Zrno pravdy
Andrzej Sapkowski

I.

Černé body pohybující se na jasné obloze upoutaly zaklínačovu pozornost. Bylo jich mnoho. Ptáci kroužili v širokých kruzích, znenadání prudce klesali a hned zase nabírali výšku. Zaklínač je dost dlouho pozoroval, odhadoval vzdálenost a čas, potřebný k jejímu překonání – přihlédneme-li k hornatosti terénu, hustotě lesa i průběhu a hloubce rokliny, kterou tušil právě tím směrem. Nakonec shodil s ramen plášť a o dvě dírky přitáhl řemen vedoucí křížem přes prsa. Rukojeť meče, visícího mu na zádech, nyní vyčnívala nad pravým ramenem.
            „Uděláme si malou zajížďku, Klepno,“ řekl. „Odbočíme z cesty. Ti mrchožrouti, jak se zdá, tam nekrouží jen tak pro nic za nic.“
            Klisna, toť se ví, neřekla nic, avšak poslušna známého hlasu vykročila.
            „Třeba je to jen padlý los,“ uvažoval Geralt nahlas.
            „Možná ale něco úplně jiného, kdo ví?“
            Na rokli narazil přibližně v místech, kde ji čekal – shora uviděl koruny stromů, hustě rostoucích na dně. Úbočí rokle však nebylo nijak strmé a dole v úžlabině bylo sucho, nemusel jet ani houštím, ani přes ztrouchnivělé padlé stromy. Nebyla to těžká překážka. Na druhé straně pak projel březovým hájem, rozlehlou mýtinou a vřesovištěm k větrolamu. Stromy zvedaly k nebi spleť pokroucených haluzí.
            Vrány, vyplašené objevivším se jezdcem, se s podrážděným, ostrým, chraplavým krákáním vznesly do výše.
            První mrtvolu spatřil Geralt okamžitě – běl beránčího kožíšku a sytá modř suknice – výrazné barvy na pozadí zažloutlých drnů ostřice.
            Druhou mrtvolu dosud neviděl, avšak poznal, kde leží: to místo prozrazovala pozice tří vlků, klidně sedících a beze strachu sledujících vetřelce. Zaklínačova klisna zafrkala. Jako na rozkaz se vlci zvedli a neslyšně, beze spěchu zamířili k lesu. Jen jedinkrát obrátili k muži úzké trojúhelníkovité hlavy. Geralt seskočil s koně. 
            Žena v kožíšku a modré sukni neměla obličej, hrdlo a levé stehno. Zaklínač jí obešel, aniž by se k ní sklonil.
            Muž ležel tváří k zemi. Geralt tělo neobracel, i tak viděl, že ani zde dravci nezaháleli. Důkladné prohlídky mrtvého nebylo zapotřebí: jeho vlněný kabátec byl na ramenou a zádech pokryt zčernalou krustou zaschlé krve. Nebylo pochyb, že příčinou mužovy smrti byla rána na šíji, vlci zmasakrovali tělo až potom.
            Na širokém opasku, vedle krátkého mečíku v dřevěné pochvě, nosil muž koženou brašnu. Zaklínač ji odepnul a vysypal z ní do trávy křesadlo, úlomek křídy, pečetní vosk, několik stříbrných mincí, zavírací nožík na holení v kostěné krabičce, králičí ucho, kroužek se třemi klíči, amulet s falickým symbolem. Dva na plátně psané dopisy zvlhly deštěm a rosou, runy se rozpily, rozmazaly. Třetí dopis, na pergamenu, byl rovněž poničen vlhkem, avšak čitelný. Nebyl to vlastně dopis, nýbrž úvěr, vystavený gnómskou bankou v Murivel kupci jménem Rulle Asper či Aspen. Uvedená suma nebyla příliš vysoká.
            Geralt se sehnul azvedl pravou ruku mrtvého. Měděný prsten, zařezávající se do opuchlého prstu, nesl znak cechu platnéřů – stylizovanou přilbici s hledím, dva zkřížené meče a pod nimi vyrytou runu „A“.
            Zaklínač se vrátil k zavražděné ženě. Když obracel její tělo, něco ho píchlo do prstu. Byla to k pasu připnutá růže. Květina zvadla, leč neztratila svoji neobvyklou barvu, její plátky zůstaly utramarínově modré. Geralt viděl takovou růži poprvé v životě.
            Otočil tělo na záda a strnul. Na odhaleném, zdeformovaném hrdle byly zřetelné stopy tesáků – ale ne vlčích.
            Zaklínač couvl zpět ke svému koni. Nespouštěje pohled z okraje lesa, vyšvihl se do sedla. Objel dvakrát mýtinu a hluboko předkloněn, pozorně pátral na zemi.
            „Mhm, Klepno,“ promluvil tiše a zastavil koně. „Je to jasné, i když ne úplně. Přijeli koňmo odtamtud z lesa. Bezpochyby byli na cestě z Murivel domů, nikdo přece s sebou dlouho nenosí nevybrané kredity. Jenom nechápu, z jakého důvodu jeli tudy a ne cestou. Ještě přes vřesoviště jeli vedle sebe. Potom z nějakého důvodu sesedli nebo spadli z koní. Platnéř zahynul okamžitě, žena utíkala, pak upadla a už nestačila vstát. To cosi, co nezanechává stopy, jí zuby svíralo hrdlo a vleklo ji po zemi. Stalo se to přede dvěma, třemi dny. Koně utekli, hledat je by bylo zbytečné.“
            Kobylka, toť se ví, neodpověděla, jenom nespokojeně zařehtala.
            „To cosi, které je oba zabilo,“ pokračoval Geralt s pohledem upřeným na okraj lesa, „nebyl vlkodlak ani goblin. Ani jeden by toho mrchožroutům tolik nenechal. Kdyby byly v okolí bažiny, hádal bych, že to udělala kikimora nebo wiper, ale tady je sucho.“
            Zaklínač se nahrbil v sedle a zvedl čabraku, kryjící koňský bok. Pod ní se objevil dlouhý meč s lesklou, cizelovanou hlavicí a rýhovaným, černým jílcem, připevněný k sedlovým brašnám.
            „Cestování se nám trochu protáhne, Klepno. Podíváme se, proč ti dva jeli lesem a ne cestou. Kdybychom se o takovéhle záležitosti přestali starat, brzy bychom si nevydělali ani na trochu ovsa pro tebe, co ty na to Klepno?“
            Kobylka, toť se ví ani teď neměla připomínek, poslušně však vykročila mezi staré stromy větrolamu, opatrně překračujíc vývraty.
            „Vlkodlak to sice nebyl, ale nebudeme nic riskovat,“ poznamenal zaklínač. Z jedné sedlové brašny vytáhl svazeček oměje a pověsil jej k sedlu. Klisna zafrkala. Geralt si povolil šněrovadlo pod krkem a zpod blůzy vytáhl medailon s vyceněnou vlčí tlamou. Na stříbrném řetízku visící amulet se pohupoval v rytmu  koňských kroků a blýskal se jako rtuť.
 

II.

            Červené tašky na střeše věže uviděl poprvé z návrší, na něž ho přivedl zákrut málo výrazné stezky. Lískovým křovím zarostlá stráň, plná uschlých větví a vystlaná tlustou vrstvou žlutého listí, nezaručovala bezpečný sjezd. Zaklínač se vrátil na stezku. Jel zvolna, chvílemi zastavoval svého koně a zavěšen ve třmeni se snažil nalézt stopy. Klisna náhle pohodila hlavou, hlasitě zaržála, zadupala a zatančila na stezce, rozhazujíc kopyty suché listí. Jezdec objal levou paží její šíji a dlaní pravice, jejíž prsty složil do Znamení Axie, přejížděl nad koňskou hlavou, mumlaje uklidňující zaříkání.
            „To je to tak špatné?“ zašeptal. Nerušil Znamení a ostražitě se rozhlížel. „Tak moc? Tiše, Klepno, tiše.“
            Kouzlo zapůsobilo rychle, avšak patou popohnaná kobylka šla dál pomalu a nejistě, jakoby ztratila přirozený rytmus chůze. Zaklínač raději seskočil na zem, vzal ji za uzdu a pokračoval dál pěšky. V cestě mu stála zeď.
            Mezi zdí a lesem nebyl odstup, žádná znatelná mezera. Mladé stromky a jalovcové keře se větvemi dotýkali břečťanu a psího vína, obrůstajícího kamennou stěnu. Geralt zaklonil hlavu. V tom okamžiku ucítil, jakoby mu vzadu na krku nadzvedávalo vlasy, plížilo se k zátylku a tam se přisálo neviditelné měkké stvoření. Věděl, co to znamená. Něčí pohled.
