Předmluva

Toto je povídka, která navazuje na předchozí příběhy jednorukého zaklínače jménem Linarfin Aladal, popsané v povídkách Vhodný člověk 2. část a Dotek stínu. Pokud tyto neznáte, nebudete rozumět příběhu zde popsaném.


Události popsané v této povídce se skutečně staly.




Vysvětlivky:

(1) Dür-Dae – pravděpodobně „Temný stín“ čí v přeneseném slova smyslu „Stín černější než okolní stíny“. Oslovuje se takto Velmistr Bratrstva stínu.
(2) revenant – člověk, jemuž koluje v žilách upírská krev, ale sám upírem není. Až na velmi řídké výjimky odpadlíků naprosto oddaný svému pánu. Ve Vampire The Masquerade® třebas rod Přemyslovců (oddaný), nebo také lovec upírů Blade (komix/film), který se narodí ženě, kterou nakazí upír (odpadlík).
(3) An Dae – pravděpodobně „Stín“. Řadový člen Bratrstva stínu, člen tzv. Vnějšího kruhu.
(4) Caen Dae – pravděpodobně „Černý Stín“. Řadový člen Bratrstva stínu, člen tzv. Vnitřního kruhu, disponující většími znalostmi atd. Většinou velí skupině An Daeas.

Michael Leki Lekovski
Stínohra

„Světlo je náš společný nepřítel, Dür-dae(1).“
Gwarier Darieran si odhrnul loknu plavých vlasů z očí a usmál se. 
Obyčejného člověka by ten úsměv nenechal chladným, na muže sedícího naproti němu však zjevně nezapůsobil.
„Hmm… Dejme tomu, že to by byl jeden z důvodů, proč bychom se mohli dohodnout. A samozřejmě, že tady je další, pro vás možná mnohem pádnější, argument.“
Ze záňadří vytáhl objemný váček, který položil před sebe na kamennou desku stolu, aby vzápětí projevil velký zájem o své pečlivě upravené, byť trochu nezvykle dlouhé nehty. Zjevně nespokojen s tím co viděl, je začal leštit o karmínový rukáv svého sametového kabátce. 
Muž s tváří ukrytou ve stínu hluboko stažené kápě přejel prsty po opěradle svého stolce.
„Pane Gwariere, je pravda, že našim klientem může být kdokoli, kdo zaplatí. Nehledíme na jeho pohnutky a už vůbec ne na jeho, říkejme tomu třebas... původ. Obávám se však, že v tomto případě to bude muset být jinak.“ 
Byla to první slova, která pronesl od okamžiku jejich setkání a Gwariera viditelně nepotěšila. Muž však pokračoval, aniž by tomu věnoval pozornost.
„Řečeno vaší květnatou mluvou, skutečnost je taková, že se dlouhou dobu tolerujeme. Dělíme se o noc rovným dílem a vy nyní chcete, aby se naše cesty zkřížily.“
Oči se mu z pod kápě temně zaleskly.
„Chci vědět proč.“
Blonďák se zamračil a tvář mu ztvrdla.
„Bratrstvo stínu se, pokud vím, do dnešního dne nikdy na nic neptalo. Pouze konalo. Nebo jste snad vyškrtl toto pravidlo z kodexu?“
„Ne. Nevyškrtl.“ Velmistr se opřel o kamennou desku a naklonil se přes stůl. 
„Avšak nikdy se nestalo, aby od nás Starší národ žádal službu. Ale časy, jak se zdá, se mění. Chci vědět, na co nestačí Děti Chaosu, že jste nuceni využít našich služeb?“
Gwarier se natáhl, rozvázal váček a vysypal si na dlaň hrst zlatých mincí. Jednu vzal a pečlivě si ji začal prohlížet. Matně se zaleskla ve světle svícnu stojícího v koutě místnosti.
„Hmm... Jak vidím, tak bylo bláhové se domnívat, že zlato bude pro vás dostatečný důvod k přijetí zakázky. Časy se asi opravdu mění.“ 
Vrátil minci k ostatním a nasypal je do váčku.
„Na druhou stranu, to že odpovím na vaši otázku bude možná mít za následek uspíšení celé věci. Bratrstvo by časem tak jako tak, našlo odpověď a my jsme v situaci, kdy si nemůžeme dovolit časem mrhat.“
Velmistr Stínu se z pod kápě jemně usmál. Pohodlně se opřel a natáhl si nohy.
„Poslouchám.“

+ + +

Trvalo to jen okamžik a její bledá paže se pohnula. 
Rutan odstoupil od dívky se spokojeným výrazem ve tváři.
„To je přesně ono. Takto si to představuji.“

