Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Plamen osudu
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Plamen Osudu
Tomáš Zápotocký

V Tridamu bylo toho dne sychravo a nevlídno. Lidé v převážné většině seděli doma u krbů, a tak z komínů vycházel sytý, tmavý kouř, který byl větrem okamžitě rozvanut do vlhkého studeného vzduchu. Vítr ohýbal větve okolních stromů a občas z nich odnášel listy, které padaly na střechy domů, na hlavní cestu táhnoucí se od hlavní brány a klikatící se mezi cihlovými domy a dřevěnými chatrčemi.
Vítr vál také na muže zahaleného do černého pláště. Kapuce mu zakrývala hlavu. Plášť měl zapnutý pouze u krku, takže mu ve větru volně vlál a odkrýval kožený oděv přepásaný páskem s ozdobnou přezkou. Muž byl vysoký a dobře stavěný. Jeho jistý krok ve vysokých černých botách byl hodný respektu. Větší respekt však vzbuzovala rukojeť meče zavěšeného na zádech, která čněla nad pravým ramenem. Byl to zaklínač. Mířil do hostince.
Vstoupil dovnitř, kde ho uvítal hlasitý smích a řehol pijanů. Zasedl ke stolu v rohu, aby si kryl záda a čekal na hospodského. Když přišel, zaklínač si řekl o pivo. Hostinský se na nic neptal a rychle odspěchal. Zaklínač si sundal kápi a tím odhalil své krátké hnědočerné vlasy. Jeho temné oči začaly zkoumavě pátrat po místnosti. Bělma obou očí byla sytě protkána červenými žilkami. Byl to následek komplikací, které vznikly při mutaci, kterou podstoupil na Kaer Morhen, hradišti zaklínačů.
Mezitím, co se zaklínač rozhlížel po lokále, hospodský přinesl pivo a oznámil mu že s ním chce mluvit starosta. Počítal s tím. Jako obvykle jej jeho pověst předcházela. Bohužel ho ale někteří lidé neměli v lásce, takže od nich občas slýchával hanlivá označení, jako například vědmák nebo proměněnec. Byl k nim lhostejný. Věděl že by mu to mělo být líto, ale nebylo, protože po Zkoušce trav, která byla prováděna na všech nově příchozích chlapcích, ztratil schopnost cítit.Jediné co vnímal, byla fyzická bolest. Alespoň tomu tak mělo být, ale všichni na Kaer Morhen si byli jisti, že tomu tak být nemůže. On to také věděl, viděl totiž Vesemira, svého učitele, plakat. Stalo se to po třech letech strávených na Kaer Morhen, když se nezdařila zkouška trav a všichni chlapci zemřeli. Vesemir tehdy plakat, alespoň to Velem za pláč považoval, ale bylo to spíše rytmické vzdychaní spojené se záchvěvy v obličeji. Člověk, kterého nazýval otcem a vlastně to jeho otec byl, vždyť ho znal ze všech nejlépe,si ho posadil na klín a vše mu tehdy vysvětlil.
Velem se někdy snažil napodobovat city lidí, ale věděl, že to nemá smysl, protože to co zažil Vesemir se člověku prostě nestává. On byl ale také poznamenán mnoha nepříjemnými zážitky. Když mu v náručí zahynula holčička, kterou na poslední chvíli zachránil ze spárů wyverny, která jí chtěla dát jako potravu svým potomkům, její matka ho proklela a nazvala ho netvorem, stvůrou s lidským tělem, která je horší než samy nestvůry, které zabíjí jen proto, aby si vydělal. Tak to s ním otřáslo, že se celý měsíc lidem vyhýbal i když mu velice vadila samota.
Ze zamyšlení ho vytrhl hostinský nesoucí na podnose jeho objednané pivo. Při té příležitosti se ho zeptal na nocleh. Hostinský ochotně přitakal okázalým kývnutím hlavy a sdělil mu cenu. Velem hrábl do měšce a podal mu zmiňovanou sumu. Hostinský mu poděkoval hlubokou úklonou, aby také ne, vždyť host platil redanskou měnou. Zaklínač ji inkasoval za zabitou chiméru, která se potulovala po lesích západně od Tridamu, pohraniční pevnosti hlídající přechod do Kaedwenu. Když měl dopito, vstal, protáhl se a odebral se na pokoj.

