Zoner.cz |  Czechia.com |  Inshop.cz |  Interval.cz |  CA Czechia.cz |  InMail.cz  Hostováno na serverech CZECHIA.cz
Oficiální stránky v ČR
Home > Ostatní > Povídky AS > V kráteru po bombě
Hlavní
Biografie
Bibliografie
Recenze
Galerie (567)
Postavy z knih
Odkazy
Vše o hře
Novinky
Vše o filmu
Novinky
Galerie (140)
Herci
Anketa
Rozhovory
Komentáře (1355)
Protest
Download
FAQ
Čtenáři
Klub AS
Soutěž
Fórum
Ankety
Nej Yennefer
Povídky
(63)
Facebook stránky
Ostatní
Zakl. jako sexuální idol
AS ve slovníku spis.
Články AS
Dřevárny (kdy, kde)
Cony a setkání
Erby států a rytířů
Hra
Kalendář
Testy znalostí
Inspirace AS
Mapy světa AS
Povídky AS
Mistr Geralt zabiják
Rodokmeny
Slovník Starší mluvy
Zaklínačská znamení
Komixy
Systém
Fulltextové vyhledávání:
Zasílání novinek mailem:

Kolik je 36 / 6:
Aktuálně ve fóru

Lea de bahn - 21.9.2017 16:22:00
:-D Svědci Jehonohy tady u nás naštěs...

K I - 19.9.2017 21:35:00
Jaj tuhle sérii ještě s několika fotk...

K I - 19.9.2017 21:33:00
Myslíš známou "Si povídejte spolu." ?...

benghi - 19.9.2017 3:34:00
"...a kolik vás je?" :3 :3 Mi to přip...

benghi - 19.9.2017 3:27:00
Vyhrabala jsem doma fotky z Jabloňky...

K I - 14.9.2017 14:52:00
3 v tanku a pes - nová lajt verse :-)...

Lea de bahn - 13.9.2017 20:54:00
Jo, jsme tři a pes. A vlastně ještě d...

K I - 13.9.2017 15:39:00
A kolik vás je? Naposledy vím, že jst...

Lea de bahn - 12.9.2017 20:45:00
Žijeme, žádný strach :-) Nás jen tak něc...

K I - 11.9.2017 14:41:00
Řekla bych, že tu občas cvičně nakouk...

V kráteru po bombě
Andrzej Sapkowski  

poznámky k textu jsou uvedeny na konci…

To bylo tak: jednoho dne časně z rána jsem z čista jasna zhučel do kráteru po bombě. Rozhlížím se kolem sebe, a co nevidím: Krocan. Sedí si…
Ne. Začněme od samotného začátku. Zasloužíte si úvod, začátek a několik slov na vysvětlenou; už jen z toho důvodu, abyste se nedomnívali, že padání do kráterů po bombách patří k mým normálním, běžným činnostem, které jsem si zvykl dělat každého dne ráno. Vězte tedy, že to byla úplná náhoda. Zhučel jsem do kráteru po bombě poprvé. A doufám, že naposled.
Tak tedy, měl bych začít od toho, že onen den – a byl to, moji drazí, čtvrtek – hned od samého počátku vypadal na to, že bude smolný. Když jsem si myl oči studenou vodou, zavadil jsem hlavou o poličku s lustrem a shodil na podlahu všechno, co na ní stálo. Tubám, kartáčkům na zuby, hřebenům a kelímkům z PVC pád na podlahu samozřejmě vůbec neublížil. Bohužel, na poličce také stála sklenice s otcovým umělým chrupem. Sklenice se, jak to je u nich obvyklé, rozbila na tisíc drobných kousků, zatímco otcovy zuby neuvěřitelně rychle sklouzly pod vanu a zmizely v odtokovém kanále. Odtokový kanál však byl naštěstí plný kalu a vlasů. Zuby v tom sajrajtu uvízly jako v Sargasovém moři. Podařilo se mi je vylovit dříve, než navždy zmizely v tlamě městské kanalizace. Ach, to se mi ulevilo. Otec bez zubů, dovedete si to představit, co by to bylo? Otec nemá zuby. Vůbec žádné zuby. Černobyl, víte?
Opláchl jsem vodou otcův umělý chrup, dívaje se přitom směrem k ložnici. Všechno svědčilo o tom, že otec nic neslyšel. Bylo sedm hodin ráno. Otec touhle dobou obvykle sladce a tvrdě spí. Můj otec je ausgerechnet nezaměstnaný, protože byl propuštěn z Podniku Potravinových Koncentrátů Knížete Skořápky, dříve Marcela Nowotky. Důvodem propuštění byl, jak množí říkají, jeho kolísavý vztah k víře a absence jakékoliv úcty k symbolům, které jsou pro všechny Poláky svaté. Ale kámoši ze školy se v rodinách dověděli, že opravdovým důvodem jeho propuštění bylo udání. Byla to, bohužel, pravda. Ještě za starého režimu šel můj otec jednou v prvomájovém průvodu a k tomu ještě nesl transparent. Můj otec, jak se správně domníváte, má někde celý podnik, jehož zaměstnanci neustále stávkují a který stojí na pokraji bankrotu. Navzdory tomu se nám nevede celkem špatně, protože moje matka pracuje u Němců, za řekou, v Ostpreußiche Anilin uch Soda Fabrik, v továrně, která je součástí koncernu Čtyř Sester, kde vydělává třikrát více než vydělával otec u Skořápkových koncentrátů.
Rychle jsem posbíral kousky rozbité sklenice a utřel vodu rozlitou po podlaze. Pak jsem ještě jednou přetřel na mokro podlahu, aby nám corega tabs neprožrala linoleum. Matka také nic nezaregistrovala, protože si právě dělala make up ve velkém pokoji, dívajíc se přitom na úryvky Dynastie, kterou jsem jí nahrál předešlého dne na videokazetu. V litevštině, protože jsem to nestihl v polské verzi. Moje matka nerozumí litevsky ani slovo, ale tvrdí, že v případě Dynastie to nehraje žádnou roli. Kromě toho litevská verze je přerušovaná reklamami pouze třikrát a každý díl trvá necelou hodinu a půl.
Rychle jsem se oblékl. Předtím jsem mávl stlačeným dálkovým ovládačem ke svému vlastnímu sony. MTV právě vysílalo Awake On The Wild Side. Zatímco jsem se dooblékal, pobrukoval jsem si Tomorrow, nový, velice agresivně propagovaný videoklip Yvonny Jacksonové z alba Can´t Stand the Rain.
„Odcházím, mámo!“ vykřikl jsem, běže ke dveřím. „Odcházím, slyšíš?“
Máma, aniž by se na mě podívala, mí zamávala rukou s nehty nalakovanými sytě červeným lakem, zatímco Jamie Lee Vergerová hrající Ariel Carringtonovou, jednu z vnuček starého Blakea, řekla něco litevsky. Blake obrátil oči v sloup a řekl: „Alexis.“ Navzdory všem předpokladům to nebylo litevsky.
Vyběhl jsem na ulici do sychravého, říjnového rána. Do školy to je od nás pěkný kus cesty. Měl jsem dost času. Navzdory tomu jsem se rozhodl překonat celou vzdálenost lehkým během. Jogging, víte? Zdraví a kondice. O to víc, že městská doprava před půl rokem zbankrotovala. 
Velice rychle jsem zjistil, že se něco děje. Bylo téměř nemožné to nezjistit. Ze severní části města, z Maniówki, se náhle rozezněla kanonáda a za chvíli cosi vybuchlo s takovou silou, až se zatřásl celý dům; s velkým rachotem vyletěla dvě okna v budově Mořské a Koloniální Ligy a na fasádě kina Paladium zavlály cáry výbuchem roztrhaného plakátu propagandistického filmu Měj slitování, mámo, promítaného právě teď časně ráno v téměř liduprázdném sále.
O několik minut později opět něco pořádně šlehlo a zpoza střech vyskočily v bojové formaci čtyři hnědozelenými skvrnami natřené MI-28 'Havoc' táhnoucí za sebou dým raket odpalovaných z jejich nosičů. Kolem vrtulníků se objevily obláčky dýmu z vybuchujících šrapnelů.
Zase, pomyslel jsem si. Zase to začíná.
Tehdy jsem ještě nevěděl, kdo komu dává na frak a proč. I když na druhé straně pro vysvětlení nebylo až tak mnoho možností. MI-28 určitě patřily Litevcům, divizi Plechavicius. Naše armáda v tomto prostoru neoperovala, protože byla soustředěna na ukrajinské hranici. Ze Lvova, Kijeva a Vinnice byli promptně vysídleni naši jezuité – emisaři a v Humanu, jak se říkalo, se také k něčemu schylovalo. Znamenalo to, že účinný odpor by mohla šaulisům1 klást pouze Domobrana nebo Němci z Freikorpsu. Mohli to ale také být Američané ze 101. Airborne, která měla své základny v Gdaňsku a v Königsbergu, odkud létala polévat napalmem makové plantáže Trojúhelníku Biała – Podlaska – Pińsk – Kowel.
Mohlo to být také docela obyčejné přepadení naší místní Chemical Bank anebo mohlo jít o vyřizování účtů mezi raketýry2. Nikdy jsem však neslyšel, že by raketýři z organizace Naše Djelo disponovali MI-28 'Havoc', ale nemohl jsem to vyloučit. Konec konců, vždyť kdosi si jen tak ukradl křižník Aurora a odplul s ním v prjedrassvjetnyj tjuman. Proč by to nešlo s vrtulníky? Vrtulník lze přece ukrást mnohem snadněji než křižník, no ne?
Ach, k čertu se vším. Vsunul jsem si sluchátka do uší a zapnul walkmana, abych si poslechl Julii, skladbu skupiny Jesus and Maria Chain z jejich nového CD nazvaného Cruising. Nastavil jsem volume na full.
 