+ + +

„Nemám z toho dobrý pocit, Dür-dae. Chápu, že někdo od nás žádá rituální vraždu, ale nikdy jsem se nesetkala s tak podivným nástrojem, nutným k jejímu vykonání.“
Velmistr svraštil čelo. 
„Já vím, Maroin. Bohužel, nemám jinou možnost, než poslat tebe. Jsi jediná žena, která ve Vnitřním kruhu má odpovídající schopnosti.“
Černovláska, zahalená v tmavě zeleném plášti, přivřela podezřívavě oči.
„Znalost reálií je jednou ze zkoušek pro přijetí do Vnitřního kruhu. Tyto znalosti tedy nejsou hlavním důvodem. Je to jasné. Potřebujete především ženu.“ 
„Zcela správně.“
„Proč tedy nepovolat Ioreth?“
„Ioreth má teď jiné povinnosti. Kromě toho, nepochybuji, že to zvládneš stejně dobře.“
„Děkuji, Dür-dae,“ usmála se dívka a kývla hlavou. „Oč tedy jde?“
„Dnes v noci za mnou přišel samotný Gwarier Darieran. Něčí touha překročila meze a jejich bezpečí je ohroženo. Je třeba Nenasytného zastavit.“
„Zákazníkem je tedy Vyšší?“
Otevřela ústa překvapením, ale ihned se ovládla.
„Proč to neučiní sami. Moc Vyšších a Gwariera samotného je přece dost velká. Mají vlastní prostředky. Pokud vím, když někdo z jejich řad podlehl touze tak, že se nedokázal ovládnout, propadl Světlu.“
Velmistr poklepal prsty na stůl.
„Světlo je jen jeden způsob a je trestem pro nejtěžší hříšníky. Mírnější provinění se řeší mnohdy jinak. Docela oblíbený je způsob, kterému říkají Váhy osudu. Prostřednictvím svých nohsledů najmou zaklínače, kterému je viník předhozen. Když má štěstí, tak souboj vyhraje a vykoupí se.“
„Ano, znám tuto hru. Tentokrát však, jak se zdá, tento zcela jistě zábavný způsob není možné použít.“
„Nenasytný je příliš blízko srdce klanu. Sám Gwarier by mohl být odhalen a víš, co by následovalo. Vlci z Kaer Morhen, nebo jiná frakce stříbrných mečů by je vyhladila během jednoho dne, pokud možno, do posledního.
„Pořád však nerozumím tomu, na co potřebují nás?“
„Není to tak jednoduché, jak se zdá, Maroin.“
Dür-dae si zamyšleně podepřel bradu.
„Stalo se, co nikdo ze Starších nečekal. Nenasytný unikl ze Sluneční kobky. Shodili ho do ní, jak je zvykem, v okamžiku, kdy se sluneční paprsky vyhouply přes horizont. Proklínal všechny a sliboval strašlivou pomstu. Jako ostatně každý v takovém okamžiku. Mlčky stáli a dívali se, jak se k němu hranice stínu s vycházejícím sluncem pomalu blíží.“
„Hmm…“
„Nenasytný ustupoval od smrtícího světla krok za krokem, až se zády opřel o stěnu. Nebylo kam uniknout. Snažil se vydrápat po hladkém kameni, v naději, že nad úrovní podlahy zůstane stín. Zaryl prsty do spár a vytáhl se nahoru, nedokázal se však na malé opoře udržet. Zřítil se v okamžiku, kdy kobku zaplavilo sluneční světlo. Začal řvát hrůzou a svíjet se jako had. Zmítal se v agónii, když si najednou uvědomil, že nehoří.“
Dívka nadzvedla obočí, ale nijak to nekomentovala..
„Všichni překvapeně zírali, když se postavil a nevěřícně se začal ohmatávat. Trvalo mu jen chvíli, než pochopil, co se děje. Pak se začal hlasitě smát. Vítězně a strašlivě. Dlouhými skoky uprchl do Světla, ale ten smích tam ještě chvíli zůstal. Zarytý do mysli všech přítomných jako předzvěst jeho odplaty.“
„Co udělali?“
„Chtěli jej, jak jinak, pronásledovat a polapit. Otevřeli mříž, ale nedokázali odolat spalujícím paprskům. Museli čekat, než padne noc a sotva se tak stalo, začal divoký hon.“
Velmistr se opřel o opěradlo svého stolce a rozhodil ruce.
„Samozřejmě, že jeho stopa byla už dávno vychladlá.“
Maroin zamyšleně poklepala prsty po desce stolu, aniž si všimla pobaveného Velmistrova úsměvu, který se mu mihl přes tvář.
„Zdá se, že se nám tu objevil představitel nové generace, který se adaptoval na sluneční záření. Někdo, na koho jsou Staří krátcí. Hmm… Předpokládám, že my jim ho máme najít.“
Vzala do ruky stříbrem okovaný osikový kolík, který ležel před ní na stole.
„A až se tak stane, rovněž ověřit, zda se adaptoval i na tohle.“
Velmistra se opět mírně usmál. Tentokrát si toho všimla.
„Pro nás je to v podstatě práce jako každá jiná. Pracujeme pro toho, kdo nám zaplatí, ať je to kdo chce. A Gwarier nabídl hotové jmění. Musíme si však pospíšit. Nenasytný, brzy dostane hlad a vyleze ze svého úkrytu. Pak začne opět bezuzdně zabíjet. Upoutá pozornost na sebe a tím i na celý místní klan. To je to, čeho se Starší teď nejvíc bojí. Dobře víš, koho najmou lidé, když jim někdo pije krev.“
„Záleží, jak se to vezme.“ Pokusila se zažertovat. „Buď nás, nebo…“
Dür-dae se nezasmál. 
„Přesně tak. Pokud chceme k tučné záloze obdržet zbytek platby, musíme vyřídit vše v tichosti. Jinak se do věci vloží najatý zaklínač. Najatý ovšem postiženými lidmi, nikoli revenantem(2). A zaklínač se nezastaví u prvního. Bude pátrat po celém klanu a až jej nalezne, tak ho se svými soukmenovci celý vybije, jak už bylo jednou řečeno.“
„Abych pravdu řekla, moc by mi to nevadilo.“
„Přiznám se, mezi námi, že mě taky ne. Ovšem, takováto věc by měla zcela jistě neblahý následek. Od našeho klienta bychom pak už nedostali ani zlámaný měďák. A to si jistě oba nepřejeme. To je myslím vše. Stíny za posledních několik hodin vykonaly spoustu práce. Macros tě seznámí s jejich výsledky.“
Chtěl skončit, ale neodolal a položil spíše řečnickou otázku.
„Nikdy to asi nepochopím. Jak někdo může tak nepromyšleně likvidovat zdroj svých příjmů? Čím se budou živit, až vyhubí všechny… ehm… netvory?“
Maroin pokrčila rameny.
„Já si myslím, že odpověď na tuto otázku je zcela triviální. Oni prostě vůbec nemají smysl pro obchod.“

