Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Ostatní > Povídky AS > Hlas rozumu
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Hlas rozumu
Andrzej Sapkowski

Přišla za ním k ránu.
    Vešla opatrně, tiše našlapujíc, plula komnatou jako přízrak, jako zjevení, a jediný zvuk, který doprovázel její pohyby, bylo šustění košile otírající se o její nahou pokožku. Ale i tento slaboučký, sotva slyšitelný šelest zaklínače probudil, nebo spíše jen zpola probral z polospánku, v němž se monotónně kolébal jako v bezedné tůni, vznášeje se někde mezi dnem a hladinou klidného moře mezi lehce se vlnícími pruhy chaluh.
    Nepohnul se ani se nezachvěl. Dívka připlula blíž, shodila se sebe košili a pomalu, váhavě opřela koleno o okraj jeho lože. Sledoval ji zpod spuštěných řas, nedával najevo, že nespí. Dívka opatrně vylezla na postel, na něho, a objala ho nohama. Opřená o napjaté paže ho pošimrala v obličeji vlasy vonícími heřmánkem. Odhodlaně a jakoby nedočkavě se sklonila a dotkla se hrotem prsu jeho víčka, tváře, úst. Usmál se a uchopil ji za ramena, velmi pomalu, opatrně, jemně. Vzpřímila se, unikajíc jeho prstům, světlá, bělostná, splývající svým jasem s mlhavou září svítání. Pohnul se, avšak ona mu nesmlouvavým tlakem obou rukou zabránila změnit polohu a lehkými, ale rozhodnými pohyby beder se domáhala odpovědi.
    Odpověděl. Už neuhýbala před jeho dlaněmi, zaklonila hlavu, potřásla vlasy. Její pleť byla chladná a obdivuhodně hebká. Oči, které spatřil, když přiblížila svou tvář k jeho obličeji, byly veliké a tmavé jako oči rusalky.
    Kolébán utonul v heřmánkovém moři, které se rozbouřilo a zašumělo, odnášejíce klid.

L

 „Geralte.“
    Vytržen ze spánku, zvedl hlavu. Slunce už bylo vysoko, úporně se dralo skrze laťky okenic oslepujícími zlatými skvrnami, prozkoumávalo ložnici cha­padly světla. Zaklínač si zaclonil oči instinktivním, zbytečným pohybem, jehož se nikdy nezbavil - stačilo mu přece jen zúžit zornice do svislých škvírek.
    „Už je pozdě,“ promluvila Nenneke, otevírajíc okenice. „Zaspali jste. Iolo, zmiz. Ať už tě tady nevidím.“
    Dívka se chvatně zvedla, naklonila se z lůžka a zvedla z podlahy svou koši­li. Na rameni, na místě, jehož se před chvílí dotýkala její ústa, cítil Geralt pramínek stydnoucí sliny.
    „Počkej...“ řekl nejistě. Pohlédla na něj a rychle odvrátila hlavu. Změnila se. Už v sobě neměla nic z rusalky, nic ze zářícího heřmánkového zjevení, jímž byla za úsvitu. Oči měla modré‘ ne černé. A byla pihovatá - na nose, na pažích, ve výstřihu. Ty pihy byly docela půvabné, ladily s její pletí a zrzavými vlasy. Avšak za rozbřesku, když byla jeho snem, si jich nevšiml. Se studem a trpkos­tí zjistil, že to, co k ní cítí, je lítost -  lítost, že nezůstala snem. A že si tu lítost nikdy neodpustí.
    „Počkej,“ zopakoval. „Iolo... Chtěl jsem...“
    „Nemluv na ni, Geralte,“ přerušila ho Nenneke. „Stejně ti neodpoví. Běž, Iolo. Pospěš si, dítě.“
    Dívka zahalená do košile cupitala ke dveřím, pleskajíc bosými chodidly po podlaze . Byla rozpačitá, nesmělá, uzardělá. Ničím již nepřipomínala... Yennefer.
    „Nenneke,“ řekl, sahaje po košili. „Doufám, že jí to nevyčítáš... Nepotrestáš ji?“
    „Jsi hloupý,“ vytkla mu kněžka a přistoupila k posteli. „Zapomněls, kde jsi? Toto není ani poustevna, ani klášterní klauzura. Je to svatyně Melitelé. Naše bohyně kněžkám nezakazuje... nic. Skoro nic.“
    „Zakázala jsi mi oslovit ji.“
    „Nezakázala. Jen jsem tě upozornila, že je to zbytečné. Iola mlčí.“
    „Cože?“
    „Mlčí, protože Složila takový slib. Je to svým způsobem pokání, díky němuž... Ech, co ti budu vysvětlovat, stejně to nepochopíš a ani se o to nepokusíš. Dobře znám tvůj názor na náboženství. Ne, ještě se neoblékej. Chci se podívat, jak se ti hojí krk.“
    Usedla na pelest, zručně odvinula lněný obvaz, silně omotaný kolem zaklínačovy šíje. Bolestí se zašklebil.
    Jen co dorazil do Ellanderu, odstranila Nenneke ošklivé hrubé stehy z ševcovské dratve, kterou ho sešili ve Wyzimě, ránu otevřela a opět ošetřila. Výsledek byl zřetelný - do svatyně přijel takřka zdráv, možná jen trochu ztuhlý. Nyní byl znovu nemocen a všechno ho bolelo. Ale neprotestoval. Znal kněžku léta, věděl, jak rozsáhlé má vědomosti o léčení a jak bohatou a všestrannou lékárnu má k dispozici. Léčba ve svatyni Melitelé mu mohla jedině prospět.
    Nenneke ohmatala ránu, omyla
ji a začala láteřit. Znal to už nazpaměť, začala hned prvního dne a nezapomínala se zlobit vždy, když spatřila památku na drápy wyzimské princezny.
    „To je hrůza! Takhle se nechat zřídit obyčejnou strigou! Svaly, šlachy, jen o vlásek minula krční tepnu! U veliké Melitelé, Geralte, co se to s tebou děje? Jak to, že sis
ji pustil tak blízko k tělu? Co jsi s ní chtěl dělat? Smilnit?“
    Neodpověděl, jen se pousmál.
    „Nesměj se jako pitomec,“ vstala kněžka a vzala z komody tašku s obvazy. Ač byla malá a při těle, pohybovala se hbitě a půvabně. „Na tom, co se ti stalo, není nic k smíchu. Ztrácíš reflexy, Geralte.“
    „Přeháníš.“
    „Ani trochu.“ Nenneke nanesla na ránu zelenou kašičku, ostře vonící po eukalyptu. „Neměl ses nechat zranit, ale nechal ses - a dost vážně. Přímo hrozně. I při tvé neobyčejné regenerační schopnosti uplyne několik měsíců než budeš mít krk v naprostém pořádku. Varuji tě, v té době se nepouštěj do soubojů s příliš mrštnými soupeři.“
    „Díky za varování. Mohla bys mi dát ještě jednu radu: z čeho mám po tu dobu žít? Sehnat pár holek, koupit vůz a zařídit si pojízdný hambinec?“
    Nenneke pokrčila rameny, obvazujíc mu krk rychlými, jistými pohyby baculatých rukou.
    „Mám ti radit a učit tě životu? Copak jsem tvoje máma nebo co? Tak, hotovo. Můžeš se obléknout. V refektáři na tebe čeká snídaně. Hoď sebou,  jinak si
ji budeš ohřívat sám. Nemám v úmyslu držet děvčata v kuchyni celé dopoledne.“
    „Kde tě pak najdu? V kapli?“
    „Ne, v kapli ne,“ postavila se Nenneke .„Jsi tady, zaklínači, vítaným hostem, ale po kapli se mi nemotej. Jdi se projít. Já si tě pak najdu sama.“
    „Dobrá.“
 

II.

