Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Trochu dobra
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

 ,,Už je zaklínač" řekl jeden z chlapců s bílými vlasy. ,,Dnes složil přede všemi přísahu a ráno se vydá na nestvůry."
,,Proč už to taky nemám za sebou?" Položil si řečnickou otázku další z chlapců. ,,Taky už chci vyrazit do světa a zabíjet nestvůry, které ohrožují lidi. Už se nemohu dočkat, až někoho vyrvu ze spárů wyverny nebo amfisbajny, až dostanu první výplatu, až se můj meč zaleskne nečistou krví…."
Toho večera spolu chlapci mluvili dlouho do noci. Zítra přece opustí Kaer Morhen zaklínač, ochránce lidí a přemožitel nestvůr a to byl rozhodně důvod k hovoru.

* * *

Bylo ráno. Velem se ohlédl. Viděl mohutné černé hradby Kaer Morhen rýsující se na obzoru, kde se s nebem střetávala pohoří, k slunci vzhlížející sochy nehybných velikánů. Naposledy měl možnost si prohlédnout mohutný masiv. Měl radost, ale zároveň cítil smutek nad tím, že vše, co kdy měl, nechává za sebou. Jeho výcvik na Kaer Morhen skončil a on měl za úkol konat to, k čemu byl stvořen.

* * *

,,Měli jsme mu to říct, Vesemire" řekl Andréas a zahleděl se ven, do prázdna.
,,To ne, musí si to sám zkusit, zjistit, jaká je lidská duše a podle toho se zařídit. Takto nabyté zkušenosti jsou ty nejcennější, ale také nejdražší."
,,Asi máš pravdu, Vesemire" řekl potichu Andréas a promnul si oční důlky. ,,Ať to zjistí sám."

* * *

,,Hijá Vranko." zakřičel zaklínač a s nadějí v očích se hnal do údolí. Už odtud viděl malou vesničku ležící na dně údolí. Zastavil se před otevřenou branou na které stál nápis "Vítejte v Malé vsi". Projel pod tím nápisem a zamířil k hostinci.
Když k němu přijel, uvázal Vranku a vešel. Lokál byl poloprázdný, ale přesto zde panoval živý hovor. Jakmile ale uviděli příchozího, všichni rázem zmlkli a v tichosti se na něj dívali.
,,Dobrý den." řekl Velem bez rozmýšlení a přišel k pultu. Hostinský se mu zadíval do očí s údivem a opovržením.
,,Co tu chceš vědmáku?" zeptal se zostra.
Velem nevěděl, jak má reagovat. Takhle mu ještě nikdo nikdy neřekl. Proč také, vždyť vyrůstal na Kaer Morhen, na jediném místě, kde mají rádi zaklínače.
,,Promiňte, ale jen bych se rád napil a zase pojedu." Odpověděl Velem rozpačitě. Tušil, co tím chtěl hospodský říct, ale přesto se rozhodl být trpělivý.
,,Neslyšels? Máš vypadnout ty jeden prašivý proměněnče! Takový jako ty tady netrpíme!" Řekl a od stolu se zvedl zavalitý chlap, asi místní silák.
Velemovi už bylo jasné o co tady kráčí. Proto se zvedl a pomalím krokem se vydal ke dveřím. Pak ale periferním pohledem zahlédl v rukou siláka židli. Viděl jak se napřahuje. Nic dalšího ale silák udělat nestihl, zaklínač už byl u něho a poslední, co řimbuch uviděl, byla zaklínačova letící pravačka. Potom se skácel pod stůl.
To postačilo jeho kumpánům jako záminka. Všichni se na ráz zvedli. Někdo chytil židli, někdo zase vyndal z boty nůž. Nikdo z nich ale nevěděl, že o několik minut později budou všichni ležet na zemi a umírat.

* * *

Stál. V očích měl prázdnotu. Z jeho meče pomalu odkapávala krev. Nedokázal si připustit, co právě udělal. Nechtěl si to připustit. A tak tam jen tak stál a díval se. Díval se, jek pět mužů okolo něj umírá. Jeho mysl bloudila. Vznášela se nad jeho hlavou a jemu přišlo, že je to jako ta nejhorší noční můra na světě. Udělal to, co nikdy v životě udělat nechtěl. Zabil člověka. Nešlo o počet, ale o princip. Udělal to v sebeobraně, říkal si a nedokázal při tom odtrhnout oči od svého krutého díla. Neslyšel nic, jen všepohlcující nicotu, která jej začala pozvolna obepínat. Byl jako ve snách, ve strašlivých snách.
Upustil meč a sedl si na zkrvavenou podlahu. Jen tak tam seděl a neuronil při tom ani slzu.

