Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > S písní na rtech
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

S písní na rtech
Jan Beran

 Poslední sluneční paprsky vzdaly svůj marný boj s blížící se nocí a nadešel vlahý večer. Ztichlou ulicí zazníval klapot znavených koňských kopyt.
 Kůň zastavil několik kroků od kráčejícího starého muže a ozvalo se: „Hej, zaklínači!“
 Muž nereagoval.
 Jezdec popohnal koně o pár kroků blíže k onomu muži a znovu zavolal, tentokrát důrazněji: „No tak, zaklínači, chci s tebou mluvit!“
 Muž se konečně zastavil: „To mluvíš na mě?“
 Dívka, ano byla to mladá dívka, kdo muže takto oslovil, přikývla a dodala: „Jistě, nikdo jiný tu přece není.“
 „Já ale nejsem zaklínač“
 „Ale jsi, znám tě, nehraj si na schovávanou, Geralte z Rývie,“ konstatovala ostře.
 „Geralt jsem, ale nejsem z Rývie,“ prohlásil tiše, „zaklínačem jsem možná býval, ale to už je hodně dávno. A vůbec, nekřič tu, můžeš pouze vyvolat nesnáze jak sobě tak mě.“
 Děvče teatrálně seskočilo z koně a pohrdlivě prohlásilo: „Tak pán se stydí za svou minulost a navíc se bojí, ech zřejmě jsem se spletla, patrně jde o jiného Geralta, než kterého sháním. No nic, měj se, nebudu tě déle zdržovat.“
 Cosi na jejím tónu ho zašimralo v osrdí. Překvapivě rychle se vymrštil a chytl odcházející dívku pod krkem. Jenom jemně ale i tak se mu dostalo překvapeného výrazu v její tváři

 
„Mluv, co mi chceš! Proč mě nutíš k bolestným vzpomínkám na vše, co už není?“
 „Můžeme si promluvit v klidu tvého domova? Nechtěla bych některému z nás přivodit nesnáze.“
 „Tak nejdřív mi řekni,“ vyzvídal již uveleben při svíčce v křesle, „kdo jsi a odkud mne znáš. Potom chci vědět, proč jsi za mnou přijela.“
 „Mohl bys být vlídnější, ale prosím, akceptuji, že to neumíš. Přejdu to tedy a na vše ráda odpovím. Jmenuji se Lara a pátrám po zaklínačích, hledám Caer Morhen a veškeré zprávy o vědmácích.“
 „Ale děvče, k čemu to vše, je to jen zvrhlá záliba, nebo snad předmět tvých čarodějnických studií? Nechce se mi věřit, že se někdo chce šťourat v těchto zakázaných věcech. Proč tedy?“
  „Prostě mě zajímáte, fascinuje mne vaše životní filozofie a vůbec všechno, co se vás týče. Ale kvůli tomu jsem za tebou vlastně nepřijela, ačkoli jsem na vrcholu blaha, že jsem tě konečně našla a mohu si s Tebou o tom všem nerušeně povídat. Přijela jsem pro tebe, musíš se mnou odjet.“
 „Nikam nepojedu, zde je mé místo, jinam nepatřím.“
 „Geralte nebuď směšný, řeknu jedno jméno a už sedláš koně. Znám tě.“
 „Jaké jméno?“ Geraltovi vyschlo v krku, tušil, že uslyší jméno té, kterou miloval a nenáviděl, po které toužil a kterou už nechtěl nikdy vidět, za kterou by skutečně rád vyrazil a jejíž jméno nechtěl slyšet ani v nejhrůznějším snu, ani nyní. Jen ať ho neřekne, ať nemusím jet za Yennefer. Ona ho řekne!“
 „Marigold“, řekla.

