Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky > Zlodějka Cat
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

KAPITOLA PRVNÍ – Jeden zajímavý den
Naposledy se ještě rozhlédla po tmavém pokoji. Skříň, dokonale rozházená a vybraná… Mladá zlodějka s tmavě rudými vlasy, střiženými krátce pod uši, roztáhla pytel, který držela v levé ruce a nakoukla dovnitř. Perly, prsteny, náhrdelníky. Musela se pochválit. Opět se pustila do zkoumání zbytku pokoje. Police vybrané, sekretář vypáčený. Očima přejížděla po místnosti, když tu jí pohled utkvěl na malé mosazné skříňce. Hbitě obešla kulatý stůl a došla ke skříňce na malém, zlaceném stolku. Prohlédla si skříňku. Nebylo na ní celkem nic zajímavého, snad je pečeť, která chránila její obsah. Dlouhý okřídlený zlatý had, stočený do kruhu, s vlastním ocasem v tlamě.
To už ovšem zajímavé bylo. Vzala skříňku, hodila ji do pytle a už se otáčela, když tu se rozechvěl poplašný, zloději nenáviděný, zvuk.
„Kruci! “ zaklela. „Sakra, sakra, sakra! “ Venku se rozštěkal pes a za dveřmi se ozvaly rychlé kroky. Ohlédla se ke dveřím. No co, pokrčila rameny. Bez rozmýšlení se rozeběhla rovnou k oknu a vyskočila na požární schodiště. Vyhodila pytel na schodiště nad ní, vytáhla se na zábradlí a přeskočila ho.
V okně se rozsvítilo a ozvala se záplava nadávek tak barvitých, až se tomu podivila. Náhle začaly z okna vylétat šípy jeden za druhým. Hm, tak to nebude moc zábavné, pomyslela si Cat. Chytla pytel, přehodila si ho přes záda a vyběhla po schodech na střechu. Tam se na chvíli zastavila, aby se mohla rozmyslet, kam dál. No rozhodně se musela dostat na střechu druhého domu. Došla až na okraj střechy a zvážila situaci, ve které se právě nacházela.
Na druhou stranu to bylo asi dva tři metry, ale měla tu výhodu, že druhý dům byl nižší. Vrátila se zpět, rozeběhla se a skočila. Jenže se málo odrazila a jen tak tak se stačila chytnout okraje střechy. Pytel byl těžký a nemilosrdně ji stahoval dolů. Najednou z okna vyletěla ohnivá koule a zasáhla zeď pár metrů od ní. Ucítila silnou tepelnou vlnu a dalo jí hodně práce, aby se nepustila. Jak tam tak visela, nenapadlo ji nic jiného, než…
„Pomoc!“ zavolala úzkostlivě. Z okna vyletěl šíp a zabodl se do pytle, který jí visel na rameni, až to zacinkalo. Zavřela oči. Tak a teď ji další už nemine. Já nechci skončit jako jehelníček!, zaúpěla v duchu. Náhle ji za paži uchopila čísi ruka. Užasle se podívala na dotyčného ´hrdinu´.
„Sime?!“ vydralo se jí z úst.
„Chytni se!“ zvolal černovlasý mladík. Uposlechla ho okamžitě a uchopila ho za druhou paži. S pomocí nohou a vydatnou silou Simeonových paží, se jí podařilo vydrápat nahoru. Konečně.
Uslyšeli táhlý hvizd a během chvíle se kolem nich zabodlo několik šípů. Vyskočili na nohy a utíkali přes střechu. Seskočili na další a ještě dlouho se nezastavovali. Cat náhle zakopla a upadla. Zůstala sedět a začala se smát. Simeon se zastavil a začal se smát také.
„Co tady děláš, Cat?“ podivil se.
„To víš, práce. Poslyš, Sime. Moh´ bys mě doprovodit do Sídla?“
„Jasně!“ odpověděl sebevědomě.
„A nemáš teď náhodou práci?“ zeptala se ho a svůdně na něj zamrkala svými dlouhými řasami. V jejím podání to však vypadalo, jako by jí do oka spadlo smítko. Simeonovi se ústa zkroutila do úsměvu, avšak rychle se uklidnil.
„Ne! Udělám cokoliv si budeš přát. Ale jenom něco za něco,“ dodal a políbil ji na malé ouško. Pomalu se otočila a zadívala se mu do zářivě modrých očí. Zrcadlila se tam veselost a lehké pobavení. Jenom obrátila oči v sloup a povalila Simeona na záda. Sedla si na něj a sehla se k jeho obličeji, až se málem její rty dotýkaly jeho a pronesla: „No, ještě si to rozmyslím, ale co by na to řekl Černý havran, kdybych s tebou něco měla, Sime?“, zasmála se a slezla z něho.
„No co, jen jsem chtěl navodit lepší vztahy na pracovišti,“ zamumlal a potutelně se zasmál. „Hele, stejně mám už po šichtě.“
„Jo?“
„Jo!“
„Tak fajn. Díky!“ řekla Cat už upřímněji a dala mu rychlou pusu na tvář.
„Páni!“ zvolal, zvedl se a pomohl jí na nohy. „Tak jdem!“ zavelel a pokynul jí rukou, aby ho následovala. Hbitě se proplétali křivolakými uličkami. Měsíc jim svítil na cestu a ta jim rychle a poklidně uběhla.
Do Sídla dorazili zhruba po půlhodince. Ocitli se před vraty starého opuštěného domu. Tak vypadal jen naoko. Cat zabouchala na mohutná vrata, která zastiňovala výhled do dvora, jež se rozprostíral kolem domu. V úrovni očí se otevřela malá špehýrka a tam se objevila tmavě hnědá očka.
„Heslo?“ ozval se hluboký hlas, tlumený několika palci silného dubového dřeva.
„Krkavec,“ řekla nové heslo, které si určovali každý den. Špehýrka se zavřela a ozvalo se tiché zaskřípění otevírajících se malých dvířek napravo od Cat. Ta se Simeonem vstoupila a pozdravila svého dobrého přítele.
„Ahoj Akbare! Tak jak ses dneska měl?“
„Celkem dobře,“ řekl Akbar a počkal, až oba budou za vraty. Pak je zase zavřel.
„Je tu Dargas?“ optala se ho Cat.
„Je, kočičko. Seš nějaká zamračená. Co se stalo?“
„Ale nic, strýčku.“
„Dobrá,“ řekl s pochopením a ustoupil, aby jim udělal cestu. Prošli dveřmi, za kterými se skrývalo dlouhé schodiště a začali pomalu scházet po úzkých schodech do podzemí.
Prošli chodbou osvětlovanou jen několika loučemi, která ústila v malý předpokojík. Byly tam také dveře s patrnými známkami častého používání. Cat šáhla po ošoupané klice a otevřela dveře. Do chladné chodby k nim zavál teplý vzduch z místnosti před nimi. Vešli dovnitř a ocitli se v hlavní místnosti, kterou obýval celý klan. Ve velkém krbu plápolal oheň, před ním stála dvě pohodlná křesla, napravo dlouhý stůl s několika židlemi a na kamenné podlaze ležela medvědí kožešina. Na zdech viselo několik loučí a sem tam nějaký ten obraz s výjevy z historie města.
Z místnosti dále vedly dvoje dveře a jedno schodiště. První dveře vedly do kuchyně, druhé do stok a schody do ubikací, které zaplňovaly horní dvě patra. V místnosti očividně nikdo nebyl. Buďto byli venku nebo se váleli v pokojích. Cat zamířila přímo ke schodům. Vystoupila do prvního patra a ocitla se v další dlouhé chodbě. Okny po obvodu zdi svítilo do chodby mdlé měsíční světlo a vrhalo na několikery dveře strašidelné stíny. Po chvíli chůze zamířila ke dveřím, kde bydlel Dargas a zastavila se přímo u nich.
„Poslyš, Cat. Co chceš dělat?“ zeptal se udýchaně Simeon, který jen tak tak držel s Cat krok.
„Ale nic, Sime. Tebe se to netýká.“
„To jsem rád, protože já nechci s Dargasem nic mít. Ti, co něco měli, neskončili zrovna nejlíp.“
„Když se bojíš, tak běž pryč! Já po tobě nic nežádám,“ řekla nasupeně a otočila se k němu zády.
„Poslyš Cat. Mně nejde o sebe,“ začal, ona se však rychle otočila a rozčileně mu pohlédla do očí. „To je mi novinka! A co tvůj parťák?!“ rozkřičela se na něj. Sim zbledl jako křída, ale neřekl nic. Její navztekané, bouřkově šedé oči, ho propalovaly pohledem, ale neuhnul. Cat si v tu chvíli uvědomila, co způsobila a ihned toho zalitovala. Už otevírala ústa, že se mu omluví, ale on jí předběhl. Tiše řekl:
„Ani nevíš, Catherino, jak moc jsi bezcitná. Jsi… jsi sobecká. Strašně a jenom mi ubližuješ. S tebou,“ a to slovo pronesl s nejvyšším opovržením, „už nechci nic mít!“ Jeho tvář posmutněla a odešel. Cat si jen odfrkla a nasupeně vrazila do Dargasova pokoje. Uvnitř ale nikdo nebyl.
„Dargasi!“ zavolal na něj, ale nikdo se neozval. Pokrčila rameny a odešla. Nejspíš bude u Černého havrana. Šla chodbou dál a došla až ke dveřím, které jí vévodily. Jemně přitiskla ucho ke dveřím a pozorně se zaposlouchala. Uvnitř bylo ticho. To už asi vůdce toho prohnance zaškrtil. Způsobně zaklepala na dveře. „Dále!“ ozvalo se nevrle zevnitř. Nadhodila si pytel na rameni a vešla dovnitř.
Pokoj Černého havrana byl prostorný a velice vkusně zařízený. Stěny byly obloženy dubovým dřevem a místnost voněla třešňovou vůní linoucí se z uhlíků, které vesele praskaly v kameném krbu. Vůdce stál u okna a sledoval dění na ulici. Dargas seděl v zeleně polstrovaném křesle a zamyšleně si mnul úzký knírek.
Pomalým, houpavým krokem došla až k němu, k jeho nohám složila pytel plný drahocenných skvostů a přímo do klína mu strčila onu podivnou skříňku. Ten se na ni jen nevěřícně zadíval, tmavé oči údivem rozšířené, úzký knírek nad tenkými rty se mírně zachvěl. V místnosti panovalo napjaté ticho. Cat to už nevydržela a vyjela na Dargase.
„Tak už se vyjádři! Co to bylo s tou truhličkou?!“
„Catherino! Co to má znamenat?“ okřikl ji Černý havran.
„No tak, nech ji. Ať nám poví, co chce,“ řekl Dargas a nevinně se zadíval na Cat.
„Poslal jsi mě do toho bohatýho domu. Věděl jsi, že se neudržím při pohledu na tu truhličku. Co jsi tím jako zamýšlel?!“
„Nevím o čem mluvíš.“
„Ale no tak! Byl tam mág. Málem mě dostal!“ vyjela na něj Cat. Vůdce zbledl jako stěna.
„Catherino! O čem to mluvíš? Víš, co to znamená nařknout člena klanu? Mohlo by to vést k rozepři. Kdyby si to tady Dargas špatně vyložil, mohl by tě obvinit. To by mohlo dopadnout i soubojem. Ty nejsi ještě dost zkušená. Kdo si myslíš, že se za tebe postaví?!“
Cat cítila, jak rudne. Měl pravdu a ona to věděla. Pohlédla úkosem na Dargase a ten se na ni zašklebil. Musela dusit vztek a musela se krotit, aby ho na místě neprobodla dýkou. Přikývla a otočila se.
„Omlouvám se,“ procedila skrz zuby a vrhla na něj nenávistný pohled. Dargas se jen lhostejně zadíval Cat na nohy a namyšleně pronesl: „To je vpořádku, dítě.“ Cat se prudce nadechla a už, už mu chtěla něco peprného říct, když tu jí Havran položil ruku na rameno a tiše pronesl: „Vím, jak moc ho nesnášíš, ale prosím, vydrž to.“ Přikývla a otevřela dveře. Ještě než odešla, dala jim dobrou noc a šla do svého pokoje.
Zamířila ke schodům a vyběhla do druhého patra. Tam byly také několikery dveře. Zamířila ke svým a vstoupila do svého pokoje. Byl spartánsky zařízený. Nikdy si nepotrpěla na přepych. Místnost obsahovala krb, pohodlnou postel v rohu místnosti, stolek s umyvadlem nad nímž viselo veliké zrcadlo, křeslo a dvě truhlice. Na prázdných zdech visela sbírka zlacených dýk, které se jí podařily ukořistit při jedné akci a na zemi starý ošoupaný koberec. Dávala přednost účelu před přepychem. Prošla tmavým pokojem, svalila se na postel a okamžitě usnula.