     Geralt již počtvrté prošel topolovou alejí, vedoucí od brány k obytným budovám a pokračující směrem k hlavní modlitebně a ke kapli vytesané do strmé skály. Po krátkém zamyšlení se rozhodl nevrátit se pod střechu, obrátil se k zahradám a hospodářským budovám. Několik kněžek v šedých pracovních hábitech tam pilně pracovalo. Plely záhony a krmily drůbež v kurnících. Převážně to byly mladé a velice mladé dívky, leckdy skoro děti. Některé jej, když kolem nich procházel, zdravily úklonou nebo úsměvem. Odpovídal na pozdravy, nepoznával ale žádnou z nich. Ač ve svatyni býval často, jednou a někdy dvakrát do roka, nikdy nenarazil na více než tři čtyři známé obličeje. Děvčata přicházela a odcházela - jako věštkyně do jiných svatyní, jako porodní báby či na ženské a dětské nemoci specializované léčitelky, jako potulné druidky učitelky nebo vychovatelky Nikdy ale nechyběla nová, přicházející odevšad, i z nejvzdálenějších krajů. Svatyně Melitelé v Ellanderu byla všude známá a těšila se zasloužené slávě.
    Kult bohyně Melitelé byl jedním z nejstarších, svého času jedním z nejrozšířenějších, své počátky měl v dávných, již předlidských dobách. Každá předlidská rasa a každý prvotní, ještě kočovný lidský kmen uctíval nějakou bohyni zrození a plodnosti, patronku lásky a manželství, později též strážkyni rolníků a zahradníků. Většina z těchto kultů se sloučila a spojila v uctívání Melitelé.
    Čas, který s ostatními náboženstvími a kulty nelítostně skoncoval, účinně je izoloval v zapomenutých, zřídka navštěvovaných, v městské zástavbě utopených svatyních a chrámech, byl k Melitelé milostiv. Bohyni nikdy nechyběli ani vyznavači, ani podporovatelé. Vědci, kteří tento jev analyzovali, vysvětlovali popularitu bohyně vzpomínkami na prakulty Veliké Matky, Matky Přírody, poukazovali na souvislost s přírodním cyklem, s životním koloběhem a dalšími vzletně nazývanými jevy. Geraltův přítel, trubadúr Marigold, jenž se rád nechával považovat za odborníka ve všech možných oborech, hledal jednodušší vysvětlení. Kult Melitelé, vysvětloval, je vírou typicky ženskou. Vždyť Melitelé je patronkou plodnosti, porodů a ochránkyní rodiček. A rodící žena musí křičet. Kromě obvyklých výkřiků, jejichž obsahem jsou obvykle sliby-chyby, že už nikdy v životě žádnému odpornému mužskému nedá, musí žena při porodu volat na pomoc nějaké božstvo a Melitelé se k tomu hodí přímo dokonale. A protože ženy rodily, rodí a rodit budou, dokazoval básník, nemusí se bohyně Melitelé strachovat o popularitu.
    „Geralte.“
    „To jsi ty Nenneke? Hledal jsem tě.“
    „Mně?“ pohlédla na něho kněžka ironicky „Ne Iolu?“
    „Iolu také,“ přiznal. „Máš něco proti tomu?“
    „Teď ano. Nechtěla bych, abys jí překážel a rozptyloval
ji. Musí se připravovat a modlit, má-li z toho transu něco být.“
    „Už jsem ti říkal,“ pronesl mrazivě, „že žádný trans nechci. Nemyslím, že by mi v něčem mohl pomoci.“
    „A já,“ zamračila se Nenneke, „nemyslím, že by ti takový trans mohl nějak uškodit.“
    „Mne nejde zhypnotizovat, jsem proti tomu imunní. Mám o Iolu strach. Pro médium to může být příliš namáhavé.“
    „Iola není žádné médium ani duševně chorá věštkyně. To dítě se těší výjimečné milosti bohyně. Netvař se tak tupě, mohu-li prosit. Už jsem řekla, že tvoje názory na náboženství dobře znám, nikdy mi to příliš nevadilo a ani v budoucnu mi to určitě překážet nebude. Nejsem fanatička. Máš právo myslet si, že nás řídí Příroda a v ní skrytá Moc. Máš právo se domnívat, že bohové a s nimi i moje Melitelé, jsou jen personifikací této Moci, vymyšlení pro prosfáčky, aby ji lépe pochopili a přijali její existenci. Podle tebe je ta Síla slepá. Ale mně, Geralte, víra dovoluje očekávat od přírody to, co zosobňuje moje bohyně, pořádek, právo, dobro. A naději.“
     „Já vím.“
    „Když to víš, tak proč ty výhrady k transu? Čeho se bojíš? Že ti nařídím bít čelem o podlahu před sochou a zpívat žalmy? Geralte, prostě si na chvilku jen sedneme, ty, já a Iola. A uvidíme, zda schopnosti té dívky dovolí číst ve víru sil, které tě obklopují. Třeba se dozvíme něco, co by bylo užitečné vědět. Nebo se taky nedozvíme vůbec nic. Možná, že se nám osudové síly, jež tě obklopují, nebudou chtít zjevit, zůstanou skryté a nepochopitelné. To nevím. Ale proč bychom to nemohli zkusit?“
    „Protože je to nesmysl. Neobklopuje mě žádný osudový vír. A i kdyby ano, proč se v něm hrabat?“
    „Geralte, ty jsi nemocný.“
    „Chtěla jsi říci raněný.“
    „Dobře vím, co jsem chtěla říci. Něco s tebou není v pořádku, cítím to. Vždyť tě znám ještě jako chlapce. Když jsem tě viděla poprvé, sahals mi sotva k pásku sukně. A teď cítím, že se točíš v jakémsi proklatém víru, jsi zamotaný, visíš v oprátce, která se pomalu utahuje. Chci vědět, oč se jedná. Sama to zjistit nedokážu, potřebuji Ioliny schopnosti.“
    „Nechceš sahat příliš hluboko? Nač ta metafyzika? Jestli chceš, vyzpovídám se ti. Vyplním ti večery vyprávěním o nejzajímavějších událostech posledních několika let. Sežeň korbel piva, aby mi nevyschlo v hrdle, a můžeme začít třeba dnes. Obávám se jenom, že tě zklamu, protože tam žádné víry ani oprátky nenajdeš. Hle, obyčejné zaklínačské historky.“
    „S chutí si tě vyslechnu. Ale opakuji, trans nemůže škodit.“
    „A nemyslíš,“ pousmál se na ni, „že moje nevíra ve smysl takového transu jeho smysl ruší?“
    „Ne, nemyslím. A víš proč?“
    „To nevím.“
    Nenneke se k němu sklonila a se záhadným úsměvem na rtech mu pohlédla očí.
    „Protože by to byl první mně známý důkaz o tom, že nevíra má nějakou moc."

III.

„Jmenuji se Falwick, hrabě Moen. A toto je rytíř Tailles z Dorndalu.“
    Geralt se, hledě na rytíře, nedbale uklonil. Oba byli ve zbroji a v karmínových pláštích se znakem bílé růže na levém rameni. Poněkud se podivil, protože v okolí, pokud věděl, nebyla žádná komenda řádu.
    Na pohled mírně a klidně se usmívající Nenneke postřehla jeho údiv.
    „Tito urození pánové,“ vysvětlovala, když si pohodlně sedla do svého trůnu připomínajícího křesla, ‚jsou ve službách milostivého vládce této země vévody Herewarda.“
    „Knížete,“ opravil
ji důrazně Tailles, mladší z obou rytířů, vpíjeje se do kněžky pohledem svých bledě modrých očí, v nichž se zračilo nepřátelství. „Knížete Herewarda.“
    „Nepřeme se o názvoslovné jemnůstky,“ pousmála se Nenneke potměšile.
„Za mých časů se knížecím titulem směli pyšnit pouze ti, kdož byli blízce spřízněni s královskou krví. Ale dnes to, zdá se, příliš neznamená. Vraťme se k představování a vyjasnění cíle návštěvy rytířů Bílé Růže v mé skromné svatyni. Měl bys, Geralte, vědět, že kapitula právě vyvíjí u Herewarda snahu o nadání pro řád, a proto mnozí z rytířů Růže vstoupili do vévodských služeb. A nemálo zdejších mladých mužů, jakož i tento rytíř Tailles, složilo slib a přijalo rudý plášť, v němž vyhlížejí tak okázale.“
    „Jaká Čest,“ zaklínač se uklonil stejně ledabyle jako předtím.
    „Pochybuji,“ pronesla kněžka chladně. „Oni sem nepřijeli vzdávat ti čest.“
Právě naopak. Přišli s požadavkem, abys odtud co nejdřív zmizel. Řečeno stručně a jasně, přišli tě vyhnat. Považuješ to za čest? Já ne. Já to považuji za urážku.“
    „Urození rytíři se, myslím, namáhali bezdůvodně:‘ pokrčil Geralt rameny. „Nemám v úmyslu se zde usídlit. Odjedu odtud sám bez zbytečného naléhání a pohánění, a to již brzy...“
    “Okamžitě,“ vyštěkl Tailles. „Bez žádného zdržování. Kníže přikazuje...“
     “Na území této svatyně rozkazy vydávám
já,“ přerušila ho Nenneke mrazivým, panovačným hlasem. „Obvykle se snažím. aby mé příkazy nebyly v přílišném rozporu s Herewardovou politikou. Je-li ta politika logická a smysluplná. V tomto konkrétním případě je iracionální, nebudu ji tedy brát vážněji než si zasluhuje. Geralt z Rivie je mým hostem, pánové. Jeho přítomnost v mé svatyni je mi milá. A proto Geralt z Rivie v mé svatyni zůstane tak dlouho, jak jen bude chtít.“
    „Ženo, máš tu drzost protivit se rozkazům knížete‘?“ vykřikl Tailles, přehodil si plášť přes rameno a ukázal v celé kráse kanelovaný, mosazí vykládaný náprsník. „Opovažuješ se znevažovat autoritu vládce?“
    „Buď zticha,“ odpověděla mu Nenneke a zamhouřila oči. „Ne tak nahlas. Zvaž, co říkáš a komu to říkáš.“
    „Vím, komu to říkám!“ učinil mladík krok vpřed. Falwick, onen starší rytíř, jej pevně uchopil za loket a sevřel ho, až zaskřípala rukavice zbroje. „A říkám slova, jež jsou vůlí knížete, pána této země! Věz, ženo, že máme na nádvoří dvanáct vojáků...“
    Nenneke sáhla do měšce u pasu a vytáhla z něj nevelkou porcelánovou nádobku.
    „Opravdu nevím,“ prohlásila klidně, „co se stane, když ti tuhle dózu rozbiju pod nohama, Taillesi. Možná ti prasknou plíce. Možná porosteš srstí.
    A   možná se stane obojí, kdo ví? Asi jen milostiplná Melitelé.“
   
„Neopovažuj se mi hrozit svými kouzly, kněžko! Naši vojaci...‘
    „Vaši vojáci, dotkne-li se jediný z nich Meliteliny kněžky, budou viset
na akátech podél cesty do města - a to dříve než se slunce dotkne obzoru. Vědí to velice dobře. A ty to, Taillesi, víš také. Tak se přestaň chovat jako hlupák. Byla jsem u toho, když ses narodil, smrkáči a ted‘ je mi líto tvé matky. Nepokoušej osud. Nenuť mě, abych tě musela naučit dobrému chování.“
    „Dobrá, dobrá,, vmísil se do rozhovoru zaklínač, poněkud v rozpacích z toho všeho. „Vypadá to, že moje skromná osoba začíná být příčinou vážného
konfliktu a nevidím důvod, proč by tornu tak mělo být. Pane Falwicku, zdá se mi, že jsi rozvážnější než tvůj druh, jehož, jak vidím, rozpaluje mladický oheň. Poslyš, pane Falwicku, slibuji, že tento kraj opustím co nejdříve, za několik dnů. A slibuji také, že jsem neměl ani nemám v úmyslu zde pracovat, přijímat jakoukoli práci. Nejsem zde jako zaklínač, ale jako soukromá osoba.“
    Hrabě Falwick mu pohlédl do očí a Geralt okamžitě pochopil svůj omyl. V očích rytíře Bílé Růže se zračila čistá, nefalšovaná a neoblomná nenávist. Zaklínač pochopil a byl si jist, že to není vévoda Hereward, kdo ho vyhání ale Falwick a jemu podobní.
    Rytíř se obrátil na Nenneke, uctivě se uklonil a začal hovořit. Hovořil klidně a slušně. Hovořil logicky. Ale Geralt věděl, že Falwick sprostě lže.
    „ Ctihodná Nenneke, prosím o prominutí, avšak kníže Hereward, můj senior si nepřeje a nebude snášet na svém panství přítomnost zaklínače Geralta z Rivie. Není důležité, zda Geralt z Rivie loví nestvůry anebo se považuje za soukromou osobu. Kníže ví, že Geralt z Rivie soukromou osobou nemůže být. Zaklínač přitahuje potíže jako magnet. Čarodějové se bouří a píší petice, druidové přímo hrozí...“
   
