Síla pochybností
Viktor Wasper Teichman 

Zaklínač konečně dorazil na mýtinu, kde se rozhodl odpočinout si. Byl daleko všech civilizací, nikdo jej zde nemohl vyrušit a zaklínač věděl, že nemusí být opatrný. Rozdělal proto v klidu oheň, opekl si kus masa ze srnce, kterého ráno ulovil, a rozhodl se ještě chvíli posedět. Díval se do nebe, na hvězdy, a přemýšlel. 

Nebylo mu volno, trápily ho poslední dobou podivné, úzkostné obavy, na které nebyl zvyklý. Poprvé v životě zažíval pocit strachu a úzkosti, pocit, že na něm jeho osud vůbec nezáleží a že bude vláčen jinou vůlí než svojí. Cestoval nyní sám, po několika marných pokusem přemluvit své druhy k návratu, aby nemusel nést zodpovědnost za jejich osudy, se jednoho večera sbalil a tajně opustil tábořiště. Věděl, že to nepochopí; zaklínač měl však důležitější věci na práci. 

Seděl u ohně, do kterého jen ledabyle přikládal, a právě praskání hořících polínek muselo být důvodem, proč zaklínač přeslechl blížícího se tvora.

Vyskočil, již ve skoku tasil. Otočil se směrem, odkud zaslechl zašustění trávy a stanul tváří tvář své noční můře. Pět kroků před Geraltem, vysoký, vychrtlý, špinavý, stál, s napřaženým mečem, Bonhart. Vypadal přesně tak, jak si jej Geralt vždy představoval, ač se s ním nikdy nesetkal.

„Tak přeci…konečně se naše cesty setkaly,“ pomyslel si Geralt. 

„Mám tě, zmetku,“ pomyslel si pro změnu Bonhart.

Oba mlčeli. Sledovali si navzájem oči, ruce.

„Dost řečí,“zaskřípal trochu nelogicky Bonhart, napřahujíc se k ráně. 

„Dost tý frašky,“ pomyslel si Geralt.

*

Bonhart se dvěma rychlými přískoky dostal těsně vedle Geralta, jeho meč, držený oběma rukama, opsal matoucí půlkruh a odspoda se blížil k zaklínačovu levému boku. Geralt držel meč v pravačce, levačkou nyní prudkým úderem dolů zablokoval ruce, které ještě nenabraly potřebnou maximální energii k dokončení seku a v též chvíli jeho pravá ruka s mečem švihla šikmo na krk lovce lidí. Ten kupodivu stačil využít protivníkovu sílu na sražení svého úderu, ohnul ruce v loktech a jemně se okolo nastavené ruky zespodu přetočil, škubnul jen zápěstími tak že se jeho meč automaticky vymrštil do cesty zaklínačovu seku, přičemž se ještě Bonhart pokusil přišlápnout mu pravou nohu a následně silně zatlačil svým mečem do zaklínačova tak, aby mu tělo odhodil dozadu a tím mu přišlápnutý kotník vymkl z kloubu. Geralt ale nastavil zvedající se noze, která se mu snažila kotník přišlápnout, koleno, čímž ji bolestivě zablokoval, bleskurychle se propletl mezi protivníkovými chodidly a naopak svojí nohu zahákl za Bonhartovu patu. Tlaku, který Bonhart vyvinul na jejich zkřížené meče vůbec neodporoval, poddal se mu, a naopak lehce tělo pootočil do strany, ač jeho osa se nezměnila, čímž Bonhart trochu přepadl dopředu a zaklínač jej nohou, zaháknutou za jeho kotník, elegantně donutil pákovým tlakem na koleno a kotník zároveň, sklátit se na levý bok. Bonhart ovšem již v pádu pustil obouruč třímaný meč levačkou a tu, ještě v pádu, krátkým, přímým, úsporným úderem vrazil zaklínači mezi žebra, čímž zabránil svému okamžitému přetnutí, ke kterému se Geralt chystal. Geralt se místo toho nyní v reakci na ránu reflexivně přikrčil a vzápětí bleskově poodskočil dobře dva kroky zpět, proto Bonhartův uvolněný, široký kruh opisující meč mu zahvízdal několik palců před tělem. Zatímco stál opodál a upravoval si kazajku, Bonhart se na něho ze země nenávistně usmál, pomalu vstal a pokýval hlavou.

*

Neexistuje verbální jednotka, do který by se mohla transformovat ta nenávist, kterou lovec lidí cítil. Proto jen, z nedostatku lepších výrazových prostředků, studeně zasyčel, když znovu vyrazil do útoku.

