Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Vhodný člověk 2
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...


Nedávno jsem brouzdal netem a našel jsem jednu fotku, kterou jsem lehce upravil…
Jak jsem ji viděl, hned jsem si řekl, že takto nějak by mohli vypadat Linarfin Aladal a Maroin de Ath. 
Ovšem tu potkáte až příště, pokud to zvládnu napsat :o)

Tehdy se čarodějnice na zaklínače podívala a pravila :
„ Odpovím na tvé otázky, ale nejprve mi musíš přinést tři zlaté vlasy dě…“
„ Cože !?“, skočil ji do řeči zaklínač, „ Na to se ti můžu vykašlat ! Za takovou cenu si své rady nech! Poradím si sám !“

Bajky a pohádky

 

Vhodný člověk II
Michael Leki Lekovski 

   Vyzvracel krev tomu muži přímo na obličej.
   Pak se z něj odvalil a na okamžik znehybněl. Jen matně si uvědomoval, že lidé všude kolem bouří jako neklidný oceán. Výkřiky sázkařů dožadujících se svých výher, proklínání těch, kteří špatně vsadili, řev organizátorů, uklidňující rozvášněný dav… to vše splývalo v jeden celek.
   Hlava mu třeštila a ústa měl plná vlastní krve smíchané s pískem. Při sebemenším pohybu čelistí cítil, jak se jednotlivá zrníčka třou o zubní sklovinu a zanechávají v ní rýhy.
   Vyplivl další krvavý chuchvalec lepivé hmoty.
   Jestli chce dostat peníze, tak bude muset vstát.
   Pomalu se otočil na bok a skrčil nohy pod sebe. Břicho neskutečně bolelo. Každá rána, kterou dostal byla jako rána kladivem. Zapřel se pravým loktem a pomalu se zvedl. Zaskučel bolestí a po čtyřech se vydal k dřevěnému sloupku, stojícímu uprostřed arény. Arény, ve které pro sebe právě vybojoval docela slušnou hromádku peněz. Urazit těch pár sáhů mu dalo neskutečnou práci, ale nakonec sloupku dosáhl. Vyčerpaný se o něj opřel zády a trhl za provázek, který vzápětí rozezněl zvonek upevněný na vršku.
„Konec zápasu !  Vítězem je Jednoruký !“, hlas rozhodčího překřičel hluk panující okolo.
Jednoruký…
Bývaly časy, kdy mu takto neříkali.
   Branka klece, ve které ještě před chvíli bojoval s tím ranařem se otevřela a dovnitř vběhlo několik mužů. Dva z nich chytli nehybného protivníka a za nohy ho táhli pryč, další mu pomáhal vstát a ti zbývající zasypávali krev na zemi pískem.
   V poslední době mu pořád někdo musel s něčím pomáhat.
Odstrčil od sebe pacholkovi ruce:
„Nepotřebuji pomoc, nejsem žádná troska ! Zvládnu to sám !“
S obrovským sebezapřením se postavil, udělal několik kroků. Pak se mu nohy podlomily a neupadl jen proto, že jej včas zachytili.

+ + +

„Strýčku, strýčku !“
Klučina s vlásky jako mlíko, běžel po prudkých kamenných schodech jako blesk.
 „Zpomal, synku, vždyť si srazíš vaz !“odpověděl mu s úsměvem v ústrety starší muž, jehož tvář hyzdila velká jizva. V náruči nesl dřevěná polena na zátop.
Ti dva se potkali pod točitým schodištěm věže.
Asi desetiletý chlapec a starší muž, jehož věk nebylo snadné odhadnout.
„Strýčku…!“Chlapec rozrušením nemohl popadnout dech.
„Uklidni se a udělej dechové cvičení. Vždyť funíš hůř než bredyra. Jak chceš ovládat své emoce, když nedokážeš ovládat svůj dech ?!
„A… Ale… strýčku !“
„Žádné ale, už sem řekl !“
„Strýčku Vesemire! Teď na tohle není čas!“, hoch se nadechl, „Lin otevřel oči !“
   Zároveň s posledním chlapcovým slovem upustil starý zaklínač polena na kamennou podlahu Kaer Morhenu a rozběhl se chodbu do dveří na jejím konci.
   Vpadl do pokoje a přeskakuje postel se dostal k truhle postavené u stěny. Trhnutím otevřel těžké víko a sáhnul dovnitř.
   Vteřinu nato byl zpět u chlapce, čekajícího na prvním stupni schodiště.
„Ty zůstaň tady !“nařídil mu hlasem nepřipouštějícím námitek. Nečekal na odpověď a rozběhl se nahoru.
   Hoch za ním nepřítomně zakýval hlavou na znamení souhlasu.
 Nemohl odtrhnout oči od stříbrného meče, který zaklínač beroucí schody po třech držel v ruce.
 

+ + +

„Line ?“
Vesemir stál na prahu komnaty, a pozorně si prohlížel muže ležícího na nízkém lůžku u protější stěny.
„Vesemire… co se…?“Pokusil se pohnout na svém loži, ale kožené řemeny, kterými byl k němu připoután, mu to nedovolily.
   Zaklínač udělal několik kroků k ležícímu. Prkenná podlaha místnosti vrzala pod opatrnými kroky. 
„Proč jste mě připoutali ?“
„Lež klidně. Musím si tě prohlídnout.“
„Co se děje ?“zlostně trhl rukama připoutanýma k posteli. A pak ztuhl. V očích se mu objevil nechápavý výraz a ústa zůstala údivem otevřená. Nebyl schopný pohybu. Jen zíral a lapal po dechu. Pak se jeho pohled setkal s pohledem muže stojícího nad ním s obnaženým mečem.
„Mluv…,“hlesl a odvrátil hlavu stranou.