+ + +

Bylo ráno po dešti a Jozi běžel po rozbahněné cestě jako vítr. Jezdce dohonil až na konci vsi, právě když se chytal pobídnout koně do klusu.
„Počkejte, pane zaklínači!“
Muž s nakrátko střiženými bílými vlasy, zatáhl za uzdu a otočil hlavu. Chlapec si všimnul, že zaklínač nemá pravou ruku. Jeho paže končila v zápěstí, které bylo omotané koženým řemínkem.
„Pan Fostremod chce s vámi mluvit. Doslechl se, že tudy projíždíte, tak mi přikázal, abych vás za ním přivedl.“
Klučina se předklonil a opřel dlaněmi o kolena, popadaje dech. Taky byl rád, že se nemusí dívat do těch podivných očí.
„Mám vám ještě vzkázat, že je to velice naléhavé.“
„Co je zač, ten tvůj Fostremod?“
„Lidé o něm říkají, že je to šarlatán, ale já si myslím, že to není pravda. Možná je trošku divný, ale nebýt jeho, umřela Gem mnohem dřív.“
„Hmm…“
Vypadalo to, že zaklínač přemýšlí o nabídce.
Jozi nemohl tušit, že ve skutečnosti poslouchá kručení svého žaludku.

+ + +

„Bylo to vaše rozhodnutí, Velmistře. Ponesete za něj plnou odpovědnost. Rutan je podle všeho vyšší upír nové generace a Maroin, dle mínění většiny Rady, nemá sebemenší šanci.“
Dür-dae neodpověděl hned. Místo toho přivřel oči do tenkých štěrbin.
„V archivech Bratrstva je několik zmínek o zakázkách podobného charakteru.“
„Ano, ale to, že se kupříkladu jedná o tvora Chaosu, ukrývajícího se za maskou majitele jatek, se zjistilo až v okamžiku, kdy byla dýka vnořena do jeho těla.“
„V tomto případě tedy máme výhodu. Dopředu víme, proti komu stojíme.“
„To bychom netvrdili, být na vašem místě. I sehraná skupina měla velké problémy takovéhoto soka zlikvidovat. Nedisciplinovaná de Ath je dle našeho soudu chyba, která ohrozí Bratrstvo a vás bude stát křeslo Velmistra.“
Mluvčí začínal mít pocit, že má ve slovním souboji navrch, evidentně to však byl pocit předčasný. Velmistr udeřil do stolu pěstí až se plameny svící zachvěly.
„Zatím na něm sedím svým zadkem dost pevně! Spíše mě však zajímá, jestli mluvíš za sebe, de Wavrye, nebo jen papouškuješ slova Han Gedia.“
Obrátil se na muže v hnědém plášti, sedícího vedle mluvčího.
„Mám dojem, že se nemůžeš smířit s trestem pro Rufuse, který jsem prosadil. Byť je to odpadlík, porušující základní principy kodexu, pořád je to tvůj syn! A to nemluvím o Maroin a její šanci obnovit kandidaturu do Rady, pokud uspěje. Byl jsi proti ní už před tou nešťastnou událostí.“
Oslovený zkřivil tvář, ale ovládl se.
„Nehodlám na toto obvinění reagovat, Dür-dae. Pravda ale je, že věřím tomu, že de Ath selže a snažím se o tom přesvědčit i ostatní členy Rady. Někteří moje argumenty považují za pádné.“
„Tvé argumenty jsou však jen prázdná slova muže, který není už tím, kým býval.“
Gedius posměšně odfrkl.
„Čí slova jsou prázdná se ukáže za pár dnů.“

