Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Vhodný člověk
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Vhodný člověk
Michael Leki Lekovski
 

Gurvu Kaliče náhle probudily nepříjemný kravál. 
   Zvedl hlavu od stolu, na kterém ještě před chvílí sladce spal a zalepenýma očima se snažil zjistit, co že se to v jeho oblíbené hospůdce děje. A že toho nebylo k vidění málo. Několik biřiců, za velikého rámusu,  provádělo něco moc zlého jakémusi chlapíkovi v protějším koutě knajpy.
   Jeden z nich ho právě udeřil prudce břichem do kolena a druhý mu dal strašnou ránu nosem do pěsti…
  Gurva se zmateně rozhlédl hledaje u někoho vysvětlení stávající situace, až jeho zrak padl na zpola vypitou sklenici piva, stojící přímo před ním.
S radostným úsměvem natáhl po ní ruku, zhluboka se napil, hlasitě si říhnul a znova obrátil pozornost na rvačku. Přiznal sám sobě, že se zpočátku mýlil a že bělovlasý, nakrátko ostříhaný chlapík rozhodně není tím, kdo by dostával nakládačku.
   Neznámy totiž právě přišlápl hlavu jednomu z ležících protivníků, druhého vzal po hlavě korbelem piva a prudkým sehnutím se vyhnul obušku třetího útočníka. Gurva s uspokojením zaznamenal, že korbel, použitý k likvidaci biřice, patřil Selpovi od Stromu, jeho neoblíbenému sousedovi, který teď dělal zoufalá gesta a snažil se stěžovat si jakémusi staříkovi stojícímu poblíž.
   Vzápětí se rozrazily dveře a do místnosti vpadlo dalších pět strážců pořádku následovaných bosým  mužíkem v obleku připomínajícím pytel, staženým v pase provázkem. Cizinec odkopl od sebe posledního z biřiců, které doposud krutě mlátil a uskočil stranou, ke stěně. Teď si jej Gurva mohl konečně trochu lépe prohlédnou. Muž měl jako mléko bílé, na krátko ostříhané vlasy,vyčesané do účesu, který připomínal bodliny ježka. Tmavě fialová kazajka z kůže, těsně obepínající urostlou postavu, byla zaprášená prachem cest a černé upnuté kalhoty nevypadaly o moc lépe.Vysoké boty ozdobené stříbrnými ostruhami a rukavice do půlky předloktí vyztuženy plátky z téhož kovu vzápětí vzbudily v Gurvovi hlodavé podezření. Pak spatřil amulet houpající se na krku bělovlasého cizince. Vlčí hlava s vyceněnými tesáky dávala zřetelně najevo, k jakému cechu neznámý patří.
„Vědmák“, vydechl překvapivě Gurva a otočil hlavu k nově příchozím, zvědav, co se bude dít.
   Biřici se pomalu začali rozestupovat kolem zaklínače s píkami napřaženými proti němu. Návštěvníci hospody doposud se víceméně bavící pohledem na to, jak místní posádka dostává nakládačku v pěstním souboji, náhle pochopili vážnost situace. Části se podařilo zmizet dveřmi a okny, ti co zůstali uvnitř se přitiskli ke stěnám hospody a pak byli svědky událostí v tomto městě dosud nevídaných.
„Nejsem tím, za koho mě máte.“ – řekl zaklínač tichým hlasem. „Prosím ustupte a já odtud odejdu. Nechci nikomu ublížit.“
Gurva si matně uvědomil, že ten člověk není po předchozí rvačce vůbec udýchaný. Sklonil zrak na potlučené členy místní posádky sténající na špinavé podlaze, podíval se na pětici snažící se obklíčit cizince, zpátky na zaklínače, na mužíka v pytlovitém obleku a na staříka, který jak se zdálo, nebyl dost rychlý a nestihl zmizet, stojícího za ním. Spočítal si šance všech zúčastněných a celkem rozumně zmizel pod lavicí, na které dosud seděl. Vzápětí slyšel, jak velitel jednotky pevným hlasem odpověděl :
„Odlož svůj meč a další zbraně a dobrovolně se nám vzdej. Budeš spravedlivě souzen za svůj prohřešek.“
„Už jsem vám to jednou řekl. Nejsem ten, za koho mě máte.“
„Tak se vzdej a u soudu se pravda ukáže.“
„Nehodlám být souzen, za něco co jsem neudělal.“
„Takže trváš na tom, abychom tě přinutili silou jít s námi !“
„Ti před vámi to zkoušeli taky…“
„Ale my teď máme s sebou otce Vyrduha. Tvé schopnosti ti nebudou v jeho přítomnosti nic platné a proti pěti nemáš šanci, tak buď rozumný a vzdej se !“
„Ne… to nemohu… prosím, ustupte a já odejdu…“
„Bohužel, vidím, že…“
Krátký jakoby náhodný pohyb ruky…
Smluvený signál podřízeným uprostřed nedokončené věty…
Muži vyrážející proti nepříteli…
Meč tasený nadlidskou rychlostí…
Píka zabodnuta do stěny, kde ještě před okamžikem stál zaklínač…
Svist čepele.
Výkřik velitele udělujícího rozkaz.
Ostří nalézající svůj cíl…
Sten bolesti.
   Gurva, který stihl za tu chvíli naprosto vystřízlivět, se odvážil pootevřít jedno oko.
   Jurwen, syn jeho sestřenice, pyšný na to, že ho vzali k místní gardě, právě klesá na kolena držíc v dlaních vnitřnosti, valící se z rozpáraného břicha. Vzápětí přes něho upadá další biřic, s přeťatým hrdlem.
Mužík v pytlovitém obleku vykřikující podivná slova a mávající rukama…
Zaklínač s mečem vířícím vzduch…
Stařík se sepnutýma rukama a skloněnou hlavou se modlí…
Jeho slova zanikají v hluku boje…
Zaklínač vyrážející proti dalšímu cíli je náhle odražen neviditelnou silou zpět. Naráží zády do stěny… Otřesen se jen tak tak vyhne zásahu píky klesnutím na jedno koleno. V pokleku složí ruce do podivného tvaru a hlava útočníka vybuchne v krvavé kytici. Vědmák se vzápětí kotoulem dostane z dosahu další zbraně a prudkým švihem svého meče utne nohu v koleně veliteli biřiců. Vyskočí na stůl a kopem srazí ostří, žíznící po jeho krvi.
Je slyšet slova zaklínání…
Muž obrací svou pozornost k otci Vyrduhovi…
Dlouhým skokem se dostane před něj, ale je odmrštěn tou samou mocí co prvně nazpět. Tentokrát je otřes mnohem silnější, ale přesto ještě dokáže bělovlasý uhnout výpadu posledního bojeschopného biřice a udeřit jej pěstí do tváře.
Meč mu však vzápětí vypadne z ruky a neznámá síla zkroutí jeho tělo do strašlivé křeče.
Zaklínač se skácí na podlahu, třese se jako v největší zimnici a od úst mu jde pěna…
Boj, trvající sotva pár vteřin, je u konce.
   Gurva se snažil zapamatovat si, co se dělo potom, takovouhle historkou bude moci bavit ještě své vnoučata.
   Poslední biřic, ten který měl místo obličeje krvavou kaši, vyplivl zuby a napřáhl se k poslednímu úderu…
„Zadrž, hlupáku a pomoz mi !“ – vykřikl velitel gardy - Gurva si nikdy nemohl zapamatovat jeho jméno - utahujíce si kolem pahýlu nohy kožený řemen, na kterém mu ještě před chvílí vysela pochva meče… - „Vědmák je už neškodný !“
„Díky otče, za vaši pomoc. Ještě se podívejte, prosím, co se dá dělat se zraněnými, i když pochybuji, že někdo z nich přežije. Ten kdo okusil zaklínačského meče má jen malou naději, neřku-li, žádnou…a taky se podívejte na tu moji nohu…i když myslím, že si asi budu muset promluvit s Koktem“
   Pak se, ležíc na podlaze, rozhlédl po lidech v hospodě, kteří se ještě teď tísnili podél stěn. Jeho pohled se zastavil na uhrovitém mladíkovi.
„Ty Dukabe ! Zvedni tu svou prdel a padej na posádku, ať sem pošlou zbytek lidí, že je tady nutně potřebujeme !“
„ A… ano, pane!“
„ A Dukabe…“
„ A… ano ?“
„ Pak si jdi domů vyměnit kalhoty… nemusí celé město vědět, že ses strachy pochcal…“,
Dokončil uzel a omdlel.