KAPITOLA DRUHÁ – Příhoda ve Veselé vdově
Ráno ji probudil pruh slunečního světla dopadající na její obličej. Otevřela oči a slunce jí bodlo silně do očí. V duchu zaklela tak silně, že by to přimělo i slunce znovu zapadnout. Teď, když je takové světlo, se jí už nepodaří usnout. Pomalu se posadila a nohy spustila na zem. Chladné dlaždice jí zastudily na chodidlech. To jí připomnělo, že včera večer usnula oblečená a obutá. Tak jak to, že teď neměla boty a oblečená byla jen v haleně? Rozhlédla se po pokoji a spatřila své složené oblečení, ležící na truhle a na něm lístek papíru. Protáhla se a zamířila k truhlici. Zvedla papírek a na něm stálo:´Přišel jsem ti dát dobrou noc, dceruško.´ Aha, tak to vše vysvětlovalo. Vzala složené prádlo, odklopila víko a hodila tam oblečení.
Pak zamířila k umyvadlu a celá se opláchla. Odklopila víko druhé truhlice a vytáhla čistou bleděmodrou halenu, tartanové kalhoty a tuniku s krátkými rukávy ve smetanově bílé barvě. Oblékla se, tuniku si stáhla koženým páskem, natáhla si pohodlné boty, rukou si prohrábla neposedné vlasy a zaškaredila se na sebe do zrcadla. Dívala se na svůj obličej a vyplazovala na sebe jazyk. Dneska má volno! Je sobota! Poťouchle se zasmála a vyběhla z místnosti. Seběhla po schodech až dolů a namířila si to přímo do kuchyně. Tam se srazila s rozespalým členem jejich početné „rodiny“ a usmála se na něj.
„Dobré ráno!“ zašveholila. Ten se na ní jen nevrle zadíval a kývl hlavou. Protáhla se kolem něj a jemně ho šťouchla do žeber. Ohnal se po ní, ale to už loudila na kuchařce něco dobrého k snídani. „Ale Berto. Nemáš nějaké ty dobré koláčky? No tak,“ zaprosila Cat, ale Berta se jen usmála:
„Dneska ne, děvenko. Mám jenom chleba, ale je čerstvý. Ukaž, namažu ti ho medem.“ Cat horlivě přikyvovala a studovala, co to tam Berta vaří. Berta jí namazala krajíc a strčila jí ho do ruky. „Tak a teď upaluj a nepleť se mi tady!“ Cat jí poděkovala a vyběhla ven, vzala to hlavní místností, proběhla chladnou chodbou a po schodech nahoru. Venku se zastavila u Akbara, který si tam povídal s mužem, který ho měl vystřídat. Udýchaně se zakousla do chleba a sledovala rozhovor těch dvou. Nebyl nijak zajímavý a tak dala Akbarovi pusu na tvář a vyběhla z vrat rovnou na ulici. Akbar se za ní jenom ohlédl a něco si pobaveně zamumlal pod vousy.
Venku na ulici se rozhlédla a přemýšlela, kde stráví dnešní slunečné odpoledne. Rozhodla se pro návštěvu místní tržnice. Zabočila vpravo a dala se do svižné chůze. Procházela čtvrtí a za chvíli ji obklopila vřava a zmatek panující na tržišti, které se rozkládalo po celé délce hlavní silnice. Vládl zde čilý obchodní ruch. Byly zde stánky s jídlem, zbraněmi, látkami a spoustou zajímavých i podivných věcí zároveň. Zde proplouvaly vzduchem omamné vůně drahého koření a parfémů, které Cat s chutí nasávala plnými doušky. Chvíli jen tak stála a pozorovala činorodé obchodníky snažící se prodat co nejvíce ze svého zboží. Pak ovšem udělala pár kroků a už ji ta masitá vyřvávající vřava strhla sebou.
Chodila od jednoho stánku k druhému. Všude jí ochotně nabízeli své zboží a snažili se ji přetahovat z jedné strany na druhou. Takoví už byli obchodníci. Prodali by podkovy na vlastním koni chuďasovi. Z přemýšlení jí vytrhl prudký náraz. To do ní vrazil nějaký klučina a využil té příležitosti k okradení Cat. Ta si toho ovšem všimla a hbitě chytla chlapcovu ruku a vyndala mu ze sevřené dlaně svých pár měďáků.
„Tak tohle si už nikdy nedovoluj, kluku!“ zasyčela zlobně a vykouzlila na tváři ten nejfalešnější úsměv jaký svedla. Klučina zbledl a vytrhl se Cat. Utíkal pryč od té podivné holky. Cat se vesele zasmála a šla dál obdivovat výkvěty tržní ekonomiky. Po dvou hodinkách okukování až příliš drahého zboží zamířila rovnou k Veselé vdově.
Veselá vdova. To byla jedna polorozpadlá hospoda o několik ulic severně od tržnice. Pili v ní jen zloději a cizinci, které to přišlo velmi, velmi draho. Vždycky to byla zakouřená zaplivaná hospoda plná těch nejproradnějších lidí a všemožných existencí,…no zkrátka všech nečestných občanů celého Brandenburgu. A to i dneska.
Cat otevřela dveře a vyvalil se na ni hustý dým. Chvíli nechala dveře otevřené, aby alespoň trocha dýmu vyvanula a pak vstoupila dovnitř. Bylo plno. Stoly byly rozestavené po celé místnosti, za dlouhým pultem stál sympatický tlouštík s lstivýma očima, majitel krčmy a celému lokálu vévodilo malé pódium, na kterém vystupovali tanečnice z těch nejdivočejších snů. Příjemnou atmosféru potom doplňovala veselá muzika a hlasy dohadujících se obchodníků, zlodějů a všemožných pokoutních bardů a harfeníků. Pomalu se rozhlédla a spatřila tlupu zlodějů, jak na ni usilovně mává. S úsměvem zamířila přímo k nim.
„Nazdar Zantare!“ pozdravila vůdce bandy. „Tak jak to dneska šlo?“
„Jo. Celkem to šlo, ale měli sme takovej malej problémek. Museli sme zabít jednoho páprdu,“ zaskuhral a udělal na ni kyselý obličej.
„Tak to u starýho nedopadnete dobře. Vždyť víte, že nemá rád zabíjení bezbranných,“ řekla soucitně a z jejího hlasu bylo znát upřímné pobavení. Banda se zasmála krákavým hrdelním smíchem.
„A právě proto sme šli nejdřív sem,“ opáčil Zantar a podal jí cigaretu, kterou si právě ubalil. Zapálila si a potáhla. Před očima se jí zatmělo a Cat začala silně kašlat. Když se jí po nějaké chvilce podařilo nadechnout, sípavě řekla: „Sakra! Dneska to máš nějaký silný. Jednou tě to zabije.“
„Já vím, princezničko. Ale hned tak to nebude.“
Někde v místnosti začala hrát veselá hudba a na dosud prázdné podium se vyhrnulo několik bujných tanečnic a začalo tancovat, výskat a skákat po pódiu. Zantar silně zahvízdal směrem k tanečnicím, objednal Cat medovinu a brzo po poledni se už od Veselé vdovy ozýval bujarý smích a jedna odrhovačka za druhou. Smích byl slyšet nejen z lokálu, ale i z vyšších pater, kam si podnapilí človíčci odváděli barové tanečnice a sem tam nějakou tu buclatou servírku.
Cat se nad tím jenom ušklíbla. Napadlo ji něco jako „hnus“, ale radši si to nechala pro sebe. Majitel měl totiž jistý dar slyšet všechno ošklivé, co se o jeho krčmě povídalo. A měl na to také dobré pomocníky, kterým nevadila bolest. Zvlášť ne ta, kterou dělali druhým. Cat vytrhla od rozjímání o bolesti potyčka u vchodu. Otočila hlavou po směru náhlého hluku a mrkla ke dveřím.
Tam stál hromotluk Tack a držel za límeček nějakou vznešenou slečinku, která na něj prskala něco po cizím. Chtěl ji přisunout k sobě a udělat jí ústy něco nechutného, ale ta se mu vzepřela a dosti tvrdě ho kopla do holeně. Tack ji pustil a dámička se rozeběhla pryč od něj, ale zakopla o nastavenou nohu jistého majitele několika konkubín a rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá. Při tom si ovšem neopomněla o zaplivanou, zablácenou podlahu vydatně zašpinit své bleděmodré šaty.
Vydrápala se ze země přímo u Cat. Ta se na ní zadívala a když spatřila její prosebný pohled, pomohla jí na nohy, ale to už se po ní sápal rozčilený Tack. Slečna se po něm úzkostlivě zadívala a vypadala jako opravdová dáma v nesnázích.
„Nepřibližuj se k ní, Tacku!“ utrhla se na něj Cat a schovala si dívku za záda. Tackovi zbrunátněl obličej a tváře se mu nafoukly. „Cat, nepokoušej mě!“ zařval na ni Tack až celý lokál zmlkl. Všichni se dívali právě na ně. Tack vypadal hrozivěji než dřív.
„Ale Tacku,“ začala opatrně a natáhla ruku, aby ho poplácala po rameni. Ten na to ani nečekal, rychle ji chytil za ruku a bolestivě jí ji zkroutil za záda. Vyjekla bolestí a vrhla na Zantara bolestný pohled.
„Nerad bych ti zlomil ručku, Catinko. Nechci mít s tvým tatíkem žádný problémy, ale ty mě k tomu přímo nutíš,“ řekl a zkroutil jí ruku ještě víc. Cat se bolestivě napjala a pokusila se zaútočit první. Podstatnou částí své váhy mu dupla na nohu, vykroutila mu svou ruku ze silného sevření, rozmáchla pravačkou a dala mu pořádnou ránu zprava přímo do ledvin. Tack se zkroutil a chtěl se na ni vrhnout, ale to už se do toho vložil její mírně opilý přítel a vrazil mu takovou ránu zespoda mezi oči, až to Tacka složilo do bezvědomí.
„Dík Zantare,“ vypravila ze sebe udýchaně Cat a rozhlédla se po tichém lokále. Ten se z ničeho nic opět rozhovořil a Tackovi parťáci odtáhli zhrouceného spáče ven. Cat se potom zadívala na onoho neslušného muže, který nastavil dámě nohu a ten se rychle zdekoval i se svým harémem pryč. Pohledem zabloudila k hostinskému. Ten pochopil, dal muzikantům znamení a lidé se opět pustili do svých obvyklých činností. Zantar si přisedl a poplácal Cat otcovsky po rameni. „Dobrá práce, kvítku mýho života,“ pochválil ji. Zazubila se na něj a zhluboka se napila medoviny.
„Ehm…ctěná paní, mohla bych si přisednout?“ zapípala zkřehle dívka se špinavými šaty. Cat zavrtěla hlavou: „Radši ne. Omluvíš nás, Zantare, že?“ zeptala se, ani nečekala na odpověď a pokynula rukou, aby ji následovala. Cat našla koutek, kde bylo nejméně zvědavých očí a sedla si. Dívka se opatrně posadila a spustila:
„Nejdříve bych vám chtěla poděkovat za moji záchranu. Asi bych se měla představit,“ zašeptala tajemně a sehla se blíže k Cat. Ta udělal to samé. Pak opět dívka promluvila už sotva slyšitelným hlasem: „Jmenuji se Ioan Joldea.“ Cat pokývala hlavou, jako by o něčem přemýšlela a pak se Ioan drze zeptala: „A…co jako má být?! Děje se snad něco tak strašného, že by vaše jméno neměl nikdo slyšet?“ Ioan zbledla a růžové rty se jí seběhly do bílé linky.
„Vy mě asi neznáte?!“ pronesla panovačně a pročísla si dlouhé zlaté lokny ušpiněnými prstíky. „Já,“ pokračovala už mírněji, „jsem totiž osoba v nebezpečí a mám veledůležitý úkol.“ Cat obrátila oči v sloup a lakonicky pronesla: „Ale, ale. A co je na vašem úkolu tak veledůležitého?“
„To je velice tajné. Mě si nesmí nikdo všimnout,“ šeptla a rozhlédla se po lokále až s přehnanou paranoiou. Cat se jen suše zasmála. „No, tak teď už o vás ví celá hospoda a zítra o dnešním incidentu bude vědět celé město.“
Nyní už Ioan pociťovala opravdovou paniku a silně uchopila Cat za ruku. „Proto chci, aby jste mi pomohla. Potřebuji získat jistou věc a proto potřebuji zdatného zloděje. Pokud nějakého znáte…, velice by mi to pomohlo.“
„Hm…, uvidíme. Teď už ale musím jít. Zítra se tu sejdeme touhle dobou a já vám opatřím nějakého toho zloděje.“
„Dobrá, moc vám děkuji. A prosím, budeme si tykat, ne? Říkejte mi Ioan.“
„Tak fajn. Já jsem Cat. Na shledanou, Ioan!“ zahlaholila Cat na celý lokál a zamířila rovnou ke dveřím. Když otevírala dveře, skoro jí bylo líto, že neviděla Ioanin ustrašený obličej.

