Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Trochu spravedlnosti
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Trochu spravedlnosti
Ivo Core Suchomel 

Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, jež Bůh věčně trestá.
Mnou dal Pán průchod spravedlnosti.

Dante Alighieri: Božská Komedie

 

Pak vznesla víla věštbu k zaklínači: "Vstoupíš do temného lesa a tam najdeš touhu i zatracení. Osud a smrt. Varuji tě. Neboť dva zuby skončí tvou pouť na tomto světě, nedáš-li si bedlivý pozor."
Ale zaklínač šel. Protože to byl statečný vědmák. Jeden z nejstatečnějších. Tak jest psáno.

Flourens Dellanoy: Bajky a pohádky

 

Byla temná noc. Ve hvozdu bylo dusno, které ještě přetrvávalo ze sluncem rozpálených odpoledních hodin. Les kolem ústí jeskyně byl ponořen do ticha, na stromech se nepohnul ani lísteček, nebyl slyšet žádný z nočních tvorů. Měsíc dnes nesvítil, ptáci tu nebyli a ani jindy tak dotěrný hmyz neobtěžoval.
Z temné díry ve skále vyšla s námahou postava v černém. Muž byl vysoký, šlachovité postavy, s širokým hrudníkem a rameny. Táhl za ocas zdechlinu. Byl to rudohnědě zbarvený netvor, ještěr podobný krokodýlu avšak o šesti nohách, obrovských rudých očích a s tlamou plnou dozadu obrácených tesáků. Šupiny na hřbetě byly velké jako pěst a dosahovaly tvrdosti křemene. Muž neměl žádný zdroj světla a přesto na vlhké, různými větvičkami a kameny poseté půdě našlapoval jistě a překvapivě tiše. Nešlo samozřejmě o to, aby jej někdo neslyšel neboť zvuk sunoucí se zdechliny prozrazoval na několik desítek metrů. Našlapoval opatrně spíše ze zvyku než za nějakým přesným účelem. Našlapoval tak, jak ho to naučili. Ušel asi čtvrt míle lesem, stále stejným, pravidelným krokem, jen lehce se sklánějíce pod nízkými větvemi. Zastavil se na menší mýtince, položil ještěří ocas na zem a chvíli oddechoval. Droga už vyprchala a on  začínal pozvolna cítit únavu. V tu chvíli mrak na obloze udělal místo svitu měsíce a na mýtince bylo ihned lépe vidět. Jílec meče nad jeho pravým ramenem se matně zaleskl. Alespoň pro normálního člověka by bylo lépe vidět. Ještěrobijec si toho zdánlivě ani nevšiml. Když světlo dopadlo na jeho tvář, odhalilo obličej plný rudých vředů. Pod černými vlasy zazářily svou nepřirozenou barvou žlutozelené oči se svislými zornicemi. Ďábelský vzhled dokresloval krátký havraní plnovous. Po několika vteřinách postavu opět zahalil neproniknutelný oblak tmy. Slabě, skoro neslyšně zahvízdala. Z temné hradby lesa se do ticha ozvalo zafrkání a potom zvuk pravidelných kroků koně. Za okamžik již hnědý hřebec stál vedle svého pána. Muž si vzal ze sedla smotané lano a důkladně s ním přivázal ještěrovi pazoury k tělu. Poté mršinu na zvíře jedním pohybem naložil, vážila hodně přes sto kilo, ale kůň se ani nehnul. Byl pochválen jakýmsi slovem zašeptaným do ucha. Pak ho vzal pán za ohlávku. Hřebec poslušně vykročil.

***

 Světlá místnost, psací stůl s brkem a kalamářem, několik křesel s koženými potahy. Na podlaze zelený nevkusný koberec, skříně s papíry, police se soškami a různými tretkami, na bílých zdech lovecké trofeje. Za stolem podsaditý starší muž, soudě podle postavy dobře živený. Zaklínač odepnul pouzdro s mečem aby se mohl opřít a přijal nabízené křeslo. Jílec meče zůstal ležet na klíně.
"Takže kolik že to bylo?" předstíral tlouštík sklerózu a zpod skřipce zíral do nějakých papírů jakoby tam něco hledal. Muž v černém poznal, že z papírů nic nečte a studuje je úplně zbytečně.
"Když dovolíte, provedu vám znovu vyúčtování pane de Lamperaux. Tři sta novigradských korun za ještěrovu hlavu, padesát za vyčištění hradních sklepení, a odpovídající díl odměny za zbavení Crousimské cesty lapků. Uznávám, že z té mi náleží pouze polovina neboť tu druhou si vysloužil ctihodný rytíř Garrom Maupassant. Celkem tedy čtyři sta dvacet dva a půl novigradské koruny ani o halíř více."
Knížecí účetní a pokladní správce Tourloan de Lamperaux zvedl konečně hlavu a pohlédl přes stůl. "Ale já jsem slyšel…" v půli věty se zarazil a začal, teď už účelně, přehrabovat papíry na stole.
Zaklínač zvedl ruce před sebe a spojil je bříšky napnutých prstů. Lehce se usmál neboť už věděl, co bude následovat. "Ano?"
Tlouštík nalezl konečně hledanou zprávu. Přiblížil si ji až těsně k nosu a zblízka zabrejlil: "Že jste prodal ocas z netvora trpaslické restauraci Hordyn & syn na náměstí Bludných rytířů, drápy magické gildě v ulici Maršála Hautlepixe a hřbetní kůži cechu ševců na Dagobertově nábřeží. Podle mých informací, jste těmito transakcemi získal…"
"Předpokládám," vpadl mu zaklínač klidným hlasem do řeči, "že vévoda de Roustillio není tak neomalený aby najímal špehy na kontrolování cizích obchodů svobodných občanů, se kterými nemá nic společného." Poslední dvě slova byla řečena velmi důrazně. Účetní na okamžik znatelně zbledl, ale rychle se ovládl.
"Samozřejmě že ne," uvědomil si svou chybu. "Tyto informace jsem náhodou musel někde zaslechnout, ani nevím jestli jsou pravdivé. A i kdyby, nic mi do toho není a panu vévodovi koneckonců jakbysmet. Navrhuji abychom vám okamžitě vyplatili odměnu a dále se již k problému nevraceli."
"S potěšením vaši nabídku přijímám." Muž v černém se teď již znatelně usmíval.