Soudce Gnuma si nervózně mnul bradu.
   Takhle plné bývá náměstí akorát na roční slavnosti…
   Veškeré spory se doposud řešily v jeho rezidenci. Zájem lidí o tento případ byl však tak obrovský, že se na náměstí musel vybudovat provizorní soudní dvůr, aby všichni mohli být přítomni procesu, který neměl ve městečku obdoby.
   Sakra, proč musel zrovna on mít tu smůlu a soudit zaklínače. Jak rád by teď řešil nějaký spor místních chudáků ohledně jablk padajících do sousedovic zahrady. 
   Ke všemu se ještě ukázalo, že ztracené dítě neunesl vědmák, jak se všeobecně soudilo – všichni znají přece způsob, jakým zaklínači doplňují své řady… 
  Skutečným únoscem děcka byl jeho otec, který se s ženou pohádal a rozešel. Chlap s představou, že syna sám vychová ho včera vrátil, protože zjistil, že starat se o malého usmrkance není nic pro něj.
   Teď bude muset zaklínače osvobodit, protože se ukázalo, že je nevinný, ale rodiny členů městské posádky takovýto rozsudek nebudou chtít slyšet. Vždyť vědmák zmrzačil a pozabíjel půlku místních strážců pořádku.
   Sice to byla pravda sebeobrana, a byl v podstatě v právu…
Na druhou stranu, neuposlechl vyzvání se dobrovolně soudu zúčastnit…
Ale kdo by chtěl být souzen, když je nevinný ?
   „Zatracená práce. Podle práva bych ho měl pustit, ale za dva měsíce se bude volit nový soudce a kdo mi dá hlas, když jej propustím jen tak… Čím se budu potom živit, vždyť už sedm let nedělám v podstatě nic jiného, než že soudcuju… A riskovat pozici jednoho z nejmocnějších mužů ve městě, kvůli nějakému zaklínači, byť nevinnému ?“. Zhluboka se nadechl a zvedl hlavu. Pohledem přeletěl dobrých čtyři sta, pět set lidí, kteří zvědavě přihlíželi…Uchopil těžké kladívko a rázně jím zaklepal…
   Dav hučící jako rozbouřené moře ztichl, když si Soudce Gnuma vyžádal klid.
„ Zde přítomný zaklínač, který se nechává oslovovat jménem Linarfin, je obviněný z toho, že unesl dítě Sami Hajkové, ale tvrdí, že je nevinný. Údajně přijel do města, protože dostal zprávu, že by tady mohla být pro něj práce. Prý se doslechl, že nás tady ohrožuje párek vlkodlaků…“
   Dav zahučel.
„ Jak víme, tak zmiňovaný párek vlkodlaků nás tady skutečně sužoval… ale je to už nějaký měsíc, co s nimi náš zeman, ctihodný Valim fon Uberal, se svou družinou, zatočil. Netvory vyhnal a vrátil klid našemu městu.“
   Posledně jmenovaný, doposud sedící se svou manželkou vedle soudce, se mírně nadzvedl a pokynul davu. Ten zareagoval na toto gesto pochvalnými výkřiky.
„ Ovšem doba je taková, že zpráva mohla klidně cestovat k zaklínači dlouho, takže nevidím na jeho tvrzení nic nepravděpodobného. Ke všemu se včera ukázalo, že únoscem dítěte je jeho otec a nikoli vědmák…“
   Soudce přerušil řeč a odkašlal si.
„ Ehm… Tedy soud shledává ve věci únosu dítěte Sami Hajkové zaklínače Linarfina nevinným a zaklínač nebude v této věci nijak potrestán !“
   Kdo se pozorně díval v tu chvíli do zaklínačovi tváře, tak mohl postřehnout sotva znatelný úšklebek, který mohl znamenat cokoli.
„ Ale pak je tu ještě jedna věc, která musí být uvedena na pravou míru !“
   Dav který se už chystal začít dávat najevo své pocity se opět uklidnil.
„ Zaklínač před dvěma dny zmasakroval v hospodě U tekutého zlata členy místní posádky, kteří jej měla přivést před soud, kde měl vypovídat v otázce tehdy ještě nejasného zmizení dítěte Sami Hajkové. Jen díky umění otce Vydruha se podařilo zachránit život skoro všem zraněným. Bohužel, tři členy osádky jsme už pohřbili, protože pro ně nešlo nic udělat.“
   K Linarfinovým uším dolehly kletby vykřikované z davu.
„ Celá tragédie se nemusela stát, kdyby vědmák poslechl a dobrovolně se nechal odvést do věže k výslechu. Za bezdůvodné zabití tří mužů a zmrzačení ostatních si jistě zasluhuje trest nejvyšší !“
  Dav po těchto slovech začal řvát tak, že to připomínalo moře za hurikánu.
Soudce povstal a roztáhl zeširoka ruce.
„Avšak !“, snažil se překřičet rozvášněný lid, „Avšak !“
„ Protože se jednalo veskrze o shodu nešťastných náhod a chybovali jsme všichni, ať už tím, že jsme hned ukázali na zaklínače jako na únosce dítěte, a i on, že hned sahal po meči, místo, aby věc u výslechu vysvětlil, tak rozsudek zní…“
   Hrobové ticho, které náhle zavládlo, vylekalo i samotného soudce. Teď je opravdu důležité říct ta pravá slova… Aby koza zůstala celá a vlk se nažral. Nikdo nestojí o trestnou výpravu rozzuřených zaklínačů, žádající pomstu za člena svého cechu, ani o dům zapálený rozvášněnou holotou.
„ S přihlédnutím ke všem událostem… Rozhoduji, že zaklínač musí být potrestán za zabití a zmrzačení lidí a to… Utnutím pravé ruky, která vedla smrtící meč !“
   Dav řval.
„Zatracená práce…“, pomyslel si soudce.
„ Ať kat koná svou povinnost !“, řekl nahlas.
   Doposud klidně stojící bělovlasý muž, spoutaný řetězy, sebou prudce trhl.