Julie, your smile so warm
Your cheek so soft
I feel a glow just thinking of you
The way you look tonight
Send shivers down my spine
Julie
You´re so fine
So fine…
3
 

V brance, kterou jsem zrovna míjel, stál Šváb, můj soused a kamarád. Za ruku držel svou mladší sestru Myšku. Zastavil jsem se a vyndal si sluchátka z uší.
„Čau, Švábe! Ahoj Myško!“
„Blierrppp,“ řekla Myška a lehce si uplivla, protože se jí rozestoupil horní ret.
„Čau, Jarku,“ řekl Šváb. „Jdeš do šuly?“
„Jdu. A ty?“
„Ne. Copak neslyšíš?“ Šváb ukázal rukou k seberu, k Maniówce. „Sakra, kdo ví, co z toho všeho může být. Válka, brácho, opravdová válka.“
„Máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Říká se, že násilí plodí jen další násilí. Who´s fighting whom?“
„Kaine Ahnung. Jaký je v tom rozdíl? Ale nenechám Myšku samotnou, ne?“
Ve druhém patře budovy, u které jsme stáli, se za balkónovými dveřmi ozýval křik, zvuky úderů a pisklavé nářky.
„Nowakowski,“ řekl Šváb, když viděl, kam se dívám. „Nadává své ženě, protože se zapsala ke Svědkům Jehovovým.“
„Nebudeš mít jiné bohy přede mnou,“ řekl jsem, pokývávaje přitom hlavou.
„Co?“
„Urrppl,“ řekla Myška, šklebila se a zavírala jedno oko, což u Myšky znamenalo, že se usmívá. Lehce jsem jí prohrábl řídké, světlé vlásky na hlavě.
Od Maniówky se ozvalo několik explozí a vzteklý štěkot kulometů.
„Já už půjdu,“ řekl Šváb. „Musím ještě zalepit okno v kuchyni lepící páskou nebo z něho zase vypadne sklo. Bye, Jarku.“
„Bye. Pa, Myško.“
„Biirrppp,“ zapískla Myška a celá se zaslinila.
Myška není pěkná. Všichni ji však máme rádi. Já taky. Myška má šest let. Nikdy nebude mít šestnáct. Černobyl, jak se správně domníváte. Švábova a Myščina matka je právě v nemocnici. Všichni jsme zvědaví, co se jí narodí. Šíleně moc jsme na to zvědaví.
„Ty rašple,“ řval shora Nowakowski. „Ty židule jedna! Já ti to kacířství vytluču z tý tvý palice, ty rudá krávo!“
Zapnul jsem walkmana a běžel dál.

Julie, Julie
There´s nothing for me, but to love you
Hoping it´s the kind of love that never die
I love the way you look tonight
Julie
You´re so fine
You´re all that really matters…

 Na Novém náměstí nikdo nebyl. Majitelé obchodů zavírali dveře a stahovali rolety, železné žaluzie a mříže. Otevřen byl pouze McDonald´s, protože McDonald´s je exteritoriální a tudíž nedotknutelný. Jako obvykle v něm seděli a ožírali se korespondenti různých tiskových agentur a štáby několika televizních společnosti. Otevřené bylo také knihkupectví Aténa patřící mému známému Tomkovi Hodorkovi. Bývám u něho častým hostem, kupuji u něho různý kontrabant, samizdaty a knihy zakázané Kurií. Kromě své knihkupecké činnosti se Tomek Hodorek také zabývá vydáváním oblíbeného měsíčníku Hýřivec, místní to mutace Playboye.
Tomek právě stál před knihkupectvím a umýval na výkladním skle napsaný nápis: BUDEŠ VISET, ŽIDE!
„Buď zdráv, Tomku.“
„Salve, Jarku. Come inside! Mám Mistra a Markétku ze Siewierova nakladatelství. A také Grassův Blechtrommel.“
„Obě knihy už mám, stará vydání. Můj otec je schoval, když všechno pálili. Nemáš náhodou Salmana Rushdieho?“
„Dostanu ho asi tak za dva týdny. Mám ti ho odložit?“
„Jistě. Ahoj! Pospíchám do školy.“
„Ausgerechnet dneska?“ Tomek ukázal rukou k Maniówce, odkud bylo slyšet stále urputnější výměnu ohně. „Vykašli se dnes na školu a vrať se domů, sonny boy. Inter arma silent Musae.“
„Audesces fortuna iuvat,“ řekl jsem nejistě.
„Your business.“ Tomek vytáhl z kapsy čistý kus papíru, plivl na něj a vyleštil jím tabuli výkladní skříně do zářivého lesku. „Bye.“
„Bye.“
Před sídlem zednářské lóže Gladius, vedle pomníku Marie Konopnické, stál policejní vůz s M-60 zamontovanou na věžičce. Na omítce podstavce sochy bylo červenou barvou napsáno: UNSERE MRCHA a o něco níže: TA MRCHA JE NAŠÍ VĚŠTKYNÍ A BÁSNÍŘKOU NEN Č. Vedle pomníku stála propagační cedule a na ní bylo pod sklem několik fotografií dokumentujících devastaci básnířčina hrobu na Lyczakowském hřbitově.

Julie
You´re so fine
So fine…

Rozběhl jsem se ulicí Eligiusze Niewiadomského, dříve Narutowicze a přeběhl jsem podél zdi zavřené textilní továrny. Na zdi byl přilepen obrovský plakát, přinejmenším devět krát devět metrů, představující nebožku matku Terezu. Na plakát někdo velkými červenými písmeny nasprejoval:             GENOWEFA PIGWA4. Zabočil jsem do uličky vedoucí k Černé Hance.
A narazil přímo na Bílé Křižáky.
Bylo ji nejméně dvacet, všichni s dohola vyholenými hlavami. V kožených bundách, v olivově zelených T-shirtech, vatovaných moro kalhotech nebo woodland camo a těžkých paratrooperských kamaších. Pět z nich, ozbrojených pašovanými uzi5 samopaly a policejními hecklerkochy, hlídalo motocykly. Jeden z nich právě maloval židovskou hvězdu na výkladní skříň obchodu Markéty Zamoyské. Jiný, stojící uprostřed ulice, držel na ramenou kombajn sharp a podupával si nohou v rytmu Saviour, hitu skupiny Megadeth z alba Lost in the Vagina. Skladba i album byly na indexu.
Zbytek Bílých Křižáků byl právě zaneprázdněn věšením individua v modré košili. Individuum v modré košili sebou zmítalo, křičelo a škubalo za zády svázanýma rukama. Bílí Křižáci ho kopali a tloukli, kam a kde se jen dalo, vlekouce ho ke kaštanu, na jehož větši už visela elegantní oprátka uvázaná z telefonního kabelu. Na chodníku ležel plastikový pytel s modročervenými pruhy. Kolem pytle byly rozházeny barevné blůzy, legginy, svetříky, několik balení dámských punčocháčů, videokazety a videokamera Panasonic.
 

No more lies, no more crap
I´m fed up
I´m sick
With your words slimy and slick
No more!
Don´t try to save my anymore
I´m not made in your likeness…

 Bílý Křižák se sharpem na rameni udělal několik kroků ke mně, aby mi zastoupil cestu. K holeni měl připnutý těžký nůž Survival. Několik Bílých Křížáků se za mnou postavilo do řady a odřízlo mi cestu.
Sbohem Julie, pomyslel jsem si. Sbohem, walkmane. Buďte sbohem mé přední zuby.
„Hej!“ zařval náhle jeden z Bílých Křižáků. „Hej, ty hezoune! Jsi to ty?“
Navzdory šaškovskému oděvu jsem ho poznal. Byl to Mariusz Zdun, přezdívaný Lišáček. Syn gynekologa, jednoho z nejbohatších lidí ve městě. O starém Zdunovi se říkalo, že byl ve Správní Radě Art-B International AG a že má svůj podíl i ve Čtyřech Sestrách.
„Nech ho na pokoji, Mendo,“ řekl Lišáček tomu se sharpem. „Já ho znám, je to můj známý, dobrý Polák. Chodili jsme spolu do boudy.“
Byla to pravda. Lišáček chodil nějakou dobu do naší školy. Nechával jsem ho, aby ode mne opisoval. Nemělo to však žádný smysl, protože Lišáček téměř neuměl číst. 
Individuum v modré košili, zvednuté Bílými Křižáky za nohy k z větve visící oprátce, divoce zařvalo, zaškubalo sebou, načež se vytrhlo svým strážcům z rukou a upadlo na chodník. Bílí Křižáci se na něj znovu vrhli, zkopali ho a znovu ho zvedli do výšky.
„Eee!“ vykřikl jeden z Bílých Křižáků s krucifixem houpajícím se na krku hned vedle uzi. „Lišáčku! Udělal bys líp, kdybys nám pomohl, a ne se vybavoval s tím šašourem!“
Toho jsem taky znal. Říkali mu Velký Gonzo6, protože měl nos připomínající sifón od umývadla.
„Bude lepší, když odtud vypadneš, Jarku,“ řekl Lišáček a poškrábal se na vyholené hlavě. „Padej.“
 

Yeah, prayers and hate
Nothing but prayers and hate
To late
Black hounds lurking every where
Salivating and drolling
No more!
Don´t try to save me anymore…

 V prvním patře se otevřelo okno.
„Buďte zticha!“ zařval z okna vychýlivši dědouš s lesklou pleší. Nad ušima měl dva šedivé oblouky, které mu propůjčovaly výraz právě se probudivšího puštíka.
„Ticho! Tady spí lidé! Co to tady, k sakru, vyvádíte?“
„Odpal, dědku!“ vykřikl Lišáček. Vtáhl hlavu mezi ramena a vytáhl svůj uzi. „A dělej! Jinak dostaneš po čuni!“
„Buď slušnější, Lišáčku,“ napomenul ho Velký Gonzo, který právě přehodil oprátku přes hlavu individua v modré košili a začal mu ji utahovat kolem krku. „A vy, rodáku, zavřete okno a běžte se dívat na televizi, jak se na dobrého občana sluší a patří! Protože když to neuděláte, půjdu tam k vám nahoru a netrhnu vám prdel!“
Puštík se ještě více vyklonil z okna.
„Co to vlastně děláte, chlapci?“ vykřikl. „Není to náhodou lynč? Jak můžete dělat něco takového? Jak můžete být tak krutí? Vždyť to je nelidské a nekřesťanské! Co vlastně udělal?“
„Vykrádal obchody!“ vykřikl Velký Gonzo. „Je to zloděj, robber, hajzl jeden!“
„Ale od toho je tady přece policie! Městská stráž nebo Grenzschutz! Spravedlnost…!
„Pomogitjeeeeeee!“ zavylo individuum v modré košili. „Raaaadi Boga, pomogitjeeee! Spasitje menja. Radi Boga, pomogitjeeee, pane!“
„Aha,“ řekl puštík a pokýval několikrát smutně hlavou. „Aha, tak je to tedy.“
A zavřel okno.
„Běž už Jarku,“ zopakoval Lišáček, utíraje si přitom ruce do špinavých kalhot.
Rozběhl jsem se, aniž bych se ohlédl. V severní části města zesílila kanonáda. Slyšel jsem hluché výstřely protitankových střel.
„Njeeeeet!“ doletělo ke mně zezadu.
„Polsko Polákům!“ vykřikl Velký Gonzo. „Vzhůru! Go, boys. Hang him high!“
Ještě jsem uslyšel, jak Bílí Křižáci zanotovali We Shall Overcome.
 

