Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Rybí oči
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Rybí oči
Ondřej Dort Šmejkal 

   Utíkali ze všech sil.
   Držel ji za ruku a táhl ji dopředu. Slyšel její přerývavý dech, vždycky byla slabá na plíce.
   „Nemůžu...“
   Měli bychom se rozdělit, napadlo ho. Každý běžet jinam.
   Ne, to nemá cenu. Jsme dva a jich je pět. Pět jezdců.
   Les. Musíme doběhnout do lesa. Les je spása.
   Proč?
   Zapudil tu myšlenku. Musíme doběhnout do lesa. Pak... nevím. Pak se uvidí.
   Jak daleko jsou první stromy? To přece nemůže být víc než půl stadia.
   Otočil se a zesinal. Byli tak blízko...
   Pusť ji, uslyšel hlas ve své hlavě. Zdržuje tě.
   Nemůžu ji tady nechat. Vždyť by ji...
   Zabijí tě. Utečeš jim... bez ní.
   Jejich dlaně byly zpocené. Stačilo jen trochu povolit stisk...
   Rázem utíkal rychleji.
   Měl jsem zpocenou ruku, opakoval si. Nemohl jsem ji udržet. Nemohl.
   Viděl trochu rozmazaně. Přes slzy. 
   Jak daleko jsou první stromy?
   Uslyšel výkřik. Výkřik dívky, se kterou se znal od malička. Dívky, se kterou se před dvěma úplňky poprvé miloval. Dívky, kterou před chvílí opustil.
   Ne, měl jsem zpocenou ruku. Nemohl jsem...
   Neotočil se.
   Zabili ho čtvrt stadia od prvních stromů.

 ***

    Leonard pozoroval Remona, jak otírá z meče krev toho mladíka. Poté sledoval Fawcetta, který táhl dívku podél koňského boku za vlasy. Viděl, jak dívku odhodil do zlátnoucího pole a jak zbytek bandy stočil své koně směrem k ní.
   Věděl, že jako nejmladší má na dívku nárok až jako poslední, takže měl ještě poměrně dost času na vlastní zábavu.
   Trhl uzdou a zamířil k vesnici.

***

   „Drancparta!“
   Tadeáš vyběhl z domu, v ruce vidle. Na prašné cestě už stála většina jeho sousedů, všichni něčím ozbrojeni. Kovář Matěj natahoval svoji kuši. Dokonce i starý sedlák Vranno stál uprostřed cesty s cepem v rukou a výhružným pohledem v očích. Chyběl jen mladý Matějův syn Miruš, ale ten bude asi někde s Alliou, uvědomil si Tadeáš. Usmál se. Nebude trvat dlouho a bude ve vsi veselka. Bude muset být.
   Vesnice Mšená se rozkládala okolo důležitého rozcestí, takže měli možnost stát ve skrytu za jedním ze dvou rohových domů. Čekali, připraveni zabíjet. Jedenáct mužů, připravených vybít si na lupičích hněv za všechna příkoří, která zatím mlčky trpěli.
   Čekali mlčky, takže všechno slyšeli. Dusot koňských kopyt, krátký trhavý zvuk a vysoký výkřik. A pak smích. Velmi krutý smích. Tadeášovi při něm přešlo po zádech něco velmi studeného. Pevně sevřel násadu vidlí.
   Pak se na rozcestí objevil první jezdec. Chlapec, snad ještě mladší než Miruš, prudce zastavil koně levou rukou. V pravé držel zkrvavený meč. Na rtech měl úsměv.
   Je sám, uvědomil si Tadeáš. Žádná drancparta, jen jeden muž. Jedno dítě, opravil se.
   Dítě stočilo koně směrem k sedlákům a kopnutím ho donutilo skočit mezi ně. Pak začalo rozsévat smrt.
   Než se vzpamatovali, čtyři muži leželi na zemi. Tadeáš zahlédl pod koňským břichem Samuela, svého souseda a nejlepšího přítele, jak se oběma rukama snaží zastavit proudy krve valící se z jeho hrdla.
   Mladík trhnul uzdou a donutil koně postavit se na zadní. Šipka z Matějovy kuše se zarazila do koňské hrudi. Raněné zvíře zařičelo a padlo na zadek. Mladík seskočil včas.
   Starý Vranno se rozběhl na stojícího banditu, výhrůžně mávaje cepem. Jeho dva synové vyrazili těsně za ním.
   Během krátké chvíle ani jeden z nich nežil.
   Mladík přeskočil ležícího koně a vyrazil směrem k Matějovi, který natahoval kuši k druhé ráně. V běhu odrazil sekyru Matějova učně Seymora a z půlobratu ťal útočníka přes záda.
   Tadeáš si uvědomil, že se během celého boje ještě nepohnul. Napřáhl vidle a rozběhl se mladíkovi do zad.
   Matěj stihl natáhnout kuši, vystřelit už ne. S rozseknutou skrání se svalil před dveře kovárny.
   Mladík instiktivně odklonil vidle, směřující mu do ledvin, mimo své tělo. Dál se Tadeášem nezabýval, místo toho podsekl kolena muži před sebou, tesařovi Amarrovi. Druhou ranou přes hrudník ukončil tesařův život. Teprve pak se otočil.
   Tadeáš si najednou uvědomil, že je sám. Ruce se mu chvěly, ale vrhl se dopředu.
   „Vrahu!“
   Mladík bez větších problémů srazil vidle na zem a šlápl na ně. Vítězně pohlédl na sedláka. Tadeáš si všimnul jeho velmi světlých očí. Byly takové... prázdné. Znovu mu přejel mráz po zádech.
   Pak umřel.