Bolest…
Ne fyzická. Tu snáší zaklínač snadno…
Neskutečná bolest někde hluboko v duši zaklínače…
Zaklínače…
Pchá.
Jednorukého zaklínače ještě nikdo neviděl.
Co na tom, že mu ruku uťali v zápěstí. Stejně tak mu ji mohli vzít v lokti nebo rameni.
Výsledek by byl stejný…
Už nikdy nebude tím, čím byl…
Pohlédl na pahýl ovázaný kusem bílého plátna…
Ruku mu usekli hned po vynesení rozsudku...
Kat byl připravený a dlouho neotálel…
To ho mohli rovnou zabít !
„Soudce musel mít všechno promyšlené už dopředu. Navléknul to opravdu chytře. Nerozhádal si lidi a pro mě udělal co se dalo… Co se dalo… to mi říkal, když kolem mě odcházel a já klečel v tom blátě u popravčího špalku…“
   Cítil, jak jím prostupuje zloba.
„Kůň i s nákladem je pryč. Ta holota, kterou jsem přišel zbavit potíží si rozebrala všechno do mrtě ! – Ale ! Čert vem koně !“
„ Můj stříbrný meč, kdoví, které hovado ho má doma jako trofej.“
„ Mé lektvary – doufám, že ten kdo je má, je vypije.“
„ Pevně věřím, že pokušení bude silnější než on !“
„ Ať vypije Měsíční svit !“
„ Škoda, že neuvidím, jak mu praskne sklovina a oči mu vytečou na ksicht!“
„ Můj stříbrný meč…“
„ Proč vůbec kvůli němu tady skuhrám ! Stejně ho, kurva, nemůžu držet v ruce !“
„ Ale levačka je taky ruka…“
„ Jenže ruka na hovno ! Celý život držím meč v pravé a pravá je rukou meče !“
   Vzápětí si Linarfin uvědomil, že v místnosti není sám.
   Opřel se o lokty a zvedl se na lůžku, na kterém ležel. V šeru vytušil přítomnost dalšího člověka, kterého předtím nezaregistroval. Roztáhl zorničky a prohlédl si postavu, která zasáhla do jeho monologu. Osoba seděla v protějším koutě místnosti.
   Ach ano. To je ten stařík, co mu pomohl vstát od popravčího špalku a vzal ho k sobě. Ošetřil mu ruku a pak nadrogovaného nechal usnout na své posteli. Úplně na něj zapomněl. Až teď si uvědomil, kde vlastně je. Ještě před chvílí byl tak zaujat svým osudem, že ho nic jiného nezajmalo.
„Asi bych ti měl poděkovat, ale není za co…“ řekl na půl úst směrem k němu.
„ Ale nebuď tak mrzutý… Vždyť žiješ, a to se takovým jako ty v podobných situacích nestává tak často. Znáš přece lidi. Jakmile tě potřebují, tak jsou ochotni ti snést modré z nebe, ale jakmile jsi jim nevhod, tak se všichni k vědmákovi otočí zády…“
„ Nepoučuj mě a neříkej mi vědmáku. Sice jsem si na to označení zvykl, ale teď je naprosto nemístné…“
„ Ale, ale, můj příteli… Tak ty se tedy za zaklínače už nepovažuješ, jestli tomu dobře rozumím ?“
„ Poslouchal jsi, když jsem mluvil sám se sebou, takže víš, co si myslím…“
„ Takovéto myšlenky teď nejsou na místě… Přemýšlej o tom co bude… Hmm… Nezajímá tě třebas, proč jsem se o tebe postaral ?“
„ Nemusel jsi se o mě starat, dokážu to sám !“
„ Jistě že ano, to jsem viděl U tekutého zlata, ale kdybych tě nechal u špalku, jak tam v šoku klečíš, tak vykrvácíš do několika minut, nebo snad myslíš, že ti tu ruku ošetřil kat ?“
„ Dobrá, proč jsi mi pomohl ?“
„ Řekněme, že čistě z praktických důvodů. Vždy se hodí, když je někdo jako ty člověku dlužníkem…“
„ Opravdu odpověď kterou jsem nečekal…“. Zaklínač se zase položil.
„ Jak víš, že se teď nezvednu a nepůjdu odtud pryč ? Nemohl bys mi v tom nijak zabránit.“ 
„ To bys samozřejmě mohl, a nevím, jak bych já, stařec mohl zastavit zaklínače, ale naštěstí máš jakousi hrdost a čest, tak budu apelovat na ni…“
„ Hrdost a čest zaklínače ? Možná jsem ji měl, ale zaklínačem už nejsem… Ach ano, tebe mate ten medailon…“
   Linarfin levačkou sevřel medailon s úmyslem jej strhnout z krku…
Jeho tvář vystřídala několik grimas, až se na ní ustálil prázdný výraz odevzdání…
Nedokázal to udělat.
   Místo toho na něj pohlédl a pak si ho vsunul do záňadří.
„ No vidím, že možná ještě není pro tebe vše ztraceno.“ usmál se stařík a vstal z křesla.
Drobnými krůčky přešel místnost a zastavil se u truhly, umístněné v nohách postele, na níž ležel zaklínač.
„ Mám tady něco, co se ti bude možná ještě hodit,“ řekl vytahujíc z ní něco zabalené v těžké vlněné přikrývce.
„ Položím to sem na stůl. Až budeš chtít vědět, co to je, tak se klidně podívej. Já teď budu muset odejít. Musím z něčeho žít. Na druhém konci města je jeden nemocný, který potřebuje felčara, a tohle mi, jak už víš docela jde.“, ukázal vyschlou rukou na Linarfinovu zmrzačenou ruku a odšoural se ke dveřím.
„ Jo, abych nezapomněl, kdybys měl hlad, tak na kameni u ohniště je pár placek, tak je sněz. Potřebuješ nabrat sílu…“, řekl, zvedaje z lavice u mošnu, nejspíš naplněnou jeho medikamenty..
   Dveře zapadly a Linarfin zůstal o samotě. Ležel na měkkém lůžku a prohlížel si slaměnou střechu, ze které k němu visely byliny všech různých druhů… Aby se trochu rozptýlil, zkusil si opakoval jejich jména v obecné i starší řeči.
   Snažil se, ale nedařilo se mu to. Vzpomínal marně na jejich názvy, až ho kručení v žaludku upozornilo, že by mohl i něco sníst.
   Chvíli se rozhodoval, a pak pomalu vstal z postele. Došel k ohništi a sklonil se nad ním. Placky se na něho vyzývavě usmívaly. Natáhl ruku, ale vzápětí se zarazil. Podíval se na pahýl, kterým chtěl vzít placku a vztekle vyskočil. Kopl zlostně do stolu, až balík, který tam stařík zanechal, sletěl s rachotem na hliněnou podlahu. Otočil hlavu za tím zvukem a pak to uviděl.
   Částečně přikrytý tlustou pokrývkou hned vedle truhličky s magickými elixíry ležel na zemi jeho zaklínačský meč.
   Stříbrné ostří se matně lesklo v plamenech ohně.
   Zaklínač chvíli nerozhodně stál. Jeho oči sklouzly z meče na zmrzačenou ruku a zpět.
   Zůstal nehybný ještě chvíli. Pak se zhluboka nadechl a svou zbraň zvedl.

