrná na každičkém kroku a každičký krok také zaklínači potvrdil, co si uvědomil už v hostinci. Doutnající zbytky chalup a stodol, z nichž stoupající dým byl znatelně vidět na míle daleko. Mrtvá, znetvořená těla s obličeji zkroucenými příšernou bolestí, jak se nešťastníkům chiméřiny žaludeční šťávy zažíraly do těl.
Byla to chiméra a pořádně velká, říkal si zaklínač ohledávaje další nalezenou mrtvolu. Dračí oheň by spálil do základů a zanechal jenom holou pustinu zčernalé půdy. Ačkoliv však byly plameny této zrůdy podstatně slabší, spoušť tropily také řádnou.
Nešťastník, kterého zaklínač prohlížel, nezemřel ani plivnutím, ani přídechem žáru. Zpočátku se zdálo, že na něho musel spadnout trám, když se jedna ze stodol poroučela k zemi, a on se pak vyplazil zpod trosek, před nimiž posléze i skonal. Nebylo tomu tak. Po otočení mrtvoly tváří vzhůru chlapec i bělovlasý zjistili, že mu z hrdla trčí porost dlouhých, černých ostnů.
Bělovlasý procedil skrz zaťaté zuby nejsprostší nadávku, jaká ho v tu chvíli napadla a otočil se ke chlapci. Dlouze mu pohlédl do očí a překvapilo ho, když hoch ani nesklopil tvář, ani se neodvrátil.
„Poslouchej mě,“ poklekl u něho a rukou v černé rukavici mu pevně stiskl rameno. „Vrať se do města a vyhledej Námezníka...“
„Ale... Pane, já tady mám svou...“
„Tiše, mladíku. Já to vím. Nejspíše tu máš nejbližší příbuzné a rodinu vůbec, ale nyní jim nemůžeš nijak pomoci. Jestli mě teď budeš následovat, třeba i potají, můžeš přijít o život rychleji, než si uvědomíš odkud. Žít je třeba a přestože některé věci se prostě nedají napravit, lze na ty, jichž se týkaly vzpomínat a navždy je tak udržet při životě. Proto tě prosím – odejdi odsud jak nejrychleji můžeš a připoj se k oddílům. Doporuč jim ještě, ať si vezmou pěknou řádku štítů. Těch velkých, co zakryjí celé tělo. Pavéz.
Teď utíkej.“
„Co když vás tady najdeme... Co potom...? Jak...“
„Ah, tohle ještě,“ poškrábal se zaklínač ve vousech. „V tomhle případě bych chtěl mít pěknou mohylu na zdejším hřbitově, nebo stylový hrob s pěkným tesaným kamenem.“
Hoch vyvalil oči překvapením. Muž hovořil o své smrti bez jediného mrknutí oka a zdálo se, že se těžce brání úsměvu. Chlapec ve svém životě neviděl mnoho lidí, kteří by před setkáním se smrtí neměli naděláno v kalhotách a neklepali se po celém těle jako osika ve vichřici. Tento bělovlasý muž byl jiný a hoch si uvědomil, že ho obdivuje.
„Co na něm má být?“ zeptal se opatrně, nevěda zdali zaklínač porozumí žertu.
Porozuměl a zasmál se. „Nenapadá mě žádný vzletný epitaf, ale řekl bych že ‚Zde ve smrti odpočívá Sinnevril Calsearon, který v životě činil stejně dobra jako i nedobrých skutků a když zemřel, byl vzpomínán.‘ bude docela dobře stačit.“
Tak pověděl a dal se do běhu, zanechav ohromeného chlapce v úžasu stát nad mrtvým tělem muže středního věku.