+ + +

Fostremod zvedl vyzáblou paži a vztyčil poučně kostnatý ukazováček. Bylo mu sotva padesát let, ale jeho pohublá vrásčitá tvář pomýlila kdekoho. Díky prořídlým, již značně prokvetlým a dlouhým vlasům, mu pak lidé mnohdy hádali o patnáct, dvacet let více. 
„Je to bezesporu tak, jak říkám. Dvě rány na krku té nebohé dívky a to hned v bezprostřední blízkosti tepny nešlo zaměnit s ničím jiným. Stala se obětí krvepijce.“
Zaklínač mlčky přikývl.
„První kousnutí ani nezaznamenali. Ráno jí bylo mdlo a musela pak celý den ležet, protože neměla sílu pracovat. Po druhém už ani nevstala z postele.“ Vyhublý chlapík vstal od stolu, u kterého seděli, a odšoural se k ohništi u protilehlé stěny.
„Řekl jsem hospodáři, co si o tom myslím a ten měl naštěstí dost rozumu, že mě poslechl. Nasekali jsme kůly, upletli česnekové věnce a nabrousili sekery.“
Linarfin přivřel jedno oko a ušklíbl se. Fostremod to neviděl. Byl otočen zády a ohořelým klackem se snažil probudit skomírající oheň k životu.
„Čekali jsme celou noc, schovaní v komoře, až přijde, ale nestalo se tak. S kohoutím kuropěním jsme celý rozlámaní vylezli ven. Hospodář mě poplácal po rameni, že prý krvepijce určitě zahnal česnek pověšený kolem oken a chlapi se potom rozešli po práci na statku. Já jsem byl také už na odchodu, když jsem si řekl, že se ještě podívám, jak se Gem daří.“
Odmlčel se a zamyšleně se díval do plamenů, které teď vesele olizovaly čerstvě přihozené poleno.
„Byl tam. Stál v plném světle a vysmíval se mi. Na krk si pověsil česnekový věnec a ptal se, zda mu sluší.“
Zaklínač zpozorněl. Toto nebyl příběh, který obvykle slýchával.
„Pak skočil na dívku a strhal obvazy z jejího hrdla. Krev potřísnila všechno kolem. Namočil si do její rány prst a obscénně si ho olízl. Nohy mi hrůzou ztěžkly. Nemohl jsem se pohnout a on se hlasitě a uštěpačně smál. Ten jeho příšerný smích mi zněl v uších ještě dlouho poté, co zmizel oknem pryč. Toho večera Gem zemřela, i když jsem dělal co jsem mohl.“
„Kde je dívka teď?“
„Nikdo nevěřil, že upír přišel za denního světla. Vysmáli se mi. Kdosi řekl, že zarudlé rány na krku mohli způsobit sršni, kteří ji otrávili krev. Na statku je jich spousta a když je někdo vyruší, štípou jako zběsilí. Obvazy si prý mohla strhnout sama v náhlém záchvatu.“
Hubeňour zakroutil hlavou.
„Říkal jsem, ať alespoň spálí její tělo, ale neposlouchali mě. U nás je zvykem pohřbívat do země. Uložili ji do svatyně, kde odpočívá už tři dny. Dnes večer ji mají pohřbít.
Linarfin se poškrábal za uchem.
„Abych se přiznal, tak se mi popis netvora taky moc nezdá. I kdybych věřil tvé verzi a ne jejich, která je mimochodem docela reálná. Pověsit si česnekový věnec na krk, strhnout obvaz z hrdla bezbranné dívky a vyskočit z okna dokáže kdokoli. Spíš než o upíra se jedná o nějakého pomatence, který si myslí, že je upírem. I s takovými případy jsem se setkal. Tito blázni pak napadají lidi, zahryzávají se jim do hrdel a pijí jejich krev. Být vámi, dám si spíš pozor na někoho z místních, který to nemá v hlavě v pořádku.“
Prudce vstal, hotov k odchodu, ale Fostremod ho gestem zarazil.
„To není vše. Možná to všechno zní bláhově, ale on řekl, ještě něco, co mě vyděsilo mnohem víc.“
„Co to mělo být?“
„Řekl, že časy se mění. Začne se psát nová historie. Starým dochází dech a nové mládí, které se z něho zrodí, převezme otěže. I já se prý jednoho dne připojím k němu, abych rozšířil jejich řady, stejně jako Gem. A ještě mu za to budu děkovat. Proto mě nechal naživu.“
Zaklínač se tentokrát ušklíbl zcela nezakrytě. O upírech zrozených z upířího kousnutí si myslel svoje. Prostí lidé nevěděli nic o skutečné podstatě Konjukce a bylo zbytečné cokoli jim vysvětlovat. Rozhodl se odpovědět jen na první část Fostremodových argumentů.
„Hmm... No a? To tvrdí všichni, co si myslí, že změní svět. Do chvíle, než zjistí, že mají boty od hnoje stejně jako jejich otcové.“
Stařec se však nechtěl tak snadno vzdát.
„Zaklínači, jdi se alespoň podívat do svatyně na tělo té nebohé dívky, ještě než ji uloží k poslednímu odpočinku. Prohlédni si její rány. Jsi mnohem vzdělanější nežli já a bude lepší, když věc posoudíš sám.“
Linarfin vzal za petlici dveří.
„Je mi líto, ale tahle práce není pro mě. Slabomyslní nespadají do mého oboru. To si musí vyřídit místní lidé mezi sebou.“
„Podle mě bude u ní i on! Zaplatím ti, i když se tam půjdeš jenom podívat!“
Otočil se a pohlédl Fostremodovi do očí.
„Budeš ale muset zaplatit plnou cenu. Pokud tvrdíš, že ve svatyni je upír, musím se na něj připravit a to něco stojí.“
Fostremod ten pohled vydržel a jen mlčky přikývl se sevřenými rty.
Lin se v duchu zasmál. Tak snadno peníze ještě nikdy nevydělal.

+ + +

Rufus hodil vzkaz do ohně a sevřel pěst ve vítězném gestu.
„Mám tě, ty děvko!“
Muži stojící u dveří místnosti to nijak nekomentovali. 
Koneckonců, neplatil je za žvanění.