***

 "Cha. Nemůžu říct, že bych to nečekal." sir Maupassant, rytíř ve městě známý jako osobní strážce vévody de Roustillio odložil džbán s pivem, ze kterého si notně přihýbal. Levou rukou si otřel ústa a rozmazal si tak pěnu po plnovousu. "Starej je známej jako pěkná držgrešle a lakomec…"
Seděli se zaklínačem v hospodě U Okaté elfky. Byl to jeden z nejdražších lokálů ve Feirentenu, hlavním městě stejnojmenného knížectví. Název bohužel příliš neodpovídal. Jak si pomyslel zaklínač při pohledu na hostinskou valící ze sklepa vlastními silami sud, lepší by bylo U Hubaté babky.
"Jako když vydědil vlastního syna. Lidi si měli myslet že to bylo kvůli tomu průseru s tou vílou, ale my, co ho známe, stejně víme, že si chce ty prachy vzít s sebou i do hrobu," pokračoval rytíř.
"S vílou?" podivil se černovlasý poďobaný zaklínač.
"No jo, jako obvykle nějací zlí jazykové tenkrát donesli, že prý mladý vévodův syn Joustin běhá do lesa a obcuje tam s vílami. Vévoda ho nechal sledovat a když je našli nahé v křoví, dívku upálili a syna nechal ctihodný vévoda Dagobert II. de Roustillio vyhnat s prokletím z paláce.Vůbec nikoho nenapadlo, že by to, co ona říká mohla být pravda. Tvrdila, že je dcera jednoho místního kováře. Když ho přivedli, zapřel ji. Ale on, ona a všichni kolem věděli, že to je pravda. Nechtěl mít ostudu. Tak ji nechal zabít." Rytíř se odmlčel aby se znovu napil. Zaklínač udělal to samé, ale ani se na rytíře nepodíval. Dál sledoval dřevěnou desku stolu potřísněnou pivem, s mastnými kruhy od talířů a špinavou prachem z cest mnoha poutníků kteří u ní v minulosti seděli. Maupassant si znovu otřel pusu a pokračoval. "Stejně svině neutekla porážce. Asi za měsíc ho našli u něj v kovárně s podříznutým hrdlem. Hubu měl zacpanou aby nemoh' řvát a na zádech měl rozžhaveným pohrabáčem vyvedenou pěknou kresbičku, ale asi se moc cukal, protože nebylo prý poznat o co šlo."
Zaklínač tázavě pohlédl na rytíře: "Joustin?"
"Nejspíš," odvětil voják. "Aspoň lidi si to myslí. Zřejmě se pomstil."
"Ty!" hrubý hlas se rozlehl hospodou. Hosté ztichli. Zaklínač, který seděl zády do místnosti, cítil na zátylku pohledy přítomných. Po hlase poznal Werfa Launcelise, osobního vévodova lovčího.
"To je Launcelis," řekl Garrom zbytečně a pohlédl ustaraně přes stůl na svého černě oděného přítele. "Teď přijdou potíže. Ještě pořád jste to spolu nevyřešili?"
"Ještě pořád." Zaklínač vůbec nezměnil pozici. Ani se neohlédl. Vypadal, že příchod lovce vůbec nezaregistroval. Vévodův lovčí nebyl pouze lovčí. Lovil také lidi a dělal pro vévodu různé špinavé práce. Neměl zaklínače rád za to, že mu konkuroval, bral méně peněz a odváděl práce rychleji.
"Vstaň a braň se, ty svině vědmácká!" ve vévodově lovčím vřelo.
Žádný pohyb. Oslovený se stále díval přímo před sebe na rytíře.
"Slyšels proměněnče? Vezmi si zbraň a pojď se mnou změřit síly!" Podle zvuku hlasu postoupil Launcelis blíže. Jeho zlá nálada narůstala. Vzápětí byl slyšet zvuk taseného meče. Jinak seděla hospoda v absolutní tichosti. Všichni sledovali jak se rozepře dál vyvine.
"Nerozumíš normální řeči? Možná porozumíš tomuhle!" vzteky rudý Werf Launcelis přistoupil zboku ke stolu, u kterého seděli. Svým mečem smetl zaklínačův korbel černovlasému do klína. Odtud nádoba spadla na zem, avšak nerozbila se. Hostinská otevřela hubu, nadechla se, ale zase ji zavřela.
"Nechováš se zrovna rytířsky Launcelisi," vstoupil do ticha zvučný Maupassantův hlas. Launcelis obrátil zraky i meč na rytíře.
"Ty se do toho kurva nepleť nebo skončím i s tebou. A ty vědmáku," obrátil se zpátky, ve vzteku mu při řeči od úst odletovaly sliny, "tebe zvu na souboj. Vezmi si kurva ten svůj vědmáckej meč a braň se, nebo přísahám, že tě podříznu jako podsvinče hned."
Zaklínač se konečně pohnul. Poprvé od chvíle kdy Werf vstoupil do dveří. Otočil hlavu a upřel na něj bezvýrazný pohled svých žlutozelených očí. Zřítelnice se stáhly do úzkých čárek. Lovčí čekal. Po pěti vteřinách černovlasý opět zaujal svou dřívější polohu. "Vstávej doprdele!" zařval Launcelis a holínkou tvrdě kopnul zaklínače do stehna.
Čeho je moc toho je příliš.
Když se začal zaklínač narovnávat, lovčí ustoupil do středu místnosti kde nebyly stoly. Hostinská vidouc k čemu se schyluje znovu otevřela tlustou hubu. Když zaklínač došel doprostřed místnosti, zase ji zavřela a s vytřeštěnýma očima sledovala, co se bude dít. Černě oděný muž stál bokem ke svému vyzyvateli a vůbec mu nevěnoval pozornost. Z pochvy na zádech vytáhl těžký, ale perfektně vyvážený meč, očištěný od krve a naolejovaný dnes ráno. Asi pět minut si jej prohlížel, pak různě natáčel proti světlu a nakonec kontroloval ostří prstem. Celou tu dobu neřekl jediné slovo. Launcelisova netrpělivost vzrůstala. "Tak dělej. Až s tebou skončím, stejně tvůj meč bude můj."
"Flux!" vykřikl někdo.
"Ano, flux! My chceme vidět flux!" osmělili se někteří další.
Lovčí se pološíleně zachechtal. "Tak co vědmáku? Líbí se ti flux? Uvidíme, kdo z nás je rychlejší. Nebo se snad bojíš?"
Místo odpovědi zaklínač se stále stejným výrazem ve tváři zaujal polohu pro souboj typu flux. Sklonil meč k zemi a čekal. Vévodův lovčí se postavil v předepsaných třech metrech od zaklínače do střehu. "Hej ty, rytíři," zahalekal na Maupassanta. "Odpočítej to. Do tří a pak tleskni."
Rytíř s bledou tváří zvedl ruce před sebe. Zrychleně dýchal a potil se.
"Jedna," řekl.
V hospodě by bylo slyšet spadnout i pověstný špendlík.
Všichni zatajili dech a atmosféra notně zhoustla.
"Dva,"
Zaklínač stále se stejným výrazem sledoval šílené Werfovy oči. Ten mu pohled s úšklebkem oplácel. Černovlasý muž s mečem si povšiml dvou kapek potu na čele pod hustými světle hnědými kadeřemi svého soka. Znal pravidla fluxu. Seznámil se s nimi tady.
"Tři."
Jeden ze soků zaútočí, ten druhý musí útok vykrýt a pokud to stihne, může okamžitě provést vlastní výpad. Ale pouze jeden. Nejsou povoleny žádné klamné seky ani bodání. Jde pouze o rychlost.
Rytířovy dlaně dopadly.
Launcelis byl přesně takový, jaký si zaklínač myslel, že bude. Zaútočil okamžitě po tlesknutí neuvěřitelnou rychlostí, nacvičenou dlouhými hodinami tréninku. Byl skutečně rychlý, rychlejší než všichni ostatní vévodovi rytíři. Pro necvičené měšťany musel být jeho pohyb skoro nepostřehnutelný. Útok byl silný, drtivý a bleskový. Ale na zaklínače stále příliš pomalý.
Hostincem projel zvuk jak se meče srazily ostřími. Launcelisova zbraň odskočila a on sám byl energií útoku odražen a vychýlen mírně doprava. Zaklínač ihned zaútočil, tak, aby se lovčí nestihl krýt. Ostří prořízlo vzduch necelé dva centimetry od hnědé hlavy.
Vzápětí Launcelis odskočil. Lidé v hospodě skoro nepostřehli co se stalo. Jenom slyšeli náraz a viděli, že sokové nejsou zraněni. Zaklínač se otočil, zasunul meč zpět do pochvy na zádech a posadil se. Výraz v jeho tváři se vůbec nezměnil. Werf se opět rozchechtal. "Tys mě minul! Minuls mě! Bez těch svých drog ani pořádně nevidíš co?"
Zaklínač se s ledovým klidem napil piva. Už zase bez hnutí pozoroval Maupassanta před sebou. Ten se koupal v potu.
"Další kolo. Tentokrát tě zabiju vědmáku!" rozkřikl se lovčí.
"Nechal tě na živu schválně ty blázne." pronesl tichým, vyrovnaným hlasem Maupassant. Tím však Launcelise ještě více rozzuřil.
"Další kolo fluxu. Pojď!" zakřičel muž s hnědými dlouhými vlasy. Čelo měl zpocené. Zaklínač ho ignoroval. Dával všem najevo, že pro něj souboj skončil nerozhodně. Lovčí však přiložil černovlasému ostří meče ke krku. 
"Řekl jsem pojď."
Zaklínač odsunul rukou čepel a znovu vstal. Teď už bez kontroly zbraně, postavil se se skloněným mečem opět doprostřed sálu. Launcelis stál ve střehu předpisové tři metry před ním. Podíval se opět na Maupassanta.
"Jedna," pronesl rytíř a znovu se začal potit. Někde zamňoukala kočka.
"Dva," mezi lidmi zašumělo. Hostinská upustila na zem hadr. 
"Tři."
Rytířovy dlaně dopadly.
Launcelis rudý vztekem a vzrušením se znovu vrhl do útoku. Zaklínač postřehl, že výpad už nebyl tak přesný jako prve. Místností prolétl zvuk, jak se meče srazily ostřími. Náhle se od soků cosi vzneslo a proplachtilo vzduchem až ke dveřím.
Cestou to několik lidí zkropilo krví.
Byla to Launcelisova hlava.
Zaklínač náhle stál za útočníkovým tělem a bez hnutí brvy ve tváři schovával meč.
Nikdo v hospodě se ani nepohnul. Vypadalo to, že se bojí i nadechnout. Černě oděný, černovlasý zaklínač se zvláštními rudými vřídky na obličeji a nepřirozenýma zelenožlutýma očima přistoupil k pultu. Hostinská ho sledovala skelným pohledem. Položil před ni deset mincí.
"Za ten nepořádek," omluvil se a odešel.