* * *

Hnal koně do vysílení. Jel lesem, jel loukami. Pak najednou zastavil. Sesedl. Chtěl se vrátit na Kaer Morhen. Nemohl však, musí se z toho dostat, je přece zaklínač a zaklínači nemají city. Co to tedy bylo? Pocit viny? Ne. Zaklínači necítí. Ztráta víry? Zoufalství? Možná. Chtěl to napravit, nějak to odčinit ale nešlo to. Byl si toho vědom. Položil se do trávy.
Už nebyl hrdý na své zaklínačství, ani na svůj meč, lesknoucí se jako hladina vody na jezeře. Měl pocit, že si nezaslouží být zaklínačem. Pak nasedl a jel dál.

* * *

,,Když jsem poprvé zabil člověka, měl jsem chuť všechno ukončit. Bylo to proti všemu, co mě na Kaer Morhen učili. Měl jsem pocit, že je to neomluvitelné i když to bylo v sebeobraně." Řekl Vesemir a podepřel si rukou hlavu.
,,Já to také cítil, ale ne tak intenzivně." Odvětil Andréas po chvíli zadumaně. ,,Měl jsem chuť zabít nějakou opravdovou potvoru. Byla to tehdy přeraza. Jen tak se potulovala po lese a já jsem se do ní pustil s takovou vervou, že jsem si vysloužil svojí první jizvu."
Vesemir se usmál pod vousy, asi se mu stalo něco podobného a jen si rukou přejel po jizvě, která se táhla po pravé straně spodní čelisti.
Potom se oba zadívali z okna a zamysleli.

* * *

Velem byl z celodenního putování tak vyčerpaný, že večer tvrdě usnul u ohniště, na kterém se pekl odpoledne chycený králík.
Vzbudil jej silný zápach spáleniny.
A zřetelný mručivý zvuk příbuzný vrčení.
Okamžitě zareagoval. Vyskočil. Před ním stála a čtyřech nohou obluda. Vzhledem připomínala chiméru, ale měla zoban jako wyverna. Její tmavě zelené tělo bylo pokryto malými tupými bodáky. Majestátní křídla se pomalu pohybovala nahoru a dolů. Na nohou zaklínač viděl ještěří pařáty zakončené zahnutými drápy. V dokořán otevřené tlamě viděl řadu ostrých špičatých zubů. Byla to amfisbajna.
Na nic nečekal a bleskově tasil. Amfisbajna vydala táhlý zvuk připomínající zasyčení, který ale vycházel přímo z jejího krku. Potom se vrhla na zaklínače.
Z učení na Kaer Morhen věděl, že amfisbajny jsou neuvěřitelně rychlé a on v sobě neměl žádný ze zaklínačských lektvarů. Už nyní věděl, že to bude těžký souboj.
Nacvičeným pohybem se napřáhl a sekl. Amfisbajně se ale jako břitva nabroušený Velemův meč, zhotovený v morhenských pecích odrazil od silného pancíře, kterým měla pokryto celé tělo. V tom si Velem uvědomil, že nestačí uhnout před jejím ještěřím pařátem.
Pařát ho zasáhl do hrudi. Ucítil svojí teplou krev, jak mu stéká po rozseknutém hrudníku dolů. Na okamžik zaváhal a viděl jak se amfisbajna napřahuje k dalšímu útoku. Pokusil se uhnout, ale opět jím projela silná, pulzující bolest. Tentokrát ho amfisbajna zasáhla do levého stehna. Klekl si a jen zázrakem unikl její zubaté tlamě, která mu prosvištěla nad skloněnou hlavou.
Jeho tělo mělo několik vteřin na to, aby se vzpamatovalo. Prohnul se, provedl kotoul a stanul opět připraven v postoji. Amfisbajna znejistěla, ale opět zaútočila. Vyhnul se jí půlobratem a když kolem něho letěla, nechal čepel proříznout její krční tepnu. Amfisbajna zaskučela a po krku jí začala téct hustá, tmavě rudá krev. Její další útok byl malátný a pomalý. Pro zaklínače. Velem toho využil a vší silou tnul po zadní noze. Meč projel kůží, která na tomto místě nebyla kvůli ohýbání tak silná a projel i kostí. Velem se podivil nad účinností svého meče. Amfisbajně se podlomily nohy a klesla na kolena. Velem si s hrůzou uvědomil, že je mu jí líto.
Přišel k ní a ponořil svůj meč do jejího černého srdce.