+++

Dívka prchala, hnána smrtelným strachem. Utíkala jako smyslů zbavená, jakoby se za ní rozjel sám král Divokého honu a vyhrožoval jí věčným zatracením.
Stromy, keře, pařezy... Všechno vířilo v zběsilém tanci... Svět přestával existovat, byl jen běh... A strach, doprovázený lítostí... Řev... Pleskání blanitých křídel nad korunami smrků... Náhlým přívalem ohně zachvácená borovice... Mech... Jak je měkký a jemný... Počkat! Mech roste jen u západního štítu a tam je přece... To je ono! Tam se může schovat! Řev, sykot plaza... Mečení? Ano, bylo to mečení...
Co dělá koza v lesní tišině, o tom již dívka nepřemýšlela. S nově nabytou nadějí se rozběhla po koberci hebkých trav a zamířila k vysoké skalní stěně, zvedající se před ní do výše mnoha sáhů jako hradba démonické pevnosti...

+++

Zaklínač mečet kozu neslyšel. Byla totiž rozervaná na kusy ve zbytcích toho, co kdysi dalo nazývat chlévem. Když tak o tom uvažoval, jak pádil po lesní pěšině, následujíce řev, jež před chvilkou vygradoval ovzduší do neskutečných výšin, měla koza vlastně štěstí. Narozdíl od ostatních obyvatel Samot to za sebou měla poměrně rychle.
Jehličím a větvemi vystlaná cesta, křižující smrkový lesík jako dlouhý had, byla evidentně často používaná a nevedla jen kamsi do neurčita; proto se po ní zaklínač vydal. Chiméra musela pronásledovat živou bytost, jinak by spočinula na místě a hodovala na mrtvých...
Sinnevril doufal.