+ + +

Dívka byla vzhůru už několik hodin.
Koutkem oka vnímala černé stíny, které se mihotaly podél kamenných stěn zšeřelé místnosti a bez dechu pozorovala jejich nehmotné paže, jak slepě tápají ve snaze spočinout na jejím těle. 
Neměla tušení, jak se dostala na toto hrůzné místo.
Myšlenky jí pádily hlavou jako splašený kůň a před očima jí vyvstávaly zmatené, nic neříkající obrazy událostí, které si nedokázala blíže vybavit. Stařec se smutkem vepsaným do vrásčité tváře. Bílé plátno potřísněné krví. Tichý pláč. Tma. 
Jako by ji zahalil hebký plášť noci.
A pak, z ničeho nic světlo. Záplava světla a oblaka letící na křídlech větru po azurovém nebi. Neznámý muž, stojící ve stínu hrobky postavené nedaleko prastarého dubu, kolem kterého se shromáždil mlčenlivý zástup lidí. Obrovskou korunou prosvítají zlaté paprsky a slunce hladí mechem porostlé kameny.
Nic víc, nic míň.
Stále dokola se opakující výjevy, vyvolávající víc otázek, než odpovědí.
Pak si uvědomila, že se něco děje.
Ozvěna přinesla s sebou skřípavý zvuk – tření kamene o kámen.
Šedé závoje, visící z nízké klenby, rozvířil závan průvanu a těžký vzduch se pohnul.
Do té chvíle mlčící stíny táhle zakvílely. Pohnula hlavou.
Zpoza hranice šera se k ní blížila temná postava s křídově bledou tváří. Přicházela pomalu a naprosto neslyšně, jako by se ani nedotýkala země. Nedokázala se od toho pohledu odvrátit. Jen bezmocně zírala na nejděsivějšího z démonů z těch, kteří ji obklopovali.
Skousla si ret, když se nad ní sklonil a dotkl se jejího hrdla, ale vzápětí vydechla úlevou.
Zaklel stejně sprostě, jako kterýkoli jiný chlap, co znala. 
Hlas měl chraplavý, nemelodický, ale přesto lidský a jeho tvář najednou už nevypadala děsivě, ačkoliv byla křídově bílá. Patřila muži, jehož věk nebylo snadné určit a který ji určitě přišel zachránit. Odvést ji pryč z tohoto děsivého místa.
Jemné mravenčení se jí rozlilo po těle, když ji lehce pohladil po vlasech a pak položil dlaň na její hruď. Usmála se na něj a on jí úsměv smutně oplatil.
„Už se nemusíš ničeho bát, maličká.“ 
Překvapivě něžná slova od někoho, jako byl on, doprovodilo zaskřípání z pochvy taseného meče. 
Stříbrná čepel matně odrážela světlo, které nesměle pronikalo do místnosti otevřeným vchodem. 
Náhlá pochybnost se jí zrodila v srdci a tělo se napjalo, když jej zvedl nad hlavu.
„Věř mi, nebude to bolet.“
Ta slova ji měla uklidnit, ale nestalo se tak. Vytřeštila oči a hrůza posledních hodin si konečně našla cestu do jejího hrdla.

+ + +

Ben Nevrt byl chlap jako hora a tomu odpovídal i jeho hřmotný hlas.
„První měsíc budeš dostávat plat podle toho jak budu s tebou spokojený. Pamatuj, že Gem, která tady sloužila před tebou, byla velice šikovná. Hlavně v kuchyni. Budeš se muset hodně otáčet, aby ses jí vyrovnala.“
Dívka, s kterou hovořil, se lehce uklonila a její černé oči se usmály.
„Nemějte obavy, hospodáři. Budete se mnou spokojený.“
„Hmm... A jak se vůbec jmenuješ děvče?“
„Můžete mi říkat třebas Máro, hospodáři.“

+ + +

„Jenom to novorozeně. Nikdo další tam nebyl.“
Linarfin odpočítal mince a zbytek odsunul k vyzáblému muži, který usedl naproti němu.
„Měl jste bohužel pravdu. Tady jsou peníze, o které jste mě přeplatil.“
Fostremod shrábl kostnatou rukou mince.
„Nejsem vůbec klidný. Svůj úkol jsi splnil jak jsi nejlépe dovedl a Gem nebude poskvrněna... Avšak, nebude to myslím stačit.“
Se zoufalým výrazem v tváři zakroutil hlavou.
„Podařilo se ti zašlapat květ zla do znesvěcené půdy, ale kořen zůstal nedotčen. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že zanedlouho znovu ožije.“
Zaklínač sevřel vztekle pěst.Věděl, že je to tak.
K ďasu.Všechno bylo jinak, než se zpočátku zdálo.

+ + +

An Dae Falren zarazila koně a seskočila ze sedla.
„Jesyre, myslíš, že to dopadne dobře?“
Oslovený muž, zahalený v tmavém plášti stejně jako dívka, pokrčil rameny.
„Víš, co se říká. Neexistuje nic, co by Bratrstvo nedokázalo. Doufejme, že to bude tak i tentokrát.“
„Snad máš pravdu“, ustaraně odpověděla dívka. Sundala si kápi a prohrábla si nakrátko střižené rusé vlasy.
„Bojím se pomyslet, co tě tak rozrušilo,“ vložil se do dialogu třetí ze zahalených. „Ti nahoře, anebo…“
„Kuš, Genko!“ Farlen se zamračila. „Je to můj, tedy vlastně náš Caen Dae(4) a my se s ním konečně po dlouhé době zase uvidíme. Všechno ostatní jsou jen kecy.“
Genko pokrčil rameny.
„Když to říkáš…Ale stejně si myslím, že k němu cítíš víc, než pouhou loajalitu. On k tobě ostatně také...“
Jesyr zívl.
Než aby se nechal strhnout do debaty, které by skončila jako pokaždé, pobídl koně, vyjel na terénní vlnu a zastínil si dlaní oči. 
Když ruku za okamžik sundal, pohrával mu na tváři spokojený úsměv. Statek Bena Nevrta byl na dohled.