* * *

Do rána ho bolelo celé tělo. Věděl, že amfisbajny v sobě mají jed, ale nepočítal s tím, že by se jeho účinky mohly projevit na tak odolném organismu, jako byl ten jeho. Musel rychle najít pomoc. Vůbec neznal okolní krajinu a to ho děsilo. Musel proto sáhnout po Bílém Rackovi. Lektvar byl hořký a v krku pálil.
Po chvíli začal Velem pociťovat známky jeho působení. Začaly se mu dělat mžitky před očima až nakonec padl do mdlob.

* * *

Nesouvislé obrazy. Coen, Geralt, Vesemir, Andréas….
Potom tma. A opět série obrazů. Nejdřív on, jak leží na lůžku a v ruce má zavedenou jehlu. Jehlou se k němu dostává modrozelená tekutina. Zlý úsměšek muže, jek nad ním sedí a zavádí mu jehlu. Obrovská bolest. Probuzení. Opět bolest spojená s pocitem úzkosti. Strach. Beznaděj.
Pak přichází Vesemir a říká mu, že mu odpouští, že to byla jen maličkost a shýbá se nad zemí a uklízí střepy.
Potom tma.

* * *

Světlo. Sklání se nad ním muž a snaží se ho napojit. Velem se snaží otevřít ústa, ale nejde to. Necítí je. Nápoj je sladký, ale pálí ho do krku.
,,Kde to jsem…co se to……" snaží se mluvit, ale je to příliš namáhavé.
,,Buď v klidu, chlapče." Řekl muž nad ním. ,,Budeš v pořádku. Jen klidně lež a zbytečně se nevysiluj."
Velem si ještě všiml, že muž má krátké hnědé vlasy a že se u něj sklání zavalitá osoba, asi žena a podává mu obklad.
Ti lidé se ho snaží zachránit, nebo se mu to jen zdá? Ne, nezdá. Je to pravda.
-Děkuji, děkuji mnohokrát, pomyslel si, přece jen je na světě trochu dobra…..Stačil si říct. Potom tvrdě usnul.

* * *

,,Začíná se uzdravovat" řekl Jurai Mrkvička, hobit z Malé Lhoty. ,,Jen mi dělají starost ty otoky na stehnu a hrudi. Asi se mu do těla dostala otrava z těch ran. Kdybych tak věděl, jaký mám použít lék, mohl bych mu lépe pomoci. Teď spí a vypadá to, že docela klidně a já asi vím, co je zač. Ty jeho hadí oči." Říkal si pro sebe půlčík a prohlížel si zaklínače zvědavým pohledem.
,,Už se mu dělá lépe?" Zeptala se Arabela Mrkvičková a sedla si vedle zadumaného manžela. ,,Říkal odkud je a co se mu přihodilo?"
,,Zatím neřekl nic." Odvětil po chvilce Jurai a objal baculatou půčici. ,,Ale doufám, že brzy začne."

* * *

Velem stojí na cvičišti a vedle něj je Andréas, který mu klade na srdce:
,,Musíš být rychlejší, obezřetnější a hlavně bdělejší. Jinak tě to kyvadlo trefí pokaždé, chápeš?
,,Je to na mě moc rychlé. Já to nedokážu tak dobře jako ty." Odvětil Velem.
,,Já věřím, že to dokážeš, protože to budeš chtít, rozumíš? Prostě tomu musíš věřit a potom se ti to podaří. Pochop, když jsem byl ve tvém věku, také se mi leccos občas nepodařilo, ale neztrácel jsem naději v to, že to dokážu. Prostě jsem šel a svojí překážku jsem pokořil. A stejně jako já, musíš i ty pochopit, že nic není nemožné. A teď se ukaž, chlapče."
Velem se chvíli díval na čtyři kyvadla, která se houpala sem a tam. Potom šel a dokázal to. Andréas se mírně usmál, tak, aby to Velem neviděl.

