Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Čtenáři > Povídky AS > Něco víc
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1367)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

K I - 16.11.2017 16:25:00
Vida a pak že nerostou :-)...

dort - 16.11.2017 13:40:00
Teď jsem si to i přečetl....

Altair - 26.10.2017 12:12:00
:D...

K I - 25.10.2017 15:59:00
To je báječné, za tu dobu by zprávu d...

Macros - 25.10.2017 14:44:00
Mimochodem, Nero v neděli odpověděl na m...

K I - 10.10.2017 15:27:00
Týneček se již třese :-))...

Macros - 9.10.2017 19:34:00
Vy jste prudérní, já bych někoho vyzvoni...

Macros - 3.10.2017 15:41:00
Takový zobáci :-D...

K I - 24.9.2017 12:44:00
Tenhle sport se provozoval i u nás v...

Lea de bahn - 23.9.2017 19:27:00
U nás se zase objevil jiný "sport". S...

Něco víc
Andrzej Sapkowski



I.

Když na trámoví mostu náhle zaduněla kopyta koní, Yurga dokonce ani nezvedl hlavu. Pouze tiše zavyl, pustil obruč kola, s níž se potýkal a vlezl pod vůz tak rychle, jak jen to šlo. Roztažený jako žába otíral se hřbetem o zablácený spodek vozu, přerušovaně vzdychal a celý se třásl strachy.
Kůň se pomalu přiblížil k vozu. Yurga viděl, jak opatrně našlapuje po nahnilých trámech mostu.
“Vylez,“ řekl neviditelný jezdec. Yurga zajektal zuby a vtáhl hlavu mezi ramena. Kůň zafrkal a udeřil kopytem o trámoví mostu.
“Jen klid, Klepno,“ řekl jezdec. Yurga uslyšel, jak poplácává koně po šíji. „Vylez, člověče. Neublížím ti.“
Kupec tomu, co neznámý řekl, vůbec nevěřil. Avšak v jeho hlase bylo něco, co uklidňovalo a zároveň i vzrušovalo, i když to v žádném případě nebyl hlas, který by mohl být pokládán za příjemný. Yurga, mumlaje si v duchu modlitby přinejmenším ke dvanácti božstvům najednou, vystrčil opatrně hlavu zpod vozu.
Jezdec měl vlasy bílé jako mléko, stáhnuté na čele koženou čelenkou a černý, vlněný plášť spadající na hřbet jeho kaštanově hnědé kobyly. Na Yurgu ani nepohlédl. Nachýlený kupředu, drže se hrušky sedla, díval se na kolo vozu, které bylo do poloviny zapadlé mezi ztrouchnivělými trámy mostu. Náhle zvedl hlavu, přejel po kupci svým pohledem a s nehybnou tváří si začal prohlížet křoviska rostoucí nad břehy úvozu.
Yurga se vydrápal zpod vozu, zamrkal a otřel si rukou nos, rozmazávaje si přitom po celé tváři kapku kolomazi. Jezdec na něm spočinul svýma tmavýma, přivřenýma, pronikavýma, jak trny ostrýma očima. Yurga mlčel.
„Sami dva ho nevytáhneme,“ řekl konečně neznámý a ukázal přitom na kolo uvázlé mezi trámy. „Jel jsi sám?“ 
„Se svými sluhy, pane,“ vyjekl Yurga. „Ale utekli, psi...“ 
„Vůbec se jim nedivím,“ řekl jezdec, dívaje se pod most na dno hlubokého úvozu. „Domnívám se, že bys měl udělat totéž, co oni. Je na to nejvyšší čas.“
Yurga nechtěl následovat pohyb cizincových očí. Nechtěl se znovu dívat na hromadu lebek, žeber a jiných kostí rozházených mezi kamením a sem tam vyčnívajících zpod listů lopuchů a kopřiv rostoucích na dně vyschlé říčky. Bál se, že stačí ještě jeden jeho pohled do prázdných očnic lebek, na vyceněné zuby a popraskané hnáty, aby v něm všechno prasklo, aby poslední zbytky jeho rozpačité odvahy z něj unikly jako vzduch z proděravělého rybího měchýře, aby se tryskem nerozběhl zpátky nahoru, zalykaje se přitom strachem, stejně jako to učinili jeho vozka a pacholek zhruba před hodinou.
„Na co čekáš?“ zeptal se tiše jezdec a pomalu obrátil koně. „Na soumrak? Pak už bude pozdě. Oni si pro tebe přijdou sotva se setmí. Možná, že ještě dříve. Dělej, vyskoč za mě na koně. Padáme odtud, a to co možná nejrychleji!“ 
„A můj vůz, pane?“ zavyl silným hlasem Yurga, nevěda, zda strachy nebo vztekem. „A co moje zboží? Raději chcípnu! Nenechám to všechno tady! Nenechááám!“ 
„Zdá se mi, příteli, že stále ještě nevíš, kam ses to vlastně dostal,“ řekl klidně neznámý a natáhl ruku směrem k příšernému pohřebišti pod mostem. „Říkáš, že tady nechceš nechat svůj vůz? A já ti zase říkám, že až se setmí, nezachrání tě ani poklad krále Desmoda, natož tvůj prašivý vůz! K čertu, co tě to napadlo, aby sis zkrátil cestu právě přes toto začarované místo? Nevíš, co se tady po válce usídlilo?“
Yurga zakroutil hlavou na znamení, že neví.
„Nevíš,“ pokýval neznámý několikrát hlavou. „Ale to, co leží dole, jsi viděl, ne? To jsou všichni ti, kteří si tudy zkracovali cestu. A ty říkáš, že tady nenecháš svůj vůz! Máš v něm snad něco zajímavého?“
Yurga neodpovídal. Díval se mlčky na jezdce a přemýšlel, zda má říci „veteš“ anebo se rozhodnout pro označení „jakési haraburdí“.
Jezdec však ani v nejmenším nebudil zdání, že by ho příliš zajímala jeho odpověď na otázku. Uklidňoval svou kaštanově hnědou kobylu hryzající neklidně udidlo a potřásající živě hlavou.
„Pane,“ vysoukal ze sebe kupec nakonec, „pomozte mi. Zachraňte mě. Do konce svého života vám za to budu vděčný... Nenechávejte mě tady samotného! Dám vám všechno, oč si řeknete ... Zachraňte mě, pane!“
Neznámý se k němu rychle otočil, přidržuje se přitom oběma rukama hrušky svého sedla.
„Cos to řekl?“
Yurga se se široce otevřenými ústy vytřeštěně díval na cizince.
„Dáš mi opravdu to, oč tě požádám? Zopakuj to ještě jednou!“ Yurga mlaskl, zavřel ústa a zalitoval toho, že nemá vousy, aby si do nich mohl naplivat. V hlavě mu vířily nejfantastičtější představy o odměně, jakou po něm bude cizinec požadovat za to, že ho zachrání, včetně toho, že ho požádá o jeho vlastní mladou ženu, která mu bude muset být každý týden zcela k dispozici. V porovnání se ztrátou vozu však ani tato představa nevypadala tak strašně a už vůbec ne tak úděsně, jako možnost spočinutí vlastních ostatků na dně úvozu v podobě další vybělené kostry. Jeho obchodnický duch ho přinutil k bleskové kalkulaci. Jezdec, i když v žádném případě nevypadal na otrhance, pobudu, ulejváka či prázdného žvanila, jichž byly po válce na cestách celé spousty, zcela rozhodně nebyl velmož, ani jeden z těch hrdých rytířů, kteří si sami sebe vysoce považovali a jediné své potěšení nalézali v olupování svých bližních. Yurga ho odhadoval na ne více než na dvacet hřiven zlata. Jeho obchodnická povaha mu však zabránila, aby vyslovil jakoukoliv cenu. Omezil se pouze na blekotání o „doživotní vděčnosti“.
„Ptal jsem se tě,“ připomněl mu neznámý opět klidně svou otázku, „zda mi dáš to, oč tě požádám?“
Z této situace neexistovalo východisko. Yurga polkl slinu, sklonil hlavu a několikrát přikývl na znamení souhlasu. Neznámý se navzdory jeho očekávání potutelně nezasmál. Právě naopak. Vůbec nevypadal na to, že by byl potěšen triumfem, jehož se mu podařilo v tomto jednání dosáhnout.
Nachýlil se v sedle a plivl dolů do hlubokého úvozu. 
„Co to vlastně dělám?“ pronesl temným, zastřeným hlasem. „Co to jen, u bohů, dělám... Nu což, dobrá. Pokusím se tě z toho dostat, i když vlastně nevím, zda to pro nás oba neskončí osudně.Jestliže se nám to však podaří, pak ty za odměnu...
Yurga se s pláčem na krajíčku celý schoulil do sebe. 
„Dáš mi to,“ zarecitoval náhle rychle jezdec v černém plášti, „co nalezneš ve svém domě po svém návratu a co vůbec neočekáváš, že bys tam mohl nalézt. Slibuješ, že mi to dáš?“ 
Yurga zaječel a rychle přikývl.
„Dobrá,“ řekl neznámý. „A teď ustup stranou. Nejlepší by bylo, kdyby sis znovu vlezl pod vůz. Slunce za chvíli zapadne.“
Jezdec seskočil z koně a stáhl si z ramenou plášť'. Yurga spatřil, že neznámý nosí meč na zádech, na řemeni, našikmo obepínajícím hrud'. Měl nejasný pocit, že již někdy slyšel o lidech nosících zbraň podobným způsobem.Černá, kožená kazajka, sahající do pasu, s dlouhými, stříbrnými cvoky pobitými manžetami, by mohla svědčit o tom, že neznámý pochází z Novigradu nebo z jeho okolí. Na druhé straně však mohl pocházet odkudkoliv, protože tato móda se v poslední době velice rozšířila, zvláště mezi mladými. Jezdec však v žádném případě nebyl mladík.
Jezdec se, shodiv na zem cestovní vaky ze hřbetu svého oře, otočil k Yurgovi. Na prsou se mu na stříbrném řetízku kolébal kulatý medailón. Pod paží držel nevelký, okovaný kufřík a podlouhlý balíček, omotaný kůží a několika řemínky.
„Ještě nejsi pod vozem?“ zeptal se neznámý a přistoupil, blíže k Yurgovi. Yurga spatřil, že na medailónu je zobrazena vlčí lebka s otevřenou, hroznými tesáky vyzbrojenou tlamou. Náhle si vzpomněl, o koho jde.
„Oni jsou ... oni jsou zaklínač, pane?“ 
Neznámý pokrčil rameny.
„Uhodls. Zaklínač. A teď už běž. Na druhou stranu úvozu. Nevycházej odtud a bud' zticha. Musím být na chvíli sám.“ Yurga ho poslechl. Sedl si ke kolu vozu a přikryl se pokrývkou. Nechtěl se dívat na to, co dělá neznámý na druhé straně vozu, a už vůbec ne na kosti ležící na dně úvozu. Díval se tedy na své boty a na zelené, sametové misky mechu rostoucí na shnilých trámech mostu.
Zaklínač. 
Slunce pomalu zapadalo. Nastával soumrak. 
Yurga uslyšel kroky.
Neznámý vyšel velice pomalým krokem zpoza vozu a postavil se doprostřed mostu. Byl k němu obrácen zády. Yurga uviděl, že meč na jeho zádech není týž meč, který viděl předtím. Nyní to byla nádherná zbraň - její hlavice, jílec a kovová pochva se třpytily jako hvězdy. Dokonce i v panujícím přítmí odrážely světlo, i když to již nebylo světlo jako takové. Zmizela i zlatooranžová záře, která ještě před chvílí svítila nad lesem.
„Pane...“ 
Neznámý k němu otočil hlavu. Yurga jen s největším úsilím zadržel výkřik deroucí se mu z úst.
Zaklínačova tvář byla křídově bílá. Bílá a děravá - byla pórovitá, jako sýr prolisovaný přes plátno.A jeho oči... Bohové! zavylo něco v Yurgově vědomí. Jeho oči...
„Běž za vůz. Rychle!“ vychroptěl ze sebe cizinec. Nebyl to hlas, který Yurga slyšel ještě před chvílí. Kupec náhle ucítil, že má plný měchýř a že se potřebuje vymočit. Neznámý se otočil a odešel dále na most.
Zaklínač. 
Kůň přivázaný k žebroví vozu zafrkal a několikrát hrábl kopytem o trámoví mostu.
Nad Yurgovým uchem zabzučel komár. Kupec se neodvážil pohnout byť jen prstem, aby ho odehnal. Vzápětí mu zabzučel u ucha druhý komár. V křovinách na druhé straně úvozu bzučela komárů celá hejna.
Bzučela.
A vyla.
Yurga, až k bolesti zatínající zuby, pochopil, že to nejsou komáři.
Za stále více houstnoucího soumraku se na zarostlém úbočí úvozu vynořily malé, ne víc než čtyři lokty vysoké, úděsně vyzáblé, zkroucené postavy. Vypadaly jako kostlivci. Vešly na most podivnou čapí chůzí, zvedajíce přitom vysoko do vzduchu svá souchotinářská kolena. Oči, umístěné těsně pod svraštělými čely, jim žlutě svítily: V široce rozevřených žabích tlamách výhrůžně svítily ostré špičáky. Pomalu se blížily, tiše přitom syčíce.
Neznámý, stojící jako socha uprostřed mostu, náhle zvedl pravou ruku s podivně zkroucenými prsty. Příšerní skřeti se zastavili, ustoupili o několik kroků zpátky, hlasitěji zasyčeli, ale hned vzápětí vykročili znovu směrem k zaklínači. Pohybovali se mnohem rychleji, zvedajíce přitom vysoko nad hlavu své dlouhé, vyzáblými pařáty zakončené tlapy.
Na trámech mostu se z,novu ozval charakteristický skřípot drápů. Najednou zpod mostu vyskočila další nestvůra, zatímco ty, co již byly na mostě, se vrhly dopředu neskutečně podivnými poskoky. Neznámý se podivně zkroutil na místě, vzduchem zasvištěl meč vytažený neznámo jak a neznámo kdy. Hlava bytosti, škrábající se na most, vyletěla vysoko do vzduchu, táhnouc za sebou dlouhý ohon krve. Bělovlasý se skokem vrhl doprostřed skupiny jí podobných příšer, mávaje přitom mečem na všechny strany. Příšery divoce mávaly svými pařáty a hlasitě vyly. Vrhly se na něho ze všech stran, vůbec se neohlížejíce na lesknoucí se a jako břitva ostrý meč. Yurga se celý vyděšený přitiskl k vozu.
Něco spadlo přímo pod jeho nohy, obhazujíc ho jakousi lepkavou tekutinou. Byla to dlouhá, kostnatá tlapa, zakončená čtyřmi drápy.
Kupec vykřikl hrůzou.
Ucítil, jak se kolem něho něco plíží. Přikrčil se, chtěje se skrýt pod vůz, ale právě v tomto okamžiku mu přistálo něco podobně odporného na krku, zatímco ohyzdný pařát ho uchopil za skráň a tvář. Zavřel rychle oči a rozeřval se na celé kolo. Třásl přitom prudce hlavou. Rychle se postavil na nohy a vrávoravým krokem se dopotácel doprostřed mostu, zakopávaje o mrtvoly příšer ležící na něm. Na mostě zuřila bitva. Yurga téměř nic neviděl. Slyšel pouze hluk urputného boje, zběsilý sykot a občas zahlédl tmavé obrysy zmítajícího se klubka příšer, z něhož jen občas blýsklo ostří zaklínačova meče.
„Pomóóóc!“ zavyl Yurga, cítící,jak mu ostré tesáky pronikají kapucí a zatínají se do šíje.
„Skloň hlavu!“ 
Yurga zabořil bradu do hrudi, snaže se přitom zrakem zachytit záblesk ostří zaklínačova meče. Zaklínačova čepel vzápětí zasvištěla vzduchem a letmo pohladila kupcovu kapuci. Yurga uslyšel odporné, vlhké křupnutí, po kterém mu na záda dopadla hustá, lepkavá tekutina, jako kdyby na něj někdo vylil celé vědro vody. Yurga upadl na kolena, stahován k zemi již bezvládným tělem visícím na jeho rameni.
Přímo před jeho očima vyskočily zpod mostu další tři příšery, směšně poskakujíce na svých vyzáblých končetinách jako nějaké luční kobylky, přiskočily k neznámému a zakously se mu do nohou. Jedna z nich, zasažená krátkým seknutím zaklínačova meče do tlamy, se prudce zapotácela a svalila na trámoví mostu. Druhá, zasažená koncem meče, spadla na zem, kde se začala svíjet v prudkých křečích. Zbylé příšery obstoupily bělovlasého zaklínače jako mravenci svoji kořist a zatlačily ho k okraji mostu. Další nestvůra vyletěla vysokým obloukem z klubka zápasících, prohnutá dozadu,stříkající na všechny strany krví a vyjící jal:o celá smečka vlků. V témže okamžiku se celé klubko zápasících těl překulilo přes okraj mostu a spadlo do hlubokého úvozu. Yurga se svalil na trámoví mostu a zakryl si rukama tvář.
Zpod mostu se ozval triumfální pískot a syčení příšer, které se však rychle změnily v bolestné výkřiky, vrčení a v překvapené, krev v žilách mrazící skřeky, přerušované svistem zaklínačova meče.
A pak už bylo jen ticho, rušené pouze křikem vyplašeného ptáka někde v hloubi lesa. Potom utichli i ptáci.
Yurga polkl, zvedl hlavu a jen s velkými obtížemi vstal. Stále bylo hluboké ticho. Ani listí stromů nešumělo jako obvykle. Celý les jakoby oněměl hrůzou. Velká, roztrhaná mračna zakryla celou oblohu.
„Hej!“
Yurga se otočil a instinktivně si zakryl rukama tvář. Zaklínač stál před ním, nehybný, celý černý, s lesknoucím se mečem, který držel ve své volně dolů visící ruce. Yurga však zpozoroval, že stojí nějak nakřivo, jako kdyby se nakláněl na bok. 
„Pane, co je jim?“
Zaklínač mu neodpověděl. Velice těžce a nešikovně udělal pár kroků, nakláněje se na levou stranu. Natáhl opatrně ruku a opřel se o vůz. Yurga uviděl černou, hustou krev, pomalu stékající po pilířích a trámoví mostu.
„Jsou zraněni, pane!“
Ani tentokrát mu zaklínač neodpověděl. Náhle se zapotácel, hledě přímo do kupcových očí, křečovitě se zachytil pažení vozu a pomalu klesl na most.