+ + +

Stíny už se začaly prodlužovat, když zaklínač vjel velkou dřevěnou bránou statku dovnitř. 
Pomalu slezl z koně a rozhlédl se. Na dvoře nebyla živá duše.
„Haló?“
Přehodil koni uzdu přes hlavu a vykročil k ke studni uprostřed dvora. Napít se mu však nebylo dopřáno. Sotva ponořil ruku do okovu, vrzly dveře. Zvedl hlavu a otočil se. Na prahu stála dívka ve venkovských šatech s vědrem v ruce. 
Pokud byla překvapená, nedala to najevo.
„Co jsi zač?“
„Jmenuji se Linarfin. Linarfin Aladal.“
Dívčin pohled sklouzl z muže na jeho koně a zpět. 
„Vidím, že zprávy se šíří rychle. Ale přesto tě musím zklamat, zaklínači. Není tady pro tebe žádná práce.“
Její tón se mu nelíbil. Na obyčejnou děvečku, byť obutou, mluvila až moc povýšeně. 
„Kde je hospodář?“
„Co nevidět se vrátí. Ale nemyslím, že bys tu na něho měl čekat. Jak jsem řekla. Není tady pro tebe žádná práce.“
Lin se otočil a opláchl si tvář vodou z okovu. Poplácal koně po šiji a nechal ho napít.
„To ještě uvidíme. Počkám na něj před branou.“

+ + +

„K sakru. Toto mění plány, Rufusi. Na oba dva nemáme.“
„Sklapni, Tenku. Tohle je znamení, chápeš? Osud mi poslal oba dva přímo do náruče. Byl bych se spokojil jen s tou děvkou, ale teď…“
Muž se významně podíval na své společníky.
„Teď chci oba!“

+ + +

Rutan přikryl zmasakrované tělo Gem svým pláštěm a chvíli stál se skloněnou hlavou.
„Zdá se, že se věci pohnuly, děvče. Je čas začít jednat.“ 
Nad malou svatyní, obklopenou náhrobky zarostlými v zeleném mechu, se nebe začalo topit v červáncích.

+ + +

Vůz nadskakoval a rachotil na hrbolaté cestě. Muž na něm práskal divoce bičem a koně drtící udidla se hnali jako o závod. Zaklínač, pohodlně opřený o dřevěný plot, vyndal z úst okousané stéblo trávy a postavil se.
Vzápětí kolem něho povoz zajel do dvora, aniž si ho vozka povšimnul.
„Máro!“
Lin dospěl celkem snadno k závěru, že toto musel být pán statku. Odvázal koně od ohrady a vešel na dvůr. Hospodář mezitím seskočil z kozlíku a dlouhými kroky se hnal k domu. Dorazil k němu v okamžiku, kdy děvečka otevřela dveře.
„Hospodáři? Co se děje.“
„Kde jsou ostatní?“
„Každou chvíli by se měli vrátit.“ Zastínila si oči dlaní. „Jestli dobře vidím, tak támhle jedou.“
„Dobře. Vyndej mi z truhly ten černý kabát. Nemůžu jít na hřbitov takhle. Ať se postarají o koně, mají za sebou perný den.“
Zaklínač mezitím přišel blíž.
„Ten kabát myslím nebude potřeba.“
Hospodář se překvapeně otočil.
„Co?“
„Není už koho pohřbívat.“

+ + +

„Za běžných okolností bych se velice podivil, zaklínači, ale po dnešku se na to dívám jinak.“
Ben Nevrt seděl společně se zaklínačem u dřevěného stolu. Děvečka u pece hnětla těsto a předstírala, že ji rozhovor nezajímá.
„Byl jsem u Jagryma Poštolky. Má statek pár mil odtud. Chtěl jsem si od něj půjčit jednoho vola, protože můj si poranil nohu,“ pokračoval hospodář. „Už u vrat jsem ale věděl, že z toho nic nebude. Na dvoře zrovna nakládali rakev na vůz.“
Linarfin, který srkal dřevěnou lžící bramboračku, mlčky přikývl.
„Byl to Hufsa. Dobrý chlapec. Spadl na něj v lese strom.“
„To je neštěstí…“,povzdechla si Mára.
„To ano. Horší ale je, že to bylo už druhé úmrtí na statku za pár dní. Stalo se to jednomu ze sezónních dělníků. Něco ho kouslo do zápěstí. Snad zdivočelý pes. Nebyla to velká rána, ale dva dny nato skonal.“
„Vsadím se, že žádného psa nenašli,“ zvedl zaklínač hlavu od talíře.
„A sázku bys vyhrál, zaklínači. Hned mi přišla na mysl Gem. Já jsem jen prostý člověk, ale kde má člověk tepnu, to vím dobře...“
Chtěl pokračovat, ale přerušil ho náhlý hluk. Dveře se s praskotem rozletěly a do místnosti skočila zahalená postava v tmavém plášti. Vzápětí nato vzduch prořízl svist vrhacího nože. Jeho cílem měl být Ben Nevrt, ale nestalo se tak.
Zaklínač, aniž pohnul svalem v tváři, zvedl talíř. Nůž se s řinkotem zabodl přesně do jeho středu. Hospodář jen vytřeštil oči.
„Co to…?“
Zahalený sebou překvapeně trhl ale nezaváhal. V ruce se mu jako kouzlem objevil dlouhý zahnutý tesák.
Linarfin položil talíř na stůl a pomalu vstal. 
„Vidíš tohle, hajzle? Je to fungl nová kazajka! Skoro týden jsem kvůli ní nežral! A kvůli tobě ji teď mám zasviněnou od polívky! Co čekáš, že teď udělám?“
„Teď zemřeš!“ 