„Nevidím důvod, aby Geralt z Rivie doplácel na rozčilení zdejších čarodějů a druidů,“ přerušila ho kněžka. „Od kdy Herewarda zajímá, co si jedni či druzí myslí?“
    „Dost té diskuse,“ zvedl Falwick hlavu. „Copak se nevyjadřuji dostatečně srozumitelně, ctihodná Nenneke? Řeknu to tedy tak srozumitelně, že jasněji to již říci nejde: ani kníže Hereward, ani komturie řádu nehodlají v Ellanderu ani jeden den snášet přítomnost zaklínače Geralta z Rivie, známého jako Řezník z Blavikenu.“
    „Zde není Ellander!“ Kněžka vyskočila z křesla. „Zde je svatyně Melitelé! A já, Nenneke, velekněžka Melitelé, nehodlám již ani chvilku snášet na území svatyně vaši přítomnost, pánové!“
    „Pane Falwicku,“ ozval se zaklínaě tiše. „Uvažuj. Nechci žádné potíže a ani vám, jak soudím, na tom nijak zvlášť nezáleží. Opustím tento kraj nejpozději za tři dny Ne, Nenneke, mlč, prosím tě. Stejně už musím dál. Tři dny, pane hrabě. O víc neprosím.“
    „A máš pravdu, že neprosíš,“ prohlásila kněžka dříve než Falwick stačil zareagovat. „Slyšeli jste, chlapci? Zaklínač tu zůstane tři dny, protože chce. A já, kněžka Veliké Melitelé, budu po ty tři dny jeho hostitelkou, protože je to můj rozmar. Zopakujte to Herewardovi. Ne, Herewardovi ne. Zopakujte to jeho manželce, spanilomyslné Ermelle, a dodejte ještě, že pokud jí záleží na stálých dodávkách afrodisiak z mé lékárny, ať svého vévodu uklidní. Ať krotí jeho nálady a kaprice, jež stále více vypadají jako příznaky duševní poruchy.
    „Dost!“ vykřikl Tailles pisklavě, jak se mu hlas zlomil do falsetu. „Nebudu poslouchat, jak nějaká kněžka znevažuje mého seniora a jeho manželku! Takovou urážku nemohu přejít mlčením! Tady bude vládnout řád Bílé Růže, učiní konec s vašimi hnízdy tmářství a pověr! A já, rytíř Bílé Růže...“
    „Poslouchej, smrade!“ přerušil ho Geralt s nebezpečným úsměvem. „Zbrzď ta vzletná slova. Hovoříš k ženě, jíž náleží úcta. Zvláště od rytíře Bílé Růže. Je pravda, že v poslední době, když někdo chce vstoupit do řádu, stačí zaplatit do pokladnice komturie tisíc novigradských korun, takže je řád plný synků lichvářů a zbohatlíků, ale nějaké zvyklosti u vás snad ještě přetrvaly Nebo se mýlím?“
    Tailles zbledl a sáhl k pasu.
    „Pane Falwicku,“ řekl Geralt aniž by se přestal usmívat. „Jestli vytáhne
meč, tak ho tomu frackovi vezmu a nasekám mu na prdel. A potom s ním vyrazím dveře.
    Tailles roztřesenýma rukama vytáhl od pasu železnou rukavici a s třeskem jí mrštil o podlahu před zaklínačovýma nohama.
    „Smyju urážku řádu tvou krví, zrůdo!“ vykřikl. „Na udusané půdě! Pojď
na nádvoří!“
    „Něco ti upadlo, synku,“ pronesla Nenneke klidně. „Tak to zvedni, tady nemůžeš dělat nepořádek, tady je svatyně. Falwicku, ber odtud toho tupce, nebo se stane nestěstí. Víš, co máš zopakovat Herewardovi. Konečně, napíšu mu osobní dopis, vy mi nepřipadáte jako důvěryhodní kurýři. Běžte pryč. Ke dveřím, doufám, trefíte sami?“
    Falwick, drže rozzuřeného Taillese v železném stisku, se uklonil a zařinčel zbrojí. Pak pohlédl zaklínači do očí. Zaklínač se už neusmíval. Falwick přehodil karmínový plášť přes rameno.
    „Ctihodná Nenneke,“ řekl, „to nebyla naše poslední návštěva. Vrátíme se.“
    „Právě toho jsem se obávala,“ odvětila kněžka chladně. „Veškeré znechuí je na mé straně.“

IV.

    „Popovídejme si, Iolo.
    Potřebuji si popovídat. Říká se: mlčeti zlato. Snad. Nevím, zda má tak velikou cenu. Jistou cenu ale má. Je třeba za ně platit.
    Ty to máš snadnější, máš, neprotestuj. Ty přece mlčíš, protože chceš, ty jsi z mlčení učinila obětinu tvé bohyni. Nevěřím v Melitelé, nevěřím a ‚bohy, ale oceňuji tvou volbu, tvou oběť, oceňuji a respektuji to, čemu věříš. Protože tvá víra a obětavost, cena mlčení, jíž platíš, tě učiní lepší, bytostí. Přinejmenším tě takovou může učinit. A má nevíra nezmůže nic. Je bezmocná.
    Ptáš se, v co v takovém případě věřím?
    Věřím v meč.
    Jak vidíš, nosím dva. Každý zaklínač má dva meče. Nepřejícní říkají, že ten stříbrný je na nestvůry a ten ze železa na lidi. To je samozřejmě lež. Existují nestvůry, jež můžeš zranit pouze stříbrnou čepelí, ale jsou i takové, pro něž je vražedné železo. Ne, Iolo, ne každé železo, jen to, které pochází z meteoritu. Víš, co je to meteorit? Je to hvězda spadlá na zem. Určitě jsi mnohokrát viděla padat hvězdu. Krátkou svíticí šmouhu na noční obloze. Při pohledu na ni sis určitě něco přála, snad to byl pro tebe další důvod, abys věřila v bohy. Pro mne je meteorit jen kusem kovu, který se při dopadu zaryje do země. Kovu, z něhož je možno ukovat meč.
    Můžeš, samozřejmě, že můžeš vzít můj meč do ruky. Cítíš, jak je lehký? I ty ho dokážeš snadno zvednout. Ne! Nedotýkej se čepele, zraníš se. Je ostřejší než břitva. Musí být taková.
    Ano, jistě, cvičím často. Každou volnou chvíli. Nesmím vyjít ze cviku Sem, do nejvzdálenějšího zákoutí parku svatyně, přicházím, abych se rozhýbal, abych vyhnal ze svalů tu nepříjemnou a nebezpečnou ztuhlost, která mě přepadá, ten chlad, který ve mně zůstává. A ty jsi mě tady našla. Je to zábavné, před několika dny jsem se zase
pokoušel najít tebe. Rozhlížel po tobě. Chtěl jsem...
    Potřebuji si popovídat, Iolo. Posaďme se, povídejme si chvilku. 
    Iolo, vždyť ty mne přece vůbec neznáš.
    Jmenuji se Geralt. Geralt z... Ne. Jen Geralt. Geralt odnikud. Jsem zaklínač.
    Mým domovem je Kaer Morhen - Hradiště zaklínačů. Odtamtud pocházím. Je to... Byla to taková pevnost. Moc z ní nezůstalo.
    Kaer Morhen... Tam byli pěstováni takoví, jako jsem
já. Teď už se to nedělá, na Kaer Morhen nikdo nežije. Nikdo, jen Vesemir. Ptáš se, kdo je to Vesemir? Je to můj otec. Proč se na mne díváš tak udiveně? Co je na tom zvláštního? Každý má nějakého otce. Můj otec je Vesemir. Co z toho, že to není můj pravý otec? Skutečného jsem nikdy nepoznal, matku také ne. Ani nevím, jestli jsou vůbec ještě naživu. A abych řekl pravdu, moc mě to ani nezajímá.
    Ano, Kaer Morhen... Prošel jsem tam mutací. Zkouška Trav a pak to, co obvykle. Jedy, byliny, nákazy. A pak znovu. A zase. Až do konce. Zřejmě jsem Proměnu snesl nezvykle dohře, churavěl jsem jen krátce. Byl jsem považován za velice odolného spratka, a proto jsem byl vybrán k jistým dalším, mnohem složitějším... zásahům. To už bylo horší. Mnohem horší. Ale, jak vidíš přežil jsem to. Jako jediný z těch, kdož byli k těm pokusům vybráni. Od té doby mám bílé vlasy. Naprostý zánik pigmentu. Tomu se říká vedlejší účinky. Maličkost. Ani to moc nevadí.
    Pak mě učili všelijaké věci. Dost dlouho. Až konečně přišel den, kdy jsem Kaer Morhen opustil a vydal se na cestu. Měl jsem už svůj medailón, ano, právě tenhle. Znamení Školy Vlka. Měl jsem také dva meče: stříbrný a železný. Kromě mečů jsem ještě měl přesvědčení, zápal, motivaci a... víru. Víru v to, že jsem užitečný, že mě lidé potřebují. Protože svět, Iolo, měl být plný netvorů a bestií a mým úkolem bylo chránit ty, které ony bestie ohrožovaly Když jsem vyrazil z Kaer Morhen, toužil jsem po setkání s mou první nestvůrou,
nemohl jsem se dočkat okamžiku, až jí stanu tváří v tvář. A dočkal jsem se.
    Můj první netvor, Iolo, byl lysý a měl příšerně šeredné, zkažené zuby. Narazil jsem na něj na cestě, kde spolu se svou bandou marodérů z nějaké armády zadržel selský vůz. Vytáhl z něho snad třináctiletou, snad mladší dívenku, z níž strhával šaty a řval, že nastal čas, aby poznala, co je to skutečný chlap. Přijel jsem blíž, seskočil z koně a řekl plešounovi, že jemu takový čas nastal taky. Zdálo se mi to hrozně vtipné. Plešoun pustil holku a vrhl se na mě se sekerou v ruce. Byl pomalý, ale měl výdrž. Udeřil jsem ho dvakrát, teprve pak padl. Nebyly to sice zvlášť čisté zásahy, ale velmi, řekl bych, spektakulární, takové, že plešounovi kumpáni utekli, když viděli, co dokáže z člověka udělat zaklínačský meč.
    Nenudím tě, Iolo.
    Potřebuji si popovídat. Opravdu to potřebuji.
    Kde jsem to skončil? Aha, u mého prvního šlechetného činu. Víš, Iolo, na Kear Morhen mi vtloukali do hlavy, abych se do takových věcí nemíchal, abych se jim zdaleka vyhýbal, abych si nehrál na potulného rytíře a nenahrazoval strážce práva. Vydal jsem se na cestu ne proto, abych se předváděl, ale abych za peníze vykonával objednané práce. A já se do toho zamotal jako pitomec, když jsem ujel stěží padesát mil od úpatí hor. Víš, proč jsem udělal? Chtěl jsem, aby plačící dívka mně, svému zachránci, líbala ruce a její otec mi děkoval na kolenou. Jenže její otec utekl stejně jako marodéři a dívka, na níž skončila většina plešounovy krve, se pozvracela a dostala hysterický záchvat a když jsem se k ní přiblížil, strachy omdlela. Od té doby jsem se do podobných věcí vměšovat jen zřídkakdy.
    Dělal jsem svou práci. Rychle jsem se naučil jak. Přijížděl jsem k plotům vesnic, zastavoval se pod palisádami městeček a hradbami měst. A čekal jsem. Když na mě plivali, házeli kameny a nadávali mi, odjížděl jsem. A když místo toho někdo vyšel ven a dal mi práci, tak jsem ji udělal.
    Navštěvoval jsem města a hrady, četl vyhlášky přibíjené na sloupy na rozcestích. Hledal jsem zprávu: ‚Nutně potřebujeme zaklínače‘. A pak se obvykle našlo nějaké začarované místo: sklep, hřbitov nebo ruina, lesní úvoz nebo jeskyně v horách plná kostí a smrdící mršinou. A tam bylo něco, co žilo jen proto, aby zabíjelo. Z hladu, pro potěšení, povolané čísi chorobnou vůlí anebo z jiných příčin. Mantichora, wyvern, mlžák, žahnice, žirytva, přeraza, goblin, upír, ghúl, graveir, vlkodlak. gigaškorpión, striga, žroutka, kikimora, wipper. A pak tanec ve tmě a seknutí mečem. A pak strach a odpor v očích toho, kdo mi vyplácel odměnu.
    Chyby? Jistěže. Dělal jsem je.
    Ale držel jsem se zásad. Ne, kodexu ne. Zvykl jsem se často zaštiťovat kodexem. Lidé to mají rádi. Těch, kdo mají nějaký kodex a řídí se jím, si obvykle váží a uznávají je.
    Neexistuje žádný kodex. Nikdy nebyl sepsán žádný zaklínačský kodex Já si svůj vymyslel. Prostě a jednoduše. A držel jsem se ho. Vždy...  
    Ne vždy.  
    Stávalo se totiž, že něco vypadalo tak, jako by to nevzbuzovalo žádné pochybnosti. Že bych si měl říci: ‚Co je mně po tom, není to moje věc, já jsem zaklínač.‘ Že by bylo dobré poslechnout hlas rozumu. Poslechnout instinkt, když ne to, co diktuje zkušenost. A nebo třeba obyčejný, nejobyčejnější strach.
    Měl jsem poslechnout hlas rozumu, tehdy...  
    Neposlechl jsem.  
    Myslel jsem si, že volím menší zlo. Zvolil jsem menší zlo. Menší zlo! Jsem Geralt z Rivie, zvaný také Řezník z Blavikenu.  
    Ne, Iolo. Nedotýkej se mé ruky. Kontakt v tobě může probudit... Můžeš spatřit...  
    A já nechci, abys to viděla. Nechci vědět. Znám svůj osud, který mnou točí jako vír. Můj osud? Jde za mnou v mých stopách, ale já se nikdy dozadu neohlížím.  
    Smyčka? Jistě, Nenneke to, zdá se, cítí. Co mě to tehdy tam v Cintře napadlo? Jak jsem mohl tak hloupě riskovat?  
    Ne, ne a znovu ne. Nikdy se neohlížím dozadu. A do Cintry se nevrátím, budu se jí vyhýbat jako morovému hnízdu. Nikdy se tam nevrátím
   