Julie, Julie
You´re so fine…

 Ulicí se přehnalo bévépéčko, zanechávajíc za sebou oblaka smradlavého dýmu. Na jeho pancíři jsem zahlédl bílou barvou napsaný nápis BŮH, ČÁST A VLAST. Znamenalo to, že Civilní Obrana bdí a že nám nikdo nic neudělá. Teoreticky.
Doběhl jsem na křižovatku ulic Uršulinek a Drzymały. Tady stálo druhé bévépéčko. Byla tam také elegantní barikáda z pytlů s pískem a španělský zátaras. Barikáda a zátaras vyznačovaly hranici. To znamená: kde jsme my, tam je zátaras, a kde je zátaras, tam je hranice. Barikádu a zátaras střežila četa dobrovolníků. Dobrovolníci, jako všichni dobrovolníci všude na světě, neustále kouřili a kleli. Byli to dobrovolníci z Rolnické Domobrany, protože na bévépéčku bylo napsáno: NEZTRÁCEJME NADĚJI!
„Kampak, smrade?“ vykřikl směrem ke mně jeden ze smradů střežících zátaras.
Neuznal jsem za vhodné odpovědět mu. Kdybych měl cestou do školy odpovídat všem kontrolám, barikádám, zátarasům a check-pointům v Suwałkách, tak bych určitě ochraptěl na ámen. Běžel jsem dále, zkracuje si cestu do školy po lávce přes Černou Hanku.
„Kampak?“ zakřičel na mě zpoza německé barikády příslušník Freikorpsu oděný do neprůstřelné vesty, ozbrojený m-16 s přimontovaným granátometem. Za páskem na přilbě měl zastrčený balíček Marlborek. „Stát. Stehenbleiben!“
Leck mich am Arch, pomyslel jsem si, běže dále k parku. K našemu pěknému, městskému parku.
Náš pěkný park se kdysi jmenoval, jak mi jednou vyprávěl můj nebožtík dědeček, podle maršálka Piłsudského. Později, za Světové války, byl jeho název změněn na Park Horsta Wessela. Po válce se stali patrony parku stalingradští hrdinové a byl jimi pěkně dlouho, do doby než byl maršálek Piłsudski opět vzat na milost a jeho poprsí do parku. Později, někdy kolem roku 1993, nastala Doba Velkých Změn. Maršálek Piłsudski se začal dávat do souvislosti s věcmi, které by mohly být špatně chápány a interpretovány – nosil vousy a dělal převraty, hlavně v květnu, a to nebyla doba, která by tolerovala poprsí jedinců s vousy, kteří si oblíbili zvedat ozbrojenou pěst na legální vládu, bez ohledu na konečný efekt a roční dobu. Park byl tedy přejmenován na Park Bílého Orla. Avšak ostatní národnosti, a těch bylo v Suwałkách rozhodně více než jen jedna, proti tomu začaly ostře protestovat. A aktivně. Park byl tedy nazván Zahradou Ducha Svatého, ale po třídenní protestní stávce bank bylo rozhodnuto park opět přejmenovat. Bylo navrženo, aby se jmenoval Grunwaldský Park, ale proti tomu protestovali Němci. Bylo tedy navrženo, aby se jmenoval Park Adama Mickiewicze, ale s tím nesouhlasili Litevci s ohledem na inskripci polský básník uvedenou na plánech jeho pomníku. Byl tedy navržen název Park Přátelství, ale proti tomu protestovali všichni zainteresovaní. Nakonec byl part pokřtěn jménem Krále Jana III. Sobieského a tento název už zůstal beze změn, pravděpodobně proto, že ona hrstka Turků v Suwałkách je příliš malá a jejich lobby nemá žádnou šanci prorazit se svými názory. 
Majitel restaurace Istanbul Kebab, Mustafa Yusuf Oglu, si klidně mohl stávkovat proti tomuto názvu i s celým jejím personálem třeba až do smrti smrťoucí.
Suwałská mládež se tímto problémem vůbec neznepokojovala; vůbec ji to nezajímalo. Klidně dál parku říkala naše parkoviště nebo náš parčík Kopulačník. A těm, kdož nevěřícně kroutí hlavou nad těmito peripetiemi s názvem parku, si dovoluji připomenout, aby si vzpomněli, kolik bylo křiku, sporů a problémů, než byla Vesnická ulice ve Varšavě, konečně přejmenována na Sezamovou ulici.7
Ulice Drzymały končila tokem Černé Hanky (dále už to byla Bismarck-Straβe). Já musím zabočit za již několik let zavřený Dům kultury, proběhnout parkovou alejí, protnout Adenauer Platz a dostat se do školní budovy. To jsem se ale musel pěkně zamyslet! Tím, jak jsem běžel, jsem si vůbec neuvědomil, že Kulturní dům už přece vůbec nestojí!
Vběhl jsem se do jakéhosi mračna dýmu a kouře.
A zhučel jsem do kráteru po bombě. Vinou své vlastní nepozornosti.
Rozhlížím se kolem, a co nevidím – Krocan.
Sedí si celý schoulený na samém okraji kráteru a poslouchá, jak burácejí a hřmí dva bojové vrtulníky Apache kroužící nad stadiónem Ostmark Sportverein, dříve SK Golgota. Potichu jsem se k němu připlazil. Štěkot těžkých gatlingů přehlušoval skřípění škváry.
„Ahoj, Krocane!“ zařval jsem a plácl ho přátelsky do zad.
„Ježíši!“ zavyl Krocan a skutálel se na dno kráteru. Nic neříkal, jen na mě vytřeštěně zíral. Za nějakou dobu jsem dospěl k názoru, že jsem se zachoval více než hloupě, když jsem mu uštědřil herdu do zad a křičel přitom jako zjednaný. Víte, jak to v takových případech obvykle chodí, mohl se strachy klidně posrat od hlavy k patám.
Vystrčil jsem opatrně hlavu nad okraj kráteru a rozhlédl se kolem.
Nedaleko odtud bylo skrz křoviska vidět zídku záchodku, stojícího v parku, vyzdobenou grafitti a stopami po kulkách z kterési předcházející bitvy.
Nikoho jsem neviděl, ale oba Apache ostřelovaly východní okraj parku, odkud se stále hlasitěji ozývaly dávky ze samopalů a hluché výbuchy ručních granátů.
Krocan na mě přestal nevraživě zírat. Několikrát mi sprostě vynadal, přisuzuje mi aktivní Oidipův komplex a pasivní homosexualitu, načež se ke mně připlazil a také vystrčil hlavu z kráteru.
„Co tady děláš, Krocane?“ zeptal jsem se ho.
„Spadl jsem tady,“ odpověděl. „Brzy ráno.“
„Přijdeme pozdě do školy,“
„Určitě ano.“
„Tak abychom šli, ne?“
„Jdi první.“
„Ne, ty běž první.“
A pak to začalo.
Okraj parku rozkvetl gejzíry oslepujících pomerančových záblesků. Oba jsme se skutáleli na dno kráteru ve změti telefonních kabelů, které vyhřezly z rozmetaná ústředny jako střeva z rozpáraného břicha. Celý park se zachvěl obří detonací; jednou, druhou, třetí. A pak se rozštěkaly ruční zbraně, zavyly náboje a úlomky granátů. Uslyšeli jsme pokřik útočníků.
„Lietuvááááááá!“
„To jsou vaši,“ zasténal jsem s hlavou zabořenou v prachu na dvě kráteru. „Divize Plechavicius. Tví krajané, Krocane, útočí na náš park. Myslíš, že to je v pořádku?“
Krocan sprostě zaklel a hodil po mě nevraživým pohledem.
Rozřehtal jsem se. Sakra, uplynul už celý rok a mi stále nepřestávala být ta zábavná historie k smíchu. Krocana zase přiváděla ke vzteku.
Věc se, vážení, měla takto: Takové dva roky tamu nazad přišly z ničeho nic do módy takzvané kořeny, jak se tomu všeobecně říkalo. Většina obyvatel Suwałk a jeho okolí, včetně Krocanovy rodiny, se znenadání začala pokládat za Litevce, protože minimálně jejich pradědové byli určitě Litevci. Takovými Litevci, kteří za zvuků švitořivé Švidrigely chodili do Ragnetu a Nového Kovna a společně s Kiestutem přelétávali Niemen a napadali Teutony. V písemných žádostech adresovaných Vlasteneckému Svazu Levobřežní Litvy a Žmudi se opakovaly dojemné žádosti o pochopení pro břehy říčky Wilejky, pro pole rozkvetlá úrodou a šťavnatou jetelinou a pro Matku Božskou Ostrobramskou, stejně jako pro neméně dojemné a vzrušující otázky, jako například zda stojí za to, aby Velká Baubulis i nadále stál tam, kde stojí, protože celá jeho rodina podmiňuje své další štěstí tím, aby vůbec stál. Důvod tohoto vlasteneckého probuzení Litevců byl velice prozaický: Litevci měli ve smyslu znění ústavy o národnostních menšinách velké množství různých privilegií a úlev, včetně daňových, a nespadali pod Kurii.
Celá řada mých kamarádů ze školy se najednou stala Litevci. Samozřejmě, díky patřičným zdůvodněním a prohlášením svých rodičů. Téměř ze dne na den požádal Wochowicz, aby mu učitelé říkali Vochavicius, z Maklakowského se stal rodilý Maklakauskas a ze Zlotkowského stoprocentní Goldbergis. Došlo i k velice poetickým změnám. Matěj Brzezniak se například podle doslovného překladu stal Birulisem.
A tady se začala ona velká tragédie rodiny Krocanů. Sympatický a chutný pták, který dal rodině její jméno, se litevsky řekne Kalakutas.8 Hlava rodiny Krocanů, obvykle flegmatický a vážný Adam, dostal záchvat vzteku, když obdržel oznámení, že, samozřejmě, jeho žádost o litevské občanství bude pozitivně vyřízena, ale že se od tohoto okamžiku bude jmenovat Adam Kalakutas. Pan Adam se odvolal, ale Vlastenecký Svaz Levobřežní Litvy a Žmudi byl neoblomný a nesouhlasil se žádnými urážlivými polskými mutacemi, takovými, jako například Krocanskas nebo Krocankiskis. Koncepci, aby Adam byl nejdříve Američany naturalizován jako Turkey a teprve pak se vrátil do lůna své vlasti jako Terkulis, chápala rodina Krocanů jako zcela idiotickou a příliš finančně náročnou. Na námitku, že argumentace pana Adama zavánějí polským šovinismem, protože řečený kutas žádného rodilého Litevce ani neuráží a ani nezesměšňuje, pan Adam učeně a erudovaně poslal komisi do prdele, užívaje takové výrazy jako „polibte mi prdel“ a „papučoví zkurvysyni“. Do živého masa uražená komise poslala dokumenty ad acta a Krocana k čertu.
Tímto tedy se nikdo z rodiny Krocanů nestal Litevcem. Proto také můj kamarád Lešek Krocan chodil do téže školy i třídy jako já a nikoliv do polského gymnázia. Díky čemuž seděl právě nyní spolu se mnou v kráteru po bombě, místo toho, aby běhal po parku s AK-74 v uniformě barvy hovna, s Pogoní9 na čepici a medvědem divize Plechavicius na levém rameni.