II.

„Opatrně, pomalu... Pod hlavu... Podržte mu někdo hlavu!“
„Tady, tady na vůz!“
„Bože, vždyť on vykrvácí! Pane Yurgo, krev mu teče i skrz obvaz!“
„Nekecejte zbytečně! Rychle, dělejte! Trochu pohybu do toho umírání! Přikryj ho kožešinou! Velle, copak nevidíš, jak se třese zimou?“
„Možná, že by pomohlo, kdybychom mu do úst nalili trochu kořalky.“
„Když je v bezvědomí? Určitě ses pomátl, Velle. Ale podej mi kořalku. Musím se napít. Vy prašiví psi, vy podlí tchoři! Tak zrádně zdrhnout a nechat mě tady samotného!“
„Pane Yurgo! On něco říká!“ Cože? Co říká?“
„Éééé, něco nesrozumitelného... jakoby nějaké jméno.“ „Jaké?“
„Yennefer...“ 


III.

„Kde... to jsem?“ ,
„Klidně ležejí, pane, nehýbají se, protože jim to znovu všechno popraská a popuká. Až na kost jich pokousaly ty bestie, vyteklo z nich hodně krve... Nepoznávají mě? Jsem Yurga! To mne zachránili na mostě, cožpak si už nevzpomínají?“
„Aha ..“
„Nemají žízeň? Nechtějí se napít?“ 
„Jak tisíc čertů ..“
„Jen pijí, pane, jen ať klidně pijí. Stravuje jich horečka.“
„Yurgo... kde to jsme?“ „
„Jedeme vozem. Nemluvějí, pane a nehýbají se. Musíme se dostat z lesa k lidským příbytkům. Musíme najít někoho,kdo se vyzná v léčení. To, že jsem jim ovázal nohu, nemusí stačit aby se uzdravili. Stále krvácejí...“
„Yurgo ...“ „Ano, pane?“
„V mém kufříku... Flakón... Se zelenou pečetí. Strhni pečeť a dej mi z něho napít. V nějakém poháru... Pohár pak dobře vymyj, nedovol, aby se flakónů někdo dotýkal, je-li vám život milý... Rychle, Yurgo. K sakru, jak ten vůz kodrcá... Flakón, Yurgo...“
„Ano, už ... Pijou...“
„Díky ... A teď dávej pozor. Za chvíli usnu. Budu sebou přitom házet a mluvit nesmysly. Pak budu ležet, jako bych byl po smrti. Ale to nic není... neboj se.“
„Klidně ležejí, pane, nebo se rána znovu otevře a zase jim začne téct krev.“
Zaklínač se položil na kůže a několikrát prudce zahýbal hlavou. Cítil, jak ho kupec přikrývá silnou kožešinou a přikrývkou páchnoucí koňským potem. Vůz silně kodrcal po cestě, každý otřes vyvolával prudkou bolest v ráně na noze a na boku.Geralt stiskl bolestí zuby. Viděl nad sebou miliardy hvězd. Byly tak blízko, až se zdálo, že na ně může dosáhnout rukou. Hned nad jeho hlavou, těsně nad vrcholky stromů.
Cestu, po které šel, si starostlivě vybíral tak, aby se vyhýbal záři ohnišť, světlu a místům plných tajuplných stínů. Nebylo to vůbec jednoduché - všude kolem plály hranice z jedlového dřeva, vystřelující k obloze tmavě rudou záři protkanou snopy jisker. Poznamenávaly temnotu a kolem nich tančící postavy světlejšími oblaky dýmu a praskaly a vybuchovaly v zářivých gejzírech jasu.
Geralt se na chvíli zastavil, aby udělal místo rozjásanému, divoce křičícímu zástupu tanečníků, stojícímu mu v cestě. Někdo ho chytil za rameno a pokoušel se mu vtlačit do roky dřevěný, pěnou pocákaný pohár. Lehce, ale rozhodně ho odmítl a prudce od sebe odstrčil muže cákajícího kolem sebe pivem z malého soudku, který držel pod paží. Nechtěl pít.
Ne tuto noc.
Na nedalekém lešení, postaveném z březových polen, majestátně se tyčícím nad ohromným ohništěm, líbal světlovlasý Májový král s věnečkem na hlavě rusovlasou Májovou královnu, zatímco jí rukama hnětl přes tenkou, propocenou tuniku těžká prsa. Monarcha byl opilý, celý se třásl a jen tak tak udržoval rovnováhu tím, že objímal Královnu kolem krku rukou, v níž držel korbel piva. Královna, stejně opilá jako on, s věnečkem, padajícím do očí, objímala Krále kolem krku rukama, zatímco nohama mu objímala boky. Vlnící se dav lidí pod lešením zpíval, křičel a mával žerděmi ozdobenými girlandami květů a zeleně.
„Belleteyn!“ vykřikla přímo do Geraltova ucha mladá, nepříliš vysoká dívka. Tahajíc ho silně za rukáv, přinutila ho, aby se několikrát otočil na místě uprostřed jásajícího průvodu. Několikrát zatleskala a rozjařeně potřásla svou sukní, pohazujíc přitom rozverně svými hustými vlasy plnými květů. Dovolil jí, aby s ním několikrát zavířila v kole, opatrně se přitom vyhýbaje dalším tančícím párům.
„Belleteyn! Májová Noc!“
Kolem nich tlačenice, pískot, jekot, nervózní smích další dívky, kterou navzdory jejímu odporu unášel jakýsi chlapec pryč z pruhu světla někam do tmy.
Zástup lidí, zpívající jakousi píseň, se jako had proplétal mezi hořícími hranicemi. Někdo v zástupu najednou upadl na zem, přerušujíc tím řetěz rukou a rozdělujíc zástup na několik částí.
Dívka, sledující Geralta zpod listí zdobící její čelo, se k němu nečekaně rychle přitiskla, prudce přitom oddechujíc. Chytil ji poněkud silněji než původně zamýšlel. V dlaních, přitisknutých na její záda, cítil horoucí vlhkost těla, jež k němu pronikala přes tenký len její tuniky. Dívka zvedla hlavu. Měla zavřené oči, zuby se jí vyzývavě leskly zpod zvednutého horního rtu. Voněla potem, dýmem, trávou a touhou.
Proč ne, pomyslel si Geralt, hladil přitom rukou její tuniku a záda a vychutnával na svých prstech její mokré teplo. Dívka nebyla jeho typ - byla příliš malá a poněkud při těle. Pod prsty nahmatal místa, kde se příliš těsná tunika zařezávala do jejího těla a rozdělovala tak její záda na dvě hmatem zcela zřetelné obliny v místech, kde by rozhodně neměly být. Proč ne, pomyslel si, během takové noci...
Belleteyn ... Plameny ohňů dosahovaly až k horizontu. Belleteyn, Májová Noc.
Nejbližší hranice s praskotem pozřela přihozené suché klestí a explodovala vzápětí zlatou září zalévající celé okolí. Dívka otevřela oči, dívala se nahoru, přímo do Geraltovy tváře. Uslyšel, jak prudce dýchá, cítil, jak se protahuje, jak mu vzrušeně pokládá ruce na hruď. Geralt ji okamžitě pustil. Na okamžik zaváhala. Odtáhla se od něho na vzdálenost lehce pokrčených rukou, aniž by se ho však přestala dotýkat klínem. Sklonila hlavu, pak pomalu sundala ruce z jeho prsou, udělala krok dozadu a dívala se přitom stranou.
Oba dva chvíli nerozhodně stáli, dokud je vracející se chorovod znovu nepohltil. Dívka se rychle otočila a utekla, pokoušejíc se přitom neobratně přidat k tanečníkům. Ohlédla se. Jenom jednou...
Belleteyn... 
Co já tady vlastně dělám '?
Ve tmě zasvítila hvězda, zajiskřila a vzápětí zase zhasla.Medailón na Geraltově šíji se zachvěl. Zaklínač podvědomě rozšířil zornice. Bez velkých problémů pronikl svým zrakem tmou.
Ta žena nebyla vesničanka. Vesnické ženy nenosí černé, aksamitové pláště. Vesničanky, odnášené nebo zatahované muži do houštin, křičely, chichotaly se, kopaly nohama a zmítaly se jako pstruzi vytahovaní z vody. Žádná z nich nedávala tak znatelně najevo, že to právě ona vede do tmy vysokého, světlovlasého mládence v rozepnuté košili.
Vesničanky nikdy nenosily kolem krku náhrdelníky s obsidiánovými hvězdami posázenými diamanty.
„Yennefer.“ 
Náhle rozšířené, fialkové oči v hořící, bledé, trojúhelníkové tváři.
„Geralt ...“
Žena pustila ruku světlovlasého cherubína s hrudí lesknoucí se potem jako kus měděného plechu. Chlapec se zapotácel a upadl na kolena. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a nevěřícně přitom mžoural očima. Pak pomalu vstal, zmateně na ně pohlédl, načež klopýtavě odešel k ohništím. Čarodějka se za ním dokonce ani nepodívala. Pozorně si prohlížela zaklínače, zatímco rukou se křečovitě držela okraje svého pláště.
„Jsem ráda, že tě znovu vidím,“ řekla uvolněně. Geralt okamžitě vycítil, jak klesá napětí, jež mezi nimi viselo ještě před okamžikem.
„Ovšem,“ usmála se vzápětí. Zdálo se mu, že v tom úsměvu bylo něco nuceného, nebyl si tím ale zcela jist. „Celkem příjemné překvapení, nepopírám. Co tady děláš,
Geralte? Ach... Prosím, promiň mi mou neomalenost. Samozřejmě, děláš tady totéž, co já. Vždyť je Belleteyn. Až na to, že jsi mě nachytal takříkajíc přímo při činu.“
„Vyrušil jsem tě.“
„Přežiji to, neměj obavy,“ zasmála se Yennefer. „Noc však pokračuje. Když budu chtít, svedu někoho jiného.“ 
„Škoda, že já to nedokážu,“ řekl Geralt a jen s velkými obtížemi předstíral lhostejnost. „Právě před chvílí mi jedna laň pohlédla do očí a utekla.“
„K ránu,“ řekla Yennefer, usmívaje se přitom stále strojeněji, „když se pořádně rozdivočí, na to už nebudou brát ohled. Ještě si nějakou najdeš, uvidíš...
„Yen...“ Další slova mu uvízla v hrdle. Dlouze se na sebe dívali, velice dlouho. Po tvářích jim tančily rudé jazyky. Yennefer najednou vzdychla a skryla oči za závojem dlouhých řas.
„Ne, Geralte. Opravdu ne. Nezačínejme...“
„Jenže je Belleteyn,“ přerušil ji. „Zapomněla jsi na to?“ 
Yennefer k němu pomalu přistoupila, položila mu ruce na ramena a něžně se k němu přitulila, spočívajíc přitom opatrně svým čelem na jeho prsou. Geralt hladil její havraní vlasy, rozprostřené v dlouhých, hadovitých loknách na jejích ramenou.
„Věř mi,“ zašeptala a zvedla k němu svou hlavu. „Neváhala bych ani okamžik, kdyby šlo pouze o... Jenže to nemá smysl. Všechno začne znovu a skončí tak, jako předtím. Nemá to smysl, abychom...“
„Copak všechno musí mít nějaký smysl? Dnes je přece Belleteyn!“
„Belleteyn,“ řekla Yennefer a odvrátila od něho hlavu. „A co má být? Něco nás přitáhlo k těm ohništím, k těm rozjásaným lidem. Chtěli jsme tančit, jásat, bláznit, prostě využít příležitost zúčastnit se každoročních oslav svátku volnosti, spojených se svátkem pravidelně se opakujícího přírodního cyklu. A co se nestane, narazíme na sebe po... Kdy to vlastně bylo, co... jsme se viděli naposled? Před rokem?“ 
„Před rokem, dvěma měsíci a osmnácti dny.“ 
„Vzrušuješ a dojímáš mě. Děláš to záměrně?“
„Jistě.“
„Yen...“
„Geralte,“ přerušila jej Yennefer, prudce ho od sebe odstrčila a vzdorovitě pohodila hlavou. „Řekněme si to otevřeně. Já nechci.“
Geralt kývl hlavou na znamení, že je mu to zcela jasné. Yennefer si přehodila plášť přes rameno. Měla pod ním tenkou, lněnou košilku a černou sukni, stáhnutou páskem ze stříbrných knoflíčků.
„Nechci,“ zopakovala znovu své rozhodnutí, „znovu začínat. Když si jen pomyslím, že bych s tebou dělala to, co jsem chtěla dělat s tím blonďáčkem... Podle týchž zásad... Ta představa, Geralte, mi připadá poněkud nechutná, ponižuje jak mě, tak i tebe. Chápeš mě?“
Geralt znovu kývl hlavou. Podívala se na něho zpod svých přivřených řas.
„Neodejdeš?“ 
„Ne.“
Yennefer chvíli mlčela a pak neklidně pohodila rameny. 
„Zlobíš se?“
„Ne.“
„Tak pojď, posadíme se někde dál od té vřavy a chvíli si spolu popovídáme. Budeš se asi divit, ale jsem moc ráda, že jsme se zase setkali. Opravdu. Posaďme se spolu na chvíli. Jsi pro?“
„Dobře, Yen.“
Odešli spolu do tmy, kousek dále na vřesoviště, na okraj černé lesní stěny, opatrně se vyhýbali na zemi ležícím párům. Aby si našli klidné místečko, kde by byli zcela sami, museli urazit pěkný kus cesty. Suchý pahorek s jalovcovým keřem připomínajícím cypřiš se stal místem jejich schůzky. 
Čarodějka si rozepjala brož na svém plášti, několikrát s ním zatřepala a rozložila ho na zemi. Geralt se posadil těsně vedle ní.Toužil ji obejmout, ale nakonec to s lítostí přece jen neudělal. Yennefer si upravila svou košilku s hlubokým výstřihem, pronikavě se na něho podívala, vzdechla a objala ho. Mohl to očekávat. Kdyby chtěla uhodnout jeho myšlenky, musela by se namáhat. Instinkty a přání cítila podvědomě. 
Mlčeli.
„Ech, k čertu,“ řekla náhle Yennefer a odtáhla se od Geralta. Zvedla ruku a vykřikla zaklínadlo. Nad jejich hlavami se objevily červené a zelené koule vybuchující vysoko na obloze, vytvářející různobarevné, ochmýřené květy. Od ohnišť k nim doletěl smích a radostné výkřiky.
„Belleteyn,“ řekla hořce. „Májová Noc... Cyklus se opakuje. Ať se baví... jestliže mohou.“
Někde poblíž byli ještě jiní čarodějové. O něco dále vystřelily k obloze tři pomerančově oranžové blesky. Na druhé straně, přímo u černé hradby lesa, explodoval gejzír duhových, prudce vířících meteoritů. Lidé při ohništích hlasitě vykřikli údivem. Geralt zkroušeně hladil Yennefeřiny lokny a vdechoval vůni šeříku a angreštu, jimiž voněly. Jestliže bude po ní tak silně toužit, pomyslel si Geralt v duchu, vycítí to a urazí se. Zbystří svou pozornost, naježí se a odstrčí mě od sebe. Zeptám se jí klidně, co je nového.
„Nic není nového,“ řekla Yen a v jejím hlase se něco zachvělo. „Nic, co by stálo za řeč.“
„Nedělej mi to, Yen. Nečti ve mně. Musím se pak stydět.“
„Promiň. Je to instinkt. A co je nového u tebe, Geralte?“ 
„Nic. Nic, co by stálo za řeč.“
Pak zase oba mlčeli.
„Belleteyn!“ zavrčela náhle Yen. Ucítil, jak její rámě, které bylo přitisknuto k jeho hrudi, tuhne a narovnává se. „Baví se. Oslavují odvěký cyklus obnovující se přírody. A my? Co my tady děláme? My, relikty, odsouzené vymření, ke zkáze a k zapomenutí? Příroda se obnovuje, cyklus se opakuje. Ale my ne, Geralte. My se nemůžeme opakovat. Byli jsme zbaveni této možnosti. Bylo nám pouze umožněno provádět ve shodě s přírodou neobvyklé věci a některé dokonce odporují jejím zákonům. Zároveň nám však bylo vzato to, co je v přírodě nejprostší a nejpřirozenější. Co máme z toho, že žijeme déle než oni? Po naší zimě již nenastane jaro. Neobnovíme se. To, co končí, skončí spolu s námi. Ale jak tebe tak i mne něco přitahuje k těm ohništím, a to i navzdory tomu, že naše přítomnost zde je vlastně zlomyslným a kacířským výsměchem tohoto světa.“
Geralt mlčel. Nelíbilo se mu, když Yen upadala do takové nálady. Velice dobře věděl, co bylo toho příčinou. Zase, pomyslel si, zase ji to začíná trápit. Byly doby, kdy se zdálo, že na to již zapomněla, že se s tím, stejně jako ostatní, smířila. Objal ji kolem ramen, přitulil se k ní a začal s ní jemně kolébat, jako s malým dítětem. Dovolila mu to. Nedivil se tomu. Věděl, že to potřebuje. 
„Víš, Geralte,“ řekla náhle již zcela klidná, „nejvíce mi scházelo tvoje mlčení.“
Geralt se jemně dotkl jejích vlasů a jejího ucha. Chci tě, Yen, pomyslel si v duchu, vždyť to víš. Vždyť to přece víš, Yen. 
„Vím,“ zašeptala.
„Yen...“ 
Znovu vzdychla.
„Jen dnes,“ řekla a dívala se na něho široce rozevřenýma očima. „Pouze tuto noc, která brzy skončí. Nechť to bude náš Belleteyn. Ráno se rozloučíme. Prosím, abys s ničím víc nepočítal. Nemohu, nemohla bych... Promiň. Jestli jsem tě urazila, polib mě a odejdi.“
„Jestli tě políbím, neodejdu. „Počítala jsem s tím.“
„Naklonila se k němu. Geralt se svými ústy dotkl jejích pootevřených rtů. Opatrně. Nejdříve horního a pak dolního. Omotal si její lokny kolem prstů, dotkl se jejího ucha, briliantové náušnice, její šíje... Yennefer opakovala jeho polibek. Vzápětí se k němu přitiskla a její zkušené prsty si jistě a rychle poradily se sponami jeho haleny.
Položila se naznak na plášť rozložený na měkkém mechu. Svými rty něžně uchopil její ňadro. Ucítil, jak bradavka pomalu tvrdne a stává se viditelnou pod tenkou tkaninou její košilky. Yen přerývaně dýchala.
„Yen...“ 
„Nic neříkej...Prosím...“
Dotyk její nahé, hladké a chladné kůže doslova elektrizoval Geraltovy prsty. Od ohnišť k nim doléhal křik, zpěv, hvízdot a gejzíry jisker na pozadí purpurového dýmu. Něžné dotyky. Její. Jeho. Třesavka. A netrpělivost. Pozvolné dotyky jejích štíhlých končetin objímajících jeho boky pomalu spoutávaly a svíraly jako tesařská svěrka.
Belleteyn. 
Dech roztrhaný na cáry vzdechů. Záblesky pod víčky, vůně šeříku a angreštu. Májová královna a Májový král? Kacířský výsměch? Zapomenutí?
Belleteyn! Májová Noc!
Sténání. Její? Jeho? Černé lokny na očích, na ústech. Navzájem propletené prsty roztřesených dlaní. Křik. Její? Černé řasy. Vlhké. Steny. Jeho?
Ticho. Celá věčnost ticha. 
Belleteyn...Ohně až k samému horizontu...
„Yen?“
„Ach, Geralte!“ 
„Yen, ty pláčeš?
„ Ne!“
„Yen... Přísahal jsem...Přísahal...“ 
„Nic neříkej. Není to zapotřebí. Není ti zima?“ 
„Ano.“
„A teď?“
„Je mi tepleji.“
Odstrašujícím tempem začalo svítat. Černá hradba lesa zaostřila své obrysy. Z beztvarého mraku se stala výrazná, zubatá linie vrcholků stromů. Zpoza ní se plížící příslib svítání se rozlil podél horizontu, zhášeje lampy hvězd. Udělalo se mnohem chladněji. Geralt k sobě Yen silněji přitiskl. Vzápětí ji celou zahalil pláštěm.
„Geralte?“ 
„Mhm?“ 
„Za chvíli bude svítat“
„Vím. 
„Ublížila jsem ti.“
„Trochu.“
„Začne to všechno zase znova od začátku?“ 
„Nikdy to přece neskončilo.“ 
„Prosím tě...Je to kvůli tobě, že se cítím...“ 
„Nic neříkej, všechno je v pořádku.“ 
Vůně dýmu plížícího se vřesovištěm. Vůně šeříku a angreštu.
„Geralte?“ 
„Ano?“
„Pamatuješ se na naše setkání v Poštolčích Horách? A na toho zlatého draka... Jakže se to jen jmenoval?“
„Tři Kavky. Pamatuji si na to.“
„Řekl nám...“ 
„Vzpomínám si na to, Yen.“
Políbila ho v místě, kde krk přecházel v trup. Pak si na ně položila svou hlavu, lechtajíc ho přitom svými vlasy.
„Byli jsme stvořeni jeden pro druhého“ zašeptala tiše. „Nebo jsme snad byli sobe předurčeni? Jenže nic z toho se přece neuskuteční. Škoda, ale když nastane úsvit, my dva se rozejdeme. Nemůže to být jinak. Musíme se rozejít, abychom si navzájem neublížili. My, kdož jsme si určeni. My, kteří jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Škoda. Ten nebo ti, kdo nás stvořili pro sebe, by se měli také postarat ještě o něco navíc. Samotný osud nestačí, je to pň7iš málo. Je třeba ještě něco víc.Odpust' mi to. Musela jsem ti to říct.“
„Vím.“ 
„Věděla jsem, že nemá žádný smysl, abychom se milovali.“
„Mýlila ses. Mělo. Navzdory všemu.“
„Jeď do Cintry, Geralte. Jed' tam, tentokrát neváhej. Neudělej to, cos udělal tehdy... Když jsi tam byl...“
„Odkud to víš?“ 
„Vím o tobě úplně všechno. Cožpak jsi zapomněl? Jed'co možná nejrychleji do Cintry. Přicházejí zlé časy, Geralte. Moc zlé. Musíš stihnout...“
„Yen...“
„Nic neříkej, prosím.“
Chladněji, stále chladněji. A stále více světla. 
„Neodcházej ještě, prosím. Počkejme do úsvitu...“ 
„Dobrá, počkejme...“