Hm, jestliže dobře požítám, muselo se to dítě narodit v květnu, někdy kolem svátku Belleteynu. Kdyby to tak opravdu bylo, měli bychom co činit s podivuhodnou shodou okolnosti. Protože Yennefer se také narodila o Belleteynu...
    Pojďme, Iolo. Už
se stmívá.
   Děkuji ti, že sis se mnou popovídala.
    Děkuji ti, Iolo.
    Ne, nic mi neni. Cítím se dobře.
    Dacela dobře.“

V.   

    „Geralte! Haló, Geralte! Jsi tady‘?“
    Zvedl hlavu od zažloutlých drsných stránek Historie světa od Rodericka de Novembre, zajímavého, třebaže ne vždy jednoznačně přijímaného díla, jež od včerejška studoval.
    „Tady jsem. Copak se stalo. Nenneke? Potřebuješ mě?‘
    „Máš hosta.“
    „Zase? Kdo je to tentokrát? Vévoda Hereward osobně?“
    „Kdepak. Je zde tvůj kumpán Marigold, ten lajdák, trubec a lenoch, ten kněz umění, jasně planoucí hvězda balad a milostné poesie. Jako obyčejně zářící slávou, nadutý jako prasečí měchuřina a páchnoucí pivem. Chceš se s ním vidět?“
    „Ovšem. Vždyť je to můj přítel.“
    Nenneke sebou trhla, pak pokrčila rameny.
    „To přátelství nepochopím. Je to tvůj naprostý opak:“
    „Protivy se přitahují.“
    „Asi to tak bude. No prosím, už je tady,“ ukázala blavou, „ten slavný pěvec.“
    „On je skutečně slavný pěvec, Nenneke. Snad mi nebudeš tvrdit,. nikdy neslyšela žádnou z jeho písní.“
    „Slyšela,“ zaškaredila se kněžka. „Jak by ne. Nu, asi se v tom nevyznám, snad lavírování mezi vzrušující lyrikou a obscénními prasečinkami vyžaduje vskutku talent. Ale to je jedno. Promiň, že vám nebudu dělat společnost. Nemám dneska náladu ani na jeho poesii, ani na jeho přisprostlé vtípky."
    Z chodby se ozval nevázaný smích, zvuk loutny a vzápětí stanul n knihovny Marigold v liliovém kabátci s krajkovými manžetami a v kloboučku na tři facky. Když trubadúr spatřil Nenneke, přehnaně se uklonil, zametaje podlahu volavčím pérem na kloboučku.
    „Má nejhlubší úcta, ctihodná matko," zakvílel jako pitomec. „Sláva Veliké Melitelé a její kněžce, pramenům ctnosti a moudrosti...“ I
    „Přestaň mě rozčilovat, Marigolde,“ zaprskala Nenneke. „A neříkej mi matko. Věz, že pouhá myšlenka na to, že bys mohl být mým synem, ve mně vzbuzuje hrůzu.“
    Obrátila se na patě a vyšla, šelestíc splývavým rouchem. Marigold udělal opičí grimasu a parodoval úklonu.
    „Vůbec se nezměnila,“ řekl klidně. „Pořád nemá za mák smyslu pro humor. Naštvala se na mě, protože jsem si po příjezdu na chvilku zašpásoval s vrátnou, takovou roztomilou plavovláskou s dlouhými řasami a panenským copem sahajícím až po pěkný zadeček, do kterého by byl hřích si neštípnout. Takže jsem si štípl a Nenneke, která právě přicházela... Ale. to je jedno. Buď zdráv, Geralte.“
    „Buď zdráv, Marigolde. Odkud víš, že jsem tady?“
    Básník se vzpřímil a popotáhl si kalhoty.
    „Byl jsem ve Wyzimě,“ řekl. „Slyšel jsem o strize a dověděl se, že jsi zraněn. Domyslel jsem si, kam se tak můžeš vydat na rekonvalescenci. Jak vidím, jsi už celkem zdráv.“
    „Dobře vidíš. Pokus se to ale vysvětlit Nenneke. Sedni si, popovídáme si.“
    Marigold se posadil a nahlédl do knihy na pulpitu.
    „Dějiny?“ pousmál se. „Roderick de Novembre? Četl jsem to, četl. Když jsem studoval v Oxenfurtu, byla historie na druhém místě mého seznamu oblíbených předmětů.“
    „Co bylo na prvním místě?“
    „Zeměpis,“ odpověděl básník vážně. „Atlas světa byl větší, takže se za ním dala líp schovat flaška.“
    Geralt se suše zasmál, vstal, vytáhl z police Luniniho a Tyrssovy Záhady magie a alchymie a vyjmul na světlo denní za objemným svazkem ukrytou, slámou opletenou nádobu.
    „Ohó,“ rozveselil se trubadúr. „Je vidět, že se v knihovnách stále ještě skrývá moudrost a inspirace. Mhm, to mám rád. Slivovice, že? Ano, to je pravá alchymie. Zde je kámen mudrců, jenž se skutečně vyplatí studovat. Na tvé zdraví, bratře. Uch, ta píše!“
    „Co tě sem přivedlo?“ vzal Geralt láhev od básníka, lokl si, chytil se za obvázaný krk a rozkašlal se. „Kampak máš namířeno?"
    „Nikam. Tedy, mohl bych se vydat tam, kam máš namířeno ty. Mohl bych tě doprovázet. Jak dlouho tady ještě chceš zahálet?"
    „Moc dlouho ne. Místní vévoda mi dal na srozuměnou, že v jeho zemi nejsem vítaným hostem.“
    „Hereward?“ Marigold znal všechny krále, knížata, vladyky a pány od Jarugy po Dračí hory. „Kašli na něj. Neopováží se žádného kroku proti Nenneke a bohyni Melitelé. Lid by mu vypálil hrad.“
    „Nechci žádné problémy. A stejně tu už sedím příliš dlouho. Jedu na jih, Marigolde. Daleko na jih. Tady nenajdu žádnou práci. Civilizace. Zaklínače zde nikdo nepotřebuje. Když se ptám, jestli by se tu pro mě nenašla nějaká práce, koukají na mě jako na nějakou zvláštnost.“
    „Co to plácáš? Jaká je tady civilizace? Před dvěma týdny jsem se přepravil přes Buinu a když jsem projížděl krajem, slyšel jsem spousty strašidelných příběhů. Prý jsou tady vodníci, vijuni, přerazy, létavice a bozi vědí jaké další svinstvo. Měl bys tu mít práce až nad hlavu.“
    „Povídačky jsem slyšel taky Polovina je buď přehnaná, nebo vymyšlená. Kdepak, Marigolde, svět se mění. Něco končí.“
    Básník si lokl z láhve, přivřel oči a ztěžka si povzdechl:
    „Zase začínáš brečet nad tím tvým smutným zaklínačským údělem? A přitom filosofovat? Shledávám nepříznivé účinky špatného čtiva. Protože na to, že se svět mění, přišel dokonce i ten starý páprda Roderick de Novembre. Ta proměna světa, abych tak řekl, je jedinou thesí z jeho traktátu, s níž se lze bez výhrad ztotožnit. Jenže to není these natolik objevná, abys mě s ní musel otravovat a navíc se přitom tvářit jako myslitel, což ti absolutně nesluší.“
    Geralt si místo odpovědi lokl z láhve.
    „Tak, tak,“ povzdechl si Marigold opět. „Svět se mění, slunce zapadá a kořalka dochází. Co ještě, podle tebe, končí? Zmiňoval ses o nějakém konci, filosofe:‘
    „Dám ti pár příkladů,“ řekl Geralt po krátké odmlce, „z posledních dvou měsíců, které jsem strávil na tomto břehu Buiny Jednoho dne jedu a vidím most. Pod mostem sedí troll, po každém pocestném vymáhá mýto. Těm, co ho pošlou do háje, ukousne nohu, někdy i obě. A tak jdu za fojtem a ptám se ho, kolikpak mi dá za trolla. Fojt otvírá údivem hubu. Jak to, ptá se, kdo bude opravovat most, až tu troll nebude? Troll se stará o most, opravuje ho v potu čela, důkladně, jak se patří. Levnější je platit mu mýto. Tak jedu dál a vidím vidlohona. Není velký, tak pět aršínů od nosu ke špičce ocasu. Letí si, v drápech nese ovci. Zajedu do vsi a ptám se, kolik zaplatí za toho plaza. Sedláci padají na kolena a zapřísahají mě, ať ho nechám být, že je to oblíbený drak nejmladší dcerky místního barona, že kdyby mu ze hřbetu spadla třebas jen šupina, baron vesnici vyplení a je sedře z kůže. Jedu dál a mám pořád větší hlad. Ptám se po práci a ona se samozřejmě nějaká najde. Jenže jaká? Tomuhle chytit rusalku, tomu divoženku, tomu zas nymfu... Ti chlapi úplně zpitoměli. Po vesnicích je holek jako much, ale oni by rádi nelidské ženské. Další prosí, abych pro něj zabil wojsilka a přinesl mu kůstku z jeho ruky protože když se rozemele a nasype do polévky, povzbuzuje prý potenci...“
    „Tak tohle je žvást,“ přerušil ho Marigold. „Zkoušel jsem to. Nepomáhá to ani v nejmenším a polévka má po tom chuť jako vývar z onucí. Ale když tornu lidi věří a jsou ochotni platit...“
    „Nebudu zabíjet wojsilky ani žádná jiná neškodná stvoření.“
     „Tak buď o hladu. Anebo změň práci.“
    „A co mám dělat?“
    „To je fuk. Staň se knězem. S tvojí morálkou, s tvými skrupulemi, s tvými znalostmi přírody a lidské povahy by z tebe nebyl špatný flanďák, To, že nevěříš v žádné bohy by neměl být problém. Znám jen málo kněží, kteří jsou věřící. Staň se knězem a přestaň se litovat.“
    „Nelituju se, pouze říkám fakta.“
    Marigold si přehodil nohu přes nohu a se zájmem si prohlížel prošoupanou podrážku.
    „Připomínáš mi, Geralte, starého rybáře. který před smrtí zjistil, že ryby smrdí a od vody že táhne, až láme v kostech. Buď důsledný. Řeči a fňukání nic nespraví. Já kdybych zjistil, že není zájem o poesii, pověsím loutnu na hřebík a stanu se zahradníkem. Pěstoval bych růže...“
    „Žvaníš. Takové oběti bys nebyl schopen."
    „Hm, zahradník by ze mne asi nebyl.“ souhlasil básník, nepřestávaje si prohlížet podešev. „Jenže naše profese se poněkud různí. Poptávka po písních a zvuku loutnových strun nikdy neopadne. S tvým povoláním je to horší. Vy, zaklínači, se přece sami připravujete o práci, pomalu, ale jistě. Čím líp a svědomitěji pracujete, tím míň toho máte na práci. Vždyť vašim cílem, smyslem vaší existence je svět bez nestvůr, svět klidný a bezpečný. Čili svět, kde jsou zaklínači zbyteční. To jsou ale paradoxy. co?“
    „Jsou.“
    „Kdysi, když ještě žili jednorožci, bývalo prý dost dívek, které z vypočítavosti uchovávaly svou neposkvrněnost, aby za odměnu pomáhaly lovcům jednorožců coby vábničky. Nebo krysaři s píšťalkami. Pamatuješ na ně? Kdekdo se málem rval o jejich služby Vyřídili je alchymisté, kteří vynalezli účinné tedy, k tomu se ještě přidalo všeobecné rozšíření chovu koček, fretek a lasiček. Zvířátka byla levnější, milejší a nechlemtala tolik piva. Vidíš tu analogii?“
    „Vidím.“
    „Tak se pouč z cizích zkušeností. Zmíněné panny od jednorožců, jen co ztratily práci, neprodleně se odpanily Některé z nich, toužíce si vynahradit léta odříkání, prosluly takovou technikou a zápalem, že se posléze daly na profesionální dráhu. Krysaři... No, z těch si raději příklad neber, protože se jako jeden muž dali na chlast a skončili někde po pankejtech. Takže teď, jak se zdá, je řada na zaklínačích. Čteš Rodericka de Novembre. Jsou tam, pokud si vzpomínám, zmínky o zaklínačích, o těch prvních, kteří začali jezdit po světě před nějakými třemi sty lety V dobách, kdy sedláci chodili pracovat na pole v ozbrojených houfech, vesnice byly obehnány leckdy i trojitou palisádou, kupecké karavany připomínaly vojenská tažení a na hradbách nepočetných hradů stály nepřetržitě ke střelbě připravené katapulty Protože my lidé, jsme tady byli vetřelci. Této zemi vládli draci, mantichory, gryfové a amfisbainy vlkodlaci a strigy, kikimory, chiméry a létavice. Bylo třeba jim tu zemi po kouscích brát: každé údolí, každý průsmyk, každý bor a každou polanu. A podařilo se nám to. Ne bez neocenitelné pomoci zaklínačů. Jenže ty časy jsou pryč. milý příteli, nenávratně pryč. Baron nedovolí zabít vidlohona, protože to je bezpochyby poslední drakonid v okruhu tisíce mil a už dávno nevzbuzuje hrůzu, ale soucit a nostalgii za uplynulými dobami. Troll pod mostem se sžil s lidmi, už to není netvor, kterým se straší děcka, nýbrž pamětihodnost, místní atrakce, navíc ještě užitečná. A přerazy, mantichory. amfisbainy? Skrývají se v  lesích a nedostupných horách...“
    „Takže jsem měl pravdu. Něco končí. Ať už se ti to líbí nebo ne, něco končí.“
    „Nelíbí se mi to, že tady vykládáš banální kecy. Nelíbí se mi výraz, s jakým to říkáš. Co se to s tebou děje? Já tě nepoznávám, Geraltc. Tak, k čertu, jeďme co nejrychleji na ten jih, do té divočiny Až porubeš pár nestvůr, nálada se ti spraví. A nestvůr je tam prý dost a dost. Říká se, že když tam nějakou babku omrzí život, jde sama samotinká pro chrastí do lesa, ani sukovici si nebere, Üčinkuje to spolehlivě. Měl by ses tam usídlit natrvalo.“
    „Možná, že bych měl, ale neusídlím.“
    „Pročpak? Zaklínač tam přijde snadno k výdělku.“
    „Snadno,“ lokl si Geralt z láhve. „Jenže utratit jej je těžší. Navíc tam jedí jenom pučálku a proso, pivo chutná jako chcanky, holky se tam nemyjí a komáři píchají."
    Marigold se hlasitě rozchechtal, opíraje si zátylek o regál, o knižní hřbety vázané v kůži.
    „Proso a komáři! To mi připomíná naši první společnou výpravu na konec světa,“ řekl. „Vzpomínáš? Poznali jsme se na slavnosti v Guletě a tys mě ukecal...“
    „Přemluvils mě ty Musel jsi z Gulety rychle zdrhat, až ti za patami hořelo, protože holka, kterou jsi přefikl pod pódiem, měla čtyři urostlé bratry. Hledali tě po celém městě, hrozili, že tě vykleští a vyválejí ve smole a pilinách. Proto ses na mě tehdy přilepil.“
    „A ty jsi skoro vyskočil z kalhot radostí, že máš konečně společníka. Do té doby sis cestou mohl povídat nanejvýš s kobylou. No dobrá, máš recht, bylo to, jak říkáš. Musel jsem se tehdy opravdu na nějaký čas uklidit a Údolí květů se pro tento účel zdálo být ideální. Měl to přece být konec obydleného světa, výspa civilizace, nejvzdálenější bod na hranici dvou světů... Pamatuješ?“
    „Pamatuji, Marigolde.“