+++

„Po tom, co jsem tam viděl – mrtví, kterých bylo alespoň dvanáct, zničené domy, rozervaná zvířata, spálená půda – jsem si již nedělal iluze, že by ještě někdo přežil. Počítal jsem s tím, že ta mrcha přece jen někoho honí, a já jí, pokud se to podaří, alespoň zkazím chuť,“ na Sinnevrilově tváři se mihl sardonický úsměv.
„Změnil ses,“ konstatoval čaroděj. „Bývaly doby, kdy ti podobně hnusný zatrpklý humor nepřišel na jazyk. A teď? Málem by ses snad těm mrtvým smál.“
„Lidé se mění, Remnasthe. Vyčítáš mi mou zatrpklost, ale zamysli se, zdali právem. Nemám snad právo být zatrpklý, po tom, co se stalo? Neumíš si to představit, nedokážeš to. Nikdy jsi nikoho nemiloval. Nikdy jsi nikoho neztratil.“
„Stalo se to dávno, musíš zapomenout. Ve vlastním zájmu, Sinne. Ty to nevidíš, ale já ano. Zabíjíš sám sebe. Pomalu se trýzníš, utápíš se ve vzpomínkách, které ti nepřinesou úlevu, ale jen větší zármutek. A pomalu umíráš.“
„Stárnu,“ pokrčil zaklínač rameny. „Každý zemře.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou čaroděj. „Tohle nelze svést na čas, ani na všechny ty netvory, které jsi zprovodil ze světa. Na vyčerpání, únavu životem, nebo na jiné filosofické důvody, dobré tak pro básníky a idioty. Jediný, koho za svůj stav můžeš vinit, jsi ty sám.“
Sinnevril mlčel.
„Já bych měl mluvit o stáří, příteli. Před mýma očima probíhaly věky dávno před tím, než jsi se narodil. Máš pravdu, neprožil jsem možná tolik, co ty, ale o blízké jsem přišel mnohokrát. Nikdy jsem se ale kvůli tomu nevzdal. Zítřek nabízí možnosti, smrt jen konec. Ale nikdy ne spásu.
Plamen, který pomalu skomírá a vyhasíná, když kolem padají stíny, se ještě může zvednout z popela v plné síle a vyšlehnout k černé obloze. Stačí se jen zvednout a nakrmit jej trochou klestí. Víš, co tím myslím.“
Zaklínač dál tiše sledoval hedvábná nebesa postele, jejichž výšivka nesla zobrazení dvou avatarů, kterak se v ukrutném větru sněhové bouře potýkají nad horskými štíty.
„Musel jsi to postřehnout sám. V poslední době ubylo na sloupech přibitých výzev a oznámení, lidé v krčmách si šeptají různé věci. Měl jsem zjara cestu po zdejším kraji – v přestrojení, samozřejmě – a jak je zvykem poutníků, zanesly mne mé kroky i ke dveřím hostinců. Jak víš, ve zdejším kraji jsou k zaklínačům obzvlášť přívětiví, až to člověka udivuje. Měli v hlasech spíše lítost, než pohrdání a radost, když o tom mluvili. Jeden z nich se účastnil rozhodující bitvy, která Nilfgaard zatlačila zpět na jih a donutila ho podepsat mírové pakty. Povídal, že v jejich jednotce sloužil člověk se zvláštníma očima, které se dovedly smršťovat a rozšiřovat, když on chtěl. Nepřežil bitvu. Jiný zdroj vypráví o zaklínači, který zemřel při pogromu v Rivii. Měl bílé vlasy. Geralt, došlo mi, po počátečním šoku. Ty bys do Rivie nepáchl. Další z našeho cechu zemřel někde ve Verdenu, neví se přesně kde. Dal se po stopě tlupy marodérů, která pálila osamělé statky – muže a chlapce zabíjela, s dívkami... Však víš sám. Jeho jméno, jak jsem zjistil, když jsem nechal svému informátoru plnou moc při získávání výpovědí, začínalo na L. A pak tu máme...“
„Přestaň, prosím tě. Přestaň, Remnasthe. Já o tom všem vím. Nedokázal jsem jim pomoci, ani jednomu z nich. Ani jednomu ze svých synů jsem nepomohl. Nevím proč. Snad ze strachu, arogance... Nevím. A stydím se za to, jak mohu. Štítím se pohlédnout na svůj obraz ve vodní hladině. Vidím tam zbabělce, ubožáka a... hlupáka. Snažil jsem se utéct před tím vším. Schovat se někde v ústraní, zacpat si uši a zavřít oči, abych nevěděl. Nechtěl jsem vědět... Poraď mi, příteli – je pro mě nějaká pomoc? Mohu najít klid, nebo odčinit všechny okamžiky ve svém životě, kdy jsem zaváhal a kvůli tomu přišel někdo o život? Mohu? Pověz jak, víš-li.“
Po čarodějově tváři na moment přelétl vítězoslavný výraz, který však vzápětí vystřídala hluboká chmura. Jeho obličej jakoby v tom okamžiku zestárl o desítky let.
„Možná, že je šance. Leží však daleko. V horách, kde sníh taje jen na malou část roku, kde vlci za hvězdných nocí pějí své teskné písně o měsíčním svitu, kde se vichr rozbíjí o trosky pyšných hradeb, jejichž pád jsme museli já i ty v potupě sledovat. Leží tam, ve tmě nejhlubších sklepení, kam nechodí ani krysy, protože se bojí skrytých tajů, které tam ze dne na den více a více chátrají. Ani jeden z nás nemá moc změnit to, co už se stalo. Ale společně to můžeme napravit. Odehnat soumrak a rozžehnout svíce.“
Zaklínačovy oči se na moment v sinalém příšeří jemně zaleskly. V následujícím okamžiku v nich vyšlehl rudozlatý oheň.
„Dva dny budeš potřebovat na lůžku, než budeš moci spočinout v sedle.“
„Jsem dost silný, abych vydržel i bez odpočinku,“ řekl Sinnevril tónem, z nějž se ozývala zašlá sláva a hrdost.
„Já to vím, drahý příteli. Ale nepojedu takovou dálku s lazarem po boku. Dva dny tu zůstaneš, alespoň bude čas na pár úprav tvé výbavy. Mimo jiné si také chci doposlechnout ten tvůj nezdařilý-zdařilý lov na chiméru. Chce se ti spát, nebo mi ho hodláš dopovědět?“
„Spát? Co je to spánek?“