***

 "Zaklínači?" Oslovený poďobaný vysoký hrdina právě upevňoval sedlo na koně. Teď se otočil.
"Ano?" Před ním, u vchodu do stájí, stál asi padesátiletý šedovlasý muž, v modré kazajce a jezdeckých kalhotách. U pasu mu visel dlouhý elfí meč. Vysoké holínky prozrazovaly, že nebude chudý. Byl trochu menší než zaklínač, ale vůbec ne tlustý, jak by se čekalo od muže jeho věku a postavení. Zřejmě často jezdí na koni, pomyslel si černovlasý.
"Jsem Brennar Sferzzo. Vlastním malou tvrz nedaleko. Viděl jsem tě v hospodě. Vypadáš dobře." Zaklínač se vrátil k upevňování sedla.
"O co ti jde?" zeptal se přes rameno.
"Taky jsem slyšel, že jsi prodával mrtvého draka nebo co."
"Byl to křovožrout. Skoro nikoho neohrožoval. Jenom jednou někomu ukousl nohu a oni se ho báli. A zaplatili." Zaklínač připnul přezku pod hřebcovým břichem a narovnal si třmeny.
"A tys toho netvora sám zabil?" zeptal se Brennar Sferzzo obdivně.
"Ne, pošel na trudovinu… Kam tohle vede?" Zeptal se trochu podrážděně zaklínač a obrátil se opět na šlechtice.
"K obchodu samozřejmě." opáčil cizinec aniž by nějak dal najevo, že by si všiml zaklínačovy ironie.
"Aha. Co je problém?"
"Někdo chodí v lesích po okolí a zabíjí moje lidi. Myslím, že je to elf."
"V tom nejedu."
"Myslel jsem, že za peníze bys jel v čemkoli."
"Nezabíjím normální lidi. Jenom nestvůry." Zaklínač vysedl na koně.
"Dobrá. Nebudu ti platit za zabíjení. Najmu si tě na ochranu. Pokud to bude elf, nemusíš ho zabíjet. Pokud to bude něco jiného, rád ti zaplatím, když mě toho zbavíš."
"To by šlo. Uhni."
Šlechtic poodstoupil stranou. Zaklínač sklonil hlavu a projel dveřmi ven ze stáje. Sferzzo ho následoval a venku si také vysedl na svého koně. Dojel zaklínače, který na něj nečekal.
"Takže pojedeš?"
"Jsem drahej." Černý jezdec sledoval cestu před sebou.
"Bude stačit třicet Novigradských korun za den?"
"Bude. Plus výdaje na cestu tam."
"Samozřejmě. A ještě něco."
"Mhm?"
"Jak se jmenuješ?"
"Říkej mi Coen."

***

 Sešli se v deset hodin večer téhož dne, aby se rozloučili.
"Je škoda že musíš vypadnout, Coene."
"Jo. Ale nešlo to jinak."
"Vím." Garrom Maupassant se ošil. "Kam teď pojedeš?"
"Mám nějakou zakázku v tvrzi nedaleko odtud. A pak nevím. Budu hledat práci a snažit se nějak přežít. Možná se vrátím. Až se vévoda uklidní. Až se na Launcelise zapomene. A to hned tak nebude."
"Nejspíš se tedy již neuvidíme. Starý Henselt shání lidi. Mám povolávací rozkaz do Kaedwenské Šedé. Nilfgaard napadl Temerii, konkrétně její lenní království Brugge a Verden. Ohrožuje Lyrii a Rivii. Obsadil Cintru. Tohle bude dlouhá a těžká válka. Takže jedině v armádě nebo v bitvě. Doufám že na stejné straně."
Černovlasý pohlédl na rytíře zpříma. "Na to zapomeň. Nikdy neválčím. Za prvé je to proti naší neutralitě a tedy i kodexu. Za druhé, velké bitvy jsou příliš i na mě. Vážím si svého života. Proto bych nikdy do armády nevstoupil."
"Ani kdyby vlast zavolala? Možná se přece potkáme," oponoval trochu pateticky voják, s nadějí v hlase.
"To se neboj. Tohle ti můžu odpřísáhnout. Coen se nikdy žádné bitvy nezúčastní… Protože není hlupák."
"Pak tedy sbohem. Šťastnou cestu, třeba se uvidíme jindy."
"Třeba. Sbohem příteli."
Za minutu již zvuk kopyt vzdalujícího se koně utichl v uličkách. "Dávej na sebe pozor zaklínači. Je mnoho těch, kteří ti jdou po krku." Zašeptal sir Garrom Maupassant tak tiše, že to mohl slyšet jen on sám a netopýr visící na okapu jednoho z domů v ulici. Obrátil koně a zvolna se vracel do paláce.

***

 Pevnost byla malá, avšak velmi dobře chráněná vysokými hradbami a strategicky rozmístěnými střílnami ve zdech i ve věži. Zřejmě se konstrukcí stavitel snažil vykompenzovat takticko obrannou ztrátu, která byla způsobena umístěním budovy na naprosto nevhodném místě poblíž lesa v přírodní sníženině. Hned za zadní zdí se modral malý rybníček napájený říčkou Meteou. Očividně nebyla tvrz postavena jako opěrný bod, ale spíše jako obytné sídlo. Toho všeho si zaklínač povšiml ještě než dojel k dřevěným vratům. Museli jej vidět již z dálky, protože nečekali až se začne dožadovat vstupu, nýbrž deset metrů před ním vrata několik zbrojnošů otevřelo a když byl uvnitř, zase je přibouchli. Přistoupil k němu seržant v modré uniformě a zlatou hvězdou na prsou.
"Vítej pane. Jsi Coen, zaklínač?"
Černovlasý přikývl. Velmi pomalu a jen zlehka. "Chci mluvit se sirem Brennarem."
"Pan Sferzzo o vás již ví a očekává vás. Nejprve nám však dovolte postarat se o vašeho koně. Dále nám přikázal abychom vás nejprve uvedli do vašeho pokoje a dali vám jíst a pít," strážný se odmlčel, "pokud samozřejmě nemáte nic proti tomuto plánu."
"Dělej jak ti pán přikázal," odvětil suše Coen, ale ve skrytu duše byl rád, že se nejprve nají.
O dvě hodiny později již klepal na dveře šlechticovy pracovny.
"Jen dále."
"Jsem tu, jak jsi po mně chtěl, pane," vstoupil zaklínač do útulně zařízené malé místnosti se stolem, několika židlemi, psací deskou a sirem Brennarem Sferzzem uvnitř. Nebylo poznat zda uctivost v hlase je hraná nebo myšlena upřímně.
"Ano, jistě." pán pevnosti stál zády k zaklínači a vyhlížel ven oknem. Přímo na rybník s řekou. Po chvíli mlčení se posadil za psací stůl. Pokynul zaklínači ať také přijme místo.
"Postojím."
Sferzzo pokrčil rameny. "Věc se má takto. Při mých loveckých výpravách do okolních lesů, nás pronásleduje kdosi, kdo mě zřejmě nemá příliš v oblibě. Je to postava zahalená tajemstvím, avšak velmi nebezpečná. Nejprve se neznámý spokojil s tím, že mě a mé družině odháněl zvěřinu a zajišťoval nám tak smůlu při honitbě. Dále několikrát ukradl již zastřelenou vysokou dříve, než jsme k ní stihli dojet. Tehdy jsme si stačili povšimnout, že je to kdosi oblečený do elfí tuniky a pláště s vlasy zahalenými čapkou. Vše v barvě zelené. Proto se domnívám, že jde skutečně o zbojného elfa, možná nilfgaardského záškodníka či špeha. I když nevím, co by zde, na mém poklidném panství chtěl získat za informace…"
Coen stál klidně a mlčel. To by mě také zajímalo, napadlo ho.
Šlechtic pokračoval. "Nebo proč by se tak ledabyle ukazoval. Dále mě napadlo, že se jedná o jednoho z lesních skřítků, jenomže následující incident mou domněnku vyvrátil."
Zaklínač udiveně povytáhl obočí.
Sir Brennar Sferzzo se nadechl. "Jeden z mých dobrých mužů a přátel, jménem Leland Edewer se trochu opozdil při honu. Když jsme si povšimli, že už nadále neuzavírá naši skupinu, vrátili jsme se. Našli jsme jej za pomoci našich psů. Byl nalezen v ostružiníku, propíchnutý jako špíz. Skoro dvoumetrovou větví…"
"Žádné psy jsem na dvoře neviděl," konstatoval zaklínač neutrálně.
"Samozřejmě. Před dvěma týdny nám je někdo otrávil. Není těžké hádat kdo. Ale důležité je, že nic takového lesní skřítkové nedělají. Netráví psy, nepropichují lidi. Nějakou vylomeninu, to ano. Ale tohle vypadá na práci člověka. Nebo elfa."
"Dost se vyznáš," řekl černovlasý. Na prostého šlechtice, dodal v duchu. Měl silný pocit, že je mu něco tajeno. Jenom nevěděl, jestli to je něco, co mu šlechtic zamlčel nebo o tom sám neví. Nějaká skutečnost mu unikla… Prober se, odkdy sázíš na neurčité pocity? Napomenul sám sebe.
"Čili předpokládám, že jde o člena Scoia'tael. Sprostého záškodníka…"
"Hlouposti," pronesl Coen klidně. Když si povšiml Brennarova pohledu, pokračoval. "Elfí komanda jsou dobře organizovaná a útočí v tlupách. Kdyby ses stal cílem nějaké jejich záškodnické akce, už bys tu neseděl. Válel by ses nejspíše někde v příkopu a žraly by tě krysy. Scoia'tael nikdy nepodnikají nic sólo. Navíc v Kaedwenu moc často vidět nejsou."
"Dobře, kdo je to tedy?" zeptal se šlechtic trochu příkře.
Černovlasý nahlas vydechl. "Nevím. Je to všechno, cos mi chtěl říct?"
Rytíř Sferzzo si otřel zpocené čelo hřbetem ruky a uklidnil se. "Ne. Je tu ještě jedna důležitá událost, díky níž jsem jel pro tebe, pane zaklínači. Jsi moje poslední možnost, doposud jsem se snažil vzniklou situaci vyřešit sám, ale nechápej to jako…"
"Já vím," prohlásil Coen klidně, mnohem tišeji než šlechtic. "Nikdy by ses nesnížil k tomu, najmout zaklínače, prašivého proměněnce, špinavého vědmáka, kdybys neměl opravdu v kalhotách. Netrap se tím. Jsem už zvyklý. Takže, co se stalo?"
"Opravdu jsem to nemyslel jako…"
"Netrap se tím," zopakoval zaklínač pomalu a zřetelně, jakoby mu před tím Sferzzo nerozuměl, "co se stalo?"
"Jednou v noci mě probudil poplach vyvolaný velitelem mých mužů, seržantem Demetriem. Spolu s hrstkou vojáků z noční stráže našli neznámého záškodníka krčit se u mých dveří. Demetrio je silný, boji ošlehaný voják, ale když o noční potyčce později vyprávěl, vzýval bohy a mluvil o rychlém a nelítostném šermíři s mečem. Z noční stráže, která čítala šest mužů, přežil sám. Nezvaného hosta ovšem vyhnali. Když přeskočil hradby a zmizel ve tmě, nikomu se nechtělo ho pronásledovat do lesa. Vojáci se bojí a říkají, že je to démon. V noci držíme dvojnásobné hlídky. Mí muži si nestěžují, v méně než čtyřech by stejně nikam nešli…"
Dlouho nikdo nepromluvil. Brennar trpělivě čekal.
"Popravdě, nevím, co si o tom mám myslet," přiznal Coen měkkým hlasem posléze. "Začnu s tím, že odmítnu tvé ubytování a odejdu spát do lesa. Ať je to co je to, nejprve to bude muset přese mě, když to bude chtít na tebe."
Sferzzo přikývl a Coen pokračoval. "Když se to objeví, budu tam taky a zkusím to zabít. Když ne, zůstanu tolik dní kolik mi zaplatíš a potom odjedu."
"Platí," neváhal šlechtic a postavil na stůl váček chřestící mincemi. "Zde jsou peníze za týden. Pak přijď pro další."