+  +  +

    Quaisenguay opatrně vykoukla ze svého úkrytu. Ti lidé tam pořád seděli hluboce zabraní do rozhovoru. Mrzutě pokrčila čumáčkem :
“Kdepak, nehnu se odtud, dokud neodejdou, nebudu tak hloupá jako Ouwejsejqa ! “, řekla si a zalezla zpátky. Věděla že ti muži s hadíma očima jsou to jediné, čeho by se tady měla obávat.
   Snad proto o mnoho let později, kdy se díky magickým elixírům, které ochutnávala hluboko ve sklepeních tajemného hradiště, cítila stále ještě mladá a čilá, podcenila malou dívku s popelavými vlasy a ostrým mečem. 
 

+  +  +

   Světlo ohně pronásledovalo stíny tančící po stěnách kamenné komnaty a jiskry letěly komínem vzhůru, aby vyhasly v marné snaze připodobnit se hvězdám. Dřevo v krbu praskalo.
   Starší z mužů promluvil jako první :
„Zajmavý příběh.“
„A ty bys mi měl dopovědět jeho konec.“, odpověděl mu jeho společník.
„Ehm… tedy… dorazil jsi před sedmi týdny. Viděl jsem už toho hodně, na mou duši, ale tak jak jsi byl zřízený ty…“, Vesemir zakroutil hlavou.
„Nechápu, žes byl vůbec naživu. Nevím, jestli máš tak tuhý kořínek, nebo to bylo tím, žes byl nadrogovaný takovým způsobem, že by to porazilo koně… Měl jsi záda roztrhaná na kusy. Hmm, zlé zranění. Museli jsme odřezat již odumřelé cáry kůže, strhnout zaschnuté strupy, otevřít znovu všechny rány, vyčistit je a zašít. Ale to bylo až potom. Nejdřív jsme museli ošetřit kousnutí. Stihli jsme to, zdá se, včas.“
„Zdá se, že jsem měl v tomhle směru štěstí.“, Lin se natáhl ke stolu a nalil si z džbánku vína do prázdného poháru, se kterým si doposud nepřítomně pohrával.
„Nejdřív jsme ránu vypálili… A pak…“, Vesemir se mimoděk dotkl své jizvy, „Ale koneckonců, sám dobře víš, jak se v těchto případech postupuje…“
„Zabil jsem někoho ?“
„Ne, jen jsi lehce zranil Eskela. Je ještě mladý a setkal se s něčím takovým poprvé v životě. Pár dní si poležel a byl v pořádku…“
Lin do sebe obrátil celý obsah poháru, postavil ho na stůl a utřel si hřbetem ruky ústa. Vzal poleno ležící u krbu a hodil ho do plamenů. Pak se tázavě podíval na Vesemíra.
Ten uhnul pohledem a pravou rukou si začal třít zátylek.
„No… ehm… stačila chvilka naší nepozornosti a… utrhl ses… rozbil jsi židli a uštípnutou nohu jsi mu vrazil do levého ramene… tedy vlastně do hrudníku… tedy, ehm… chybělo málo a probodl jsi mu srdce…“
„Měli jste mě zabít… Neměli jste tolik riskovat…“
„Bylo to naše rozhodnutí. A naživu jste oba.“
„A tohle ? Jak mi vysvětlíš tohle ?“
Linarfin se prudce postavil a nechal vybuchnout emoce, které do toho okamžiku dusil v sobě.
Starý zaklínač mlčky pozoroval ruce, které mu strčil pod nos.
Dvě zdravé ruce.

+ + +

 „Nevím, jak se to stalo. Prošel jsem celou knihovnu, všechny svitky, knihy, hliněné tabulky… našel jsem záznamy, které jsou snad starší než stěny Kaer Morhenu, ale nikde ani zmínka o tomhle“, ukázal na jeho ruku, „…Když jsi přijel, měl jsi pravici uťatou v zápěstí. Nejdřív jsem si myslel, že ti jsi o ni přišel v souboji, že ti ji ukousl. Ale pak jsem viděl, že to má na svědomí meč nebo sekera…Musel jsi o ni přijít předtím, nebo až potom.“
„Předtím…“
Při té vzpomínce se mu sevřelo srdce.
„Hmm… Rána byla už jednou zahojená a pak znovu otevřená, ale byl to jen povolený steh. Odborně zašitý steh…“
„Jo, zašil mi ji dobře. Otevřít se mi musela, když jsem se ho potom snažil zabít.“
Vesemir překvapeně povytáhl obočí.
„To už tak občas chodí…Ech, dáme si ještě jeden pohárek, ne ?“
„Klidně nalij…“
Dlouhovlasý zaklínač naplnil poháry po okraj. Podíval se do džbánu a když zjistil, že na dně zůstalo akorát tak několik doušků, zvedl jej k ústům a obsah dopil. Otřel si bradu energickým gestem, až několik krvavě rudých kapek dopadlo na kamennou podlahu místnosti. 
„Uhh… není nic lepšího, něž tohle… Ale abych to dořekl… Ruka ti dorostla najednou, naprosto nečekaně ze zahojeného pahýlu. Bylo to přesně dvaadvacátý den, od okamžiku, kdy jsi přijel. Vím to, protože byl zrovna úplněk. Nevím, jestli to s tím nějak souvisí… jak říkám, hledal jsem ve všech záznamech, co tu máme, ale nic jsem nenašel. A bohužel, nikdo, starší a zkušenější tu už není… Myslím si, že tu je spojitost s tím kousnutím. Vlkodlaci a jejich schopnost regenerace… Možná, že než jsme z tebe dostali likantropní mutageny, tak některé buňky se už přizpůsobili a výsledkem je to, že ti ruka dorostla. Ale nejsem si svou teorií naprosto jist. Proti mluví třebas to, že se ti stejným způsobem nezahojila rána na krku ani ty na zádech, což by se mělo v případě mutace stát… Opravdu ti nedokážu říct, jak a proč se to stalo… Jen dohady…“, zlostně se plácnul do stehna, “… Rozčiluje mě to… Nesetkal jsem ještě se s takovýmto případem a jsem bezradný. Nemohu nalézt uspokojivé vysvětlení toho, co se stalo ! I když…“, zarazil se a pak se plácl pro změnu do čela, „ teď mě napadá, že vodítkem by mohlo být to, že tvůj medailon na toho tvora nereagoval. V tom případě by se mohlo jednat o nějaký neznámý druh vyššího vlkodlaka, jehož kousnutí se nějak může lišit od normálního.“
„Střetl jsem se s něčím takovým poprvé, to vím bezpečně.“
„Já ještě nikdy… Hmm… Uvidíme, co se dá ještě zjistit, teď, když se máme čeho chytit !“ 
Lin natáhl ruku před sebe. Cvičně zahýbal prsty, sevřel ji v pěst a zase uvolnil.
„Jako bych o ni nikdy nepřišel...“
„Možná by bylo dobré, kdybys nějakou dobu zůstal tady... I když se zdá, že jsi v pořádku... ehm... Na pozorování, nebo jak to říct… Víš, jak to myslím...“