IV.

„Nehýbají se, pane. Musím jim udělat převaz, protože rána jim mokvá a noha hrozně puchne. Bohové, vypadá to příšerně... Bylo by zapotřebí najít nějakého ranhojiče…
„Jdi k čertu s ranhojičem,“ zasténal zaklínač. „Podej mi můj kufřík, Yurgo. Podívej se, tady ten flakónek. Neboj se, vylij jeho obsah přímo do rány. Ááá, k sakru!!! Ne, nic mi není, nalej ještě... Ooooch! Dobrá. Pořádně mě zabal a přikryj…“
„Celou nohu mají hrozně opuchlou, pane. A stravuje jich horečka...
„Čert vem horečku. Yurgo?“ 
„Ano, pane?“
„Zapomněl jsem ti poděkovat...“
„Ne oni pane, ale já jim musím poděkovat. To oni mě zachránili a při mé obraně k újmě přišli. Že člověka raněného v mdlobách jsem ošetřil, na vůz položil a vydechnout naposled nenechal? To je úplně samozřejmé, pane zaklínači.“
„Ne, to vůbec není normální, pane Yurgo. Byl jsem již mnohokrát ponechán... v podobných situacích... jako pes... 
Kupec svěsil hlavu a mlčel.
„Ano. Inu, hanebný svět nás obklopuje, je všude kolem nás,“ zamručel konečně. „Ale to přece není důvod, abychom byli ještě hanebnější. Dobro nám chybí, to potřebujeme. To mi říkal můj otec a k tomu já nyní vedu své syny.“
Zaklínač mlčel, pozoroval větve stromů sklánějící se nad cestou a pohybující se podle toho, jak vůz pokračoval v cestě. Jeho noha pulzovala. Necítil bolest.
„Kde to jsme?“
„Přebrodili jsme řeku Trávu, nyní jsme v Mechových Lesích.To už není Temerie, ale Sodden. Prospali hranici, když celníci řádili na voze. Musím jim říct, že se nesmírně podivovali, když jich viděli. Jejich velitel jich však znal a okamžitě jim poručil, aby jich propustili.“
„Znal mě?“ 
„Nepochybně ano. Geraltem jich nazval. Tak to řekl Geralt z Rivie. To je jejich jméno?“
„Ano .. „ 
„Ten celník mi slíbil, že se pokusí sehnat nějakého medikuse. Dal jsem mu něco do ruky, aby na to nezapomněl. 
„Děkuji ti, Yurgo.“
„Ne, pane zaklínači. Jak jsem jim již řekl, to já jim děkuji. Dohodli jsme se... Co je jim pane? Je jim mdlo?“ 
„Yurgo... Flakón se zelenou pečetí...“
„Pane... Znovu budou... Tak hrozně tehdy křičeli ze sna...“
„Musím, Yurgo...“
„Jak si přejí. Počkají, naleju jim to do poháru. Pane bože, ranhojiče je zapotřebí, čím dříve, tím lépe, jinak...
Zaklínač odvrátil hlavu na druhou stranu. Slyšel křik dětí, hrajících si ve vyschlé fontáně uprostřed hradních zahrad. Malí fakani dělali nebetyčný rámus, překřikovali se navzájem tenkými, vzrušenými hlasy, které se často lámaly a přecházely do falsetu. Běhali po dně fontány tam a zpátky jako hejno malých, rychlých rybek, měnících bleskově a naprosto neočekávaně směr svého běhu, neustále se však drželi pohromadě. Jako obvykle, za skupinou rozjařených, jako strašáky na vrabce vyzáblých starších chlapců, běžel zadýchaný hošík, který jim v žádném případě nestačil.
„Je jich hodně,“ konstatoval zaklínač.
Myšilov se kysele pousmál, poškrábal se na bradě a pokrčil rameny.
„Ano, hodně.“
„A který z nich... Který z těchto hochů je to slavné Překvapení?“
Druid se podíval na Geralta.
„Nemohu, Geralte.“
„Calanthé?“ 
„Samozřejmě. Snad sis nemyslel, že ti chlapce vydá jen tak? Poznal jsi ji přece. Ta žena je ze železa. Řeknu ti něco, co bych ti neměl říkat. Doufám, že to pochopíš a že jí to neřekneš.“
„Mluv.“ 
„Když se před šesti léty to dítě narodilo, pozvala mě Calanthé k sobě a přikázala mi, abych tě vyhledal a zabil.“ 
„Samozřejmě, žes to odmítl.“
„Calanthé se přece nedá odmítnout,“ řekl vážně Myšilov,dívaje se mu přitom přímo do očí. „Byl jsem již připraven na cestu, když mě podruhé pozvala k sobě a bez jakéhokoliv vysvětlení odvolala svůj dřívější rozkaz. Bud' opatrný, když s ní budeš hovořit“
„Budu, Myšilove. Pověz mi, jak se to stalo s Dunnym a Pavettou?“ 
„Pluli ze Skellige do Cintry. Překvapila je bouře. Z jejich lodě nebyla nalezena ani tříska. Geralte... To, že dítě tehdy s nimi nebylo na palubě, je setsakramentsky divná věc. Měli je vzít s sebou na loď, ale v poslední chvíli rozhodnutí změnili. Nikdo neví, proč. Pavetta nikdy neopouštěla své...“
„Jak to Calanthé snášela?“ 
„Co si myslíš?“ 
„Asi vím jak.“
Hulákajíce jako tlupa goblínů, se chlapci vyškrábali nahoru a proběhli kolem nich. Geralt postřehl, že na čele rozskotačeného stádečka utíká dívenka, stejně hubená a hlučná jako chlapci. Na rozdíl od nich však za ní vlál dlouhý, blonďatý cop. S divokým řevem se hromádka křiklounů znovu skutálela po příkrém okraji fontány na její dno. Polovina z nich, včetně dívenky, sjela na dno fontány po zadku. Nejmenší chlapec, stále jako poslední, se na dně bazénu několikrát převrátil, zavzlykal a vzápětí se hlasitě rozplakal, drže se přitom za rozbité koleno. Jiní chlapci ho obstoupili a začali se mu posmívat. Za chvíli se zase rozběhli pryč. Dívenka poklekla k malému chlapci, objala ho, utírala mu slzy, rozmazávajíce mu po celé tváři špínu.
„Pojď, Geralte. Královna tě již očekává.“
„Pojďme, Myšilove.“
Calanthé seděla na velké lavičce s opěradlem, zavěšené na řetězech na silné větvi obrovské lípy. Zdálo se, že dřímá, ale krátké pohyby její pravé nohy, ale od času uvádějící houpačku do pohybu, svědčily o opaku. Byly s ní tři mladé ženy. Jedna seděla na trávě vedle houpačky. Její na zeleném trávníku rozprostřená sukně zářila jako hromádka sněhu. Dvě zbývající ženy opodál vesele štěbetaly a opatrně rozhrnovaly větve na malinových keřích.
„Paní,“ řekl Myšilov a hluboce se uklonil.
Královna zvedla hlavu Geralt poklekl na pravé koleno. 
„Zaklínač,“ řekla Calanthé suše.
Stejně jako dříve, královna se zdobila smaragdy, které se hodily k její zelené sukni...a k jejím zeleným očím. Jako dříve nosila v popelavě šedých vlasech úzkou, zlatou čelenku. Ale její ruce, které si tak dobře pamatoval, bílé a krásně štíhlé, byly již mnohem méně štíhlé, než tehdy před léty. Calanthé ztloustla.
„Buď pozdravena Calanthé z Cintry.“
„Vítej, Geralte z Rivie. Vstaň. Čekala jsem na tebe. Myšilove, příteli, doprovod dámy do hradu.“
„Jak si přeješ, královno.“
Zůstali sami.
„Šest let,“ ozvala se Calanthé, aniž se usmála. „Jsi mrazivě přesný, zaklínači.“
Geralt její slova nijak nekomentoval.
„Bývaly chvíle, co říkám, bývaly roky, kdy jsem se bláhově domnívala, že zapomeneš, že budeš mít tolik práce, že nebudeš moci přijet. Ne, nepřála jsem si, aby se ti něco stalo, ale musela jsem vzít v potaz tvé nebezpečné povolání. Ř'kají, že smrt ti kráčí v patách, Geralte z Rivie, ale ty se nikdy neotáčíš. A pak, později... Když Pavetta... Víš to už?“
„Vím,“ sklonil Geralt svou hlavu. „Hluboce s tebou cítím...“
„Ne,“ přerušila ho Calanthé. „To bylo již tak dávno. Jak vidíš, už nedržím smutek. Držela jsem ho dostatečně dlouhou dobu. Pavetta a Dunny. Byli si souzeni. Až do konce. Jak může člověk nevěřit v sílu osudu?“
Oba dva mlčeli. Calanthé pohnula nohou a znovu rozhoupala svou houpačku. 
„A tak tedy po šesti předem dohodnutých letech se zaklínač opět vrátil,“ řekla Calanthé a na jejích rtech se objevil podivný úsměv. „Vrátil se a požádal o splnění slibu. Co si mysli3, Geralte, budou právě tak nějak po několika stech letech o tomto našem setkání vyprávět pohádkáři? Já se domnívám, že právě tak. Až na to, že ho patřičným způsobem podbarví. Zahrají na city a emoce posluchačů. Ano, oni to dokonale dovedou. Dovedu si to živě představit. Poslouchej mě, prosím. A krutý zaklínač řekl: „Splň svůj slib, královno, neboť jinak na tebe dopadne kletba.“ A královna, zalykající se slzami, klesla před zaklínačem na kolena a vykřikla: „Milost! Neber mi mé dítě! Zůstalo mi již jen ono!“ 
„Calanthé...“
„Nepřerušuj mě,“ řekla Calanthé ostrým hlasem. „Vyprávím pohádku, cožpak jsi to nepoznal? Poslouchej dál. Zlý, ukrutný zaklínač zadupal zlostně nohama, zamával rukama a vykřikl: „Měj se na pozoru, věrolomnice, před pomstou osudu. Jestliže nedodržíš svůj slib, trest tě nemine. A královna odpověděla: „Dobrá tedy, zaklínači. Nechť se stane, co se má stát. Hle, podívej se, tam si hraje deset dětí. Jestliže poznáš, které z nich je ti souzeno, vezmeš si je a zanecháš mě zde s puklým srdcem.“
Zaklínač mlčel.
„V pohádce,“ úsměv Calanthé byl stále více zlověstnější, „by královna, podle mého názoru, dovolila zaklínači, aby třikrát hádal. Ale my nejsme v pohádce, Geralte. Jsme tady, ve skutečnosti, ty a já a náš problém. A náš osud. To není pohádka, to je život. Prokletý, zlý, těžký, omyly, křivdami, žalem, rozčarováními a neštěstími nešetřící život, nevyhýbající se nikomu, ani zaklínačům, ani královnám. A proto, Geralte z Rivie, bude hádat jenom jednou.“
Zaklínač stále nic neříkal.
„Pouze jednou, jedinkrát,“ zopakovala Calanthé. „Ale, jak jsem řekla, to není pohádka, ale život, který si my sami musíme zaplňovat štěstím, protože nelze spoléhat na to, že to za nás udělá sám osud. Proto, nehledě na výsledek tvé volby, neodejdeš odtud s prázdnou. Odvezeš si s sebou jedno dítě. To, které si vybereš. Dítě, ze kterého pak uděláš zaklínače, pokud, samozřejmě, vydrží Zkoušku jedů.“
Geralt prudce zvedl hlavu. Královna se usmála. Znal ten zlý, krutý, pohrdavý, i když ne strojený úsměv krásné panovnice z Cintry.
„Udivilo tě to, vid“?“ konstatovala Calanthé. „Inu, trochu jsem studovala. Protože Pavettino dítě by se mohlo stát zaklínačem, dala jsem si s tím práci. Mé zdroje, Geralte, však nic nehovoří o tom, kolik dětí z deseti Zkoušku jedů vydrží. Nebyl bys tak laskav a neukojil v tomto ohledu mou zvědavost?“
„Královno,“ odkašlal si Geralt, „zajisté jsi vynaložila dostatek úsilí na to, aby ses dozvěděla, že kodex a přísaha mi brání byť jen vyslovit název této zkoušky, natož pak' o ní diskutovat.“
Calanthé prudce zastavila houpačku tím, že zabořila nohu do země. „Tři, nejvíce však čtyři z deseti,“ řekla vzápětí pokyvujíc hlavou v předstíraném zamyšlení. „Tvrdá selekce, řekla bych, že velice tvrdá, a to v každé její fázi. Nejdříve Výběr, pak Zkoušky. A pak Změny. Kolik výrostků nakonec získá medailóny a stříbrné meče? Jeden z deseti? Jeden z dvaceti?“
Zaklínač mlčel.
„Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela,“ pokračovala dále Calanthé již bez úsměvu, „a došla jsem k závěru, že výběr kandidátů ve fázi Výběru má jen nepatrný význam. Není důležité, Geralte, zda nějaké dítě zemře nebo se zblázní z předávkování narkotiky? Není důležité, zda se něčí mozek roztrhne na dvě části neustálým blouzněním, zda něčí oči prasknou a vytečou místo toho, aby se z nich staly kočičí oči? Není vůbec důležité, že mnoho dětí zemře ve vlastní krvi a ve vlastních zvratcích bez ohledu na to, zdaje opravdu vybráno osudem nebo jen naprostou náhodou? Odpověz mi, Geralte.“
Zaklínač si položil ruce na prsa, aby nebylo vidět,jak se mu třesou.
„Proč bych ti měl odpovědět? Opravdu si myslíš, že ti odpovím?“
„Nemyslím si to,“ řekla královna a znovu se usmála. „Jako obvykle, se ve svých závěrech nemýlíš. Kdo ví, možná, že aniž bych čekala, že mi odpovíš, chtěla bych místo toho laskavě věnovat trochu pozornosti tvým, mnou nevynuceným, upřímným slovům. Slovům, která, kdož ví, bys ze sebe chtěl dostat a spolu s nimi to, co tíží tvé svědomí? Ne-li, tedy ne.Dejme se tedy do díla. Musíme přece poskytnout pohádkářům a vypravěčům vhodný materiál.Pojď si vybrat dítě, zaklínači.“
„Calanthé,“ řekl Geralt, dívaje se jí přímo do očí. „Je zbytečné mít obavy z toho, že vyprávěči nebudou mít dostatek materiálu pro svá vyprávění. Budou-li mít k dispozici autentický materiál, sami si ho vyšperkují a zatraktivní. Jak jsi sama správně postřehla, není to pohádka, ale sám život. Proklatý, zlý život. Ale, k čertu, pokusme se ho normálně a dobře prožít. Snížíme tím počet jiným lidem činěných křivd na nezbytné minimum. V pohádce musí, samozřejmě, královna prosit zaklínače, ten zase chce do sáhnout svého a bude přitom dupat nohama. V normálním životě může královna prostě říci: - Neber mi, prosím tě, mé dítě. A zaříkávač jí odpoví: - Když mě tak pěkně prosíš, nevezmu si je. A odjede k zapadajícímu slunci. Přímo ze života. Ale za takové zakončení svého vyprávění by vyprávěč nedostal od svých posluchačů ani vindru, nejvýše tak kopanec do zadku. Protože by bylo příliš fádní a nudné.“
Calanthé se přestala usmívat. V jejích očích se zablesklo něco, co již kdysi viděl.
„Jaké že by to bylo zakončení?“ zasyčela královna. 