  Pokud byl někdy známým a uznávaným básníkem a pěvcem, rozhodně tato doba již dávno pominula. Již léta nebyl pozván na žádnou královskou oslavu, aby zahrál a zapěl, už léta nikdo netoužil po jeho poezii, už léta žádný hrdina netoužil po tom, aby tento mistr slova zvěčnil jeho hrdinské skutky.
 Možná za to paradoxně mohla kniha, kterou napsal, od které očekával, že ho spíš ještě víc proslaví, ačkoli to samozřejmě nebyl ten pravý důvod, proč ji psal. A možná to ani nebyl takový paradox. O některých věcech, hlavně palácovém zákulisí, psal až příliš otevřeně, za to ho postižení rozhodně nemohli milovat. Každopádně v prvních okamžicích po dopsání knihy jeho popularita skutečně stoupla. Jenže netrvalo dlouho a zájem o básníka Marigolda zcela utichl. A Marigoldův zájem o zájem o Marigolda pohasl také. Vlastně už i tu knihu dopsal víceméně ze setrvačnosti, ztrátou přítele jakoby ztratil sám sebe. Najednou ho znala pouze Wyzima. Znala ho bohužel jako žebráka, opilce a pouličního muzikanta. Poté, co mu částečně ochrnula pravá ruka, už jen jako žebráka a opilce.

 
Najednou netušil, co se to s ním děje. Vystřízlivěl nebo se naopak již dostal do delíria? Ať tak nebo tak, před několika dny se válel v blátě a děvče, které ho tam našlo, dnes o něj pečuje, holí ho, myje mu nohy a  snaží se ho vykrmit a udělat z něho opět člověka a to vše v jednom z nejlepších penzionů ve městě. „Proč?“ zeptal se.
 „Protože jsi veliký básník a trubadůr, velice si tě vážím,“ dostalo se mu sladce znějící odpovědi..

 
O několik dní později rozjitřila jeho staré rány, začala mluvit o jeho někdejším příteli, Geraltovi.
 Naposled se s Geraltem viděl na zaklínačově svatbě. Nějakou dobu chtěli být Geralt s Yennefer o samotě a když se asi po dvou letech Marigold vrátil, našel opuštěné sídlo, žádný vzkaz, nic. Zapomněli na přítele. Přítel také zapomene.
 Teď pocítil touhu Geralta opět po letech vidět. Z toho, co dívka zjistila dříve, a byly to vesměs babské povídačky, jí pomohl vyloučit naprosté nesmysly, místa, kde Geralt určitě nepřebývá a zbývající se rozhodli objet. Ještě téhož večera koupila druhého koně a následujícího dne vyrazili.

 
„Marigold měl vskutku dobrý postřeh,“ pochválil básnika Geralt, jedoucí na koni vedle Lary, „skutečně jsem se v posledních letech vyskytoval pouze v těch místech, která vybral.“
 „Ale že budeš zrovna na té poslední adrese, to nečekal ani Marigold. Zas tak dobrý ten jeho odhad nebyl.“
 „Stále jsi mi ale nevysvětlila, proč jsi mne hledala. Určitě ne proto, že po setkání se mnou touží Marigold, vždyť ty jsi mě hledala ještě dřív, než jsi na něho narazila. On měl pomáhat tobě mě najít, nikoliv ty jemu!“
 „Máš pravdu.“
 „Že mám pravdu? No jasně, že mám pravdu, ale já se tě ptám, co je na mě tak úžasného, k čemu mě potřebuješ.“
 „Jsi pro mě důležitý.“
 „Čím?“
 „Jsi zaklínač“
 „Dávno už ne a i kdyby, proč tě tak fascinují zaklínači?“
 „Jsem dcera zaklínače,“ řekla důrazně a popohnala koně vpřed, aby se už na nic neptal. Měl se na co ptát. Zaklínači nemohou mít děti, pouze adoptivní. Který zaklínač by ale adoptoval dívku? Takový blázen je na světě přece jen jeden. On sám. Ach Ciri, kde je Ti konec. Ode dne, kdy jsi odjela s tím Galahadem, jsem tě neviděl. A už asi ani neuvidím. Ode dne, kdy mne opustila Yennefer, jsem neviděl ani ji. Stále mě jen provází smůla.