+++

Přeskočil ostružiní a tak tak, že mu noha neuklouzla na mechem porostlém kameni, zcela skrytém v okolní vysoké trávě. Ve spáncích mu bušila krev. Ovládal dech dokonale, nemusel se nijak omezovat, ale přece jen už v kostech pociťoval ošklivou ztuhlost a nepružnost. Zvláště pak v kloubech.
Meč ve staré pochvě z černé, pečlivě vydělané medvědí kožešiny, kterou se mu poštěstilo kdysi získat od černého medvěda, terorizujícího úsek kupecké stezky, sebou neklidně házel při každém skoku. Tehdy zaklínače najal spolek obchodníků, v domnění, že jde o jakousi bezbožnou zrůdu z devíti pekel. Sinnevril se tedy připravil na případný boj s lykantropem, ale když zjistil, že jde jen o starého huňáče, kterého kdosi probudil ze zimního spánku, našel v sobě slitování a zvíře jen odlákal do lesů dál od stezky. Když se tamtudy měsíc nato vracel a dostal nabídku navlas stejnou, nezbylo mu, než zvíře zabít.
Zaklínač se usmál a přeskočil povalený kmen stromu. A zarazil krok.
Před ním se jako démonická hradba pekel zvedala nad koruny smrků rozeklaná masa tmavé skály, která jakoby do okolí vůbec nepatřila, na jejím úpatí se černalo ústí jeskyně. Na moment zaváhal.
Jen na moment.

+++

Danviella utíkala o život.
Rozbouřený dech jí rval plíce na cáry, srdce hrozilo, že vyskočí z hrudi. Ale běžela. Sama nevěděla jak. Pádila, její střevíce co chvíli šplouchly v kaluži prosakující vody. Za ní se hnal netvor. Vytrvalý a neúnavný, bez špetky slitování. Jeho řev co chvíli burácel v temných chodbách, ozvěna dopadů jeho obřích tlap poháněla dívku k vyššímu tempu. Stále hloub a hloub do nitra hory.
Už dávno neměla tušení, kam míří. Podle pověstí se systém podobných jeskyní táhl pod celými horami, proplétající se jako nekonečná pavučina, a měl chodeb znalého zavést až k bájné bráně mezi světy. Dávno, před věky pohřbené do útrob podsvětí, aby se ti, kdož jí odešli, nikdy nemohli navrátit do svobodného světa.
Kdyby se sem vypravila jindy, asi by byla neobyčejně vzrušená – vždyť v těchto chodbách kráčely legendy. Nyní jí to bylo úplně jedno.
Rozcestí dvou chodeb. V chodbě za ní to zahřmělo a tmou prosvitly plameny. Vběhla do levého tunelu.
To byla chyba.

+++

„Óóó, ano,“ zahlaholil čaroděj, zatleskal a na nočním stolku vedle okna se jen tak, z povětří, zhmotnila láhev. Odzátkoval ji, nalil si pohár a s výrazem naprosté blaženosti ho do sebe obrátil.
„Tu lidovou povídačku znám moc dobře, zdejší jí vyprávějí dětem před spaním a ony prý pak klidně spí. Nikdy jsem nepochopil proč. Když jsem ji vyprávěl já, tak Morrensvil i Danviella sice neprotestovali, ještě aby ano, když mě před tím pět dní přemlouvali, abych jim jakožto mistr pověděl nějakou pohádku před spaním, ale ta noc většinou skončila tak, že oni dva se zcela drze a nepochopitelně vsugerovali do mého lože a já musel chrápat na kanapi.“
„Víš, čím to asi bude, Remnasthe?“ odtrhl zaklínač lítostivý pohled od lahve vína, ze které si právě mág nalil další sklenku. „Jsi strašlivý realista, naprosto úděsný sobec a vyprávíš tónem, jako když se dědkovi v krku zadrhne chrchel. Oni dva čekali pohádku, po které by se jim hezky usínalo, a ty, jak předpokládám, jsi z toho příběhu udělal buď vědeckou thesi, nebo takový horor, že já bych utekl s řevem. Nemýlím se?“
Kouzelník se ušklíbl a schválně pomaličku a tak, aby to Sinnevril zřetelně viděl, do sebe obrátil i druhou sklenici. „Řekl jsem jim to, co chtěli slyšet. V surové a pravdivé formě, bez kudrlinek a přikrášlení. Tam pod těmi horami je jedna z možných lokací takzvané Ard Gaeth. Víš, co ten tajemně znějící elfský flák znamená.“
„Vím. Znamená to doslova Velká Brána. Je to ta, co si myslím?“
„Ta, kterou během konjunkce sfér použili Aen Elle, Starší elfové, a podle legendy opustili tento svět, spolu se svým posledním pravým králem a tajemstvím cestování mezi světy? Ano, podle zkazek. Nikdo ji přirozeně nenašel... Co je tu k smíchu, sakra?“
„Nic, příteli. Zhola nic. Brána, vypadající jako ovál z třpytivého minerálu, který volně levitoval pár stop nad zemí a měl asi sedm sáhů šíře, tři výšky? Takhle nějak má vypadat, ne?“
Na delší chvilku zavládlo ticho. Někde v dáli, nad vrcholky, zavyl vlk.
„Máme tři možnosti,“ promluvil čaroděj pomalu a s obtížemi. „Buďto si ze mě děláš prdel a jenom jsi hádal, nebo jsi studoval příslušnou literaturu, či jsi tam dole něco viděl. A já si začínám čím dál, tím víc myslet, že
snad žertuješ. Objev něčeho takového by byl archeologický nález tisíciletí. Dostal bych ocenění, veliké alespoň jako zlaté prase. Takže mi koukej, do hajzlu, vyklopit, o co jde!!“
„Klid, Remnasthe,“ zachechtal se Sinnevril na lůžku. „Uklidni se, nebo ti někde praskne nějaká žíla. Věř mi, že není o čem hovořit.“
„Jakto není o čem hovořit?!“ rozlítil se čaroděj. „Jak to?! Víš, co by to znamenalo?!“
„Ano, vím co by to znamenalo,“ odtušil zaklínač klidně. „Tvoje ego by se mohlo nafouknout jako rybí měchuřina a ty bys konečně dosáhl toho, po čem toužíš. Ale opravdu, věř mi, není o co se snažit.“

