Cesta za nadějí
Jaroslav Pinkas 

Geralt tiše seděl pod malým skalnatým převisem. Byl promočený od stálého deště, hladový a okradený do poslední mrtě. Jediné co zloději nevzali (a kupodivu ani nezničili) byly jeho zaklínačské elixíry. Hlavou mu blesklo, že odmítnout poslední nabídku nebylo asi moudré. Není v situaci, kdy by mohl odmítnout práci. Není v situaci, kdy by si mohl dovolit nějaké skrupule, natožpak morální dilemata.
Tupě zíral na valící se přívaly vody. Konec konců dělat doprovod kupecké karavaně je úctyhodné zaměstnání, třeba by stálo za to se vrátit. Jistě, měl by se vrátit. Vlastně by zabíjel jen odpad lidské společnosti. Lumpy, vrahy a loupežníky. Co je na tom špatného? A ještě by za to dostal peníze. Stejně zabíjí za peníze. Tak jaképak skrupule. Po chvilce marného mudrování se zvedl a vydal se na další cestu.
Během chvíle se ponořil do svého nevědomí a okolní slotu příliš nevnímal.

První šíp skoro nepostřehl. Uskočil v poslední chvíli. Vzápětí tasil a odrazil další. Už zase po krk v realitě. Naštěstí měli kuše a ne luky. Než stačili znovu nabít, byl už u nich. Dvě rychlá máchnutí mečem, rychlá otočka a další výpad. 
„Nezabíjej mě, prosím“. Geralt stočil ránu na poslední chvíli. Ten muž měl svázané ruce a provaz na nohou byl uvolněný jen částečně. 
„Co se stalo?“
„To jsi ty, mistře Geralte?“ vydechl úlevně muž, „pospěš ti lupiči přepadli naši karavanu“.
Teprve teď poznal Geralt v tom chudákovi velkoobchodníka s vínem, který se ho pokoušel získat jako ozbrojený doprovod ke své karavaně.
„Pane Jarmuschi, jen co si vydechneš odvedu tě do nejbližší vesnice a tam nahlásíme přepadení fojtovi“.
„Ty to nechápeš mistře Geralte, oni je zabijí“
„Chápu to velice dobře, pane, ale sám s tím těžko něco udělám“
„Což nemáš kouska citu v těle?“
Geralt se usmál (jen pro sebe, samozřejmě). Pan Jarmusch, velkoobchodník s vínem, který odírá každý rok stovky vinařů, když kupuje a tisíce hospodských, když prodává, se bude dovolávat jeho soucitu.
„Ano, ovšem. Ale zapomínáš pane, že já už jednou odmítl být nájemným zabijákem“
„Ale ty přece jseš…“ Jarmusch vyděšeně zmlkl, Geraltův obličej se totiž začal podobat sopce před výbuchem.
„Nejsem nájemný vrah“, zasyčel vyděšenému Jarmuschovi do obličeje. „Jestli chceš, můžeš jít se mnou přepadení ohlásit.
Šli mlčky. Jarmusch občas zasténal a pokradmu se pokaždé na zaklínače podíval. Zaklínač nic. Jarmusch začal stále více kulhat, ale zaklínač své rychlé tempo nezvolnil a tak s ním Jarmusch opět vyrovnal krok. Za dvě hodiny se objevily obrysy prvních stavení. Vesnička to byla mladá, ale díky stezce, která jí procházela v ní žilo dost lidí. Zapadli do krčmy.

