Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Úděl některých
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Úděl některých
Viktor Teichman 

Lambert seděl na skále. Ruce zkřížené na prsou, hleděl nepřítomně někam dolů, do srázu pod sebou. Slunce zapadalo, šeřilo se a začal jemně vát slabý, leč studený vítr. Čechral Lambertovi jeho dlouhé, šedé vlasy, takže si je musel každých pár minut nepřítomným pohybem ruky odhrnout z čela. Síla zvyku; ačkoliv nyní by se zaklínač případnému útoku zřejmě vůbec neměl chuť a sílu bránit, ty pohyby ruky byly rutinní, zautomatizované, mechanické. Lambert neměl čelenku, která by vlasy držela tak, aby mu nepřekážely. Lambert neměl svou čelenku.
Triss Ranuncul byla mrtvá – a přesto žila. Nebo...Triss byla naživu, a přesto nebyla? Obojí bylo pravdou. Ne, nezemřela – alespoň co bylo zaklínači známo. Odešla od něho před třemi lety. Odešli od sebe. Vlastně...odešel Lambert od ní. Zřejmě ji miloval; svým způsobem. Nedokázal ale snést její povahu. Její vrtochy. Její rozmary, přání, obavy, slabosti, nálady, změny, emoce...neboť zaklínač je neměl. Žádný ze zaklínačů je nikdy neměl. A nikdy jim nerozuměli. Všichni jen tuší, fabulují, a jsou těmi všemi vlastnostmi přímo magicky – a většinou též tragicky – přitahováni...protože strašně, strašně hluboko, je mají...jenom příliš hluboko.
„Ten, kdo to dělal, svou práci zpackal, Yen.“
Vztah s dívkou, který právě skončil, Lamberta trápil. Jeho oči už toho viděly příliš, aby plakaly, jen se pomalu tvořila další vráska. Jeho mozek toho již v životě pojal mnoho na to, aby tu situaci neznal, nedovedl vyhodnotit a zorientovat se v ní, relativně nejefektivnějším způsobem. Jeho srdce...
Jeho srdce bylo ze své podstaty plné lásky a porozumění, lidskosti a citu...a bylo strašlivě zdeformováno ve svých snech malého chlapce, bylo brutálně okleštěno, potom roztaveno v peci a násilím, za hrozných bolestí, znovu zkuto v jiné srdce...úplně jiné.
To nebyl zaklínačský výcvik, co jej, bastarda, změnilo. Zaklínačský výcvik jen z jedince, odsouzeného k neštěstí a k záhubě, vytvořil jedince, odsouzeného k neštěstí a k záhubě, prospěšného ještě v čase svého života jiným. 
Ale láska, porozumění, lidskost a cit malého chlapce...nezmizely úplně. Ten, kdo to dělal, svou práci zpackal.
Neb nelze úplně vymítit lidskost, jak už jednou jest. A co tehdejší mudrcové nevěděli, bylo, že malé děti, tvárné a poddajné, jsou vlastně jen úžasně adaptivní a odolné.
Začalo drobně mrholit. To zaklínačovo vědomí neregistrovalo; nebylo to důležité. Zaklínačovo nevědomí dál nutilo jeho zrak v pravidelných intervalech propátrávat okolí a sluch provádět ekvivalentní činnost; v jeho vědomí nyní ale nebyl důvod pro tyto činnosti a tak o nich nevěděl.

*

Vzlyk. Lambert se zhluboka nadechl. Věděl, co přijde. Obrátila k němu své krásné, namalované, hnědé oči. Lambert zatnul zuby.
„Šmejde..“
Promnul si rukou čelo. Skřípal zubama tak, že to až muselo být i slyšet. Dasha stála přímo před ním, prudce se nadechovala mezi vzlyky. Nebrečela; zdálo se že bude, ale to nebyl její styl. Co na ní Lamberta nejvíc přitahovalo, bylo, že nikdy nevěděl, kdy ho políbí, a kdy zabije; ale...stále ne tak jako Triss. Ne tolik.
„Proč
s mi to nikdy neřek?! Hajzle!“ vykřikla Dasha. „myslíš že bych to nepřežila a tak si ve mě udržoval iluzi?! Krmil’s mě?!“
„No, upřímně, jak tě teď vidim...“ pomyslel si jen Lambert. Nahlas ale neřekl nic. Nebyl rád. Nějak jej najednou napadalo, že Dashe asi na něm záleží. Hleděl na ni se smutkem v očích.
„To snad neni pravda! Ty tvoje řeči...jak sem mohla bejt taková kráva! Já ti to baštila...a ty tvoje oči!“ Dasha se mezi výkřiky sesunula na lůžko v pokoji, kde se nacházeli. Lambert se křivě usmíval. Nasucho polkl.
„No..řekni sakra aspoň něco ty hajzle,“ vypravila ze sebe už potichu Dasha. Skryla tvář do dlaní. 
Mlčel. Měl ji rád. Měl ji hodně rád. Měl ji pouze rád.