***

 Bylo to druhého dne stráže. Malý oheň vesele praskal a v kotlíku nad ním se pomalu přihřívala polévka. Vysoké stromy v lese příjemně šuměly, jenom ptáci nebyli slyšet, neboť k jedenácté hodině noční již všichni dávno spali ve svých dutinách. Zaklínač ležel opřen zády o strom, s mečem v klíně, v ústech žmoulal stéblo trávy. Naslouchal se zavřenýma očima a přemýšlel. Vzpomínal na dětství, myslel na ostatní zaklínače, na Kaer Morhen, na válku, na všechny své přátele a na to, co se s nimi asi v tom konfliktu stalo a ještě stane. Náhle zpozorněl, neboť jeho mysl zaměstnal nějaký zvuk. Nedal na sobě nic znát, dál žmoulal stéblo trávy jako předtím, jenom víčka od sebe neznatelně oddálil a skrze malé štěrbiny pozoroval okolní křoví před sebou. Napínal uši. Pak to uslyšel znovu. Zvuk, který ho prve zarazil. Zvuk, který se v nočním lese normálně nevyskytoval. Jemné zašustění tkaniny. Přicházelo zleva.
Teď, když rozeznal směr a zaměřil se na něj, rozpoznal i další šelesty vydávané vetřelcem. Posunování větviček pod botami, které předtím mohlo vyluzovat jakékoliv zvíře. Stopař byl zkušený, žádná nepraskla. Mírně přerývaný pomalý dech. Zaklínač jakoby ledabyle vyplivl stéblo trávy. Dobrý pozorovatel by si povšiml, že pravá ruka na jílci meče se neznatelně zachvěla když stiskla zbraň pevněji.
Pak Coen vyskočil.
V letu přeletěl kotoulem ohniště a pohybem ruky s mečem srazil kotlík s polévkou do ohně. Tábořiště se se zasyčením ponořilo do tmy.
Když Coen dopadl, přikrčil se právě včas k zemi. Zadrnčení tětivy. Na místě kde stál, jen o loket výš, se do stromu zabodl s hlasitým ťuknutím šíp.
Pak se vetřelec narovnal a začal unikat. Coen se bez váhání vrhl za ním drtíce mezi zuby kletbu adresovanou především sobě. Za to, že se nechal zaskočit, by ho Vesemir nepokáral. Bylo by to horší.
Útočník byl rychlonohý, na začátku nasadil obdivuhodné tempo, ale bohužel asi po třiceti metrech zakopl o kořen vzrostlého dubu. Natáhl se tváří na zem, samostříl mu vypadl z dlaní dva metry před něj do křoví. Dříve než stihl cokoliv udělat, udeřil zaklínač.
Do hlavy.
Naplocho.

***

 "No, prober se."
Mladý, asi dvacetiletý muž s blonďatou hlavou a modrýma očima ležel vedle již znovu zapáleného ohniště. Ruce i nohy měl pevně svázány, zápěstí za zády. Na pěkném obličeji se mu přes čelo táhnul šrám od zaklínačova meče. Z úst mu tekla krev. Namáhavě otevřel krví podlité oči.
Černě oděný muž opět seděl tam, kde před tím. V ústech už zase žmoulal stéblo trávy. Chlapec nepoznal, jestli je to to vyplivnuté, nebo nějaké jiné.
"Kdo jsi." Podle intonace nešlo poznat, že jde o otázku. Zaklínač ani neotočil hlavu, místo toho mechanickými pohyby utíral meč.
"No mluv. Nechtěj mě nasrat ještě víc. Přišel jsem kvůli tobě o dobrou večeři." hlas černovlasého muže zněl chladně jako ostří meče. Chlapec se podivil jaká přirovnání ho napadají a mimoděk se roztřásl.
"Říkají mi Fane," vypravil ze sebe s námahou a syknul, když ho hlava tím úsilím znovu rozbolela. Přivřel oči.
"Hlavně neusínej. To můžeš potom. Co jsi tu dělal?" Zaklínač věděl, že chytil nesprávného. Ten chlapec měl na sobě vesnickou halenu a hnědou kazajku. Rozhodně nevypadal ani jako elf ani jako démon. Chvíli trvalo, než chycený odpověděl.
"Táboříme… tábořím…" opravil se rychle, ale Coen mu již skočil do řeči.
"Asi to s tím spánkem budeš muset ještě odložit, hochu.  Nejprve mě odvedeš za svými přáteli. Ale bez vylomenin…"
"Já jsem tu sám." snažil se ještě chlapec zachránit situaci.