+ + +

„Zemřeš pěkně pomalu, to ti slibuji.“
Upír stál uprostřed domku osvětleného dohasínajícím krbem a pozoroval své dílo.
Nahý Frostemod visel pověšený za nohy ze stropu a sípal hrůzou.
„Nemůžu tady sedět a kochat se pohledem na tu krásu.“
Přistoupil ke své oběti blíž a pomalu zabořil dlouhý nehet do starcova břicha.
„Víš, chce to jen trochu zručnosti, trefit se do slinivky.“
Zabořil prst hloub do těla a vzápětí ho prudce vytáhl. Stařec zachroptěl.
Pramínek krve začal muži stékat dolů, přes hrudník a šiji k levému uchu, odkud skápl na zem. 
„A teď mě omluv, mám ještě nějaké povinnosti.“

+ + +

Okna se s praskotem roztříštila. Ze všech stran vpadli do místnosti černě odění vrazi.
Zaklínač bleskově tasil meč a zavířil jím kolem sebe. Do stěn kolem něj se vzápětí zaseklo několik odražených orionů.
„Tlesk, tlesk, zaklínači. Musím uznat, že to bylo velmi působivé. Dokonce mnohem lepší, než to co předvedl svého času tvůj přítel Siaón.“ vešel do místnosti černovlasý muž a teatrálně zatleskal.
„Renegád Rufus.“ To konečně promluvila děvečka, která se do té doby nepohnula.
„Ách. Jaké překvapení. Musím uznat, že ti to ve venkovských šatech opravdu sluší, Maroin.“
„Co to je..“ nadechl se Ben Nevrt.
Zaklínač, který začal pomalu pochybovat o statkářově inteligenci, si odplivl na podlahu. Stíny se začaly pomalu přesouvat do výhodnějších pozic. Pozoroval je bez hnutí. Dva vlevo… tři před ním, další u okna vzadu…, plus dívka a vůdce. Příliš mnoho na tak malý prostor.
„Sedm na jednoho… Hmm… uvidíme, kolik vás půjde se mnou.“
„Počítáš špatně, zaklínači.“ Řekla klidně černovláska. „Šest na dva.“
„Co je to za bordel, v mém domě!“ Konečně se dostal pořádně ke slovu Ben Nevrt a svým zařváním ohlušil na okamžik všechny přítomné. Linarfin byl rád, že zapochyboval zbytečně.
Maroin i zaklínač se překvapeně podívali na hospodáře. Lin vzápětí pokrčil rameny.
„Zdá se, že to bude šest na tři.“ 

+ + +

Rufus běžel nocí jako o život. 
Vlastně běžel doslova o život. Vyhýbal se keřům i stromům, přeskakoval kořeny i kameny a každým krokem se vzdaloval od toho pekla. 
Byla to léčka nastražená Stínem a on do ní spadl jako nějaký zelenáč. 
Ale na druhou stranu, dokázal jim uniknout. 
Ještě kousek a bude u koní. Bylo prozřetelné je nechat tak daleko. Znal zvyky Bratrstva. Teď se určitě Stíny stahují kolem statku do kleští. Do kleští, které sklapnou naprázdno.
Vyběhl na terénní vlnu a zarazil se. Vzápětí proti své vůli zoufale vydechl.
„To ne…“
Tři postavy v kápích stály ve formaci pár kroků od něj. Bledé nože v jejich rukou nevěštily nic dobrého.
Otočil se v náhlém nutkání prchnout z jejich dosahu, ale vrazil do čtvrtého, který se objevil za jeho zády.
„Rutan!“ 
Upíří špičáky se zaleskly ve svitu hvězd.
„Taky tě rád vidím, Rufusi.“

+ + +

„A teď by mě zajímalo, co se tady děje,“ řekl Linarfin a utřel si krvavý meč do pláště jedné z mrtvol.
„Zaklínači…ach…“
„Chci vědět co se tady děje a klidně tě nechám chcípnout, Marion, nebo jak ti to řekl, pokud mi to nepovíš.“
Černovláska zasykla bolestí. Bok se jí barvil do ruda čím dál tím víc, i když si ruku tiskla vší silou na ránu.
„Maroin, idiote, jmenuji se Maroin. Nesnáším, když mi někdo říká Marion. Nejsem žádná lesba!“
Zakašlala a vyplivla krev. Zaklínač pokrčil rameny, překročil mrtvolu Bena Nevrta a vydal se ke dveřím.
„Dobrá! Povím ti to. Máš mé slovo.“ Utřela si druhou rukou ústa. Docílila však jen toho, že si rozmázla krev po tváři.
„A teď zastav to zkurvené krvácení!“