*

Lambert zvedl hlavu. Seděl na skále, hleděl nepřítomně do srázu dole.
„Už je skoro tma,“ došlo mu, „a ve tmě vylézají...“ 
Zaklínač zprudka vyskočil na nohy, po kratším zaváhání uchopil meč, odložený stranou, a přehodil si jej opět přes záda. „Nemá cenu se nechat zbytečně zabít,“ nabyl opět mozek vrchu nad srdcem, tak, jak byl tento tvor naučený. Začal čile sešplhávat po deštěm kluzkém skalisku dolů ke Smiřce, kterou přivázal v lese pod skálou. V obličeji byl zcela bledý.

*

Smiřka. Smiřka byla stále k dispozici; i když to vlastně nebyla ta samá Smiřka, neboť Lambert, jako většina zaklínačů, měnil koně poměrně často. A jako většina zaklínačů, měl pro ně jedno univerzální jméno. Ale i když to byla stále jiná Smiřka, bylo na ní spolehnutí. Byla věrná, vždy po ruce...Lambert si nikdy neuvědomil, co pro něj Smiřka ve skutečnosti znamená a co mu symbolizuje. Upíral se k Triss, protože...tu neměl.

*

Vzal první zakázku, kterou mu po návratu z lesa v městečku nabídli. Shodou okolností se jednalo o velkého vidlonoha, hnědého, tedy toho nejnebezpečnějšího. Úkol byl náročný, a nebezpečný. Lambert byl rád. 
Lambert měl hrozný vztek a potřeboval ho vybít.
Legenda praví, že „...zaklínač, který vyjel z lesa, nebyl zaklínač, který do něho vjel. Přijel s křídově bílou tváří, bez jediné mimické aktivity v obličeji, prázdný pohled v očích upřený mimo náš svět...“ a „...starostu Kroula, který mu úkol zadával, při pohledu na něho sebrala mrtvice a věc musel vyřídit jeho zástupce, hromotluk Debrons, který se při jednání třásl jak osika a když se poté dopotácel do hospody, kde čekali významní měšťané zda zaklínač úkol přijme, nebyl schopen jim nic vypovědět ani si pivo poručit, poněvadž hrůzou oněměl...“ a „...peníze mu nechali přichystané v „Ouřadovně,“ a jen z úkrytu sledovali, jak když se zaklínač po dvou dnech vrátil, jen se pro sebe zašklebil, položil hlavu vidlonoha, sebral hotovost a krvácejíc z hrudi odjel, aby jej už v městečku k úlevě místních nikdy nikdo nespatřil...“

*

Za kopyty Smiřky se zvedal prach. Lambert neutíkal, nespěchal příliš, ale krvácel a i když si hojně polil ránu lektvarem, věděl, že lépe mu bude v péči medika. Věděl též, že medika ochotného jej ošetřit najde až v příštím městečku...bude-li mít štěstí.
Souboj jej uspokojil. Lambert dal do něho celou svou nenávist, celý svůj strach a hněv, všechno své opovržení sebou i světem; zdálo se, že vidlonoh, který patřil mezi netvory nejstarší, dlouhožijící a nejnenávistnější, kteří si svou zlobu shromažďovali po staletí, též. 
Lambert jí měl víc.