   Dveře chaloupky vrzly a do místnosti belhavým vstupem vešel kmet obtěžkaný svou medicínskou brašnou. Sundal ji z ramene a pečlivě ji uložil na lavici. Pak dveře zavřel a obrátil pohled k lůžku.
   Bylo prázdné.
   Zamžoural očima ještě stále oslněnýma slunečním světlem a rozhlédl se po místnosti. Po jeho pacientovi nebylo ani stopy. Přešel ke stolu a ztěžka dosedl na dřevěnou židli.
„ Tak tohle jsem nečekal…“, zabručel si pod vousy a bouchl zlostně pěstí do stolu.
  Ten se pod dopadem stařecké ruky vzápětí zhroutil.
„ Musím se víc ovládat, takhle bych si za chvilku zdemoloval celou domácnost, “ pokáral se, zvedl se ze židle a vydal se ke dveřím.

 … 

   Zuřivé bušení na okno vyrušilo Duffu Jarjina  právě když se chtěl zakousnout do šťavnatého stehýnka, které ještě před chvílí patřilo jeho poslední slepici.
   Jistě, byl to na první pohled nerozum, sníst poslední slepici, ale jeho žena byla zvyklá dělat, co jí řekl, takže mu ji upekla. Stal se totiž z něho náramný boháč a takovou věc nelze pominout jen tak.
   A zrovna, když si chtěl vychutnat chuť dozlatova propečené kůžičky musí někdo otravovat!
   Položil chutnou pečenou nožku zpět na pekáč a pomalu vstal. Však on to té holotě hned vytmaví.
„Určitě je to Tugin a chce abych mu půjčil, když jsem teď bohatý !“, zamručel na manželku, která v koutě místnosti, sedíc na štokrleti, ohlodávala křidélko, které jí velkomyslně přenechal.
  Bušení se ozvalo znova a podstatně silněji.
„Jo, kurva jo, jenom tam mlať, šak ja už idu …,“ mumlal shýbajíc se pro palici opřenou u dveří. „Hned ti dám, co potřebuješ a ještě něco navrch.“
   Přiložil oko ke škvíře mezi deskami, z kterých byly stlučeny dveře, ve snaze zahlédnout nezvaného návštěvníka.
   Aha, kroky už jdou zleva, hned mu milánkovi ukáže, zač je toho loket. 
„Kurv...“
   Vzápětí Duffa odletěl do půlky místností kde skončil na podlaze přiklopený vyraženými dveřmi. Otřesen se snažil z pod nich vysoukat, ale ztuhl uprostřed započatého pohybu.
„Kur…kur…“, bylo jediné, na co se zmohl, když do místnosti, skrze sluncem prozářený obdélník dveří, vstoupila temná postava.
   Cizinec si jednou nohou stoupl na vrata a sklonil se nad Duffem.
   „ Přišel jsem si pro svého koně. Vím, že jsi se mi o něj chtěl dobře postarat, ale přesto si myslím, že u mě mu bude lépe.“, zasyčel nezvaný host.
   „ Ku… ku,“ zakukal Duffa a snažil se odvrátit od pohledu těch očí, které se na něj nedívali vůbec přátelsky.
     Zaklínač sundal nohu z primitiva a otočil se k ženě hledící s otevřenou pusou a stále ještě křečovitě držící v rukou křidýlko. A pak k pečené slípce položené na pekáči… Významně povytáhl obočí, otočil se a vyšel z domu…
   Žena ho sledovala pohledem, dokud nezmizel z jejího zorného pole a pak se podívala na manžela skučícího pod dveřmi.
„ Na co čumíš, ty náno ! Koukej ze mě sundat ty vrata ! Ten hajzl mi asi zlomil ruku !“ zařval vztekle Duffa.
   Nehýbala se. Jen držela v ruce kůstku z pečeného křidýlka.
„ Na co čekáš ? Hejbni tou svou kostrou !“
„ … Ano…“, zašeptala jakoby ze sna, „…Už dlouho se sama sebe ptám, na co vlastně čekám…“
   Pak sebou trhla a šla k almaře stojící u stěny. Otevřela ji a vzala to málo, co v ní měla uloženo. Sbalila věci do šátku a ten si dala pod paži.
„ Co to děláš !“ Duffův řev přešel do hysterického křiku. Pokusil se vyprostit zpod svého závaží, ale jakmile sebou pohnul, bolest v ruce nepřirozeně zkroucené pod tělem ho donutila znovu zařvat. Tentokrát bolestí.
„ Stůj ty, děvko ! Já bych ti ukázal, jen…!“
   Žena na odchodu se zarazila. Chvíli tak stála shrbená s ranečkem pevně přitisknutým k tělu.
   Pak se napřímila a položila svůj uzlíček na stůl. Pomalu se otočila. Vykročila k Duffovi a sklonila se nad ním. Ne však s úmyslem zvednout z něj jeho břemeno. Sehnula se pro palici ležící vedle něj.