KAPITOLA TŘETÍ – Nepříjemné setkání
Druhý den k večeru se Cat procházela potemnělým městem a přemítala o událostech z předešlého dne. Ten incident s truhličkou. Neustále jí vrtalo hlavou, že se tam Simeon objevil tak rychle. Vždyť to bylo sotva pár vteřin, co zavolala o pomoc. A pak setkání s Ioan a její paranoia.
Zašla do parku. Sice to nebylo příliš bezpečné místo, ale přece se nemusela bát ničeho. Kdo by se snažil oloupit zloděje a navíc tak dobrého jako byla ona? Sama se svým myšlenkám zasmála. Zamířila přímo k dřevěné lavičce a ztěžka na ni usedla. Procházela se už celé odpoledne a tak byla pořádně unavená.
Zadívala se na černočerné nebe poseté miliony blikajících hvězd a přepadla ji ona nepříjemná melancholická nálada, kterou Cat trpěla už několik let. Jako by jí něco scházelo. Jako by jí někdo scházel… Dnes dopoledne opět zašla do Veselé vdovy a setkala se s tou dívkou. S Ioan. Celé to bylo jako postavené na hlavu. Přišlo jí to až směšné.
Když se po dlouhém rozmýšlení nabídla, že pro Ioan bude pracovat jako zloděj, mohla prasknout zadržovaným smíchem. Prý, že čekala někoho zkušenějšího. Pronesla to tak zdvořile, že to Cat urazilo mnohem víc, než kdyby řekla jenom to, že je moc mladá a špatná zlodějka. Ale nakonec souhlasila. Spíš jen z nutnosti, než z důvěry.
Toto ještě Cat přešla, ale měla chuť tu nafrněnou fiflenu připravit o její krásu. Vždyť mohla být stejně stará jako Cat! Pak jí objasnila celý plán. Potřebovala najít jistou věc, která ovšem byla velice dobře chráněna. To bylo celkem ucházející. Až na to, že ta jistá věc ji málem připravila o život a nyní se nacházela v Dargasově držení. Ta proklatá skříňka!
Nyní promýšlela plán, jak ji Dargasovi ukrást. Což ovšem byl nadlidský úkol. Bylo až bláhové, pokusit se okrást jednoho z nejlepších zlodějů ve městě. Kdyby zašla k městské stráži a přiznala se, že je zlodějka, vyšla by z toho zhruba nastejno. A to mrtvá. Tady by se jí už Černý havran zastat nemohl.
Přemýšlela ještě dlouhou hodinu, když tu ji vyrušilo dunivé zahřmění a neposedné kapky dopadající na Catiinu bledou tvář. Začalo pršet. Nevrle se zvedla a vydala se zpátky do Sídla. Opět vzhlédla k obloze.
Tmavá mračna zakryla oblohu a rozpoutala se šílená vichřice. Cat si přitáhla lehký pláštík, promočený do posledního vlákénka, těsněji k prochladlému tělu, ale to jí v tomhle nečase nebylo moc platné. Přidala do kroku a hbitě se proplétala uličkami Brandenburgu. Prošla okolo několika na zem spadlých košů, ve kterých se chutně prohrabovaly kočky a několikrát šlápla do podivné hmoty, kterou ani nehodlala zjišťovat. Jo, to bylo její město.
To byl její domov. I když byl špinavý a neustále někam pospíchal, ona tu umouněnost milovala. Znala ho. Byl jejím otcem. Už odmalička se pohybovala po tom velikánovi s takovou mrštností a lehkostí, kterou jí záviděl kdekdo. Měsíc se schovával za hustými mraky, jako by se dopustil nějakého neodpustitelného prohřešku a protože jí to poskytovalo alespoň částečnou ochranu, byla mu za to vděčná. Tma ji skrývala před zvědavými pohledy. Nebýt viděna také nepřišlo na škodu.
Za sebou zaslechla nějaký šramot. Za chůze se ohlédla, ale za ní nikdo nešel. Nebo si ho alespoň nevšimla. Neustále přidávala a v uších jí tepala neklidná krev. Občas zaslechla šplouchnutí, když někdo šlápl do louže a do srdce se jí pomalu začala vkrádat panika. Zmítána větrem došla až na křižovatku na konci ulice.
Přestalo pršet, mračna se roztrhla a odhalila měsíc kulatý jako rybí oko. Zastavila se a všimla si, že před ní stál hlouček nebezpečně vyhlížejících mužů. Neklidně vytáhla dýku a připravila se k případnému střetu, který si přála ze všeho nejmíň. Tyhle lidi už někdy viděla, prolétlo jí hlavou. Tak nebo tak teď byla v pěkném maléru. Určitě je najal některý z těch, kteří ji neměli zrovna v lásce. Možná Tack…
Zhluboka se nadechla a otočila se směrem k pronásledovateli. Ale to co spatřila jí úplně vyrazilo dech. „Simeone?!“ zvolala. Úžas pomalu přešel ve zlost. „Co…co chceš udělat?“ zeptala se.
„To tě nemusí zajímat. Mám tě jen dopravit k jistému člověku,“ pronesl ledově.
„Hele, snad to nebude tak horký, ne?“ ujišťovala se Cat a dodala si tak trochu odvahy. Ale Simeon nekompromisně zavrtěl hlavou. „Buďto se mnou půjdeš po dobrým, nebo se ti to nebude líbit.“
Cat zavrtěla hlavou a chvatně se k němu otočila zády, ale narazila na hlouček mužů stojící asi deset metrů od ní. Mrkla za sebe, ale Simeon už tam nebyl. Rozeběhla se, snažíc se vyhnout hloučku, jenže ten se na ni vrhl a rukama se jí sápal po hlavě. Cat začala všude okolo sebe bodat dýkou, kopat a mlátit rukama koho jen šlo, avšak to jí moc nepomohlo. Jenom se dostala do toho největšího chumlu. Násilníci si na ní nejspíš vylívali zlost. Kopali do ní a mlátili ji pěstmi do břicha. Nejsem zrovna nejlepší bojovník, pomyslela si hořce.
Náhle jí z ramene vystřelila ostrá bolest. Vykřikla a upadla na zem. Bláto se rozstříklo na všechny strany a zem se zbarvila rudou tekutinou. Vyděšeně pohlédla na jílec její vlastní dýky vyčnívající z pravého ramene. Z posledních sil se snažila chránit se rukama, ale marně. Začala křičet. Hrůzou a bolestí. Zmítána všemi šílenými pocity, které pociťuje člověk čekající na blízkou smrt v bolestivé agónii.
Z ničeho nic někdo zlostně vykřikl a mučení najednou ustalo. Seděla tam, celá zalitá vlastní krví, ustrašená a zlomená. Vzhlédla. Přicházel k nim Simeon. Jen neochotně se rozestoupili. Prošel kolem nich a neopomněl při tom do jednoho z mužů pořádně kopnout. Ozvalo se mrzuté zasyčení.
„Říkal jsem vám svázat, maximálně omráčit! Ne zabít!“ sjel prvního, na kterého se podíval.
„Ale ona nás ohrožovala zbraní,“ ozval se někdo.
„Jo. A kopala a kousala,“ přidal se druhý.
Simeon jen nevěřícně zakroutil hlavou nad tupostí najatých kumpánů a poklekl ke Cat.
„Si...Si…Simeone,“ vykoktala ze sebe třesoucí se Cat. „Pros…prosím, pomoz mi,“ zaúpěla bolestivě, když jí prohmatával zraněné místo, ze kterého jí stále trčel jílec dýky.
Znenadání se na ni smutně usmál a štíhlými prsty uchopil Catiinu zašpičatělou potlučenou bradu a lehce jí otočil na stranu. Slepené pramínky rudých vlasů odhalily bledý krk. Jemně jí políbil na krk, potom na pobledlou tvář a do ucha jí zastřeným hlasem zašeptal tiché, tichounké „Promiň….“ Ucítila tupou bolest na spánku a propadla se do milosrdného bezvědomí.