+++

Zůstal.
Bohužel knihovna na Kear Morhen neobsahovala žádný záznam, který by jim řekl něco víc.
Nakonec oba usoudili, že bude asi nejrozumnější nechat věci volný průběh.
Lin osedlal koně a k pasu si pověsil meč.
Odjel z hradiště zaklínačů zabíjet netvory.
Netušil, že netvor dřímá v něm.

 +++

    Seděli na balíku slámy v maštali s nízkým stropem. Koně vedle nich přešlapávali ve svých stáních, občas některý zafrkal nebo neklidně pohodil hlavou.
   Linarfin mlčel. Pozoroval pavouka, který chytil do své, mezi trámy důmyslně natažené sítě, masařku, ještě donedávna radostně poletující nad koňskými koblihami. Snažila se uniknout, ale čím víc sebou házela, tím víc se zaplétala do lepkavých vláken pavučiny. Pavouk, do té doby trpělivě vyčkávající v jedné ze štěrbin vyrazil. Lin viděl jak se kusadla, na kterých se blyštily kapičky pavoučího jedu, zabořují do bezmocné mouchy, aby vzápětí začaly její ochromené tělo pokrývat bílé vlákna pavučiny. Za pár vteřin se proměnila v zámotek, který pavouk pracně odtáhl do své spižírny.
„Aréna… Proč ?“
Nepřítomně odpověděl :
„Musím z něčeho žít... Proč ne z boje v aréně… Byl to jediný způsob, jak poctivě přijít k penězům…“
„Dnes ráno jsem zabil za městem feritha. Přece jsi sem přijel původně kvůli tomu, ne ? Zaplatili mi za něj sedmdesát dukátů. Stačilo jen vylézt na strom…“, zarazil se v půli věty, „…promiň…neuvědomil jsem si...“
„To nic…“
Otočil hlavu ke svému společníkovi, dlouhovlasému, hubenému mladíkovi, žmoulajícímu v koutku úst stéblo slámy. Měl stejné oči jako on. Hadí zorničky, v paprscích slunce, které pronikaly dírami ve střeše do stáje,  stažené do sotva znatelných černých čárek.
„Přijel jsi sem náhodou Siaone ?“
Mladík povytáhl obočí a podíval se na Lina.
„V podstatě ano…“, zvedl se a načechral balík, o který se opíral. Nabral z vedlejší hromady ještě jednu náruč slámy a vypodložil si své dosavadní lůžko. Kriticky si prohlédl výsledek své práce a porovnal část, která se mu nezdála být přesně podle jeho představ. Pak se na své nové lože položil s rukama za hlavou.
„Složil jsem Poslední zkoušku a dostal první nabídku… Jel jsem do Hrázděné…“, řekl zvolna.
„Že jsi prošel Posledním zkouškou jsem si domyslel snadno, příteli. Nesložit ji, nesedíš teď tady...“
„Teď jsem na stezce…“, mladík spustil ruce a nevěda co s nimi, založil si je na prsou. „Narazil jsem na tebe… Tak jsem si řekl, že ti povím, že jsem skončil výcvik… že je nás o jednoho víc…“
„Hmm…“
„Pořád tě považuji za jednoho z nás…“
   „Občas přemýšlím… Mám obavu, že už k vám nepatřím a k nim…“, kývl hlavou směrem k vratům stáje, za kterýma byl svět rolníků, obchodníků, bohatých maloměšťáků i žebráků, „už vůbec ne…“
   „Myslím, že nemáš pravdu… patříš do našeho cechu... přihodilo se ti dost zlých věcí, přesto…“
Linarfin mlčel a díval se nepřítomně před sebe. Smítka prachu se vznášela v kuželech narudlého světla zapadajícího slunce, z posledních sil se snažící osvětlit vnitřek stáje. Mávl prudce rukou, aby rozvířil vzduch kolem sebe. Všechny částečky, do té doby se klidně vznášející v těžkém vzduchu, najednou ožili a pustili se do divokého tance. Nemohl od něj odtrhnout oči. Oblaka prachu vířila a převalovala se jedno přes druhé…Stejně jako mlha toho rána v Hrázděné.