***

   Jablečnatá kobyla, kterou si vzal z kovářovy stáje, nebyla příliš zvyklá na rychlý cval, ale lepší zvíře ve vesnici nenašel. Stejně se nemohl pohybovat příliš rychle kvůli teleti, které si odvedl s sebou. Kromě vystrašeného dobytčete si vzal ještě kovářovu kuši a měšec tolarů, který zahlédl ležet na stole v domě naproti kovárně.
   Cestou zpět se už trochu uklidnil. Nebyl si jistý, jestli stejné vzrušení, doprovázené tlakem v slabinách, cítí při zabíjení každý. Neměl se na to koho zeptat.
   Když dojel k ostatním, Flavius si právě s přihlouplým úsměvem dopínal kalhoty.
   „Jdeš právě včas, Leo. Jsi na řadě.“ Flavius ukázal palcem přes své rameno.
   „Potom ji...“ Remonovo gesto bylo jednoznačné.
   Dívka ležela na zádech, bez hnutí. Skelný pohled upírala k nebi. Nebyla nijak hezká, spíše při těle a s ošklivou pletí. Na krku měla stopy po škrcení.
   Klekl si k ní a položil jí ruku na krk. Vzlykla a podívala se mu do očí.
   Začala křičet.

***

   Seděli u ohně v lese a opékali kusy telete. Leo tichým hlasem vyprávěl, co se ve vesnici událo.
   „Jseš fakt dobrej, Leo,“ usmál se Pablo, malý ramenatý chlapík s šavlí přes záda, když za sebe odhodil další žebro.
   „Jseš zasranej idiot, Leo,“ zavrčel Remon. Byl nejstarší a celé bandě velel.
   „Nech ho na pokoji, Remone. Díky němu si dneska naperem břicha,“ zastal se Lea Flavius. Jeho světlé vlasy, v převážně tmavovlasé Gemmeře nápadně prozrazující severský původ, střídaly ve světle ohně všemožné odstíny oranžové.
   „Jistě, přivezl krávu a za to mu patří dík. Ale povraždil při tom půlku vesnice. Za dva mrtvý by se ti sralbotkové ani nepohnuli z domů, ale takhle je mrtvejch přes deset a vsadím boty, že zítra o nás bude vědět sám gemmerský prefekt. Navíc mohlo bejt po tobě, ty idiote. Kdyby ten s tou kuší zamířil líp, už bys prděl do hlíny.“
   Leo po něm šlehnul pohledem. Remon znejistěl a začal se raději věnovat opékání. Na Leovy oči si, ostatně jako všichni, nějak nemohl zvyknout. Byly takové... studené.
   „Mířil dobře. Poradil jsem si s tím.“
   „Kecy. To nikdo nemůže stihnout,“ zabručel Remon.
   Na druhou stranu, jestli to někdo stihnout může, tak je to mladý Leo Bonhart. Nebylo mu více než sedmnáct let a vypadal ještě trochu mladší, to kvůli tomu jak byl hubený. Remonovi bylo dvakrát tolik, přesto si musel tajně přiznat, že má z Lea tak trochu strach. Skrýval to za bručením a nadáváním, doufal, že to na něm tak nepoznají ostatní. V duchu už se dávno rozhodnul, že se Lea zbaví.