Probudila se a v hlavě jí bodaly tisíce jehliček. Bála se otevřít oči. Pokusila se posadit, ale někdo ji jemně zatlačil zpět na lůžko. Sykla bolestí a dlouhými prstíky se dotkla bolavého spánku. Nahmatala velkou bouli.
„Lež klidně děvče,“ ozval se příjemný hlas.
„Ten, ten hlas. Já ho znám!“ došlo jí najednou a prudce otevřela oči. Ano a nemýlila se. Seděl tam u ní. Přesně, jak si ho pamatovala. Z hezkého obličeje s ostře řezanými rysy se na ní díval pár oříškově hnědých očí.
„Morion. Morion ze Samu,“ zašeptala. „Co tu děláš?“ zeptala se, avšak pak jí došlo, že ani neví, kde je. Náhle ji zachvátila panika a pokusila se rychle se posadit, ale ostrá bolest ve zraněném rameni ji přinutila opět si lehnout.
„Jen klid, Cat. Jsi zraněná,“ konejšil ji a pohladil ji po čele.
„To přece vím!“ utrhla se na něj a prudce mu odstrčila ruku. Smutně se na ni zadíval a zvedl se z postele. „Promiň, asi chceš být sama, viď?“ otočil se a sáhl po klice u dveří.
„Ale ne!“ vyhrkla ze sebe Cat. „Zůstaň tu. Bojím se,“ dodala. Pokýval hlavou a zase si k ní sedl. „Je to už tak dlouho, co jsme se neviděli,“ zavzpomínal Morion.
„Odešel jsi,“ pravila naštvaně Cat. „Odešel po tý nejkrásnější noci v mým životě!“
„Musel jsem,“ bránil se marně Morion, ale neubránil se mírnému úsměvu.
„Ale neříkej! Já nevím, kdo mi sliboval lásku a pak mě dostal do postele,“ pronesla už mnohem naštvaněji. „Já vlastně nevím, proč se tu s tebou bavím!“ vyjela na něj nebezpečně ostře. Ublíženě se na ni zadíval a snažil se říct něco na svou obranu, ale Cat ho nenechala. „Co kdybys mi udělal dítě, nebo něco takovýho?!“ utrhla se na něj a zatřásla se. „Je tu zima,“ dodala už o něco mírněji.
Plné narůžovělé rty se na ní příjemně usmály a lusknutím prstů zapálil oheň v krbu. Jeho opálená nazlátlá pleť se měkce zaleskla v karmínové záři plamenů šlehajících z krbu pár metrů od postele, na níž ležela.
„Nezmínil ses, že bys uměl takovýhle kejkle,“ řekla zamyšleně Cat.
„To víš. S ohněm mi to moc jde,“ ujelo mu. Cat se po těch slovech zarazila a pak jí to došlo.
„To tys byl ten čáryfuk, kterej mi málem roztavil prdel!“ vyjela na něj. „Tak ty v tom jedeš s nima! Málem jsi mě zabil!“
„Ale Cat, uklidni se. Já jinak nemoh. Neměl jsem peníze…a tomu muži jsem dlužil!“
„Ne! Ne! Nechci už vůbec nic slyšet!“ rozkřičela se na něj a vzpupně si dlaněmi zakryla obě uši a zavřela oči, jak to s oblibou dělají malé děti. Bezmocně pokrčil rameny a zanechal ji v prázdné místnosti samotnou. Jak to jen mohl udělat? On! Její první láska. A potom Simeon. I on ji zradil. Celý klan zradil. I Černého havrana. Začala si pomalu uvědomovat veškeré předešlé události. Jela v tom snad i Ioan?
Z toho všeho se jí chtělo brečet. Ale teď ne. Není na to čas. Podařilo se jí vstát a dokonce došla až ke dveřím. Přitiskla k nim ucho, ale nic neslyšela. Zkusila vzít za kliku, ale byly zamčené. Rozhlédla se po místnosti. Byl zde jenom krb a okno, kterým skrz mříže svítilo měsíční světlo. Byla noc. Ale jak dlouho tu asi spala? Den, dva?
Opatrně došla zase k posteli a posadila se. Pokusí se ji někdo zachránit? Ví vůbec, kde je? Ona sama to neví, tak jak ji může někdo zachránit? Ve dveřích zarachotil klíč a dovnitř vešlo mladé děvče a neslo podnos s jídlem. Položila ho Cat na postel.
„Jak se jmenuješ, děvče?“ zeptala se Cat, ale neodpovědělo jí. Rychle odešlo a zavřelo za sebou dveře. Cat si povzdechla a podívala se na tác. Vypadalo to na kuřecí polévku, chléb, sýr a džbánek s vínem. Cat ochutnala víno a to ji příjemně zahřálo. Bylo vynikající a zlepšilo jí náladu. S elánem hladového caparta se dala do jídla.

KAPITOLA ČTVRTÁ – Přeceněné možnosti
Ráno se probudila a skrz zamřížovaná okna vyhlédla ven. Nacházela se nejspíš za městem, protože všude okolo rostly lesy a ani památky po nějakém stavení. Slunce se již nacházelo vysoko na obloze, z čehož usoudila, že bude něco po poledni. Povzdechla si a rozhlédla se po pokoji, který nyní viděla v úplně jiném světle.
Zdi zešedlé a oprýskané dlouhými roky, kdy se o ně nikdo nestaral. Rozhrkaná pryčna, na níž se probudila, jen stěží budila dojem něčeho, na němž se dá spát a krb, nyní již vyhaslý a zanesený hutným nánosem prachu, podtrhoval ponurost jejího nového apartmá.
Ve dveřích zarachotil klíč a vešlo to samé děvče, které včera doneslo Cat večeři. Tentokrát neslo lavor s konvicí plnou vody a ručník. Položilo to na postel a zase odcupitalo pryč. Dveře se zavřely a uzamkly. Cat došla ke konvici a prstem zkusila teplotu vody. Brr! Byla ledová! Ale s tím se bude muset spokojit.
Ještě se ani nezačala svlékat ze zkrvavené košile, která byla jejím jediným oblečením a v zámku opět zarachotil klíč. Tentokrát vstoupila dvě děvčata. Jedno neslo Cat oběd a druhé, jež jí předtím doneslo lavor s konvicí, nějaké šaty. První děvče odešlo a druhé se na chvíli pozastavilo. Cat hrábla po oblečení a zjistila, že jsou to dámské šaty.
„Ale tohle já nosit nebudu!“ utrhla se na mladé děvče.
„Pán řekl, že si to máte obléct. Před něj musíte předstoupit čistá a slušně oblečená. Jinak vás nepřijme.“
„Já se ho o to neprosila! Jsem tu držena násilím!“ seřvala ji Cat, ale mladé děvče si toho nevšímalo a pokračovalo dál.
„Mám tu s vámi počkat a dohlédnout na to, abyste se oblékla,“ řekla a pomohla Cat svléknout košili, kterou pak hodila na zem. Ta se nahá pokusila umýt ledovou vodou, ale moc jí to jednou rukou nešlo. Dívka jí pomohla a pak ji osušila ručníkem, jenž přistál u košile. Vzala opatrně do rukou šaty a chtěla je Cat přetáhnout přes hlavu, ale ta protestovala.
„No tak, nebraňte se. Mám povolení vzít si na pomoc toho hlídače venku,“ pronesla nevzrušeně a znovu Cat nabídla šaty. Byly sytě modré s odhalenými rameny a zády. Zvedla ruce a děvče jí je přetáhlo přes ramena. Padly Cat dokonale a nádherně kontrastovaly s jejími rudými vlasy. Navíc byly i měkké a pohodlné. Možná to nebude tak hrozné, zamyslela se a několikrát se zatočila dokola.
„Co to dělám?!“ vzpamatovala se Cat. Děvče odněkud ze záhybů své sukně vytáhlo hřeben a podalo ho Cat. Ta se předklonila a pročesala si vlasy, namočila si dlaně ve vodě a několikrát si je prohrábla. Když se pak narovnala, její účes byl téměř dokonalý.
„Tak vám to sluší, paní,“ pronesla uznale dívka, vzala špinavé oblečení, hodila ho do lavoru s vodou a odebrala se k odchodu. V jejím hlase zaznělo něco povědomého, ale ten pocit odplul stejně rychle, jako letní bouřka.
„Děkuji,“ špitla za ní Cat a nechala dívku odejít a jala se zkoumat oběd. Sýr, placky a mléko. To se teda moc nepředali, pomyslela si Cat. Zvedla talíř s plackami a všimla si, že pod ním leží malý nožík. Co to mělo být? Že by ho tam ta služebná zapomněla?

Po nějaké době pro ni přišel muž a odvedl ji z pokoje. Scházeli se schodů a muž ji vedl spletitými chodbami, které vyústily do rozlehlého sálu, plného lidí. Přímo uprostřed seděl na zlaceném trůně sám Vůdce brandenburgského podsvětí. Po jeho pravici stál Morion a několik metrů před ním ji sklíčeně vítal Simeon.
Ostatní byli jen přisluhovači a smetánka podsvětí. Morion o něčem debatoval s Vůdcem, ale jakmile ji spatřil, okamžitě zmlkl. Vůdce si jí také všiml, jakož i celý zbytek sálu. Všichni jako na povel zmlkli a upřeli na ni své zkoumavé pohledy.
„Tak to má být ten váš nový objev?“ zeptal se nějaký muž, přepychově, ale vkusně oblečený, se strohou dravčí tváří a povýšeně jako páv obcházel Cat. Ta na něj vrhala nevrlé pohledy.
„Pochopitelně!“ zvolal tlouštík sedící na trůnu. „Tak, slečinko! Pojďte blíž, ať si vás můžu lépe prohlédnout,“ nakázal, ale Cat zavrtěla hlavou. Pokynul Simeonovi. Ten šel ke Cat a jemně ji uchopil za paži.
„Ani se mě nedotýkej,“ zasyčela mu do ucha.
„Ale Cat, já musel!“ omlouval se.
„Opravdu? Musel jsi se pokusit o to, aby mě zabili?“ řekla a vytrhla se mu tak prudce, až málem spadl. Hrdě pohodila hlavou a se širokým úsměvem došla k Vůdci. Ten si ji prohlížela od shora dolů a pak vstal a přistoupil blíže k ní. Uchopil ji za bradu a prohlížel si její obličej z profilu, pak zepředu a neustále se kochal tím, jak ho propalovala pohledem. Pak ji pustil a opět si sedl.
„Nuže, dámo, jste opravdu hezký kousek. Takový mi Simeon ještě nedal,“ pravil a rukou jí ukázal své konkubíny, které mu ležely pod nohami, na pestrobarevných polštářích. Cat na ně vrhla odsuzující pohled, ale ani jedna se nezačervenala. Buďto byly dobře nalíčené nebo stejně zvrhlé, jako sám Vůdce. Cat se mu podívala tvrdě do očí a popošla pár kroků dopředu.
„Můj milý Vůdce,“ začala svůj proslov. „Říkej si, co chceš, dělej si, co chceš, ale věz, máš co do činění s nejlepším zlodějem v Brandenburgu. Možná nejsem tak silná, ale jsem ta nejlepší!“
„Ale no tak. Neohánějme se tak silnými slovy. Na to tu nejsme zvyklí. Ale na co jsme,“ pravil a do široka se usmál, „že dívky, které k nám zavítají, ať už z vlastní vůle nebo ne, nedopadnou dobře s takovými silnými slovy.“
„Pro mě za mě. Pokud tvá moc spočívá ve slovíčkaření a výhružkách, něco ti řeknu. A to tři slova. Já-se-nebojím!“ pravila a ta slova pronesla klidně a hrdě. Vůdce zrudl a ozval se tichý smích. Prudce se vymrštil ze svého křesla, až se Morion lekl, chytil Cat pod krkem a strhl ji k zemi. Simeon se na něj vrhl, ale zastavilo ho několik pěstí Vůdcovy ochranky.
Všichni ztichli a s nedočkavostí čekali, co Vůdce udělá. Tomu se v obličeji střídaly barvy od zelené po temně purpurovou. Ale po chvíli se mu vrátila normální barva, pustil Cat a pomalu se zvedl. Cat ležela na zemi a ztěžka dýchala. Náhle dal povel a stráže vyhnaly diváky, kteří jen neochotně odcházeli, pryč ze sálu. Když byl klid a sál až na Moriona a Simeona prázdný, Vůdce začal.
„Mám pro vás malý dáreček,“ zasmál se a pokynul strážím a ty zmizely za dveřmi. Po chvíli se objevily a vedly to mladé děvče, jež pomáhalo Cat obléknout šaty. Snažilo se jim vytrhnout, ale marně. Házelo sebou jako neposedné kůzle. Stráže si však s jejím chabým odporem nic nedělaly a prudce jí smýkly k nohám Vůdce.
„Nuže Catherino, nepoznáváte ji?“ zeptal se, ale Cat zavrtěla hlavou. „Moje milá, mám tu čest vám představit osobní služebnou princezny Alairy, dcery dlouholetého nepřítele našeho království. Slečnu Ioan Joldeu.“
„To není pravda!“ bránila se Ioan, ale marně.
Cat horečně přemýšlela. Jestli vyjde najevo, že ji zná, jistě to nedopadne dobře. Pro ně pro obě. „Nikoho takového neznám. Nevím, o čem mluvíte?“ zalhala.
„Samozřejmě, dalo se to od vás čekat. Pochopitelně, že nepřiznáte, že vás tato malá osůbka najala. Máme své špehy. Překvapilo by vás, v jaké blízkosti se nacházejí,“ pronesl nonšalantně a vrhl letmý úsměv na Simeona. Ten se zazmítal zuřivostí, ale ochranka ho držela pevně. Cat poznala, že je v koncích.
„Co ode mě teda chcete?“ vyhrkla.
„Já nechci nic,“ pronesl s lhostejností, „já vám to přikazuji! Donesete nám, moje milá Catherino, donesete nám tu malou, skoro bezvýznamnou truhličku, k níž jste přišla při té nepovedené loupeži.“
„A proč bych to měla dělat? Když jste tak skvělý a tak mocný, proč si ji neopatříte sám?“
„Tak za prvé. Neopatřím si ji sám, protože tu na to mám vás,“ řekl ledabyle a sklonil se ke stále ležící Cat. „A za druhé, měla byste to udělat už kvůli své přítelkyni,“ dodal. Zasyčelo ostří vytahované dýky, která nyní ohrožovala útlý Ioanin krček.
„Ioan? A proč myslíte, že bych nasazovala svůj vlastní krk kvůli téhle snobské dámičce?“ zeptala se s hraným klidem, avšak neklid jí zmítal skoro ještě víc, než ubohou Ioan. Ta se třásla a třeštila na ni své chrpově modré oči.
„Možná proto, že jste si ji oblíbila, možná jen pro peníze. Co já vím, co se takové hezké hlavince honí hlavou.“
„A kdybych souhlasila?“
„Hm, pak bych vám slíbil, že vás i ji pustím. Až mi donesete tu truhličku.“
Cat pokývala hlavou a pak se zvedla. „Mohl byste mě chvíli nechat? Potřebuji si to promyslet,“ žádala Cat o chvíli klidu, ale ve skutečnosti si nepotřebovala nic rozmýšlet. Vlastně měla již plán vymyšlený. Sice chabý, ale plán. Zvedla se a začala se procházet po sálu a ukázkově předváděla, jak přemýšlí. Vůdce se mezitím věnoval Simeonovi a neslušnými posunky mu naznačoval, co s ním hodlá udělat. Cat se rozhodla.
Otočila se a do ruky si připravila malý nožík, který jí Ioan připravila k obědu.
„Vůdče? Už jsem se rozmyslela,“ zavolala a počkala až se k ní otočí. Otočil se a zářivě se na ni usmál. Cat se zhluboka nadechla, napřáhla se a vrhla po Vůdci malý nožík. Mířila na srdce, ale nepočítala s tím, že bude mít tak pohotové reflexy. Chytil Simeona a postrčil ho před sebe. Nešťastná Cat se trefila s nepřesností jednoho palce.
Simeon se s vytřeštěnýma očima svezl po Vůdci a dopadl na zem. Kolem něj se okamžitě začala rozlévat kaluž krve, se kterou ze Simeona utíkal život. Rozeběhla se k němu a padla na kolena. Jen nevěřícně vrtěla hlavou a objala Simeona.
„Simeone, já nechtěla,“ zašeptala mu do ucha.
„Já vím, Catinko. To nic,“ zachrčel a pohladil ji po vlasech. „Miluju tě,“ dodal a ruka se mu svezla po jejím rameni.
Cat uslyšela dlouhé zachrčení a pak nic. Pak už nic nebylo. Jen bezvládné tělo Simeona v jejím náručí. Chtělo se jí brečet, ale teď nemohla. Ne teď! Řekla si. Políbila Simeona na stále teplé čelo a opatrně, jako by byl dítě, ho položila na zem. Pomalu se zvedla a její pološílený pohled se upřel na Vůdcovu tvář.