* * *

Ráno, sotva zakokrhal vypelichaný kohout ze sousedství, vstal a za jitřního šera opustil hostinec. Jakmile vyšel na ulici, uvítal jej rachot o sebe se otloukajících zbrojí městské hlídky. Nasál příjemný čistý vzduch a vydal se směrem na rinek. Po deseti minutách cesty se octl na rinku, kde už v takhle ranních hodinách byli lidé a nakupovali. Uprostřed stála kašna se čtyřmi delfíny z jejichž úst prýštila voda. Kolem dokola byly postaveny stánky, jediná místa, která nebyla ohraničena, byly tři další ulice. Směrem na každou z nich včetně té v jejímž ústí se nyní nacházel, ukazovaly hlavy všech čtyř delfínů. Odevšad bylo slyšet láteření trpaslíků, vyvolávání stánkařů a především všudypřítomný ruch smíšené řeči. Vzpomínal jak zde před téměř osmi roky koupil rukavice se stříbrnými hroty na kloubech. Podíval se na ruce a opravdu tam byly, černé, známky stáří na nich byly dobře viditelné a zřejmé. Hrot na kloubu prostředníčku levé ruky scházel, nechal ho v alpovi, druhu upíra, ale už si nepomatoval kdy.
Rozjařen příjemným ránem vyrazil napříč rinkem lehkým odměřeným krokem. Když minul kašnu a vydal se ulicí, která byla po jeho levici, narazil po chvilce na žlutý měšťanský dům na levé straně. Dům byl honosný a vysoký, vzbuzoval údiv, protože se tyčil skoro dvakrát výše než nízké domky okolo. Opravdu vypadal na to, že v něm bydlí starosta. Přistoupil ke dveřím a pomocí velkého kovového klepadla, které držela v ústech hlava draka, kterého zaklínač v životě neviděl, zabušil na mohutné dubové dveře pobité zkorodovaným železem. Dveře se pomalu otevřely. Za nimi stál sluha oblečený do černého obleku s šosy. Pozdravili se navzájem a Velem vstoupil dovnitř. Sluha ho vedl chodbou na podlaze s červeným kovirským kobercem. Na stěnách visely obrazy zachycující podobizny známých osobností, mezi kterými Velem poznal Kaedwenského krále Hanselta, Redanského krále Wizimira a královnu Meve z Lyrie. Mezi obrazy byly připevněné svícny se zažehnutými svícemi. Když došli na konec chodby, vyšli po točitých schodech do druhého patra, kde je čekala cesta přes chodbu, po jejíž levé straně míjeli jedny dveře za druhými až se dostali k vysokým vyřezávaným dveřím lemovanými ornamenty z pozlaceného kovu. Sluha, hrbíce se v zádech, dveře s námahou otevřel. Dveře vedly do starostovy kanceláře.
Starosta seděl ve velkém polstrovaném křesle a popíjel ranní kávu. Když uviděl zaklínače vstupovat, odložil šálek na stůl, pohodlně se usadil a začal:
„Dobrý den pane zaklínači.“ Řekl poté, co si jej důkladně prohlédl.
„Dobrý.“ Uznal Velem, vědom si toho, že starosta užívá zdvořilosti jen z formálních důvodů.
„Chci…rád bych“, opravil se starosta, „abys pro mne vykonal službičku hodnou zaklínače.“, osmělil se.
„Co by to mělo být, pane starosto?“ Odvětil Velem.
„Jedná se o záhadná úmrtí kupců jedoucích do Ellanderu. Chtěli si zkrátit cestu přes průsmyk Mirt a netáhnout se oklikou přes Ban Ard a Ban Glean, teprve na mostě v Murivel překročit řeku Pontar a vydat se na jihovýchod do Ellanderu. Tady se ukazuje, že ne vždy je dobré být spořivý a vypočítavý. Zaplatili za to svými životy, byly někým zabiti, spíše bych řekl rozsápáni. Dále si však pohovoř na toto téma s velitelem městské gardy, ten byl totiž do této záležitosti zasvěcen samotným lordem Tallforem sídlícím na Gelibolském panství proti proudu po levém břehu řeky Nimnar, když byl pověřen předáním vzkazu pro lorda Tallfora ohledně malé finanční výpomoci ve věci pořízení stále hradní osádky a městské ochranky. To víte, dnes je to tu samý zloděj a bandita a člověk jako já se musí mít na pozoru. Ale neodcházejme od tématu: Jak už jsem říkal, kupci byli rozsápáni a jejich koně byli ohlodáni na kost. To by nám nepřišlo tak zvláštní, spousty rebelantských skupin používají při útocích na všelijaké kupce speciálně vycvičené lovecké psy, ale když jsme zjistili, že z vozu, na kterém převáželi své zboží se neztratila ani ty nejcennější věci, začalo nám to vrtat hlavou. Když si potom někdo všiml, že v kupcích nezbyla ani kapka krve, bylo nám jasné, že je to práce pro tebe, zaklinači. Kupci byli tři a dva koně táhli povoz. Budeš si o tom ale ještě muset promluvit s Marijinem, tak se jmenuje velitel městské gardy. Pokud vyřešíš tuhle záhadu a zneškodníš toho, kdo to udělal, dostaneš celých patnáct set novigradských korun.“
„To je dobrá cena, velmi vysoká, smím se ptá, proč?“ Zeptal se Velem.
„Z politických důvodů bohužel tajné.“ Odpověděl starosta zdvořile, ale jasně, na zdvořile položenou otázku.
„Aha, takže tajné, opět nějaká politická fraška.“ Odtušil Velem.
„Bezchybná dedukce.“ Potvrdil starosta a zaklínači neunikl distingovaný úsměv na jeho tváři.
„Nu, je čas jít.“, řekl po chvilce a prolomil ticho, „Ale určitě se ještě setkáme, starosto.“
„Myslím, že ne. Marijin, který tě bude na tvé cestě doprovázet, bude disponovat již zmiňovanou částkou a na místě ti ji předá, jen pokud budeš ovšem stoprocentně úspěšný. Ale stejně bych rád znal alespoň tvé jméno, zaklínači.“
„Jmenuji se Velem.“ Odpověděl zaklinač bez přemýšlení.
„Děkuji, šťastnou cestu a dobrý lov.“ Usmál se spiklenecky a díval se jak zaklínač odchází z kanceláře a nevydává při tom sebemenší zvuk. Vysoké vyřezávané dveře po obvodu s pozlacenými ornamenty se s zaklapnutím zavřely.