„ Co je to za křik ?“, zeptal se Tugin kousajíc tvrdou, černou bramborovou placku.
„ No co asi… Duffa nejspíš zase mlátí ženu“, odpověděla mu jeho sestra od ohniště.
„ Hmm, nikdy jsem si nevšiml, že by řvala tak hlubokým hlasem…“, řekl Tugin a polkl ne zrovna chutné sousto. 
   Přesto se ale překonal a  na svou sestru se povzbudivě usmál.

   Stařík vyšel z domku a zarazil se. Zlostný výraz vystřídal úsměv. Zaklínač stál před chaloupkou a přivazoval svého koně k stromku rostoucímu na dvorku.
„ Omlouvám se,“ otočil hlavu k starci. „ Musel jsem ještě vyřídit nějaké osobní věci…“
   Ten chápavě zakýval hlavou.
„ No vidím, že už je ti lépe. Abych pravdu řekl, neznám nikoho, kdo by se po amputaci ať už ruky nebo nohy vzpamatoval tak rychle. Rád bych si tě podrobil bližšímu zkoumání, ale to ti asi bude proti srdci, že ?“
   Zaklínačův výraz by nedokázal nechat nikoho na pochybách, jaká že je odpověď na tuto otázku.
„ No, naštěstí mi můžeš vrátit svůj dluh pro tebe mnohem přijatelnějším způsobem…“, usmál se dědula.
„ Ach ano… nezapomněl jsem na čistě praktické důvody tvé pomoci… Snad abychom šli dovnitř.“
„ Ano, bude to tak lepší, pojďme.“
   Zaklínač zanechal marného pokusu jednou rukou sundat koni sedlo a následoval starce do domku.
„ Do háje !“, řekli oba.
   Linarfin bezradně ukázal na rozbitý stůl. „ Trochu mi ruply nervy… ehm… snažil jsem se tu nohu spravit, ale…“. Zvedl pahýl a zase ho spustil.
Staříkova tvář vystřídala několik překvapených grimas, ale rychle zase získala zpět svůj klid.
   „ Nic si z toho nedělej… Zítra když tak zavolám Koktu. Je to šikovný truhlář a dá to do pořádku. Měl bys vidět, jak pěknou nohu vyřezal veliteli stráže… I když doufám, že zítra už žádného truhláře potřebovat nebudu…“
   „ Že bych jej tedy já požádal, aby mi vyřezal novou ruku…?“ ušklíbl se Lin. „ Raději pojďme k věci. Chci splatit svůj dluh a pak odtud odjet…“
   „ Jak si přeješ, zaklínači. To co po tobě budu chtít je maličkost… Tedy maličkost pro tebe, nikoli pro starce, jako jsem já… Ehm… Jistě si pamatuješ toho nafoukance, sedícího vedle soudce při tvém soudu… “
   „ Jistě… Valim fon Uberal, místní zeman… hrdina který zatočil s vlkodlaky…“, zabručel zaklínač.
„ Správně… Ovšem tento ctihodný ochránce svého lidu není až zas tak obdivuhodný, jak by se zdálo na první pohled… Má totiž zvláštní slabost pro mladá děvčata…“
„ Takových milovníků mládí znám víc…někteří dokonce upřednostňují mladé chlapce.“
„ Ehm… Jednou z dívek, které drží ve svém domě je má vnučka Sajla…“, staříkův hlas se zachvěl marně potlačovaným rozrušením…
   Zaklínač překvapeně pohládl na staříka. Pak řekl :
„ Tuším, kam míříš… Ale zaklínač není nájemným vrahem, ani únoscem. Obrať se na jiný cech. Víš na který.“
„ Zadrž. Nechci abys někoho zabil. Ano, chci abys ji odtud dostal a přivedl ji ke mně. Já s ní pak uprchnu na sever…Daleko odtud…“
„ Kodex mi zakazuje…“
„ Je vším, co mám ! A jsi mým dlužníkem ! Kromě toho…“
„ …Co ?“
„ Není to tak jednoduché… Žádná z dívek dobrovolně nikdy neopustí zemanův dům. Jejich komnaty očarované Otcem Vydruhem - ten je stejně tak zvrácený jako zemen - jim zatemňují mysl. Je zapotřebí někoho imunního vůči hypnóze… Já vím, že tvé lektvary tě dokáží proti tomuhle druhu očarování chránit !“
„ Jen na krátkou dobu…“
„ Dostatečně dlouhou, abys ji odtamtud dostal… Prosím…“, starcův hlas se zlomil.
Zaklínač uhnul pohledem. City na něj nikdy nepůsobily…
Až doteď.
Chvíli bylo ticho.
Stařec dýchal rychle. Musel být velmi rozrušený.
Pak zaklínač promluvil :
„ Jak ji poznám ? Říkáš, že je tam dívek víc…“
Kmet si ukázal na hruď vrásčitou rukou.
„ Měla by mít na krku přívěšek. Zeman tak označuje… ehm… dívku měsíce…“
„ Dobře. Jsem tvým dlužníkem a já dluhy splácím. Ale… řekni mi, jak to, že jsi tak dobře informován o poměrech v  pro tebe uzavřených místech ?“
„ Ehm… no… smrk… Léčil jsem otce jednoho ze zemanových zahradníků… Ten zásobuje květinami komnaty dívek…“
„ Udělám, co budu moci. Ale teď potřebuji být o samotě. Musím se připravit, přece jen to s jednou rukou nebude tak lehké…“ 
„ Samozřejmě. Nebudu tě vyrušovat… Víš co, zajdu si tedy obstarat věci, které potřebuji, abych s ní mohl hned jak ji přivedeš odjet.“
   Stařík, který viditelně pookřál, vyrazil radostně ke dveřím, zapomínaje dokonce svou brašnu na lavici. 
   Zaklínač, sedící u rozbitého stolu, osaměl.