+ + +

    Mladík kráčel zvolna a beze spěchu. Bylo časné ráno a vánek vlažného větru se snažil rozehnat cáry mlhy olizující kamenné kostky tvořící nerovnou dlažbu uličky. 
   Tady někde ji měl potkat. Drobnou postavičku v bílém plášti.
   Myšlenka na setkání s ní mu rozbušila srdce, jak se mu to ostatně stávalo na každé tajné schůzce se svojí láskou. Dívkou z chudé rolnické rodiny, žijící na opačném konci městečka než on, dědic bohatého obchodníka s kožešinami. Miloval ji nadevše, ale jeho rodina v žádném případě nechtěla slyšet o tom, že by měl vztah s nějakou žebrotou…
   Zastavil se pod krytou lávkou spojující dva domy a opřel se o zeď. Zatajil dech a snažil se naslouchat, zda neuslyší přicházet z mlhy lehké kroky jeho milé.
   Nic.
   Jen vůz, projíždějící kdesi na druhé straně sousedního bloku domů, rachotil do ticha. 
   Poupravil si kord, který mu visel u pasu - poslední výkřik módy, elegantní zbraň vyšších vrstev. Stál tak několik minut, pak se odlepil od zdi a přešel několikrát tam a zpátky, zastavil se a znova se zaposlouchal. Ano, už šla. S radostným očekáváním se zadíval směrem, ze kterého se blížila.
   Z mlhy se vynořila drobná dívka s hezkou tváří a hnědými vlasy staženými do culíku. V ruce nesla košík plný krásných červených jablíček. 
  Věděl, že je bude celý den prodávat na trhu. Bude se prodírat davem a nabízet je bohatým paničkám jako lákavé osvěžení a až prodá poslední, přinese domů těch několik drobných mincí, které vydělala.
   Vyšel jí vstříc a objal ji. A ona se schoulila do jeho náruče, když jí zašeptal její jméno do ouška. Nato mu ona na pozdrav odvětila :
„Miláčku, mám dobrou zprávu. Byl to jen planý poplach… Dostala jsem to…“, krásný úsměv vykouzlil na její tváři rozkošné dolíčky, „jenom se mi o pár dní opozdili…“
   Vydechl úlevou.
„To jsem rád, že to tak dopadlo. Víš, že bych se chtěl s tebou oženit, že tě miluji, ale …“, větu nedokončil. Slova mu uvízla v hrdle.
„Já vím, miláčku…“
Zvedla hlavu a políbila ho. Její dlaně sklouzly z jeho šíje do černých voňavých kadeří. Jemné štíhlé prsty, které byly u dívek tak nízkého původu spíše raritou, si hrály s jednotlivými prameny vlasů, vzbuzujíc v něm nádherné pocity. Lehce se tím vzrušením zachvěl a pak ji k sobě přitiskl ještě víc.
Zavřel oči a několikrát se nadechl, vnímaje její přítomnost celým tělem i duší.
Chvíli bylo ticho a oni navzájem vychutnávali ten pocit moci obejmout toho druhého a projevit mu své city. On jej však náhle přerušil, když zničehonic vážně řekl:
„Lhal jsem ti… To předtím byly jen žvásty ! Doufal jsem, že jsi těhotná, že konečně se kvůli tomu rozhoupu… Ať si říká kdo chce co chce ! Právě teď mám toho dost ! Už se nebudu s tebou scházet tajně. Jsem jediný syn svého otce a on se s tím bude muset smířit, pokud bude chtít, aby podnik zůstal rodinným ! Zapomeň na to, co jsem říkal předtím. Vezmeme se, budeme mít spolu spoustu krásných dětí… A když mě otec přece jen bude chtít vydědit, tak ať! Z mých ušetřených peněz koupíme malý domek někde stranou, kde budeme spolu žít…“
„Och…“, vydechla překvapením, „Strašně moc bych si tohle přála, můj milovaný…“
Uvolnil pevný stisk svých paží a podíval se jí do očí.
„Uděláme to hned ! Chceš ? Vezmeme mé úspory a uprchneme !“
„Já…“, zaváhala a uhnula pohledem, ale jen na vteřinku, „…Ano ! Chci to ! Jsem si jistá, že to chci. Opustím kvůli tobě svou rodinu… Stejně jsem jen jeden hladový krk navíc. Snad bych jim mohla dát nějakou zprávu… ale raději ne… teď ne, snad později, až se usadíme a povede se nám dobře…“
„Jistě, lásko, slibuji, že se nám bude dařit dobře. Vzájemně si budeme pomáhat a společně určitě dokážeme všechno !“
   Stáli tam v obětí a celý svět jim začínal patřit. 
A pak se z mlhy vynořila Smrt.