+++

Skalní kaverna byla obrovská. Ze stropu visící krápníky vytvářely nehybný les, zdánlivě nekonečné bludiště uliček a chodeb, sem tam ozářené jazykem světla odněkud shora. Kapání vody vytvářelo zvláštní, zvonivě přízračnou melodii.
Zaklínač se tím nekochal. S mečem před sebou opatrně našlapoval na kamenné podloží, zvedaje každým krokem obláčky prachu. Byla tady. Cítil jí. A věděl, že ona cítí jeho.
Zvuk. Náhlý a ostrý vjem. Sinnevril se otočil na patě a roztáhl zornice do krajních mezí, kreslíc čepelí v povětří nepravidelné obrazce. Uviděl a sklonil meč. Nepotřeboval ho. Ve skalní rozsedlině, průrvě tak úzké, že on by prostrčil sotva paži, se leskly vystrašené dívčí oči.
„Pojď ven,“ pobídl ji polohlasně a natáhl ruku. „Jsem tu, abych pomohl.“
Zavrtěla hlavou a odtáhla se, co nejdál od jeho otevřené dlaně. „J-jděte pryč... Za-zachraňte se... Zabije... Zabije...“
„Já...“ chtěl Sinnevril zopakovat.
Chtěl, víc už nestihl. Ve tmě za sebou vycítil pohyb. Dívka pronikavě zaječela. Zašustění křídel. Sinnevril se obrovským skokem vrhl do strany. To mu zachránilo život. Chiméra ho minula, po kameni zaskřípaly ocelové drápy. Jeskyní otřásl uširvoucí řev – strašlivá kakofonie vytí, mečení a sykotu, podbarvená Danvielliným ječením.
Zaklínač se zvolna napřímil, meč před sebou. Prohlížel si bestii, hodnotil ji. Věděl, že ona dělá to samé. Pomaličku, lehce, půlkruhem vykročil kolem ní. Ostří vlnilo vzduch, vybízelo, mátlo. Nestvůra se přikrčila, ale bylo vidět, že váhá se skokem. Lví hlava zaburácela a zlatá hříva jí lemující na moment ožila. Sinnevril se bleskurychlou piruetou kryl za dvojici stalagnátů. Stopu dlouhé ostny neškodně zaškrábaly po vápenci.
Danviella křičela.
Sinnevril vyběhl z úkrytu, ne přímo k nestvůře, ale kousek stranou. Znovu ji lákal do pasti kruhu. Nenechala se. Skočila po něm, její rychlost ho málem překvapila. Vrhl se do kotoulu, tělo prosvištělo nad ním a zpřeráželo hájek stalagmitů. Zaklínač vyletěl na nohy a jako blesk začal utíkat do lesa mrtvých tvarů a pohybů. Bestie ho následovala. Ve chvilce kdy se už-už zdálo, že ho obrovské čelisti uchvátí, udělal Sinnevril kličku a unikl stranou. Záblesk ostří.
Chiméra zaskučela bolestí a těžce dopadla. Z pahýlu dračí hlavy cákala černá krev. Otočila se a zařvala znovu. Už ne bolestí. Vztekem. Zaklínač poklidně vsunul meč pod levou paži a pravou před sebou načrtl Znamení Gredd. A stáhl zornice do úzkých čárek.
Temnota jeskyně vybuchla čistým světlem. Netvor zavrávoral, zatřepal hlavami. Sinnevril nepohnutě stál. Nestvůra udělala jeden, nejistý krok kupředu. Oči slepě pátraly ve tmě.
Zaklínač se zle usmál a zvedl čepel, připraven ke skoku a úderu.
Pak to uslyšel. Danviella se rozkřičela nanovo.