VI.

Zaklínač si rozšněroval košili a odlepil mokrý len od šíje. V jeskyni bylo velmi teplo, přímo horko, byla plná husté mokré páry srážející se na omšelých balvanech a bazaltových stěnách.
    Všude kolem byly rostliny. Vyrůstaly z prohlubní vytesaných ve skále a vyplněných rašelinou, z velkých beden, truhlíků a květináčů. Pnuly se po skále i po dřevěných roštech a tyčkách. Geralt si je zvědavě prohlížel, poznávaje mnohé vzácné exempláře - takové, jenž se přidávaly do zaklínačských léků a elixírů, magických směsí a čarodějnických odvarů. A další, ještě vzácnější, jejichž účinky si mohl jen domýšlet. I takové, které vůbec neznal a ani o nich neslyšel. Viděl stěny porostlé hvězdicovým nostrixem, z objemných nádob rostoucí pevné koule dutohlavu, šlahouny arenarie obsypané krvavě rudými plody Poznával masité, hustě žilkované listy svádivce, rudozlaté ovály nezmaru a tmavé střelky siricidy Viděl ke kamenům lnoucí polštáře péřového mechu stavikrevu, lesklé bulvy krkavčího oka a tygrovitě proužkované listy vstavače myšího ocásku.
    Ve stinné části jeskyně dřepěly houby šítonoši s klobouky šedivými jako polní kamení. Opodál rostl sážník, bylina schopná neutralizovat většinu známých jedů. Z hlubokých, do země zapuštěných beden vykukovaly nenápadné žlutošedé metličky ranohu, jehož kořen měl silné a všestranné léčivé účinky Střed jeskyně patřil vodním rostlinám. Geralt viděl kádě plné rohatky a želví řasy, bazény pokryté hustým kobercem hlubenky, potravy cizopasného ostroží. Skleněné nádoby plné zkroucených výhonků halucinogenního dvouhrotu, útlých tmavozelených kryptokorin a klubíček nítěnic. Bahnem naplněná koryta, v nichž byly pěstovány nesčetné plísně, řasy, lišejníky a slatinné mechy.
    Nenneke si vyhrnula rukávy svého roucha, vytáhla z košíku nůžky a kostěné hrabičky a beze slova se dala do práce. Geralt se posadil na lavičku stojící v jednom z kuželů světla padajícího do jeskyně velkými křišťálovými tabulemi ve stropě.
    Kněžka si pobrukovala a prozpěvovala, obratně nořila ruce do houštiny listí a šlahounů, rychle cvakala nůžkami a plnila košíky trsy bylinek. Napřimovala tyčky a rámy podpírající rostliny, čas od času prohrábla zeminu hrabičkami. Někdy s pohněvaným bručením vytrhla uschlý anebo shnilý stonek a hodila jej na hromadu kompostu, z níž vyrůstaly houby a nějaké šupinaté, hadovitě zkroucené rostliny, jež zaklínač vůbec neznal. Nebyl si ani příliš jist, zda to jsou vůbec rostliny. Zdálo se mu, že se lesklé stvoly nepatrně pohybují a natahují ke kněžčiným rukám chloupky porostlé výhonky.
    Bylo zde teplo. Velmi teplo.
     „Geralte?“
    „Ano,“ přemohl ospalost. Nenneke si pohrávala s nůžkami a dívala se na něho skrz veliké péřovité listy muchokřoví.
    „Neodjížděj ještě. Zůstaň o pár dnů déle.“
    „Nemohu. Už mám nejvyšší čas vydat se na cestu“
    „Co tě to žene? S Herewardem si nemusíš dělat starosti. A ten darmošlap Marigold ať si jede sám, kam ho srdce táhne. Zůstaň. Geralte.“
    „Musím jet, Nenneke.“
    Kněžka cvakla nůžkami.
    „Snad ze svatyně nespěcháš z obavy, že tě tady najde ona?“ „Ano,“ přisvědčil. „Uhodlas.“
    „Nebyla to těžká hádanka.“ řekla. „Můžeš být klidný. Yennefer tady už byla. Přede dvěma měsíci. A brzy se k nám nevrátí, protože jsme se pohádaly Ne, kvůli tobě ne, na tebe se ani neptala.“
    „Neptala?“
    „Tak tohle tě bolí,“ zasmála se kněžka. „Jsi egocentrik jako ostatně každý mužský. Není nic horšího než nezájem, než lhostejnost. Ale nezoufej, já znám Yennefer až příliš dohře. Neptala se na nic, ale rozhlížela se a hledala tvoje stopy. A je na tebe hrozně naštvaná, vycítila jsem to.“
    „Oč jste se pohádaly?“
    „O nic, co by tě mohlo zajímat.“
     „Stejně to vím.“
    „Nemyslím,“ řekla Nenneke klidně, opravujíc tyčky „Tvé vědomosti o ní jsou velice povrchní. Její znalosti o tobě nejsou mimochodem o nic lepší. To je pro vztah, který vás spojuje či spojoval, dosti typické. Ani jeden z vás není schopen ničeho jiného než silně emocionálního hodnocení následků a zároveň ignorování příčin.“
   