   Jen nevěděl jak.

***

   Morino pozoroval kapku potu, stékající po starostově druhé bradě. Jak může někdo vypadat tak blahobytně ve vesnici, kterou pravidelně drancují nilfgaardští výběrčí daní, gemmerský odboj a navrch ještě bandy lupičů, napadlo ho.
   „Pleteš si mou profesi, Danglaare. Jako mnozí jiní. Nejsem nájemný vrah. Zabíjím netvory, ne lidi.“
   „Byl sám a zabil dvanáct, zaklínači. Copak to může dokázat člověk?“
   Asi by ses divil, kolik takových znám. I když... to také nejsou lidé. Stejně jako já.
   „Vypadal asi na šestnáct let. Viděl jsem ho z okna.“
   Z okna. To znamená, že neležel schovaný pod postelí. Ta odvaha.
   „Podíval se na mě, když projížděl kolem. Přísahám, že ten pohled si budu pamatovat i na smrtelné posteli, zaklínači. Ty oči... to nebyly oči člověka....“
   Morino sebou trhl.
   Dítě překvapení, skutečné dítě překvapení, nebude muset podstoupit obřady. Vím, že se tomu dá jen těžko uvěřit, jenže nám nic jiného nezbývá. Musíme věřit, že se s ním jednou setkáme. My nebo ti po nás. Dítě překvapení...
   ... je naším osudem.
   Může to být ono, Vesemire?  
  
„Ale celkem jich bylo přeci šest, že? A o lidství ostatních se tuším pochybovat nedá. Proč jste neposlali pro armádu? Nebo pro Pacifikátory?“
   „Nevíš jak to chodí, zaklínači? Vždyť ti jsou horší než samotná hassa. Přijedou k nám vyšetřovat nebo jak tomu říkají. Živit je musíme ze svého... a ženské aby se radši schovaly v lese. Měsíc pobudou, aniž by hnuli prstem, a zase odjedou, že prý se vyšetřování uzavřelo. Mám mladou dceru, jistě chápeš...“
   Zaklínač kývl. Nic víc. 
   Danglaarovi zbyl poslední argument - otevřel zásuvku na své straně stolu a vytáhl z ní měšec. Pomalu ho položil na stůl.
   Morino mlčel. Je to zakázka na lidi. Ale kdo se to dozví, tak daleko na jihu?
   „To je samozřejmě jen záloha,“ vyhrkl Danglaar, který si zaklínačovo váhání vyložil po svém. „Zbytek po práci.“
   Kdyby žádný zaklínač nikdy nevzal zakázku na lidi, kde by vznikly ty fámy? Ostatně, udělal bych to pouze kvůli dítěti překvapení.
   Danglaar vytáhl ze zásuvky další tři měšce. „Patnáct florénů, plus pět předem. To už jsou slušné peníze, ne?“ 
   Morino se usmál.