*

Geralt se potil. Měl sevřené rty, byl bledý; věděl, koho má před sebou. Neslyšel o Bonhartovi…ale měl sny. Měl sny o vysokém, vychrtlém nájemném zabijákovi, zvrhlém zvířeti…a o Ciri. Tušil, ač stále nevěděl, kde se Ciri nachází, že tenhle tvor je s ní nějak spojený. Tušil také, že Bonhart jde i po něm. Měl sen o nějaké pobité bandě, ke které Ciri jakýmsi způsobem přináležela…viděl v tom snu i to, jak lovec lidí zabíjí. Geralt, i když k tomu neměl jediný reálný podklad, někde hluboko uvnitř věděl, že někdo jako Bonhart existuje, že má Ciri a proto v Geraltovi vyvolával instinktivní, reflexní odpor. Věděl, že se jednou bude muset konfrontovat s tím, kdo přemohl Osud a sám si Ciri vybojoval, proti všemu a všem. V hloubi duše se Geralt bál toho, kdo byl díky svojí dravosti a skutečné, nikoliv hrané, bezohlednosti, efektivnější.

*

Lovec lidí s nenávistí vystřelil obřím skokem na zaklínače, meč švihl shora, vzápětí se odražen zatočil ve spodním seku, opět odražen bodl na krk aby hned zprudka zavířil na bok…zaklínač odrážel jeden útok za druhým a byl nucen ustupovat…jen jeho nadlidská rychlost a precisnost mu umožňovala krýt ďábelské výpady kostlivce, který skákal okolo jako šílenec s jediným cílem zničit.

Mrtvolně bledý Geralt se pomalu začal třást.

*

Meč lovce lidí sjel pojednou po zaklínačově kožené kazajce, v jednom místě ji prořízl a čepel se zbarvila krví. Bonhart se náhle zastavil na místě, nehybně, jako šelma, s rybíma očima upřenýma na zaklínače. Meč držel v pravé ruce před tělem, levou rukou spuštěnou volně podél těla; prsty na ní se mu samovolně svíraly a rozvíraly. Geralt využil příležitosti k nabrání nových sil; po zádech mu stékal čůrek potu a zaklínač oddechoval; ostražitě a podezřívavě hleděl na lovce lidí; ten stál však bez pohnutí. Zaklínač polkl. 

Uvědomil si, že od samého začátku věděl, jak jeho souboj dopadne. 

*

„Svině“ skoro se usmál Bonhart, ale bez emocí, bez intonace. Jako by byl mrtvý. Zaklínač nevěřícně sledoval svou pravou ruku, v níž sevřený meč se třásl. Zvedl hlavu zpět, podíval se na lovce lidí, dlouhým pohledem, plným náhlé rezignace, plným apatie a konečného odevzdání se pod tíhou těch nekonečně mnoha strašlivých zkoušek a ran, kterým pojednou jakoby už nemohl dál čelit. „Chcipneš,“ hlesl pak jen Bonhart, když kopl zaklínače do kolena a vzápětí prudce bodl.

*

Ostrá bolest v koleni, sek, svist meče…chabý kryt předloktím, nastaveným do cesty oceli…studený dotek chladného kovu nejprv v mase, kterým projel jako máslem, ochrnuté prsty na ruce s náhle přeťatými šlachami pouští třímaný meč…špinavá postava zaklínače pojednou přimrazeně stojící na místě, strnule a křečovitě, namísto dosud úsporných, efektivních pohybů se naklánějíc na, již podruhé, přeraženém koleni, jeho tvář, obvykle sešklebená v neproniknutelné, děsivé grimase je jen…příšerně, opravdově unavena; 

ústa muže, která děsila svou nehezkou drsností většinu těch, jež na ně pohlédli, pojednou, konečně, sevřena nikoliv v šklebu, ale symetricky složena v obličeji; 

v obličeji muže, jež, až na výjimky, vzbuzoval instinktivní odpor většiny těch, jež se s ním setkali, náhle po dlouhých měsících s očima jasnýma, hledícími do Boharta a dále, hledícíma vyrovnaně, rezignovaně, hledícíma konečně, nemoha již dál, smířeně…odevzdaně. 

„…Yen…“ myšlenka v dlouhé měsíce mučeném mozku je náhle rychlejší než blesk, nic jí nedokáže zastavit, je rychlejší než meč, který protíná ruku; než čas, který neúprosně měří všem stejně, i zaklínačům i jiným…

„Yen..!“ zaklínač nechává padnout ruku, ze které crčí krev a která je neovladatelná; stojí vzpřímeně, i když vrávorá na nohou, hlavu má vztyčenou a jeho tvář je pojednou klidná, je možná bezvýrazná jako tvář boha, který vše pochopí, i svoji zkázu. Bonhart vzápětí zakrvácený meč pozdvihá z jiného úhle, syčí, hrdelně mručí a nechává dopadnout zkázonosné ostří shora, přímým vražedným švihem na obličej kymácejícího se, ale přesto klidně stojícího muže před ním…

„Yen…chmm!“ jako výbuch páry z Geraltova hrdla, ač spíše z mysli vyšel povzdech, kdy nabral vzduch do plic, nevnímaje roztříštěné koleno ani přeťaté šlachy na ruce, a vymrštil se sevřenými čelistmi levou, dosud pohyblivou ruku bleskurychle jako had přímo před sebe…nastavil švihajícímu ostří do cesty svou holou dlaň a sevřel meč v pěsti tak, že dříve, než mu prosekl ruku až k zápěstí, sek zastavil; co bylo strašlivé, bylo, že zaklínač rukou ani nehnul, neucukl, nepovolil, ani se nezakymácel; síle úderu se nepodvolil. Pak, hledíc přímo do překvapeného obličeje lovce lidí, nějakým nevysvětlitelným způsobem ještě rukou, která již neměla jak být ovládána, mečem zakroutil a bezohledně jej vyrval z ruky útočníka. Zaklínač se ušklíbl a podíval se přímo na Boharta, ale jakoby mimo tento svět. Pak jeho rozťatá ruka padla k tělu vahou meče v ní uvězněného.