KAPITOLA PÁTÁ – Osudová chyba
„Nuže, co z tebe teď vypadne, moje zlatá zlodějko?“ ušklíbl se.
„Byl tak mladý. Tak mladý,“ řekla zastřeným hlasem.
„Teď už snad máš důvod mi donést to, co tak nutně potřebuje tadyhle slečna,“ pravil a pohledem sklouzl na vyděšenou Ioan. Cat se mimoděk podívala také.
„A když ne? Zabiješ ji také jako Simeona?“
„Tak za prvé, ty mi to doneseš,“ řekl mrazivě. „A za druhé, Simeona jsem nezabil já, ale ty.“
Cat odtrhla pohled od Ioan a vytřeštila na Vůdce své šedé oči. Chvíli se na sebe tiše dívali a pak Cat sklopila hlavu. Má úplnou pravdu, pomyslela si. To ona Simeona zabila. Ale už nemůže dopustit další smrt. Ioan měla docela ráda, i přes její povýšenost. A navíc, lidský život by se neměl marnit jen kvůli ješitnosti.
„Udělám to,“ špitla po chvíli. Vůdce se k ní nahnul a přiložil si dlaň k uchu.
„Cože? Já nic neslyšel.“
„To by snad stačilo,“ vložil se do toho Morion a přistoupil k Vůdci. „Pane, zdecimovaná nám nebude k ničemu.“ Ale Vůdce ho naprosto ignoroval. Zalíbilo se mu urážení a shazování té vzpurné holky.
„Stále ještě nic neslyším,“ vedl dál svou.
„Udělám to!“ zakřičela mu Cat do obličeje, až sebou polekaně trhl.
„Ne!“ zakřičela Ioan. „To snad…,“ snažila se oponovat, ale Morionův pohled ji umlčel. Právě jí Cat zachránila život a on neměl chuť, na další zabíjení.
„Udělám to! Udělám, udělám!“ rozkřičela se Cat a utekla ze sálu a nechala je tam samotné. Ioan k ní vztáhla ruce, ale pozdě. Cat cestu znala a do pokoje trefila.
Morion se zhluboka nadechl a poklekl k Simeonovu tělu.
„Co s ním?“ zeptal se, ale Vůdce jen mávl rukou a odspěchal na svůj trůn. Morion pokynul strážím a ty odnesly mladíkovo tělo. Morion se otočil k Ioan a podal jí ruku. Roztřeseně se od něj odtáhla a hystericky zaječela. Došel k ní a chňapl po ní rukou. Vytáhl ji na nohy a surově s ní zalomcoval.
„Uklidni se! Vůdce nebývá tak velkorysý, jako byl dnes,“ zasyčel a vlepil jí facku. To Ioan kupodivu uklidnilo. Přišly druhé stráže a odvedly ji bůhví kam. Morion se uklonil Vůdci a odešel ze sálu. Jeho nohy směřovaly přímo do Catiina pokoje.

Cat udýchaně doběhla do pokoje a ani za sebou nezavřela dveře. Padla na postel a po chvíli se ozvaly první vzlyky. Ona, to ona zabila Simeona. Celé to byla její vina. Nemusel zemřít, vždyť byl tak mladý, tak moc mladý. Uslyšela slabé zaťukání. Otočila se a spatřila Morionův opálený obličej.
„Nech mě!“ zavrčela na něj a prudce vstala. Přešla ke krbu a opřela se o krbovou římsu. Stál tam, věděla to. Znala ho až moc dobře.
„Nic! Nic jsi pro něj neudělal!“ rozkřičela se na něj a otočila se k němu. Po tvářích se jí nyní koulely slzy a zarudlé oči ho spalovaly bolestí a výčitkami. Pokročil k ní o pár kroků, ale zacouvala do rohu místnosti. Pomalu se k ní přibližoval.
„Proč?! Pro…,“ křičela na něj, ale hlas se jí zadrhl v krku. Bolest ji sevřela jako čelisti a Cat se skrčila do rohu. Morion se polekal. Vypadala, že nemůže dýchat. Přiskočil k ní a poklekl na kolena. Přitáhl ji k sobě a objal ji.
„Dýchej, dýchej zhluboka,“ opakoval pořád dokola. Po chvíli se uklidnila a bolest polevila.
„B…byl jako můj bratr. Znala jsem ho od malička.“
„Já vím, vím,“ konejšil ji a lusknutím prstů zapálil oheň v krbu.
Cat se posadila a hleděla mu zpříma do očí. Její vlasy barvy mědi se nyní ve světle ohně leskly jako ty nejkrvavější rubíny. Ty vlasy. Ty vlasy ho vždy tolik okouzlovaly.
„Vzpomínáš, jak jsme se poprvé setkali?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Tehdy na trhu, přede dvěma roky. Byla jsi ještě dítě. Chtěla jsi mi ukrást ten bezcenný náramek, ale já tě chytil. Netušil jsem, že se do mě zamiluješ tak rychle. Popravdě jsem to netušil ani o sobě,“ pousmál se a zadíval se na ni soucitným pohledem. „Začala jsi tak brzy, tak moc brzy.“
„Ale ty jsi byl první,“ namítla.
„A určitě ne poslední.“
„Jak tohle můžeš říct?!“ Odvrátila od něj hlavu, ale pak se na něj koketně zadívala. Ten pohled znal. Znal ho a nejraději by se mu vyvaroval. Pohladila ho po vlasech a jemně ho uchopila za ruku a přiložila si ji na tvář. Chvíli odolával, ale nevydržel to. Druhou si ji přitáhl k sobě a políbil ji. Její rty byly tak jemné až se bál, že se mu rozplyne pod rukama.
Nyní se na něj přitiskla celým tělem a lehce ho laskala na břichu. Stáhl ji pod sebe a nepřestával ji líbat. Po chvíli se zarazil a políbil ji na krk. Obličej zabořil do jejích vlasů. Voněly po březové kůře. Ta vůně mu tolik chyběla. Zkušenými prsty jí přejížděl po stehnech, které se mu pevně přitiskly k tělu, Ale pak je ze sebe sundal.
„Catherine,“ vydechl jí do ucha. „To nejde. Nechci, aby ses se mnou milovala v takové chvíli.“ Chtěla ho znovu políbit, ale ucukl. Cat ho od sebe odstrčila.
„Tak fajn! Měl jsi šanci, ale promarnils ji. Jdi pryč. Vypadni!“ rozkřičela se na něj. V očích mu zajiskřilo a po tváři mu skanula slza.
„Když si to myslíš… Je mi tě líto,“ pronesl smutně, vstal a odešel.
Cat se udeřila pěstí do kolene. Jsem tak hloupá! Nadávala si. Vstala, lehla si na postel a po chvíli se opět rozplakala. Morion stál za dveřmi a moc dobře slyšel její pláč. Sáhl po klice, ale po chvíli si to rozmyslel. Musím ji nechat samotnou. Jen tak se uklidní a bude připravena na nový úkol. I když mu to rvalo srdce, věděl, že udělal správně.

V hlavní síni našel Vůdce. Stále ještě seděl na svém trůně.
„Muselo to být?“ zeptal se.
„Co myslíš? To s tím prolhaným zrádcem?“ zasmál se. „To sice nebylo nezbytné, ale donutí ji to, aby mi opatřila tu skříňku.“
„A co v ní vlastně je?“
„Tak to nikdo neví. Ale musí to být něco zajímavého, když si pro ni poslala samotná Alaira,“ zapřemýšlel.
„Ale může to být cokoliv,“ namítl s klidem Morion a pak pokračoval. „Můžou to být zamilované dopisy, šperk, cokoliv!“
„To si nemyslím,“ oponoval mu Vůdce a zvedl své zavalité tělo z trůnu. „Už nějakou dobu sleduju politiku našeho souseda. Tamní král je silný, to ano, ale starý. Alaira něco kuje, to si piš!“
„Král má přeci pořád své stoupence,“ namítl Morion.
„Přemýšlej!“ řekl Vůdce a otočil se k čaroději čelem. „Alaira je docela mladá a velmi, velmi krásná. Jen teoreticky. Kdyby její otec zemřel, neváhala by ve jménu takzvaného míru uzavřít sňatek s tím naším hlupákem. A pořád má za sebou jistou část jejich vojska. Než aby vypukla občanská válka, udělala by cokoliv. Dovedeš si představit, co by se pak stalo?“
„A neděláte z toho až moc velký případ?“
„Neřekl bych. A pokud ano, informace navíc nejsou na škodu. A jestli ne, každé eso bude ve hře důležité. Co mi jen vrtá hlavou, proč si pro ni poslala takovou neschopnou holku. Mohla si přece najmout někoho mnohem zkušenějšího.“
„Nevím, možná že ano. Jenom o tom nevíme,“ podotkl Morion a vydal se ke dveřím.
„Kam jdeš?“ vyjel na něj Vůdce.
„Jdu si promluvit s tou služkou,“ řekl co nejlhostejněji Morion a potutelně se usmál.