„Ona tady byla proto, že se chtěla léčit,“ konstatoval suše. „O to jste se pohádaly, přiznej to.“
    „Nic nebudu přiznávat.“
    Zaklínač se zvedl a postavil se do jasného světla pod jedno z křišťálových stropních oken.
    „Pojď sem na chvilku, Nenneke. Podívej se na tohle.“
    Rozepnul tajnou kapsičku v opasku, vytáhl drobný uzlíček, miniaturní váček z kozinky, a vysypal jeho obsah na dlaň.
    „Dva diamanty, rubín, tři hezké nefrity, zajímavý achát.“ Nenneke se vyznala ve všem. „Kolik tě stály?“
    „Dva a půl tisíce temerských orenů. Odměna za wyzimskou strigu.“
    „Za zmrzačený krk“‘ zamračila se kněžka. „Inu, otázka ceny. Ale udělals dobře, že jsi hotovost vyměnil za ty kamínky. Oren si nestojí nejlépe a ceny drahokamů ve Wyzimě nejsou příliš vysoké, protože odtamtud už není daleko do trpaslických dolů v Mahakamu. Jestli je prodáš v Novigradu, dostaneš přinejmenším pět set novigradských korun. A koruna momentálně stojí šest a půl orenu a jde pořád nahoru.“
    „Rád bych, abys to vzala k sobě.“
    „Do úschovy?“
    „Ne. Nefrity věnuji svatyni jako, dejme tomu, mou oběť bohyni Melitelé. A ostatní kameny... jsou pro ni. Pro Yennefer. Předej
je, až tě opět navštíví, určitě to nebude trvat dlouho.“
    Nenneke mu pohlédla zpříma do očí.
    „Na tvém místě bych to nedělala. Věř mi, rozzuříš
ji ještě více, pokud to ještě jde. Nechej všechno tak, jak to je. Tím nic nenapravíš. Když jsi od ní utekl, zachoval ses... no, nepříliš vhodně na zralého muže. Tím, že se budeš pokoušet smazat své provinění cennými dárky, zachováš se jako muž velice, skutečně velice přezrálý. Opravdu nevím, který typ muže nesnáším více.“
    „Byla příliš panovačná,“ zamumlal, odvraceje tvář. „Nedokázal jsem to snést. Chovala se ke mně jako...“
    „Přestaň,“ vyjela na něho přísně. „Nebreč mi na podolku. Nejsem tvoje matka, kolikrát ti to mám říkat? Ani tvoje zpovědnice. Je mi jedno, jak s tebou zacházela, a jak ses k ní choval ty, mě zajímá ještě méně. Nemám v úmyslu dělat prostředníka a předávat
ty hloupé kamínky. Hlupáka ze sebe můžeš dělat i bez mé pomoci.“
    „Ty jsi mě nepochopila. Nechci
ji odprošovat ani uplácet. Ale přece jen jí něco dlužím a léčba, kterou chce podstoupit, je prý velice drahá. Chci pomoci, to je vše.“
    „Jsi větší blázen než jsem si myslela,“ zvedla Nenneke se země košík. „Drahá léčba? Pomoc? Geralte, ty kamínky jí nestojí ani za shýbnutí. Víš ty vůbec, kolik si Yennefer účtuje za potrat některé vznešené dámy?“
    „Tak zrovna tohle vím. Stejně tak vím, že za vyléčení neplodnosti bere ještě více. Škoda, že si nedokáže pomoci sama. Proto hledá pomoc u jiných. Třeba u tebe.“
    „Jí nikdo nepomůže, je to nemožné. Je čarodějka. Jako většina čarodějek má zakrnělé, nefunkční gonády To se nedá vyléčit. Nikdy nebude moci mít dítě.“
    „Ne všechny čarodějky jsou v tomto ohledu postiženy. Něco o tom vím. Ty to víš taky.“
    „Ovšem,“ přimhouřila Nenneke oči. „Vím.“
    „Nemůže být pravidlem něco, z čeho existují výjimky Neodpovídej mi, prosím, otřepaným příslovím o výjimkách potvrzujících pravidlo. Prozraď mi něco o výjimkách jako takových.“
    „O výjimkách,“ odsekla chladně, „lze říct jen jedno: že jsou. Nic víc.
    A Yennefer... Žel ona takovou výjimkou není. Přinejmenším v tom ohledu, o němž se hovoříme. Protože v jiných směrech najdeš stěží větší výjimku než je ona.“
    „Čarodějům,“ nevšímal si Geralt chladu ani narážek, „se už podařilo vzkřísit mrtvé. Znám doložené případy. A vzkříšení mrtvých je obtížnější než odstranění atrofie orgánů, alespoň se domnívám.“
    „Domníváš se mylně. Protože mně není znám ani jeden případ úspěšného vyléčení atrofie žláz s vnitřní sekrecí anebo jejich regenerace. Už dost, Geralte, začíná to připomínat konsilium. Ty se v tom nevyznáš,
ano. A když tvrdím, že Yennefer za jisté schopnosti zaplatila ztrátou jiných schopností, tak je to pravda.“
    „Když je to tak jasné, pak nechápu, proč se neustále snaží...“
    „Ty toho chápeš moc málo,“ přerušila jej velekněžka. „Zatraceně málo. Přestaň se starat o její problémy, pomysli na vlastní. Tvůj organismus byl také podroben nezvratným změnám. Divíš se Yennefer, co ale řekneš o sobě? Tobě by také mělo být jasné, že se nikdy nestaneš člověkem, a přesto se neustále snažíš, abys jím byl. Tím, že děláš lidské chyby. Chyby, které by zaklínač dělat neměl.“
    Opřel se o stěnu jeskyně a otřel si pot z čela.
    „Mlčíš“‘ konstatovala s úsměvem Nenneke. „Nedivím se. S hlasem rozumu se diskutuje obtížně. Jsi nemocen, Geralte. Nejsi v kondici. Špatně reaguješ na elixíry. Máš zrychlený tep, zpožděnou přizpůsobivost oka, zpomalené reakce. Nevycházejí ti nejjednodušší Znamení. A ty chceš vyrazit na cestu? Ty se musíš doléčit. Potřebuješ terapii. A před ní trans.“
    „Proto jsi ke mně poslala Iolu? V rámci terapie? Pro usnadnění transu?“
    „Nejsi hloupý!“
    "Až tak ne.“
    Nenneke se otočila a vložila ruce mezi masité lodyhy zaklínači neznámých popínavých rostlin.
    „No dobrá, ať máš klid,“ souhlasila klidně. „Ano, poslala jsem
ji k tobě. V rámci terapie. A mohu ti říci, že byla úspěšná. Druhého dne jsi reagoval podstatně lépe, uklidnil ses. A Iola, abych pravdu řekla, potřebovala terapii také. Nezlob se.“
    „Nezlobím se ani na tvou terapii, ani na Iolu.“ „Ale na hlas rozumu, který slyšíš?“
    Neodpověděl.
    „Potřebuješ trans,“ zopakovala Nenneke, přejíždějíc pohledem po své jeskynní zahrádce. „Iola je připravena. Navázala s tebou fyzický i psychický kontakt. Jestli chceš opravdu jet, udělejme to dnes v noci.
    „Ne. Nechci. Pochop, Nenneke, Iola může v transu začít věštit. Prorokovat, číst budoucnost.“
    „O to právě jde.“
    „Právě. Jenže
budoucnost znát nechci. Jak bych mohl dělat to, co dělám, kdybych ji znal? Koneckonců, i tak ji znam."
    „Jsi si jist?“
    Neodpověděl.
    „No dobře,“ povzdechla si Nenneke. „Pojďme už. Aha, Geralte, nechci být indiskrétní, ale můžeš mi říci... Můžeš mi prozradit. jak jste se vy dva poznali? Ty a Yenncfer? Jak to začalo?“
    Zaklínač se pousmál:
    „Začalo to tak, že jsme s Marigoldem neměli nic k snídani, a proto jsme se rozhodli nachytat nějaké ryby.“
    „Mám tomu rozumět tak, že jsi místo ryby ulovil Yennefer?“
     „Povím ti, jak to bylo. Ale až po večeři, protože mám hlad.“
    „Tak pojďme. Už mám všechno, co potřebuji.“
    Zaklínač vykročil ke vchodu, ale ještě jednou se rozhlédl po jeskynním skleníku.
    „Nenneke?“
    „Ano?“
    „Polovina toho, co tady máš, už nikde jinde na světě neroste, vid‘?“
    „Máš pravdu. Více než polovina.“
    „Jak si to vysvětluješ?“
    „Když ti řeknu, že je to díky milosti bohyně Melitelé, asi ti to stačit nebude, co?“
    „Rozhodně ne.“
    „To jsem si mohla myslet,“ zahihňala se Nenneke. „Víš, Geralte, naše slunce pořád ještě svítí. Jenže už ne tak, jako kdysi. Jestli chceš, můžeš se o tom dočíst v knihách. Ale jestli se ti nechce ztrácet čas, možná tě uspokojí vysvětlení, že křišťál ve stropě působí jako filtr. Eliminuje škodlivé záření, kterého je ve slunečním světle stále více. Proto se tady daří rostlinám, které nikde jinde na světě neuvidíš růst divoce.“
    „Chápu,“ přikývl zaklínač. „A co my, Nenneke? Co bude s námi? Na nás přece slunce také svítí. Neměli bychom se i my skrýt pod takovou střechu?“
    „V zásadě měli,“ povzdechla si kněžka. „Ale...“
    „Ale co?“
    „Je už pozdě.“

VII.