            Otočil se. Zvolna, plynule. Klisna opět frkla, svaly na její šíji se zachvěly, pohnuly se pod kůží.
            Na svahu návrší, z něhož právě sestoupil, nehybně stála dívka. Její bílý, splývavý šat ostře kontrastoval s lesklou černí rozpuštěných, dlouhých vlasů. Geraltovi připadalo, že se dívka usmívá, nebyl si však jist – stála dosti daleko.
            „Vítej,“ zavolal a zvedl dlaň k pozdravu. Udělal krok jejím směrem. Lehce pohnula hlavou, sledujíc jeho pohyb. Obličej měla bledý, oči černé, obrovské. Úsměv – pokud to byl úsměv – zmizel z její tváře jako odvanut větrem. Muž udělal ještě jeden krok. Zašustilo křoví. Dívka seběhla se stráně jako srna, proklouzla lískovým křovím a když mizela v lese, byla už jen bílou šmouhou. Dlouhé šaty, zdálo se, nedokázaly nijak omezit volnost jejích pohybů.
            Klisna ržála a pohazovala hlavou. Geralt jí podvědomě utišil Znamením a dál zůstal zahleděn k lesu. Po chvíli vykročil dále, po pás v listech lopuchů vedl neklidného koně podél stěny. 
            Solidní, železem okovaná brána visela na rezavých pantech. Po chvilce váhání zvedl Geralt ruku a dotkl se velikého, mosazného kruhu. Rychle uskočil, poněvadž brána, odhrnujíc stranou stébla trávy, větvičky a kamínky, se se skřípěním otevřela. Nikdo za ní nestál – muž spatřil pouze zanedbaný, kopřivami zarostlý
prázdný dvůr.
            Vešel, koně táhl na uzdě za sebou. Znamením omámené zvíře se již nevzpouzelo, jen nohy stavělo ztuha  a nejistě. Dvůr obklopovala ze tří stran zeď se zbytky dřevěných ochozů, čtvrtou stranu tvořilo průčelí budovy. Její fasádu poznačily velké plochy opadané omítky, mapy vlhkých skvrn a  porost lišejníku. Oprýskané okenice byly zavřené, dveře rovněž.
            Geralt uvázal Klepnu ke sloupku u brány a pomalu šel k budově. Štěrková cesta vedla kolem okraje nevelké kašny plné listí a různého smetí. V jejím středu se zvedal do výšky otlučený ocas delfína vytesaného z bílého kamene. Vedle kašny, na něčem, co kdysi bývalo květinovým záhonem, rostl růžový keř. Ničím se nelišil od jiných keřů růží, které kdy Geralt viděl. Ničím – kromě barvy květů. Barvy indiga s purpurovým odstínem na okrajích některých plátků. Zaklínač se jedné růže dotkl, sklonil obličej, přičichl. Květy měly typickou vůni růží, jen intenzivnější.
            Dveře domu – a současně i všechny okenice – se s třeskem rozletěly. Geralt zvedl hlavu. Přímo na něho se hnal netvor. 
            Zaklínačova ruka bleskově hmátla nad pravé rameno, ve stejném okamžiku levačka silně trhla řemenem na prsou. Jílec meče mu sám skočil do dlaně. Čepel se zasyčením opustila pochvu, opsala krátký, jiskřivý půlkruh a zůstala stát, namířena proti útočící bestii.. Obluda uviděla meč a zastavila se. Štěrk se rozlétl na všechny strany. Zaklínač se ani nepohnul.
            Netvor měl lidskou postavu, oblečenou do oděvu sice potrhaného, ale napohled z dobré látky, dokonce s elegantními a samozřejmě naprosto nefunkčními ozdobami. Lidská podoby však nesahala výše, než po špinavý límec kabátce. Z něho čněla ohromná hlava, chlupatá jako medvědí, s velikýma ušima, dvojicí sveřepých očí a strašlivou tlamou se zahnutými kly, z níž jako plamen kmital dlouhý rudý jazyk.
            „Zmiz smrtelníku!“ zaryčelo to stvoření a zahrozilo tlapami, blíže se však neodvážilo. „Jinak tě rozsápu! Roztrhám tě na cucky!“
            Zaklínač se nepohnul, nesklonil zbraň.
            „Jsi hluchý!? Táhni pryč!“ zařval netvor a vydal zvuk, který zněl jako něco mezi kvičením vepře a troubením jelena v říji. Okenice na domě hlasitě práskly, sříms spadlo smetí a opadaná omítka. Zaklínač zůstal stát.
            „Uteč, dokud jsi celý!“ houkla obluda, ale jakoby už méně sebevědomě. „Jestli ne, tak…“
            „Tak?“ přerušil ji Geralt.
            Netvor rozzlobeně zafuněl azakroutil ohavnou hlavou.
            „Našel se hrdina,“ řekl už klidněji. Cenil tesáky a měřil si muže krví podlitýma očima. „Schovej laskavě to železo. Myslím, že ti uniklo, že stojíš na mém dvoře. Copak tam, odkud jsi přišel bývá zvykem hrozit hospodáři mečem před jeho vlastním prahem?“
            „Hospodáři, který hosta vítá buvolím ryčením a vyhrožuje, že ho roztrhá na cucky?“
            „Aby ho mor…“ zavrčel netvor. „Ještě mě bude urážet, přivandrovalec. Pěkný host: vleze na dvůr, ničí cizí kytky, velkopansky se tam roztahuje a ještě si myslí, že ho uvítají chlebem a solí. Tfuj!“ Netvor si odplivl, zafuněl a zavřel tlamu. Vyčnívaly mu z ní dolní tesáky, takže poněkud připomínal divočáka.
            „Tak co!“ zeptal se zaklínač a sklonil meč. „Budeme tu jen tak stát?“
            „A co bys chtěl? Jít si lehnout?“ odsekl netvor. „Povídám schovej konečně to železo.“
            Zaklínač nacvičeným pohybem zasunul meč do pochvy, ale ruku dolů nespustil. Pohladil hlavici zbraně, trčící nad ramenem.
            „Byl bych rád, kdyby ses vyvaroval prudkých pohybů. Ten meč může kdykoliv ven, a to rychleji než si možná myslíš.“
            „Viděl jsem,“ přisvědčil netvor. „Jinak bys už byl dávno za branou s otiskem mojí boty na zadku. Co chceš? Odkud ses tady vzal?“
            „Zabloudil jsem,“ zalhal zaklínač.
            „Zabloudils“ zopakovala obluda a zkřivila tlamu do odpudivé grimasy. „Snadná pomoc. Vrať se za bránu, otoč se levým uchem ke slunci a jeď rovnou za nosem dokud nenarazíš na zemskou stezku. No, na co čekáš?“
            „Je tu voda?“ otázal se Geralt. „Můj kůň má žízeň. I já bych se rád napil, pokud nemáš nic proti tomu.“
            Netvor rozpačitě přešlapoval a drbal se za uchem.
            „Poslyš, ty,“ řekl. „Vážně se mě nebojíš?“
            „A měl bych?“
            Netvor zabručel a popotáhl si široké kalhoty.
            „Mor aby to … Host do domu… Takový, co při pohledu na mne neutíká ani neomdlívá se tu neobjevuje moc často. Nuže dobrá. Jestli jsi unavený, ale slušný pocestný, jsi vítán. Ale jestli jsi zloděj a darebák, varuji tě – ten dům plní moje rozkazy. V těch zdech poroučím já.“
            Zvedl chlupatou tlapu. Všechny okenice zaklepaly o stěnu a z chrliče kameného delfína se ozvalo tlumené zabublání.
            „Zvu tě,“ dokončil svou řeč.
            Geralt zůstal stát na místě a pozorně si ho prohlížel.
            „Bydlíš sám?“
            „Co je ti po tom, s kým bydlím,“ zaškaredil se netvor. Pak se ale hromově zachechtal. „Chá, rozumím! Jde ti o to, jestli náhodou nemám čtyřicet pacholků, stejných krasavců jako jsem já, že jo? Nemám. Přijímáš tedy srdečné pozvání? Když ne, bránu máš támhle, rovnou za zadkem.“
            Geralt se odměřeně uklonil.
            „Pozvání přijímám,“ řekl formálně. „Zákon pohostinství ctím.“
            „Můj dům je i tvým domem,“ řekl netvor stejně formálně, jen nedbaleji. „Tudy, hoste. Koně zaveď tamhle ke studni.“
            Rovněž zevnitř by dům potřeboval důkladnou opravu, ale bylo v něm překvapivě čisto. Nábytek a vybavení bezesporu vyrobili výborní řemeslníci, i když to blyo už dávno. Jenom ve vzduchu byl cítit prach a byla zde tma.