Chiméra vyrazila neuvěřitelnou rychlostí, prosmýkla se kolem něho a řítila se k dívčinu úkrytu. Naslepo po ní sekl. Minul. A sám inkasoval úder plochým ocasem. Síla rány se do něj opřela jako taran, meč zazvonil o kámen. Zvedla ho ze země a mrštila vstříc krápníkovému sloupoví. Rozdrtil ho vlastním tělem a tvrdě narazil na skalní stěnu. Povolila.
Proletěl skrz v záplavě kamení, praštil se do kyčle a zvířil oblaka staletého prachu.
Sinnevril nevěřil, že se mu podaří vstát. V boku a zádech cítil ostrou bolest, před očima se mu tmělo. Opatrně se zvedl na loktech. A pak to uviděl.
Přímo před ním volně levitoval v prostoru zvláštní třpytivý ovál, velikostí připomínající jakousi bránu, pokre-slený desítkami znaků. Uvnitř toho portálu nebylo nic. Jen nekonečná hlubina černočerné tmy. Jak se do ní zaklí-nač díval, náhle se mu zazdálo, že slyší ržání koní. Přízrační jezdci v démonických zbrojích se řítili z temnoty. Koně v rudých kropířích a čabrakách. Dusot kopyt. Výkřiky.
„S’seann, Dh’oine! Dearg Rhuadri!!“
Zaklínač, stále ještě otřesen, udělal jedinou věc, která mu v ten moment připadla správná. Sebral veškeré zbytky sil a udeřil Znamením Aard. Přímo do té brány. Ovál se zachvěl, ztmavnul, po okrajích se rozeběhly stříbřité nitky prasklin. Tma vně brány jakoby na moment pohasla.
„Do prdele,“ vytřeštil oči zaklínač a zkřížil ruce před sebou.
Portál explodoval v záplavě žhnoucích úlomků a jeskyní prošel živý oheň. Plamenná řeka protékala kolem Sinnevrila, tříštila se o Znamení jako příboj o útesy. A stejně tak ho i rozbíjela. Nevydržel. Prudce Znamení sejmul a skokem se vrhl k díře ve skalní stěně.
Tlaková vlna mu přidala rychlost. Proletěl dírou ven jako kometa s hořícím chvostem. Dopad mu vyrazil dech, v zádech mu ošklivě křuplo. Přesto bolest nepocítil. Horečně ze sebe setřásl doutnající kazajku a nahmátl v prachu ležící meč, který prve upustil.
Chiméra se tyčila na zadních, opírala se přední prackou o stěnu a druhou naslepo hrabala v rozsedlině. I přes její řev se Sinnevrilovi zazdálo, že rozeznává rozechvělé vzlyky. Zrak mu překryla rudá mlha. Začal zuřit.
Dvěma skoky se octl zrůdě za zády, přeskočil máchající ocas a sekl. Silně. Bestie zavřeštěla, zakolísala a padla na hřbet, bezmocně hrabajíce zbylým párem končetin v povětří. Zasvitlo bílou srstí porostlé břicho. Zaklínač se nerozmýšlel. Ťal jednou, přeskočil umírajícího netvora a ťal znovu. Rozsekl nestvůře tělo do krvavého kříže.
Chiméra zabublala, ocas křečovitě bičoval vzduch.
„Svinská práce...“ odplivl si Sinnevril a posadil se na blízký kámen. „Už jsem na to starý...“
„A ty,“ překřikl smrtelný chrapot bestie, „už vylez ven! Není se čeho obá-“
Koutkem oka zachytil pohyb. Instinktivně se pokusil o únik. Příliš pomalu. Do hrudi se mu zabodla sprška ostnů, srazila ho k zemi. V ten moment se chiméra na podlaze prudce napjala a její údy zmrtvěly.
Zaklínač to už neviděl. Vzal hlavou o břidlicové podloží. Klepnutí, ostrá bolest v zátylku a tma.
Konejšivá, všepohlcující tma.