* * *

,,Otoky se ti dobře hojí, chlapče." Uslyšel Velem nad sebou mužova slova.
Necítil už takovou bolest, ale stejně nebyl schopen zřetelně artikulovat ani se hýbat. Proto jen ležel a poslouchal, co muž říká:
,,Brzy budeš čilý jako řípa. Jenom ty jizvy, co ti zůstaly na hrudi a stehně, se ti budou ještě nějakou dobu hojit. Máš neuvěřitelně odolný organismus. Ta otrava, co se ti dostala do těla, by určitě normálního člověka usmrtila. Ale ty jsi zaklínač. Slyšel jsem o takových jako jsi ty. Zabíjíte za peníze netvory ohrožující lidi, ale pro svou odlišnost jste jimi na oplátku hanobeni a zavrhováni. Ale nemusíš se obávat, já s nimi nesoucítím. Mě žádný zaklínač nikdy nic špatného neudělal. Dalo by říct, že máš štěstí, protože já jsem, chlapče, půlčík, neboli hobit. My musíme také snášet lidské nadávky a urážky. Nemohl jsem tě v tom lese nechat jen tak ležet. Vzal jsem tě na vůz a dovezl jsem tě až sem, do mého domu. Jo, abych nezapomněl, jmenuji se Jurai Mrkvička."
,,…..Děkuji….." Vysoukal za sebe Velem a pokusil se pohnout nohama. Ucítil, že se mu palec pravé nohy malinko pohnul. Najednou si ale uvědomil, že je opět silně unavený. Usnul.

* * *

Seděl za masivním dubovým stolem a ruce měl složené v klíně.
,,Amfisbajny jsou velmi vzácní tvorové. Mají velmi silný hřbetní pancíř, tlustou kůži pokrytou tupými bodáky. Jsou to velmi silní soupeři díky své rychlosti a síle. Jediná slabá místa jsou krk a třísla, kde je jejich tvrdá kůže měkčí a tenčí. Na nohou mají velké pařáty se zahnutými drápy." Poučoval ho Vesemir a otáčel listy v nějaké velmi staré knize se zaprášenými deskami.
Velem si pročísl prsty své skoro černé vlasy a pokýval hlavou.Tahle teorie ho vůbec nebavila, ale věděl, že mu bude jednou užitečná.

* * *

Když se probudil, slunce už bylo vysoko nad obzorem a poblíž nikdo nebyl. Teprve teď si uvědomil, že leží v teplé posteli, ke které je přitlačeno křeslo tak, aby mu netrčely nohy. Zjistil, že se může hýbat. Vstal z postele. Prvních pár kroků udělal trochu nejistě, ale potom se rozchodil. Vyšel na zápraž a uviděl, jak na louce před domem skotačí a dovádí devět malých lidiček mezi nimiž rozpoznal tvář Juraie Mrkvičky a zavalitou postavu jeho manželky Arabely. Okolo nich se motalo jejich sedm malých dětí.
Jurai ho uviděl a zamířil k němu. Smál se na něj, zjevně potěšen jeho probuzením a zamával na něj. Už z dálky volal:
,,Tak ses nám už probudil, už jsem si myslel, že budeš spát až do večera. Je ti líp?"
,,Ano, je to lepší." Odvětil Velem.
,,To jsem rád, zrovna je čas na oběd. Máš hlad?
Najednou si Velem uvědomil, že má strašný hlad a že se mu prázdnotou stahuje žaludek.
,,Ani nevíš jaký." Řekl Velem.
,,Tak to musíme napravit!" Řekl nadšeně Jurai a zavolal na Arabelu a děti. Všichni se otočili a rozběhli se mu v ústrety. Potom se odebrali do kuchyně s velkým stolem. Všichni zasedli. Po chvíli se kuchyní linula příjemná vůně pečínky. Toho Jurai využil a začal mu všechny své děti představovat:
,,Tak tohle je Meruňka." Ukázal na děvče sedící po jeho levici. ,,Naše nejstarší. A tohle je Berunka a tohle Madok." Ukazoval postupně na další z nich. ,,Tohle Vítan, tohle Bouček, tohle Vlaštovka a tamten malý v tom rohu, to je náš nejmenší, Hříbek.
Zaklínač nad těmi jmény kroutil hlavou, ale uznale přikyvoval. Když se najedli, řekl Juraiovi, že musí odjet. Jurai mu to nerozmlouval. Nakonec se Velem se všemi rozloučil a poděkoval. Když mu Arabela vtiskla raneček s jídlem, poděkoval ještě jednou a vydal se na cestu.
Vyjel na tenkou, nepoužívanou cestu vedoucí kdoví kam.
,,Přece jen je na světě trochu dobra. Ale ne mezi lidmi." Řekl si a popohnal Vranku do klusu.


Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373