            „Světlo!“ poručil netvor a louč v železném držadle se vzápětí zažehla.
            „Dobré,“ pochválil zaklínač. Netvor se zasmál.
            „Jenom? Vidím, že není jednoduché něčím tě udivit. Jak jsem řekl, tento dům poslouchá moje rozkazy. Tudy. Dávej pozor, schody jsou strmé. Světlo!“
            Uprostřed schodiště se obluda otočila.
            „Co se ti to houpá na krku, hoste? Copak to je?“
            „Podívej se sám.“
Netvor natáhl tlapu. Když zvedl medailón k očím, mírně napnul řetízek na Geraltově šíji.
            „To zvíře se netváří moc přívětivě. Co je to?“
            „Cechovní erb.“
            „Aha, to jsi určitě výrobce náhubků, ne? Tudy. Světlo!“
            Ve středu prostorné komnaty bez oken stál masivní dubový stůl – prázdný, až na veliký svícen, zelený měděnkou a olepený škraloupem ztuhlého vosku. Na netvorův rozkaz se svíce rozžaly. Nejprve jen zablikaly a poté alespoň trochu osvětlily vnitřek sálu. Na jedné z jeho stěn visely zbraně – kompozice  z okrouhlých štítů, zkřížených oštěpů, sudlic a partyzán, těžkých mečů i bojových seker. Polovinu další stěny zabíral ohromný krb, nad nímž visela řada oprýskaných obrazů. Stěna naproti vchodu byla pokryta loveckými trofejemi – ve stínu rozsochatých paroží jelenů alopat losů cenily tesáky lebky divokých kanců, hlavy medvědů a rysů, vypelichaná křídla zde rozpínali vycpaní orli ajestřábi. Na čestném místě uprostřed visela zčernalá, potrhaná hlava skalního draka, ze které lezla koudel. Geralt přistoupil blíž.
            „Toho složil můj dědek,“ pochlubil se netvor a přiložil do krbu silné poleno. „Byl to poslední ulovený drak v tomhle kraji. Posaď se, hoste. Řekl bych, že máš už pořádný hlad.“
            „To nezapírám, hospodáři.“
            Netvor se posadil za stůl, sklonil hlavu, tlapy složil na břiše, chvíli cosi mručel a tlustými palci přitom točil mlýnek. Pak vykřikl a uhodil pěstí do stolu. Misky a talíře zazvonily cínově a stříbrně, poháry skleněně. Zvoněla pečeně, česnek, majoránka a muškát. Geralt neprojevil žádný mimořádný údiv.
            „Tak,“ zamnul si netvor tlapy. „Tohle je lepší než služebnictvo, co? Posluž si. Tady je kapoun, tuhle šunka z divočáka a paštika z… Ani nevím z čeho. A jeřábci… Ne, hrome, to jsou koroptve. Spletl jsem zaklínadlo. Ale jez, jez. Tohle je pořádné, opravdové jídlo, nic se neboj.“
            „Nebojím se.“ Geralt roztrhl kapouna vejpůl.
            „Zapomněl jsem,“ zasmál se netvor, „ že nepatříš mezi bojácné. Aha, mohl bych znát tvoje jméno?“
            „Jmenuji se Geralt. A ty, hospodáři?“
            „Nivellen. Ale tady v okolí mi říkají Zrůda nebo Klekták. A straší mnou děcka.“ Netvor si nalil do chřtánu celý obsah korbele a pak zabořil drápy do paštiky. Vyrval ji z pekáče naráz dobrou polovinu.
            „Straší s tebou děcka,“ zopakoval Geralt s plnými ústy. „Jistě bezdůvodně.“
            „To víš. Na zdraví, Geralte.“
            „Na tvoje Nivellene.“
            „Co říkáš na to víno? Všiml sis, že je z pravé révy, žádný jablečňák. Ale jestli není podle tvého gusta, vyčaruji jiné.“
            „Děkuji, tohle je výborné. Tyhle magické schopnosti máš vrozené?“
            „Kdepak. Mám je od té doby, co mi narostlo tohle – tahleta morda. Sám nevím, jak se to děje, ale dům plní všechna moje přání. Nic moc velkého, vyčaruji si žvanec, pití, oblečení, čistou postel, horkou vodu mýdlo. To přece umí každá bába i bez kouzel. Jo, otevírám a zavírám okna a dveře. Zapaluji oheň. Nic velkého.“
            „Aspoň něco. Tu… jak říkáš – mordu – máš dlouho?“
            „Dvanáct roků.“
            „Jak se ti to stalo?“
            „Co je ti po tom! Radši si ještě nalej.“
            „Milerád. Vážně mi po tom nic není, ptám se jen ze zvědavosti.“
            „To je přijatelný důvod,“ zasmál se netvor burácivě, „ale ne pro mne. Není to tvoje věc. Ale abych aspoň trochu tu tvoji zvědavost uspokojil, ukážu ti, jak jsem vypadal předtím. Podívej se na ty obrazy. Na tom prvním vedle krbu je podobizna mého otce. Na tom druhém… Hrom ví, kdo z naší rodiny to vlastně je. Ale ten třetí, to jsem já. Vidíš“
            Zpod prachu a pavučin shlížel s obrazu vodnatýma očima chlápek s odulou, trudovitou, melancholickou tváří. Geralt, který věděl, že se portrétisté většinou ještě snaží svým modelům a klientům zalichotit, jen pokýval hlavou.
            „Tedy vidíš?“ zopakoval Nivellen otázku a vycenil zuby.
            „Vidím.“
            „Kdo jsi?!“
            „Nerozumím.“
            „Ty nerozumíš?“ zvedla obluda hlavu a oči jí zasvítily jako kočce. „Světlo svíček, milý hoste, nedosáhne až k mému portrétu. Já ho v té tmě vidím, ale já nejsem člověk. V této chvíli jistě ne. Normální člověk, který by si chtěl ten obraz prohlédnout, by vstal a šel k němu – a určitě by si vzal i svícen. Tys to neudělal. A já se tě ptám rovnou: jsi člověk?“
            Geralt nesklopil zrak.
            „Když to bereš takhle,“ odvětil po chvilce mlčení, „tedy ne tak docela.“
            „Ach tak, doufám, že nebudu moc netaktní, když budu chtít vědět, co jsi zač?“
            „Zaklínač.“
            „Hmm,“ zareagoval Nivellen po chvíli. „Pokud se dobře pamatuji, zaklínači se živí dosti svérázným způsobem: zabíjejí, pochopitelně za odměnu, nejrůznější příšery.“
            „Máš dobrou paměť.“
            Nastalo ticho. Svíce sytily chvějící se plamínky ohně, světlo zářilo v křišťálu číší, lesklo se na kaskádách vosku tuhnoucích na svícnu. Nivellen seděl bez hnutí, jen špičaté slechy se mu sotva znatelně chvěly.
            „Řekněme,“ ozval se konečně, „že stihneš vytáhnout meč, než na tebe skočím. Řekněme, že mě stačíš i seknout. Při mojí váze mě to určitě nezastaví – srazím tě samotnou setrvačností. A na zemi rozhodnou zuby. Kdo z nás, zaklínači, má větší šanci, jestliže bude muset prokousnout soupeři hrdlo, co?“
            Geralt nadzvedl palcem cínovou pokličku karafy, nalil si vína, upil a pohodlně se opřel v křesle. S úsměvem si měřil netvora – a byl to úsměv obzvláště nepříjemný.
            „Taaak,“ protáhl Nivellen dloubaje se pazourem v zubaté tlamě. „Musím uznat, že umíš odpovědět výstižně a neplýtvat při tom slovy. Uvidíme, jak si poradíš s následující otázkou : Kdo ti za mne zaplatil?“
            „Nikdo. Jsem tady náhodou.“
            „A nelžeš trochu – náhodou?“
            „Nemám ve zvyku lhát.“
            „A co máš tedy ve zvyku? Slyšel jsem toho o zaklínačích dost. Unášejí malé děti a potom je krmí čarodějnými bylinami. Ty, které to přežijí, se samy stávají zaklínači – mágy s nelidskými schopnostmi. Cvičí se v zabíjení, ztrácejí všechny lidské city a zvyky. Stávají se monstry zabíjejícími jiná monstra. Někteří se domnívají, že je nejvyšší čas, aby někdo začal lovit zaklínače, poněvadž netvorů je stále míň a zaklínačů víc. Sněz tu koroptev, než úplně vystydne.“
            Nivellen sebral z mísy pečenou koroptev, celou ji strčil do tlamy a rozkousal jako suchar. Praštěly kůstky drcené silnými zuby.