 …

    Gubby Jusek stál na hlídce u zadního vchodu zemanova domu už dobré dvě hodiny.
Ještě hodinu to musí vydržet a pak ho přijde vystřídat ten ňouma Siko.
   Uchechtl se a protřel si zkřehlé ruce.
   Měl důvod k smíchu. Pokaždé, když služba vycházela tak, že Siko měl hlídkovat po něm, Gubby navštěvoval jeho manželku a dobré dvě hodinky si s ní užíval. Gubby byl velmi pyšný na to, jak mu nasazuje den za dnem nasazuje parohy…
   „ Nečum tak blbě,“ oslovil jen tak pro rozptýlení jeden z chrličů, sklánějících se nad ulicí ze střechy protějšího domu.
   „ Si myslíš, že jsi co, jako ? …Co ? Nevíš…? Tak já ti to povím, jsi kus podělanýho šutru, co místo na zemi trčí na střeše ! “
    Zasmál se svému podařenému vtipu a obrátil pozornost na tmavou ulici. Nalevo i napravo se nic nedělo. Založil si ruce za zády a pak si všiml brouka lezoucího mu přes botu.
   „ A ty si myslíš, že jako lezeš kam ?“ shýbaje se k němu, oslovil nešťastný hmyz…
Zaujat svou novou hračičkou, která mu měla zkrátit zbytek služby, nemohl vidět černý stín přeskakující ze střechy protějšího domu na zemanovu rezidenci.

    Linarfin vstoupil do zemanova domu naprosto bez potíží. Stráže obešel, aniž by vzbudil v nich sebemenší podezření ohledně nezvaného hosta. 
   Poté, co se dostal na střechu zemanova domu, spustil se po sloupu na balkon a otevřel prosklené dveře vedoucí z něj do prostorného sálu. Velká tabule umístněná uprostřed komnaty, jejíž stěny ozdobené tkanými gobelíny, dávaly tušit , že se nachází v nějaké společenské místnosti, užívané k jistě bohatým radovánkám místních boháčů.
   Dlouhými neslyšnými kroky se vydal ke dveřím a skrze ně pak na chodbu. Kroky strážného slyšel na jejím opačném konci, takže po krátkém rozhlédnutí se vydal ke schodišti vedoucímu dolů, do nižších pater.
   Dostal se na chodbu v přízemí a odtud dál do středu domu. Bohatě zdobené stěny dávaly okázale najevo, že zeman není žádný chudák.
   Pak uslyšel rychlý dech…
   Nepatřil člověku.
   Počítal s touto možností, i když doufal, že nenastane.
   Chodbou se k němu blížil protivník, který se mu zrovna nejméně hodil.
   Vytáhl meč, který si před hodinou šel vyzvednou ze zbrojnice ve věži městské posádky. Zabavili mu ho, když ho znehybněného svazovali na podlaze hostince. Vzpomínka na to, jak mu jej strážný dobrovolně vydal aniž by mu musel cokoli říci, vyvolalo na jeho tváři spokojený úšklebek satisfakce.
   Rozhlédl se po vhodném úkrytu.
   Věděl, že ho jeho sok právě ucítil.
   Znehybněl a čekal.
   Pak se zpoza rohu vynořil pes. Větřil a snažil se určit neznámý pach. Udělal váhavý krok kupředu a zase zavětřil. Pak se rozhlédl, jakoby se mu něco nezdálo a vydal se směrem k zaklínači, který se ukryl za jedním z těžkých závěsů, lemujících okna.
   Šel přímo k němu. Ale najednou se zarazil pár kroků od svého cíle a otočil hlavu na druhou stranu. Zaváhal a pak šel přičichnout k věci ležící kousek od závěsu na kamenné podlaze.

 …

    Zaklínač otřel meč do karmínového závěsu, za který tělo zvířete před okamžikem ukryl  a pospíšil za svým cílem. Ten se měl nalézat ve sklepních prostorech domu, a schody vedoucí do těchto míst měly být odtud nedaleko, směrem ze kterého přišel pes.
Našel je rychle a sešel po mramorových deskách, zdobících stupně všech schodišť v domě, do nižšího patra. 
   Sklep byl stejně přepychově zařízen, jako ostatní podlaží, které prošel. Proběhl chodbou lemovanou dveřmi, za kterými slyšel dech spících lidí a zastavil se na jejím konci. 
   Chodba končila dveřmi, na kterých byl vyryt reliéf jakési květiny. Připadal mu povědomý, ale nemohl si vybavit jeho jméno, takže to pustil rychle z hlavy. Dotkl se dveří vzápětí ucítil varovné trhnutí svého medailonu. Za dveřmi bylo cítit přítomnost magie.
   Ano, teď si byl jistý. Tady jsou komnaty, které hledal. Sáhnul si do záňadří a vytáhl ampulku s elixírem. Poklekl a zašeptal slova mantry. Pak otevřel flakónek a obsah vypil. Prázdnou lahvičku opět vložil pod kazajku a znehybněl.
   Pak to přišlo. Energie pronikající celým jeho tělem zaplavila jeho mysl. Zorničky hadích očí se zúžily do tenkých čárek a hned zase roztály do krajní meze. Naprázdno polkl. Vzepjal se a vzápětí ochabl. Kdyby v tom okamžiku někdo spatřil jeho tvář,nevěřil by, že je tváří člověka.
   Jestli se zaklínač dá nazývat vůbec člověkem…
   Natáhl ruku a přiložil ji na dveře. Síla kterou předtím cítil tak intenzivně se stala pouze něčím, co ho teď nemohlo nijak ohrozit.
   Kombinace, kterou namíchal ve staříkově domě, zdála se byla účinná.
   Postavil se a otevřel dveře.
Za nimi byla jen krátká chodba a další dveře ozdobené stejně jako předchozí, jen reliéf byl větší. Pomalu se k nim přiblížil. Při zběžném prozkoumání zjistil, že právě ony jsou zdrojem oné síly.
   Otevřel je a vstoupil do místnosti za nimi.
   Vzápětí mohl obdivovat její krásu. Průsvitné závěsy splývající ze stropu a budící dojem mlhy obklopující jezírko uprostřed ozdobené fontánou malinkého vodotrysku, květiny identického tvaru jako ta na dveřích, umně rozestavěné v drahých vázách, stěny ozdobeny stejným reliéfem a taky nádherně vyřezávanou ebenovou postel stojící u protější stěny místnosti. 
   Zaklínač neměl čas zkoumat romantickou idylku podrobněji.
   Na posteli ležela spící dívka, oděná do hedvábí s medailonem ve tvaru všudypřítomné květiny, visícím jí na krku.
   Zeman byl evidentně botanickým fanatikem.
   Jiné dívky, o kterých mluvil stařec v místnosti nebyly.
   Sklonil se nad dívkou a odhrnul ji pramen vlasů zakrývající tvář.
Nebyla nijak zvlášť hezká, ale zaklínač vycítil, že její kouzlo spočívá v úplně něčem jiném.
Podivné, sotva znatelné mravenčení, které vzápětí zmizelo, projelo jeho tělem, když ji bral do náruče a zvedal z jejího lože.