+++

Kdyby se někdo oné noci potichu přikradl k čarodějné věži, ztracené kdesi v údolí pod horskými štíty, a nahlédl do nejnižšího z oken, uzřel by starého čaroděje s prošedivělými vousy, kterak sedí v houpacím křesle a v tichosti upírá oči na postavu bělovlasého zaklínače v lůžku s nebesy. A kdyby se zaposlouchal, možná by uslyšel teskné písně vlků na vrcholcích, nebo kvákání žab v nedaleké bystřině. Neslyšel by však ani slova z toho, o čem ti dva mluvili. Neb čas slov již minul. Čas činů právě nadcházel.
Leč nikdo to nemohl vidět. Čarodějná věž byla jen snem a legendou, ztracená v mlze na tajném místě v horách, kam se žádný člověk neodvážil...

+++

Podzim chladl, stromy shazovaly náruče barevného listí.
Navzdory čarodějovým předpokladům se Sinnevrilovo zranění ukázalo být vážnější, než se zdálo. V ostnech musel být obsažen jakýsi druh jedu a i přes veškeré Remnasthovy snahy nebyl plně odstraněn. Zaklínač chodil jen málo, byl sláb, dlouhou dobu trávil na lůžku. Jednoho rána nakázal starý mág učedníkům, jaké přípravky mu dávat, jak postupovat, až se bude jeho stav horšit. Pak odjel. Sám, na svém hřebci Merlinovi, kamsi vstříc horám, hledat lék.
Dny byly stále chladnější, Sinnevrilův stav se horšil, jak černokněžník předpověděl. Po nocích míval horečky a zachvácen zimnicí často blouznil. Tehdy vykřikoval, volal jedno jméno. Lierven.
Avšak ani jeden z učedníků nevěděl, komu patří.
Postupně přestal bdít i ve dne. Potácel se na hranici mezi vědomím a nevědomím. A stále více slábl. Starali se o něj, jak uměli. Když se probral, dávali mu pít extrakty proti horečkám, nutili mu střídmé porce jídla. Danviella trávila u jeho lůžka každou volnou chvíli, držíce ho za ruku mu předčítala knihy. Ale vždy, když opouštěla jeho pokoj, měla oči vlhké od slz.
Čaroděj se nevracel.

+++

Přišla zima. Sníh zavál průsmyky, obtěžkal koruny stromů bílými peřinami.
Morrensvil chodíval na lov do lesa, na dlouhé hodiny mizel z věže, nechávaje tak Danviellu samotnou.
Krom hladu je soužil ještě jiný nepřítel. Mráz. Prostupoval kamennými zdmi kouzelnické věže a oni nebyli sto se mu ubránit. Pochopili – veškerá ochranná kouzla, která nepropouštěla zimu a izolovala chlad, pominula s od-chodem jejich mistra. Postupně přestali užívat okrajové místnosti a přestěhovali sebe i bělovlasého do vnitřního kruhu věže, který bylo nejsnazší vytopit. Za bouří, když vichřice venku řvala a burácela hlasy ledových démonů, se ve strachu choulili k sobě a modlili se, aby dočkali rána.
Zaklínač se s nimi nemodlil. Chřadl, umíral. Již o tom nebylo sebemenších pochybností. Jediný pohled na jeho odkrvenou, bledou tvář a vystouplé lícní kosti dával tušit blízkost konce.
Ani jeden z učedníků teď již nepochyboval, že čaroděj to nestihne.