*

„Už tehdy na Kaer Morhen jsem to měl poznat!“ v duchu řval Lambert. Úskok, zavířit v piruetě, spodní sek a obrat. „A já se jí tehdy vysmíval. Sakra!“
Vidlonoh si možná prožíval něco podobného, protože zaklínačův medailon sebou trhal diagonálně zleva doprava – detekoval extrémně silné magické emoce. Lambertovi pojednou přišlo Vidlonoha líto; asi na dvě vteřiny s ním pocítil jakousi kolegialitu. Možná, že vidlonoh taktéž, protože se oba na ty dvě vteřiny zastavili, a jakoby nejistě vyčkávali. Byly to historické dvě vteřiny...a jediné, kdy si tyto dvě nepřátelské entity vzájemně porozuměly.
Jenže jeden byl nepřítelem druhého. 
V jiné době, na jiném místě, za jiných podmínek...by si možná tyto dvě duše rády sedly u piva, a mlčky spolu sdílely svá trápení, možná ne až tak odlišná.
Jenže dnes, tady, za těchto okolností, musely bojovat.
Lambert, zcela proti zvyku a doporučení všech zaklínačů, zařval. Nahlas. S řevem se vrhl kupředu, sekal hlava nehlava, využíval všech svých převah a snažil se eliminovat své nedostatky. Zuřil. Ničil.
I vidlonoh, řečený v transkripci z jeho jazyka zhruba Ssskh, zuřil. Studeně zasyčel a, v rozporu se zvyky svého rodu, se vrhl na hnusného člověka bez rozmyslu, bil hlava nehlava... 
Rána. Po vteřinách – víc to nebylo – vzájemných smrtelných útoků a úhybů těm útokům se oba tvororvé srazili; Lambert nestačil uskočit kotoulem, jen bodl, Ssskh se nestačil sklonit, jen kousl. Obě těla se srazila. Obě těla vypjala síly.
Lambert, ač to zní neuvěřitelně, jí měl víc.
„Tam, když se přišla podívat poprvé na Ciri, tam sem si to ještě neuvědomoval. Jen sem se jí posmíval, provokoval sem jí když sem jí řikal jenom příjmením...ješitnost je kletá zkáza, jak řikával starej Vesemir...já vůl!“ napadlo v té chvíli, ač to také zní neuvěřitelně, Lamberta. Krev se mu navalila do hlavy, jak se mu do hrudi zakously netvorovy tesáky. Uvolnil prsní svaly, aby zbytečně nevzdoroval energii, kterou stejně nemohl ovládnout.
„Geralt!“ vycedil mezi sevřenými zuby. Neměli se navzájem nijak zvlášť rádi; ne snad profesně, ale osobně. Geralt připadal Lambertovi vždycky hrozně upjatý, suchý, nadutý. Lamberta zase Geralt považoval za protivného, jízlivého chlapa.
„Bílý Vlk,“ dralo se mu z úst, zatímco točil mečem v hrdle vidlonoha, vyhodnotivše ignorování jeho tesáků ve své hrudi jako v dané chvíli nejefektivnější. 
„A Triss...chm,“ zasípěl, „jak mi Geralt nadával, prej: neoslovuj našeho hosta hosta Ranuncul, mockrát tě žádala, abys toho nechal...“ Lambert zkřivil tvář bolestí a změnil směr párání ještěrova krku. „Kdyby tak věděli, oč mě žádala půlrok předtim...Ještě, ještě dělej, rychlejc Lameeeee...“zaklínač si náhle uvědomil že své poslední myšlenky křičí nahlas, a s drcenými žebry v netvorově tlamě mu páře hrdlo...

*

Těžko odhadnout, zda měl tehdy zástupce lidského rodu prostě štěstí, nebo zda je lidská rasa prostě univerzálnější. Zaklínač chtěl zabít a žít, vidlonoh chtěl zabít a žít. Zaklínač zabil a žil, kdežto vidlonoh jen zranil a zemřel; snad někdo zná odpověď na tu otázku, snad ji ani nikdo nezná. Možná je lidí prostě jen příliš mnoho; možná, podle výroku jednoho mnohem, mnohem pozdějšího filosofa, jakéhosi Schopenhauera, za to skutečně může lidský gen, který osvobozuje slast z područí rozmnožování a činí ji řízenou, záměrnou a samoúčelnou...možná měl člověk jen štěstí. Kdoví. Vidlonohovy oči se pojednou zatáhly mléčnou blankou, jeho tělo sebou nezaškubalo, jak se často míní a líčí, ale prostě jen ochablo. Proud krve, stříkající z ještěrova krku zaklínači přímo do obličeje, se k jeho velké radosti obohatil o něco slin a žaludečních šťáv, které mu vytekly přímo do otevřené hrudi, kde zůstaly netvorovy zuby zahryzlé v posmrtné křeči. Lambertovi trvalo celou věčnost, než se mu podařilo ještěrovu tlamu od své hrudi oddělit, aniž si mrtvý vidlonoh vzal s sebou pár žeber. 
„Ješitnost je kletá zkáza,“ slyšel Lambert opět v hlavě Vesemirův suchý, skřípavý hlas, poklekl na kolena, širokým rozmachem odsekl ještěrovi hlavu od těla, polil si hrudník dvěma lektvary, polkl, sledoval překvapeně vír, ve který se propadlo celé jeho okolí a ztratil vědomí. 
Dvě vteřiny poté se skácelo i jeho tělo.