+ + +

    Tušil, že se začíná něco dít.
Dech se mu zrychlil a kapičky potu se zatřpytily na jeho čele. Svět se točil a půda pod nohama se houpala jako paluba lodi plující na rozbouřeném moři.
   Linarfin Aladal byl zaklínač. Netrpěl nemocemi a hlava se mu točila jen když to opravdu hodně přehnal s alkoholem. Tohle bylo něco jiného. Cítil, že se v něm probouzí něco, z čeho měl strach. Síla plná zášti a nenávisti se pokoušela ovládnout jeho myšlenky… Převzít kontrolu nad jeho tělem.
Potácel se úzkou ulicí zahalenou do ranní mlhy a nohy mu vypovídaly službu. Podvědomě si stáhl rukavici na pravé ruce a upustil ji na zem. Obnažená ruka jako by žila vlastním životem. Viděl jak se mu protahují nehty a mění se v zahnuté pařáty…. Hřbet dlaně porůstají černé chlupy… Vykřikl a chytil se levicí za zápěstí.
A pak uslyšel hlas ve své mysli.
„Tvá duše patří mě !“
Poznal ten hlas. Věděl komu patří.
„Ne…“, zašeptal, „nikdy…“
Klopýtal podél stěn domů, opíraje se místy ramenem o studený kámen.
Nějací lidé stáli pod krytým můstkem mezi domy a vyjeveně se na něj dívali.
Snažil se kolem nich projít, aniž by se střetl s jejich pohledy..
Udělal pár kroků a zarazil se.
Nasál nosem vzduch jako nějaká šelma.
Ucítil to.
Ucítil ji.
Pach jejího těla.
Najednou ho jeho vůle zradila.
Kůže na zátylku se mu zježila, nahrbil se a zachrčel, obrátil k ní pohled podlitý krví.
Pomaličku uvolnil pravici, kterou doposud křečovitě svíral.
Olízl si jazykem rty. Lepivé sliny mu stékaly z koutku pootevřených úst.
Dívka vytřeštila na neznámého muže oči. Udělala dva kroky zpátky, až se jí o záda opřel chladný kámen domovní zdi.
Nebylo kam uniknout.
Vykročil směrem k ní.
Mladík tasil a skočil mu do cesty, rozhodnut chránit svou milou.
Zasažen strašnou ránou se vzápětí skácel na dlažbu s roztrženým hrdlem. Krev stříkající z otevřené tepny potřísnila dívce sněhobílý plášť.
Linarfin ledabyle přelomil nešťastníkův kord o koleno a pak zničenou zbraň upustil.
Zařinčení kovu dopadnuvšího na kamennou dlažbu probudilo dívku ze šoku. Zaječela hrůzou a mrštila zoufale košíkem proti vědmákovi. Jablka se rozkutálela na všechny strany. Uhnula nataženému pařátu a rozběhla se o život ulicí směrem k nedalekému náměstí. Bělovlasý zařval a vyrazil za ní. Velkými skoky ji dostihl a povalil na zem. Zoufalý výkřik, plný strachu přešel do chrapotu, když jí sevřel hrdlo smrtícím stiskem.
Nedokázal tomu odolat.
Nepřekonatelné touze zabíjet.
Zakousl se jí do klíční kosti, aby ji vzápětí prudkým trhnutím hlavy vyrval z jejího těla i s kusy vaziva a tkání. Napřáhl se a chystal se pravicí prorazit její hruď, vyrvat z ní její ještě tlukoucí srdce.
Náhlý záblesk poznání mu v tom zabránil. Pustil hrdlo dívky, která s vytřeštěnýma očima zalapala po dechu a chytil svou pravici za zápěstí.
„Ne, tohle nedopustím…!“, uslyšel sám sebe, jak sípavě slabikuje jednotlivá slova.
„Ale ano… Tvá duše je teď má…“
Ten hlas… 
Hlas v jeho hlavě…
„Áágrhhh… n.. e..“
Nešlo to. Vzepřít se té vůli bylo nemožné.
Ocelové drápy rozpáraly její břicho shora dolů. Zabořil do krvavé rány obličej a rval z ní zubama její vnitřnosti. 
„Ano ! Ano !“
   Lin cítil, jak se zmutovaná ruka snaží prorůst dál do předloktí a pak dál, až k jeho srdci… Viděl, jak se mu pod kůží vlní všechny svaly, vazy, žíly… Jako klubko červů v těle mrtvoly…
Z posledních sil se pokusil vzepřít té zlé vůli.
Jako by se pokusil zvednout břemeno na které jeho síla nestačila. Přesto to dokázal.
Dokázal přinutit své tělo k poslušnosti.
Zvedl se ze své přerývaně dýchající oběti a potřísněn její krví vrávoravě scházel ulicí, levicí pevně svírajíc svou démonickou ruku. 
„Doraž ji, ještě žije ! Zab ji ! Zab ji !“
Vykřiknutý rozkaz skoro zlomil jeho vůli. Zapotácel se, ale nezastavil… šel dál. Z ustupující mlhy se vynořily první stánky se zbožím částečně vyskládaným na pultech a hlouček trhovců vystrašeně se dívajících do směru, ze kterého se blížil. Slyšeli jen ženský křik plný hrůzy smísený s řevem bestie.
Černá postava se zakrvácenou tváří i oděvem,  která se vynořila z bílého moře, způsobila mezi nimi naprostou paniku. Vteřinu na něj vyjeveně zírali a pak se dali na zběsilý úprk. Ti statečnější se snažili ještě sebrat část už vystaveného zboží s sebou, ale většina prchala, aniž brala v potaz to, že tam zanechává většinu svého jmění.