+++

Dva dny před Midinváerne upadl zaklínač do hlubokého spánku a neprobouzel se. Jeho dech byl mělký, přerývaný, pokožku měl suchou, horečně rozpálenou. První noc přišla silná zimnice, doprovázena křečovitými stahy svalů. Křeče pominuly teprve nad ránem, stejně náhle jako přišly.
Morrensvil i Danviella byli na pokraji sil. Střídali se ve spánku a bdění, aby alespoň jeden neustále dohlížel na zraněného. Avšak vědomí, že mu nemohou pomoci, je přivádělo k zoufalství.
Přes den zaklínač blouznil, v jakémsi transu vyslovoval nesrozumitelná slova. Volal, křičel a blábolil v řeči, jíž nerozuměli. O níž pochybovali, že je z tohoto světa.
Druhou noc přišel další záchvat, ještě horší než ten předchozí. Bělovlasý sebou škubal na lůžku, k němuž ho museli připoutat, zachvácen silnými konvulsemi a bolestí. K ránu zvracel krev.
Učedníci mlčeli, ticho se ploužilo mezi ledovými zdmi.
Bylo jim jasné, že další noc nepřežije.

+++

O slunovratu přišla bouře. Blesky křižovaly černou oblohu a strašlivé hromy otřásaly zemí, až se zdálo, že musí samotné hory roztrhat na kusy. V jekotu vichřice zněl nářek stovek ustrašených hlasů, neklidných duší upomínajících se o jednu z nich, která se tam dole ve staré, promrzlé věži, ještě držela posledního, skomírajícího plamínku života.
Těsně před půlnocí však bouře zmizela. Pryč byl strašidelný nápěv, pryč bylo volání mrtvých a uši rvoucí dunění hromu. Nad krajem se rozhostil mír.
A pak, než by minula půlnoc, se čaroděj vrátil.
A všechno bylo zase v pořádku.

+++

Na tichý vesnický hřbitůvek se sypal sníh. Pokrýval rozpraskané, léty ohlazené náhrobky bledým závojem, utkaným z lidských slz.
Námezník vstal z pokleku a hlučně se přes prsty vysmrkal. „Bozi s tebou, příteli. Snad je tam někde lepší svět. Snad jsi nakonec nalezl svou naději.“
Na to se otočil a vykročil k bráně hřbitova. Sníh křupal pod podrážkami bot. Už se neohlížel, přesto si musel v hlavě zopakovat slova epitafu. Zde ve smrti spočívá Sinnevril Calsearon, který v životě činil stejně dobra jako i nedobrých skutků a když zemřel, byl vzpomínán.
Sníh se tiše sypal z šedivých mraků. Halil jména na náhrobcích.

+++

Odjeli den po jarní rovnodennosti. Všichni čtyři. Za sebou nechali starou věž, i vrcholky Chiavu, Poštolku a Svišťový zub. Jeli skrze bory, kde se vše probouzelo zpět k životu a zněl zpěv ptactva. Jeli údolími, kde v hlubi-nách vodních propastí řvaly po zimě divoké bystřiny. Jeli skrze luka, kde se již zelenala tráva, sic prořídlá, ale bujná a hebká jako pohlazení větru.
Jeli spolu.
Danviella s Morrensvilem. Remnasth se svou starou brašnou a horou svitků s poznámkami, kterou neustále rozšiřoval o další exempláře. Sinnevril s mečem na zádech.
A nadějí v srdci...


Konec

P.S.: Berte to s rezervou, psal jsem to dávno… Dneska už by bylo spousta věcí jinak… Otázka je jestli by to tak bylo líp… ;-)))
 


Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373