* * *

Když procházel rinkem, bylo už k poledni a na rinku bylo tolik lidí, že se zaklínač musel doslova brodit v záplavě děveček, kupců, čeledínů a láteřivých trpaslíků, několika z nich málem šlápl na hlavu a když se otáčel s omluvami, trpaslíci přesto láteřili dál a ještě ho hojně počastovali nadávkami. Několik nadávek ani zaklínač sám neznal. Když se dostal skrze proudící masu, dostal se na protější stranu rinku, kde ústila ulice. Vydal se po ní směrem ke stájím, které se nacházely přibližně pět minut cesty z rinku. Potřeboval si už nutně koupit nového koně. Jeho kobylka, říkal jí Vranka, zdechla na následky poranění způsobené kikimorou, která Velema napadla u Yspadenu, když se vracel ze zimního pobitu na Kaer Morhen.
Dřevěná vrata osamoceného stavení zela dokořán a ozývaly se z nich zvuky ržaní koní a bubnování podkovaných kopyt o udusaný hnůj. Vstoupil tedy, a začal se shánět po majiteli. Prošel proto skrze vnější část budovy a ocitl se na vnitřním prostranství se seníkem a se studnou na které seděla žena v jezdeckém oděvu. Na nohách měla vysoké boty s podpatkem, na hlavě černý baret. V pravé ruce držela jezdecký bičík, kterým se zlehka švihala po holínkách.
Muž, který s ní mluvil byl fojt Iales Morenau , kterého Velem znal. Měl na sobě zelený kožich a beranici. Zaklínač k nim přišel a schválně se prozradil zapraskáním větvičky, na kterou stoupl. Oba se rázem otočili, fojt i žena. Fojt byl celý brunátný, zato žena neskrývala zjevně pobavený výraz. Jeho příchod fojt položil za dostatečnou záminku k odchodu a se slovy „Poroučím se.“, odešel.
Žena si přehodila koketně nohu přes nohu, opřela se vzadu rukama, pohodila svými plavými vlasy a vyzývavě na Velema upřela své smaragdové oči.
„Jmenuji se Patricia Labernenn.“ Představila se. „Co to bude?“
Velemovi z té krásy přejel mráz po zádech a zapíchalo v rozkroku.
„Potřebuji nového koně.“ Snažil se ovládnout svůj hlas, ale bylo k tomu potřeba velké a soustředěné úsilí.
Po delší rozmluvě se Velem rozhodl pro černou klisnu. Byla velice podobná Vrance až na to, že na čele se jí rýsovala bílá lysinka ve tvaru malé hvězdy. Stála ovšem dvě stě padesát nivigradských korun a Velem měl jen sto osmdesát. Proto se rozhodl pro plán bé, který mu přišel na mysl hned jak Patricii spatřil. Začal tedy vykládat peníze do její napřažené pravice. Sundal si rukavici a tak mohla Patricia při každém dotyku cítit záchvěvy způsobené experimenty s jedy, které na Velemovi na Kaer-Morhen zkoušeli. Velem věděl jaký účinek mají ty záchvěvy na ženskou psychiku a také na orgasmus. Věděl to až příliš dobře, nikdy ho totiž nezklamaly. Asi po pátém dotyku se k němu přivinula a přitiskla své rty k jeho.
Rychlým pohybem ji vzal do náruče a zamířil směrem k seníku….

* * *

Když skončili, Velem se po chvíli vysoukal ze seníku a začal ze sebe otřepávat slámu. Když k němu přišla, potom, co si zapnul všechny přezky, řekla:
„Dám ti slevu.“
To bylo přesně to, co čekal, že řekne. „Díky Patricio, mám u sebe ale jen sto osmdesát…
„K čertu s penězi, dej mi co máš a klisna je tvoje, stejně jsem ji koupila jen za sto padesát. Záleží pouze na tom, jak je člověk dobrý obchodník.“
„Dekuji.“ Řekl a podával jí svůj měšec.
Když si vše přepočítala a vrátila mu jeho měšec, který napovídal, že není zdaleka prázdný, přivinula se k němu a políbila ho:
„Šťastnou cestu.“ Řekla bez okolků, snažíce se zahnat smutek.
„Děkuji.“ Odpověděl opět Velem. „Ale žádné sbohem.“ Ušklíbl se a chytil klisnu za opratě. Potom se otočil a vykročil směrem ven. Euforie štěstí začala Patriciu pomalu opouštět.