+ + +

   Siaon se zachmuřil.
„Mluví se tam o tom ještě dnes… i když…“
Lin se mimoděk dotkl pahýlu pravé ruky.
Mladík tomu pohybu nevěnoval pozornost a pokračoval :
„Lidé v těchto věcech hodně přehánějí… Pověz mi. Opravdu jsi sám přibodl dýkou svou ruku k prodejnímu pultu a uřezal si ji pilou ?“
„Nic jiného nebylo po ruce…“
„Do prdele, Line, znám tě myslím dost dobře, ale tohle bych nečekal ani od někoho jako jsi ty…“
„Nešlo to jinak. Musel jsem to vyřešit rychle, jinak by mě dostal… Bylo to jediné řešení.“
„Moment ! Slyšels ?“
„Ne, ještě je moc brzy, ještě je moc světlo.“
„Máš pravdu, jsem trošku nervózní. Povídej, co bylo dál.“
„Spálil jsem tu pařátu v kovářské výhni… Chtěli mě při tom zastavit…“

 + + +

    Tarkyn Guwertrop přestal bušit perlíkem do rozžhaveného kusu železa a zvedl hlavu ke vchodu. Křik hrůzy který k němu zvenčí dolehl mu nahnal husí kůži na zátylku. Naslouchal, ale zvuk se neopakoval. Ticho trvalo nekonečné minuty.
   Co to mohlo být ? 
   Takhle křičí jen člověk, který poznal čirou hrůzu.
„Vraždá ! Pomóc, vraždá !“- další křik mu přerušil tok zmatených myšlenek..
   Jeho dva synové, rozdmýchávající oheň ve velké výhni, stojící uprostřed kovárny, se zarazili a tázavě se podívali na otce. Ten odložil kladivo a natáhl se pro sekeru pověšenou na stěně.
   Dogry a Togry současně pustili táhlo měchu a následovali jeho příkladu. Jeden uchopil do ruky velké kladivo s téměř sáhovou rukojetí a druhý sáhnul do výhně, aby z ní vyndal železný prut s do ruda rozžhaveným koncem.
   Vyrazili směrem ke dveřím, ale ztuhli na místě, když náhle světlý obdélník vyplnila vysoká tmavá postava.
Tarkyn Guwertrop byl trpaslík, který měl pro strach uděláno. Bojoval v mnoha bitvách a než se usadil tady a stal se uměleckým kovářem, prošel pěkně velký kus světa. Věděl, kdo stojí v jeho dveřích.
   Zaváhal.
   Zaklínač na jeho prahu ?
   To znamená jen jedno. 
   Problémy.
   Zůstal nerozhodně stát s pozvednutou sekerou. Všiml si, že krví zborcený vědmák má jen jednu paži, ve které drží na dýce nabodnutý pahýl ruky, jejíž černé prsty se svíraly a rozevíraly v němé hrozbě. Čerstvě uťatou pravici ze které ještě kapala krev měl staženou koženým řemenem.
   Vteřinku ještě váhal, nevěda jak se k tomu postavit a pak se rozhodl :
   „Ostaň stát kde si, vědmáku ! A pověz, co tu chceš !“
   „Uhni mi z cesty trpaslíku, udělám, co musím a pak odejdu. Nepleť se do toho.“
   „Tož to né ! Toto je moja půda a ty si tu nezvaný host ! Nejlepší bude, když sa otočíš a pudeš tam, skama přišels !“
   „Potřebuji tvoji výheň…“
Trpaslík pozvedl husté obočí. 
   „Na to zrovna zapoměň, ogare !“, sekerou ukázal na nabodnutý pařát, který držel zaklínač, „Esli myslíš, že budeš pálit v mojem ohňu nějaké sračky, tož to ani náhodů !“
   „Nemám čas se o tom s tebou přít !“, Linarfin udělal krok do kovárny. „Musím to udělat, ať chceš, nebo ne…“
   Tarkyn cvičně máchl svou zbraní. Jeho synové stojící za ním se pomalu začali od něj vzdalovat, každý na jinou stranu, tak aby se dostali k zaklínači ze strany. Neměli v úmyslu napadnout zaklínače, ale ani mu dovolit uskutečnit jeho záměr.
   Napětí v kovárně bylo doslova hmatatelné.
   Žádný ze zúčastněných nechtěl udělat první krok.
   V tom Linarfin vpadl do kovárny, postrčen zezadu se tlačícím měšťanem.
„Pomoc ! Vraž…!“– výkřik zamrzl nešťastníkovi na rtech. 
Všichni otočili hlavy k šiřiteli poplašné správy.
   Ten překvapen zalapal po dechu, ale vzpamatoval se velice rychle.
„Tady je ! To je on ! Tady je ten vra…. agrh..“– jekot nešťastníka přešel do bublavého chrapotu, když mu Linova dýka i se svou ozdobou prorazila krk a přibodla ho k dřevěnému trámu, sloužícímu jako futro dveří. Černé drápy pahýlu lačnícího po krvi okamžitě začaly drásat hrdlo objeti.
   Trpaslíci na nic nečekali a jako jeden muž skočili dopředu.
   Sekera zasvištěla.
   Lin sebou hodil na záda. Protivníci byli co do výšky poloviční než on. Vodorovný sek by ho zasáhl do boku, nikoli do krku, jak by tomu bylo při souboji se stejně vysokým protivníkem.
   I tak to skoro nestihl. Ostří prosvištělo pár coulů nad jeho tělem. 