 Smůla je provázela od samého počátku. Již první den parádně zmokli a zabloudili v lese na klikatých a prakticky neviditelných cestičkách. Když se konečně vymotali a po dvou dnech našli hospodu, kterou hledali, zjistili, že je do mrti vyhořelá.
 Marigold našel v troskách demižónek s jakýmsi nápojem. Nápoj Laře mírně řečeno nevoněl, to však trubadůrovi nebránilo v tom, aby soudek během pár okamžiků vypil.
 Po několika dnech, když už trubadúrovi nebylo špatně a byl schopen se posadit na koně, pokračovali v cestě.
 Projeli spoustu měst, ale nikde po Geraltovi ani stopy. S neutuchající nadějí pokračovali v cestě stále dál.
 Marigold začínal pokašlávat a přímo před dívčiným vyděšeným zrakem slábnout, ale stále se snažil s ní držet krok, možná už ani ne tak z touhy po snaze dosáhnout cíle, jako spíš ze setrvačnosti a vrozené mužské touhy, nebýt slabší a znavenější než žena. Stejně se mu ale stále vracela otázka, kdo vlastně komu pomáhá zaklínače hledat. Kdo výpravu, dá-li se to vůbec nazvat výpravou, vede a kdo je tu pouhou přítěží. Nejhorší na té otázce bylo, že znal odpověď.
 O několik dní později již kvůli slabosti a neutuchajícímu kašli nebyl schopen samostatné jízdy. Od toho okamžiku v sedle napůl seděl a napůl ležel. Lara šla pěšky před ním a za uzdu vedla oba koně. Noci básník problouznil v horečkách a následující dny probíhaly ve stejně úporném duchu. Po několika dnech takovéhoto vzájemného trápení dojeli k zájezdnímu hostinci. Tam Lara nemocného uložila do postele a se slibem, že se vráti i s Geraltem, odjela.
 V noci přišel sen. A přicházel pokaždé když zamhouřil oka. Stále se vracel. Stal se součástí Marigolda. Marigold ani nevěděl, jak dlouho se sen vracel. Týden, měsíc, rok? Ve snu utíkal hlubokým lesem. Potkával spoustu rozličných zvířat a příšer, ale ty si ho ani při nejmenším nevšímaly, pouze hloupě civěly do prázdna nebo bezduše kráčely kamsi do temnot.
 Utíkal a slyšel za sebou dunění kopyt. Honil ho jezdec v černé rohaté přilbě se zaklínačským mečem na zádech.  Marigold běžel, někdy krátce, jindy déle, pokaždé doběhl k obrovskému paláci. Vběhl dovnitř. Všude byl slyšet smích. Našel velký sál, kde spousta lidí hodovala a bavila se. Uprostřed tohoto davu seděl on sám, Marigold, snad jen o dost mladší, a hrál na loutnu. Nikdo ho však neposlouchal, byť se snažil hrát jak o život. Jejich zábava spočívala v hloupém tlachání. Proč tu ten Marigold vlastně je, napadalo Marigolda skutečného, proč nejde pryč. Co je mu do těch vyžraných protivů? Do duše se mu vehnala tíseň a tak raději šel pryč alespoň sám, bez svého dvojníka. Vyběhl ven z paláce a opět začala honička s černým jezdcem. Stále znovu, dokola.
 Až jednou se sen konečně změnil. Místo do paláce vyběhl na prosluněnou mýtinu. Uprostřed mýtiny seděla skupinka mladých lidí a poslouchala hru na loutnu. Ne, tentokrát na tu loutnu nehrál on, Marigold, ale někdo zcela jiný, Marigoldovi neznámý.
 Marigold zvědavě kráčel směrem ke skupince a po chvíli k němu dozněly tóny a slova písně.

Já od města k městu měl blátivou cestu
A odranou vestu už bez knoflíků
Snad ve strachu z trestu
Já do prachu kles
tu
Na krátkou siestu
Pár okamžiků

A možná, že shůry teď řvou noční můry
Že z týhletý tůry se nevrátím zpět
Mou jedinou slastí…

  Marigold strnul. Tohle je přece jeho píseň. Přisedl k ohni a doposlechl si zbytek písně. Poté hráč zmlkl a promluvil dívčím hlasem. Ano náhle to byla mladá, pohledná dívka s loknou vlasů přes jedno oko:
 „Tohle je píseň, kterou napsal můj dávný přítel a my máme to štěstí, že zavítal mezi nás. Určitě nám ji rád zahraje sám a lépe než já. Marigolde hraj,“ řekla a podala mu nástroj.
 Marigold hrál a přehrál snad vše, co kdy stvořil. Všichni ho napjatě poslouchali a on byl šťasten. Dívka, která předtím hrála, teď kamsi zmizela, ale po chvíli se vrátila s překrásným věncem z lučního kvítí. Navlékla mu věnec na krk a jemu se zatajil dech z vůně čerstvých květů a z poznání. Vždyť on tu dívku zná!
 „Očko,“ vykřikl, „jsi to ty? Ty žiješ?“
 Dívka posmutněla a zakroutila hlavou.