            „Proč nic neříkáš?“ zeptal se, když polkl. „Co z toho, co se o vás vypráví, je pravda?“
            „Skoro nic.“
            „A lež?“
            „To, že netvorů je stále méně.“
            „Vážně je jich dost,“ zazubil se Nivellen. „Jeden sedí zrovna před tebou a uvažuje, jestli udělal dobře, když tě pozval. Ten tvůj cechovní erb se mi hnedka nelíbil, hoste.“
            „Ty nejsi netvor, Nivellene,“ řekl suše zaklínač.
            „Ale mor… To je mi novina! A co tedy podle tebe jsem, ha? Vypadám jako hejno divokých husí, které smutného listopadového rána odlétá na jih nebo snad jako věneček, o který přišla u studánky mlynářovic kozatá dcera? Pověz mi, Geralte, co jsem. Vidíš, že se neudržím zvědavostí.“
            „Rozhodně nejsi žádný netvor. Jinak by ses nikdy nemohl dotknout toho stříbrného podnosu. A v žádném případě bys nemohl vzít do ruky můj amulet.“
            „Hahá!“ zařval Nivellen až se plamínky svící na okamžik sklonily do horizontální polohy. „Dneska je, jak se zdá, den odhalování hlubokých a strašlivých tajemství! Teď se dovím, že mi ty ušiska narostly proto, že jsem jako malý usmrkanec nechtěl jíst ovesnou kaši!“
            „Ne Nivellene,“ řekl Geralt klidně. „Je to důsledek uhranutí. A jsem si jist, že dobře víš, kdo tě uhranul.“
            „A když ano?“
            „Uhranutí lze zažehnat. V mnoha případech.“
            „A ty, zaklínači, umíš uhranutí zažehnávat? V mnoha případech?“
            „Umím. Chceš, abych to zkusil?“
            „Ne, nechci!“
            Netvor otevřel papulu a vyplázl jazyk – byl dlouhý na dvě pídě.
            „Vyrazil jsem ti dech, co?“
            „To teda vyrazil,“ přiznal Geralt.
            Netvor se zařehtal a rozvalil se v křesle.
            „Věděl jsem to,“ řekl spokojeně. „Nalej si ještě a udělej si pohodlí. Řeknu ti celou historii. Zaklínač, nezaklínač, máš dobré oči a já mám chuť vyprávět. Pij.“
            „Už není co.“
            „Mor aby to!“ Netvor zachrčel a třískl tlapou do stolu. Mezi prázdnými poháry se objevil hliněný demižón, opletený vrbovým proutím. Nivellen strhl zuby ze zátky voskovou pečeť.
            „Jak sis bezpochyby všiml,“ začal nalévaje víno, „zdejší kraj je osídlen velice řídce. Do nejbližšího města je to pořádný kus cesty. A tak si tu můj tatík a před ním i můj dědek hospodařili po svém. Kupec nebo i obyčejný pocestný, pokud ho tatík zmerčil z věže jet okolo, přišel v nejlepším případě jenom o majetek. A několik osad poblíž shořelo, poněvadž došel k názoru, že se jim nějak nechce platit daně. Málokdo měl důvod mít mého otce rád. Kromě mne, pochopitelně. Co jsem se nabrečel,když na žebřiňáku přivezli to, co z něho zbylo po ráně obouručákem. Dědek už byl v té době na odpočinku – totiž od toho dne, kdy dostal přes palici železným řemdihem, jen blekotal, slintal a málokdy stihl dojít včas na dvorek, když to na něj přišlo. Takže jako dědic jsem měl povinnost vést naši rotu.“
            „Byl jsem ještě kluk,“ pokračoval Nivellen, když se napil. „Úplný mlíčňák. Brzy si mě chlapi z tlupy omotali kolem prstu. Velel jsem jim, abys rozuměl, asi jako krmný pašík vlcí smečce. A tak jsme časem začali provádět věci, které by otec, kdyby zůstal naživu, nikdy nepřipustil – ušetřím tě podrobností. Jednoho dne jsem udělali výpad až do Gelibolu, pod Mirt – tam jsem vydrancovali kapli. Ke vší smůle v ní byla mladá kněžka.“
            „Čí to byla kaple, Nivellene?“
            „Mor ví, Geralte. Ale nebyla to svatyně ničeho dobrého. Pamatuji si, že se na oltáři válely lidské lebky a hnáty. Hořel tam takový zelený oheň, co smrděl jako všechna neštěstí. Ale k věci. Chlapi chytili tu kněžku, strhali z ní šaty a oznámili mi, že se musím stát mužem. Bodejť bych nechtěl, pitomý sráč. A při tom mužnění mně ta ženská naplila do ksichtu a cosi ječela.“
            „Co to bylo?“
            „Že jsem netvor v lidské podobě, ať jsem v nelidské, něco o lásce a krvi, už si nevzpomínám. Měla nůž, takový malý, ukrytý ve vlasech. Sama se zabila a potom… Hnali jsme se z toho místa, řeknu ti, Geralte, div jsme koně neuštvali. Nebyla to dobrá svatyně.“
            „Pokračuj.“
            „Stalo se to, co křičela ta kněžka. Za pár dní ráno, vzbudím se, služebnictvo ječí a utíká. Kouknu se do zrcadla… Víš, Geralte, zpanikařil jsem, chytilo mě nějaké šílenství či co, pamatuji si to jako v mlze. Zkrátka, byli i mrtví. Několik. Bil jsem vším, co se mi dostalo do rukou, dostal jsem strašnou sílu. A dům, představ si, mi pomáhal – dveře práskaly, nábytek létal vzduchem, šlehaly plameny. Kdo to stihl, utekl: teta, sestřenice, zbytek chlapů z tlupy a dokonce i psi – s vytím a staženými ocasy. Taky moje kočka. A tetčina papouška z toho trefil šlak. Nakonec jsem tady zůstal sám – řvoucí, vyjící a rozbíjející všechno okolo, hlavně zrcadla.“
            Nivellen zmlkl, vzdychl a popotáhl nosem.
            „Když záchvat pominul,“ navázal po chvíli, „bylo už pozdě něco napravovat. Byl jsem sám. Nikomu jsem nemohl vysvětlit, že se změnila pouze a výhradně moje podoba, a že ta příšera je jenom hloupý výrostek, naříkající v pustém domě nad mrtvými těly sloužících. Pak jsem dostal děsný strach. Vrátí se a ubijí mne, nenechají si nic vysvětlit. Ale nikdo se už nevrátil.“
            Netvor si utřel čenich do rukávu.
            „O těch prvních měsících ti ani nebudu vyprávět, Geralte, ještě dnes se celý roztřesu, když si na ně vzpomenu. Prostě jsem tu dlouho, nekonečně dlouho seděl tiše jako myška a bál se vystrčit nos za dveře. Když se někdo objevil – stávalo se to zřídka – ani jsem se neukázal, jen jsem poručil domu prásknout párkrát okenicemi nebo jsem zařval do okapového chrliče – to úplně stačilo, aby odsud takový odvážlivec utíkal, až se za ním prášilo. To trvalo až do dne, kdy se za svítání mrknu z okna a co nevidím? Nějaký tlusťoch trhá růže z tetinčina keře. Abys věděl, to nejsou obyčejné kytky, ale modré růže z Nazairu, sazenice si dal přivézt ještě děda. Popadl mě vztek a vyletěl jsem na dvůr. Tlusťoch, sotva se mu vrátil leknutím ztracený hlas, začal kvičet, že chtěl jenom pár květin pro dcerušku, abych prý ho ušetřil, živého a zdravého propustil atakdále. Už jsem se ho chystal vykopnout za vrata, když tu mne něco osvítilo: vzpomněl jsem si na pohádky, které mně kdysi vyprávěla moje chůva Lenka, ta stará ježibaba. Aby to mor, napadlo mě, krásné panny mohou změnit polibkem žábu v prince – nebo snad naopak. A co kdyby… Možná je v těch povídačkách zrnko pravdy, nějaká šance. Vyskočil jsem dva sáhy vysoko a zařval, až se psí víno utrhlo ze zdi: - Dceru nebo život! -, nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Kupec – říkal jsem, že to byl kupec? – se rozbrečel, že prý dcerunce je osm roků. Je ti to k smíchu, co?“
            „Ani ne.“
            „Já jsem, člověče, nevěděl, jestli se mám smát nebo plakat nad tím svým posraným osudem. Slitoval jsem se nad kupčíkem, nemohl jsem se dívat, jak se tetelí strachy, pozval jsem ho dovnitř, pohostil a na rozloučenou ještě do váčku zlata nasypal. Víš, ve sklepě zůstal slušný poklad, táta toho dost nahospodařil, a já nevěděl, co s tím, a tak jsem si mohl dovolit být štědrý. Tos měl vidět, jak se kupec hnedka vzpamatoval, děkoval, až mě celého poprskal. A se svým dobrodružstvím se později neopomněl někde pochlubit, jelikož neuběhly ani dva měsíce a objevil se další kupec. Přivezl si pěkný pytel. A dceru. Taky pěknou.“
            Nivellen narovnal nohy pod stolem a protáhl se, až křeslo zapraštělo.