***

   Fawcett se opřel loktem o stůl. Ze vzdálenosti několika coulů se podíval hostinskému do očí.
   „Říkáš, že nemáš nic k jídlu? Opravdu ne?“
   Pohled hostinského sklouzl na podlahu, kde ležel jeho pomocník. Už sebou neškubal a před chvílí přestal i chrčet. Světlovlasý mladík si lhostejně otíral meč o jeho zástěru.
   „Na dvorku je holubník,“ hlásil ten malý s šavlí na zádech. „Nedáme si holoubata?“
   „Výborný nápad,“ usmál se ten vousatý, viditelně starší než ostatní. „Hospodáři, dojdi nám pro holoubátka. My si mezitím poradíme s tímhle sudem. A když už jdeš ven, tu mrtvolu hoď na hnůj.“

***

   „Jsou uvnitř, že?“
   Hostinský se otočil a holoubě mu vypadlo z ruky. Před ním stál nepřirozeně bledý muž s pórovitou pletí. Jílec meče nad jeho pravým ramenem děsil daleko méně než jeho oči...
   „Banditi. Jsou uvnitř, že?“
   Kývl. Třesou se mi kolena, uvědomil si.
   Neznámý popotáhl řemen na hrudi o dvě dírky. Pravou rukou zkontroloval pozici meče.
   „Díky,“ řekl s úsměvem. 
   Otočil se a vykročil směrem ke dveřím hostince.

***

   „Na dvorku je nějakej chlap, Remone. Má meč, se mi zdá. A jde sem.“
   „Jeden chlap? No, dneska asi nebude mít svůj šťastný den,“ Remon s poloprázdným korbelem přešel k Pablovi  u okna.
   A zbledl.
   „To je kurva vědmák! Leo, kuši! Rychle!“
   „Mám ji u koně...“ hlesl Leo překvapeně.
   Ale to už stál zaklínač ve dveřích. 
   „Doufám, že moc neruším,“ řekl s úsměvem.
   Pět čepelí skřípavě vyjelo z pochev.
   „Přišel jsem vyřídit srdečný pozdrav z Mšené.“
   Flavius, stojící u stěny nalevo od zaklínače, se vrhl dopředu. Zaklínač bleskurychle tasil, Flaviův sek letmo vykryl a okamžitě zaútočil. Na krk. Ještě než se Flaviovi podlomily nohy, zachytil ho levou rukou za kazajku a vyhodil otevřenými dveřmi ven.
   „Najednou, chlapi. Musíme zaútočit najednou, každej z jiný strany,“ křičel Remon, na smrt bledý.
   Skoro tak bledý jako zaklínač, který právě vykročil proti němu. Bez obav si tak nechal zbylé tři bojovníky v zádech.
   Chyba, usmál se Leo. Inu, nikdo není dokonalý. Ani vědmák.
   Zaútočili najednou, všichni tři. Nehlučně, bez výstrahy.
   Neúspěšně.  
  
Pablo zachroptěl, pustil svou šavli a chytil se za břicho. Zaklínač, najednou stojící za ním, ho kopancem do zadku poslal k zemi, přímo pod nohy Leovi. Ten se zapotácel a místo útoku se chvíli musel věnovat své vlastní rovnováze. Mezitím zaklínač unikl z jeho dosahu, lehce se vyhnul Fawcettově seku a vyskočil na stůl.
   Remon s výkřikem zaútočil na zaklínačovy nohy. Ten nadskočil a ještě než dopadl, rozpoltil Remonovi jeho nekrytou hlavu.
   Fawcett se kradmo podíval na Lea. V jeho očích byl strach.
   O úder srdce později také bolest a smrt. 
   Leo a zaklínač osaměli. Pomalu vykročili proti sobě.