„Jarku?“ ozval se Krocan, přitisknutý ke zbytkům telefonní ústředny.
„Hm?“
„Řekni mi, jak to se vším… Ty jsi přece takový super éro, clever a vůbec… Jak to se vším vlastně je?“
„Co, tak je?“
„Tady je Polsko, ne? Tak proč si taky Freikorps a Litevci klidně válčí? V samém centru města? Ať se, k sakru, řežou u sebe, v Königsbergu.. Tady je Polsko!“
Nebyl jsem přesvědčen o tom, že by Krocan měl pravdu.
Protože, víte, to bylo tak. Krátce po podpisu dohody s Bundesrepublikou o vytvoření nového landu s hlavním městem Allensteinem, bylo mezi obyvateli obcí Goldap, Dubenski, Wižajna, Szypliszki, Giby, Puńsk a Sejny vypsáno referendum. Výsledky referenda, jak to v takových případech obvykle bývá, se ukázaly velice nečekané a prakticky k ničemu. Nejméně osmdesát procent oprávněných totiž vůbec nepřišlo k urnám, zcela správně se domnívajíce, že je lépe jít do hospody, než k urnám. Nebylo tedy zcela jasné, jaká část obyvatelstva se pokládá za Východní Prusy, Severní Poláky, Levobřežní Litevce, Žmudíny či jiné Ječmence. Tak či onak, necelý měsíc po referendu překročil hranici litevský armádní sbor skládající se ze dvou divizí: pravidelné Gedyminas a dobrovolnické Plechavicius. Armádnímu sboru velel generál Stasys Zeligauskas. Litevci obsadili nerozhodné obce téměř bez jakéhokoliv odporu, protože větší část naší armády byla právě v Iráku, kde splácela polský dluh vůči Svobodnému Světu. Zbývající část naší armády byla také zcela zaneprázdněna, protože právě prováděla demonstraci síla na Těšínském Slezsku.
Zeligauskasův armádní sbor rychle obsadil Sejny. Suwałky se mu však obsadit nepodařilo, protože ho zadržely jednotky Grenztchutzu a 101. Airborne z Gdaňska. Ani Němci, ani Američani si nepřáli šaulisy příliš blízko Východního Pruska. Polská váda na to reagovala sérií protestních nót a podala oficiální protest do OSN, na což litevská vláda zareagovala tím, že v oficiální odpovědi uvedla, že o ničem nic neví. Zeligauskas – sdělil litevský velvyslanec – postupuje bez rozkazů na vlastní pěst, protože celou jeho rodinu tvoří už od nepaměti samí horlivce a horké hlavy, naprosto nechápající pojem disciplína.
Němci spolu s Američany a narychlo zmobilizovanými jednotkami Domobrany po určité době šaulisy vytlačili za linii Černé Hanky, ale ozbrojená střetnutí neustávala. Generál Zeligauskas se za živého boha nehodlal stáhnout za Curzonovu linii a vyhrožoval, že vyžene Němce ze Suwałszczyzny, protože Poláky by snad i snesl a toleroval je; vždyť konec konců nejsou ničím jiným, než soudobými autochtony, ale Germány že přímo nesnáší. Samozřejmě, Zeligauskas nepoužil v Litvě nepoužívaného výrazu Suwałszczyzna. Litevsky se jí říkalo Levobřežní Žmuď. Šlo samozřejmě o levý břeh řeky Nemynas, dříve Niemen, a ještě dříve Niemen.
Polský sejm nepřijal ve věci suwałského konfliktu žádné konkrétní opatření. Diskutovalo se o tom, zda by se nemělo přikročit k některým opatřením z naší přebohaté historie, která se tak ráda neustále opakuje, ale nedosáhlo se souhlasu v tom, pro co vlastně by se mělo sahat. Někteří senátoři navrhovali, aby vznikla nová lubelská unie, jiní – jako obvykle – volali po novém kieleckém pogromu.
Střelba se poněkud vzdálila, útok šaulisů se přenesl na západ. Hnán zvědavostí, připlazil jsem se k okraji kráteru. Pohlédl jsem na centrum města, na v dýmu a kouři zcela mizející věž kostela Svatého Alexandra. Bohužel, nic nesvědčilo tomu, že by kněz Kociub hodlal splnit svou hrozbu. Kněz Kociub si před měsícem přivezl ze Švýcarska čtyřhlavňový flakvierling Oerlikon, umístil ho ve zvonici a oznámil, že jestliže jakákoliv armáda nebo paravojenská organizace ještě jednou vkročí na pozemek fary nebo na hřbitov, tak jim udělá svým flakvierlingem takové wash and go, že si to budou pamatovat až do dne Posledního Soudu.
Nu což, kněžourek jen vyhrožoval. Jako obvykle. Otec má pravdu, když tvrdí, že náboženství je opium pro masy. 
Zelenohnědými skvrnami pomalovaný MI-28 'Havoc' obletěl park, ostřeluje jeho okolí těžkými kulomety, umístěnými v otevřených dveřích. Střelci se odvážně vykláněli ven; čekal jsem, že některý z nich každou chvíli vypadne a zůstane viset na topolech. Západní okraj parku byl pod minometnou palbou. Schoval jsem hlavu za okraj kráteru, protože všude kolem přímo vyly úlomky ručních a minometných granátů. Stačil jsem však ještě zahlédnout šaulisy utíkající v palbě k budovám v ulici Svátostí, dříve ulicí Svobody. MI-28 ještě jednou obletěl park a zmizel.
„Zdá se,“ řekl jsem, sjížděje o něco níže, „že war is over. Farewell to arms. Im Westen nichts neues. Freikorps tvým krajanům natřel prdel. Vy praigrali, uvažajemyj gospodin Kalakutas.“
„Byl bys tak laskav a přestal na chvíli blbě kecat?“ zasípal Krocan navztekaně. „A jen tak mimochodem, měl jsi mi něco vysvětlit. Víš co.“
Otevřel jsem hubu, abych řekl něco moudrého, něco, co by bylo adekvátní mé inteligenci, mému IQ, dosahujícímu v poryvech hodnoty až 180. Neříkal jsem vám o svém IQ? Snad je to i lepší, že jsem nic neřekl. Moje matka se vzteká, když se chlubím svým IQ, protože říká, že když náš školní psycholog uviděl výsledky testů, použil výraz černobylští mutanti. Ihned se to rozkřiklo; dozvěděl se to i náš katecheta. Ten však byl mnohem upřímnější – použil výraz ďábelský vrh. Ihned jsme přestali být ve městě oblíbeni.
Nestačil jsem však říct něco moudrého. Náhle něco tak úděsně silně řachlo, ale tak úděsně silně, že se mi zdálo, že kovové dráty čouhající ze země, se zkroutily jako žížaly. Vzduch kolem nás se naplnil vůni moče, hoven a lyzolu a na naše hlavy dopadla sprška úlomků betonu, písku, škváry a ještě celé řady dalších krámů.
„Ježíši!“ zasténal Krocan, když ho jeden ze zmíněných úlomků udeřil do páteře. „Ježíši, Jarku, jen se podívej… Jen se podívej na..“
Podíval jsem se. A nervózně jsem se rozchechtal.
To, co spadlo na Krocana, bylo záchodové prkénko. Nejobyčejnější plastové záchodové prkénko na světě, zdobené velkými, vyškrábanými písmeny R. Z. a několika jizvami po cigaretových típancích. Ano, moji drazí, jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých se filozofům ještě ani nesnilo.
„Jarku…“ Krocan mě najednou uhodil do boku. „Slyšíš? Někdo pláče.“
Našpicoval jsem uši. Ne, můj bystrouchý kamarád se nemýlil. Někdo plakal; ten pláč k nám pronikal navzdory výbuchům a kanonádě. Byl tichý, ale trochu jiný a více než markantně se lišil od hukotu a vřavy, která nás obklopovala.
Vystrčil jsem opět hlavu z kráteru a tentokrát jsem se po okolí rozhlédl mnohem důkladněji. Nikde jsem neviděl žádné vojáky. Všude kolem nás se těsně při zemi plazil hustý, smradlavý dým, který dosahoval až k Bismarck-Straβe, aspoň tam, kam bylo možné skrz stromy dohlédnout. U jejího ústí stál jako bečka se smolou hořící a dýmající náklaďák.
Jak jsem zjistil, pláč k nám doléhal od záchodku v parku. Exploze, kterou jsme před chvíli slyšeli, byla vysvětlena; stejně tak i fenomén létajícího záchodového prkénka se nakonec ukázal, stejně jako většina jiných fenoménů, zcela banálním a přirozeným jevem. Prostě, někdo z ustupujících vojáků z divize Plechavicius pokládal v křoví ukrytý záchodek za opevněné palebné hnízdo a vypálil na něj kumulativní střelu z RPG-7. Silná střela narušila konstrukce záchodku a utrhla dveře ozdobené mezinárodním symbolem v pozoru stojící ženy v sukni. Výbuch vytrhl nebo vážně poškodil křoviska rostoucí vedle záchodku a obnažil nápisy a grafitti na zbytcích jeho stěn. A právě za těmi zbytky zdí někdo hlasitě a žalostně plakal.
„Co uděláme?“ zeptal jsem se.
Krocan se na chvíli zamyslel. Věděl jsem, o čem přemýšlí, protože já sám jsem myslel na totéž. Nad kráterem stále lítaly kulky. AK-74, sturmgewehry, M-16 a galily, z nichž byly ony kulky vystřelovány, už byly hodně daleko, což prakticky znamenalo, že kulky a náboje už nejsou tak nebezpečné a nemají sílu na to, aby nám prorazily nohu, ruku, paži, pánev nebo břicho a vyrobily tam malou dírku. Věděli jsme, že letící kulka může udeřit do těla jako peřina plná měkké hlíny, že může udělat v místě, kam vnikla do těla, odpornou kaši z krve, masa, kostí a zbytků oděvu a zůstat v těle anebo – což je mnohem horší – vyletět na druhé straně, berouc si sebou velice hodně z toho, co má člověk v sobě.
Jak vidíte, bylo se nad čím zamýšlet.
Přemýšleje o tom, četl jsem si nápisy na zdivu záchodku.Říkám vám, že ve stresových situacích, jako byla ta naše, není nic lepšího, než četba. Books, jak říkají na MTV, feed your head. 
Na výbuchem obnažené zdi záchodku se vzpínaly a plazily malůvky představující ztopořené penisy, kotvy, šibenice a trojzubce. Skvěl se na ní také černou barvou napsaný nápis: BAYERN PÁNI, FC KöLN ŽEBRÁCI, ŁKS10 ŽIDI.
O něco níž někdo křídou napsal šikmým, velice hezkým, i když poněkud roztřeseným písmem bez velkých písmen: spalujeme židy připrav oheň ve jménu ježíše bohu ke zlosti ďábel omyl v modlitbě hřích siónský.
Dole to někdo okomentoval modrým aerosolem: MEŠUGENE CHUJ.
A ještě něco níže bylo cyrilicí napsáno: JEBU TVOJU MAMU JEVRJEJ.
Hned vedle se skvělo vtipné čtyřverší:

Ať je to v zimě
Nebo v létě
Kurvu vždy poznáš
Po beretě.

Hned vedle zase figurovalo asi ve spěchu kouskem cihly napsané vyznání: I REALLY WANNA FUCK YOU AL – zbytek názvu objektu divokých vážní polyglota utrhla střela z RPG-7. Nu, což, mohl to být Alice nebo Albín. Bylo mi to, samozřejmě, úplně jedno. Pro mě to klidně mohl být třeba Almanzorov s tlupou svých rytířů.
Pod anglosaským vyznáním jsem konečně zaregistroval autentický polský idiogram, schématicky znázorňující ženský pohlavní orgán. Umělec, jsa si zcela nepochybně vědom nízké grafické úrovně svého díla a zcela pochybující o patřičné inteligenci toho, komu byl jeho vzkaz určen, se zabezpečil před jeho mylnou interpretací tím, že pod ním uvedl název díla, aniž by se však obtěžoval svůj vzkaz opatřit překladem do některého světového jazyka.
„Co uděláme?“ zopakoval Krocan svou otázku. Kulky hvízdaly až běda, zatímco onen někdo za záchodkem plakal stále žalostněji.
„Můžeme něco slíznout,“ řekl jsem skrz sevřené zuby. „Můžeme, můžeme, můžeme.“
„Tak co budem dělat?“
Přemýšlel jsem. Ale jen chvíli.
„Pojďme. Rychle, Krocane, krátkými přískoky!“
Vyskočili jsme z kráteru, rozběhli se a hned sebou švihli o granáty rozrytou zem. Hned na to jsme opět vyskočili a rozběhli se k záchodku. Mohli jsme to schytat. Ale museli jsme to udělat. Vy byste klidně seděli v kráteru po bombě, kdybyste slyšeli, že někdo pláče? Neseděli byste. Tak proč se nám, kurva, divíte?“
Dorazili jsme k záchodku a uviděli koňu broňu. Oj, vypadale příšerně. Oj, bylo vidět, že ta kočička ne vždy papala whiskas.
„Analíza!“ zasípal Krocan, popadaje dech. „Co ty tady…“
„Nestůj jako solný sloup!“ zařval jsem. „Popadni ji a zpátky do kráteru! Tryskem!“
Povedlo se nám to. Neschytali jsme to. Kulky hvízdající nad parkem měly viditelně na práci něco zcela jiného. Dorazili jsme do našeho kráteru a skutáleli se na jeho dno, přičemž jsem si rozbil o úlomek betonu loket a zůstal toho dne daleko za Rambo First Blood.
Krocan se zvedl na všechny čtyři, vyplivl písek a otřel si oko zápěstím.
„Analízo,“ vydechl, „co tady děláš? Úplný shit, děvče! Kde ses tu vzala?“
Analíza se posadila, vtáhla hlavu mezi poškrábaná kolena, sebrala vedle svého pozadí ležící zbytky své sukně a rozeřvala se na full volume. Krocan plivl na zem a posadil se na graficky vyzdobené záchodové prkénko. Já jsem si také uplivl, ale ne na zem, nýbrž na noviny ležící na dně kráteru. Na jedné jejich straně bylo napsáno: ÁLE ÚTOČÍ NA FA a na druhé: EJ S TROCHU LU. Dopřál jsem si tedy trochu luxusu a přilepil jsem si poplivaný cár novinového papíru na krvácející loket. LU dospodu a FA nahoru. Analíza řvala klidně dál.
„No tak, Áňo,“ řekl jsem. „Přestaň bulit. Už je to dobré. Neboj se, nenecháme tě samotnou. Jen co skončí ta prdlačka, doprovodíme tě domů.“
Analíza začala řvát ještě hlasitěji. Pokýval jsem několikrát smutně hlavou.
Analíza byla stejně jako my všichni dítětem této doby. Její máma, kterou jsem neznal, pocházela z Plocka, odkud utekla přes zelenou hranici do Bundesrepubliky. Byla tehdy právě v nechtěném těhotenství, čekala Analízu. Za nic na světě by nedostala pas ani osvědčení Kurie. Skončila ve Schneidemühlu, dříve Pile. Tady, horečnatě se shánějíc po lékaři – abtreiberovi, se seznámila s jistým německým inženýrem. Ruck – zuck se zamilovali, vzali se a rozhodli se, že budou mít dceru. Onen německý inženýr pak krátce nato dostal práci v Ostpreuβen a téměř vzápětí se přestěhoval do Suwałk, kde byl zaměstnán v našem Holzkombinátu. Byl to podivín ten inženýr, miloval všechno, co bylo polské; dokonce si i podal žádost o přidělení polského státního občanství, které nakonec nedostal, protože byl evangelík. Pokládal Polsko za zemi vyvolených, za zemi a národ Velké Dějinné Mise a vůbec, noch ist Polen nicht verloren, huráááá! Byl touto myšlenkou úplně posedlý. Proto také hned po přestěhování do Suwałk poslal dceru do polské školy. Ausgerechnet do naší školy, do Gymnázia Ducha Svatého. Samozřejmě, jejich dcera se automaticky stala katoličkou. Stále se jmenovala Annelise Budischewská, ale všichni jí říkali Analíza. Její matka, kterou jsem neznal, zemřela v roce 1996 ze epidemie cholery, kterou k nám zavlekli Rumuni. Jistě si pamatujete, jak tehdy zemřelo něco kolem šedesáti tisíc lidí na ten typ cholery, kterému se říkalo Ceaucescu nebo Dracul. Ti, kteří tehdy onemocněli a přežili, byli vtipně nazýváni bolidupa11, což rumunsky znamená po nemoci. Od té doby se tento název stal velice populárním označením pro  rekonvalescenta.
Těsně vedle našeho kráteru s rachotem vybuchl minometný granát. Analíza hlasitě zaječela a prudce se ke mně přitiskla, přičemž mě objala kolem krku, takže jsem vůbec nemohl setřást spoustu hlíny z vlasů, která na nás dopadla.
„No, Analízo, už je to dobré,“ řekl jsem, skřípaje pískem mezi zubama. Analíza tiše vzlykla.
Krocan si strčil do uší sluchátka mého walkmana a zmizel v hromadě různobarevných telefonních spaghetti kabelů z rozbité telefonní centrály. Vyplázl špičku jazyka a začal se v nich přehrabovat, tahat převody a škubat zástrčky z kapsy vytaženým šroubovákem. Krocan se pokládá za elektronika, je to jeho hobby. Má k tomu neskutečně nepravděpodobně vrozený talent. Není nic, co by nedokázal rozmontovat a spravit. Má doma krátkovlnnou vysílačku a vlastnoručně postavené stereo. Mnohokrát zcela sám opravil a zdokonalil svého soňáka a mého kenwooda. Myslím, že Krocan by dokázal zamontovat žárovku do písku tak, aby svítila. Nevycházím mnohdy z údivu, sám jsem úplný technický antitalent, úplný lidoop na jakoukoliv techniku, nedokážu si ani opravit pojistky drátem. Proto také máme s Krocanem určitou dohodu – on mi napovídá v matice a fyzice a já zase v polštině a dějepise. Taková malá Rolnická Svépomoc, Consulting Company Ltd.
Part se znovu celý otřásl mohutnou explozí. Freikorps vrhl na Litevce vše, co měl: minometnou palbu, bezzákluzová děla, rakety. Záchodek dostal pár zásahů a viditelně ho ubylo. Při zemi se plazící hustý dým, který se nevyhnul ani našemu kráteru, nás začal dusit a štípat do očí.
„Analízo?“
„Ano?“
„Byla jsi v parku, když to začalo?“
„Ne…“ Potáhla nosem. „Šla jsem  do školy a … chytili mě… Zatáhli mě do parku… mezi keře…“
„Dobře, Áňo, dobře. Už je to dobré… Neplač. Tady jsi v bezpečí.“
Hovno pravda.
Ze západní strany parku zavyly kulomety a zaduněly granáty. Na obou stranách se rozlehl válečný pokřik.
„Vorwärts!!! Gott mit uns!!!“
„Lietuvááááá!!!“
To nám ještě scházelo. Obě dvě bojující strany napadlo totéž. Tím nápadem byl útok. Co hůře, jakýsi samorostlý Guderian z Freikorpsu se rozhodl vést svůj blitzkrieg na náš kráter, aby pak mohl udeřit na šaulisy z úkrytu.
Vrostli jsme do země, snažíce se jako malí brouci dostat pod cihly a zkroucené dráty.
„Feuer frei!“ zařval kdosi těsně u okraje kráteru. „Verdammt doch mal, Feuer frei! Schieβ doch, du Hurensohn!“
Další výkřiky přehlušila zuřivá série z M-60, která byla tak blízko nás, že jsem slyšel, jak se prázdné nábojnice sypají jako kroupy na beton. Kdosi strašlivě zařval. Jen jednou a pak ztichl. Na škváře zaskřípěly holínky. Z hloubi parku se ozývala kanonáda.
„Zurück!“ zařval kdosi seshora, z hloubi parku. „Beeilung! Beeilung! Zurück!“
„Lietuvááááá!“
NO, je to jasné, pomyslel jsem si. Zeligauskas podnikl protiútok. Také přímo na náš kráter, motherfucker jeden.
V těsné blízkosti kráteru zaštěkaly AK-74, jinak než M-60 Freikorpsu, mnohem tupěji a hlasitěji. K nim se okamžitě přidal rachot vybuchujících granátů a uši rvoucí výbuchy minometných granátů.
„Ježííííííši Kriste!“ zavyl kdosi zoufale při samém okraji kráteru.
Analíza, ležící schoulená vedle mě, se třásla jako osika; třásla se tak příšerně, že jsem ji musel tisknout k zemi, protože jinak by ji ten třes asi zvedl do vzduchu.
„Ježíííííši!“ opakoval někdo vedle nás, těžce dopadl na okraj kráteru a skutálel se přímo na nás. Analíza vykřikla. Já jsem nevykřikl, protože jsem strachem ztratil hlas.
Byl to šaulis; bez čepice, s jako sláma světlými vlasy, které měl slepené krví. Krví měl zalitý také levý oční důlek a celý krk. Vypadalo to, jako kdyby měl pod uniformou karmínově rudý T-shirt. Ležel stočený do klubíčka na dně kráteru a krátkými kopanci kopal kolem sebe. Pak se převrátil na záda, zavyl, zasténal a otevřel oko. Podíval se na mne…, zavyl a dávil se přitom krví. Opět zavřel oko; tentokrát tak silně, až se mu celá tvář zatřásla.
Nevím, zda jsem vám o tom říkal. Nejsem žádný hezoun. Černobyl, víte? Genetické změny. Není na mě příjemný pohled. Nemohu s tím nic dělat. Nic.
Genetické změny.
Šaulis otevřel oko a podruhé se na mě podíval. Úplně klidně. Skrz slzy. Usmál jsem se na něho. Šaulis se také na mě usmál.
Chtěl jsem věřit, že to byl úsměv. Ale nedařilo se mi to.
„Chci … pít..“ řekl zřetelně. Polsky.
Podíval jsem se rozpačitě na Krocana a on stejně rozpačitě kouknul na mě. Oby jsme se rozpačitě podívali na Analízu. Ta jen bezradně pokrčila svými úzkými rameny. Brada se jí přitom třásla jako huspenina na talíři.