   Stařík dychtivě otevřel dveře, když slyšel, že zaklínač je zpátky. Ten právě zastavil koně a pomáhal křehké dívce dolů ze sedla. Ta pořád ještě jakoby v polospánku se zachytila jeho náruče a s jeho pomocí se vedle něj na nejistých nohách postavila.
„ Konečně!“, vyhrkl stařec a vyrazil dívce naproti. Natáhl k ní ruce, avšak náhle odskočil zpět jako by se spálil ohně.
„ Tys jí nechal ten medailon ? Strhni jej a zahoď, ať jej nevidím !“, křikl na Linarfina.
Ten překvapeně na něj pohlédl a pak na dívku, kterou podpíral.
„ Promiň, starče… Chápu, že tě to popudilo, že jsem jí nechal ten dárek od zemana, ale měl jsem plno starostí, jak ji dostat v tomhle stavu bezpečně z domu…jistě, hned jí ho sundám.“
   Uchopil medailon a škubnutím osvobodil dívčinu šiji od šperku. Podíval se na precizně vyvedenou květinu a pak jej hodil za hlavu kamsi mezi keře, mimo dosah staříkova pohledu.
„ Snad je to teď lepší…“, usmál se smířlivě na staříka.
„Nepochybně!“ řekl stařec a opětoval mu úsměv.

 

   Linarfin Aladal ležel na posteli pevně připoutaný koženými řemeny. Zmítal sebou ve snaze se osvobodit ze svých pout, ale bezvýsledně.
   Zaklínač s tváří zohyzděnou strašnou jizvou se nad ním ustaraně skláněl. Prsty se lehce dotýkal bublající krvavé rány na jeho krku a mručel si něco pod vousy.
Pak se otočil na malého asi desetiletého chlapce stojícího tiše za ním.
„ Geralte, synku, podívej se jestli je nůž už dost rozpálený a jestli ano, tak mi jej, prosím podej. A tamhle tu misku s mazáním taky.“
„ Ano, už je myslím dost žhavý, strýčku Vesemire…
„ …Ehm… Myslíš, že to Lin přežije ?“
Muž zakroutil hlavou…
„ Nevím, synku… Opravdu nevím…Mam strach, že mu cesta sem trvala moc dlouho…a i když bude mít to štěstí, že se uzdraví, nebude už tím, kým býval…“ Odvětil chlapci a vzal do ruky nůž, který mu podával.
   Srnce pasoucího se v blízkosti Kaer Morhenu chvíli nato vyrušil křik strašlivě trpícího člověka. 
   Zatřepal ušima a pak zase sklonil hlavu k zelené trávě.
   Na podobné zvuky, přicházející od hradiště zaklínačů byl zvyklý.

„ Já to viděl na vlastní oči.“, ukazoval si na zraky Gurva Kalič, div si je nevypychl kostnatýma prstama.
   Děcka, sedící všude kolem dědečka, hleděli s otevřenou pusou a hltali každé jeho slovo.
„ Jak říkám. Zrovna jsem se vracel od Tekutého zlata, to vy nemůžete znát, od té doby co hospodu koupila ta hobití rodinka, už je to úplně jiný podnik… eh… takže zrovna jdu od Tekuteho zlata, kolem domku Fardy Felčara, co byl tehdy už tak dobrého půl roku nezvěstný.
   A tam vám stojí nějací lidé. Tak sem šel blíž, protože mě zajimalo, co se tam děje… Ono, bylo ještě šero… moc dobře jsem neviděl, ale jak jsem se přiblížil, poznal jsem, že jedním z nich je zaklínač, kterému na náměstí uťali ruku... Stál vedle svého koně a podpíral nějakou dívku, a proti němu stál jakýsi stařík, asi takový, jako jsem teďkon já, a cosi sa rozčiloval. Pak zaklínač šáhl dívce na prsa… Co se směješ, usmrkanče ? Poslouchej, co povídám ! Šáhl jí na prsa a mávl rukou za sebe. Vypadalo to, že něco zahodil… Šel jsem blíž a najednou vidím, že ta děvčica, co byla ponejprv jak mátoha sa jaksi otřepala a dědek se zasmál.“

 …

    Kůň zareagoval dřív než zaklínač.
Divoce zaržal a vzepjal se na zadní. Skočil. Zatočil se kolem stromku, který jen zázrakem vydržel jeho nápor a nezlomil se.
  Bokem srazil zaklínače i s dívkou do bláta.
  Prudce vykopl zadníma nohama.
  Stařec zasažen do prsou odletěl na proutěnou zeď chatrče, která se pod dopadem jeho těla zhroutila.
  Na to stromek se suchým prasknutím prohrál souboj se zdivočelým zvířetem.
  Kůň tryskem zmizel v šeru v okamžiku, kdy Linarfin vyskočil na nohy.
Proti němu se zvedal z dřevěných trosek stařec.

 „ Překvapen ?“
Zaklínač neodpovídal.
„ Přemýšlíš… Nevíš jak… ?“
Stařec udělal pomalý úkrok stranou, posměšným pohledem pozorujíc jednorukého muže.
„ Napovím ti… Co druhotný účinek drog použitých na léčbu tvé ruky ?“
   Lin jej upřeně pozoroval.
   Věděl, že jeho situace je dost zlá. Stříbrný meč, který byl jeho jedinou šancí, zůstal v sedle koně, jehož divoké dupání slyšel kdesi za sebou.
   Stařec pomalu kroužil kolem stojícího zaklínače, blížíc se k dívce ležící bez ducha v blátě.
„ Vím, na co myslíš…“, udělal další pomalý krok, „ Ano, byl jsem to já, kdo tě sem pozval… Ironie, že ? Vědmák pozvaný někým jako já, aby mu pomohl…“
   Dědek natáhl prudce ruce směrem k zaklínači, stojícím tři kroky od něj. Vyschlé pařáty se najednou začaly měnit. Zpod svraštělé kůže se začaly hýbat jako klubko hadů pletence nelidských svalů. Nehty na kloubovitých prstech se protáhly v ostré pařáty. Plátěná blůza praskl a z cárů látky vyrostla svalnatá ramena porostlá černou srstí. Kalhoty povolily pod tlakem svalstva obalujícího před chvílí ještě vratké nohy a zem rozryly ocelové drápy. Tvor se přikrčil před zaklínačem pomalu ustupujícím dozadu. Chlupatý ocas se zlověstně kýval ze strany na stranu.
„ Ano, v té zavšivené hospodě jsem to byl já, kdo tě srazil k zemi ! Nemohl jsi to poznat ! Byl jsi příliš zaneprázněn  bojem s těmi břídily !“
Vrčení hrdelního hlasu.
„ Snad si nemyslíš, že ten směšný kněz by tě dokázal zastavit ! Ten jen dokáže užívat své pochybné znalosti proti bezbranným !“
   Zaklínač si uvědomil, že vlkodlak mluví o dívce ležící opodál.
„ Ano ! Využil jsem tě, abys jejich rukojmí osvobodil ! Potřeboval jsem tě, abys pronikl do míst, kde věznili mou družku, pro mě nedostupných… Ale musel jsem mít jistotu, že nepoznáš, kdo jsem ! Vpravit ti do těla narkotika otupující tvou schopnost vnímat nás, pod záminkou léčení tvé ruky byl ode mne geniální tah !“
   Lin nespouštěl z něj oči. Horečně přemýšlel, jak z toho ven.
   Nic ho nenapadalo.
„ Teď mě nezastaví nic ! Moje milá už není trumfem v rukou mých protivníků ! Teď zabiju všechny v tomto prašivém městě!“
  Vlkodlak zaklonil hlavu a zařval.
„ Kněz a zeman budou mrtví před svítáním ! Ale zemřou až po tobě !“ 
   Zaklínač se piruetou vyhnul náhle skočivšímu monstru.
Jako břitva ostré drápy ťaly do prázdna.

