Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Návrat
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Návrat
Ondřej Dort Šmejkal 

 Vesnice Klika byla to  ráno  úplně  tichá.  Visennu  to  překvapilo.Tušila, že obyčejní lidé od  úsvitu  pracují,  ale  vesnice  se  přeci neskládá jen z  rolníků. Přinejmenším ve  všech vesnicích pobíhaly  po ulicích děti.

Všechno se začalo  vyjasňovat, teprve  když projela  celou Klikou  a
chtěla pokračovat dále na východ. Za vsí, asi půl stadia od  hřbitova, se totiž nacházela většina jejích  obyvatel, a to  dokonce i těch,  co v této době měli pracovat na okolních polích. Zastavilo se zde dokonce i několik obchodních vozů. Pohřeb,  řekla  si  Visenna,  a  to  nejpíš někoho významného, starosty nebo tak. Dav se však neposouval, spíše se zdálo, že vytváří kruh kolem něčeho nehybného. 

Visenna mohla dav minout a nikdo by si jí ani nevšiml, zvědavost 
ale nedala. Svedla koně  z cesty  a zamířila  do středu  davu. Šlo  to snadno, před jejím  ryzákem byli  lidé chtě  nechtě nuceni  uskakovat. Uviděla to, co vlastně čekala. Jen  smrt měla takovou moc, aby k  sobě připoutala tolik diváků.

Ten muž umíral. Ležel na břiše, kolem krku si přidržoval košili.  Ta už získala sytě  rudou barvu.  Potrhaná černá  kazajka ležela  opodál, lidé si od ní udržovali odstup, stejně jako od umírajícího. Ne tak  od jeho zbraně, meče se zdobeným jílcem v pochvě na dlouhém řemeni, kterou už měl v rukou  jeden z  přihlížejících.

Visenna  si uvědomila  ticho. Nikdo  si  netroufal  promluvit  třeba  jediné  slovo,  snad  v  obavě z porušení majestátu smrti. Nikdo, včetně klevetivých žen, upovídaných dětí či hřmotných trpaslíků  z  kupecké  karavany.  I  sám umírající, jediný herec toho zvláštního divadla,  vypouštěl svou duši mlčky, bez jediného zasténání. Visenna  začala  pociťovat  hněv  k  těm  netečným lidem, kteří  zde čekají  na výsledek  nerovného boje  muže s  vlastní krví. Bez jediného, byť třeba symbolického pokusu o pomoc. Umírající se náhle obrátil na  záda. Oči měl široce otevřené,  avšak stále ještě nezakalené. Visenna do nich pohlédla a vykřikla.

*

"Zepsula  nás  všetkých  strašlivo,"  pokračoval  Armand   Deuvener, obchodník s "tým co sa přitrefí"  a  utřel  si  pivní  pěnu  ze  svého dlouhého  vousu.  Adam  Loevenhaupt,  obchodník  s  proutěným  zbožím, pozorně naslouchal trpaslíkův příběh.

"Dycky som si myslel, že  najvíc sprostot  známe my,  enem gnómi  občas eště hubatější. Ale  teďkonc tvrdím,  že se  žádný trpaslík  ani gnóm nerovná vědmě,  teda  alespoň  řácky  rozčílené.  Aspoň  polovicu z tech  slov,  co  vypustila,  som  nikdá  dřív  neslyšel.  Nevíš  ty, košíkářu, co je to třeba hyjena?" Loevenhaupt zavrtěl hlavou. "Právě do tech hyjen nám nadávala najčastějc, když mlela něco o tom, že jako zaklínača si objednat, nechat ho ve škarpě chcípnút a eště  ho pak obrat, na to že nás užije. Já som si teda ty slova k srdcu nebral, ty platily na místní a najvíc na rychtářa, kterś už vědmákovo  mečisko držel. A to  mečisko, ať mně  roba fúsy utrhne,  esli to neni  pravda, bolo celé ze stříbra!" Košíkář se na trpaslíka nevěřícně podíval. Deuvener si toho ani nevšiml  a pokračoval: "Právě na rychtářa  byla vzteklá nejvíc. Už skorem  ruku  natahovala,  aby  na  něj  bosoráctvo seslala, pak ho ale nechala  být.  Křičala,  že  žabě  se  blbě  prdel rozkopává. Na to rychtář  pustil mečisko a  kúkal sa zdekovať,  stejně jako dost ludí před  ním. Já som tam  taky dlúho neotálel, netúžim  po tom, stát se žabou, kdyby si  to vědma rozmyslela. Ale utíkal som  moc pozdě a pomalu." Dvěma mocnými doušky dopil své pivo. "Hej, hospodářu, mám tu sucho v korbeli!"