*

Jako tradičně, Lamberta na první pohled jen upoutala.
„Pěkný tělo,“oznámilo mu jeho nevědomí, porovnávající signály přijaté visuálním systémem s uloženými pravzorci, vytvořenými na základě kombinace fylogenetické a ontogenetické zkušenosti.
Páteřní mícha vzápětí vyslala signály, vedoucí k odpovídající reakci v genitální oblasti.
Vědomí vzápětí vyslalo antagonistické signály, které tuto zcela adekvátní a přirozenou reakci eliminovaly, neboť v danou chvíli nebyla využitelná.
Čarodějka možná četla v jeho myšlenkách, neboť se vesele, ale trošku překvapena silou jeho kontrolních mechanismů, usmála. Lambert se také usmál; velice jízlivě a opovržlivě. Jinak to ani neuměl. 
„Zástupce cechu zaklínačského, není-liž pravda,“ konstatovala klidně čarodějka. Měla velice, velice příjemný hlas. 
„Osobně,“ suše odvětil Lambert. „Husa,“ pomyslel si.
Čarodějka se zamračila, aby se vzápětí její tvář roztáhla do šibalského úsměvu, když odvětila:
„Triss Ranuncul, velice mě těší...“
Lambert se usmál, nyní jen v duchu. Přiznal jí bod.
„Jsme tu zřejmě jediní zástupce rozumné rasy,“ pravila čarodějka, „mezi těmito evidentně homo erectus.“ Na chvilku se odmlčela a ještě víc se usmála, hledíc zaklínači přímo do očí. Ten obrátil oči v sloup a povzdechl si.
„A zřejmě oba inkognito, jak vidím,“ dodala. „Na těchto slavnostech je lepší být kmán než pán...člověk nebudí pozornost, že?“ pohodila hlavou v otázce, která Lambertovi definitivně prozradila, že ani její přítomnost zde není náhodná.
„Uvidíme co nabídne,“ v duchu se zašklebil za všech okolností sebejistý, cynický, opovržlivý zaklínač. Chtěl z ní vymáčknout co nejvíc; jako obvykle. Tehdy ještě netušil, že...

*

„Tehdy sem netušil já idiot,“ uvědomil si ve snu, zatímco ležel v mechu, zhroucený vedle mrtvého vidlonoha, nyní už spící. 
„Ale dobrý to bylo, sakra dobrý,“ pousmál se ve snu. „Jesi sou všecky čarodějky takový tak nevim co proti nim všichni z cechu maj,“ Lambertova tvář se ve spánku roztáhla do blaženého výrazu. Sebou si byl tehdy jistý. Byl si sebou vždy jistý...na povrchu.
Věděl, že ji nezklamal. Domníval se, že ji oblouznil. Líbilo se mu, a u zaklínače není snadné vytvořit stav, kdy se mu něco líbí, když se k němu tulila a zcela lidsky, přirozeně, mu vyjadřovala, že jí je jeho přítomnost velmi, velmi příjemná; ne magicky, telepaticky, ale žensky. Zatímco spala, on přemýšlel.
„Zůstanu s ní tak tejden, co by ne. Je dobrá,“ uvažoval tehdy. Jeho noha se mu nyní ve spánku zasunula pod břicho mrtvého vidlonoha, kde bylo tepleji.
Nakonec zůstal patnáct dní. Užíval si, snažil se určitým způsobem, aby si užívala i ona, ale být stále s jedním člověkem bylo svazující...vyčerpávající. Začal se rmoutit, že nemůže o půlnoci vyjít do stáje a jet dál, za dalšími výzvami, někam, kam ho cesta zavane...neříkal jí o tom, nebyl blázen. Ale když ho chtěla brát s sebou, mezi jiné lidi, zašprajcoval se.
„Ne,“ řekl.
Triss se nadechla a pozdvihla obočí. Pak ale jen pokrčila rameny, a šla se převléci. Zaklínače to trochu udivilo, ale když jej políbila a prohlásila, že se vrátí do půlnoci, ať kouká být svěží (hlavně na těle), povzdychl si a šel do stáje projet se po okolí.