            „Plácli jsme si okamžitě,“ pokračoval. „Domluvili jsme se, že mi ji tu rok nechá. Ten pytel jsem mu nakonec ještě musel pomoci naložit na mezka, sám by s ním ani nehnul.“
            „A to děvče?“
            „Nějakou dobu dostávala hysterické záchvaty, sotva se na mne podívala. Byla přesvědčena, že ji sežeru. Ale už za měsíc jsme jídávali u jednoho stolu, klábosili a chodívali společně na procházky. Ale i když byla velice milá a přívětivá, začal jsem koktat, kdykoliv jsem na ni promluvil. Víš, Geralte, byl jsem odjakživa nesmělý, holky se mi posmívaly, i ty děvečky z čeledníku s hnojem na lýtkách, ty, co je chlapi z roty pokládali naznak, jak jen na to dostali chuť.
            Všechny si ze mne tropily šašky. A co teprve s takovou mordou, myslel jsem si. Prostě jsem si ani netroufl prozradit jí důvod, proč jsem tak draze zaplatil za rok jejího života. A ten rok se táhl jako smrad za selským potahem. Konečně se tatíček vrátil a odvezl si ji. Já jsem rezignoval, zamknul jsem dům a dobrých pár měsíců jsem si nevšímal žádných příchozích ani jejich dcer. Jenomže po roce stráveném v něčí společnosti jsem si teprve uvědomil, jak je mně těžko, když nemám ani na koho hubu otevřít.“
            Obluda vyloudila zvuk, jež měl být pravděpodobně vzdechem, i když to připomnělo spíš opilé škytnutí.
            „Další,“ navázal po chvíli, „se jmenovala Fenne. Drobná, bystrá, upovídaná – malá veverka. Vůbec se mě nebála. A jednoho večera – bylo to akorát výročí mých postřižin –jsme se opili medovinou, že… Haha. Hned potom jsem vyskočil z postele a vytáhl zrcadlo. Přiznám se ti: byl jsem zklamaný a úplně zničený. Držka zůstala na chlup stejná, jen ještě s hloupějším výrazem. A to se povídá, že v pohádkách nalezneš všechnu lidovou moudrost. Hovno! Ale zato Fenne se rychle postarala, abych zapomněl na svoje zklamání. Byla to náramně rozverná holka, co ti mám povídat. Víš, co vymyslela? Strašili jsme spolu nevítané návštěvníky. Představ si – vcházíš na dvůr, rozhlížíš se a zčistajasna se k tobě s vytím ženu po čtyřech já, a Fenne, úplně nahatá, mi sedí na hřbetě a troubí na dědkův lovecký roh.“
            Nivellen se smál, až se mu ostré špičáky blýskaly.
            „Fenne,“ pokračoval, „u mne byla taky rok, pak se vrátila k rodině. S bohatým věnem. Prý si vzala nějakého šenkýře, vdovce.“
            „Vyprávěj dál, Nivellene. Je to ohromně zajímavé.“
            „Vážně?“ zeptal se netvor a hlasitě se škrábal za ušima. „No dobrá, ta další, Primula, byla dcerkou zchudlého rytíře. Ten když sem přijel, měl akorát vyzáblou herku, rezavý kyrys a neuvěřitelné dluhy. Šeredný ti byl, Geralte, jako hromada hnoje a nesla se od něho taky podobná vůně. Primula, na to bych dal ruku do ohně, musela být počata, když on byl někde ve válce, protože byla skutečně krásná. Neměla ze mne žádný strach, nebylo divu, vedle jejího rodiče jsem zase tak hrozně nevypadal. Jak se ukázalo, ani temperament jí nechběl, a i já jsem už nabyl sebedůvěry a neztrácel jsem čas. Zkrátka a dobře, uplynuly sotva dva týdny a už jsme se s Primulou velice sblížili. Vzrušovalo ji, když mne při tom tahala za uši a vykřikovala: - Kousej mě, zvíře! – Roztrhej mě, bestie! – a podobné pitomosti. O přestávkách jsem sice ještě běhal k zrcadlu, ale to bys nevěřil, Geralte, díval jsem se do něj s čím dál větším neklidem. Já jsem si totiž začal přát, aby se mi ta moje bývalá, mnohem míň zdatná tělesná schránka vůbec nevrátila. Totiž, předtím jsem byl změkčilý tlouštík, teď se ze mne stal chlapák jaksepatří; předtím jsem v jednom kuse marodil, kašlal jsem, teklo mi z nosu a teď se mne nijaká nemoc nechytala. A zuby? Nevěřil bys, jaké jsem měl zkažené zuby. A teď? Překousnu nohu od židle jako nic. Chceš, abych překousl nohu od židle?“
            „Ne, radši ne.“
            „To je dobře,“ otevřel netvor tlamu. „Děvčatům se líbilo, když jsem se před nimi předváděl, takže v domě nezůstalo moc použitelných židlí.“
            Nivellen zívnul, až se mu dlouhý jazyk sroloval.
            „Unavilo mě to vyprávění, Geralte. Prostě, byly ještě dvě další – Ilka a Venimíra. Všechno se odehrávalo až k unudění stejně: nejdřív směsice strachu a odstupu, a časem se objevila jiskřička sympatie, podporovaná drobnými, leč nákladnými dárečky, potom –Zakousni mě, Rozsápej mě celou – a nakonec oteckův návrat, tklivé rozloučení a stále více znatelný úbytek z pokladnice. Rozhodl jsem se trávit další období bez dámské společnosti. Pochopitelně jsem už dávno přestal věřit, že dívčí políbení změní moji podobu. Smířil jsem se s tím. A co víc, došel jsem k názoru, že tahle situace je docela v pořádku a nemám celkem zapotřebí žádné změny.“
            „Žádné, Nivellene?“
            „Ne, abys věděl. Jak jsem řekl, koňské zdraví tohohle těla – to je za prvé. Za druhé – moje, abych tak řekl, odlišnost působí na ženy jako afrodisiakum. Nesměj se. Jsem přesvědčen, že jako člověk bych se musel pořádně snažit, abych získal přízeň například takové Venimíry, která, abys věděl, byla mimořádně půvabná žena. Na takového, jaký je na tom portrétu, by se nejspíš ani nepodívala. A za třetí – bezpečnost. Tatík měl dost nepřátel – a pár jich ještě žije. Taky ti, které poslala do hrobu cháska pod mým pochybným  velením, měli příbuzenstvo. Ve sklepení je zlato. Nebýt strachu, který vzbuzuji, dozajista by někdo přišel. Třebas i vesničani s vidlemi.“
            „Zdá se, že si jsi naprosto jist.“ poznamenal Geralt, pohrávaje si s prázdným pohárem, „žes v tomhle vtělení nikomu neublížil. Žádnému otci, žádné dceři, žádnému příbuznému či snoubenci některé z těch dívek. Co ty na to, Nivellene?“
            „Ale dej pokoj,“ nahněval se netvor. „O čem to mluvíš?? Otcové skákali samou radostí, vždyť jsem byl  tak štědrý, jak se žádnému z nich ani ve snu nezdálo. A dcerušky? Měls je vidět, jak sem přicházely; v obnošených šatech, s tlapkami vylouhovanými praním prádla, shrbené od nošení věder s vodou. Primula ještě po čtrnácti dnech strávených u mne, když jsem ji uviděl bez šatů, měla na zádech a na stehnech stopy po řemeni, kterým ji častoval její rytířský tatíček. A tady u mě žily všechny jako princezny, do rukou braly leda tak vějíř a nevěděly ani, kde je tu kuchyně. Nastrojil jsem je a ozdobil kdejakou blýskavou cetkou z dědictví po tatínkovi, na přání jsem vyčaroval horkou vodu do vany. Představ si, mám plechovou vanu, tatík ji kdysi uloupil v Assengerdu, ještě pro maminku. Málokterý baron – co říkám, málokterý hrabě má plechovou vanu. Tohleto, to byl pro ně zámek z pohádky, Geralte. A co se týká postele… Pah, ctnost je v nynějších časech vzácnější než skalní drak. Nenutil jsem ani jednu.“
            „Měl jsi však podezření, že si mne na tebe někdo najal. Koho jsi měl na mysli?“
            „Nějakého lumpa, který si může brousit zuby na to, co ještě zůstalo v pokladnici, ale nemá žádnou dceru,“ řekl přesvědčeně Nivellen. „Lidská chamtivost nezná mezí.“
            „Nikoho jiného?“
            „Nikoho jiného!“
            Oba nyní mlčeli, zahleděni do nervózně se chvějících plamínků svící.