Ďábelský nájemný lovec lidí se též ušklíbl. Pomalu, takřka obřadně vytáhl ze záhybů šatů dlouhý nůž. Podíval se na klidně stojícího zaklínače s jeho oběma zakrvácenýma, znehybněnýma rukama svěšenýma podél těla. 

Nebylo více Geralta, nebylo již jeho arogance, nebylo již nadřazené, pyšné pozice osamoceného válečníka na cestě za Smrtí. Nebylo opovržení světem, nebylo již skrývání za zodpovědností za pouze vlastní osud, nebylo ignorance více…nebylo již hanby.

Zbyl jen muž středních let, kymácející se na rozbité noze, čekající na milosrdnou ránu nožem…konečně přišlo vykoupení. Vysvobození. Smrt. Geralt se díval na nebe, na okolní stromy a květiny, které nikdy dřív neviděl. Do očí jej udeřil od zabijákovy čepele odražený sluneční paprsek…tak krásný, pojednou…

Ale zaklínač se nebránil. Podvolil se Osudu. Konečně. Pochopil, že nikdo neujde svému osudu, že každý má vepsán svůj úděl..je zbytečné se bránit. Přijal myšlenku na smrt. Přijal myšlenku na ztrátu. Ciri. Na prohru. Svojí. Všeho. 

Jen…

„YEN!!!“ 

Nůž byl náhle tak blízko…Bonhartova špinavá, zarostlá tvář byla náhle tak blízko. Přímo u zaklínačova skoro usmívajícího se obličeje. Zbytky zaklínačských reflexů viděl padající nůž shůry…

Jeho oči, hledíc již mimo jeho svět, se jiskřily…tak, jako se jiskřili oči malého chlapce, kterého našli druidi..dříve, než…jeho oči ztratily schopnost se jiskřit. Přirozeně…nepřirozeně. 

*

„Yen…“nůž, padající shůry se přibližoval,a zaklínač to cítil…obvykle by měl spoustu času, jak s ním naložit; ovšem nejenže Bonhart byl démonicky rychlý; zaklínač nemohl; uvědomil si svou chybu…“nezradila..!“ zašeptal téměř posvátně do večerního éteru. Pocítil strašlivou lítost nad tím, jak mohl kdy zapochybovat…a také ostrou bolest v rozpáraném hrdle. Udělalo se mu mdlo; asi. Nevěděl, nevnímal. Nyní však VĚDĚL zcela přesně, že jeho pochyby byly liché, jen jeho vlastní obavy a strachy…jen ten nůž byl moc blízko. Uvědomil si, že musel zaplatit daň za své pochyby, daň za selhání ve víře, již nedokázal on sám unést…aby vůbec prohlédl - a byl šťasten, že na ten kratičký, malicherný okamžik před smrtí směl poznat pravdu. Nemyslel již na svou prohru, na toho, kdo byl krutější a získá Ciri. Nezlobil se na nikoho, že jeho vlastní, největší vítězství muselo být umožněno jeho vlastní, největší prohrou. 

Nezlobil se již vůbec. Uvědomil si, že vlastně věděl, jak jeho souboj musel dopadnout, a zavřel oči.

***

Geralt cukl hlavou, která mu padla na prsa a nyní začala bolest v šíji být nesnesitelná; zároveň si uvědomil pravou nohu, která se mu připalovala nepříjemně blízko ohně, jak se jeho v sedu složené tělo pomalu ve spánku hroutilo. Probudil se těmito oběma bolestmi; cukl hlavou a několik vteřin prudce dýchal, pak se zorientoval.

Pololežel u dohasínajícího ohně. Podíval se na své ruce; byly v pořádku. I noha. Zhluboka si povzdechl a podrbal si přeleželou ruku. Nepřikládal do ohně; místo toho se jen zadíval na oblohu, na hvězdy. A také na přátele, kteří leželi okolo něho u dohasínajícího ohně, a dřímali. Jen Marigold třímal loutnu…ale také spal. Geralt si uvědomil, že Bonharta si ponese celý zbytek života v sobě. 

„Jedeme dál,“ rozhodl se pojednou zcela jasně. „a…omluvím se Cahirovi.“ Věděl, že pouze Regis – možná – porozumí; netrápil se tím ale. Chtěl mu povědět o Bonhartovi; a o svém strachu z něho. Ačkoliv věděl, co mu Regis řekne. 

Bonhart není souzen jeho meči. Zaklínač přiložil do ohně.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373