* * *

„Přeji dobrý den, pane zaklínači.“ Pozdravil ho velitel městské gardy. „Posaďte se a řekněte mi, prosím, jaké je vaše ctěné jméno?“
„Jmenuji se Velem.“ Odpověděl zaklínač poté, co se pohodlně usadil v křesle.
„Tak tedy, Veleme, mé jméno je Marijin a jsem velitel městské gardy. To už asi také víte, proč vás poslali za mnou.“ Konstatoval Marijin.
„Totiž, ne tak docela.“ Přiznával zaklínač.
„Tak tedy, začneme od začátku.
Když jsem přijel do Gelibolu s posláním, lord Tallfor mi kladl na srdce, abych nejezdil průsmykem Mirt. Když jsem se ho vyptával proč, řekl mi jen, že tam už není bezpečno. Proto jsem po návratu sem pořádal o malou skupinu vojáků a chtěl se hned vydat zpět, ale jak už to tak bývá musel jsem nejdříve uspokojit starostovu zvědavost. To se mi ovšem posléze vymstilo, protože jak jsem se dověděl, lord Tallfor o tom nechtěl moc mluvit. Zajišťovalo to prý rychlejší obchod mezi Gelibolem a celým povodím Pontaru od Ban Glean až po Rinde. Musel jsem slíbit že to nikomu neprozradím, protože bych mohl zapříčinit to, že by tímto způsobem začalo obchodovat i Ard Carraigh a to by byla příliš velká konkurence.Tak jsem to odpřísáhl a vydal se k průsmyku. Asi po dvaceti pěti mílích se nám podařilo najít první objeti. Našli jsme dva kupce, rozsápané a bez jediné kapky krve. Asi po půl stadiu jsme narazili na dalšího kupce, který zemřel stejným způsobem. Po dalších třech stadiích jsme našli roztřískaný povoz a kus dál dva utržené koně. Byli ohlodáni na kost, skoro nic na nich nezůstalo. Kosti byly brutálně polámány, jako by se něco velkého snažilo dostat se k vnitřnostem. Byl to odpudivý pohled. Nejhorší ale byly ty zvuky, které jsme slyšeli odevšad. Připomínali skřehotání smíšené s krákáním. Možná to bylo jen akustikou toho údolí, ale bylo to velmi efektní. Do večera se všichni chtěli vrátit zpět. Já, abych se přiznal, jsem proti tomu absolutně nic neměl, ale protože už bylo pozdě, nemohli jsme to už stihnout a tak jsme přenocovali na Gelibolu. Večer jsme poslouchali vyprávění lorda Tallfora o tom, jak tam hned po tom incidentu vyslal na průzkum malou skupinu jeho nejlepších stopařů. Byli tři a doteď jsou nezvěstní. Je možné že jsou stále naživu, protože jak známo stopaři mají tuhý kořínek, ale mezi námi, já si myslím, že dopadli stejně jako ti kupčíci, nechť je jim země lehká.“
Velitel se na chvíli odmlčel a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí, asi jen dával dohromady další vyprávění. Po krátké odmlce opět začal:
„Jak už jistě víš, tvé vyplacení mám od teď na starosti já. Zítra za rozbřesku vyrazíme, ale nocleh si zařiď sám. To je zatím vše, nebudu tě mořit dalšími řečmi, takže zítra, nezapomeň.“
„Jistě, jak bych mohl, zatím nashledanou.“ Odvětil ironicky zaklínač a po odměřené úkloně opustil místnost.
Slunce už bylo velmi nízko a tak se zaklínač rozhodl zkusit štěstí u své nové přítelkyně. Než se dostal ke stájím, slunce už zašlo a začalo se rychle stmívat. Když vcházel do vrat, byla už naprostá tma. Ne však pro zaklínače, Velem přizpůsobil své tmavě žluté oči během okamžiku temnotě a začal hledat dveře stavení. Nalezl je hned a silně na ně zabušil. Když mu přišla otevřít a uviděla ho, neunikl mu překvapený výraz v jejích smaragdových očích. Vrhla se mu kolem krku a dlouho ho držela. Když se nakonec mírně odtáhla, Velem jí přestal přejíždět dlaněmi po bocích a upřímně se na ní zadíval. Chytila ho za paži a vtáhla ho dovnitř a řekla:
„Kde teď?“
Zaklínač se nerozmýšlel a rychle instinktivně odpověděl:
„Postel.“
„To jsem si taky myslela.“ Řekla a začala ho táhnou směrem do ložnice. Uprostřed ní stála ke zdi přiražená velká postel s tenkými pokrývkami. Místnost byla malá. Ničeho dalšího si ale Velem všimnout nestihl, protože ho Patricia silně strčila a on se svalil na postel. Nebránil se jí, když si na něho sedla a začala mu rozepínat košili. Začal jí také svlékat. Po chvíli se Patricia začala pomalu pohybovat směrem k němu a zpět. Zajížděl jí dlaněmi pod rozepnutou halenu a opisoval při tom oběma rukama kružnici. Vzdychala, vzpínala se a začala se při tom pohybovat čím dál rychleji. Cítil jak v něm vře nepopsatelná rozkoš spojená s opojným pocitem odevzdanosti. Najednou se vzepjala a vydala sten plný vášně a rozkoše. I on najednou ucítil nepopsatelný, příjemný pocit, který otřásl celým jeho tělem. Náhle se přestala pohybovat, sklonila se nad ním a zavírajíc oči přitiskla své rty k jeho. Objal ji, co nejvíce se při tom snažíc rozevřít prsty a pokrýt tak celou plochu jejích zad, zahlcen v něm dřímající vášní, kterou nyní mohl uvolnit. Po chvíli se odtáhla, lehla si na bok, pravou rukou ho hladila po břiše a druhou si zasunula pod polštář. Když usnula, ruka na jeho břiše ho přestala hladit. Zaklínač se ještě chvíli díval do stropu a přemýšlel až do chvíle, kdy i jeho přemohl spánek.

* * *

Ráno ho probudil akutní pocit hladu spojený s hlasitým kručením v břiše. Nyní si s hrůzou uvědomil, že včerejší den nic nejedl, až na koláček, na který dostal chuť, když projížděl přes rinek a na který viděl jen díky dobrému rozhledu ze sedla svého nového koně. Ke svému údivu zjistil, že Patricia vstala dříve než on. V tichosti vyklouzl z postele a rychle se oblékl. Z kuchyně se sem nesla příjemná vůně zalitého čaje. Když se najedl a posbíral všechny své věci, zašel si do stájí pro svého koně. Po celou tu dobu ho doprovázela a za ruku jej držela Patricia. Teď měl konečně čas si uložit vše do sedlových brašen. Stříbrolesklý železný kufřík, v kterém byly úhledně uloženy zaklínačské urychlovací a uzdravující lektvary, a který doteď nosil v malé torně u pasu, dal do levé kapsy spolu s různými hliníkovými miskami na vyrábění halucinogenních směsí na podporu uzdravování a najemno rozmělněnými prášky, jejichž složení znal jen on a samozřejmě i všichni ostatní zaklínači. Do pravé pak vložil proviant, který mu dala Patricia na cestu. Opásal se železným mečem a ten stříbrný uvázal k levému boku kobyly. Svůj černý plášť sroloval a připnul jej k levé brašně. Naposledy se objali a políbili a on jí slíbil, že se vrátí. Pak se zlehka vyhoupl do sedla, zadíval se na bílou hvězdu na klisnině čele a s úsměvem na tváři a slovy: „Budu jí říkat Hvězda“, se vydal na cestu.