Cestou se Coen dozvěděl, že ve skupině jsou tři. Zloději. Jak jinak.
Když vstoupili do jejich tábořiště, dva starší muži překvapeně vzhlédli. Měli nehezké vesnické obličeje. Oběma mohlo být něco přes třicet. S plnovousy, tvrdými pohledy, nenávistí v očích. Zaklínač zavrtěl hlavou nad jejich 
neopatrností. Mohl na ně zaútočit ze zálohy.
Strkal před sebou svázaného Fanea. V rukou lapků se zjevily meče. Ihned vstali.
Zaklínač je nenechal promluvit. "Slyšel jsem, že máte v úmyslu okrást pána nedaleké tvrze. Jistého Brennara Sferzza…"
"Kdo jsi?" vskočil mu rychle do řeči jeden z mužů. Stál po pravé ruce svého kumpána, oba v bojovém střehu.
Zaklínač si toho zdánlivě nevšímal. Choval se úplně přirozeně. "Nepodstatné." zchladil je. Pro důraz svých slov mávnul mečem místo ruky.
"Jsem v nájmu právě u pana Sferzza. Mám pro něj udělat službu. Nebojte se. Vůbec mě vy ani vaše zájmy nezajímají. Okrádejte si koho chcete. Když ne mě," dodal a sklonil meč.
Zloději se na sebe podívali a poté sklonili své zbraně také. Zřejmě se uklidnili.
"Posaď se cizinče. Toho zmetka ještě nerozvazuj. Zaslouží si to, když se nechal chytit."
Tři muži usedli k ohni, čtvrtý si neobratně kleknul. S rukama za zády a  roubíkem v ústech, který mu Coen před chvílí nasadil, aby nemohl kumpány varovat, se po nich ublíženě rozhlížel a vraštil čelo.
"Co tedy od nás chceš?"
"Informace, samozřejmě." Zaklínač v úsměvu odhalil zuby. Chtěl vzbudit důvěru. Zabít je může vždycky.
"Jakého druhu?"
"Předně, proč jdete loupit do opevněné tvrze nižší šlechty. Tolik peněz tam zase mít nemůže, aby se vám vyplatilo riskovat střet s ozbrojenými vojáky…"
Bandité vypadali překvapeně. Takovou otázku zřejmě nečekali. Druhý lupič, ten, který prve nemluvil se ošil. Zřejmě přemýšlel, jestli má tajemství vyzradit. Krátce pohlédl na svého druha a pak zpět na zaklínače.
"Víme, co ostatní nevědí. Brennar Sferzzo není pouze šlechtic. Je to tajný mág. Na svém hrádku podniká různé černokněžnické tenhlen… jo kejkle a rejdy. A skrývá tam velké bohatství." Zloděj vykulil na Coena oči, aby zdůraznil, že mu právě prozradil něco tuze tajného.
Ten se pouze neznatelně pousmál. Kdyby byl Sferzzo skutečně mág, dávno by to zaklínač poznal. I bez vlčího medailónu.
"Ale jestli se nás pokusíš předběhnout…" pokračoval pohůnek a sevřel v pravé ruce meč. Levou udělal kolem svého krku výmluvné gesto.
"Pomalu. Rozumím," snažil se je opět uklidnit černovlasý bojovník. "Kdo vám o tom tajemství řekl?"
Nastala dlouhá pauza.
"Dobře kamaráde," začal náhle výhružným tónem první lapka. "Sedíš tu sám proti dvěma a máš na nás otázky jako bychom byli u výslechu.. Abych ti řekl pravdu, přestává mě to bavit. Nevím, kde jsi vzal tu odvahu sem prostě jen tak přijít, ale měl bys odtud pelášit až by se ti za patama kouřilo a modlit se, abychom tě nechali běžet."
Zaklínačovy rysy ztvrdly. Chtěl z nich ještě před smrtí získat nějaké informace. Asi to nepůjde.
"Na takové řeči nejsem zvyklý, sprostý chmatáku. Okamžitě se omluv a možná ti hlava vydrží do rána na krku." Coen vstal a odstoupil od ohně.
Také oba bandité vstali a začali se smát na celé kolo, zřejmě jim ta představa připadla směšná. Přitom však stále obezřetně pozorovali zaklínače. Fane sledoval všechny tři a už zase se třásl. Vstát by mu trvalo dlouho, tak se alespoň plazil rychle pryč z jejich dosahu.
"Prej mi vydrží na krku, ha ha ha…" řehtal se první zloděj. Druhý nezůstával pozadu, opíral se o svého druha s rudým obličejem. Také zaklínač se začal smát a předstíral, že ztratil ostražitost. Třicet sekund trval výbuch smíchu tří mužů. Za tu dobu se Fane odplazil do bezpečné vzdálenosti a vystrašenýma očima sledoval bojovníky. Za tu dobu se také oba bandité nenápadně přisunuli blíž k černě oděné postavě s mečem na zádech. Za tu dobu si toho Coen všiml. Smál se a čekal.
Ostří prvního z lapků vylétlo nečekaně prudce se zvukem útočícího hada. Kovové třesknutí a odskočilo. Energie zaklínač využil při následné piruetě a tak se vyhnul šavli druhého lupiče. Zloději nepostřehli kdy muž meč vytáhnul, ale netrápili se tím a vrhli se znovu do útoku. Meč zavířil, když je Coen přeskočil kotoulem ve vzduchu. Dopadl na zem a otočil se na ně. Po čepeli jeho meče stékal pramínek krve. Bandité se na sebe udiveně podívali. Nevěděli o žádném zranění. Náhle se obličej toho vpravo rozzářil v náhlém poznání. Ten výraz mu vydržel až do smrti. Spadl čelem na zem k nohám svého přítele. Byl to ten, kterého si zaklínač označoval jako prvního. Ten se kterým nejdříve mluvil. Šikmo přes záda se mu táhla dlouhá řezná rána. Coen si byl jist, že trefil alespoň jednu ledvinu a naseknul páteř.
"Svině," vyplivl druhý bandita a opět zaútočil. Zaklínač kolem něj prosvištěl jako šíp. Meče znovu třeskly a vylétly jiskry. Oba sokové se k sobě obrátili. Coen provedl klamný výpad a bandita se otočil aby se mu vyhnul. Odkryl si tak levou stranu. Vzápětí se ozval zvuk jaký lze obvykle slyšet na jatkách. Rychlé seknutí a pak zabublání. Zaklínač se otočkou dostal dál od zraněného, aby nebyl zašpiněn krví, kdyby přesekl větší tepnu a tekutina začala vystřikovat.
Druhý bandita stál ještě pořád na nohou. Udiveně s otevřenou pusou se podíval na svůj rozseknutý bok skoro až k páteři a na spoustu krve, kterou skrápěl tábořiště. Pak zvedl zrak na zaklínače. Ten sledoval, jak se zlodějovy oči postupně stávají prázdnými zornicemi.
"Nestůj tak blbě."
Konečně mrtvola spadla na zem. Meč zařinčel o kameny naskládané kolem ohně. Fane tlumeně zakňoural. Zaklínač se na něj otočil a všiml si, jak se chlapcovo čelo orosilo. Přistoupil k němu a vytáhl mu z úst roubík.
"Neboj se. Tebe nechci zabít. Vstaň a utíkej. Ale rychle. Dokud můžeš."
Fane se nenechal dlouho pobízet. Za okamžik z něj zbyl pouze rychle se vzdalující zvuk běžících nohou a rozhoupané větvičky stromů. Zaklínač zavrtěl hlavou. Koho v tom lese nepotkáš. Vytáhnul z brašny jednoho mrtvého hadr a olej, sedl si a začal čistit zbraň. Čím dříve po boji to uděláš, tím to jde lépe a zabere to méně času.
Náhle se, ze směru kudy chlapec utekl, ozval nelidský výkřik ve své polovině náhle utlumený. Jeho ozvěna se ještě jednou vrátila. Coen vyskočil na nohy, hadr mu spadl na zem a lahvička s olejem se roztříštila v ohništi. Oheň zaplál do výšky zaklínačových očí. Ale ten si toho nevšímal. Vyběhl za nejmladším zlodějem.
Mladý chlapec byl skutečně rychlý. Nemohlo to být déle než tři minuty od chvíle, kdy utekl a zaklínač ho našel až kilometr od tábořiště. Po celém těle měl mnoho řezných ran, různobarevný obsah jeho trupu smrděl všude kolem, kam až dostříknul.
Zaklínač tasil zbraň a prohledal okolí, avšak nikoho nenašel. Ale dovtípil se. Hledal toho, kdo to provedl. A nevěděl, jestli, až ho najde, bude na něj stačit. Pohlédl opět na chlapce. Na smrtí ztuhlé tváři se zračilo bezmezné překvapení.

 ***

 "Co by tu chtěli ukrást?" podivil se šlechtic.
"Řekli mi, že jim někdo namluvil že jsi velmi bohatý, pane," zaklínač se díval na rytíře Sferzza zpříma, pronikavým pohledem, snažíce se zachytit v jeho tváři cokoliv zvláštního. Buď byl sir Brennar velmi dobrý lhář, nebo skutečně mluvil pravdu.
"Tak o tom nic nevím," zažertoval šlechtic s úsměvem. "Nu, přejděme k důležitějším věcem. Našel jsi toho záškodníka?"
Nějak moc rychle od toho odbíhá, uvědomil si zaklínač, ale možná si to namlouvám. Rozhodl se ho vyzkoušet znovu.
"Taky jim prý kdosi řekl, že jsi tajný mág."
Sotva neznatelné trhnutí v pravém koutku, o půl vteřiny delší zaváhání. "To je pro mě taky novinka… No, nejspíše si z nich někdo udělal dobrý den. Ptal jsem se na záškodníka." Šlechtic se opět ovládl a hlas zněl přirozeně a nenuceně jako obvykle.
Zaklínač poznal, že Brennar Sferzzo lže. Mág nebyl, to by Coen věděl okamžitě. Ale v něčem mu lhal. Takže ten pocit že se mu něco zamlčuje nebyl nesprávný.
"Záškodníka? Ne. Zatím. Ale pokud neodešel, jistě se už brzy ukáže."
"Dobrá. Na konci týdne si přijď pro odměnu. Pokud ho dostaneš, dostav se dřív. A teď mě omluv prosím. Mám práci."