V těsné blízkosti našeho kráteru vybuchl s velkým rachotem handgranát, zasypávaje nás škvárou. Uslyšeli jsme pronikavý výkřik a hned vzápětí ostrou sérii z ingramu. Ingramy jsou úžasné rychlopalné samopaly a tak to vypadalo, jako kdyby někdo prudce roztrhl velké prostěradlo. Přímo nad námi cosi zavířilo a vykřiklo: „Scheisse!“ a spadlo na nás. Znovu jsme byli přitlačeni k zemi.
Tím něčím, co nás přitlačilo k zemi, byl dobrovolník z Freikorpsu oblečený do zašpiněných maskáčů, sice perfektních, ale zcela nevhodných pro boj ve městě. Celá přední část maskáčů, od na krku visícího walkie-talkie po zásobníky ozdobený pás, byla od krve. Dobrovolník se skutálel na dno kráteru, nějak divně se narovnal a prudce vydechl, přičemž velká část vydechnutého vzduchu se bublavě dostala ven přes díry, které měl v prsou.
„Pít,“ zopakoval svou prosbu šaulis. „Ježíši… Pít.. Voduuuu!“
„Waser,“ zachroptěl dobrovolník téměř neslyšitelně, protože měl ústa plná krve a škváry. „Waser.. Bitte.. Hil… fe, bitte… Hilfeeee!“
Analíza spatřila charakteristický tvar polní lahve nadouvající dobrovolníkův vak první. Sáhla tam tedy, rozškubla suché zipy, jimiž byl vak uzavřen a vytáhla láhev coca-coly. Krocan ji vzal do ruky a šikovně utrhl uzávěr o kus drátu vyčuhující ze země.
„Co myslíš, Jarku? Můžeme jim dát napít?“
„Nemůžeme,“ řekl jsem. S mým hlasem se dělo něco velice podivného. „Ale, kurva, měli bychom.“ Nejdříve jsme dali napít šaulisovi; slušelo se dodržovat pořadí, spadl přece do našeho kráteru jako první. Pak jsme dali napít dobrovolníkovi z Freikorpsu, kterému jsme předtím kapesníkem vytřeli ústa.
A pak jsme kapesníkem utřeli hrdlo láhve s coca-colou a napili se my tři – Analíza, Krocan a já.
Kolem nás všechno na chvíli ztichlo; občas se ozývaly jen ojedinělé výstřely a lomoz V-60 někde u stadiónu. Dobrovolník z Freikorpsu se náhle křečovitě narovnal. Udělal to tak prudce a silně, že s praskotem povolily všechny jeho Velcro zipy na maskáčích.
„Ježíši…“ řekl šaulis neočekávaně a zemřel.
„You.. can´t beat the feeling…“ zajektal dobrovolník, načež se jeho hruď prudce zpěnila krví a coca-colou.
A také zemřel.
Analíza se posadila na dně kráteru, objala si rukama kolena a rozeřvala se. A udělala dobře. Někdo, k sakru, musel oba vojáky politovat. Zasloužili si to. Zasloužili si aspoň toto malé requiem: vzlykot malé Analízy doprovázený jako hrách velkými slzami, kutálejícími se po její špinavé tváři. Zasloužili si to.
A my s Krocanem jsme jim prohledali kapsy. To se také nejenom slušelo, ale bylo přímo nutné. Učí nás o tom přece v hodinách přežití.
Přesně v souladu s tím, co nám říkali v hodinách přežití, jsme se ani nedotkli zbraní; šaulis měl granáty a dobrovolník z Freikorpsu beretu a kampfmesser. Krocan si přivlastnil pouze jeho walkie-talkie a okamžitě ho začal vylaďovat.
Podíval jsem se do kapes maskáčů dobrovolníka Freikorpsu a našel v nich několik tabulek čokolády. Bylo na nich napsáno 'Milka Poland, dříve E. Wedel'. Ulomil jsem jednu tabulku a podal ji Analíze. Vzala si ji, ale ani se nepohnula. Dál seděla na bobku, smrkala a němě zírala před sebe.
Prošacoval jsem i šaulisovy kapsy, protože jen ze samotného pomyšlení na tabulky čokolády se mi dělaly mžitky před očima a měl jsem divný pocit v žaludku. Abych pravdu řekl, nejraději bych všechno sežral sám. Ale to přece nejde, no ne? Jestliže je s vámi dívka, je třeba pamatovat nejdříve na ni a dát ji ve všem přednost, je třeba ji chránit a postarat se jí o jídlo. To je přece jasné jak facka. Vždyť je to přece takové… takové.. Lidské.
No ne?
Šaulis u sebe neměl žádnou čokoládu.
V kapse uniformy měl zato složený list papíru. A obálku. Bez známky, ale s napsanou adresou – do Polska, do Krakova. Někomu, kdo se jmenoval Maryla Wojnarowská.
Podíval jsem se na chvíli do toho dopisu. Protože šaulis už byl po smrti a nestačil ho poslat. 
„Zdálo se mi o tobě.“ Tak psal ten šaulis. „Byl to velice krátký sen. Sen, ve kterém stojím vedle Tebe a dotýkám se Tě. Dotýkám se Tvé ruky a Tvoje ruka je tak teplá, Marylo, taková měkká a teplá a právě tehdy jsem si v mém snu pomyslel, že Tě miluji, Marylo, protože já Tě opravdu miluji…“
Nečetl jsem ten dopis dál. Necítil jsem jaksi potřebu, abych poznal další text toho dopisu, který byl konec konců velice krátký. Měl jen jednu stranu. Končil podpisem: Vítek, ne Vitautas.
Vložil jsem dopis do obálky a schoval ho do kapsy. Pomyslel jsem si, že asi ten dopis pošlu, pošlu ho Maryle Wojnarowské do Krakova. Oželím jeden zlotý na známku a pošlu ten dopis. Kdo ví, možná že ho dostane Maryla Wojnarowská. Kdo ví, možná že opravdu dojde tam, kam má dojít, a to i navzdory tomu, že většina dopisů se ztrácí na hranici během častých kontrol poštovních vagónů.
Krocan, sedící mezi telefonními kabely jako kormorán v hnízdě, se stále zabýval vylaďováním walkie-talkie, ze kterého se ozývaly hvizdy, praskot a útržky rozhovorů.
„Nech toho,“ řekl jsem, dělaje se přitom naoko zlý.
„Ticho,“ řekl Krocan a přiložil si sluchátka walkmana těsně k uším. „Neruš mě. Snažím se chytit tu správnou frekvenci.“
„K čemu, sakra, potřebuješ chytit tu zatracenou frekvenci?“ nevydržel jsem své rozčarování. „Pokud se už musíš něčeho chytnout, ty kreténe, tak se chyť ze prdel. Pištíš si tady, k sakru, jako nějaký úchyl. Ještě nás někdo uslyší a hodí nám sem granát!“
Krocan mi neodpověděl; celý schoulený se stále přehraboval v telefonních kabelech z telefonní ústředny. Nad naším kráterem vesele hvízdaly kulky.
Analíza stále poplakávala. Posadil jsem se k ní a objal jsem ji. Udělal jsem to správně, no ne? Byla taková malá a bezbranná v tom zasraném Parku Krále Sobieského, kde kolem dokola zuřila posraná válka.
„Jarku?“ Analíza potáhla nosem.
„Ano?“
„Nemám kalhotky?“
„Cože?“
„Nemám kalhotky. Táta mě zabije, když se vrátím bez kalhotek.“
To nebylo vyloučeno. Inženýr Budischevský byl znám svou tvrdou rukou a ještě tvrdší morálkou. Byl tím doslova posedlý, ale zdá se mi, že už jsem vám o tom říkal. V duchu jsem viděl Analízu na křesle – aeroplánu v ordinaci doktora Zduna, který má vydat potvrzení o jejím pohlavním zneužití. Doktor Zdun, který už několik let nevydělává tolik, jako dříve, se přímo vyžíval v takových potvrzeních, protože bez takového potvrzení by byly velké problémy se sňatkem v kostele. Jestliže dívka nebyla plnoletá, klidně mohla skončit v polepšovně ve Waplewu. Jen samotné potvrzení, pokud se nepletu, stálo kolem šesti tisíc zlotých. Celý majetek.
„Anči?“
„Ano?“
„Udělali ti něco…? Vždyť víš, co. Promiň mi, že se tě na to ptám. Vím, že je mi po tom houby, ale…“
„Ne.. nic mi neudělali. Stáhli mi kalhotky a… dotýkali se mě. Nic víc. Oni měli strach, Jarku… Dotýkali se mě a stále se rozhlíželi kolem sebe, ani neodložili ty svý pušky…“
„Tiše, Anči, tiše.“
„…smrděli tím, no, strachem, potem, dýmem, smrděli tím, co smrdí tady dole, tím, co zůstává po výbuchu… A tím, čím smrdí uniformy, víš, něčím takovým, od čeho slzí oči. Nikdy na to nezapomenu… pořád se mi o tom bude zdát…“
„Tiše, Anči.“
„Ale nic mi neudělali,“ zašeptala. „Nic. Jeden chtěl… Celý se třásl.. Udeřil mě… Udeřil mě do tváře. Ale pak mě nechali a utekli.. Jarku… To už nejsou lidi… Už ne…“
„Jsou to lidi, Anči,“ řekl jsem přesvědčivě, dotýkaje se dopisu šustícího v mé kapse.
„Jarku?“
„Ano?“
„Mám to říct knězi? O tom, co mi udělali?“
To děvče zcela určitě nebylo dnešní. Evangelicko – neopolitický vliv inženýra Budischevského v ní docela zahlušil pud sebezáchovy. „Ne, Anči. Knězi o tom neříkej.“
„Ani při zpovědi ne?“
„Ani při zpovědi. Analízo. Copak jsi v hodinách náboženství spala? Máš se zpovídat z hříchů. Jestliže něco ukradneš nebo když budeš vyslovovat jméno Boží nadarmo. Jestliže nebudeš ctít otce svého. Ale nikde není psáno, že se musíš vyzpovídat z toho, když ti někdo násilím stáhne kalhotky.“
„Ee,“ řekla nejistě Analíza. „A co hřích neposkvrněnosti? Copak to nevíš? Kněz říká, že ty i tvůj otec jste hluší a slepí ateisté nebo tak nějak… Že ty jsi… Jak se to říká? Aha, že ty vůbec nechápeš nebo nechceš chápat podobenství. Ne, musím se vyzpovídat… Táta mě zabije…“
Analíza sklonila hlavu a zase začala vzlykat. Nu což, nebylo jiné východisko. Překonal jsem v sobě oprávněný hněv na kněze Kociuba. Chlap, který sedí spolu se ženou v kráteru po bombě, se musí o ni umět postarat. Uklidňovat ji. Dát jí pocit bezpečí, nemám pravdu? Mám pravdu nebo ne?
„Analízo,“ řekl jsem něžně. „Kněz Kociub se mýlí. Hned ti zdůvodním, že se opravdu vyznám v katechnizmu a v Bibli. Je totiž psáno.. v dopise Ambrože k Efezanům…“
Analíza přestala plakat a podívala se na mě s otevřenými ústy. Neměl jsem na vybranou. Dále jsem tvrdil, že v Ambrožově dopise…
„ … je psáno,“ kecal jsem, maje přitom velice vážný výraz ve tváři, „že přišli karacéni…“
„Snad saracéni, ne?“
„Nepřerušuj mě. Přišli, jak říkám, saracéni a ti … no.. celníci k Ambrožovi a řekli: 'Opravdu se, svatý muži, dopustila hříchu Židovka, které římští legionáři násilím stáhli kalhotky?' A Ambrož nakreslil do písku kolečko a křížek.“
„Co?“