* * *

U jižní brány už čekal, celý netrpělivý, Marijin a jeho muži. Marijin přešlapoval vedle svého mohutného grošáka, který pohazoval hlavou a frkal. Ostatní muži byli v sedlech a drželi uzdy neklidným koním. Velemovu tvář ovíval příjemný vlahý větřík. Klisna poslušně klapala kopyty po kočičích hlavách hlavní cesty. Vítr pohupoval vývěsním štítem hospody “U elfího oka“ a nutil jej vrzat. Když jej Marijin uviděl, nasedl bez otálení do sedla a pobídl grošáka do chodu. Ten se ochotně ujal vedení skupiny a vydal se k bráně. Velem ho dojel, ale nic neřekl, jen pozoroval kolemjdoucí. Když se dostali za bránu, velitel začal:
„Co ti trvalo tak dlouho, čekali jsme na tebe skoro dvě hodiny.“
„Promiňte, ale sám jste říkal, abych si nocleh zařídil sám, ale já to udělal s předstihem už včera odpoledne, a proto jsem se….no….zdržel a kromě toho jsem se musel připravit.“ Odvětil zaklínač. Kdyby jím nebyl, tak jistě i s ruměncem na tváři.
„To jsem si mohl myslet, ženská, to je fakt bezva. A nevykej mi, jmenuju se přece Marijin. A taky nemusíš mluvit spisovně jak ňákej učenej, nesnášim to. “ Řekl bez okolků velitel městské gardy. „Už je skoro devět, takže tam bedem tak kolem pátý odpoledne. Ale buď v pohodě, večer je to tam úplně stejný jako ráno. A kromě toho, když s náma jedeš ty tak se nebojíme. Stejně se ale na noc zašijem do Gelibolu. Ty si tak klidně buď až do rána. Jestli ale chceš, Tallfor tě klidně nechá nocovat s náma. Ale hlavně si nehraj na hrdinu, protože ta tvoje nová známost ti dala určitě kuráže na rozdávání. Vsadim se, žes jí slíbil, že se jí vrátíš. No, nebudem předbíhat ne? Až tam budem, tak tam budem.“
Tak se vydali na cestu. Jeli podél blyštící se hladiny řeky Nimnar, holými pláněmi, na kterých mnohokrát zahlédli vesnice a svatyně, i stezkami vedoucími skrze lesy. Když dojeli do Gelibolu, odpojil se od nich rekrut jedoucí celou dobu s nimi. Potom překročili most a vydali se málo používanou cestou do průsmyku Mirt. Když se blížili k místu, kde se stalo přepadení, Velem si všímal, jak se krajina pomalu mění. Začalo se mírně ochlazovat a listnaté stromy úplně vymizeli. Začali je nahrazovat odolnější jehličnany.
Konečně dorazili na místo. Kolem dokola bylo vidět jen štíty skal a pomalu se svažující kopce. Bylo ještě celkem jasno a tak se utábořili. Zaklínač se vydal prozkoumávat okolí.
Prošel malou loučkou a dostal se až k lesu. Vstoupil do něj a vydal se směrem ke skalám, které se mu zdály nejbližší. Měl tušení, že s napadením měly co dělat gryfové. Alespoň tomu vše nasvědčovalo. Jed, obsažený v jejich slinných žlázách, pro ně neškodný ale pro člověka smrtelný neuvěřitelně zrychloval krevní oběh a metabolismus, takže mohli lidé s tolika tržnými ranami po drápech a zobanu klidně úplně vykrvácet. A to během chvíle. Koně by dopadli stejně, ale gryf je pravděpodobně zabil jen drápy, aby se jed nedostal do organismu. Byl určitě jen jeden, protože kdyby to byl pár, dopravil by oba koně postupně ke své jeskyni. Jeden by to zvládnout nemohl. Gryfové spolu v jiných než v párech (samec a samice) nežili a takovéto sloučení ani netrvalo příliš dlouho, protože mělo za účel jen zplodit potomstvo. Samec opustil samici jakmile snesla vejce. Proto tuto možnost zaklínač vyloučil. Ten gryf se k oběma mrtvolám vracel vždy když měl hlad. Byl to samotář a ti bývali nejhorší.
Asi po další hodině hledání objevil ve skále otvor podobný jeskyni. Jeskyně měla obrovský vchod mající průměr asi sedm sáhů. Nepříjemné také bylo, že se nacházel zhruba pět sáhů nad zemí. Zaklínač si našel úchyty a začal potichu šplhat. Když se dostal ke vchodu, vyhoupl se oběma nohama a postavil se. Jeskyně byla prostorná, ale ne příliš hluboká. Už odtud vyděl samici. Zaklínačský amulet na jeho prsou začal jemně vibrovat.
Svou obrovitou orlí hlavu měla položenou na uschlou trávou vystlané podlaze jeskyně a svým obrovitým lvím tělem zahřívala vejce, která byla částečně vidět na boku mezi předními a zadními končetinami zakončenými dlouhými špičatými drápy. Když by se postavila na všechny čtyři, mohla měřit okolo tří sáhů. Velká orlí křídla měla složena na zádech a spala. Ten pohled jím otřásl, protože mu bylo známo, že pokud je samice s vejci ponechána samcem napospas, celých jedenáct měsíců leží, ale ani jednou nezavře únavou oči, aby byla schopná své potomky chránit v případě ohrožení. Bylo mu jasné, že ji samec ještě neopustil a že je nyní na lovu. Také mu došlo, že samice nevraždila, protože v tu dobu seděla na vejcích a že jí samec přivolal až když bylo po všem. Vybělené kosti koní také svědčily o tom, že se musela dosyta najíst, aby po celou dobu inkubace vajec nemusela odcházet z jeskyně za potravou. Nad tímto přírodním úkazem se zaklínač pozastavil, protože si vzpomněl, jak mu to přišlo nereálné, když se o tom učil na Kaer Morhen. Nyní bylo však důležité, že samec byl teď na lovu a lovenými mohli být docela dobře jeho přátelé, kteří na něho čekali utábořeni na louce. Když jí tam tak viděl spát, nemohl jí jen tak zabít a vejce zničit. Měl přece jen zneškodnit toho, kdo kupce zabil. Nedovolovaly mu to jeho zásady, kterým se naučil říkat kodex. Lidé to měli rádi, když se jím zaštiťoval.