KAPITOLA ŠESTÁ – Podivná společnost a vzácný dar
„Ty hloupá huso!“ začal Morion, ale Ioan ho pohybem ruky zarazila.
„Jen klid. Někdo tě uslyší,“ uklidňovala ho pobledlá dívka doufajíc, že jí snad nic neudělá. Morion se zhluboka nadechl a zase vydechl.
„Dobrá,“ začal klidně a opět se na ni rozkřičel. „Proč jsi sem chodila?! Měla jsi být pouze návnada! To je to tak těžký pochopit?“
„Ale,“ snažila se něco říct, ale Morion pokračoval.
„Měla jsi pouze někoho najmout, aby tu hloupou skříňku ukradl Cat! Ale naše milá služtička Ioan se musela předvést,“ zašklebil se a začal pochodovat po cele, v níž byla Ioan uvězněná. „Jenže naše blond kráska nejen, že najala Cat, ale dokonce se za ní vydala i sem,“ pokračoval a díval se na Ioan tím pohledem, který vás degraduje na úplného blbce. Nastalo tíživé ticho.
„Dobrá, dobrá. Uznávám, že jsem to nevzala z nejlepšího konce, ale uvaž,“ radila Ioan. „Cat donese tu skříňku a bude po všem. My odejdeme a bude klid.“
„Ty se asi díváš skrz růžové sklíčko, že? Vůdce má něco v plánu. Až bude mít, co chce, není jisté, že nás dva pustí a nemusí nechat Cat na živu. A navíc, Cat je chytrá holka. Nedá mu ji jen tak za nic. Vždycky se snažila ze všeho vytěžit co nejvíc.“
„Tak co budeme dělat?“
„Nic,“ řekl po dlouhé odmlce Morion. „Můžeme tomu jen nechat volný průběh a čekat, až co udělá Cat.“ Došel ke dveřím a naposledy se ještě otočil k Ioan. „Jen doufejme, že to nebude nějaká hloupost.“

Cat se po té hloupé scéně s Morionem uklidnila jen velmi těžko. Po celý zbytek dne si nadávala, ale k večeru toho nechala a začala promýšlet plán, jak udělat, aby si mohla nechat skříňku a zároveň zachránit Ioan.
Do půl noci byla vzhůru, avšak žádný kloudný nápad nepřicházel. Pokaždé, když si myslela, že má nějaký dobrý, našla na něm tolik chyb, že ho hned zavrhla. Nakonec to vzdala a šla spát. Zdál se jí však zvláštní sen.
Šla po úzké cestičce směřující vzhůru do kopce, lemovanou žlutými petrklíči a bílými sasankami. Vše ji přesvědčovalo, že to nemůže být sen. Slunce na modré obloze, malí šnečci plazící se přes cestičku a svěží větřík, který si vesele pohrával s jejími rudými vlasy. Vzhlédla vzhůru a spatřila malou vížku z tmavého kamene a před ní stál bělovlasý stařec.
Stál tam klidně, jako by ji očekával již dlouho. Když došla až k němu, zahleděla se mu zpříma do očí. Z nich se nedalo nic vyčíst, ale na ústech mu pohrával vřelý úsměv. Nepromluvil, avšak ustoupil stranou a pohybem paže jí naznačil, aby vstoupila do vížky. Udělala tak a on ji následoval. Uvnitř bylo útulno. Zastavila se, stařec ji obešel a usedl na blízký otoman.
„Ahoj Cat, rozpustilá uličnice s krásnou tvářičkou,“ pozdravil ji. „Posaď se, prosím. Ano, sem na otoman, ke mně,“ na chvíli se odmlčel, protože si všiml Catiina znepokojení. „Neboj se, neublížím ti, mladičká zlodějko. Dovol mi políbit tvou něžnou ručku, na důkaz přátelství.“ Cat mu neochotně podala svou ruku a stařec ji políbil na hřbet ruky. „Neblýskej očima. Vím, že tvé štíhlé prsty dokáží snadno zabít, ale zde ti opravdu nic nehrozí. Věř mi,“ řekl a dlouze se odmlčel. Cat, neschopná jediného slova mu chtivě naslouchala.
„Hovoříme zde, v tvrzi Krkavčí. Já už stár a ty velmi mladá. Před několika lety mě nazývali Nyrem, nejspíše,“ poznamenal melancholicky a pak pokračoval. „Snad. Jen prach se usadil na vzpomínkách z krutých časů. Všimni si nožů na stěně. Raději život chránily, než braly.“ Cat vzhlédla a na stěně spatřila skoro tytéž dýky, které jí visely v jejím vlastním pokoji.
„Vím mnohé, krásná Catherino, o tobě i Černém havranovi. Máš stejnou sadu dýk. Vím. Ale proč? Kvůli rodině? Neboj se mágů, mrštná zlodějko. Jen se měj na pozoru. Nejsou všemocní. Jsou stejně zranitelní, jako kterýkoli člověk. Lze je přelstít. Uvažují jinak, než mi. Stačí...,“ chtěl ještě říct, ale Cat se zvedla a nafoukla tváře. Nemusím tu být, když mě chce nějaký stařec poučovat, pomyslela si. Ale stařec se prudce zvedl a chytil ji za ruku.
„Neodcházej,“ vyhrkl. „Odpusť, začal jsem poučovat. Já jsem zde jen proto, abych tě přivítal. Přivítal, do tvého vlastního světa, kde jistě zažiješ mnohá dobrodružství.“ Cat se mu nevěřícně zadívala do obličeje.
„Ale jak to všechno můžeš vědět?“ dobrala se konečně ke slovu. Stařec si dlouze povzdechl, znovu se posadil a prsty si prohrábl bílé vlasy.
„Dlouhá cesta znaví tělo, mysl však musí zůstat čistá, jako jezerní hladina. Máš v sobě oheň, žár schopný spálit kámen v prach. To poznám, rudý kvítku s nebezpečnými prsty. Byla jsi vyvolena pro zkoušku a pokud uspěješ, příběhy o krásné Cat se rozletí na všechny strany.“
„Ale jak? Jak mám dokončit ten úkol? Je to těžké, tak těžké!“ postěžovala si Cat a sedla si vedle starce.
„Už jsi mi uvěřila? I já věřím,“ řekl jako by neslyšel její otázku. „Podívej. Něco pro tebe mám. Podívej,“ řekl a vytáhl odněkud malý váček. „V tom měšci ukrývám památku na doby, kdy jsem ještě opravdu žil,“ řekl a podal jí malý váček. Sáhla do něj a vytáhla malý průsvitný šperk připnutý k tenoučkému řetízku. Bylo to zvláštní. Nechladil, ale hřál. Cat ho otáčela v dlani a i přes tmu uvnitř vížky hrál všemi duhovými barvami.
„Mám ho ještě z dob, kdy se legendy stávaly skutečností a skutečnost legendami. Přijmi jej, prosím, neboť s tebou, rozpustilá Cat, legendy opět ožijí.“
„Děkuji. Děkuji moc. Tvého daru si velmi cením,“ poděkovala Cat. Stařec vstal a otevřel dveře. Cat vyhlédla ven, ale za nimi nic nebylo. Žádné slunce, žádná cestička ani zelená tráva. Jen tma.
„A nyní, jsi-li připravena, odejdi prosím zpět do města. Zapomeň na malou vížku mezi skalami. Zapomeň na tvrz Krkavců. Zapomeň na starce, dožívajícího zde soumrak svých krátících se dnů. Zapomeň na Nyra, jemuž kdysi přezdívali Král zlodějů.“
Cat již chtěla něco namítnout. Nechtěla se vracet. Chtěla zůstat zde s tím podivným starcem, který znal snad celou historii světa. Stařec se na ni usmál. „Neboj se. Nikdy nebudeš sama.“ Takto povzbuzená Cat zavřela oči a udělala krok kupředu. Když zjistila, že nikam nepadá, oči otevřela. Ohlédla se, ale za ní již nebyly dveře otevřené a ani se na ni nedívala starcova tvář. Zhluboka se nadechla a šla. Šla dlouho černou tmou, až v dáli zahlédla zlatavý paprsek zářící ve tmě. Rozeběhla se k němu a vběhla do pruhu světla. Příjemně hřálo na tváři a Cat si uvědomila, že je to slunce.

Ráno ji vzbudil onen paprsek slunečního světla, jenž ji příjemně hřál na tváři. Zvláštní. Pamatovala si sen, ale jen v obrazech. Nepamatovala si slova, ale v koutku mysli jí něco říkalo, že ten stařec jí musel říct něco velmi důležitého. „Ale co, byl to jen sen,“ pronesla nahlas a v tu chvíli ji něco zahřálo na krku. Povědomě si šáhla na krk a nahmatala malý, hladký předmět. Podívala se na něj a byl to onen krásný přívěsek. Nyní již věděla, že to sen být nemohl.
Večer pro ni opět přišel Morion. Zaklepal a váhavě vešel do pokoje. Cat k němu stála zády a dívala se z okna. Nepřítomně si pohrávala s přívěskem, proto nemohla vidět jeho rozpaky a tak hned spustila.
„Tak ses už odvážil, Morione? Nebo ti snad nějaká jiná musela dodat odvahy?“ zeptala se a později hořce zalitovala. Popadl ji za ruku a táhl s sebou ven z pokoje až do velkého sálu, kde seděl na svém trůně Vůdce. Cat sebou smýkala a kopala, ale Morion byl muž a to mnohem silnější. Když ji dovlekl až před Vůdce, obešel trůn a stoupl si po jeho pravici. Cat na něj vrhla nenávistný pohled, ale mlčela.
„Nuže, milá Cat. Nastal pro tebe den D. Ještě dnes večer tě jeden z našich zavede do města. Tam už bude na tobě, jak seženeš truhličku. Jasné?“ Cat přikývla.
„A kdyby tě chytli,“ pokračoval Morion. „Zapřeme tě. Pro nás jsi v takovém případě mrtvá,“ řekl a zadíval se na Cat. Avšak nevšiml si jejího bolestného výrazu v očích. Ani nevěděl, jak moc to pro ni znamená.
„A nyní jdi. Dostaneš nový oděv a zbraň,“ nakázal Vůdce a pokynul jí, aby odešla. „Morion tě doprovodí,“ dodal a tím úplně čaroděje překvapil.
„Ale pane,“ snažil se namítnout Morion, ale hned toho nechal, když si všiml Vůdcova pohledu.
Cat odešla a za dveřmi na ni čekal jeden ze zlodějů. Zavedl ji do společenské místnosti pro ostatní zloděje. Tam na ni čekal její nový oděv spolu se dvěma dýkami. Cat po nich střihla pohledem.
„Ne, aby tě něco napadlo, ty couro!“ vyjel na ni neurvale zloděj a počkal, až se převlékne. Cat se k němu otočila zády a začala se převlékat. Přiléhavé kalhoty jí byly akorát, ale košile jí byla příliš velká. Proto ji utáhla opaskem a zloděj jí půjčil koženou kazajku. Po té už to bylo trochu únosné. Boty byly zase naopak příliš malé, ale co mohla Cat dělat. Vzala dýky, jednu si zasunula do boty a druhou zevnitř za kazajku.
„Můžem jít?“ zeptal se ospale zloděj a vstal. Přikývla a spolu se vydali pryč. Zloděj ji dovedl až k východu z budovy. Tam již na ně čekal Morion a v ruce držel šátek. Když došla až k němu, ani se nenamáhal ji pozdravit. Jen vzal šátek a zavázal jí oči.
„Musím ti zavázat oči. O tomto místě se nesmí nikdo dozvědět,“řekl a obklopila ji temnota.