*

„Nevadí Lame, sice bych chtěla abys chodil se mnou, ale jestli ne tak ne no. Co na tom? Přijdu, a buď vzhůru.“ Polibek.

*

Jednou šel do stáje, osedla Smiřku, nacpal vak jídlem, a odjel. To bylo patnáctého dne, co u čarodějky zůstával. 
„Dobrý to bylo,“ pomyslel si, zavřel vrata a odjel. Začal přemýšlet, zda se má vydat na jih, kde ohrožoval hrabství obrovský lev, nebo k západu, kde by mohl chránit karavany kupců na cestě.

*

Probudil se zpocený. Okamžitě shledal, že elixíry nedokázaly zcela zastavit krvácení z hrudi. Jistě vyčistily ránu od hniloby z ještěřích zubů, kazajku měl však Lambert zcela nasáklou svojí krví, nyní byla ztvrdlá a nepříjemně páchnoucí. Že nevykrvácel zcela bylo dílem jednak jeho zmutovaného organismu a jednak elixírů. V pořádku ale nebyl. Osedlal Smiřku, naložil do prázdného vaku vidlonohovu hlavu, pracně se vyškrábal do sedla a vydal se na cestu zpět do městečka. Nedaleko.

*

Když se pak sešel s Triss na Kaer Morhen, jen se jí pošklíbal. Byl si sebou, jako vždy, jistý. Vzpomněl si totiž, jak na Triss narazil necelé dva měsíce poté, co ji opustil, a jakou scénu mu v hostinci sehrála. Musel tehdy negentlemansky využít svojí fyzické převahy, aby jej nespálila na škvarek. Ne že by Triss byla přímo v afektu; prostě jej spatřila, něco nepěkného trpaslického na něho zařvala a vypálila blesk. Zaklínač převrátil stůl, který blesk zachytil, jeho uhořelou část popadl a mrštil jí po čarodějce, čímž jí omráčil. Pak ji zvedl, zabránil zděšenému shromáždění v hostinci bosorku lynčovat, zanesl ji do svého pokoje a ošetřil ji. A přivázal ji k lůžku.
A ona jej opět svedla. Neplakala, nekřičela, nezmítala se. Řekla mu pár slov, od srdce, a on jí rozvázal. Vlepila mu takovou facku, že se zaklínači zatočila hlava, a pak rychle a velmi zkušeně sjela rukou mnohem níž, a opět se mu zatočila hlava. 
„Proč ne, je fakt dobrá,“ pomyslel si ještě tehdy.
A pak opět odjel. Tehdy jí to už řekl, neskrýval to. A ona to už věděla, nebránila mu. 
A pak se setkali na Kaer Morhen. Zaklínač pozdě pochopil, že ne ona, ale on se stal obětí. Že Triss vůbec nestojí o jeho přítomnost, že byl on pro ní špásem tak, jak si myslel, že je ona pro něj. A kletá zkáza, ješitnost, začala pomalu, ale jistě pracovat...
Zpočátku plíživě, sám si neuvědomoval, že ji miluje. Jen ji provokoval, když ji oslovoval Ranuncul a zachovával si odměřený distanc, což ona nesnášela. Nevěděl, proč to vlastně dělá; přinášelo mu to ale jakýsi zvrácený pocit radosti.
A tehdy začal definitivně nenávidět Geralta, když mu došlo, že on nebyl prvním zaklínačem, se kterým Triss spala. A nebyl vůbec tím, ke kterému se upínala. Byl tak vycvičen, že by nikdy kvůli osobním důvodům nepodnikl nic negativního proti jinému zaklínači; v duši ale Bílého Vlka silně nenáviděl. Neboť ten, kdo to dělal, svou práci zpackal.