Dál se na nic nerozmýšlel, potich vyklouzl z hnízda, pět sáhů dolů skočil bez sebemenšího zaotálení, a rozběhl se zpět. Už z dálky viděl kroužícího gryfa, mávajícího svými obrovitými křídly a ladně klouzajícího vzduchem. V drápech držel muže a v letu jej trhal zobanem. Už odtud slyšel jeho zoufalý křik plný hrůzy a strachu, z kterého mu běhal mráz po zádech. Mezi drásavými výkřiky se vzduchem neslo krákání útočícího gryfa. Na kraji mýtiny, na kterou doběhl ještě dříve, než mužovo roztrhané tělo dopadlo na studenou zem a začalo jí zbarvovat do ruda, uviděl Hvězdu. Byla přivázána ke kmeni věkovitého jasanu, vzpínala se strachem a snažila se vytrhnout z kožených řetězů. To se jí naštěstí zatím nepodařilo a tak ji přibíhající zaklínač rychle chytil a nad hlavou jí zkřížil prsty do Znamení Axie. Klisna se pomalu uklidnila a přestala frkat. Velem ponořil ruku do levého sedlového vaku a začal rychle smíchávat v miskách obsahy dvou pytlíků. Potom směs zalil urychlujícím odvarem z durmanu, který před tím vyndal ze svého kufříku. Závrať a následný výsledek, zostření všech reflexů a snížení prahu bolestivosti, se dostavily téměř okamžitě. Zaklínač si utáhl řemen s mečem o dvě dírky a rozběhl se nevídanou rychlostí k místům, odkud slyšel řev a krákání.
Běžel jako šílený. Když potom doběhl na mýtinu, naskytl se mu otřesný pohled. Na velké louce, kde se jeho druhové před jeho odchodem utábořili nyní ležely mrtvoly koní i lidí roztrhaných na cáry. Uviděl také hlouček asi deseti mužů, jak stojí rameno k rameni a s obnaženými čepelemi se dívají na nebe. Na něm se s krákáním, vzdáleně připomínajícím skřehotání žáby proháněl gryf a pouštěje mrtvolu jejich kamaráda se otáčel k dalšímu hrozivému náletu. Velem běžel jako střela, jako šíp vypuštěný z luku. Gryf už byl velmi blízko. Napřáhl své obrovské tlapy a otevřel zkrvavený zoban, čímž odhalil dlouhý rudý jazyk. Z jeho hrůzu nahánějící tlamy vyšel strašlivý skřek spojený s hučením námahou ztvrdlých hlasivek. Už byl skoro u nich. Všichni muži si zakryli rukama hlavy. Čekali na smrt. Zaklínač ale na poslední chvíli zkřížil prsty pravé ruky do Znamení Aard, vší silou jej mrštil do boku přilétajícího gryfa a bleskově jej sejmul. Stalo se to co Velem očekával, nestvůra se zaskřehotáním dopadla na bok vedle skupiny mužů. Ti s údivem zjistili, že gryf do nich nenarazil. Hledali, co se mohlo stát. Když uviděli přibíhajícího zaklínače, nejdříve se lekli, protože vypadal strašně. Jeho zorničky nyní pokrývaly celou plochu jeho duhovek. Kůži měl bílou jako křída a ústa se mu zkřivila do hrozivé, odpudivé grimasy. Potom se ale, jako kdyby se jim vrátila kuráž, rozběhli na zvedajícího se gryfa. Velem chtěl zakřičet, ale bylo už pozdě. Gryf byl již opět připraven bojovat. Prvního odrazil tlapou tak, že letěl pět metrů vzduchem. Pak se postavil na zadní a mávl křídly. Ta zasáhla dva další, kteří s řevem a hrůzou v očích odletěli. Když dopadli, křik ustal. Do dalšího se gryf zakousl zobanem a prudce trhl. Dále se o něj už nestaral. Muž se s prokousnutým hrdlem svalil na zem a obe ruce vrazil do rány. Skrze prsty mu protékaly pramínky krve. Dva z mužů se už nezvedli, když je spolu s druhýma dvěma gryf odrazil tlapami. Dva přeživší se snažili alespoň popolézt co nejdál. Zbylí dva muži, Marijin a ještě jeden, kterého zaklínač nepoznal se dali na ústup. Spíše to byl zběsilý úprk. To vše se stalo během okamžiku. Dál už se o ně gryf nestaral. Snažil se odtáhnout do lesa jednoho koně, byl to Marijinův grošák.
Velem se k němu rozběhl a v běhu obnažil čepel, doteď se klidně houpající na jeho zádech. Meč protnul vzduch se svištivým zvukem. Gryf měl velmi citlivý sluch a tak mu tento zvuk nemohl uniknout. Pustil koně a s hlasitým krákoráním a kokrháním se vrhl na zaklínače. Těsně před ním se vznesl a přitom se ho pokusil udeřit zadními tlapami. Zaklínač byl ale rychlejší a otočku, kterou unikl, využil k protiútoku. Gryf zaryčel a namáhavě přistál. Zaklínač se v duchu pochválil, protože jeho sek, nejenže byl dostatečně rychlí aby zasáhl, ale také byl velmi přesný. Zasáhl gryfa do ramenního kloubu levého křídla. Gryf se narovnal, zasažené křídlo mu bezvládně vyselo za zad. Pravé křídlo složil na zádech a hlavu vzpřímil, až skoro zaklonil. V této poloze vypadal neuvěřitelně důstojně a majestátně. Po zádech mu stékaly pramínky krve. Velem si až teď uvědomil, že medailon pod jeho košilí sebou silně trhá. Gryf se nadechl a z tlamy mu vystříkl tenký proud kyseliny. Zaklínač se na poslední chvíli stačil vyhnout, ale kyselina zasáhla ruku, kterou již nestačil stáhnout k sobě. Tělem mu projela ostrá bolest a na chvíli jej vyvedla z rytmu. Než se vzpamatoval, gryf vydal opět silné zakrákorání a vrhl se po něm. Velem se mu širokým obloukem vyhnul a tnul mu po šíji. Minul. Gryf se otočil a pokusil se ho napadnout zobanem. Zaklínač se mu stačil vyhnou i když byl pohyb zobanu tak rychlý, že by jej normální člověk nedokázal okem postřehnout. Velem ale nebyl normální člověk. Byl to zaklínač. Nedokázal však už ale uskočit před úderem mohutné tlapy, který následoval hned po útoku zobanem. Srazil jej k zemi. Zaklínač se však okamžitě vzpamatoval a rychlým odrazem se mu dostal pod nohy. Dlouhým řezem mu přejel po spodní straně trupu, vykutálel se z pod něj mezi levou přední a levou zadní, vyšvihl se a stanul v postoji. Gryf se zapotácel, ale okamžitě se ohnal naslepo tlapou. Zaklínač jen nastavil meč. Gryf strašlivě zaskřehotal a svalil se na bok. Byl slabý, protože ztratil mnoho krve. Jeho polohy využil zaklínač k odrazu, přeskočil mu nad hlavou a ťal po krku. Když dopadl, neslyšel už hlasité skřehotání a krákání, ale z gryfovi tlamy se ozýval jen dušený chrchlavý zvuk. Gryf měl proseknutý hrtan. Velem nyní k již zesláblému dusícímu se gryfovi přistoupil a ponořil svou čepel do jeho srdce. Gryf naposledy zasýpal a umřel.