Nemohla dost dobře sledovat, kudy kráčí, ale zvuky jí napověděly, že jdou lesem. Malé boty jí bolestivě svíraly nohy a pro bolest úplně ztratila pojem o čase, kvůli tomu nemohla odhadnout jak dlouho jdou. Když se dostali blíže k městu, poznala to podle změny vzduchu. Byl nyní hutnější a postrádal onu svěžest a omamnost vůně borovic. Ještě blíže u města utichl zvuk lesa a ve vzduchu se začaly objevovat stále častěji hlasy lidí.
Došli do města a Morion jí sundal šátek z očí. Zmateně zamrkala, ale pak se uklidnila a obrátila se na něj.
„Tak co mám teď udělat? Na co excelentního jste přišli?“
„Nech si to, Cat! Já jsem nadšený asi stejně jako ty. A rozhodně mě netěší tvoje společnost. Mnohem raději bych byl tak daleku odsud, jak jen to jde!“ řekl tak přesvědčivě, až to v Cat vyvolalo odhodlání to Morionovi co nejvíce znepříjemnit. „Takže, poznáváš to tu?“ pokračoval a Cat přikývla. „Dobrá, ty získáš tu truhličku. Je mi jedno jak. Dělej si co chceš. My budeme čekat u Veselé vdovy.“
„Ó, díky za rozkazy Vaše lordstvo,“ zapěla Cat a uklonila se až k zemi. Morion se na ni zašklebil.
„A nezapomeň, jakmile něco provedeš, víš, co se stane?“
„Jo! Vykašleš se na mě, jako jsi to udělal i před lety, Morione. Vážně ti to za to stojí? To ses ani trošku nepoučil? To tolik pohrdáš člověkem?“
„Ale Cat,“ řekl dotčeně. „Neříkej mi, že se v tobě probudilo svědomí. Že snad smrt toho ubožáka Simeona v tobě probudila soucit. No tak, neblázni...“
„Morione!“ zasyčela na něj Cat, „Simeonovo jméno si už nikdy neber do úst! Nebo moje dýky se už příště neminou,“ pohrozila mu a na důkaz odhodlání vytáhla z boty dýku. Morion zesinal, ale udržel na tváři hrdý výraz.
„To ty by ses měla bát čaroděje, moje milá,“ usmál se na ni. V odpověď se k němu otočila zády a zamířila do hlavního sídla.

KAPITOLA SEDMÁ - Setkání s Dargasem
Zlost rozpálila Cat tváře. Proplétala se davem lidí a na všechny vrhala zlostné pohledy. Lidé jí ustupovali z cesty a když se ozvalo: „Ahoj Cat! Kde jsi byla?“, jen ještě víc nakrabatila obočí a z úst se jí vyřinul proud nadávek. Netrvalo dlouho a ocitla se před známými vraty s malou špehýrkou. Zvedla ruku a silně na ně zabouchala. Špehýrka se otevřela a ozval se známý hlas.
„Cat! Rád tě vidím,“ ozvalo se za bránou a vedle ní se otevřela malá dvířka. „Ahoj Akbare,“ zamručela Cat.
„Kde jsi byla celé ty dny?“
„Ehm..., jen tak jsem se courala.“
„To se ti ale vůbec nepodobá.“
„No víš, přišla na mě taková nálada. Vždyť to znáš.“
„Na to jsem už moc starý, Princezničko.“
„Ježíši, Akbare! Co si o mně myslíš?“
„Ale nic,“ zasmál se Akbar a spiklenecky na Cat mrkl. Ta celá zrudla a zhluboka se nadechla.
„Akbare, já tě nepoznávám,“ řekla a vešla do domu.
Rychle proběhla domem a v hlavě si neustále promýšlela plán, jak dostane od Dargase skříňku. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že stojí před dveřmi do svého pokoje. Proč zastavila tady? Aha. Boj. Věděla, že ji nepochybně bude čekat souboj s Dargasem. Na to chtěla mít svoje vlastní dýky. Vešla dovnitř, odložila dýky, které dostala a ze zdi sundala ty své. Byly krásné. Vyleštěné s bílou rukojetí. Lehce se na ně usmála.
„Teď vás holky budu potřebovat,“ řekla a jednu zasunula do boty a druhou za pas. Otočila se a rozeběhla se k Dargasovi.
Ani se nerozmýšlela a vtrhla do pokoje. A byl tam! Konečně byl tam, kde ho potřebovala. Seděl v křesle, natočený směrem ke krbu, ale ne dost, aby nezahlédla skříňku, kterou měl na klíně.
„Čekal jsem, kdy přijdeš.“
„Ale, ale. Co to tu sakra vykládáš?“
„Trvalo ti to déle, něž jsem myslel. Asi jsem tě přecenil. Čekal jsem tě ještě týž večer, kdy jsi mě nařkla nebo alespoň některé dny po tom.“
„Jo? Jo? Já bych přišla, ale jaksi jsem nemohla!“
„Ale no tak,“ řekl, vstal a obrátil se čelem ke Cat. „Ty, taková skvělá zlodějka,“ pronesl ironicky, položil skříňku zpátky na křeslo. Popošel blíž a v ruce se mu mihla dýka. Cat udělala krok vpřed a vytáhla tu svou.
„Já bych byla ráda přišla a podřízla ti ten tvůj odpornej krk, ale unesli mě!“
„Opravdu? A kdo pak?“
„Chtěl bys to vědět, viď?“ Všimla si, jak mu zajiskřilo v očích. „Jenže já ti to nepovím. Budeš se muset smířit s mojí dýkou mezi žebry,“ zasyčela.
Dargas se jen ušklíbl a začal ji pomalu obcházet. Cat udělala totéž a nyní se oba obcházeli a zvažovali protivníkovy síly. Cat věděla, že Dargas je mnohem lepší bojovník, než ona. Vždyť byla mnohem mladší. Ale zato rychlejší.
Náhle Dargas vystřelil jako šipka, ale Cat mu uhnula. Stočila se stranou a Dargas kolem ní jenom proskočil. Snažila se ho ze strany bodnout, ale prohnul se a chytil ji za ruku. Cat ho od sebe odkopla, ale ještě ji stačil škrábnout dýkou do ruky. Nyní stáli proti sobě. Na Dargasovi nebyla znát žádná námaha. Náhle to Cat došlo. Možná to bylo jeho očima, možná tím úšklebkem.
„Tys to věděl! Celou dobu jsi věděl, kde jsem byla. Proto jsi poslal pro tu skříňku mě, že?“ vyjela na něj Cat, ale nepřestali se obcházet.
„Sláva! Konečně ti to došlo. Věděl jsem, že po mně Vůdce půjde, když ji ukradnu. Jenže taky jsem věděl, že má slabost pro mladé odvážné dívky.“
„Ty parchante! Zemřel tam Simeon. On tam byl taky!“
„Já vím. Sám jsem ho tam poslal. Byl to dokonalý plán.“
„I tenhle souboj jsi měl v plánu?“
„No tak. Nebuď bláhová. Celou dobu, co jsi byla pryč, jsem se na něj připravoval. Tvoji smrt mám taky v plánu,“ řekl medově a vytáhl druhou dýku.
„Ale v jednom má tvůj plán chybičku. Takovou malou, malinkatou,“ řekla Cat a snažila se Dargase nachytat.
„Neříkej. A jakou?“
„Jakou? Jakou?“ snažila se něco vymyslet Cat a v tom dostala nápad. „Určitě jsi počítal i s tím, že tam bude vyslanec majitele skříňky, nebo ne?“
„Cože? Kdože tam byl?“ zpozorněl Dargas. V tu chvíli Cat věděla, že ho má v hrsti. Stačila jenom chvilka nepozornosti.
„No přeci Ioan Joldea. Určitě ji znáš.“
„Joldea? Ta proklatá ženská?“
„Hm,“ přikývla Cat a trochu si popošla blíž ke krbu, v němž hořel oheň. „Co se asi stane, když se nevrátím a ona zemře? S tím jsi taky počítal? Myslíš si, že její paní neví, kdo má její majetek?“
Dargasovi ztvrdly rysy. Sevřel dýku tak pevně, až si Cat všimla zbělelých kloubů na jeho ruce. Cat popošla ještě blíž k ohni, takže teď měla přímo za zády plameny. Viděla, jak její protivník musel přivřít oči, aby ho nepálilo světlo ohně. A na to přesně čekala.
Hodila po něm dýku tak rychle,že nestačil uhnout. Zabodla se mu přímo do levého ramene. Než však stačila z boty vytáhnout druhou, dvěma skoky byl u ní a povalil ji na zem. Silně jí tiskl dýku ke krku a bolesti jakoby si nevšímal.
„Tak Cat, co uděláš?“ Cat však nevydala ani hlásku. Jen polkla a ostří dýky jí udělalo ranku na krku, ze které začal vytékat pramínek krve.
„Byla by tě škoda,“ pokračoval. „Jsi opravdu hezká. Je mi opravdu líto, že tě musím zabít. Souboj s tebou byl pro mě takové pěkné zpestření,“ řekl a přimhouřil oči, když si všiml jejího přívěsku. Zadíval se na něj a v tu chvíli jako by přívěsek pohltil veškeré světlo z ohně v krbu. Začal vydávat slabou záři, která se začala zvětšovat a zvětšovat. Cat musela zavřít oči, aby ji světlo neoslepilo. I přes zavřená víčka ji bodalo do očí tak silně, až si myslela, že už to déle nevydrží. Ozval se jen Dargasův výkřik a bylo ticho. Světlo ihned zhaslo a čepel dýky na jejím krku povolila. Dargas na ní zůstal nehybně ležet.
V tu chvíli byla v pokoji až nepřirozená tma. Cat pomalu otevřela oči a odstrčila od sebe bezvládné tělo. Zkontrolovala mu tep a zjistila, že Dargas byl mrtvý. Ten přívěsek jí zachránil život, o tom nebylo pochyb. Cat v duchu ze srdce poděkovala Nyrovi, odtrhla z Dargasovy košile kus látky a přitiskla si ji na krk. Ranka naštěstí nebyla hluboká a jen o vlas minula krční tepnu. Krvácení za chvíli přestalo a Cat se začala rozhlížet po pokoji. Opět se v ní probudil duch zlodějky. Zahlédla křeslo, kde předtím seděl a došla až k němu. Na měkkém polstrování ležela skříňka a zdálo se, jako by pohlcovala záři plamenů.
Svlékla Dargasovi košili a skříňku do ní pečlivě zabalila. Sebrala i své dýky a vyšla z pokoje. Proběhla chodbou, seběhla po schodech a venku se málem srazila s Akbarem.
„Cat? Co se děje? Vypadáš nějak vystrašeně.“
„Ale to nic,“ zadrmolila Cat a proběhla kolem něj. Jen tak tak jí stačil otevřít dveře. Neptal se co nesla v podpaždí a ona mu za to byla vděčná.
Zamířila do Veselé vdovy. Jen se modlila, aby se nevyskytly další nepříjemnosti. Vymění tu proklatou truhličku za Ioan. S penězi ani v nejmenším nepočítá. Bude ráda, když se jí nebudou chtít pomstít za to, že dala tu truhličku Vůdci. Cat se proplétala uličkami a ani nevěděla, jak mohla trefit do Veselé vdovy.
Tam na ni již čekal Morion a jeho nevalný doprovod. Když spatřil, že Cat v ruce drží malý balíček, po tváři se mu rozlil zasněný úsměv.
„No sláva! A ani to nebolelo, viď?“
„To si myslíš ty,“ uchechtla se Cat a pokračovala. „Kontaktuj toho parchanta. Ať pustí Ioan a dá mi konečně pokoj.“
„To nepůjde tak lehce. Nechce, aby o tom někdo věděl.“
„Někdo věděl? Věděl?“ vrtěla Cat nevěřícně hlavou. „Zabila jsem Dargase. Jednoho z našich. Myslíš, že se to nikdo nedoví? Že se jen tak vypaří?“
„Neblázni. Pokud to vyjde, můžeš se dát k Vůdci.“
„Ty nejsi normální! Copak ti ušlo, co se tam stalo? Po tom všem vypadnu z města a už se tu ani neukážu!“
„To je tvoje věc. Mě jenom zajímá, jak předáme balíček. Máme se za soumraku sejít s Vůdcem a jeho lidma. Znáš ten starý dům za městem? Tam na nás bude čekat.“
„Takže to tu s tebou budu muset přetrpět, co?“ zamručela Cat a šla si objednat pití. Truhličku ani nepustila z ruky.