   Dopadl na záda a současně kopl vousáče do kolena. Odkulil se pryč z místa kde ležel a kam se vzápětí zarazilo rozžhavené železo a vyskočil na nohy. Popadl velké kleště a mrštil jimi Dogrimu do tváře. Kost praskla a zraněný se zapotácel dva, tři kroky pozpátku. Upustil kladivo a chytil se za tvář. Lin vítězně zařval a přiskočil k němu. Prudce kopl trpaslíka do břicha. Ten, odmrštěný prudkou ranou dozadu, klopýtl na nerovné půdě a spadl pozpátku přímo do rozžhavené výhně. Vlasy i vous se mu okamžitě vzňaly. S příšerným řevem  sebou házel na svém pekelném loži a snažil se uniknout.
   Zaklínač se jím nezabýval.
   Uskočil před další ránou velké sekery, která vykřesala při dopadu na kovadlinu spršku jisker. Tarkyn ji ovládal vskutku dobře. Pronásledoval uskakujícího vědmáka jak krátkými efektními náznaky a skutečnými seky, tak rozmachy v širokých půlkruzích. Zahnal jej stranou od výhně a neustále na něj dorážel, zatím co Togry, který upustil železo, se snažil uhasit svého umírajícího bratra.
„Si rychlý, vědmáku, ale dlúho to nevydržíš a potom ně zaplatíš za ogaru !“
Lin věděl, že má pravdu. Uhnul zase o kousek z dosahu smrtelně nebezpečné sekery. Jestli rychle něco nevymyslí, tak to bude velice zlé.
   Tarkyn naznačil další výpad a neozbrojený zaklínač ustupující před divokým útočníkem najednou klopýtl a ztratil rovnováhu. Trpaslík vydal hrdelní zvířecí výkřik a skočil na něj se sekerou připravenou k brutálnímu úderu.
   Byl si tou ranou naprosto jistý. 
   Věděl, že ten člověk okusí jeho ostří.
   Pozapomněl na jeden detail.
   Linarfin Aladal nebyl člověk.
   Naoko ztracená rovnováha byla náhle zpět.
   Piruetou se prosmekl podél letícího ostří, které se vedené strašnou silou mocných trpaslíkových paží celé zaseklo do hliněné podlahy. Chytil překvapeného Tarkyna zezadu za vlasy a prudce mu strhl hlavu dozadu. Škubnul celou silou využívajíc zrychlení z piruety. Malý ranař vydal příšerný skřek, když Linovi zůstal jeho skalp v ruce. Zuřivě vyrval svou zbraň z podlahy a prudce se otočil k zaklínači. Ze skalpované hlavy se mu řinula krev proudem.
„Grišnáááh!“- amok zatemnil jeho mysl.
Udělal krok kupředu a pokleknuvši na pravé koleno, mocným nápřahem mrštil sekerou proti zaklínači.
   Linarfin vyskočil. Ve vzduchu udělal přemet a dopadl za trpaslíka. Vytrhl odloženou dýku z krku nebohého měšťana a z otočky ji vrazil klečícímu Takrynovi do temene takovou silou, až se mu lebka s dutým prasknutím rozskočila. Černá ruka, ještě stále nabodnutá na dýce, lačně zabořila prsty do jeho mozku.
   Trpaslík ani nehlesl. Svalil se na podlahu kovárny jako pytel obilí.
Lin, ustoupil od mrtvoly a rozhlídl se po zakouřené kovárně, hledajíc posledního protivníka.
Kouř a smrad z hořícího Dogryho zaplňoval celou místnost. Nebožák ležel stále ještě v ohni a byl potravou pro lačné plameny. Pod výhní ležel Togry s tělem třesoucím se v poslední křeči. Mezi lopatkami mu vězela otcova sekera a jeho krev se mísila s vodou, která vytekla z převráceného okovu. Nestihl jí bratra uhasit.
   Zaklínač si odplivl a pak si hřbetem ruky otřel ústa. Jestli něco neměl se srdce rád, tak to bylo zbytečné zabíjení. Dnes ale neměl jinou možnost.
   Buď on nebo oni.
  „Kurva.“– to jediné slovo, které pronesl přesně vystihlo jeho pocity.
Otočil se, vykoukl z vrat kovárny, a když viděl, že se náměstí začíná hemžit lidmi a z jednoho konce se už blíží i hlídka zbrojnošů rychle je zabouchl a zajistil závorou. Vrátil se k mrtvole zohaveného Tarkyna a šlápl jí na krk. Chytil dýku i s její pomalu už nerozlučnou ozdobou a s mlaskavým zvukem ji vytáhl trpaslíkovy z hlavy. Rychle přešel k výhni a skopl z ní hořící Dogryho torzo. Hodil dýku do žhavých uhlíků a zatáhl několikrát za měch. Plameny ji okamžitě začaly stravovat i s rukou. Trvalo jen několik málo okamžiků, než se proměnila v černý škvarek.
   Udělal co musel udělat. Pustil táhlo měchu a ponořil levici do sudu s vodou, stojícího vedle kovadliny, aby se alespoň částečně zbavil krve a špíny.
„Otevřete !“– bušení na vrata dávalo vědět, že lidé venku si nemohli nepovšimnout, že se v kovárně něco děje.
   Rozhlídl se, ale jiný východ, než skrze zavřené dveře tam nebyl.
„Okamžitě otevřete, nebo vyrazíme dveře!“