Zaklínač opustil místnost tiše a pružně jako kočka. Spíš tygr. Napadlo Sferzza. Vstal a zamknul dveře. Pak přešel k malé knihovně a postupně vyskládal několik svazků na stůl. V zadní stěně police, za malou dřevěnou destičkou byla uschována malá páčka. Šlechtic ji přepnul do opačné polohy. Ozvalo se cvaknutí skrytého mechanismu. Pán tvrze pak přešel k jedinému svícnu zapuštěnému ve zdi místnosti a zatlačil na stěnu pod ním. Bez jakéhokoliv odporu nebo prozrazujícího zvuku se kamenný blok odsunul. Muž si vzal ze svého psacího stolu tříramenný svícen a zapálil jej. Pak vstoupil do tajné místnosti. Byla malá s rozličným vybavením, kterého si však Sferzzo teď nevšímal. Mířil přímo k malému stolku, posadil se na židli a svícen na něj postavil. Uprostřed sekretáře stála skleněná koule. Několikrát ji pohladil a pak chvíli čekal než bylo navázáno spojení. Křišťál se rozzářil nepřirozeným světlem. Zjevila se v něm tvář.
"Mám špatné zprávy. Došlo k úniku informací." šlechtic šeptal, i když nevěděl proč. Zřejmě to způsobil respekt.
Tvář dostala ustaraný škleb. Její majitel pohnul hlavou, takže nebyla uprostřed koule a část jí zmizela nebo se na okraji legračně roztáhla. Přesto bylo pořád poznat o koho jde. V magických kruzích byl velmi dobře znám. Jmenoval se Artaud Terranova.

***

 Zaklínač seděl v lese. Oheň vesele praskal a v kotlíku se opět ohřívala polévka. Mezi rty si hrál s kusem stébla. Rozhlížel se do tmy, naslouchal, občas zvedl hlavu a bavil se poznáváním souhvězdí. Nejjasněji svítilo Oko. Chvíli si jej prohlížel a potom začal vzpomínat, kolikrát musí nanést vzdálenost mezi dvěma nejbližšími hvězdami směrem k zenitu aby našel Džbán.
Coen udělal další chybu. Už zase nedával pozor. Nepoučil se poprvé. Vesemir by se za něj styděl…
Chtěl najít Džbán a našel Sedm Koz. Zakroutil hlavou. Ve své mladické třiadvacetileté nerozvážnosti ani nezkontroloval pohledem a sluchem okolí a jal se hledat hvězdu znázorňující hrdlo džbánu, která z celého souhvězdí obvykle svítila nejjasněji.
Nepostřehl takřka neslyšný zvuk našlapujících nohou.
Výborně. Má ho. A někde nad ním by měl být Drak. Jen aby byl vidět přes vrcholky stromů.
Nezaslechl otření elfího pláště o trnitý keř. Zjevnou stopařovu chybu.
Drak určitě vidět nebude, a když, tak jedině konec ocasu…
Periferním viděním zahlédl stín ve křoví na poslední chvíli. Rychle se odvalil bokem a za strom, stihnul se ještě natáhnout po meči.
Dlouho bylo ticho, jenom odněkud zahoukala sova.
"Vylez elfe. Vím, kde jsi."
Žádná odpověď.
"Nezkoušej to na mě, viděl jsem tě," snažil se udržet hlas klidný.
Zaklínač toužebně pohlédl na svou brašnu ležící asi pět metrů od něj. Nutně ji potřeboval. Všechny zaklínačské lektvary jsou právě v ní… Jestli má kuš…
Coen vyskočil jako pardál a dopadl do kotoulu, kterým se dostal těsně před tornu. Cizinec kuš neměl, místo svištění šípu uslyšel zaklínač zvuk šustící látky. Otočil hlavu a uviděl jak se na něj z křoví vyřítila postava v zeleném elfím krycím plášti a s dlouhým mečem. Tváře si nestihnul všimnout, vlasy měl dotyčný pod čapkou barvy jarního listí. Když byl elf od Coena přibližně na půl metru vzdálen, černá postava udělala kotrmelec útočníkovi v ústrety. Podrazit mu nohy. Napřažený meč udeřil do země těsně za zaklínačovou hlavou. Elf dokázal před překážkou vyskočit. Dopadl na zem zlehka a v okamžení zmizel v křoví. Zaklínač bleskurychle vstal a rozběhl se za ním. Zaklel. Když vyskočil na nohy, povšimnul si, že elf mu opět srazil tyglík s polévkou. Tentokrát se sice do ohně nevylila, ale i tak Coen znovu přišel o jídlo.
S další kletbou se vrhl do houštin.
Zpočátku si myslel, že mu neznámý uprchl, ale pak jej zaslechl vlevo vpředu a se zaklínačskou rychlostí a orientací vyrazil za ním. Následujících pět minut neslyšel nic než sípavé oddechování a šustění pláště, podle kterého se orientoval. Několikrát ho i zahlédl, ale vždycky se mu útočník opět ztratil.
Pak náhle oddechování i zvuk pláště zmizely.
Coen se zastavil a vytasil meč. Dál postupoval pomalu. Kdyby věřil na démony, asi by si myslel, že tenhle mu uniknul nějakým kouzlem. Ale o takových nestvůrách nebyla v zaklínačských knihách na Kaer Morhen ani zmínka. To znamená, že jakkoliv byl rychlý, byl to pouze vycvičený člověk. Zřejmě velmi dobře vycvičený, ale člověk. A jako takový nemohl jen tak zmizet. Čili se krčí někde za stromem. Coen postupoval krok za krokem, jak nejtišeji dovedl. Snažil se uklidnit i dech, což po namáhavém sprintu nebylo jednoduché. S mečem před sebou odhrnoval křoviska a jemně našlapoval na sypkou lesní půdu. Nebylo slyšet nic než šustění podrostu a klidný zaklínačův dech. Opět z něj byl chladný profesionál, lovec hledající kořist. Jeho zelenožluté oči se svislými zornicemi, nyní zeširoka roztaženými, těkavě propátrávaly temnotu hvozdu.
"Vylez elfe. Víš dobře, že budu hledat, dokud tě nenajdu. A pak s tebou budu bojovat, pokud odmítneš, prostě tě zabiju." Vpravo od Coena něco zašustilo a on se bleskově otočil. Nic. Obrátil se zpátky.
"No tak, ukončeme to," pokračoval. "Vylez a budeme bojovat čestně. Snad se mě nebojíš tak, že bys útočil jedině v překvapení? Pojď bojovat. Jeden z nás padne. Tak jako tak se konečně dostanu ven z tohohle hvozdu."
Na levé straně zašustilo kapradí a nízké křoví a ze stínu vyrostl obrys postavy.
"Te ess deireadh, přišel tvůj konec, Dh
'oine," Elfův meč se v měsíčním světle zaleskl. Jeho postava vypadala v plášti skutečně hrozivě. Ladné kontury obličeje zkřivil vztek.
Čepel zaklínačova meče se přesunula tak, aby mířila na elfa.
"Pojď to zkusit." Klidný, pevný hlas. Zlověstně se usmál. Vředy na obličeji se roztáhly.
"Geas!" zasyčel muž v plášti nenávistně. Vrhl se do útoku. Zaklínač kryl, ale síla té rány jej překvapila a vychýlila. Elf bleskově útočil znovu. Coen uskočil a opět se musel krýt. A ještě. A zas. Elfovo ostří kolem svého majitele vířilo v bleskových nepravidelných kruzích. Černovlasý zaklínač ustupoval. Uvědomil si, že té rychlosti a síly, s jakou elf útočí, by nebyl žádný normální příslušník jeho rodu schopen. Úder. Kryt. Znovu úder. Zaklínačovy ruce ze silných ran umdlévaly. Při každém krytu jej bolelo zápěstí. Pak využil krátké chvilky mezi dvěma údery a saltem vzad se od útočníka vzdálil. Jen co dopadl na zem, zaujal opět bojovou pozici. K jeho překvapení však elf dále neútočil.
"Jsi opravdu dobrý, Dh
'oine. Na člověka." zašeptal.
Zaklínač nebyl zadýchaný. K jeho údivu však útočník také ne.
"Ty také. Na ženu. En Beanna."
"Ty!" vykřikla elfka již nahlas, neboť její tajemství bylo odhaleno. Stáhla si z hlavy zelenou čapku. Dlouhý cop zlatých vlasů jí spadl na záda.
"Jak?" zeptala se již klidným hlasem.
"Tak. Někdo se obelhat nedá." Coen byl stále ve střehu. "Kdo jsi?"
"Nechceš-li říci, pak tedy mlč a zemři, murvudd, vrahu!" Žena se znovu vrhla s mečem kupředu.
Coen byl však již připraven. Útok srazil stranou a přešel do pravé piruety. Meče opět zazvonily. Elfka zaútočila,  zaklínač uskočil a paríroval. Pak podnikl z obratu šikmý sek přes hruď. Další jiskra a zařinčení. Další útok, kryt. Meče se srazily v kříži a válečníci se snažili přetlačit. Jejich obličeje, deformované a rudé vzteky a námahou se k sobě přiblížily na několik centimetrů. Zarudlé vředy na Coenově tváři hrozivě vystoupily.
"Ty jsi vatt
'ghern, zaklínač," poznala bojovnice.
"Nemáš šanci." oznámil jí jmenovaný.
Meče opět třeskli a oba odskočili.
"Proč murvudd? Kdo jsi?" zaklínač namáhavě oddechoval.
Elfka, pokud byla unavená, na sobě nedala nic znát. "Říkej mi rhena tearth, královna strachu. Boj se, i ty se dočkáš. Jestli se mnou budeš ještě jednou bojovat, zabiju tě."
"Nejsme lidé. Ani ty, ani já. Přesto spolu kvůli nim bojujeme." Zaklínač troufale sklonil zbraň.
"Riskuješ. Můžu tě zabít. Myslíš, že mě přemluvíš, abych odešla? Ne dokud bude Sferzzo dýchat. A pak ani já nemusím."
"Silná slova. Je v nich mnoho nenávisti. A přesto," zaklínač bodl svůj meč do země. "Myslím, že mě nezabiješ neozbrojeného. Nejsi nestvůra, jsi inteligentní bytost. Já zaklínač. A tak ani já nebudu zabíjet tebe."
"Věříš si, vatt
'ghern."
"Ano."
"A to je chyba."
Zaútočila tak rychle, že bylo obtížné pohyb jen postřehnout. Pak se Coen propadl do tmy.