KAPITOLA OSMÁ – Poslední souboj
Začalo se pomalu smrákat a Cat s Morionem opustili hospodu, právě když zde začínala ta nejlepší zábava. Když došli až k onomu starému dobu, byla již tma. Dům byl vysoký a vchod tvořila mohutná vrata. Cat došla až k nim a zjistila, že jsou pootevřená.
„Asi už tu na nás čeká,“ zamručela a pokynula Mormonovi, aby šel první.Prošel kolem ní a Cat za ním vplula do temnoty domu.
Zevnitř byla vidět, že je to nějaké skladiště. Měsíční paprsky, pronikajíc sem světlíky u stropu, matně osvětlovaly několik postav pár metrů od Cat. Ta s Morionem se zastavila několik metrů od nich.
„Máš to?“ ozval se hlas Vůdce.
„Ano,“ odpověděla Cat a vybalila truhličku z Dargasovy košile.
„To je dobře. Morione,“ zavelel Vůdce, „Dones mi ji.“
„A Ioan?“ optala se Cat.
„Ta? Ta je tu se mnou. A aby sis nemyslela, že tě podvedu, pošlu ji za tebou až sem pošleš Moriona.“
„Dobrá, to zní fér,“ řekla Cat a podala Morionovi truhličku. Ten se na ni však otočil a zavrtěl hlavou.
„Snad mu nevěříš,“ zašeptal. „Jemu se nedá věřit. Určitě máš plán, viď?“
„Ne, nemám. Nic jiného mi nezbejvá.“
„Zbláznila ses? Určitě to je past!“
„A co já s tim? Nic nemůžu dělat. Nezapomeň, že v tom s nim jedeš taky. V podstatě jsi můj nepřítel, chápeš?“
„Cat, ty jsi děsná. Já se tě tu snažím varovat a ty…“ řekl, ale Cat ho rázně přerušila, strčila mu truhličku do rukou a postrčila ho směrem k Vůdci.
„Běž!“
Morion tedy šel. Souběžně s ním vyšla i Ioan. Klepala se jí kolena, ale u Cat byla brzo. Už chtěla něco říct, ale Cat ji umlčela pohledem. Mezitím Morionovi zbývalo ještě pár metrů k Vůdci. A pak ucítil, jak se mu ježí chloupky za krkem. Těkal očima ze strany na stranu a tu si všiml slabého záblesku vpravo od něj. A pak mu to došlo. V mžiku se otočil a rozeběhl se k oběma dívkám. V běhu ještě na Cat křičel.
„Cat! Je to past! Utíkejte!“
Jakmile to dívky uslyšely, otočily se a vyběhly z budovy. Morion je rychle doběhl a už se řítili zpátky do města. Běželi po cestě lemované mohutnými duby a Cat začala střádat v hlavě plán. Vůdcovi lidé se za nimi rozeběhli, ale to už měli všichni tři velký náskok.
„Mám já tohle zapotřebí?“ skuhrala Cat v duchu a uhnula z cesty. Zaběhla za jeden ze širokých stromů a Ioan ji napodobila. Cat v dálce zahlédla i Moriona jak dělá totéž. Bojovníci, ještě příliš daleko, si ničeho nevšimli. Ale po chvíli se zastavili a začali se po prázdné cestě rozhlížet.
„Co teď?“ zašeptala Ioan.
„Nemůžeme běžet celou dobu až do města.Ty tady zůstaň! My se o to s Morionem postaráme.“
„Hmpf,“ vydala ze sebe Ioan a přitiskla se co nejvíc k zemi.
Cat dala znamení Morionovi a ten se zády opřel o strom. Z dlaní udělal mističku a v ní se mu objevil malý plamínek. Ten po chvíli zesílil, až z něj byla velká ohnivá koule. Bojovníci si všimli záře a zamířili k Morionovi. Ten obě ruce rozdělil a spolu s nimi se rozdělila i koule.
Cat opatrně obešla strom a prohlédla si je. Bylo jich osm. Nyní nastal čas. Cat na ně zavolala a čtyři z nich se otočili jejím směrem. Neslyšně se za ní rozeběhli a Cat vytasila obě dýky.
Morion zatím vyskočil zpoza stromu a vrhl na zbylé muže obě ohnivé koule. Oheň obalil nešťastníky a ti se s bolestivým řevem rozeběhli po cestě zpět. Ještě z dálky byl slyšet jejich jekot.
Cat byla připravená. Bojovníci ji obklíčili a pomalu ji začali obcházet. Cat zvažovala, co udělat první. Rychle vyběhla a srazila k zemi prvního. V běhu se ještě skrčila a ostrou dýkou mu rozpárala břicho. První byl odstraněn. Ostatní se však rychle vzpamatovali.
Dva po ní skočili a Cat jednoho z nich udeřila loktem do obličeje, čímž mu zlomila nos. Z druhé strany se ohnala dýkou a podřízla druhému hrdlo. Ten se svalil na posledního a uvěznil ho pod sebou.
Nyní stála tváří v tvář muži se zlomeným nosem. Pohlédla mu do očí a spatřila v nich divokou zběsilost. Zařval a vrhl se na ni. Cat se sehla, ale muž jí ještě stačil uštědřit bolestivý kopanec do břicha. Upadla na zem a instinktivně se stočila do klubíčka a očekávala další ránu. Ta ale nepřišla. Odvážila se tedy otevřít oči a spatřila, jak onen muž leží na zemi a nad ním se skláněla Ioan s pořádně silnou větví v ruce.
Ioan se sehla ke Cat a pomohla jí vstát.
„Uf! Díky. To byl skvělý kousek,“ vydechla dlouze Cat.
„V pořádku. Jsem taky kus ženský, ne?“ zakabonila se Ioan a pak dodala. „Ehm. U nás se i mladé, kultivované slečny umí prát.“ Cat se na ni usmála.
„Tak. A teď vyřídíme ještě posledního.“
„Počkej, mám lepší nápad. Truhličku už máme, že? Takže ještě uštědříme lekci Vůdci,“ navrhla a sehla se k poslednímu přeživšímu.
„Hej ty! Koukej vstát,“ řekla a kopla do mrtvoly, která mu v tom bránila. Muž pomalu vstal a celý nesvůj těkal očima z jedné dívky na druhou.
„Vrátíš se do města,“ nakázala mu Ioan, „a budeš všude a všem vyprávět o tom, co se dnes stalo. Je ti to jasné?! Chci, aby celé město znalo příběh o odvážné Cat, krásné Ioan, skvělém kouzelníku Morionovi a hloupém Vůdci,“ pravila a výhružně se na něj zadívala. K tomu přispěl i nenadálý vpád Moriona a jeho divoký škleb.
„A,a, ano,“ zaječel muž a s jekotem se rozběhl do města.

KAPITOLA DEVÁTÁ – Konečně konec
Všichni tři již poklidně došli do města a horlivě si vypravovali, jak každý svedl svůj boj. Nejlepší však bylo vyprávění Ioan, která celý boj viděla. Vyprávěla tak nadšeně, že si ani nevšimla, že už stojí před Veselou vdovou.
Uvnitř stále ještě vládlo veselí. Tím byla tato krčma pověstná. Ať jste přišli kdykoliv, bylo tu stále veselo. Usadili se u stolu ve stínu koutu a obědvali si to nejlepší pití, jakým sklep hostinského oplýval. Dostalo se jim navíc i šťavnatého kuřátka a všem se nálada rychle zvedla.
„Tak co teď?“ zeptal se Morion.
„Co teď? Truhličku mám a můžu ji v pořádku donést své paní. Já svůj úkol splnila,“ řekla Ioan. „Co ty, Cat? A ty, Morione?“
„Já odsud odejdu hned v ráno. Ještě před svítáním.“
„To teda jo. Vůdce po tobě asi půjde, dokud budeš ve městě,“ podotkla Cat a zakousla se do křupavé kůžičky kuřecího stehýnka.
„No právě. Před časem mě kontaktoval jistý vévoda. Že prý urychleně potřebuje moje služby,“ řekl Morion.
„To jo. A asi dobře platí, že?“ zasmála se Ioan. „A ty, Cat?“
„Já? Mě už tady nic nečeká.“
„Ale, a co ti tví zloději?“
„Zabila jsem Dargase. Byl to sice prevít, ale je to vražda člena mojí zlodějský rodiny. Nebudou ke mně moc shovívaví.“
„Ale co budeš dělat? Vůdce po tobě určitě půjde.“
„Vím. Proto mám jiný plán. Chystám se navštívit jednoho starého přítele.“
„Opravdu?“ zeptal se podezřívavě Morion a pozvedl korbel zlatavého moku. „Tak tedy, na zdraví novému životu!“ zvolal a přiťukl si s oběma dívkami.
„Na zdraví!“ zvolala Cat.
V hospodě zazněla veselá hudba, Ioan vyskočila na nohy a vyzvala Moriona k tanci. Ten její pozvání přijal a už se spolu točili v kole. Cat se na ten výjev jen usmívala.
„Budete mi scházet, přátelé, sbohem,“ pravila a naposledy se zadívala na truhličku. Na věc, která jim všem přivodila tolik problémů a odešla nepozorovaně z Veselé vdovy.
Doma byla rychle. Akbar ji pustil bez ptaní. Cat rychle vyběhla schody a zamířila rovnou do pokoje. Do velkého vaku si sbalila nějaké šaty, se svými starými dýkami, které zůstaly v doupěti Vůdce, se již rozloučila, z tajné skrýše pod jednou uvolněnou dlaždicí vytáhla měšec s několika zlatými a navždy opustila svůj pokoj.
Venku se rozloučila s Akbarem.
„Sbohem, strýčku,“ řekla se slzami v očích.
„Sbohem, Catinko. Sice nevím, co se stalo, ale jistě máš vážný důvod nás opustit. Nebudu ti v tom bránit.“
„Děkuji ti. Už musím jí. Dávej mi prosím pozor na tatínka,“ řekla a objala Akbara. Objaly ji jeho mohutné ruce a Cat propukla v pláč. Vymanila se z jeho objetí a utekla do ulic nočního města.
„Neboj se, pohlídám,“ byla poslední Akbarova slova, která patřila největší zlodějce Brandenburgu.
 


Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373