   Kůň se řítil přímo ke Gurvovi.
Gurva to s koňmi uměl.
Zvedl ruce nad hlavu a skočil mu do cesty. Hnědák zaryl kopyta do hlíny.
„Hou !“
Chytil ho za uzdu a přitáhl mu hlavu dolů.

   Skok a pirueta.
Donekonečna uhýbat nedokáže !
   Mechanicky zvedl ruce aby je složil do znamení. Zarazil se a jeho pohled utkvěl na pahýlu pravice. Vzápětí ho srazilo těžké tělo protivníka na záda. Skrčil nohy pod sebe, ve snaze jej od sebe odkopnout, ale nedokázal tu strašnou váhu nadzvednou. Vlkodlak sevřel jedním pařátem zaklínačovo hrdlo a napřáhl se s vítězným řevem k smrtícímu úderu:
„ Sežeru tvou duši, vědmáku !“
  Linarfin sebou prudce škubl a ztěžka vydechl :
„ Sežer radši tohle !“,
   Vložil do úderu co mohl. Pěst v rukavici pobité stříbrem uvízla hluboko v otevřeném chřtánu netvora.
   Vítězný řev přešel do zaúpění plného bolesti.
   Smrtící sevření povolilo. Zaklínač převalil svého soka, sevřel pevně jeho hrudník stehny a vrazil mu levici ještě hloub do krku. Druhou rukou se snažil krýt před divokými ránami, kterými ho častovalo dusící se monstrum. Tělo úpělo pod těžkými zásahy. Z rozdrásaných zad mu tekla krev proudem. Trvalo to věčnost…
   Pak to najednou skončilo, jako když utne.
   Vlkodlak znehybněl a jeho pohled se zakalil.
Lin uvolnil sevření. Vytrhl ruku z pekelné mordy a postavil se.
Byl unavený. Strašně unavený. Bojovat těsně po odeznění elixíru a ještě k tomu s takovým protivníkem jednomu na zdraví nepřidá. A to zlomené žebro taky bude potřebovat nějaký čas zůstat v klidu. Na potrhaná záda se snažil nemyslet.
„ Budu muset najít koně,“ pomyslel si při pohledu na pomalu rudnoucí plátno převázaného pahýlu. Čerstvě zahojená rána se díky boji zase otevřela.
   Vrávoravě ustoupil od zdechliny.
   Bylo pozdě.
   Během krátké doby ze sebe udělal hlupáka už podruhé.
 Skočila mu na záda.
Nebyla nijak těžká.
Přesto se zapotácel.
Hned nato ucítil, jak se mu zakousla do krku.
Zařval.
Bolestí.
Vztekem.
Věděl, co znamená kousnutí vlkodlakem.
Vrazil palec zdravé ruky do jejího oka a zapáčil.
Zakvičela a povolila.
Shodil ji ze sebe a uskočil.
Před očima se mu na okamžik zatmělo.
Zatřepal hlavou.
Cítil pramínek krve tekoucí mu po šiji.
Musel už ztratit spoustu krve.
Stála proti němu.
Lačnící po jeho smrti.
Oslabená doznívajícími účinky kouzla ale přesto mnohem silnější, než on.
Věděl, že skončil.
Tahle čubka ho dnes zabije.

„H…hej !“
Výkřik přinutil oba zabijáky otočit hlavu k jeho původci.
Ztěžka dýchající Gurva stál rozkročen v blátě se zaklínačským mečem v ruce.
Sajla zavrčela.
Gurva se napřáhl a hodil.
Zaklínač z posledních sil skočil.
V letu chytil magickou čepel.
Svist ostří přivítal první paprsky ranního slunce, které se vyhouplo zpoza horizontu.
Sajla překvapeně otevřela krvavá ústa.
Zaklínač znehybněl v konečné fázi pohybu.
Do rozšlapaného bláta dopadly dvě části dívčina těla přeťatého šikmo od levého ramene k pravému boku.
Na Gurvu toho bylo toho dne už příliš. Kolena se mu podlomila a pozvracel se.
Zaklínač se pohnul.
Pomalu přišel ke koni, kterého Gurva přivedl.
Zastrčil meč do pochvy a pak se vydrápal do sedla.
Na krk si přiložil utržený cár košile.
Gurva zvedl hlavu.
„ P…počkej, takhle přece nemůžeš nikam jet ! Musíš se nechat ošetřit !“
Zaklínač, otočil hlavu.
„ Tohle zranění musí ošetřit někde, kde tomu rozumí…a cesta tam je dlouhá…“
Vytáhl ze sedlové brašny flakónek naplnění tmavě modrou tekutinou. Zubama jej odzátkoval a zátku vyplivnul. Jedním lokem pak obsah do sebe obrátil.
Flakónek ledabyle odhodil pod sebe.
  Pobídl koně, nechal jej udělat několik kroků a zase jej zastavil.
„ Děkuji…“ Chraplavý, cizí hlas vyšel z jeho hrdla…
„ Ne, zaklínači.. Já… My děkujeme…“
Zaklínač se nadechl, jako by chtěl na to něco říct, ale pak jen pokýval hlavou a zaryl ostruhy koni do slabin.
Klečící Gurva se díval jak odjíždí.
Pak si všiml ještě něčeho.
V paprscích slunce se něco lesklo. Vstal a šel k tomu, překračujíc torza v blátě.
Sehnul se a zvedl z trávy medajlonek podivného tvaru na přetrženém řetízku.
Překvapeně zamrkal nad zvláštním nálezem.
Na řetízku visel ve zlatě vyvedený květ Vlčího moru.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373