            „Nivellene,“ přerušil ticho Geralt. „Teď žiješ sám?“
            „Zaklínači,“ opáčil netvor po krátkém zaváhání. „Mám takový dojem, že bych ti měl říct několik velice neslušných výrazů, potom tě chytit za límec a shodit ze schodů. Víš za co? Považuješ mě za úplného tupce. Vidím přece od začátku, jak špicuješ uši, jak šilháš směrem ke dveřím. Moc dobře víš, že nebydlím sám. Mám pravdu?“
            „Máš. Omlouvám se.“
            „Mor na tvoje omluvy! Viděls ji?“
            „Ano. V lese před branou. To je ten důvod, kvůli kterému už nějaký čas odsud kupci a jejich dcery odjíždějí s nepořízenou?“
            „Tedy i o tom víš. Ano, ona je ten důvod.“
            „Dovol, abych zeptal…“
            „Ne! Nedovolím!“
            Znovu zmlkli.
            „Nu, máš na to právo,“ ozval se konečně Geralt a vstal.. „Díky za tvé pohostinství, hospodáři. Je čas jít.“
            „Správně,“ Nivellen se také postavil. „Z jistých důvodů ti nemohu nabídnout nocleh a přespávat ve zdejších lesích ti rozhodně nedoporučuji. Od té doby, co se okolí vylidnilo, ději se v nich po nocích nedobré věci. Snaž se dostat na silnici před setměním.“
            „Budu si to pamatovat, Nivellene. Jsi přesvědčen, že nepotřebuješ mou pomoc?“
            Netvor se na něho křivě podíval.
            „A ty jsi přesvědčen, že bys mi uměl pomoci? Dokázal bys to ze mě sejmout?“
            „Nejenom takovou pomoc jsem měl na mysli.“
            „Neodpověděl jsi mi. Ačkoliv… Byla to odpověď. Nedokázal bys to.“
            Geralt se mu podíval zpříma do očí.
            „Měli jste tenkrát vážně zatracenou smůlu,“ řekl. „Ze všech chrámů a svatyň, které v Gellibolu a v Dolině Nimnar stojí, jste si vybrali zrovna chrám Coram Agh Tera – Pavouka Se Lví Hlavou. K sejmutí prokletí kněžky Coram Agh Tera je zapotřebí vědění a schopností, kterých se mi nedostává.“
            „A komu se jich dostává?“
            „Přece jen tě to zajímá? Říkal jsi, že je to v pořádku – tenhle stav věcí.“
            „Je – tenhle stav je. Ale ne takový, jaký by teprve mohl být. Bojím se…“
            „Ty se bojíš?“
            Netvor se zarazil ve dveřích do komnaty a otočil se.
            „Už mám dost otázek, které stále kladeš, místo abys odpovídal na moje, zaklínači. Asi bude nutné, zeptat se tě rovnou. Poslouchej – od jisté doby mám ošklivé sny. Možná by bylo na místě slovo – příšerné. Myslíš, že jsou moje obavy opodstatněné? Krátce, prosím.“
            „Po takovém snu, po probuzení, neměls nikdy zablácené nohy? Jehličí v lůžku?“
            „Ne.“
            „A neměls…“
            „Ne! Krátce prosím!“
            „Asi se obáváš právem.“
            „Je možno tomu zabránit? Krátce, prosím.“
            „Ne.“
            „Tak je to tedy. Pojď, doprovodím tě.“
            Na dvoře, zatímco Geralt upravoval sedlové brašny, Nivellen hladil klisnu po nozdrách, poplácával po šíji. Klepna, potěšena laskáním, sklonila hlavu.
            „Zvířata mě mají ráda,“ pochválil se netvor. „A já je taky. Vždyť i moje kočka, ta co na počátku utekla z domu, se ke mně později vrátila. Dlouhou dobu to bylo jediné živé stvoření, které se mnou sdílelo můj osud. Vereena taky…“
            Zarazil se a zkřivil tlamu. Geralt se usmál.
            „Taky má ráda kočky?“
            „Ptáky,“ vycenil zuby Nivellen. „Prozradil jsem se, mor aby tě… No a co. To není další kupecká dcerka, Geralte, ani další pokus o hledání zrnka pravdy ve starých báchorkách. Je to něco vážnějšího. Milujeme se. Jestli se teď zasměješ, tak ti jednu vrazím!“
            Geralt se nezasmál.
            „Ta tvoje Vereena,“ řekl, „je pravděpodobně rusalka. Víš o tom?“
            „Tušil jsem to. Štíhlá. Černovlasá. Mluví málo, jazykem, jaký jsem nikdy neslyšel. Nejí lidské jídlo. Na celé dny mizí v lesích, potom se vrací. Je to obvyklé?“
            „Víceméně.“ Geralt utáhl podpěnku. „A ty si myslíš, že by se k tobě už nevrátila, kdyby ses stal člověkem.“
            „Jsem si tím jist. Víš, jak se rusalky bojí lidí. Málokdo viděl rusalku zblízka. A já a Vereena… Ach, mor! Buď zdráv, Geralte.“
            „I ty, Nivellene.“
            Zaklínač popohnal kobylku patou směrem k bráně. Netvor jim kráčel po boku.
            „Geralte?“
            „Poslouchám.“
            „Nejsem tak hloupý, jak si možná myslíš. Přijel si po stopě některého z kupců, kteří tu v poslední době byli. Někomu z nich se něco stalo?“
            „Ano.“
            „Poslední tu byl před třemi dny. S dcerou, ani ne moc hezkou. Poručil jsem domu zavřít všechny okenice a dveře, jako bych tady vůbec nebyl. Chvíli se zdrželi na dvoře a pak odjeli. Ta holka si ještě utrhla růži, tam u toho záhonu, a připnula si ji na šaty. Hledej je jinde. Ale dej pozor, tohle je špatný kraj. Varoval jsem tě, že je v noci v lese nebezpečno. Často slyším a vidím nepěkné věci.“
            „Díky Nivellene. Budu na tebe pamatovat. Kdo ví, možná časem potkám někoho, kdo…“
            „Možná. A možná ne. Je to můj úděl, Geralte, můj život a můj trest. Naučil jsem se jej nést, zvykl jsem si. Když se to zhorší, zase si zvyknu. A jestli se to zhorší příliš, nehledej už nikoho, přijeď sám a skoncuj to. Tak, jak to dělají zaklínači. Šťastnou cestu, Geralte.“
            Nivellen se obrátil a kvapně odcházel do domu. Ani jedenkrát se neohlédl.
 

III.

Kraj byl liduprázdný, divoký, zlověstně nepřátelský. Geralt, který si chtěl zkrátit cestu a zkusil jet rovnou přes bor, se nakonec nestihl vrátit na zemskou stezku před západem slunce. Noc strávil na holém temeni pahorku s obnaženým mečem na kolenou, při malém ohýnku, do něhož pravidelně házel svazečky suchého oměje. Uprostřed noci uviděl v dolině záři ohně, zdálky zaslechl pomatené zpěvy a vytí – a mezi tím něco, co mohlo být pouze křikem mučené ženy. Vyrazil k tomu místu sotva se rozednilo, leč nalezl jen opuštěnou mýtinu s ušlapanou trávou a v ještě teplém popelu zuhelnatělé kosti. Cosi sedělo v koruně rozložitého dubu – vřískalo to a syčelo. Mohl to být goblin, ale stejně tak to mohla být obyčejná divoká kočka. Zaklínač se nezdržoval, aby se o tom přesvědčil.

 IV.

 Okolo poledne, když napájel Klepnu z lesní studánky, kobylka znenadání pronikavě zaržála, ucouvla a hryzajíc udidlo, vycenila žluté zuby. Geralt ji okamžitě upokojil Znamením a potom si všiml pravidelného kruhu, ohraničeného z mechu vyrůstajícími červenými klobouky muchomůrek.