„Nehoňme se stále dokola kolem keře, Calanthé. Stejně víš, co mám na mysli. Odjedu stejně jako jsem přijel. Mám si vybrat dítě? A k čemu by mi bylo? Myslíš si, že mi na něm až tak záleží? Že jsem jel tady do Cintry, hnán představou, že ti vezmu vnuka? Ne, Calanthé. Možná, že jsem se chtěl jen podívat na to dítě, podívat se osudu přímo do očí... Protože sám nevím... Nemusíš se ale bát. Nevezmu si ho, postačí mi, když mě poprosíš...“
Calanthé prudce seskočila z koupačky na zem. V jejích očích se rozhořel zelený oheň.
„Poprosit tě?“ zasyčela vztekle. „Tebe? Bát se? Já bych se měla tebe bát, ty prokletý čaroději? Odvažuješ se házet mi do tváře svou pohrdavou lítost? Utěšovat mě svým soucitem? Vytýkat mi zbabělost a pochybovat o mé vůli? Díky mé vlídnosti ses stal nesmírně drzý a opovážlivý! Měj se přede mnou na pozoru!“
Zaklínač se rozhodl, že nepokrčí rameny. Usoudil, že bude lepší, když poklekne a skloní hlavu. Nemýlil se.
„Ano,“ zasyčela Calanthé, stojící přímo nad ním. Ruce měla volně spuštěné podél těla, prsty plné prstenů měla zaťaté v pěst. „No konečně! To je ta správná pozice. Z pokleku se odpovídá královně, když ti královna položí otázku. A jestliže to nebude otázka, ale rozkaz, tak ještě níž skloníš hlavu a okamžitě ho půjdeš vykonat. Rozuměls?“
„Ano, královno.“
„Výborně. Vstaň.“
Zaklínač vstal. Calanthé se na něho podívala a kousla se do spodního rtu.
„Hodně tě urazil můj výbuch? Hovořím o jeho formě, nikoliv o obsahu.“
„Ne.“
„Dobrá. Budu se snažit, aby se to neopakovalo. Jak jsem již tedy říkala, tam ve fontáně si hraje deset dětí. Jedno z nich si vybereš, to, které ti bude připadat nejvhodnější a nejpřiměřenější pro tvé záměry. Odvedeš si je a uděláš z něj zaklínače, protože to chce sám osud. A jestli to nechce osud, tak věz, že to chci já.“ 
Zaklínač sejí podíval do očí a hluboce se uklonil. 
„Královno,“ řekl, před šesti léty jsem ti dokázal, že některé věci jsou mnohem silnější než královská vůle. U všemohoucích bohů, jestli takoví opravdu existují, ještě jednou ti to dokáži. Nenuť mě, abych se rozhodl k něčemu, co v žádném případě nechci udělat. Omlouvám se za formu, ne za obsah toho, co jsem ti právě řekl.“
„Ve sklepeních mého hradu jsou velké a temné cely. Varuji tě, ještě jedno slovo a shniješ v nich.“
„Žádné z dětí, hrajících si ve fontáně se nehodí k tomu, aby se z něho stal zaklínač,“ řekl pomalu. „A není mezi nimi Pavettin syn.“
Calanthé zavřela oči. Zaklínač se ani nepohnul. 
„Pojď,“ řekla konečně královna, obracejíc se na patě. Zaklínač se vydal za ní. Šli mezi dlouhou řadou květy obsypaných keň5 a živých plotů. Královna vešla do růžového altánku. Byla v něm čtyři velká, z vrbového proutí upletená křesla, postavená kolem malachitového stolu. Na žilkované stolní desce, podpírané čtyřmi gryfy, stál džbán a dva stříbrné poháry.
„Posaď se a nalej.“
Řekla mu to přímo, ostře, jako muž muži. Zaklínač jí odpověděl stejným způsobem, aniž by se však posadil. „Posad' se,“ zopakovala královna. 
„Chci si s tebou promluvit“
„Poslouchám.“
„Jak to, že jsi věděl, že mezi dětmi není Pavettin syn není?“
„Nevěděl jsem to,“ rozhodl se Geralt pro upřímnost. „Prostě jsem to jen tak plácl.“
„Aha. Mohla jsem si to domyslet. A to, že žádné z nich se nehodí na zaklínače? To je pravda? Jak to můžeš tvrdit? Jak jsi to zjistil? Pomocí magie?“
„Calanthé,“ řekl tiše zaklínač, „nemusel jsem to ani zjišťovat ani potvrzovat. V tom, cos řekla před chvílí, byla pravda. Každé dítě se hodí na zaklínače. O všem rozhodne až selekce. Později.“
„U bohů moře! jak říká můj věčně nepřítomný muž,“ zasmála se královna. „Tak tedy to všechno není pravda? Celý ten Zákon překvapení? Ty legendy o dětech, o nichž nikdo nevěděl i o těch, jež první vítaly toho, kdo se vracel domů? Myslela jsem si to! Je to všechno jen hra! Hra s náhodou, zábava s osudem! Ale to je ďábelsky nebezpečná hra, Geralte.“
„Vím to, královno.“
„Hra s něčí křivdou. Řekni mi, Geralte, proč jsou rodiče nebo opatrovníci nuceni k tak obtížným a těžkým slibům? Proč se jim odebírají děti? Vždyť přece existuje spousta dětí, které se nikomu nemusejí odebírat. Po cestách se potulují celé houfy sirot a dětí bez střechy nad hlavou. V každé vsi je možné levně koupit jakékoliv dítě, každý rolník nebo vesničan rád prodá své dítě, protože pro něj není žádný problém ihned si udělat další. Proč tedy to všechno? Proč jsi vynutil na Dunnym přísahu, stejně jako na Pavettě a na mně? Proč se znovu objevuješ přesně po šesti letech od narození dítěte? A proč ho, k čertu, nechceš? Proč jsi říkal, že už tě nezajímá?“
Zaklínač mlčel. Calanthé několikrát kývla hlavou.
„Nic neříkáš,“ konstatovala a opřela se o proutěné opěradlo klesla. „Zamysleme se, proč mlčíš a nic neříkáš. Logika je matkou všeliké vědy. Co nám tedy na to říká? Oč tedy jde? Koho to tady máme? Zaklínače, hledajícího osud, který je ukrytý ve velice podivném a bezesporu pochybném Zákonu náhody. Zaklínač nachází onen osud. Ale náhle ho přestává zajímat. Nechce, jak sám říká, Dítě překvapení. Má kamennou tvář, v jeho hlase zvučí kov a je z něj cítit chlad... Domnívá se, že královna - ať tak či onak žena - se dá oklamat, podlehne jeho tvrdé, mužné síle. Ne, Geralte, nebudu tě šetřit. Vím, proč ses vzdal volby dítěte, proč sis nechtěl vybrat žádné dítě. Rezignoval jsi proto, že nevěříš na osud. Protože si tím nejsi zcela jistý. A když si nejsi zcela jist.... tak se začínáš bát. Ty se bojíš, Geralte.“
Zaklínač pomalu postavil na stůl svůj pohár. Pomalu, aby cinknutí stříbra o malachitovou desku stolu neprozradilo, jak se mu třese ruka.
„Nepopíráš to?“ 
„Ne.“
„Naklonila se k němu a uchopila ho za ruku. Pevně. „Stoupl jsi v mých očích,“ řekla královna a usmála se. Byl to velice hezký úsměv. Proti tvé vůli, určitě proti tvé vůli, odpověděl jí úsměvem.
„Jak sis to domyslela, Calanthé?“ 
„Nic jsem si nedomyslela,“ stále nepouštěla jeho ruku. ,Prostě jsem to jen tak plácla.“
Oba dva najednou se zasmáli. Pak mlčky seděli uprostřed zeleně a vůně řeřichy, uprostřed tepla a bzukotu včel.
„Geralte?“
„Ano, Calanthé?“
„Nevěříš na osud?“
„Nevím, zda vůbec něčemu věřím. A pokud se týká toho osudu... Obávám se, že jen on sám nestačí, že je zapotřebí něco víc.“
„Musím se tě na něco zeptat. Co je s tebou? Vždyť i ty sám jsi přece byl Překvapením. Myšilov tvrdí...“
„Ne, Calanthé. Myšilov tím myslel něco docela jiného. Myšilov... On to pravděpodobně ví. Ale používá jen to, co se mu hodí. Není pravda to, že jsem tím, koho je možné zastat v domě, aniž by byl můj příchod očekáván. 
Také není pravda to, jako kdybych se měl právě kvůli tomu stát zaklínačem. Jsem docela obyčejný sirotek, Calanthé. Nechtěný bastard jisté ženy, na niž si již nepamatuji. Vím ale, kdo to je.“
Královna na něj pronikavě pohlédla. Zaklínač však už dál nepokračoval.
„Cožpak všechny příběhy o Zákonu překvapení jsou pouze legendy?“
„Ano, všechny. Náhodu lze jen velice obtížně pokládat za osud.“
„Ale vy, zaklínači, ho nepřestáváte hledat?“
„Ne, nepřestáváme. Ale nemá to žádný smysl. Nic nemá smysl.“
„Věříte, že Dítě osudu projde zkouškami bez jakéhokoliv rizika?“
„Věříme, že takové dítě žádné zkoušky absolvovat nebude muset“
„Ještě jednu otázku, Geralte. Hodně osobní. Mohu?“ Zaklínač pomalu přikývl na znamení souhlasu.
„Jak je všeobecně známo, nejideálnějším způsobem přenosu dědičných vloh je způsob přirozený. Ty jsi absolvoval zkoušky a přežil jsi. Jestliže ti tedy záleží na dítěti, které má speciální vlohy a je odolné... proč si tedy nenajdeš ženu, která... Jsem netaktní, vid?“ Ale zdá se, že jsem trefila hřebík na hlavičku, že ano?“
„Jako vždy,“ usmál se zaklínač smutně, jsi bezohledná ve svých závěrech,Calanthé. Samozřejmě,že máš pravdu. To, o čem ses zmínila, je pro mě nedosažitelné.“
„Promiň,“ řekla Calanthé a úsměv zmizel z její tváře. „Inu, je to lidské.“
„To není lidské.“
„Ach, tedy žádný zaklínač...“
„Žádný. Zkouška Jedů, Calanthé, je strašná. A to, co se s chlapci děje během doby Proměn, je ještě mnohem horší. A nezvratné.“
„Jen se tady moc nevzrušuj,“ mrkla na něho královna.
„To jsi celý ty. Není důležité, co s tebou bylo. provedeno. Vidím pouze výsledek. Jak na můj vkus, celkem obstojný výsledek. Kdybych si mohla být opravdu jista tím, že Pavettino dítě by se jednou stalo tím, čím jsi ty, ani na chvíli bych neváhala.“
„Riziko je příliš vysoké,“ řekl rychle zaklínač. „Ano, jak jsi řekla, přežijí pouze čtyři z deseti.“
„K čertu, cožpak je nebezpečná jen Zkouška jedů'? Cožpak riskují jen budoucí zaklínači? Sám život je plný rizika, v životě je také plno tvrdé selekce, Geralte. O všem rozhoduje zlá náhoda, nemoc, válka. Postavit se osudu je stejně nebezpečné, jako oddávání se do jeho rukou. Geralte... Dala bych ti své dítě, ale i já se bojím.“
„Nevzal bych si tvé dítě. Nemohl bych na sebe vzít takovou zodpovědnost. Nechtěl bych, aby tížila i tebe. Nechtěl bych, aby to dítě na tebe někdy vzpomínalo jako na... jako na...“
„Nenávidíš tu ženu, Geralte?“
„Mou matku? Ne, Calanthé. Domnívám se, že stála před volbou... Anebo že by neměla možnost volby? Ne, měla, víš přece, že by stačila patřičná kletba nebo elixír... Volba. Volba, kterou je třeba chránit, protože to je svaté a neoddiskutovatelné právo každé ženy. Emoce zde nehrají vůbec žádnou roli. Měla nezadatelné práva rozhodnout. Rozhodla se. Ale domnívám se, že kdybych se s ní setkal... výraz její tváře, který by měla... Bylo by to pro mě něco ve smyslu perverzní radosti, jestli víš, co tím myslím.“
„Vím přesně, co tím myslíš,“ pousmála se Calanthé. „Máš ale jen minimální šanci na splnění této radosti.Nedovedu odhadnout, kolik je ti let, zaklínači, ale domnívám se, že jsi mnohem starší, než na první pohled vypadáš. S ohledem na tuto skutečnost musí být ta žena...“
„Ta žena,“ přerušil ji chladně zaklínač, „určitě vypadá, že je mnohem mladší, než já.“
„Je to čarodějka?“ 
„Ano.“
„Zajímavé. Myslel jsem si, že čarodějky nemohou...“ 
„Ona si to určitě také myslela.“
„Určitě. Nediskutujme však o právu ženy na vlastní rozhodnutí, protože to je věc, překračující rámec této diskuse. Vraťme se k našemu problému. Nevezmeš si tedy s sebou to dítě? Neodvolatelně?“
„Neodvolatelně, královno.“
„A jestliže... jestliže osud není jen pouhý mýtus? Co když opravdu existuje? Nebojíš se, že se ti může pomstít?“ 
„Jestliže bude chtít se mstít, tak jedině na mně,“ řekl zaklínač klidně. „To já proti němu otevřeně vystupuji. Ty jsi přece splnila vše, co jsi slíbila. Jestliže by totiž osud nebyl jen legenda, musel bych si vybrat mezi tebou nabídnutými dětmi to pravé. Pavettino dítě je mezi těmi dětmi, že ano?“
„Ano, je., Calanthé pomalu sklonila hlavu. „Chceš je vidět? Chceš se podívat do očí osudu?“
„Ne, nechci. Rád se vzdám tohoto potěšení. Zříkám se toho děcka, nechci se dívat do očí osudu, protože v něj nevěřím. Protože vím, že když se mají sejít dva lidé a pak spojit své životy, sám osud k tomu nestačí. Je k tomu třeba něco víc, než jen předurčení. Kašlu na takový osud, nepůjdu za ním poslušně jako nějaký naivní slepec, vedený za ruku, který ničemu nerozumí. Je to mé neodvolatelné rozhodnutí, Calanthé z Cintry.“
Královna vstala. Usmála se. Zaklínač nedokázal uhodnout, co se za tím skrývá.
„Budiž, Geralte z Rivie. Možná, že tvým osudem bylo přijít sem a vzdát se toho, co ti náleželo, kdož ví? Domnívám se, že tomu tak opravdu bylo. Věz, že kdyby sis vybral, kdyby sis správně vybral, zjistil bys, že osud, kterému se vysmíváš, by si s tebou krutě zahrál.“
Zaklínač se podíval do jejích jedovatě zelených očí. Calanthé se usmála. 
Za žádnou cenu ten úsměv nedokázal rozluštit. Vedle altánku rostl růžový keř. Zaklínač ulomil jednu růži, poklekl na jedno koleno a se skloněnou hlavou ji obouruč podal Calanthé.
„Škoda, že jsem tě nepoznala dříve, bělovlasý zaklínači,“ zavrněla tiše, berouc z jeho rukou růži. „Vstaň. Zaklínač vstal.
„Jestliže změníš svůj názor,“ řekla Calanthé, přibližujíc růži ke své tváři, „jestliže se rozhodneš... vrať se do Cintry. Budu na tebe čekat. A tvůj osud zde bude na tebe čekat také. Ne nekonečně dlouho, ale nějakou dobu zcela určitě.“
„Buď sbohem, Calanthé.“
„Sbohem, zaklínači. Dávej na sebe pozor... Mám... Měla jsem před chvílí předtuchu... Podivnou předtuchu... že tě dnes vidím naposled.“.
„Sbohem, královno.“