*

Zaklínač v sedle opět usnul. Smiřka byla ale dobře vycvičené zvíře, nesla ho pomalu k městečku, i když spal. Tak se stalo, že Lambert nevnímal, když projel městskou branou, kterou strážci koni s jeho nevábným nákladem ihned otevřely. Nebylo zřjemé, zda za nevábnější považovaly děsivou postavu, zhroucenou na koňském hřbetě, nebo z jutového pytle vyčnívající zkrvavenou tlamu mrtvého vidlonoha. Lambertovi se zrovna zdálo, jak s Triss opět po dalším půlroce čas žil, a zrovna s ní ve snu souložil, když se Smiřka zastavila. Zaklínač sebou trhl a probudil se. Jak se v sedle napřímil, krev z hrudi, poměrně dobře zastavená jeho skrčenou polohou ve spánku, začala opět proudit. Zaklínač se probral definitivně.
„Do hajzlu,“ konstatoval. Pomalu se nadechl, aby zklidnil dech a vyrovnal proudění krve v těle. Ušklíbl se.
„Nu, je čas jít ke starostovi – vlastně k jeho zástupci,“ řekl si pro sebe. Zaregistroval, jak se v ulici, kterou projížděl, zabouchla poslední otevřená okenice. Bylo pravé poledne. Zaklínač v duchu připsal obyvatelům toho domu bod za největší odvahu v tomto městečku.
Když dojel na místo, kde starosta – respektive už jeho zástupce, hromotluk Debrons – úřadoval, nemohl se nikoho dobouchat.
„Do hajzlu,“ konstatoval opět zaklínač. Byl to zřejmě jeho nejoblíbenější výrok, který měl moc osvětlit vše. 
„Všiváci, viděli už hlavu a nechtěj cálovat,“ v Lambertovi se zvedala hladina adrenalinu na nebezpečnou úroveň, „jako obvykle,“ pomyslel si a bez okolků kopl do dveří.
K jeho údivu dveře ale nebyly zamčené, jen zavřené. Zaklínač málem ztratil rovnováhu, když nenarazil na odpor, který očekával. Zabalancoval, chytil se obruby dveří a vstoupil.
Uvnitř skutečně nikdo nebyl. Lambertův zrak však poměrně rychle zachytil do štůsků naskládané tolary na stole v rohu, po zběžném, leč pečlivém přepočtu přesně v hodnotě, na které se domluvili. Jeho sluch v tu chvíli zachytil šelest nad sebou. Lambert napjal sluchové ústrojí do krajnosti, zaměřil pozornost tím směrem a po chvíli vyhodnotil, že Debrons a čtyři nebo pět dalších lidí se ukrývá v místnosti nad ním, odkud jej pravděpodobně škvírami ve stropě pozorují.Zaklínač si ani nic nepomyslel, shrábl peníze, hodil na stůl pytel s vidlonohovou hlavou, otočil se na patě a, držíc se za hruď, odešel.