            „Začínáš se nějak plašit, Klepno,“ oslovil klisnu. „Tohle je přece prachobyčejné raraší kolo. K čemu ty scény?“
            Klisna zařehtala a otočila k němu hlavu. Zaklínač svraštil čelo, potřel si je dlaní a zamyslel se. Náhle se jedním skokem ocitl v sedle, obrátil koně a hnal jej tryskem zpět po vlastních stopách.
            „Zvířata ho mají ráda,“ pravil polohlasně. „Promiň, koníku. Zdá se, že máš víc rozumu než já.“

 V.

 Klisna stříhala ušima, řehtala a dusala podkovami zemi – odmítala jít dál. Geralt ji už ani neuklidňoval Znamením, seskočil ze sedla a otěže přehodil koni přes hlavu. Na zádech už neměl svůj starý meč v pochvě z ještěří kůže – nahradila jej skvělá zbraň – dokonale vyvážená čepel s křížovým jílcem zakončeným kulatou hlavicí z bílého kovu.
            Tentokrát se před ním brána neotevřela: už byla dokořán, přesně tak, jak ji nechal při odjezdu.
            Uslyšel zpěv. Slovům nerozuměl, nedokázal ani rozpoznat, z jakého jazyka pocházejí. Nebylo to zapotřebí – zaklínač znal, cítil a chápal samu podstatu, základ toho zpěvu – tichého  i pronikavého, vzdouvajícího v žilách vlnu mdlobné, ochromující hrůzy.
            Píseň náhle utichla a v té chvíli ji spatřil.
            Přilnula ke hřbetu delfína ve vyschlé kašně, objímajíc omšelý kámen malýma rukama, tak bílýma, že se zdály průsvitné. Pod hřívou rozcuchaných černých vlasů blýskaly na něho upřené, ohromné, široce otevřené oči barvy antracitu.
            Geralt se blížil zvolna, měkkým pružným krokem. Šel obloukem ode zdi okolo keře modrých růží. Stvoření na hřbetě delfína za ním obracelo drobnou tvářičku s výrazem nepopsatelného stesku, plnou kouzla, jenž způsobilo, že stále ještě slyšel píseň, přestože malé, bledé rty teď byly stisknuty a nemohl přes ně uniknout jediný, ani ten nejslabší zvuk.
            Zaklínač se zastavil přibližně ve vzdálenosti deseti kroků. Meč, pomalu vytahovaný z černé emailované pochvy, odrazil světlo a zablýskl se nad jeho hlavou.
            „To je stříbro,“ řekl. „Ta čepel je stříbrná.“
            Bledý obličejík se nezachvěl, výraz antracitových očí se nezměnil.
            „Jsi tolik podobný rusalce,“ pokračoval zaklínač, „že jsi mohla oklamat kohokoliv. Tím spíš, že jsi moc vzácný ptáček, černovlásko. Jenže koně se nemýlí: takové, jako jsi ty, rozeznají instinktivně, ale neklamně. Co jsi zač? Řekl bych, že mola nebo alp. Obyčejný upír by nevyšel na slunce.“
            Koutky bledých úst sebou škubly a lehounce se zvedly.
            „Přilákal tě Nivellen ve své podobě, co? Sny, o nichž hovořil, jsi vyvolávala ty. Dokážu si představit, co to bylo za sny, a je mi ho líto.“
            Bytost neučinila žádný pohyb.
            „Máš ráda ptáky,“ hovořil zaklínač dále, „ale to ti nijak nebrání prokusovat hrdla lidí jakéhokoli pohlaví, že? Jistě – ty a Nivellen. To by byl skvělý pár: monstrum a upírka – vládci lesního hradu. Zanedlouho byste opanovali celé okolí. Ty, věčně lačná čerstvé krve, a on, tvůj obránce, zabiják na zavolání, slepě poslušný nástroj. Avšak prvně se musel stát skutečným netvorem, ne pouze člověkem pod nestvůrnou maskou.“
            Velké černé oči se zúžily.
            „Co se s ním stalo, černovlásko? Zpívalas, tedy jsi pila krev. Použila jsi poslední prostředek, to znamená, že se ti nepodařilo ovládnout jeho mysl. Nemýlím se?“
            Hlavička lehounce kývla, sotva postřehnutelně, a koutky úst se zvedly trochu výše. Půvabné rysy se zkřivily do odpudivé grimasy.
            „Teď se určitě považuješ za paní tohoto domu?“
            Přitakání, tentokrát znatelnější.
            „Jsi mola?“
            Pomalý, zamítavý pohyb hlavy. Sykot, který se vzápětí ozval, mohl vycházet pouze z těch sinalých, děsivě se usmívajících úst, jakkoli zaklínač nepostřehl, že by se sebeméně otevřela.
„Alp?“
Nesouhlas.
Zaklínač ucouvl a křečovitě stiskl rukojeť meče.
            „To znamená, že jsi…“
            Koutky úst se začaly zvedat ještě výše, stále výše, rty se rozchlípily…
            „Bruxa!“ zvolal muž a vrhl se ke kašně.
            Za bezkrevnými rty zasvítily bělostné, špičaté tesáky. Upírka se vztyčila, prohnula hřbet jako panter a zakřičela.
            Zvuková vlna zasáhla zaklínače jako taran – vzala mu dech, drtila hrudník, trhala uši a mozek trny bolesti. Letěl dozadu, sotva ještě stačil zkřížit zápěstí obou rukou do Znamení Heliotropu. Kouzlo do značné míry oslabilo náraz, když udeřil zády do zdi, nicméně se mu však zatmělo před očima a zbytek vzduchu mu byl vyražen z plic zároveň se zasténáním.
            Na soše delfína, uprostřed kamenného kruhu vyschlé nádrže, na místě, kde ještě před okamžikem seděla filigránská dívka v bílých šatech, protahoval svoje lesknoucí se tělo obrovský černý netopýr. Dlouhá, úzká tlama plná bílých jehlovitých zubů se otevřela, rozepjala se blanitá křídla a bestie letěla na muže jako střela z kuše. Geralt ucítil v ústech železitou pachuť krve, vyslovil magickou formuli a současně před sebe natáhl ruku s prsty složenými do Znamení Quenu. Vampýr zasyčel, bleskově změnil směr, se zachechtáním vzlétl nahoru a okamžitě se zas vrhl střemhlav dolů – zaklínači za krk. Geralt uskočil a sekl. Minul. Vampýr pokrčil jedno křídlo, rychle, plynule a graciézně se obloukem vrátil. Obletěl jej a s otevřenou, zubatou tlamou znovu zaútočil. Geralt čekal s napřaženým, obouruč třímaným mečem. V poslední chvíli  skočil – ne však stranou, nýbrž dopředu – a ťal, až čepel zasvištěla vzduchem. Minul!. Bylo to pro něj tak nečekané, že vypadl z rytmu; o zlomek vteřiny se zpozdil s únikem. Ucítil, jak mu spáry bestie drásají tvář, po šíji ho pohladilo vlhké aksamitové křídlo. Bleskovým obratem se otočil na místě, přenesl váhu těla na pravou nohu, sekl ostrým švihem dozadu – a opět chybil neuvěřitelně hbité monstrum.
            Netopýr zamával křídly, nabral výšku a přeletěl na kašnu. Ve chvíli, kdy zakřivené drápy zaskřípaly na kamenném roubení, ztrácela již odporná, zpěněná morda svůj tvar, metamorfovala a mizela, nicméně bledá ústa, jež se objevila a jejím místě, nadále cenila vražedné tesáky.
            Bruxa pronikavě zavyla, modulujíc při tom hlas do makabrózního popěvku, vytřeštila na zaklínače nenávistné oči a zakřičela.
            Úder zvuku byl tentokrát tak mocný, že prolomil Znamení. Geraltovi se před očima roztočila rudá a černá kola, drtivý tlak stiskl jeho spánky a temeno. Přes bolest, trhající ušní bubínky, zaslechl hlasy, volání i sténání, zvuky flétny a hoboje, burácení vichru. Pokožka na obličeji mu zmrtvěla a zchladla. Padl na jedno koleno a třásl hlavou.
            Černý vampýr se na něj tiše snášel, už v letu rozevíral zubaté čelisti. Geralt, ač ochromen zvukovou vlnou, instinktivně zareagoval. Vymrštil se ze země a obratně zkoordinoval rychlost svých pohybů s rychlostí letu monstra. Tři kroky vpřed, únik; půlobrat, a jako myšlenka rychlé švihnutí obouruč. Ostří meče nenarazilo na žádný odpor. Téměř nenarazilo. Uslyšel zavytí, leč tentokrát to bylo vytí bolesti, vyvolané dotykem stříbra.