V.

Probudil se a s údivem zjistil, že bolest stravující jeho nohu pominula. Zdálo se mu také, že se již přestal ozývat pulzující otok, napínající málem až k prasknutí kůži na jeho poraněné noze. Chtěl si na ni sáhnout rukou, přesvědčit se, že se nemýlí, ale nemohl se ani hnout. Než zjistil, že je to kvůli ohromné tíži kůží a přikrývek, které měl na sobě, vklouzl mu do žaludku ohavný pocit strachu a zaťal své krahujčí spáry do jeho střev. Zatínal a zase povoloval své prsty a v duchu si neustále říkal: Ne, ne, nejsem ochrnutý.“
„Probudil ses.“
Konstatování, ne otázka. Tichý, ale výrazný, měkký hlas. Žena. Zcela určitě mladá žena. Otočil hlavu, vyjekl bolestí, pokoušeje se zvednout.
„Nehýbej se. Alespoň ne tak prudce. Bolí tě to?“ Nne...“ nálet na jeho rtech se konečně uvolnil. „Nne. Rána mě už nebolí... Záda...“
„Proleženiny.“ Strohé, chladné konstatování, vůbec se nehodící k tomu měkkému altu. „Poradím si s tím. Tady máš, napij se. Pomalu, malými doušky.“
V tekutině převládala jalovcová chuť a vůně. Stará známá věc. Jalovec nebo máta, oba bez účinku, jen kvůli tomu, aby zamaskovaly skutečné složení. Kromě toho rozpoznal plicm1c a šalvěj. Ano, zcela určitě plicník. Plicníkem se neutralizují toxiny a čistí krev při gangrénách nebo otravách krve.
„Pij. Vypij to všechno až do dna. Ale pomaleji, nebo se udusíš.“
Medailón na jeho krku se začal lehce chvět. Takže v nápoji byly i čáry. S velkým úsilím pořádně otevřel oči. Nyní, když zvedla hlavu, mohl se na ni pozorně podívat. Měla velice drobnou postavu. Nosila mužský oděv. Její malá, bledá tvář doslova zářila ve tmě.
„Kde to jsme?“
„Na mýtině smolařů.“
Ano, ve vzduchu byla cítit výrazná vůně pryskyřice. Slyšel hlasy, zalétající sem od ohniště. Někdo na ně právě hodil suché chrastí. Plamen hned vzápětí prudce vyrazil vzhůru. Světlo z ohniště mu dovolilo prohlédnout si ji lépe. Vlasy měla sepnuté čelenkou z hadí kůže. Její vlasy...
Dusivá bolest v krku a v hrtanu. Ruce křečovitě sevřené v pěst. Měla rusé, jasem ohně podbarvené, krvavě rudé vlasy. Bolí tě něco?“ ucítila jeho pohyb, ale nezřetelně.“
„Hned... Okamžik...“ Náhle ucítil prudký náraz tepla plynoucí z jejích rukou, pomalu se rozlévající po zádech a stékající dolů až k hýždím.
„Obrátím tě,“ řekla. „Nezkoušej to sám. Jsi příliš zesláblý. Hej, mohli byste mi pomoci?“
Kroky od ohniště, stíny, siluety. Někdo se k němu naklonil. Yurga.
„Jak se cítějí, pane? Je už jim lépe?“ 
Pomozte mi ho obrátit na břicho,“ řekla žena. „Opatrně, pomalu. Ano, tak je to dobře. Děkuji vám.“
Nemusel se už na ni dívat. Ležel na břiše a nemusel se už bát toho, že se bude muset dívat do jejích očí. Uklidnil se natolik, že se mu již netřásly ruce. Mohla to cítit. Slyšel, jak vrzají popruhy její torny, jak cinkají flakóny a porcelánové nádobky. Slyšel její dech, cítil teplo sálající z jejích končetin. Klečela přímo u něho.
„Moje rána,“ ozval se, protože nemohl snést ticho, „vypadala moc ošklivě?“
„Ano, trochu.“ Chlad v jejím hlase. „Jako každá jiná rána po zubech. Nejhroznější a nejkomplikovanější druh ran. Ale to pro tebe, zaklínači, jistě není žádná novinka.“
Ví to, prohrabuje se v mé paměti. Čte v ní. Asi ne. A já vím proč. Má strach.
„Ano, asi to není pro tebe žádná novinka,“ zopakovala znovu, chrastíc přitom skleněnými nádobkami. „Viděla jsem, že máš několik jizev... Zvládla jsem to. Jak vidíš,jsem čarodějka a zároveň i léčitelka. To je můj obor.“
Souhlasí, pomyslel si v duchu. Neřekl na to ani slovo. „Abych se vrátila k ráně,“ pokračovala klidně dál, „tvůj tep, který je čtyřnásobně nižší než tep normálního člověka, ti zachránil život. Jinak bys nepřežil. Mohu to zcela zodpovědně potvrdit. Viděla jsem to, čím jsi měl ovázanou ránu. Mělo to napodobit ošetření, bohužel zcela bezúspěšně.“
Mlčel.
„Později,“ pokračovala, vyhrnujíc mu košili ke krku, „se k tomu přidala otrava, jak je to zcela běžné při takovém kousnutí. Samozřejmě, tvůj zaklínačský elixír. Velice ti pomohl. Nechápu však, proč jsi současně bral i halucinogeny? Naposlouchala jsem se vrchovatě tvého blouznění, Geralte z Rivie.“
Čte, pomyslel si zaklínač, přece jen čte. Anebo že by jí Yurga řekl,jak Se jmenuji? Nebo jsem se sám prozradil, když jsem byl pod vlivem „černého racka“? K čertu, ví... Ale k čemu jí bude to, že ví, jak se jmenuji? K ničemu. Neví, kdo vlastně jsem. Nemá ani zdání, s kým má co do činění.
Ucítil, jak mu jemně vtírá do zad studenou, hojivou mast s ostrým zápachem kafru. Měla velice malé a měkké ruce. „Promiň mi to, že to dělám takhle, klasicky,“ řekla žena omluvně. „Mohla bych ti odstranit proleženiny pomocí magie, ale trochu jsem se vyčerpala, když jsem ti ošetřovala tu ránu na noze. Necítím se zrovna nejlépe... Ránu jsem důkladně vyčistila a zavázala. Už ti nic nehrozí. Během nejbližších dvou dnů však rozhodně nevstávej. I magicky sešité cévy rády praskají. Měl bys s tím hrozné problémy. Samozřejmě, že ti na noze zůstane jizva. Další do tvé sbírky.“
„Děkuji ti,“ řekl zaklínač a přitiskl tvář do kůží, aby změnil svůj hlas, aby zamaskoval jeho nepřirozenou barvu. „Mohl bych se dozvědět, komu vděčím za...?“
Neřekne to, pomyslel si. Anebo bude lhát. 
„Jmenuji se Visenna.“
Já vím, pomyslel si.
„Těší mě,“ řekl pomalu, stále s kůží na tváři. „Jsem rád, že naše cesty se opět setkaly, Visenno.“
„Inu, náhoda,“ řekla chladně, položila mu košili na záda a přikryla ho kožešinami. „Zprávu o tom, že mě je zapotřebí, jsem dostala od celníků na hranici. Když někdo potřebuje mou pomoc, vždy nasednu na koně a jedu. Takový už mám divný zvyk. Poslouchej, tu mast nechám kupci, popros ho, aby tě s ní každý den ráno a večer natíral. Tvrdí, že jsi mu zachránil život, má tedy možnost se ti odvděčit.“
„Děkuji ti, Visenno, za tvou pomoc i za radu. Děkuji to... za všechno...“
Vyhrabal své ruce zpod kožešin a nahmatal její kolena. Zachvěla se, načež mu vložila do dlaně svou ruku a lehce ji stiskla. Opatrně povolil stisk a přejel svými prsty po její ruce až k rameni.
Samozřejmě. Hladká pokožka mladé dívky. Ještě silněji se zachvěla, ale neodtáhla ruku pryč. Pomalu se vrátil k její dlani a znovu ji jemně stiskl.
Medailón na jeho hrudi se zachvěl a nepatrně se pohnul.
„Děkuji ti, Visenno,“ zopakoval, těžce přitom ovládaje pohnutí. „Jsem rád, že se naše cesty opět zkřížily.“
„Náhoda,“ řekla dívka tiše.
Tentokrát však v jejím hlase nebyl chlad. „Anebo osud?“ zeptal se zaklínač, divě se přitom, protože vzrušení a nervozita náhle beze stopy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. „Věříš v osud, Visenno?“
„Ano,“ odpověděla po delší době. „Věřím.“
„Věříš tomu,“ pokračoval zaklínač, „že lidé, kteří jsou si určeni osudem, se vždy sejdou?“
„Ano, také tomu věřím... Co to děláš? Neotáčej se… Chci se ti podívat do tváře... Visenno. Chci se ti podívat do očí. A ty, ty se musíš podívat do mých očí...“
Udělala pohyb, jako kdyby chtěla vstát. Ale neudělala to. Zůstala u něj. Pomalu se k ní otočil, tiskna k sobě rty bolestí. Bylo zase mnohem více světla, někdo znovu hodil chrastí do ohně.Nepohnula se. Obrátila pouze hlavu na stranu, aby lépe viděl, jak se chvějí její rty. Silně mu stlačila ruku, velice silně. Díval se na ni.Byla jiná. Měla zcela jiný profil. Malý nos. Malou bradu. Mlčela. Pak se náhle sklonila a podívala se mu přímo do očí. Zblízka. Beze slova.
„Jak se ti 1íbí,“zeptal se zaklínač klidně, „moje vyspravené oči? Takové... neobvyklé. Zdalipak víš, co se dělá s očima zaklínačů, aby se vyspravily? Víš, že se to vždy nemusí povést?“
„Přestaň,“ řekla měkce. „Přestaň, Geralte.“
„Geralt...“ Náhle ucítil, jak se v něm cosi trhá na kusy. „To jméno mi dal Vesemír. Geralt z Rivie! Naučil jsem se dokonce i rivijskému přízvuku! Asi kvůli vnitřnímu pocitu vlastnictví domova. I když vymyšleného. Vesemír... mi dal to jméno. Vesemír mi také prozradil tvé jméno. Dost neochotně.“
„Tiše, Geralte, tiše.“
„Řekla jsi, že věříš v osud. A tehdy... tehdy jsi v něj také věřila? Ale jistě, muselas věřit. Muselas věřit, že osud nám přikazuje, abychom se setkali. Jen jemu vděčíš za to, že jsme se zase potkali. Sama jsi po tomto setkání příliš netoužila.“ Visenna mlčela.
„Vždy jsem si přál... Přemýšlel jsem o tom, co ti řeknu, až se zase konečně sejdeme. Přemýšlel jsem o otázce, kterou ti položím. Domníval jsem se, že mi to přinese zvrácený pocit radosti...“
To, co se zatřpytilo na její tváři, byla veliká slza. Zcela určitě. Ucítil, jak se mu prudce stahuje hrdlo až téměř k bolesti. Cítil, že je velmi unaven. Ospalý. Slabý.
„Na denním světle... „ vyjekl, „zítra se ti v záři slunečních paprsků podívám do očí, Visenno... A položím ti svou otázku.
Anebo ti ji nepoložím, protože už je pozdě. Osud? Ó ano, Yen měla pravdu. Nestačí jen předurčení. Je třeba ještě něco víc... Zítra se ti podívám do očí... V záři slunečních paprsků...
„Ne,“ řekla něžně, tiše, sametově se chvějícím hlasem, který nekompromisně třásl s poklady paměti, paměti, která již neexistovala, která nikdy neexistovala, ale přece jen byla.
„Ano!“ zaprotestoval. „Ano. Chci...!“
„Ne. Teď musíš spát. A až se probudíš, tak to už nebudeš chtít. Proč se máme na sebe dívat v záři slunečních paprsků? Co to změní? Nemůžeme už nic vrátit zpátky, nemůžeme nic změnit. Jaký smysl má, Geralte, kladení otázek? Opravdu ti skutečnost, že ti na ně nebudu umět odpovědět, způsobí perverzní radost? Co nám oběma dá, když si budeme navzájem způsobovat bolest? Ne, nebudeme se na sebe dívat na denním světle. Spi, Geralte. A jen tak mezi námi, nebyl to Vesemír, kdo ti dal jméno. I když to nic nezmění a také nic nevrátí zpátky, chci, abys to věděl. Bud' zdráv a dávej na sebe pozor. A nesnaž se mě hledat...“
„Visenno...“ 
„Ne, Geralte. Ted' ne. Já... jsem byla tvůj sen. Bud' zdráv.“
„Ne! Visenno!“
„Spi.“ V jejím sametovém hlase bylo možné vycítit tichý příkaz lámající jeho vůli, trhající ji na cáry. Náhlé teplo sálající z její dlaně.
„Spi.“
Usnul.