Snad za malou chvíli
Už dorazím k cíli
I poslední míli
A budu s tebou.

 „Jsme na místě!“ zavelela Lara, když se před nimi zjevila hospoda. Geralt se usmál.
 Hostinský se ale, poté, co vstoupili dovnitř, nesmál: „Nemoc byla těžká, slečínko. Tvůj přítel včera k ránu podlehl. Zemřel šťastný, ve spánku a s písní na rtech. Určitě se mu zdálo něco hodně pěkného. Usmíval se a brumlal si nějakou melodii. Slovům rozumět nebylo, ale bylo to krásné.“

 Sehnat smuteční kočár, dohlédnout na převoz těla a vypravit do Wyzimy posla, se smutnou zprávou a prosbou o přípravu důstojného pohřbu zasloužilého občana a obdivovatele tohoto města, to byly věci, které Geralta zaměstnávaly několik následujících dní. Zaměstnávaly ho natolik, že si ani nevšiml, kdy se děvče bez rozloučení vytratilo. Ani klapot vzdalujících se kopyt už nezaslechl. Stejně rychle, jako mu do života vstoupila, z něho teď vycouvala. Kam a proč? Netušil.
 Smutně si sedl do lokálu a chystal se objednat něco hodně ošklivého k pití. Hostinský se přikolébal s obálkou v ruce a nesměle Geralta oslovil: „Víš Geralte, tohle je asi ta pravá chvíle, abych ti předal tohle.“
  Geralt nepřítomně pohlédl na obálku.
„Dopis od Marigolda“, vysvětloval pilně hospodský, až mu zrudly tváře, „ Napsal to ve chvílích, kdy tu na tebe napjatě čekal a byl zrovna při smyslech. Výslovně říkal, že o dopise ta slečínka nesmí vědět, že ho mám dát jen tobě. Když tu už slečínka není, tak – tady ho máš.“

  
Drahý příteli,

Ani netušíš, jak jsem trpěl našim rozchodem. Ne, nic Ti nevyčítám, Tvé manželství s Yennefer určitě stálo a stojí za to. Vím, že jste si souzeni a mě nepřísluší a nikdy nepříslušelo, vaše štěstí kazit.

 
Geralt vzdychl. Ach ubohý Marigold ani nevěděl, že ho Yen opustila. Jak by to také mohl vědět. Geralta situace tehdy, jako již mnohokrát předtím, dostala na lopatky. Spálil za sebou mosty a uchýlil se do ústraní. Někam, kde ho nikdo nenašel. Jen Lara. Ta zvláštní Lara o které nevěděl vůbec nic.

  Těším se na Tebe a zároveň mám z našeho setkání trému. Navíc mám strach, že už se Tě nedočkám a není to proto, že bych se bál, že Tě Lara nenajde. Je to velmi šikovné děvče.
 Právě o této tajuplné dívce Ti musím něco říci. Je to něco, na co jsem přišel na této, a nebojím se to říci, smrtelné posteli. Jak Tě znám, Ty bys na to sám nepřišel nikdy.
 Nuže, možná Ti řekla, že je dcerou zaklínače, ale rozhodně Ti neřekla to, co Tě při té informaci napadlo – že je onen zaklínač jejím otcem. Nemohla Ti to říct, protože to není pravda, tím zaklínačem je její matka, Ciri. Ciri je matkou Lary, takže ty jsi ve své podstatě Lařin dědeček. Buď na svou vnučku hodný, já být mladší, tak na ní určitě hodný nejsem. Cha chá!

                  Tvůj

                               Marigold

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373