***

   „To se mi nelíbí, Danglaare. Ani trochu,“ vydechl Ashman, velitel Pacifikátorů, starostovi do obličeje. Táhlo z něj pivo.
   Danglaar se sklopeným pohledem mlčel.
   „My jsme přece tohle... strážci zákona v Gemmeře. My, žádnej prašivej vědmák. Sejmout tamty parchanty je naše svatý právo. Naše, nikoho jinýho, rozumíš?“
   Danglaar kývl. Nemusel, velitel ho stejně nevnímal.
   „Zaklínač prý vyrazil na jih. Vyrazíme za ním... Ale nejdřív zůstaneme pár dní tady. Shromáždit důkazy.“
   Opět kývnutí. Opět zbytečné.

***

   „Jsi rychlý.“
   Zaklínačův hlas zněl překvapeně. Lea to udivilo, dobře si uvědomoval, kdo z nich dvou je rychlejší.
   „Polož meč na zem a vzdej se. Nechci tě zabít.“
   Leo tenhle trik znal. Hlavou mu proběhl úsměv kočího, jak v naději na život pokládá meč do prachu cesty. Úsměv, který se o pár chvil později plní krví...
   Sevřel meč silněji a postavil se do střehu.
   Opět pomaleji než zaklínač.
   „Máš zvláštní oči...“
   To říká on mně?
   Leo se zrovna chystal zaútočit, když mu do hrudníku narazilo neviditelné beranidlo. Náraz ho zvedl do vzduchu a vzápětí ho do týla udeřila bytelná kamenná stěna hostince. Poslední, čeho si stačil všimnout, než ztratil vědomí, byla podivně zkroucená levá ruka zaklínače.

***

   „Ashmane, neměli bychom už někam vyrazit? Pamatuješ na starýho dobrýho Hermanna tam v Aberonu? Opíchal starostovu dceru a ten ho pak v noci podříznul. Ne že by tady zrovna starosta něčím hrozil, většího poseru jsem dlouho neviděl, ale některý jiný vidláci už docela vrčej. Ne že by se mi tady nelíbilo, ale na svůj krk jsem celkem zvyklej a nerad bych, aby mi do něj nějakej nasranej tatík řezal...“
   „Máš strach? Píchej vdovy, pár jich tu je. Ne, my zůstaneme. Proč bychom se někam táhli, když to někdo vyřeší za nás? Vědmák je dostane, to si buď jistej. Sem se vrátí pro prachy, ten parchant Danglaar mu slíbil patnáct florénů. Vědmáka sejmem... mrtvej vědmák dobrej vědmák. Každej rozumnej člověk z týhle díry potvrdí, že jsme hassu dostali my, a tak shrábnem tučnou odměnu od prefekta. Ten Remon, co tu hassu vede, mu leží v žaludku už sakra dlouho, třeba dostanem i metál.“
   „A frčky...“
   „Vidíš, Fritzi, to se za riziko, že nasereš pár tatíků, celkem vyplatí, ne?“

***

   Morino mlčky pozoroval spícího chlapce, přivázaného silným lanem ke stromu. Šestnáct, sedmnáct, víc mu nebude. Šermovat vlastně ani moc neumí, zná jen základní finty, ale ty zvládá neskutečně rychle. Kdyby ho někdo naučil víc, byl by mistrem. Jenže to na dítě překvapení nestačí, nadaných šermířů po světě běhá víc než dost. I když, tak nadaných asi ne.
   Ale pak jsou tu ty oči.
   Takové oči prostě na světě druhé nejsou. Vypadají trochu jako rybí, ale je v nich víc chladu než ve všech rybách světa dohromady. Co ten chlapec zažil a cítil, bylo asi lepší nevědět.
   Podle čeho nás lidé poznávají? Podle rychlosti a nelidských očí. Má-li existovat dítě překvapení, musí vypadat takhle.
   Jenže ten akt překvapení tu chybí.
   Vždyť je to k smíchu. Já sám jsem slib toho, co se doma nečeká, vymohl už z pěti lidí. Ani jednoho z nich jsem poté neviděl. Může to být klidně dítě překvapení jiného zaklínače.
   A když ne, vypadá jako skvělý materiál na zaklínače obyčejného. Možná je už trochu starý, ale zase už něco umí.
   Povydechl si. Bude to dlouhá cesta. Celodenní jízda a noci probdělé strachem, že uteče.
   Ale já vydržím.