+ + +

 „Vylil jsem na sebe dvě vědra vody a na ohniště taky... Vylezl jsem tím pekelně rozžhaveným komínem na střechu a pak přes ostatní domy až do hostince, kde jsem byl ubytovaný... Popadl jsem věci, zaplatil útratu a zmizel dřív, než se to rozneslo... Ruku jsem si mohl pořádně ošetřit až pěkně daleko za městem... “
   Siaon pokýval hlavou.
„Ironií je, že měšťané zavolali na pomoc zaklínače, aby vypátral a zabil to monstrum, co vraždilo. Když jsem tam přijel, tak jsem dostal tolik popisů, že mi šla hlava kolem. Od třísáhového krvavého démona po skřeta s ocelovými háky místo rukou. Jak jsem je poslouchal, nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Mrtvoly už byly dávno pohřbeni a vraždění se neopakovalo…“
   Lin se postavil a přešel sem a tam v zšeřelé stáji. Mladík se díval kamsi ke stropu, mnul si zamyšleně bradu a pokračoval :
„Narazil jsem tam ale na tvou stopu. Byla ještě teplá, tak jsem po ní vyrazil. Přijel jsem sem zrovna když jsi vstoupil do arény a viděl jak jsi sejmul to hovado.. Viděl jsem taky tváře některých lidí, kteří nespouštěli z tebe oči... Nemusím být mág, abych věděl, na co myslí...“
„Vím, taky jsem si toho všiml…“
„Jsi nebezpečný, to víme oba…“
„Myslíš, že…“
Skočil mu do řeči.
„To nevím, možná ano, možná ne. Ty jsi můj byl můj učitel a rádce a taky… můj přítel... jsi můj přítel... Nepochybuji o tobě, ale…“
„Nechceš abych…“
„Nemůžu to dovolit...“
Krátkovlasý zaklínač dál neodpovídal. Jen stál s přivřenými víčky a tiše dýchal.
Siaon se pomalu zvedl a postavil se necelé tři sáhy před svého přítele. Zaujal úplně stejný postoj. Váhu přenesl na jednu nohu, s hlavou mírně skloněnou a rukama spuštěnými podél těla.
Oba hodnou chvíli mlčeli, až Linarfin ticho přerušil :
„Víš, Siaone, jsem docela rád, že jsi tady...“
Rychleji, než stihlo oko obyčejného smrtelníka postřehnout vyletěli meče zaklínačů aby zazpívaly píseň smrti.
 

+ + +

„Už jak mi vyplácel peníze, věděl jsem, že je za mnou pošle… Stál jsem ho příliš mnoho.“
„Au ! Opatrně…“
Linarfin se zlomyslně ušklíbl a dotáhl mladíkovi obvaz ještě víc. Ten na to zareagoval tak, že vyskočil a zkusmo zahýbal paží:
„Uff… myslím, že to stačí, není to zas až tak hrozné zranění !“
Lin uložil zbytek bílého plátna zpátky do brašny a tu pak pověsil zpátky na sedlo přehozené přes kládu dělící stání. Druhý muž mezitím udělal několik kroků směrem k tělům ležícím na hliněné podlaze stáje.
„Šest… Hmm… Asi jsi ho stál opravdu hodně, když na tebe poslal šest profíků…“, poklekl k jednomu z nebožtíků a sundal mu černou roušku z obličeje. Vytřeštěné oči a v údivu otevřená ústa mrtvého naznačovala, že ho smrt překvapila opravdu rychle. Mladík jej zlomyslně poplácal po bledé tváři, postavil se a vykročil k dalšímu.
„Siaone…“
„Ano ?“
„Bez tebe bych to nezvládl... Díky…“
„Není zač.“, usmál se mladý zaklínač, „…trochu jsem se bál, aby ses neurazil, nebo tak něco… ta tvoje povaha… řešit všechny problémy sólo… ehm, no víš, jak to myslím…“
Lin mu na to chtěl něco odpovědět, ale rozmyslel si to. Místo toho řekl :
„V Rokytné… měla by to být nějaká menší osada asi dvanáct mil na východ…“, podlezl kládu a přistoupil ke svému koni, „…tě čeká práce. Včera jsem zaslechl nějaké řeči. Snad nějaké otevřené hroby, nebo něco podobného… Zajímá tě to ?“
„Proč ne ? Zajedu tam. Potřebuji taky z něčeho žít. Proč ne z otevřených hrobů ?“
Lin se musel usmát, i když to původně neměl v úmyslu. Otočil se od koně, kterému hladil nozdry a sáhnul do sedlové brašny. Zašmátral v ní a vytáhl velký měšec, naplněný k prasknutí mincemi.
„Vezmi si kolik potřebuješ, ale ne všechno !“
„Ó, díky ! Nebudu nucen strávit dnešní noc ve společnosti mrtvol a voňavých hromad koňských koblih !“
Jednoruký zaklínač vyvedl koně ze stání. Nasadil mu sedlo a utáhl ho.
„ Kdybys peníze za feritha neutratil sotva jsi je dostal, nemusel by sis teď pujčovat.“
Siaonovi neunikl tón jeho hlasu. Lin ještě jednou, zcela zbytečně, zkontroloval postroj a dodal.
„Ale koneckonců… kdybych ti řekl, za co jsem já utratil svůj první výdělek, tak bys mě už nikdy nemohl brát vážně.“
Teď už se zasmáli oba. 
Krátce.
Pak rysy jednorukého zaklínače ztvrdly jako kámen.
„Musím si jít ještě něco vyjasnit s jedním půlčíkem. Nerad bych, aby se dnešní večer někdy opakoval.“
Mladík zvážněl.
„Mám jít s tebou ? Mohlo by to mít větší efekt.“
Linovi oči se ve tmě zle zaleskly.
„Věř mi příteli, že to nebude třeba. Už i tak jsi mi pomohl víc, než dost. A na efekt o kterém mluvíš, dotyčný do smrti nezapomene, to ti slibuji…“
Siaon mlčky pokýval hlavou.
Znal svého přítele dobře.
Věděl, že nemluví do větru.


Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373