VI.

„Jsme už na Záříčí.“
„Yurgo?“
„Už od včerejška, pane Geralte. Zakrátko narazíme na řeku Jarugu. Za ní už bude mé rodiště. Podívají se, i koně rázněji jdou a vesele pohazují hlavami. Cítí, že jsou blízko domova.“
„Domov... Bydlíš v tvrzi?“ , Ne. Mám svůj dům.“
„Zajímavé,“ řekl zaklínač a rozhlédl se kolem sebe. „Téměř nikde nejsou vidět stopy po válce. Slyšel jsem, že tato země byla hrozně zničena.“
„Ano,“ řekl Yurga. „Nevím, co tím myslí, ale ruiny nám zde rozhodně nechyběly. Podívají se trochu pozorněji na každou malou chalupu. V téměř každé zahradě je možné najít stopy po čerstvém vápně. A za řekou, jak uvidějí, to bylo ještě horší. Všechno tam bylo spáleno do základů... Ale což, válka je válka, je třeba žít dál. Přežili jsme velkou smršť, když Černí zpustošili naši zemi. Je pravda, že to tady vypadalo na to, že se všechno promění v jednu velkou pustinu. Většina z těch, kteří tehdy utekli, se už nevrátili. Ale do jejich chalup se nastěhovali noví majitelé. Musí se žít dál.“
„Máš pravdu,“ zabručel Geralt. „Je třeba žít. Není důležité co bylo. Je třeba žít...“
„Správně jste to řekli. No, tady to mají! Obléknou si to. Sešil jsem jim a zalátal kalhoty. Budou jako nové. Je to s nimi jako s touto zemí, pane Geralte. Válka ji zle potrhala, rozpárala a zkrvavila. Byla přeorána jako pole železnými bránami. Dokonce i ti, co v ní shnili, jí přinesou užitek tím, že ji zúrodní. Velice těžce se teď orá, protože všude na polích je velké množství kostí a železa, ale země si i s železem poradí...“
„Nebojíte se, že se Nilfgaarďané... že se Černí vrátí Už jednou nalezli v horách cestu...“
„Ano, mám z toho strach. Ale co z toho? Máme si sednout a plakat, třást se jako osiky? Je třeba žít. A co se má stát, to se stane. Před tím, co se má stát, přece nelze utéct.“
„Věříš v osud?“
„Jak bych mohl nevěřit? Po tom, co jsme se potkali na mostě a kdy mi pak zachránili život? Ach, pane zaklínači, uvidějí, moje Zlatonožka jim padne k nohám...“
„Dej už s tím pokoj. Abych ti pravdu řekl,já jsem ti mnohem více vděčen. Tam na mostě... Vždyť to je moje práce, Yurgo, moje zaměstnání. Já přece chráním lidi za peníze. Ne proto, že mám dobré srdce. Přiznej se, Yurgo, určitě jsi slyšel, co všechno si lidé vykládají o zaklínačích. Že se vlastně neví, zda sami nejsou horší než ti, které zabíjejí...“
„To není pravda, pane. Nevím, proč to říkají. Cožpak nemám oči? Jsou přece slepeni z téže hlíny jako já nebo ta léčitelka...“ '
„Visenna... „
„Nevyzpovídala se nám, jak se jmenuje. Ale ihned se u nás objevila, protože věděla, že ji někdo potřebuje. Věnovala se jim hned, jak seskočila ze sedla. Ó pane, co se jen natrápila s tou jejich nohou! Samou magií až praštělo ovzduší. My všichni jsme ze strachu utekli do lesa. A jí se potom z nosu spustila krev. Ó, s jakou láskou a péčí je pak ošetřovala. Určitě jako...“
„Jako moje matka?“ Geralt stiskl zuby. „Ano. Správně to řekli. A když jste usnuli…“
„Ano, Yurgo?“
„Sotva se držela na nohou. Byla bledá jako plátno. Ale přišla k nám a zeptala se nás, zda někdo z nás něco nepotřebuje. Vyléčila smolařovy ruce, které mu zle pošramotil velký kmen. Nevzala si za to ani groš, místo toho nám tady nechala spoustu léků. Ne, pane Geralte, vím, že se o zaklínačích a čarodějích vede spousta řečí. Ale ne u nás. My z Horního Soddenu a lidé ze Záříčí víme své. Za mnohé vděčíme čarodějům, proč bychom tedy nevěděli, jací jsou? Vzpomínky na ně nekolují u nás v pomluvách, ale jsou vytesány do kamene. Sami to uvidějí, jen co vyjedeme z tohoto háječku. Konec konců, sami to vědí nejlépe. Tak o té válce věděl téměř celý svět? Teprve rok uplynul od jejího skončení. Museli jste o ní slyšet „ 
„Nebyl jsem tady,“ zamručel zaklínač. „Téměř celý rok. Byl jsem na severu. Ale slyšel jsem o ní... Druhá bitva o Sodden...“ 
„Všechno uvidějí, pahorek i skály. Kdysi dávno jsme tomu místu říkali Kání Hora, ale teď jí všichni říkají Hora čarodějů nebo Hora Čtrnácti. Protože dvacet a ještě dva jich bylo na tomto pahorku, dvacet a dva se tam zúčastnilo bitvy. Čtrnáct jich přitom padlo. Byla to strašná bitva, pane Geralte. Země duněla, oheň padal z nebe jako déšť, hromy bily... Lilo tak, že člověk byl okamžitě celý promočený až na kůži. Ale nakonec přemohli čarodějové Černé, zlomili Moc, která je vedla. Čtrnáct jich celkem padlo v té bitvě. Čtrnáct jich položilo své životy...“ 
„Co je jim, pane? 
„Nic, pokračuj dál, Yurgo.“ 
„Strašná to byla bitva. Oj, kdyby nebylo těch čarodějů z hor, kdo ví, možná, že bychom teď tady spolu nehovořili na cestě do domu, který by možná také nestál, nebyl bych tady já a možná, že ani oni... Ano, za všechno vděčíme čarodějům. Čtrnáct jich zahynulo, když bránili lidi ze Soddenu a Záříčí. Ha, samozřejmě, že i jiní se tam bili, vojáci a šlechtici. Také rolníci. Kdo mohl, ten vzal vidle a kosu, nebo třeba jen silný kyj. Všichni odvážně bojovali. Mnoho jich bylo zabito. Ale čarodějové... Pro vojáka není žádné umění padnout v boji, protože to je přece jeho povolání. Kromě toho život je i tak krátký. Ale čarodějové mohou přece žít jak dlouho chtějí. Ani na okamžik neváhali.“
„Neváhali,“ opakoval zaklínač a přetřel si rukou čelo. „Neváhali. A já jsem byl zatím na severu... „
„Je jim něco, pane?“ 
„Ne, nic mi není.“
„Ano... Proto my všichni z širokého okolí tam přinášíme vždy v máji květy, na ten pahorek, právě nyní, v tento májový čas, během Belleteynu. Pokaždé tam hoří velké ohně. A budou plát až na věky. Věčně bude žít těch čtrnáct čarodějů v paměti lidí. A takový život v paměti lidí, to je přece…To je něco víc! Víc, pane Geralte!“ „Máš pravdu, Yurgo:“
„Každé naše dítě zná jména těch čtrnácti čarodějů, vytesaných do kamene, který bude stát navěky na vrcholu toho pahorku. Nevěří mi? Tak poslouchají: Axel zvaný Raby, Triss Ranuncul, Atlan Kerk, Vanielle z Brogge, Dagobert z Vole...“ 
„Přestaň, Yurgo.“ 
„Co je jim, pane? Na smrt jste zbledli!“ 
„To nic není.“


VII.