+ + +

Rufus bledý jako stěna se zapotácel a upadl se zachroptěním naznak do studené trávy. 
Jesyr vytáhl provaz, zatímco Farlen neodolala a skočila příchozímu kolem krku. 
„Ach, jsem tak ráda, Rutane!“ 
Ani jí nevadilo, že ho líbá na zakrvácená ústa.
Genko se spiklenecky zašklebil na svého společníka.
„Vidíš. Co jsem ti o nich říkal?“
„No jo…“, uchechtl se Jesyr a kývl k Rufusovi. „Myslíš, že má cenu ho svazovat? An Dae ho pumpnul tak, že se sám ani nevysere a to pěkných pár dní.“

+ + +

„Poslouchám,“ řekl muž sedící pohodlném křesle u krbu.
Dae-Dür-Dae Ioreth se podívala ke stropu a krátce zapřemýšlela.
„Výsledek je vcelku uspokojivý. Dostali jsme Rufuse a samozřejmě i Han Gedia. S nimi i ostatní, kteří se chystali rozvrátit Bratrstvo a strhnout moc na sebe. Důkazy jsou nezvratné a trest bude odpovídat kodexu. An Dae Rutan odvedl velmi dobrou práci, jak s proniknutím mezi Děti Chaosu, tak se zahlazením stop. Všechno ukazuje na řádění upíra. Těla lidí na statku, které Rufus se svými Stíny zabil, jsme odklidili my. Bohužel, zemřeli zcela zbytečně. Nebýt zaklínače, který se připletl do cesty, šli by na pohřeb dívky a nestáli by v cestě.“
„Ano. Bohužel, i tyto věci se stávají.“
„Gwarier obdržel spolehlivý důkaz o likvidaci Nenasytného. Byl nadmíru spokojen. Koneckonců, kdo by nebyl?“
„Výtečně,“ dal Velmistr najevo svou spokojenost studeným úsměvem. „A jak se daří Maroin?“
„Měla namále, ale ten zaklínač ji díky svým elixírům zachránil. Proč, to nevím, ale předpokládám, že jí tím splatil dluh. Bude v pořádku.“ 
„Hmm... dobře. Maroin si vezmu na starost sám. Ty odměň všechny účastníky akce podle zásluh.“
„Již se stalo,“ poškrábala se Ioreth za uchem. „Ale… Ještě je tady ctihodná paní Kanyapi. Měli bychom se jí nějak odvděčit za oživení oné dívky. Jak dobře víte, nekromancie je v rozporu s jejím kodexem a udělala to jen kvůli vám. Rutanovo krytí při představení v Kobce bylo protislužbou z minula.“
„Ano, ovšem. Napíšu jí osobní poděkování. Pošleš jí ho obvyklou cestou i s jejími oblíbenými květinami. Ne, počkej. Kolik nám zaplatil Gwarier Darieran?“
Ioreth se usmála.
„Hodně, Dür-dae, hodně. Rutan to na ně zahrál opravdu výtečně.“
„Odečti všechny náklady, náš zisk a za zbytek nech udělat pro Kanyapi nějaký hezký šperk. Možná jí ho přinesu i osobně.“
„Spolehněte se.“ Ioreth se mírně uklonila, otočila se odešla. 
Když za ní dveře zaklaply, natáhl si Dür-Dae, známý též jako Velmistr Stínu, nohy k ohni a pohodlně se opřel do křesla.
Koneckonců, měl teď nárok na chvilku lenošení.



Epilog

„Takže ty mi tvrdíš, že všechno tohle bylo dopředu naplánované Stínem?“ Zaklínač zakroutil pochybovačně hlavou.
„Rutan, upír, který je vlastně členem Bratrstva, sehraje za pomoci čarodějky představení v Kobce smrti. Gwarier, jakýsi mluvčí místního klanu upírů se tak vyděsí, že jde za vámi a zaplatí vám balík, abyste Rutana chytili. Rutan na sebe upozorní tím, že zabije dívku a čarodějka ji pak oživí, čímž mě dokonale zmate...“
„Ne, to nebylo pro tebe,“ skočila mu černovláska do řeči. „Potřebovali jsme na jednu stranu lidového upíra a na druhou stranu vyděsit víc Gwariera. A taky že ano. V konečném důsledku se nebránil zaplatit vyšší cenu za tak nebezpečného mutanta.“
„Jasně. Celé je to vlastně past na zrádce v Bratrstvu. Ti se potřebují legálně zbavit Velmistra a toto je dokonalá příležitost. Jdeš honit upíra, ale ve skutečnosti jsi volavka. Výsledek je takový, že dostanete nejen zrádce, ale i odpadlíka, kterého kryjí. Odpadlíka se kterým mám nevyřízené účty i já a s nímž si účty už nejspíš nevyřídím.“
„Asi ne, zaklínači, ale snad ti to vynahradí toto naše malé setkání.“
„Mám ještě jednu otázku. Ti lidé na statku... tomu rozumím, ale... proč Frostemod?“
Podíval se jí do očí, ale Maroin uhnula pohledem.
„Nic než obchod. Všechny stopy vedou k upírovi. Lidé budou mít strach a přivolají pomoc. Někoho jako ty, co začne čichat okolo. Dětem Chaosu zase poteče do bot. Můžeš hádat, kdo je dostane z té šlamastyky ven. A ani ve snu je nenapadne, jak je to ve skutečnosti.“

Linarfin chvíli mlčel a pak procedil skrz zuby otázku, o které si myslel, že ji nikdy nepoloží.
„Kde jsou ty staré dobré časy?“
Maroin de Ath, An Dae Bratrstva stínu, si odhrnula černou loknu z očí a odpověděla.

Konec

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373