*

„Já sem slyšela, že s ní pak eště byl. Všechno se mu změnilo. Pronásledoval ji!“ huhlala o nějakých čtyřicet let později stařena Vessna, která tehdy žila s mužem Lechem v ulici, jíž projížděl zaklínač cestou ke starostovi, a bylo to jejich okno, které se zabouchlo jako poslední. „Vim to, byl to taky jenom člověk...“skřípala.
„Huš, nerouhej se! Co je moc to je příliš! O vědmákách jen dobře, potvorách prašivejch,“ hlubokým hlasem pronesl statný kovář. „Nic nám, jak pak co kde s kym jestli,“ vysvětlil srozumitelně. „Jen jak příšeru zabil, o tom vypravuj...“
Stařena se zahleděla na kováře.
„Jak řikám: odjel, nikdy víc se v kraji neukázal. Ale Lech pak, když jel do Temerie za obchodem, ho tam potkal. Na takový se nezapomíná, ty poznáš třeba po sto letech!“ Vessna se odmlčela. Napila se bylinného čaje, tišícího kašel, který jí kdosi z posluchačů ochotně nalil.
„A jak řikám: je to taky jenom člověk. Lech vypravoval, než ho vojna sebrala, že tam několikerát viděl, jak se vědmák s čarodějkou zamilovaně prochází.“
Od stolu vprostřed mačkanice zvolal místní kněz od své sklenice přírodní, pramenité vody: 
„Da, da, ale taky prej ho viděli jak svými nečistými čáry čarodějčiny blesky odráží, kteréžto ho na troud spálit měly, dozajista za jeho kacířskost...“
Stařena se usmála.
„Vždyť,“ zakuckala se, „vždyť řikám: je to jen člověk. Za kacířskost? Čarodějka trestá čarodějnictví? Ó né, to spíš... Domníval se, že je středem světa, ale je v člověku silnější síly nad jeho pýchu a nenávist – a to je láska. Láska, ta si nevybírá; i na toho vědmáka si počíhala.“ Tvář Vessny se zkrabatila do širokého úsměvu a stařecké, zšedlé oči jí zajiskřily. Celá hospoda sedmdesátileté babě s úctou naslouchala. Musela. Všichni museli.
„A,“ hlas Vessny byl pojednou na krátkou chvíli zcela sytý a zvučný, „ten vědmák prý už tak nenáviděl svět...“
„...jako všichni prašiví proměněnci,“ ozvalo se tiše odněkud ze shromáždění.
„...ale poté, co po dva roky, jak nepřekonatelně vypráví náš největší umělec Mistr Marigold, na Jeho zdraví, poté co po dva roky neúspěšně jezdil z místa na místo, chvíli utíkajíc a pak ji opět vyhledávajíc, definitivně zahořkl,“ pokračovala stařena bez reakce na poznámku. „Sama jsem z našeho města nikdy paty nevytáhla,“ její hlas nabyl opět stařeckého tónu, a zdálo se, že je smutnější a skleslejší než obvykle, „ale dobrák Lech, budiž mu země lehká a už se těším až se s ním Tam konečně setkám,“ stařena polkla a slza se jí skutálela po tváři, „dobrák Lech slyšel v Temerii pak že je vědmák k lidem opovržlivý, jízlivější než dříve a zabíjí netvory s potěšením; inu, miloval ale a tomu rozumím.A...vy?“ stařena zvedla prudce hlavu a přímým pohledem přejela celou sešlost.
Někteří klopili zraky, jiní si přejeli rukou přes obličej, pár jich vědoucně a s porozuměním pokývalo hlavou. I stařena pokývala hlavou a stiskla zuby. Alespoň někteří rozuměli.

 

Epilog:

Co ale dozajista nikdo z těch prostých lidí v té době nevěděl, bylo, že Lambert, poté, co skutečně prožil necelé tři roky v nenávisti, v závisti, aniž se mohl od obrazu Triss odpoutat, několikrát ji vyhledal a pobyl s ní, aby opět musel utéci, poté, co počal nenávidět Eskela a porozuměl náhle Geraltovi, odešel zcela v rozporu s přesvědčením zaklínačů do války s Nilfgaardem, aby v ní nalezl smrt. Leč válku přežil a o to více jej zranilo, když se po delší době dozvěděl, že se Triss za Eskela vdala. 
Také nevěděli, že, dlouhověký, s možností přežít řadu generací těchto obyčejných lidí, v době, kdy Vessna v požehnaném věku dvaasedmdesáti let klidně a spokojeně zemřela na lůžku mezi svými dětmi a vnuky, nebyl již Lambert dlouho naživu.
Netušili, že jízlivý, ani mezi svými neoblíbený zaklínač, nosící v srdci nenávist, závist a svým cynismem odpuzující, padl, když se nějaký čas po válce setkal právě s Eskelem, a ochránil jej vlastním tělem před salvou šípů zbytků elfských Scota
’teil
Netušili, že to neudělal ze soucitu, z kolegiality nebo šlechetnosti. Nic takového mezi zaklínači neexistovalo.
V té chvíli, kdy spolu s Eskelem jeli lesní cestou, nemluvíc jako vždy o osobních záležitostech a oba dumající o možnostech obživy, během té jedné vteřiny, kdy Lambert spatřil útočníky o moment dříve než Eskel, Eskel Nenáviděný a Eskel Záviděný, mu ani neprolétlo nic zvláštního hlavou. Udělal to, co mu bylo přirozené. Jenom se prostě v zaklínači probudila lidskost, z hlubin se prodraly sny a pocity malého chlapce, se svými nadějemi, iluzemi a představami o tom, jaký by měl svět být...Lambert si jen uvědomil Triss. Nestačil mu ani nic říct. Skočil před Eskela. Zemřel. 
Protože ten, kdo to dělal, svou práci zpackal...naštěstí.

 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373