* * *

Jeho ruka mezitím ošklivě otekla. Věděl, že na něj brzy přijdou mdloby a tak musel jednat rychle. Z posledních sil doběhl ke koni a vyndal ze sedlové brašny vak s vodou. Silným proudem vody omyl ránu, kterou kyselina vyleptala skoro až na kost. Syčelo to a hlavně bolelo, jak se kyselina neutralizovala. Velem rychle z levé sedlové brašny vyndal železný kufřík. Otevřel jej a vyndal z něj lektvar Bílého Racka, halucinogen, ale zároveň anestetikum a medikament. Vypil zkumavku do dna a ovázal si ruku provizorním obvazem z obinadla, které měl také s sebou. Potom se mu začalo mlžit před očima. Mdloby se dostavovaly. Velem se ještě stačil v duchu pochválit za to, že vše stačil zařídit včas. Potom omdlel.

* * *

Vesemir ho vzal za ruku a pomalu se otočil od plačících rodičů. Byl ještě malý chlapec. Otec se na něj díval skelným pohledem, jeho matka svůj žal neskrývala, projevovala jej dramatickými steny a vzlykotem. Velem se na ně naposledy podíval. Chápal proč jsou smutní. Také se mu nelíbilo, že musí s Vesemirem pryč. Ale šel, i když ztěžka a křečovitě. Vůbec se mu totiž nechtělo. Vesemir byl zvláštní pán a byla s ním legrace, ale doma je doma. Vesemir měl přes záda řemen s mečem a u sedla své bílé kobylky druhý. Vesemir ho vyzvedl do sedla a sám se vyšvihl za něj. Potom otočil koně a vydali se na cestu, z které nebylo návratu. O tom ale Velem nemohl vědět.