***

 Když otevřel oči, ležel v nějaké jeskyni. Bolela ho obě zápěstí, která měl spojená za zády tenkým, zařezávajícím se provazem. Obrátil hlavu. Ucítil ostré bodnutí v krčních obratlích. Budou naražené. Opodál seděla elfka u ohniště. Zaklínač si všiml, že k jeho černému plášti cosi přišívá. Pohlédla na něj a poznala, že se již probral.
"Jsi statečný muž, vatt
'ghern. Ale příliš mladý, příliš naivní a příliš hloupý."
Zaklínač to nekomentoval.
"Ale nechám tě naživu. Když jsi nebojoval, nechoval ses jako zaklínač. Nebudu se chovat jako elf. Proto tě nezabiji. Nechť rozhodne caerme. Poznáš svůj osud."
"Co chceš dělat?" zaklínače stála věta mnoho úsilí. Třeštila mu hlava a okolí se rozpíjelo a utíkalo pryč z jeho pohledu jako splašený kůň. Slyšel tepat svou krev ve spáncích a nasucho bolestivě polykal, aby se zbavil šumů.
"Zabiji Sferzza, toho lidského hada. Jste všichni stejní vrazi." Elfka odložila šití a pohlédla k zemi. Chvíli mlčela. Když promluvila znovu, sršela z jejího hlasu mnohem větší nenávist a vztek než prve. Její tvář ozářená ohněm vypadala přízračně.
"To on mě stvořil. On a jeho kumpán kouzelník. Ten prokletý čaroděj mě chytil. Doma, v lese. Pak si jen pamatuji Sferzza a jeho hroznou laboratoř. Železný stůl s řetězy, u něhož jsem byla bez šatů přivázána několik dní. Pamatuji si jenom zimu. A strašnou bolest, když mě napichoval těmi jehlami. Některé byly dlouhé jako dlaň s nataženými prsty. Když mi odřezával
'přebytečné' kusy kůže a masa… A smrt pořád nikde. Zubatá se vždycky někde toulá, když je nejvíce potřeba…" Hlas se jí zlomil. A zaklínač viděl, že má oči plné slz. Náhle pocítil strašný vztek na toho, kdo mohl tak strašně ublížit této malé elfí holčičce, příliš slabé, než aby se mohla bránit, příliš nezkušené a naivní, chycené v sítích lidského zla tohoto světa. Jakoby chtěla vyvrátit jeho myšlenky, znovu zvedla hlavu, popotáhla a vysmrkala se do rukávu. Očistila si oči.
"Bolelo to. Ale udělal ze mě někoho jiného. Silnou bytost, stvořenou pro zabíjení. Silnou dost, aby dokázala uprchnout. A taky dost, aby ho dokázala zabít." Poslední slova skoro vykřikla.
Zaklínač zavřel oči. Sváděla ho temnota a zapomnění. Svádělo ho sladké bezvědomí. Silou vůle se snažil zůstat při sobě. "Pomsta nic. neřeší," zkusil.
"Nerozumíš tomu. Nevíš jak moc pomsta pomůže." odpověděla elfka aniž by se na něj podívala. Hlas měla chladný a vyrovnaný. Jako skutečný stroj. Opět začala šít.
A zaklínač opět ztratil vědomí.