Zvolna šel nahoru, ostražitě, soustředěný na práci svých stehen a svalů v místě zázračně vyléčené rány. I když rána vypadala, že je úplně zahojená, stále si poraněnou nohu šetřil. V žádném případě na ni nenašlapoval celou svou vahou. Bylo mu horko. Vůně trav mu stoupala do hlavy. Byl celý jako omámený. Bylo to však velice příjemné omámení.
Obelisk nestál přesně uprostřed plochého vrcholu pahorku, byl postavený poněkud vzadu, za kruhem ostrých kamenů. Kdyby sem přišel těsně před západem slunce, ukazoval by stín menhiru, dopadající na kamenný kruh, směr, kterým se dívali čarodějové během bitvy.Geralt se podíval tím směrem, k neúpravným, hornatým polím. Jestliže ještě nyní na nich spočívaly kosti zabitých, a zcela určitě na nich ještě ležely, nebyly vidět, protože je zakrývala vysoká tráva. Nad poli kroužil jestřáb, zatáčející široké kruhy na svých dlouhých, široce rozevřených křídlech. Jediný pohyblivý bod uprostřed horkem se zalykající krajiny.
Obelisk byl velice široký. Pět lidí by mělo co dělat, aby ho pomocí rozpažených rukou objalo. Na první pohled bylo zřejmé, že bez pomoci magie by nikdy nebyl vytažen až na samotný vrchol. Plochá strana menhiru, obrácená ke kamennému kruhu, byla hladce otesána. Byly na ní vidět vytesané runy.
Jména těch čtrnácti, kteří zahynuli.
Zaklínač se k němu pomalu blížil. Yurga měl pravdu. Pod obeliskem leželo velké množství květů - obyčejného, polního kvítí - máky, pomněnky, kopretiny, chrpy.
Jména těch čtrnácti.
Pomalu je četl odshora dolů. Před očima se mu objevovaly tváře těch, které znal.
Tmavovlasá Triss Ranuncul, veselá, smějící se prakticky čemukoliv, vypadající jako nějaké pachole. Měl ji rád. A ona jeho taky.
Lawdor z Murivelu, se kterým se kdysi málem popral ve Wyzimě, kde ho načapal, jak pomocí telekineze švindluje při kostkách.
Lytta Neyd, nazývaná Korál. Její přezdívka pocházela od barvy rtěnky, již používala. Lytta ho kdysi pomluvila u krále Belohunema a to tak, že šel na týden do vězení. Když ho pustili, přišel k ní, aby se jí zeptal, co ji k tomu vedlo. Ani nevěděl jak a kdy, skončil v její posteli, kde strávil další týden.
Starý Gorazd, který mu chtěl zaplatit sto marek za umožnění prohlídky jeho očí a tisíc marek za možnost vykonání pitvy, „nemusí to být zrovna dnes,“ jak se tehdy vyjádřil.
Zbyla tři jména.
Uslyšel za sebou tichý šelest. Rychle se otočil.
Byla bosá, v prosté, ¨lněné tunice. Ve svých dlouhých, světlých vlasech, jež jí volně splývaly na ramena a záda, měla položený věneček ze sedmikrásek.
„Vítej,“ řekl.
Pozvedla k němu své studené, modré oči. Neodpověděla mu. Zjistil, že není opálená. Bylo to divné, nyní, na konci léta, kdy vesnická děvčata byla obvykle do bronzova opálená. Její tvář a ramena měly pouze jemně nazlátlou barvu. 
„Přinesla jsi květy?“
Usmála se a sklopila řasy. Ucítil chlad. Beze slova ho minula, poklekla před menhirem, dotýkajíc se přitom dlaní chladného kamene.
„Já nepřináším květy,“ řekla a vzápětí zvedla hlavu. „Ty, které tady leží, jsou určeny pro mne.“
Díval se na ni. Klečela před menhirem tak, že zakrývala poslední jméno, jež do něj bylo vyryto. Byla bílá, nepřirozeně bílá na temném pozadí kamene.
„Kdo jsi?“ zeptal se zvolna.
Usmála se. Znovu ucítil závan chladu. „Ty to nevíš?“
Vím, pomyslel si, dívaje se do studeného blankytu jejích očí. Ano, zdá se, že vím kdo jsi. Byl klidný. Nemohl být jiný. Už ne. 
„Vždy jsem byl zvědavý jak vypadáš, paní.“
„Nemusíš mě tak titulovat,“ odpověděla tiše, „tak dlouho se již přece známe.“
„Známe,“ potvrdil její konstatování. „Říkají, že mi kráčíš v patách.“
„Ano, kráčím. Ale ty se nikdy neotáčíš. Alespoň dodnes ne. Dneska ses za sebe ohlédl poprvé.“
Mlčel. Neměl co říct. Byl unavený.
„Jak... Jak k tomu dojde?“ zeptal se konečně, chladně a bez jakéhokoliv vzrušení.
„Vezmu tě za ruku,“ řekla, dívajíc se mu přímo do očí , „vezmu tě za ruku a povedu tě přes louku mokrou, studenou mlhou.“
„A co bude dál? Co je za tou mlhou?“ 
„Nic,“ usmála se. „Dál pak není nic.“
„Stále jsi mě všude doprovázela, jeden jediný krok za mnou,“ řekl. „Dopadla jsi pokaždé jen ty, které jsem já cestou míjel. Proč? Šlo ti o to, abych zůstal sám, viď? Abych se konečně začal bát? Řeknu ti pravdu.Vždy jsem se tě bál, vždy. Neotáčel jsem se dozadu za sebe, protože jsem měl strach. Z obavy, že tě uvidím, kráčející těsně za mnou. Vždycky jsem se bál. Celý můj život uplynul ve strachu. Bál jsem se... až do dnešního dne.“
„Do dnešního dne?“ 
„Ano, do dnešního dne. Stojíme tváří v tvář proti sobě a já necítím žádný strach. Všechno jsi mi vzala. I ten strach jsi mi vzala.“
„Proč jsou tedy, Geralte z Rivie, tvé oči plné strachu? Třesou se ti roce, jsi celý bledý, proč? To se tak bojíš toho posledního jména, vyrytého do obelisku? Jestli chceš, řeknu ti, jak zní to jméno.“
„Nemusíš. Vím, jaké jméno to je. Kruh se uzavírá, had zatíná zuby do vlastního ocasu. Musí to tak být. Ty a to jméno. A květy. Pro ně a pro tebe. Čtrnácté jméno vyryté v kameni, které jsem vyslovoval uprostřed noci i v záři slunečních paprsků, za mrazu, za horka i v dešti. Ne, nebojím se ho nyní vyslovit“
„Tak je vyslov.“
„Yennefer... Yennefer z Vengerbergu.“ 
„A květiny jsou pro mě.“
„Přestaňme s.tím,“ řekl namáhavě. „Vezmi... Vezmi mě za ruku“
Vstala, přistoupila k němu. Ucítil prudký chlad bijící do jeho těla. Ostrý, pronikavý chlad.
„Ne dnes,“ řekla, „někdy příště. Ale ne dnes.“ 
„Všechno jsi mi vzala...“
„Ne,“ přerušila ho. „Já si nic neberu. Já pouze beru za ruku. A to jen proto,aby ani pak nikdo nebyl sám. Sám v mlze... Na shledanou, Geralte z Rivie. Někdy příště.“
Neodpověděl jí. Otočila se a pomalu odešla. Zmizela v mlze, která náhle klesla na celý vrcholek pahorku, v mlze, v níž všechno zmizelo, v bílé, mokré mlze, v níž se rozpustil obelisk, u jeho úpatí ležící květy a všech čtrnáct na něm vyrytých jmen.
Nic nebylo, byla jen mlha a mokré, díky drobným kapičkám vody se třpytící stébla trav pod nohama. Trávy pronikavě voněly, těžce, sladce, omamně, až do morku kostí, až do zapomění, k únavě...
„Pane Geralte! Co je jim? Usnuli jste? Říkal jsem jim, že jsou ještě zesláblí. Proč jste lezli na ten pahorek?“
„Usnul jsem,“ přetřel si zaklínač rukou obličej a několikrát prudce zamrkal očima. „Usnul jsem, k čertu... To nic, Yurgo, to to horko...“
„Ano, mají zase horečku. Musíme jet, pane. Pojďte, pomohu jim sejít z té sutě.“
„Nic mi není.“
„Nic jim není! Zajímalo by mě, proč v tom případě mají pěnu u úst? Co je to napadlo, lézt na ten pahorek po otravě krve v takovém horku? Mohl jsem jim všechno říct. Co je jim?“
„Nic mi není, Yurgo. Opravdu si pamatuješ všechna jména?“
„Určitě.“ 
„Přesvědčím se, jak to vypadá s tvou pamětí... Poslední čtrnácté jméno. Jaké jméno to je?“
„Ale jsou pořádný nedůvěřivec, pane Geralte. Ničemu nevěří. Chtějí se přesvědčit, zda mám pravdu? Ř'kal jsem jim přece, že ta jména u nás zná každé malé dítě. Poslední, říkají? Ano, poslední jméno je Yoel Grethen z Carreras. Neznali ho?“
Geralt si přetřel hřbetem ruky víčko. A podíval se na menhir. Na všechna jména.
„Ne,“ řekl. „Neznal jsem ho.“


VIII.

„Pane Geralte?“
„Ano, Yurgo.“
Kupec sklonil hlavu, nějakou dobu mlčel, omotávaje si kolem prstu zbytek tenkého řemínku, kterým spravoval zaklínačovo sedlo. Konečně se zvedl a lehce poklepal pacholkovi jedoucímu s vozem na rameno.
„Běž dozadu, Pokwite. Teď pojedu já. Posadějí se na kozlík, pane Geralte.A co ty se tady pořád pleteš pod nohama, Pokwite? Vyskoč z vozu. Chceme si spolu promluvit a tvoje uši k tomu vůbec nepotřebujeme.“
Klepna, kráčející za vozem, zaržála a zaškubala postraňky, závidějíc Pokwitově kobylce její pravidelný krok.
Yurga pohodil opratěmi a popohnal koně lehce bičem. 
„Ano,“ řekl Yurga, „věci se mají tak, pane. Slíbil jsem jim tehdy... tam na mostě... složil jsem jim přísahu... „Není třeba,“ přerušil ho rychle zaklínač. „Není třeba, Yurgo.“
„Je to třeba,“ řekl ostře kupec. „Mé slovo není dým. To, co nečekám, že doma naleznu, bude jejich.“
„Dej pokoj. Nic od tebe nechci. Jsme vyrovnáni.“
„Ne, pane. Jestliže něco takového doma naleznu, pak to je vůle osudu. A jestliže bych se měl vysmívat osudu nebo mu lhát, pak mě tvrdě potrestá.“
Vím, pomyslel si zaklínač. Vím to. 
„Ale, pane Geralte...“
„Copak, Yurgo?“
„Ve svém domě nenaleznu nic, co nečekám. Opravdu nic a zcela určitě ne to, na co jste se spoléhali. Pane zaklínači, Zlatonožka, moje žena, už nikdy nemůže mít děti. Proto ať 'se stane, co se stane, dítě v domě nebude. Špatně jste se, jak vidím, strefili.“
Geralt neodpověděl.
Yurga rovněž mlčel. Klepna znovu zaržála a pohodila hlavou.
„Ale mám dva syny,“ řekl náhle rychle Yurga, dívaje se před sebe. „Dva zdravé, silné a chytré pořízky. Musím je přece někde dát do služby. Jeden z nich... Myslel jsem, myslel jsem, že se bude se mnou učit kupectví. A druhý ...“ 
Geralt mlčel.
„Co tomu říkají?“ Yurga se obrátil k zaklínači a podíval se na něho. „Požádali jste mě na mostě o slib. Chtěli jste děcko do jejich zaklínačské školy. Proč by to mělo být neočekávané dítě? A očekávané ne? Mám dva, jeden z nich ať se učí. Řemeslo jako řemeslo. Ani lepší, ani horší.“
„Jsi si zcela jistý,“ ozval se Geralt, „že není horší, než jiné?“
Yurga přimhouřil oči.
„Chránit lidi, zachraňovat jim životy, jaká to je podle jejich názoru věc? Dobrá nebo špatná? Těch čtrnáct na pahorku, oni na tom mostě. Co jste činili, pane? Dobro nebo zlo?“
,Nevím,“řekl zaklínač pomalu, „opravdu nevím, Yurgo. Občas se mi zdá, že to vím. A někdy mám zase pochybnosti. Opravdu bys chtěl, aby také tvůj syn měl tytéž pochybnosti?“
„Jen ať je klidně má,“ řekl vážně kupec. „Je to dobrá věc, sloužící lidem.“
„Co?“ 
„Pochybnosti. Pouze zlo, pane Geralte, nikdy o ničem nepochybuje. A svému osudu nikdo neunikne.“
Zaklínač na to neřekl nic.
Cesta se prudce stáčela pod vysoký břeh, na kterém rostly břízy, které se bůhví jakým zázrakem držely na strmém úbočí. Břízy měly žluté listí. Podzim, pomyslel si Geralt, zase podzim. Dole se leskla řeka. Bílá střecha strážní věžičky. Střechy chalup, otesané trámy přístavu. Někde skřípal kolovrat. Prám přirážel ke břehu, rozrážeje vodu svým tupým nosem, rozhrnujícím na hladině slámu a listí uvězněné v hustém kožichu špíny. Skřípěla lana, vytahovaná převozníky. Na břehu shromážděný dav lidí hlasitě hlučel.V tom ruchu bylo možné slyšet vše: ženský křik, kletby mužů, dětský pláč, ryk dobytka, ržání koní, bečení ovcí. Jednolitá, basová hudba strachu.
„Ustupte z cesty! K čertu, ustupte!“ řval jezdec s hlavou ovázanou zakrváceným kusem jakéhosi hadru. Až po břicho ve vodě ponořený kůň se prudce vzpínal na zadních nohou, vysoko zvedaje přední nohy v gejzírech vody do vzduchu.
V přístavišti velký křik, strážci se štíty v rukou nemilosrdně rozhánějící dav, tlukoucí bezlítostně kolem sebe násadami svých oštěpů.
„Pryč od prámu!“ křičel podkoní, mávaje nad sebou mečem. „Pouze vojáci! Odstupte nebo vám rozsekám kebule!“ 
Geralt přitáhl uzdu a zastavil kobylu tančící na samém kraji úvozu. Úvozem, v řinčení výstroje a zbraní, cválali v mračnech prachu těžkooděnci. Kopyty koní zvířený prach téměř zahaloval za koňmi běžící štítonoše.
„Geraltééé!“ 
Zaklínač se podíval dolů. Na opuštěném, dolů z cesty shozeném, dřevěnými klecemi naloženém voze poskakoval a prudce mával rukama štíhlý muž v červeném kabátci a v malém klobouku s volavčím perem. V klecích třepetaly křídly, kdákaly a syčely husy a slepice.
„Geraltééé, to jsem já!“ „Marigolde! Pojď sem!“
„Odstupte! Odstupte od prámu!“ řval v přístavišti jezdec s ovázanou hlavou. „Prám je určen pouze pro vojáky! Chcete na druhý břeh, vy psi? Tak se chopte seker a hajdy do lesa pro stromy na prám! Prám je pouze pro vojáky!“
„Proboha, Geralte,“ sípal básník, škrábající se po strmém břehu úvozu, „vidíš, co se to tady děje? Ti ze Soddenu nepochybně prohráli bitvu.
Začal ústup. Co to říkám? Jaký ústup? To je prachsprostý útěk! I my bychom měli odtud co možná nejrychleji zmizet, Geralte. Na druhý břeh Jarugy...“
„Co tady děláš, Marigolde? Kde ses tady vzal?“
„Co tady dělám'?“ vykřikl bard. „Utíkám stejně jako ostatní. Celý den se kodrcám na tom prokletém voze! Nějaký zkurvysyn mi v noci ukradl koně. Geralte, prosím tě, vytáhni mě z toho pekla! Říkám ti, každou chvíli tady mohou být Nilfgaarďané! Kdo se nedostane na druhou stranu Jarugy, bude na kousky rozsekán! Rozsekán, chápeš?“
„Marigolde, nedělej zbytečnou paniku.“
Dole v přístavišti ržání koní, tahaných násilím na prám, splašeně dupoucích po trámech. Křik. Tlačenice. Gejzíry vody, když jeden vůz spadl do vody. Ryk volů držících své tlamy těsně nad hladinou řeky. Geralt uviděl, jak bedny a skříně z vozu se pod vodou obrátily, udeřily do prámu a pomalu začaly plout po proudu. Křik, kletby a nadávky. V úvozu oblaka prachu a dusot koní.
„Pěkně popořádku!“ vykřikoval ovázaný jezdec, najížděje svým koněm do davu lidí, deroucích se na prám. „Nedělejte paniku! Pěkně popořádku!“
„Geralte,“ vyjekl Marigold a uchopil rukou otěže jeho koně. „Vidíš, co se to tam dole děje? Ani ve snu se nám nepodaří dostat se na ten prám. Vleze na něho tolik vojáků, kolik jich unese a na druhé straně řeky ho spálí, aby nemohl posloužit Nilfgaarďanům. Tak se to obvykle dělá, no ne?“
„Máš pravdu,“ kývl hlavou zaklínač. „Tak se to obvykle dělá. Nechápu však, odkud se bere ta panika? Cožpak jde o první válku? Jako kdyby předtím žádná jiná válka nebyla.Jako obvykle všechno skončí tak, že obě 
královské družiny se navzájem pokočkují, pak se oba králové dohodnou, podepíší smlouvu a oba se nakonec spolu opijí. Pro ty, kdož si ještě v této chvíli navzájem lámou žebra v přístavišti. se v zásadě nic nezmění. Proč tedy celý ten zmatek?“
Marigold se na něho pozorně podíval, nepouštěje z rukou otěže.
„Asi máš velice špatné informace, Geralte,“ řekl. „Anebo nechápeš jejich obsah. Toto není obyčejná válka o trůn nebo zájmy země. Toto není potyčka dvou feudálů, kterou jejich poddaní pozorují, aniž by přerušili senoseč.“
„Co to tedy je? Vysvětli mi to, protože asi opravdu nevím, oč tady běží. Jen tak mimochodem, mezi námi, příliš mě to nezajímá, byl bych ale rád, kdybys mi to přece jen objasnil.“
„Ještě nikdy nedošlo k takové válce,“ řekl vážně bard. „Nilfgaardská armáda nechává za'sebou spálenou zemi a celé hromady mrtvol. Celá pole posetá mrtvolami. To je totální vyhlazovací válka. Nilfgaard proti všem. Ukrutnosti...“
„Žádná válka se neobejde bez ukrutností,“ přerušil ho zaklínač. „Přeháníš, Marigolde. Je to jako s tím prámem: tak se to obvykle dělá. Je to taková, jak bych to řekl, vojenská tradice. Co svět světem stojí, zemí táhnoucí vojska zabíjejí, drancují, vypalují a znásilňují, jen s tím rozdílem, že ne vždy v tomto pořadí.Tak se to obvykle dělá. Co svět světem stojí, vesničané spolu se svými ženami, dětmi a dobytkem se schovávají po lesích a když všechno skončí, vracejí se zpátky...“
„Ale ne v této válce, Geralte. Až tato válka skončí, nebude nikdo, kdo by se mohl vrátit a také nebude kam se vrátit. Nilfgaard za sebou zanechává spáleniště, jeho vojsko postupuje jako láva, která nemilosrdně ničí vše, co 
se jí postaví do cesty. Šibenice a kůly se táhnou podél cest na míle daleko, dým se valí k obloze a zakrývá celý obzor. Řekl jsi, co svět světem stojí, nebo něco podobného. Vypadá to na to, že Nilfgaarďané sestoupili z hor, aby náš svět zničili!“
„To je nesmysl. Komu by záleželo na ničení světa? Války se nevedou kvůli ničení. Války se vedou ze dvou důvodů: Jedním z nich je touha po moci, druhým důvodem jsou peníze.“
„Nefilosofuj, Geralte! To, co se děje, nezměníš filosofickými úvahami! Copak to nevidíš? Proč mi nevěříš? Uvěř mi, Jaruga Nilfgaarďany nezadrží. V zimě, až zamrzne, půjdou dál. Říkám ti, musíme utíkat na Sever. Tam snad nedojdou. Ale kdyby i tam nakonec došli, náš svět už nikdy nebude takový, jaký býval. Geralte, nenechávej mě tady! Sám si neporadím! Nenechávej mě tady!“
„Tobě asi přeskočilo, Marigolde,“ řekl zaklínač a předklonil se v sedle. „Pravděpodobně jsi strachy zešílel, když si myslíš, že bych tě tady mohl nechat. Podej mi ruku a vyskoč si za mě do sedla. Tady nemáš co pohledávat, na prám by ses tak jako tak stejně nedostal. Odvezu tě proti proudu řeky, kde se pokusíme najít nějakou loď nebo prám.“
„Padneme do rukou Nilfgaarďanů. Jsou už velice blízko. Viděl jsi ty jezdce? Jdou přímo z bitvy. Jeďme po proudu řeky, k ústí Iny.“
„Přestaň krákat. Proklouzneme, neboj se. Po proudu řeky jsou davy lidí, při každém prámu se bude dít totéž, co tady. Všechny lodě jsou už dávno pryč. Vydáme se proti proudu. Neboj se, dostanu tě na druhou stranu řeky, i kdyby třeba na holé kládě.“
„Ale vždyť druhý břeh řeky je odtud sotva vidět!“ 
„Nežvaň. Řekl jsem. že tě přepravím.“
„A ty?“
„Vyskoč si za mě na koně. Promluvíme si cestou. Hej, k čertu, ale ne s tím vakem! Chceš, aby Klepně praskl hřbet?“ 
„To je Klepna? Klepna byla hnědá a tohle je ryzka.“ 
„Každý můj kůň se jmenuje Klepna, dobře to víš. A nezdržuj. Řekl jsem, bez vaku. Co to v něm, k sakru, máš? Zlato?“ 
„Rukopisy! Verše! A trochu jídla...“
„Hod to všechno do řeky. Napíšeš nové verše. A o jídlo se s tebou rozdělím.“
Marigold udělal kyselý obličej, dlouho se ale nerozmýšlel. Velikým obloukem hodil vak do vody. Vyskočil na koně, trochu se zavrtěl a chytil se zaklínačova opasku.
„Jedeme, jedeme,“ pobízel netrpělivě. „Neztrácejme zbytečně čas, Geralte. Zapadněme do lesa, dřív než...“
„Přestaň, Marigolde, protože tvůj strach začíná pomalu přecházet také na Klepnu.“
„Nedělej si ze mne legraci, k sakru. Kdybys viděl to, co já...“
„K čertu, zamkni tu svou klapačku! Jedeme, ještě před večerem bych chtěl mít tvou přepravu z krku.“
„Mou? A co ty?“ 
„Já mám ještě na tomto břehu řeky nějakou práci.“
„Ty jsi snad zešílel, Geralte. Není ti život milý? Jakou práci?“
„To tě nemusí zajímat. Jedu do Cintry.“ 
„Do Cintry? Už není žádná Cintra.“
„Co to říkáš?“
„Už není žádná Cintra. Zbylo z ní spáleniště a hromada sutin. Nilfgaarďané...“
„Sesedej, Marigolde.“ 
„Cože?“
„Sesedej!“ zaklínač se rychle obrátil v sedle. Trubadúr se podíval na jeho tvář a sletěl z koně dolů, jako kdyby spatřil samotnou smrt. Ustoupil o krok dozadu, zakopl a málem spadl na zem.
Geralt pomalu sesedl. Přehodil otěže kobylce přes hlavu, chvíli nerozhodně stál na místě, pak si přejel rukou s nataženou rukavicí po tváři. Posadil se na kraji vývratě, pod rozložitý keř hlohu s tmavě červenými plody.
„Pojď tady ke mně, Marigolde,“ řekl. „Posad'se. A řekni mi všechno, co víš o Cintře. Všechno.“
Básník si k němu přisedl.
„Nilfgaarďané se tam dostali průsmykem,“ začal po chvíli odmlčení. „Byly jich tisíce. Obklíčili cintryjská vojska v Marnadalském údolí. Bitva trvala celý den, od úsvitu až do půlnoci. Cintřané statečně bojovali, ale skoro všichni byli nakonec pobiti. Jejich král také padl, zatímco jejich královna... Calanthé.“
„Ano. Nedovolila, aby se Cintřané rozutekli. Sebrala kolem sebe a své korouhve všechny, kdo přežili, probili se přes obklíčení a stáhli se za řeku, směrem k městu. Všichni, kdo toho byli schopni.“
„A Calanthé?“ 
„S hrstkou rytířů hrdinně bránila převoz a celý ústup. Říká se, že se bila jako muž, vrhala se jako šílená do největší vřavy. Nakonec byla probodena několika oštěpy, když zaútočila na nilfgaardskou pěchotu. Těžce raněnou ji odvezli do města. Co máš v té lahvi, Geralte?“
,Kořalku. Chceš?“ 
„Asi ano.“
„Mluv, mluv dál, Marigolde. Řekni mi všechno, co víš!“ 
„Město se prakticky vůbec nebránilo. Nešlo o klasické obležení. Nebylo totiž nikoho, kdo by se postavil na hradby. Rytíři, kteří přežili, spolu se svými rodinami, velmoži a královnou... se zabarikádovali v hradu. Nilfgaarďané dobyli hrad za pochodu. Jejich čarodějové rozdrtili na prach bránu a část hradeb. Bránila se pouze bašta, zřejmě zabezpečená kouzly a čáry, protože dlouho hrdinně odolávala nilfgaardské magii. Navzdory tomu vtrhli Nilfgaarďané po čtyřech dnech do hradu. Nikoho tam nenašli živého. Nikoho. Ženy zabily děti, muži ženy a ti, kdo přežili, se vrhli na meče útočníků nebo... co je ti, Geralte?“
„Pokračuj dále, Marigolde.“
„Nebo... jako Calanthé... hlavou dolů... ze samého vrcholu hradní věže... Říká se, že poprosila, aby ji... Ale nikdo nechtěl. Doplazila se tedy na vrchol hradní věže a... hlavou dolů. Hrozné věci pak byly prováděny s jejím tělem... Co je ti, Geralte?“
„Nic... Marigolde... nic mi není. V Cintře byla... Dívenka... Vnučka Calanthé. Měla kolem deseti, jedenácti let. Jmenovala se Ciri. Neslyšel jsi něco o ní?“
„Ne. Ale v hradu a jeho okolí došlo ke strašlivé řeži. Téměř nikdo se nezachránil. Z těch, co bránili věž, se také nikdo nezachránil. Ale to už jsem ti říkal. Většina žen a dětí z vážených rodů byla právě tam.“
Zaklínač mlčel.
„Ta Calanthé,“ zeptal se Marigold. „Znal jsi ji?“ 
„Ano, znal.“
„A tu dívenku, na kterou ses ptal? Ciri?“ 
„Ano, i tu jsem znal.“
Od řeky zafoukal vítr. Zvrásnil vodu a zacloumal větvemi stromů, ze kterých začalo padat listí jako zimou se chvějící déšť. Podzim, pomyslel si zaklínač, opět podzim.
Vstal. 
„Věříš v osud, Marigolde?“
Trubadúr zvedl hlavu a podíval se na něho široce otevřenýma očima.
„Proč se ptáš?“
„Odpověz mi.“ 
„No... věřím.“
„A zdalipak víš, že jen samotný osud je příliš málo? Že je zapotřebí ještě něco víc?“
„Nerozumím ti, Geralte.“
„Nejenom ty. Ale opravdu to tak je. Je zapotřebí něco víc. Problém je v tom, že já... že já se již nikdy nedovím, co.“ 
„Co je ti, Geralte?“
„Nic mi není, Marigolde. Pojď, vyskoč do sedla. Jedeme. Bylo by škoda, kdybychom ztratili celý den. Kdo ví, jak dlouho nám zabere hledání lodi. A budeme potřebovat velkou loď. Nenechám tady přece Klepnu.“
„Přepravíme se spolu?“ zaradoval se básník.
„Ano. Na této straně řeky už nemám co pohledávat.“