***

   Morino znal ty pohledy. Bylo v nich opovržení, hnus nad něčím nelidským. Jenže oči těch lidí prozrazovaly také jejich strach. Strach, který jim bránil vzít kámen a hodit. Strach, který dává zaklínačům naději na odměnu.
   Oči lidí v Mšené strachem přímo křičely.
   Dojeli tichou vesnicí až k starostovu domu. Morino sesedl a chtěl otevřít. Bylo zamčeno.
   „To jsem já, zaklínač. Jsem tu pro peníze, Danglaare. Čtyři z těch zločinců jsou mrtví. Můžeš se na ně zeptat hospodského v Anderii,“ skoro křičel.
   „Toho pátého jsem zajal. Za něj odměnu nechci. Ale slibuji, že ho už v Mšené neuvidíte.“
   Ticho.
   „Jsi tam, Danglaare?“
   „To víš, že jo,“ ozvalo se z otvíraných dveří.
   Zaklínač uskočil, ale šipce vystřelené ze vzdálenosti pěti stop uniknout nestihl. Ucítil prudké trhnutí v pravém rameni. Něco v něm prasklo.
   Kušovník odhodil kuši a chtěl tasit. V tu chvíli se mu zaklínačský meč, držený levou rukou, zakousl do krku.
   Ve starostově domě zaklínač spatřil dalších pět ozbrojenců.
   Nesmí zabít dítě překvapení...
   Nezaútočil. Přibouchl vojákům dveře před očima a doběhl ke koním.
   První šipku odrazil mečem, druhá se mu zaryla do stehna.
   Na ulici se v tu chvíli pohybovalo přes deset vojáků. 

***

   Leo měl strach jako ještě nikdy. Seděl na své jablečnaté kobyle s rukama svázanýma za zády a kolem něj bylo tolik ozbrojených vojáků.
   Věděl, že každý z nich by ho zabil bez sebemenších výčitek svědomí.
   Jako on je.
   Někde v dáli zaznělo pár hlubokých tónů.
   Seskočil ze své kobyly a rozběhl se k nejbližšímu Pacifikátorovi.
   Voják nečekal tak prudký útok od neozbrojeného člověka. Nezkušeně sekl, ale to už byl Leo příliš blízko. Půlpiruetou se otočil zády k soupeři, ramenem blokoval jeho zápěstí a současně ho praštil obouruč do břicha. Než se voják vzpamatoval, vytrhl mu z opasku dýku a bodl.
   Když se chroptící soupeř svalil na zem, svalil se s ním. Dýku opřel mezi dvě žebra a přeřezal provaz kolem svých zápěstí.
   Všiml si meče, který vypadl z Pacifikátorovy dlaně.
   Kdesi v dáli se k base posměšným trylkem přidala flétna.

***

   Morino zahlédl koutkem oka Lea, jak zvedá meč a zkoumá jeho pádnost. Věděl, že dítě překvapení neuteče. Takže zbývá jen přežít.
   Pokusil se složit pravou rukou znamení Aard, ale zraněné rameno mu to nedovolilo.
   Sevřel meč v levé ruce pevněji.

***

   Leo utíkal a zalykal se vzrušením. V patách měl Pacifikátory, ani nevěděl kolik. Zaběhl do stáje vedle kovárny, pamatoval si, že je skoro prázdná.
   Vběhli dovnitř za ním. Dva zavřeli těžkou závoru na vratech.
    „Neutečeš...“
    Neutíkal.