„Nepřerušuj mě. A řekl: 'Co vidíte?' 'Vidíme kolečko a křížek', řekli celníci. 'Pravím Vám tedy ', řekl Ambrož, 'že to je důkaz, že se nedopustila hříchu ona dívka a uděláte lépe, když odejdete do svých domovů, protože nejste bez viny a nemyslete si, že nebudete za to souzeni. Běžte tedy, protože vám říkám: hned vezmu kámen do ruky a hodím jím po vás'. A odešli celníci velice zahanbeni, protože zbloudili tím, že neprávem obvinili onu dívku. Pochopilas, Anko?“
Analíza přestala řvát a přitulila se ke mně. Díky ti, svatý Ambroži, pomyslel jsem si.
„A teď,“ vstal jsem, rozepnul si kalhoty a vypochodoval z nich, „sundej si tu roztrhanou sukni a natáhni si na sebe moje lee. Tvůj otec ví hovno o tom, cos měla na sobě, když jsi odcházela z domu. Tak dělej!“
Otočil jsem se k ní zády.
„A tam na to,“ dodal jsem, „zapomeň. Vůbec nic se nestalo, rozumíš? To byl jen sen, Analízo. To všechno je jen sen, zlý sen. Ten park, ta válka, ten kráter, ten smrad a ten dým. A ty mrtvoly. Chápeš to, Analízo?“
Analíza na to nic neřekla. Jen se ke mně pevně přitulila. Krocan se na nás chvíli divně díval a pak se zase vrátil ke svým kabelům a spojům. Právě se mu podařilo vyladit walkie-talkie, takže bylo možné slyšet živý dialog občas přerušovaný praskotem 'over' znějícím tak, jakoby rozmlouvající končili každou svou otázku tím, že se přepínali na příjem, pouštějíce při tom prdy.
Překonávaje v sobě odpor, opatrně jsem stáhl ze šaulise jeho relativně málo zakrvácené kalhoty a natáhl jsem si je na sebe. Byly mi však velké. Usedl jsem tedy na zem a začal jsem si přizpůsobovat kožený opasek. Krocan nechal na pokoji radiostanici a z propastně hlubokých kapes své bundy vytáhl malé rádio a velice podivně vypadající zařízení. Zapnul rádio. Ozvala se kostelní hudba, což svědčilo o tom, že jde o polskou stanici. Nic jsem proti tomu nenamítal. Hudba nehrála příliš hlasitě a ani z nejbližšího okolí kráteru se už delší dobu neozývala žádná střelba a výkřiky.
Analíza, stále sedící na bobku na dně kráteru, si kapesníkem utřela tvář a ruce. Krocan připevnil podivné zařízení k drátům a kabelům čouhajícím ze země a hned vedle něho položil walkie-talkie a sluchátka od mého walkmana. Opět začal kroutit s knoflíky na rádiu. Z rádia se ozýval praskot, hvízdot, úryvky hudby a static talking.
„Poslouchejte,“ řekl najednou. „Ausgerechnet jsem chytil Varšavu. Něco se tam děje. Jakési shromáždění nebo něco podobného.“
„Asi pálí synagogu.“ Vyplivl jsem z úst škváru, skřípající mi mezi zubama. „Normálka. Není proč se vzrušovat.“
„Anebo nějaký kostel,“ ozvala se Analíza. „Tak jako v Lodži. V Lodži vypálili chrám. Ti, no… říkali o tom v televizi. Jak si to jen říkají? Aha, Cyril Rosiak a Metoděj Pruchno Prašivý.“
„Máš pravdu. Vykašli se na Varšavu, Krocane, chytni nám Gdaňsk nebo Královec. Aspoň se dovíme, co je nového na frontě. Už se mi přejedlo to sezení v kráteru. A mám hlad, až bych brečel.“
„No,“ řekla Analíza, „já taky.“
„Ticho,“ řekl Krocan, sklánějící se nad rádiem. „To není to, co říkáte. To je něco úplně jiného. Nějaká demonstrace.“
„Říkáme ti, že to je jenom obyčejný kostel.“
„A je vůbec ve Varšavě nějaký kostel?“
„Včera tam ještě byl. Protože pršelo.“
„Říkám vám, buďte zticha. Ve Varšavě je před International Harvester na sídlišti Ursus demonstrace. Je tam asi spousta lidí. Ó, právě promluví Martin Kenig.“
„Martin Kenig?“ Analíza si na sebe natáhla moje lee a upravila si jejich nohavice. „To už ho pustili z vězení?“
„Seš ty ale hloupá Analízo,“ řekl Krocan. „Ve vězení seděl ještě v době Unie. Teď už je nejméně půl roku předsedou Unie. Capisco?“
„Sí,“ odpověděla Analíza. Věděl jsem však, že lže. Nemohla to capisco, protože to nikdo necapisco.
„Zesil to, Krocane,“ řekl jsem, protože jsem by, jak račte vidět, kapánek zvědavý, co má říct Martin Kenig. V poslední době se hodně mluví o Martinu Kenigovi.
„Zesílit?“ zeptal se Krocan. „Opravdu to chceš zesílit, Jarku?“
„Vždyť ti to ausgerechnet říkám! Ohluchl jsi snad?“
„Prosím, jak si tedy přejete.“
Právě v tom okamžiku zařval Martin Kenig na celý park. Ze všech stran. Na celý stadión a kdo ví, zda ne na celé město. Krocan se zařehtal, viditelně sám se sebou na výsost spokojený.
„Scheie!“ zařval jsem. „Co je to?“
„Megafony na stadionu,“ pochválil se Krocan. „Podařilo se mi k nim dostat prostřednictvím telefonní ústředny. Spojil jsem…“
„Vypni to, do prdele!“
„Chtěl jsi to zesílit,“ zařehtal se zase šikovný elektrotechnik, „tak jsem ti to zesílil. Ať si to všichni poslechnou. Neboj se, Jarku. Kdo se domyslí, že to je z našeho kráteru? Radši poslouchej, co ten maník říká.“
Poslouchal jsem.
„Měl jsem sen!“ vykřikl náhle Martin Kenig, zatímco dav shromážděný před International Harvester řval a křičel. „Měl jsem sen!“
Střelba tichla. Jen občas se ještě ozvalo několik ojedinělých výstřelů a hluchých výbuchů minometných granátů. Někde v dálce zněl tupý svist vrtulníkových rotorů. A pak vše utichlo. Celé město Zůstal jen Martin Kenig a dav shromážděný před International Harvester.
„Měl jsem sen, ve kterém, nadešel den, den pravdy! Den, ve kterém se pravda měla stát zřejmá a všem srozumitelná. Došlo k tomu, že jsme se stali bratry, že jsme si rovni! Den, ve kterém jsme pochopili, že neexistují hranice, že hranice nejsou nic jiného, než pouhé čáry na kouscích nic neznamenajícího papíru! Právě takový den právě přichází, bratři!“12
Dav křičel, hučel a šuměl. Někdo začal zpívat We Shall Overcome. Někdo zase skandoval Jude raus. Někdo hvízdal.
„Měl jsem sen a v mém snu se tento svět stal konečně Božím královstvím na Zemi! Měl jsem opravdu sen a říkám vám, bratři, byl to prorocký sen! V mém snu si všichni lidé, bez rozdílu na své vyznání, názory, barvu pleti a národnost navzájem podali ruce! Stali se bratry!“
Nad parkem se sice ještě vznášel dým, ale zdálo se, že ho ubývá, jako kdyby ho rozháněl ozvěnou zesílený hlas Martina Keniga dunící z megafonů stadionu se zhola nic neříkajícím názvem, v parku se zhola nic neříkajícím názvem. Nad městem se zhola nic neříkajícím názvem náhle vysvitlo slunce. Aspoň se mi to zdálo. Ale docela klidně jsem se mohl mýlit.
„Měl jsem sen!“ vykřikl Martin Kenig.
„Měl jsem sen!“ odpověděl mu dav. Ne však celý. Někdo pronikavě zahvízdal.
„Von!“ vykřikl kdosi. „Von na Kubu!“
„Říkám vám,“ křičel Martin Kenig, „že právě nastala éra volnosti, všeobecného štěstí a blahobytu. Přikazují nám, abychom pracovali, jedli, spali a dělali potřebu, přikazují nám, abychom se klaněli zlatému teleti, které se skrývá pod zlatým přehozem hudby, již nám pouštějí do uší! Zapletli nás do sítě příkazů a zákazů majících v nás nahradit svědomí, vlastní úsudek, rozum a lásku! Touží po tom, abychom se stali dobytkem, který by byl zcela spokojen z ohrazenou pastvinou, dobytkem spokojeným dokonce i s drátem pod proudem, který nás vězní! Kážou nám o lásce k bližnímu a vyzývají ke křížovým výpravám! Přikazují nám zabíjet a přitom tvrdí Dieu le veult. Obehnali nás hranicemi, které běží přes naše města, naše ulice a naše domy! Hranicemi, které běží i přes naše duše. Ale my máme toho všeho dost! My říkáme – ne! Protože jsem měl sen! Sen o tom, že éra nenávisti odchází v zapomnění, že přichází nová doba. Doba Splnění Přání!“
Dav křičel.
Náhle se Martin Kenig odmlčel. Z tlampačů vyrazil jeden jediný, překvapený výkřik davu; něco bouchlo, někdo při mikrofónu vykřikl „Ježíš Maria“, někdo jiný zase zařval „Léééékaře!“
V tlampačích zase něco bouchlo a zapraštělo.
„Střílel odtamtud… ze střechy,“ volal někdo nesouvisle roztřeseným hlasem.
A pak nastalo ticho.
Bylo ticho v Krocanově rádiu i v Parku Krále Sobieského. Měl jsem důvodné podezření, že stejné ticho panovalo i na prostranství před fabrikou International Harvester na ursuském sídlišti ve Varšavě.
Po delší době naprostého ticha zase Krocanovo rádio začalo hrát. Hrálo jakousi klavírní sonátu. Nějakou chvíli se toto klavírní nokturno rozléhalo z megafónů na stadionu Ostmark Sportverein, ale hned nato Krocan zrušil své dovedně provedené spojení. Klavírní sonátu už jen tiše hrálo jeho miniaturní rádio.
Analíza neplakala. Seděla naprosto tiše se svěšenou hlavou. Pak se podívala na mě. Dlouho se na mě dívala; věděl jsem, že se mě chce na něco zeptat. Krocan také mlčel a také se na mě díval. Pravděpodobně i on se mě chtěl na něco zeptat.
Nezeptal se.
„Shit,“ řekl konečně.
Nijak jsem to nekomentoval.
„No future,“ dodal hned vzápětí. Toto jsem rovněž nijak nekomentoval.
Ještě nějakou dobu jsme zůstali sedět v kráteru. Zcela utichly motory odlétajících litevských vrtulníků, vytí záchranek a policejních hlídek, které pročesávaly severní okraj parku. Z ničeho nic padl soumrak a byl večer.
Vylezli jsme z kráteru. Bylo ticho, vál vlahý, osvěžující večerní vánek, který do vás nebušil jako nějaký oil of olaz. Vykročili jsme, vyhýbajíce se mrtvým tělům, hořícím autům, dírám v asfaltu a hromadách rozbitého skla.
Přešli jsme přes lávku na Černé Hance. Zdálo se nám, že řeka dnes večer zapáchá mnohem víc, než kdykoliv jindy.
McDonald's byl otevřený.
Na ulicích nebyla ani noha, ale ze všech stran k nám doléhalo MTV, Jukebox a Rádio Moskva. Skupina April, May, Decay právě zpívala svůj poslední hit z alba Mental Disease.
 