     Na palouku stál Falwick v plně zbroji, bez přilby. v karmínovém řádovém plášti přehozeném přes ramena. Vedle něj stál s rukama založenýma na prsou starší bradatý trpaslík v liščí šubě. osníří a kápi z ocelových kroužků. Tailles byl bez brnění, měl na sobě jen krátkou prošívanici. a čas od času mával taseným mečem.
    Zaklínač se rozhlédl a zastavil koně. Všude kolem nich se leskly kyrysy a ploché kapaliny vojáků s píkami obkličujících palouk.
    „K čertu,“ zavrčel Geralt. .‚To se dalo čekat.“
    Marigold otočil koně a tlumeně zaklel, když spatřil pikenýry, kteří jím právě odřízli ústupovou cestu.
    „Co se děje, Geralte?“
    „Nic. Drž jazyk za zuby a drž se zpátky. Já se z toho pokusím nějak vylhati"
    „Co se stalo? Zase nějaký průser?“
    „Mlč!“
    „Stejně to byl pitomý nápad, jezdit do města," zabědoval trubadúr a toužebně se zahleděl na nedaleké, nad lesem čnící věže svatyně. „Měli jsme zůstat sedět u Nenneke a nevystrkovat nos za zdi kláštera..“
    „Říkal jsem, ať zavřeš klapačku! Uvidíš, že se všechno vysvětlí.“
    „Zatím to tak nevypadá.“
    Marigold měl pravdu. Tailles neustále přecházel sem a tam, rozháněl se nahým mečem, avšak na ně ani nepohlédl. Zato o píky opření knechti je sledovali chmurnými, lhostejnými zraky, s výrazem profesionálů, jimž zabíjení v žádném případě nezvýší krevní tlak.
    Sesedli z koní. Falwick s trpaslíkem volným krokem přistoupili blíž.
    „Urazils šlechtice, zaklínači!“ osopil se na něj hrabě bez pozdravu, bez zdvořilostního úvodu. „A urozený pan Tailles, jak si jistě vzpomínáš, ti hodil rukavici. Na půdě svatyně nebylo vhodné místo na souboj, takže jsme počkali, až vylezeš zpoza kněžčiny sukně. Tailles čeká. Musíš se bít.“
    „Musím?“
    „Musíš.“
    „A nemyslíš, pane Falwicku.“ pousmál se Geralt ironicky, „že mi urozený pan Tailles prokazuje příliš velkou poctu? Nikdy mi nebylo dopřáno té cti být pasován na rytíře a co se týče mého zrození, raději bych se nešířil, za jakých okolností k němu došlo. Obávám se, že nejsem dostatečně hoden, abych... Jak se to říká, Marigolde?“
    „Abys mohl poskytnout satisfakci a bít se ve šraňcích,“ zarecitoval básník s vyšpulenými rty. „Rytířské zvyklosti stanoví...“
    „Kapitula řádu se řídí vlastními zvyklostmi,“ přerušil ho Falwick. „Kdybys ty vyzval řádového rytíře, mohl by ti on zadostiučinění dát nebo odmítnout dle vlastní úvahy. Nyní je tomu ale naopak: řádový rytíř vyzývá tebe a tím tě povyšuje na svou úroveň, pochopitelně pouze na čas nutný ke splacení urážky. Nesmíš odmítnout. Odmítnutím takové cti bys ztratil tvář.“
Oeh, jak logické,“ zašklebil se Marigold po svém oblíbeném opičím způsobu. „Vidím, pane rytíři, že jsi studoval filosofy.“
    „Prosím tě, drž zobák!“ Geralt zvedl hlavu a pohlédl do Falwickových očí. „A ty mi odpověz na jednu otázku, rytíři. Rád bych věděl, kam míříš. Co se stane, když se projevím jako, dejme tornu, nehodný té cti?“
    „Co se stane?“ zkřivil Falwick ústa v záludném úsměšku. „Přikážu tě pověsit na první větvi, dobytku!“
    „Klid,“ ozval se znenadání chraptivým hlasem trpaslík. „Bez rozčilování, pane hrabě. A bez urážek, jo?“
    „Neuč mne způsobům, Cranmere,“ procedil rytíř skrze zuby. „A pamatuj, že ti kníže dal příkazy, které máš beze zbytku vyplnit."
    „Ty, hrabě, nepoučuj mňa,“ opřel trpaslík pěst o dvoubřitou sekeru, vetknutou za pasem. „Vím, jak plnit příkazy, obejdu sa bez tvojich rad. Dovol, pane Geralte,
su Dennis Cranmer, kapitán gardy knížete Herewarda.“
    Zaklínač se prkenně uklonil a pohlédl do trpaslíkových světlešedých, ocelových očí, vyhlížejících zpod mohutného plavého obočí.
    „Postav sa Taillesovi, pane zaklínači,“ pokračoval Dennis Cranmer klidně.
    „Bude to tak lepčí. Boj nemá být na život a na smrt, ale enem do zraneni. Tož sa mu postav a nechaj sa drobet škrábnút.“
    „Prosím?“
    „Rytíř Tailles je Herewardův oblíbenec,“ řekl Falwick se zlověstným úšklebkem na rtech. „Jestli se ho v souboji svým mečem jen dotkneš, pancharte‘ je po tobě. Kapitán Cranmer tě zatkne a dopraví před knížete. K potrestání. Takové má rozkazy.“
    Trpaslík na rytíře ani nemrkl, nespustil svůj chladný, ocelový pohled z Geralta. Zaklínač se lehce, ale dost ošklivě usmál.
    „Rozumím-li tomu dobře,“ promluvil, „musím přijmout souboj, protože když odmítnu, rovnou mě oběsíte. Když se ale budu bít, mám se nechat zmrzačit, protože pokud protivníka zraním
já, budou mě lámat kolem. Samé veselé vyhlídky. Co kdybych vám ušetřil starosti? Praštím hlavou o kmen tamhleté borovice a zraním se sám. Budete spokojeni?“
    „Dosti žertů,“ sykl Falwick. „Nezhoršuj svoje postavení. Urazils řád, vagabunde, musíš být ztrestán. Doufám, žes to už pochopil. A mladému Taillesovi by se sláva vítěze nad zaklínačem docela hodila, kapitula se rozhodla mu tu slávu umožnit Jinak bys už visel. Dáš se porazil a zachráníš svůj bezcenný život. Z tvé mršiny nic nemáme, chceme, aby ti Tailles pořádně poznamenal kůži. A tvoje kůže, kůže mutanta, se hojí rychle. Tak dělej, rozhodni se. Stejně nemáš na vybranou.“
    „Myslíš, hrabě‘?“ usmál se Geralt ještě ohavněji, rozhlédl se kolem sebe a přelétl zkoumavým pohledem vojáky. „Já myslím, že na vyhranou mám.“
    „Ano, to je pravda,“ přikývl Dennis Cranmer. „Máš. Ale pak poteče krev, hodně krve. Jako v Blavikenu. To bys chtěl? Chceš svoje svědomí obtížit další krví a smrtí? Poněváč to, na co myslíš, pane Geralte, značí krev a smrt.“
    „Argumentuješ působivě, kapitáne‘ až mě to fascinuje,“ vysmíval se Marigold. „Na člověka, které přepadnete v lese, chceš zapůsobit humanismem odvoláváš se na jeho svědomí. Žádáš ho, jak jsem pochopil, aby se zdržel prolévání krve lotrů, kteří ho přepadli. Má se slitovat nad vrahouny, protože jsou to vlastně chudáci, mají ženy, děti a - kdož ví - možná i matky. Nezdá se ti, kapitáne Cranmere, že se bojíš zbytečně? Protože já se dívám na tvoje žoldáky a vidím, jak se jim třesou kolena už při pouhé myšlence na to, že by měli bojovat s Geraltem z Rivie, zaklínačem, který si holýma rukama poradil se strigou. Tady nedojde k žádnému krveprolití, nikdo neutrpí žádnou újmu. Snad jen ti, kteří si při útěku do města zpřerážejí hnáty.“
    „Já,“ odpověděl trpaslík nevzrušeně a furiantsky si přihladil vousy, „sa za svoje kolena hambit nemosím. Do včíl sem nikdá před nikým neutíkal a svoje zvyky měnit nehodlám. Nejsu ženatý, o děckách nic nevím a svoju matku, kterú sem notabene ani nepoznal, bysem do teho raděj netahal. Ale rozkazy, co sem obdržel, vyplním. Jako dycky, beze zbytku. Nebudu apelovat na nějaké svědomí, akorát poprosím pana Geralta z Rivie, aby sa rozhodl. Přijmu každé jeho rozhodnutí a přizpůsobím sa mu.“
    Hleděli si navzájem do očí - trpaslík a zaklínač.
    „No dobře,“ řekl Geralt nakonec. „Ukončeme to. Nebudeme tu stát věčně.“
    „Takže souhlasíš.“ zvedl Falwick hlavu a v očích se mu zablesklo. „Přijímáš hozenou rukavici urozeného Taillese z Dorndalu?“
    „Ano.“
    „Dobrá. Připrav se.“
    „Jsem připraven,“ natáhl si Geralt rukavice. „Neztrácejme čas. Jestli se o tom dozví Nenneke, bude peklo. Vyřiďme to co nejrychleji. Marigolde, ty zachovej klid. Tebe se to netýká. Mám pravdu, pane Cranmere?“
    „Jasně,“ přitakal trpaslík rozhodně a pohlédl na Falwicka. „Pravdu, pane Geralte. Ať už sa tu děje, co chce, týká sa to enem tebe.“
    Zaklínač sňal meč ze zad.
    „Ne,“ řekl Falwick a tasil svou zhraň. „Nebudeš se bít tou svou břitvou. Vezmi si můj meč.“
    Geralt pokrčil rameny. Uchopil zbraň hraběte a na zkoušku mávl.
    „Těžký,“ prohlásil kriticky „Stejně dobře bychom se mohli bít na lopaty“ 
    „Tailles má naprosto stejný. Rovné podmínky“
    „Jsi neslýchaně vtipný, Falwicku. Přímo neuvěřitelně."
    Ozbrojenci obklíčili palouk v řídkém rozestupu. Tailles a zaklinač se postavili  proti sobě.
    „Pane Taillesi, co bys řekl na omluvu?“
    Rytíř stiskl rty, založil levou ruku za záda a ztuhl v šermířském postoji.
    „Ne?“ pousmál se Geralt. „Neposloucháš hlas rozumu? Škoda."
    Tailles se přikrčil, skočil a bez varování bleskově zaútočil. Zaklínač se ani neobtěžoval s parádou, vyhnul se plochému seknutí půlobratem. Rytíř se mocně rozmáchl, ale ostří opět pouze prořízlo vzduch. Geralt se obratnou piruetou vyhnul čepeli, měkce odskočil a krátkou lehkou fintou vyvedl Taillese z rytmu. Tailles zaklel, ťal zeširoka, zprava, na okamžik ztratil rovnováhu, instinktivně se
ji pokusil opět získat, kryl se při tom neobratně a vysoko. Zaklínač udeřil s rychlostí a silou blesku, udeřil zpříma, nataženou rukou. Těžký meč se zařinčením udeřil do Taillesovv čepele tak, že po odrazu zasáhla rytíře přímo do obličeje. Tailles zavyl, upadl na kolena a dotkl se čelem trávy. Falwick k němu přiběhl. Geralt zabodl meč do země a otočil se.
    „Hej, stráže!“ vykřikl Falwick, když vstal. „Berte ho!“
    „Stát! Na místa!“ zahřměl Dennis Cranmcr a významně se dotkl sekery. Žoldnéři ztuhli.
    „Ne, hrabě,“ pronesl trpaslík zvolna. „Já dycky plním rozkazy bezezbytku. Zaklínač sa tvojeho rytířa ani nedotkl. Ten mlíčňák sa praštil vlastním železem. Měl pech.“
    „Má rozbitý obličej! Je poznamenaný na celý život!“
    „Kůže sa zahojí.“ upřel Dennis Cranmer své ocelové oči na zaklínače a vycenil zuby v úsměvu. „A jizva‘? Pro rytířa je to čestná památka, známka slávy a proslulosti, když mu ju kapitula tak přála. Rytíř bez jizvy je kokot a ně hrdina. Optej sa ho, hrabě, uvidíš‘ že je rád.“
    Tailles se svíjel na zemi, plival krev, skučel a plakal - Vůbec nevypadal na to, že by byl rád.
    „Cranmere!“ zařval Falwiek, vytrhávaje svůj meč ze země . „Budeš toho litovat, přísahám!“
    Trpaslík se otočil, pomalu vytáhl zpoza pasu svou sekeru, zachrchlal a důkladně si plivl do pravé dlaně.
    „Enem abys nepřísahal křivo, hrabě,“ zavrčel. „Nesnáším křivopřísežníků a kníže Hereward mi dal pravomoc trestat jich na hrdle. Naponejprv ty tvoje hlúpé řeči radčj přeslechnu. Ale neopakuj je. prosím pěkně.“
    „Zaklínači,“ vztekem těžce dýchající Falwiek se obrátil na Geralta. „Vypadni z Fllanderu. Okamžitě. Ať už tě tu nevidím!“
    „Málokdy sa s ním shodnu.“ zabručel Dennis, když přistoupil k zaklínači, aby mu vrátil jeho meč. „Ale včíl má recht. Odjeď odsud co možná nejrychleji.“
    „Zařídím se podle tvé rady.“ Geralt si pověsil zbraň na záda. „Ale předtím... Měl bych ještě pár slov k hraběti. Falwicku!“
    Rytíř Bílé růže nervózně zamrkal a otřel si ruce o plášť.
    „Vraťme se na okamžik ke zvyklostem tvé kapituly,“ promluvil zaklínač a snažil se potlačit úsměv. „Velice by mě zajímala jedna věc. Kdybych se, řekněme, cítil znechucen a uražen tvým postojem v celé téhle aféře, kdybych tě vyzval na meče, hned teď, na tomto místě, co bys udělal? Uznal bys mne za dostatečně hodna toho, abys se mnou zkřížil zhraň? Anebo bys odmítl. i kdybys věděl, že bych tě v tom případě považoval za muže bez cti, takového, kterému mohu naplivat do tváře, nafackovat a zkopal prdel před těmihle knechty? Hrabě Falwicku, řádový rytíři, buď té lásky a uspokoj mou zvědavost.“
    Falxvick zbledl, ustoupil o krok a rozhlédl se. Knížecí žoldnéři se snažili vyhnout jeho pohledu. Dennis Cranmer se zašklebil, vyplázl jazyk a okázale daleko si odplivl.
    „Ačkoliv neodpovídáš,“ pokračoval Geralt. „slyším ve tvém mlčení hlas rozumu, Falwicku. Uspokojil jsi mou zvědavost, teď já zase uspokojím tvou. Pokud jsi zvědav, co se stane, bude-li se řád sebeméně mstít matce Nenneke a jejím kněžkám nebo si bude stěžovat na kapitána Cranmera, tedy věz, hrabě, že si tě najdu a aniž bych si dělal starosti s jakýmikoli zvyklostmi, vykuchám tě jako vepře.“
    Rytíř zhledl ještě víc.
    „Nezapomeň na můj slib, Falwicku. Pojď, Marigolde, máme už nejvyšší čas. Buď zdráv, Dennisi.‘
    “Šťastnú cestu, Geralte,“ usmál se trpaslík potěšeně. ~‚ Měj sa. Jsu rád, že sme sa setkali. Těším sa‘ že to nebylo naposled.“
    „Nápodobně, Dennisi. Takže na shledanou.“
    Odjížděli demonstrativně pomalu, bez ohlédnutí. Do klusu přešli teprve, když se skryli v lese.
    „Geralte,“ ozval se najednou básník. „Nejspíš se nevydáme rovnou na jih, co? Budeme se muset vyhnout Ellanderu a Herewardovu panství. Anebo máš v úmyslu pokračovat v tom divadle?“
    „Ne, Marigolde. Nemám to v úmyslu. Pojedeme lesy, pak zatočíme na kupeckou stezku. Pamatuj, před Nenneke o tom souboji ani slovo. Ani slovíčko.“
    „Doufám, že vyrazíme bez meškání.“
    „Okamžitě.“