            Ječící Bruxa metamorfovala na hřbetě delfína. Na bílých šatech, kousek nad levým prsem se objevila rudá skvrna okolo ranky ne delší než malíček. Zaklínač zatnul zuby – sek, jenž měl rozetnout bestii vejpůl,  se ukázal být pouhým škrábnutím.
            „Křič, upírko,“ zasípal, stíraje si krev z líce. „Vykřič se. Ztrať sílu. A potom ti useknu tu tvoji hezkou hlavičku!“
            „Ty. Dřív. Slabý. Čaroděj. Zabiju.“
            Bruxina ústa se nepohnula, nicméně zaklínač slyšel zřetelně slova: zvučela v jeho mozku, duněla a hluše zvonila zvukem, jakoby z vodní hloubi.
            „Uvidíme,“ ucedil a nahrben vykročil ke kašně.
            „Zabiju! Zabiju! ZABIJU!“
            „Uvidíme.“
            „Vereeno!“
            Nivellen se svěšenou hlavou, oběma rukama tápaje po zárubních, vyvrávoral ze dveří domu. Nejistě mávaje tlapami, zamířil vratkým krokem ke kašně. Jeho kabátec byl na hrudi prosáknut krví.
            „Vereeno!“ zařval znovu.
            Bruxa škubnutím obrátila hlavu jeho směrem. Geralt k ní skočil s mečem napřaženým k ráně, avšak reakce upírky byly přece jen rychlejší. Ostrý výkřik a další vlna srazila zaklínače na zem. Padl naznak a drhnul zády po štěrku na chodníku. Bruxa se prohnula, vypjala se ke skoku, zuby v jejích ústech se zaleskly jako pirátské dýky. Nivellen, s tlapami rozpřaženými jako medvěd, se ji pokoušel chytit, zakřičela mu však z bezprostřední blízkosti rovnou do tlamy, až jej odhodila několik sáhů zpátky na dřevěné lešení u zdi. Pod jeho vahou se konstrukce s praskotem zhroutila a pohřbila jej pod hromadou dřeva.
            Geralt už zase stál na nohou, běžel půlkruhem okolo dvora a snažil se odvést Bruxinu pozornost od nebohého Nivellena. Bílé šaty zavlály, upírka se hnala na něj – lehce jako motýl, sotva se nohama dotýkajíc země. Už nekřičela, nevysilovala se proměnou. Zaklínač věděl, že je unavená. Než, věděl i to, že jakkoliv unavená, nepřestala být nadále smrtelně nebezpečná. Za jeho zády se pod deskami a trámy zmítal Nivellen a řval.
            Geralt odskočil doleva a kryl se krátkým, dezorientujícím zavířením meče. Bruxa se blížila – bílá a černá, rozevlátá, strašná. Podcenil ji: vykřikla v běhu. Nestačil vznést Znamení, odletěl dozadu, narazil zády do zdi a bolest z kříže pronikla až do konečků prstů, ochromila paže, podlomila nohy. Klesl na kolena. Bruxa křičící svou píseň se vrhla k němu.
            „Vereeno!!!“ zaburácel Nivellen.
            Otočila se a … V té chvíli jí Nivellen vrazil mezi prsy ulomený, ostrý konec asi třísáhové žerdi. Nevykřikla. Jen vzdychla. Zaklínač zaslechl ten vzdech a zachvěl se..
            Stáli – Nivellen široce rozkročen třímal žerď oběma rukama, její konec zaklesnutý v podpaždí; Bruxa, přišpendlený bílý motýl, visela na opačném konci improvizovaného dřevce, rovněž je svírajíc oběma dlaněmi.
            Upírka trhaně vydechla a náhle vší silou nalehla na žerď. Geralt sledoval, jak na jejích zádech, rozkvétá na bílé látce rudý květ, a z něho v gejzíru krve vychází – ošklivě a vulgárně – ulomený hrot. Nivellen zaječel, udělal krok zpět, potom druhý a začal zmateně ustupovat. Nedokázal ale pustit kůl, takže naskrz probodnutou Bruxu vlekl za sebou. Ještě jeden krok a dotkl se zády stěny domu. Konec kůlu, který tiskl pod paží, zaskřípal o zdivo.
            Bruxa zvolna, jakoby ji hladila, posunula drobné dlaně po žerdi, zachytila se  na celou délku paží a opět se napřela. Již více než sáh zkrvaveného dřeva jí trčel ze zad. Oči měla široce otevřené, hlavu zakloněnou. Její vzdechy se staly rychlejšími, rytmickými, přecházející v sípání.
            Geralt se postavil, avšak ohromen tou scénou, nedokázal udělat nic víc. Uslyšel slova, jež se uvnitř lebky rozléhala hluše jako pod klenbou studené a vlhké kobky.
            „Můj. Anebo ničí. Miluji. MILUJI!“
            Další strašlivý, trhaný, krví se zalykající vzdech. Bruxa sebou trhla, posunula se ještě dále na kůlu, vztáhla paže. Nivellen zoufale vykřikl, snažil se upírku odstrčit co nejdál od sebe – ale kůl z rukou nepustil. Zbytečně. Posunula se ještě více dopředu a uchopila ho za hlavu. Pronikavě se rozječel a škubal střapatou lebkou. Bruxa se přitáhla ještě blíž a sklonila tvář k jeho hrdlu. Bělostné tesáky se oslnivě zablýskly.
            Geralt skočil. Vymrštil se bezmyšlenkovitě jako uvolněná pružina. Každý krok, každý pohyb, jež bylo nyní nutno vykonat, byl jeho přirozeností, byl nacvičený, nevyhnutelný, automatický a smrtelně jistý. Tři rychlé kroky. Třetí, jako stovky stejných kroků před ním, skončil na levém chodidle, pevným, rozhodným došlápnutím. Obrat trupu, prudký, rozmáchlý nápřah. Uviděl její oči. Nic se už nedalo změnit. Uslyšel hlas. Nic. Vykřikl, aby přehlušil slovo, jež opakovala. Nic už nepomohlo… Ťal.
            Udeřil neomylně, stejně jako tolikrát předtím, středem délky ostří, a okamžitě, nevypadávaje z rytmu svých pohybů, udělal čtvrtý krok a následný půlobrat. Čepel, při dokončení obrátky již volná, jej následovala, strhávajíc za sebou spršku červených krůpějí. Havraní vlasy se vzduly, rozletěly a zavlály v povětří – vlály, vlály, vlály…
            Hlava padla do štěrku.
            Je netvorů stále méně?
            A já? Co jsem já?
            Kdo to tak křičí?
            Ptáci?
            Žena v kožíšku a modré sukni?
            Růže z Nazairu?
            Jaké ticho!
            Jak pusto. Jaká prázdnota …
            …ve mně.
            Nivellen, zachvácený třesavkou a křečemi, válel se  v kopřivách při domovní zdi a pažemi si chránil hlavu.
            „Vstaň,“ řekl zaklínač.
            Mladý, urostlý a pohledný muž s bledou pletí, ležící pod stěnou, zvedl hlavu a rozhlédl se. Měl nepřítomný pohled. Protřel si oči klouby prstů. Prohlédl si svoje dlaně. Ohmatal si tvář. Tiše zakvílel, strčil si prst do úst a dlouho jím jezdil po dásních. Znovu se dotkl svého obličeje a znovu zasténal, když jeho prsty našly na líci čtyři naběhlé, krvavé šrámy. Vzlykl, a potom se rozesmál.
            „Geralte! Jak to? Jak se to… Geralte!“
            Zaklínač mu pomohl vstát. Snažil se při tom vyhnout pohledu na malé, tak bílé, až průsvitné ruce s prsty zaťatými na kůlu, vraženém mezi drobnými ňadry, na něž přilnula mokrá, červená tkanina. Nivellen opět zasténal.
            „Vereeno…“
            „Nedívej se. Pojďme.“
            Přešli přes dvůr, kolem keře modrých růží, podpírajíce jeden druhého. Nivellen si volnou rukou neustále ohmatával obličej.
            „Nemůžu tomu uvěřit, Geralte. Po tolika letech. Jak je to možné?“
            „V každé pohádce se skrývá zrno pravdy,“ řekl tiše zaklínač. „Láska a krev – obě mají velikou moc. Mágové i učenci si nad ní lámou hlavy dlouhá léta, ale neobjevili zhola nic, kromě toho, že…“
            „Kromě čeho, Geralte?“
            „Ta láska musí být opravdová.“

Přeložil Stanislav Komárek 1992, 1999