 ***

 Z lesa vyjela postava v černém plášti s kápí na hlavě. Zaklínač se vracel. Hiram Hess, desátník stojící na hradbách signalizoval k otevření brány. Desátník Ordell jej přišel přivítat. Jezdec si ho však skoro nevšiml. Odevzdal mu koně a nechal na něm i brašny. To bylo zvláštní. Zaklínač si vždycky bral svá zavazadla s sebou. Navíc měl stále na hlavě kápi, takže mu nebylo vidět do obličeje. A desátník by přísahal, že ten poďobaný muž dříve kápi na plášti neměl.
Beze slova a spěchajíce vyběhl zaklínač schody do tvrze.
Desátník jen zakroutil hlavou a šel ustájit koně.
Uvnitř se osoba v černém zaklínačově plášti dobře vyznala. Několikrát tu v noci byla, ale nikdy se ještě nedostala tak daleko, jak se může dostat dnes. Důstojně kráčela chodbami a zdravila vojáky pokynutím ruky. Neomylně mířila přímo do Sferzzovy pracovny. Tam, za tajnou zdí se nacházela také jeho strašná laboratoř. Ta bude také zničena.
Přistoupila k těžkým dubovým dveřím. Zdvihla ruku, aby zaklepala.
"Dále Coene," ozvalo se zevnitř.
Zarazilo ji to, ale rozhodla se to ignorovat. Otevřela dveře a vstoupila. Místnost byla jako obvykle malá a zšeřená, s knihami v policích a trofejemi na zdech. Za stolem stál Sferzzo. Nenáviděný mučitel. Díval se do stolu. Teď zvedl hlavu. Ani zaklínače nepustil ke slovu.
"Jak jsi rychlý, tak jsi hloupý. Rozvazuji s tebou pracovní poměr. Žádné další peníze nedostaneš. Okamžitě odejdi a nevracej se."
Elfka si stáhla kapuci. Objevil se proud zlatých vlasů a spanilá tvář. Zlostný výraz modrých očí. Blýskající se bílé zuby bez špičáků. Ušlechtile špičaté uši. V ruce meč.
"Nechci tvoje peníze. Chci jenom tvou duši!" zvolala žena a hlas se jí třásl zlobou.
Sferzzovy oči se rozšířily úlekem, pak se rychle ovládl a začal se smát. Smál se stále víc a víc. Pak náhle jakoby na pokyn přestal. Svraštil obočí a jeho tvář dostala nenávistný výraz.
"No vida, čekáme vlka a dostaví se kočička," řekl. "Dost legrace. Zahoď meč a možná tě necháme naživu." Elfka se otočila. Za dveřmi stál seržant Demetrio se samostřílem v rukou. Když se obrátila zpět, také Sferzzo měl stejnou zbraň.
"Konečně ses nám vrátila. Konečně jsi poznala kam a komu skutečně náležíš. Jen co dostaneme tebe, postaráme se ještě o toho zaklínače. Jestli je ještě na živu, když máš jeho hadry."
"Ten zaklínač, kterého jsi najal, abys mě dostal, je mrtev. Zemřel na následky mých ran dnes ráno v bezvědomí. Byl slabý a pomalý. Jako ty. A ty také zemřeš." Elfka prskala nenávistí.
"Mám dojem, že jsme tě právě dostali." Usmál se a zacílil.
"Možná mě dostanete, ale tebe ještě zabiju," prohlásila bojovnice a nadhodila si meč v rukou.
"Neřekl bych," zašklebil se Sferzzo a vystřelil.
Šíp zůstal trčet z jejího stehna. Zapotácela se, ale zůstala stát. Kost nebyla přeražena. Vzápětí jí druhý šíp zezadu proletěl kolenem. Meč zařinčel na podlaze. Ona se svalila vedle a vyla jako poraněná lvice. Pak její nářek přešel v plynulý šepot. Něco ve starší mluvě.
"Opět ji máme. Řeknu to Terranovovi," usmál se Sferzzo a páčkou otevřel tajnou chodbu. "Svlékni ji a připrav na stůl. Musíme ještě něco udělat s tou poslušností," zle se ušklíbl. Když vstoupil do tajné místnosti, opět ozářil celý interiér. Vypadalo to jako zatuchlá kobka, ve které dlouho nikdo neuklízel. Stůl byl hnědý krví, močí a výkaly obětí. Nesnesitelně to páchlo. Vždycky potom musel větrat i ve své kanceláři celý den.
Aktivoval kouli. Chtěl přehlušit výkřiky strachu z vedlejší místnosti.
"Co se děje?" Hlas kouzelníka byl zkreslený přenosem, tvář unavená, jakoby se právě probudil.
"Dobré zprávy," ze Sferzzovy tváře stále nezmizel úsměv. "Problém s únikem informací byl vyřešen. Zaklínač zemřel dnes ráno. Zabil ho náš voják. Navíc se nám sám vrátil a byl neutralizován. Malá zranění jsou přijatelná, vzhledem k jeho konstituci. Právě ji připravujeme. Budeme ještě muset upravit míru její poslušnosti."
Sir Brennar Sferzzo byl tak nadšený výsledky své práce, že ani nezaslechl zvláštní zvuky z pracovny. Neuvědomil si, že křik dívky ustal.
"Dobrá práce. Bude nutné provést lobotomii. Sám přijedu, abych se jí zúčastnil. Můžete mě očekávat do tří týdnů. Zatím nějak zlomte její odpor. Jakýmikoli prostředky."
"A pokud budou výsledky přijatelné?" Sferzzův hlas se chvěl očekáváním.
"Pokud se projekt podaří a subjekt splní zkoušky, dodám další elfy a začneme se sériovou výrobou vojáků," čaroděj, pokud byl stejně vzrušený jako Sir Brennar, na sobě nedal nic znát. Hlas mu zněl klidně. Možná to bylo zkreslením přenosu.
"A potom?" Sferzzovy oči svítily. Představoval si už, jak potáhne do boje jako velitel neporazitelné armády. Bude dobíjet a loupit… Nepostřehl našlapování, tiché a jemné jako kočičí. Byl ke vchodu obrácen zády, nemohl tedy vidět, jak se matně leskne ostrá čepel meče. 
"Pak bude jednoduché vyhrát jakoukoli válku. Ty a já, budeme nejmocnější. Budeš král, to ti slibuji. Jestli ne císař."
Sferzzo zavřel oči a vztáhl ruce ke stropu. "Ano!" vykřikl a zalykavě se rozesmál. Nevšiml si kouzelníkova varovného výkřiku. Poslední věc, kterou slyšel, byl tichý svist čepeli ostré tak, že krájela vzduch. Jeho hlava se od těla oddělila skoro okamžitě a prolétla místností až na železný stůl s řetězy.

Kouzelník viděl, jak se mu do zorného pole koule dostala tvář s černými vlasy a plnovousem. Pleť byla plná nezahojených rudých boláků. Zelenožluté nepřirozené oči svítily zlostí. Sferzzovo torzo se sesulo ze židle na zem. Kouzelník byl tak překvapen, že ho ani nenapadlo zrušit kouzlo spojení koulí. Zaklínač se nahnul až k mágovu obrazu.
"Teď vím, jak vypadáš. Jsem zaklínač a zabíjím nestvůry. Zkrouhnout svini jako ty pro mě bude ta největší pocta. Pamatuju si tvůj obličej magickej zkurvenče. Nezapomeň na to."
Vzápětí se mág chytil za hlavu, když jím projela vlna intenzívní bolesti, která doprovázela zničení druhé spojené křišťálové koule. Spadnul ze židle a zatínal zuby v křečích. Když bolest ustoupila, roztřeseně se postavil. To co cítil, nebyl strach. To by si čaroděj nikdy nepřiznal. Spíše obava, řekl si pro sebe.

 Coen stál nad skleněnými střepy na zemi. Přemýšlel jak se odtud dostat. Když se probral, elfka byla pryč a on měl přeřezaná pouta. Jeho koně si vzala ona. Ale on neběžel celou tu cestu do tvrze jenom kvůli zvířeti. Rozhodl se změnit svůj Caerme. Osud. Vojáci se ho nepokoušeli zadržet. Když zjistili, že uvnitř je útočník, chtěli mu dokonce pomoci. Neměl moc času na vysvětlování, ale když některým zbrojnošům stručně nastínil, kdo je jejich pán, zůstali po jeho odchodu trochu pobledlí… Prohlédl si vybavení místnosti: Kromě železného stolu a dřevěného stolku se židlí stála u stěny polička s různými nádobami. Vedle železné konstrukce byl malý kovový stojánek s chromovými nástroji. Většina z nich končila špičkou nebo ostřím. V rohu místnosti se válely nějaké tkaniny. Pohled mu padl na skleněný kahan.
Zaklínač chvíli přemýšlel, pak přešel k polici a začal studovat nápisy na lahvičkách.

Elfka ležela na zemi v pracovně a vedle ní smrděla mrtvola Demetria. Avšak ona to nevnímala. Z posledních sil si vytrhla šíp ze stehna. Stříkající krev zastavila, když do rány strčila dva prsty a okolí přikryla dlaní. Bolestný šok zaplašil bezvědomí, které se zvolna plížilo k její mysli. Věděla, že jestli ztratí vědomí, nejspíše ho už nikdy nenabude. Prostřelené koleno nesnesitelně pálilo. Neuvědomovala si, proč je Demetrio mrtev. Co se mu stalo? Mimovolně začala šeptat modlitby k bohům lesa. Ve starší mluvě.
Náhle se nad ní zjevil zaklínač s pokrývkou.

 Našel ji v rohu mučírny. Až na pár skvrn od krve, byla poměrně čistá. Utrhl z ní několik pruhů látky a zaškrtil zraněné končetiny. Elfka cosi šeptala. Naklonil k ní ucho.
"Já nevidím les. Zaklínači. Já chci vidět les. Kde je můj les? Já chci vidět les…les… Caene aenye deithae… Mocné ohnivé plameny… Spalují me woede, můj les…"
Coen ji starostlivě zabalil do pokrývky a zvedl. Zdálo se mu, že neváží skoro nic.Byla lehčí než vzduch. Otevřel dveře pracovny a vyšel na chodbu. Byla plná zbrojnošů s vytaženými meči. Vedl je desátník Ordell, za ním, o hlavu vyšší, stál Hess. Zaklínač s nimi nechtěl bojovat. Oddychl si, když zjistil, že ani nebude muset. Hradba vojáků se před nimi rozestoupila. Nikdo neřekl ani slovo, všichni jen ustupovali z cesty zaklínači, který nesl polomrtvou a zkrvavenou rhenu tearth. Královnu strachu. Z pokrývky crčela rudá tekutina. Malý potůček značkoval cestu, kterou Coen elfku vynesl ven. Vojáci šli za ním, beze slova mu přivedli koně. Naložil na něj své zavazadlo. Jemně, zdánlivě beze spěchu. Doufal, že bude žít, dokud ji nedoveze mezi stromy. Pomalu zamířil k hlavní bráně. Jakoby zázrakem se před ním otevřela. Vojáci jej vypustili ven. Než odešel, obrátil se na ně. Pohlédl na Ordella.
"Rychle opusťte tvrz. Všichni. Máte-li rádi své životy," pak se otočil a vydal se směrem k lesu. Muži nemeškali. Když byl v půli cesty k nejbližším stromům, vyjel na svém koni z pevnosti poslední voják. Když se dostal do stínů nejbližších tisů, jasanů a jilmů, vzduchem otřásla exploze. Ani se neotočil. Hlavní věž se roztrhla a posypala okolí budovy kamennou smrtí. Věděl co se stalo. Oheň dohořel.
Krokem, držíce koně za uzdu, vstoupil do hvozdu. Ještě jednou se podíval na zkrvavený balíček naložený na hřebce.
Musím najít vhodné tiché místo s měkkou půdou. Pomyslel si.

 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373