***

   Ashman stál na schodech vedoucích do patra Danglaarova domu. Roztřesenýma rukama natahoval kuši.
   Sledoval zaklínače, jak v přízemí, kousek od něj, zabíjí jeho lidi.
   Zamířil.
   Instinkt žoldáka ho přinutil se otočit. Právě včas, aby stihnul Danglaara střelit do břicha. Ze starostovy dlaně vypadl nůž. Zkrvavený nůž.
   Ashman znejistěl.
   „Fritzi?“
   Fritz neodpověděl. Ležel na podlaze Danglaarovy pracovny. Malou dírkou v levé části zad mu vytékal tenký pramínek krve.
   Velitel Pacifikátorů zaklel. V tu chvíli nevěděl, že naposled v životě.
   Jen tušil.

***

   Dopředu.
   Letmý kryt a úsporný útok na hlavu.
   Krev.
   Únik. Rychlý skok stranou. Zpevněný kryt. Krátký sek.
   Špičkou do kolena.
   Kolenem do rozkroku.
   Hlavicí do ohryzku.
   Mrtvé oči.
   Obouruč držená septima. A hned útok. Šikmo, přes žebra až k břichu.
   Dávení.
   Zápach otevřených střev.
   Strach.
   Smrt.
   Vzrušení.
   Krása.
   Zdáli zní hudba. Proč ne, k tanci.
   Odskok, úhyb stranou, bod.
   Znovu dopředu.
   Sražení čepele. Sek. Druhý. A ještě jeden.
   Soupeř padá přes mrtvého spolubojovníka.
   Chudák.
   Hudba je čím dál hlasitější.
   Zbývají tři.
   Jen tři.
   Tak brzy bude konec?
   Muziko, hraj...

***

   A pak bylo ticho. 
   Jen na několik okamžiků. Pak ho přerušilo bouchání prudce zavíraných okenic a skřípění nábytku, rychle sunutého před dveře.
   Z Danglaarova domu vyšel zaklínač.
   Byl bledý, tak jako když ho Leo viděl prvně. Jenže teď to nebylo zaklínačskými jedy.
   Pravá ruka mu bezvládně visela podél těla. Pod rozseknutou kazajkou prosvítal ramenní kloub.
   Meč v levé ruce byl rudý od špičky až po hlavici.
   Zaklínač dokulhal na vzdálenost pěti kroků od Lea.
   „Slušelo by se říci,“ nehezky se usmál, „vezmi si koně a snaž se, ať už tě nikdy nevidím. Jenže to já nemůžu. Polož zbraň a nech se svázat - to už jsem jednou zkoušel. Takže zbývá jediné.“
   Špičky obou sklopených mečů ožily.

***

   Leo klečel. Z dlouhého šrámu šikmo přes hrudník mu stékala krev. Nikdy ještě neviděl tolik  vlastní krve. Snažil se ji zachytit, ale protékala mu mezi prsty.
   Meč, uvědomil si. Nemám meč.
   Kde je?
   Jeho zbraň ležela pár kroků od něj. Nedaleko zaklínačovy mrtvoly.

***

   Vzal si zaklínačova koně, společně se všemi zavazadly. Mezi brašnami našel jeho druhou zbraně -  meč celý ze stříbra. Rozhodl se, že ho prodá, až bude příležitost. Ten ocelový si chtěl nechat.
   Pak odjel. Jel celý zbytek dne, tak rychle, jak jen mu to zranění dovolovalo.
   Během jízdy prohlížel ten zvláštní medailon.
   Vlk, odznak lovce. Lovce netvorů.
   Kdy jsem naposledy viděl nějakého netvora?
   Netvoři hynou, lidé zůstávají. 
   Stiskl medailon v dlani. Cítil v ní slabé pulzování.
   Je nesmyslné lovit netvory. Toulat se světem a hledat. Existuje přece snadnější kořist. Sama se nabízí téměř všude.
   Pověsil si medailon na krk.
   Vlk, odznak lovce. Lovce...
   Leo Bonhart, nový lovec lidí, pokračoval v cestě.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373