IX.

„Yurgo!“ 
„Zlatonožko!“
Běžela k němu od brány, křičela a klopýtala vzrušením. Její dlouhé, zpod šátku vyčnívající vlasy za ní dlouze vlály. Yurga hodil opratě vozkovi, seskočil z vozu na zem a vyběhl jí v ústrety. Chytil ji pevně v pase, zvedl ze země a několikrát se s ní zatočil na místě.
„Jsem zase tady, Zlatonožko! Vrátil jsem se!“
„Yurgo!“
„Vrátil jsem se. Ej, rychle otevřete vrata! Hospodář se vrátil! Ech, Zlatonožko!“
Byla celá mokrá, voněla mydlinami. Právě prala. Postavil ji na zem, ale ani pak ho nepustila, celá vzrušená, roztřesená, horoucí.
„Zaved' mě do domu, Zlatonožko.“
„Bohové, ty ses vrátil! Celé noci jsem probděla. Yurgo... kolik nocí jsem ani nezamhouřila oka...“
„Vrátil jsem se. Ech, vrátil jsem se! Vrátil jsem se bohatý! Zlatonožko, vidíš ten vůz? Hej! Vjeď s tím vozem dovnitř! Vidíš ten vůz? Zlatonožko, hodně toho přivážím, aby...“
„Yurgo, nezajímá mě cos přivezl... Vrátil ses... Živ a zdráv.“
„Říkám ti, že jsem se vrátil bohatý. Až uvidíš...“
„Yurgo? A kdo je to? Ten černě oděný muž? A, bohové, s mečem?“
Kupec se otočil. Zaklínač sesedl z koně, odvrácený na druhou stranu, předstírající, že upravuje postroj a otěže svého koně. Nedíval se na ně.
„Řeknu ti to později. Ach, Zlatonožko, kdyby ne on... A kde jsou děti? Jsou zdravé?“
„Zdravé, Yurgo, zdravé. Šly na pole odhánět vrány, ale sousedi jim určitě řeknou, že jsi doma. Všechny přiletí jako vítr, všechny tři...“
„Tři? Slyšel jsem dobře, Zlatonožko? Můžeš...“
„Ne, ale musím ti něco říci... Nebudeš se zlobit?“
„Já? Na tebe?“
„Přijala jsem děvčátko, Yurgo. Vzala jsem si je od druidů, víš, od těch,co po válce děti zachraňovali... Sbírali je v lesích, ty sirotky a ty,které se ztratily... Sotva živé... Yurgo? Ty se zlobíš?“
Yurga si položil ruku na čelo. Ohlédl se. Zaklínač šel pomalu za vozem. Za uzdu vedl svého koně. Nedíval se na ně, stále nenápadně odvracel hlavu.
„Yurgo?“
„Ó bohové,“ vyjekl kupec. „Ó bohové! Zlatonožko... Něco co nečekáš, že nalezneš! Ve svém domě !“
„Nehněvej se, Yurgo... Uvidíš, že ji budeš mít rád. Je to hrozně milá, chytrá a pracovitá dívenka, i když trochu podivná. Nechce mluvit o tom, odkud je, hned se potom rozpláče. Tak se jí na to neptám. Yurgo, vždyť víš, jak jsem vždy chtěla mít dcerušku... Co je ti?“
„Nic,“ řekl tiše. „Nic. Osud. Celou cestu mluvil ze spánku, v horečce neblábolil o ničem jiném, než o osudu. Osud, osud, osud... Proboha... To není nic pro nás, Zlatonožko, na to náš rozum nestačí. Nemůžeme chápat to, o čem přemýšlejí takoví, jako on. O čem sní. Na to náš rozum nestačí...“ 
„Táta! ! !“
„Nadbore! Suliku! Vy jste ale vyrostli, jste silní jako býčci! Tak pojďte ke mně, děti moje...“
Najednou se zarazil. Uviděl malou, štíhlou bytůstku s popelavě plavými vlasy, pomalu kráčející za chlapci. Dívenka se na něho podívala. Uviděl velké oči, zelené jako jarní tráva a třpytící se jako dvě malé hvězdičky. 
Děvčátko se však najednou rozběhlo. Yurga viděl, jak dívenka rychle běží, jak... Uslyšel, jak tenkým, pronikavým hláskem křičí:
„Geralte!“
Zaklínač se bleskově odvrátil od svého koně. A rozběhl se vstříc malé holčičce. Nikdy by nevěřil, že člověk může utíkat tak rychle.
Setkali se uprostřed dvorku. Dívenka s popelavě plavými vlasy v šedé sukénce a bělovlasý zaklínač s mečem na zádech, celý v černé, kožené haleně, lesknoucí se stříbrem. Zaklínač měkkými skoky, dívenka drobnými krůčky. Zaklínač na kolenou, dívčiny ruce kolem krku, popelavě plavé, myší vlasy na rameni. Zlatonožka hluše vykřikla. Yurga ji objal a beze slova ji k sobě přitiskl. Druhou rukou objal oba chlapce a přitulil je k sobě.
„Geralte!“ opakovala stále dokola dívenka, tulící se k zaklínači. „Našel jsi mě! Věděla jsem to! Vždycky jsem to věděla! Věděla jsem, že mě najdeš!“
„Ciri,“ řekl zaklínač.
Yurga neviděl jeho tvář, ukrytou v popelavých vlasech. Viděl pouze ruce v černých rukavicích, objímající záda a ramena malého děvčátka.
„Našel jsi mě! Ach, Geralte! Pořád jsem na tebe čekala! Tak hrozně dlouho! Teď už budeme spolu, že ano? Budeme už jen a jen spolu? Ano? Odpověz mi, Geralte! Řekni, že ano! Navždy spolu!“
„Navždy, Ciri.“
„Tak, jak to říkali, Geralte. Tak jak to říkali... Jsem tvůj osud? Řekni! Jsem tvůj osud?“
Yurga uviděl zaklinačovy oči. A velice se podivil. Slyšel tichý Zlatonožčin pláč, cítil, že se jí třesou ramena. Díval se na zaklínače, celý napjatý a zvědavý na jeho odpověď. Věděl, že ji nepochopí, ale přesto na ni čekal. A dočkal se.
„Jsi něco víc, Ciri. Něco víc.“

Andrzej Sapkowski CZ by Nero 2000
(Nebudu sem psát, že všechna práva vyhrazena, páč je to blbost. Tak kdybyste si své dílko poznali, napište mi majla a dáme to do pořádku)
 Poslední úprava:21.11.2002 12:43:02

Hostováno na serverech CZECHIA.cz