Hail, we great you
Hail, children of the past
Those about to die
In your rags of light, translucent and pale
Hail!

 Rozešli jsme se na Novém náměstí. Moc jsme toho nenamluvili. Stačilo nám obvyklé: 'Ahoj zítra', 'Tschüss', 'A rivederci'.
Nic víc. 
Naše ulice byla také liduprázdná. Nowakowski se už uklidnil; hrál na pianu Brahmse. Nahlas, jako kdyby si umínil, že přehluší MTV znějící z bytů jeho sousedů.
 

Hail!
You´ve come at last
Hail, long awaited Age
Age of Hate!

 Toho dne se už nic nepřihodilo.
Až na to, že hned po setmění začalo pršet a že spolu s prvními kapkami deště spadly na zem tisíce malých, zelených žabiček.
Jinak nic.

Tleń, srpen 1992

  1. Szaulis – hovorový výraz pro nacionalistického blázna, šílence. V tomto případě šaulis –  'litevský cvok'

  2. Raketýři – příslušníci organizace, pocházející většinou z území býv. SSSR, vybírající výpalné

  3. K vytvoření textu 'Julie' použil autor některých frází písně Jonathana Kinga The Way You Look Tonight z alba A Rose In A Fisted Glove.

  4. Genowefa Pigwa – populární postava z humoristických televizních šotů polské televize, vypadající jako babka Tutovka. Hraje ji však mužský představitel.

  5. Uzi – lehké izraelské zbraně typu škorpión.

  6. Gonzo – populární postavička z televizního programu Muppet Show.

  7. Sezamová ulice – populární americký dětský TV seriál.

  8. Kutas – hovorový, hanlivý výraz pro penis.

  9. Pogoň – litevský znak.

  10. ŁKS – Łodzki Klub Sportowy – populární polský fotbalový klub.

  11. Dupa – polsky prdel.

  12. Projev Martina Keniga je parafrází známého projevu M. L. Kinga.

  Přeložil Dittmar Chmelař 1994

Andrzej Sapkowski CZ by Nero 2000
(Nebudu sem psát, že všechna práva vyhrazena, páč je to blbost. Tak kdybyste si své dílko poznali, napište mi majla a dáme to do pořádku)
 Poslední úprava:21.11.2002 13:44:54

Hostováno na serverech CZECHIA.cz