* * *

Když se probral, byli okolo něho čtyři muži. Jeden z nich velitel tridamské městské gardy.
„To sme rádi, že ses už konečně probral, začínali sme si vo tebe dělat starosti, zaklínači.“ Řekl Marijin.
Velem si pomalu protřel oči pravou rukou. Tu levou skoro necítil. Bolela ho, ale už ne tolik, jako předtím. Zkusil se posadit, ale byl hodně slabý. Záře ohně ho oslepovala. Byla noc.
„Pěkně si sebou házel, asi se ti dostala do organismu infekce. Tak sme ti tu ruku pořádně vyčistili a ovázali, ale nechtěli sme s tebou ject do Gelibolu, protože si, hochu, měl pořádnou horečku. Ještě před chvílí si hořel jako kamna a teď se najednou, z ničeho nic, probereš. Máš to ale tuze tuhej kořen. Pokud se už ale můžeš postavit na nohy, tak zejtra ráno hned vyrazíme.“
Zaklínač se chtěl postavit, ale najednou ucítil bolest v pravém stehně. Podíval se tam a s údivem zjistil, že sval má na vnější straně stehna hluboko proseknutý. Elixíry mu dodaly takovou odolnost vůči zranění, že gryfovi drápy ani nepocítil. Nyní, když už nebyl pod vlivem zaklínačských lektvarů, se však neošetřená rána ozvala a nepříjemně bolela. Velem byl velmi unavený celodenním putováním, soubojem a rekonstrukcí tkání v jeho ruce, že tvrdě usnul.

* * *

Zavedli ho spolu s dalšími devíti chlapci do prostorné kulaté místnosti s deseti lužky. Velem si pomyslel, že to asi nebude jejich pokoj, protože uprostřed byla velká skleněná káď se zelenomodrou tekutinou z níž vedlo deset tenkých trubic zakončených tlustými jehlami. Na každé posteli ležela jedna. Obešli místnost po obvodu, tak aby jim nepřekážely hadičky a každý z nich si podle Vesemirových a Andréasových pokynů lehl na jednu postel. Potom do místnosti vešel další muž, oblečení v černozelené říze. Ten jim postupně zaváděl jehly do levého předloktí a s úsměvem na rtech je chlácholil. Velem se celý rozklepal, když se ho ten muž dotkl. Chtěl se mu vyvléct z úchopu, z kterého šel mráz po zádech. Nemohl. Ruce a nohy byly nehybné strachem. Kdy takhle obešel všechny chlapce, kývl na Vesemira a Andréase a ti opustili místnost. Potom sám přistoupil ke dveřím a mávl rukou. Záklopky na přívodech jejich jehel se s cvaknutím otevřely. Pak opustil místnost a zavřel dveře.
Velem se chvilku díval na chlapce vedle něho. Měl žlutozelené oči. Když si uvědomil, že modrozelená tekutina začala zvolna protékat hadičkami, pohltila ho nepopsatelná hrůza. Tutéž hrůzu viděl i v žlutozelených očích vedle ležícího chlapce. Když se tekutina dostala až k samému konci hadičky a začala mu vtékat do žil, opanoval ho nepříjemný pocit. Potom ucítil mravenčení po celém těle, které posléze přešlo v bodavou bolest. Velem se snažil vyprostit pravou ruku a vytrhnout jehlu, stejné úsilí zaznamenal i u většiny ostatních chlapců, ale jakoby mu něco neviditelného svazovalo ruce i nohy. Bolest se stala nesnesitelnou. Tak nesnesitelnou, že si ulevil táhlým hrdelním zoufalým zavytím.

* * *

Probudil se s táhlým hrdelním zoufalým zavytím, které probudilo i všechny ostatní. Bylo velmi brzo ráno, protože slunce ještě ani nestačilo pořádně vyjít nad obzor. Ale důležité bylo jen to, že je po všem. Necítil už únavu ani bolest v ruce ani noze. Sundal si obinadlo. Když zjistil, že rána se krásně hojí a že se na ní udělal přes noc strup, zkusil zahýbat prsty. To mu šlo skvěle a tak si ohmatal stehno, které ještě trochu pobolívalo, ale na nohu už se dalo dobře došlápnout. Párkrát se prošel od stromu ke stromu a byl zase v pořádku, ale slíbil si, že když teď vydělat takových peněz, může si na chvíli dát pauzu v zabíjení netvorů.
Posnídal chléb se sýrem. Než se všichni vydali na zpáteční cestu, zaklínač poprosil o slíbenou částku.
„No, už jsem si myslel, že si o ně neřekneš.“ Řekl Marijin a podal mu velký napěchovaný měšec. Velem jej dobře uschoval do přihrádky v sedlové brašně.
„Děkuji mnohokrát.“ Odvětil po chvíli. „A určitě tě přijdu někdy v dohledné době navštívit.“
Velitel se pousmál a řekl:
„Myslím, že to bude spíš obráceně, protože my se chvíli zdržíme v Gelibolu, aby jsme utužovali politické vztahy mezi naším starostou a lordem Tallforem. Lord Tallfor nás mimochodem pozval a my nechceme nevyužít jeho pohostinství. A kromě toho, ta tvoje ženská na tebe určitě čeká a už se určitě nemůže dočkat. Ty si na tom, jak se zdá, stejně.“
„Uhodl jsi.“ Přisvědčil bez rozmýšlení.
Když dojeli do Gelibolu, kde ještě společně přebrodili most přes Nimnar, rozloučili se a zaklínač se vydal k severní bráně. Vyjel na hlavní cestu, kopl Hvězdu do slabin a ta se dala do cvalu. Jak říkal Marijin, nemohl se dočkat.


 


Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373