*

 Když se Lambert probral, s udivením si sáhl na krk. Ucítil tři téměř rovnoběžné jizvy  tam, kde  ho předtím  sekl pařátem  alp. Jizvy  byly velké a vystouplé, ale nenesly žádné stopy šití.
"Dělala jsem, co jsem mohla," zaslechl příjemný ženský hlas.  Otočil
se za ním a  spatřil  drobnou  rusovlásku  s  čelenkou  z  hadí  kůže.
"Kosmetické zákroky jsou příliš  namáhavé a  vy muži  se občas  rádi
chlubíte vlastními ranami."
"Kde to jsem? A kdo  jsi  ty?  A  jak..  oh  promiň,  děkuji  ti  za
všechno."
"Za málo. Jsi na obchodním voze  pana Deuvenera, jedné z těch  hyen,
co tam  tak  lačně  pozorovali,  jak  umíráš.  Nicméně pan  Deuvener po rozhovoru se mnou uznal, že  se choval  hanebně, a  slíbil to  odčinit tím, že tě zdarma dopraví  do  Wyzimy.  Tam  se  pokusím  sehnat  nový hematit a doléčit tě."
"To nebude třeba, ehm.."
"Říkají mi Visenna. Bude."
Nechala ho, když se pokoušel zvednout. Kupodivu se dokázal  posadit,
za okamžik si však zase lehnul.
"Tak vidíš. S tím množstvím krve, co ti zbylo, je vlastně zázrak, že
žiješ. Budeš teď  mít  nějakou  dobu  závratě  pokaždé,  když  zvedneš hlavu."
"Visenno,  moje lektvary..."
"Mám je. I tvého koně, meče  a  všechny  ostatní  věci.  Zabavil  je
starosta, ale nakonec je rád vrátil. Na ty lektvary jsem se dívala. To opravdu užíváš,  nebo  jsi  profesionální  travič?"
"Ten s červenou pečetí. Podej mi ho, prosím."
"Ne. Jsem si jistá, že bys to ve tvém  současném stavu  nepřežil. Až do Wyzimy zůstaneme u standartních léčebných postupů. Teď    ale
omluv,  musím  si  ještě promluvit s Deuvenerem."
"Děkuji ti za všechno."
"Už jsi mi děkoval," podívala se na něho s úsměvem.
"Jsem zaklínač. Zvykl jsem si, že  musím za každou pomoc děkovat  co
nejčastěji."
Otočila se a odcházela. Ne, nebudu ti nic vysvětlovat. Že se o  tebe
starám ne přestože, ale protože jsi zaklínač. A nic na tom nezmění, že ne tamten. Cítím v sobě dluh za  něco, co se nemělo stát. Dluh,  který nikdy nemůžu splatit. 

*

 "Ten zaklínač byl  stejak nějaký zmetený.  Vědma ho vykurýrovala,  ale jen se chvílu nedívala, nalil do sebe nějaké vědmácké svinstvo a úplně zcepeněl. Oj, ta zase vyplula  sprostot! A skorem  to vypadalo, že  aj bulit začne. Enemže kdo kdy viděl  bosorku s mokrým ksichtem. Zato  ze spaní křičala..."

*

 Byl to jen sen, uvědomila si.  Ale tak živý. Nemívala jsem tak  živé sny. Viděla bělovlasého zaklínače. Neznala ho, ale teď věděla, že je to on. Stál na  mostě poblíž vozu,  tak podobného Deuvenerovu.  Viděla ho, jak mu z ruky padá meč, který byl zakrvácený po celé své délce. Pak se pokusil udělat pár kroků a klesl na most. Pak se sen změnil. Zaklínač  ležel na voze.  Věděla, že není  mrtvý, přestože tak vypadal. Ale věděla také, že smrt není daleko.
"Zachraň ho..."
To    nebyl  zaklínač.  Dívala   se   do   tváře   dívenky,   snad
jedenáctileté. Měla popelavé vlasy  a velmi  zvláštní, hluboké  zelené oči.
"Nemůžu... Nemůžu se s ním setkat. Z té cesty se už nelze vrátit."
"Sama víš, že to jde. Nesmíš před ním utíkat. Potřebuje tě."
Já vím. Ale... bojím se.
"Musíš do Zaříčí. Vaše cesty se musí ještě jednou zkřížit."
Pak se probudila.

*

 "Zaklínač sa  z teho  nakonec dostal.  Vědma ho  zepsula, ale  jináč skorem skákala radostí. Den potom, co  sa probral, už zkúšal chodiť  a celkem mu to šlo.." Trpaslík se odmlčel.
"Víš, košíkářu,    som  na  tem  světě  viďal  dost  ludí,  co  sa
vykurýrovali z řáckých  průserů. Aj gnóma,  kterému kdosi čakanem  kus lebzny urazil a on teď má hlavu plochú, že bys mu na ní pivo postavil.Enemře to trvalo  půl roku,  než začal  chodiť. Ze  zaklínače v  Klice hodinu krev skorem sříkala, než přijela vědma a krvácení zastavila. A on sa pak nafedruje tým svým svinstvem, tři dny je v limbu a když se probere, hned běhá jako úplně zdravý. To nejsú ludi, košíkářu. Další den  odjel zpátky na západ a já  budu ještě dlúho  přemýšlet, jestli zpátky  domů pojedu zase přes Kliku..."
Loevenhaupt chvíli počkal, trpaslík  však nepokračoval. A tak  začal
vyprávět sám.
"Byl jsem v Klice  týden po  tobě. Zaklínač  tam byl  den předtím  a
dlouho na něj nezapomenou..."

 *

"Odjíždíš."
Nebyla to otázka. Ale znělo to trochu vyčítavě, a tak odpověděl.
"Co bych dělal ve  Wyzimě?  Pojedu  zpátky.  Musím  tam  ještě  něco
vyřídit."
Podívala se mu do očí. Rty měla silně sevřené.
"Chápu. Jedeš si pro honorář."
Mlčel.
"Pro honorář," připustil po chvíli. "Mimo jiné."
"Musí to být? Odpusť jim."
"Musí. Odpuštění je přepych, který si zaklínači nemohou dovolit."
"A tak zbývá pomsta."
"Pomsta?  Trest. Teprve po trestu může  následovat odpuštění.  Buď zdráva, Visenno. A děkuji za všechno."
Já bych měla poděkovat, pomyslela  si. Protože  teď už  vím, co  mám
udělat. Pojedu do Zaříčí. Musím tam. Pro trest. Pro... odpuštění?
"Lamberte?"
Už odjížděl, ale ještě se otočil.
"Bělovlasý zaklínač. Znáš ho?"
"Geralta?"
Geralta. Vždyť vím. Proč jsem se ptala?

 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373