VIII. 

    Geralt se sklonil, zkontroloval opravený oblouk třmene, přitáhl novou kůží vonící řemen, ještě neohebný a v přezce nepoddajný. Upravil uzdu, vaky, za sedlem stočenou přikrývku a k sedlu připevněný stříbrný meč. Nenneke stála vedle něho bez pohybu, s rukama zkříženýma na prsou.
   
Pak přišel Marigold vedoucí svého šedohnědého valacha.
    „Díky za pohostinství, ctihodná matko,“ pronesl vážně. „A už se na mě nehněvej. Vždyť
i tak vím, že mě máš ráda.“
    „Jistě,“ souhlasila Nenneke bez úsměvu. „Mám tě ráda, darebo, i když sama nevím proč. Měj se dobře.“
    „Na shledanou, Nenneke.“
    „Na shledanou, Geralte. Dávej na sebe pozor.“ Zaklínač se trpce pousmál.
    „Raději dávám pozor na jiné. V delší perspektivě je to přínosnější.“
    Mezi břečťanem porostlými sloupy svatyně vyšla Iola v doprovodu dvou mladších novicek. Nesla zaklínačův kufřík. Stydlivě uhýbala jeho pohledu, rozpačitý úsměv tvořil půvabnou kompozici s ruměncem na její kulaté pihovaté tvářičce. Novicky neskrývaly pobavené pohledy a jen s námahou se držely, aby se nerozhihňaly.
    „U Veliké Melitelé,“ povzdechla si Nenneke. „Hotový sběh lidu. Vezmi si kufřík, Geralte. Doplnila jsem ti tvé elixíry, máš tam všechno, co ti chybělo. I ten lék, víš jaký. Ber ho pravidelně po dva týdny. Nezanedbávej to, je to důležité.“
    „Nebudu. Děkuji, Iolo.“
    Dívka sklonila hlavu a podala mu kufřík. Tak ráda by mu chtěla něco povědět. Neměla ponětí, co se v takových chvílích říká a jakými slovy Nevěděla, co by řekla, kdyby mohla. Nevěděla. Ale toužila po tom.
    Jejich ruce se setkaly.
    Krev. Krev. Krev. Kosti jako bílé polámané klacíky Šlachy vyhřezlé jako bělavé provazce zpod praskající kůže drásané hroznými velkými spáry a ostrý­mi zuby Odporné zvuky trhaného těla a křik - nestoudný a odpudivý ve své nestoudnosti. V nestoudnosti konce. Smrti. Krev a křik. Křik. Krev. Křik...
    „Iolo!“
    Nenneke, s rychlostí při její tloušťce nečekanou, skočila k napjaté, na zemi ležící a v křečích se třesoucí dívce, přidržela
ji za rameno a za vlasy Jedna z novicek stála neschopna pohybu, druhá, ta bystřejší, klekla na Ioliny nohy. Iola se napjala do oblouku, otevírajíc ústa v bezhlasém, němém křiku.
    „Iolo!“ volala Nennekc. „Iolo, mluv! Mluv, dítě! Mluv!“
    Dívka se napjala ještě více, zaťala zuby a stiskla čelisti, po tváři
ji stékala tenká stružka krve. Námahou rudnoucí Nenneke něco křičela, něco, čemu zaklínač nerozuměl, ale jeho medailón mu trhl krkem tak, že se musel sklonil jako přimáčknut těžkým břemenem.
    Iola znehybněla.
    Marigold, bledý jako plátno, hlasitě vydechl. Nenneke se zvedla na kolena a s námahou se postavila.
    „Odneste
ji,“ přikázala adeptkám, jež se seběhly Dívky byly vážné, zděšené, mlčící.
    „Odneste ji,“ zopakovala velekněžka. „Opatrně. A nenechávejte ji o samotě. Hned přijdu.“
    Obrátila se na Geralta. Zaklínač stál, ani se nepohnul, jen tiskl uzda ve zpocené dlani.
    „Geralte... Iola...“
    „Neříkej nic, Nenneke.“
    „Já to viděla také... Chvíli. Geralte, neodjížděj.“
    „Musím.“
    „Ty jsi to... Ty jsi to viděl?“ 
    „Ano. A ne jednou.“
    „A co?“
    „Nemá smysl ohlížet se za sebe.“ 
    „Neodjížděj, prosím.“
    „Musím. Postarej se o Iolu. Na shledanou, Nenneke.“
    Kněžka pomalu zakroutila hlavou, potáhla nosem a zápěstím setřela slzu. Prudkým, rázným pohybem.
    „Na shledanou,“ zašeptala, uhýbajíc očima.

Andrzej Sapkowski CZ by Nero 2000
(Nebudu sem psát, že všechna práva vyhrazena, páč je to blbost. Tak kdybyste si své dílko poznali, napište mi majla a dáme to do pořádku)
 Poslední úprava:21.11.2002 12:41:22

Hostováno na serverech CZECHIA.cz