Sotva vešli, upřeli se na ně všechny zraky. 
„Vypadni vědmáku a toho trhana vezmi s sebou“ ozvalo se ze zadu.
„Ty si včera neposlouchal? Máme ti to do tý tvý zatracený lebky nadupat?“ zeptal se o poznání nezdvořileji (a hlasitěji) kolohnát sedící u nejbližšího stolu.
Geralt si ho změřil pohledem a sedl si naproti nezdvořákovi.
„Kde je fojt?“ 
„Už pro něj běželi, neboj.“ zašklebil se hromotluk. „Náš fojt dbá o pořádný lidi. Aby se nedostali do problémů. A víš vědmáku, ten problém jsi ty“.
„To rád slyším, lidičky, že tu dbáte o pořádek. Ten vědmák je prokletej bastard, který poctivýho člověka přivede do potíží a pak ho opustí“. Jarmusch se zatvářil potěšeně.
„Drž hubu trhane“ utrousil ledabyle hromotluk.
„Co si to dovoluješ, ty zmetku, víš kdo já jsem?“ šermoval vzteky zrudlý Jarmusch kolohnátovi rukou před nosem. To byla chyba. V jednu chvíli Jarmusch stál a v druhou už ležel na podlaze, zatímco nezdvořilý rabiát do něj s chutí kopal.
„Seš jen nenažraná žebrácká chamraď, zmetku zatracenej“.
„To by stačilo“ řekl tiše Geralt.
„Cóóó?? Ten vědmáckej parchant se tady bude roztahovat a bude nám poroučet jak se máme chovat? A my to tak necháme? Chlapi!“
Geralt nic neřekl, jen sundal plášť. Rozvalil se na židli a protáhl se. Jakoby náhodou zavadil o jílec meče. A velice ošklivě se na kolohnáta podíval. Vypadalo to, že kolohnát se trochu zmenšil. Chlapi, už už vyburcovaní jeho řečí si zase potichu sedali.
„Nech ho Yoricku, nebo tě uhrane, znáš ty vědmácký čáry“ ozvalo se od jednoho odvážnějšího.
Do dveří vstoupil fojt.
„Co se tady děje?“
„Máte tu divné způsoby pane fojte“ sípal Jarmusch zvedaje se ze zeně.
„Co jsi zač?“
„Jsem Jarmusch z Novigradu, velkoobchodník s vínem, majitel realit v Koviru.“ řekl pyšně Jarmusch. Celá hospoda se otřásla hromovým smíchem.
„Nevypadáš na majitele realit a obchodníka s vínem“
„Dodávám víno i do tohoto kraje, každý hostinský mě tu zná, jen se zeptej“.
„Já jsem majitelem krčmy. A abych pravdu řekl, vůbec tě neznám. Víno mi dodává pan Lucca a přestože je to starý šizuňk jsem s ním spokojen“
„Ale pan Lucca je pouze můj agent, můj zaměstnanec.“
„Tak tvůj zaměstnanec?“, fojt se zamyslel
„No jistě“ přitakal radostně Jarmusch „putuje v mé karavaně a může to dosvědčit. Vlastně mohl by, kdyby nebyl v zajetí lupičů.“
„Vyhoďte toho blázna“ zařval fojt.
Geralt celou debatu pobaveně sledoval, ale teď se rozhodl zasáhnout.
„Neunáhluj se, fojte. Ta karavana byla skutečně přepadena“.
Fojt si zamyšleně mnul bradu
„Tak kravana, říkáte. . . a přepadena. . . Nu to je nemilé. A vy jste jistě jediní kdo to přežili.
„Tak jest pane fojte. Tedy přežil jsem to pouze já, tady mistr Geralt mě našel. Vlastně nevím jestli jsem přežil jenom já, protože jsem utekl, ale když se všichni vydáme hned na cestu tak je ještě můžeme zachránit. A taky mé zboží“ dodal Jarmusch už tišeji.
„Z toho nejsem moudrý. Vědmáku, ty vypadáš roumněji než ten blázen, co se vlastně stalo?!“
„Asi dvě hodiny cesty na Oxenfurth došlo k přepadení karavany“. 
„Hmm, to je nemilé“ opakoval fojt, „Co teď?“ rozhlédl se po okolí jako by čekal, že mu někdo napoví. Nenapověděl mu nikdo.
„Nezbývá než se pustit do pronásledování“ řekl nešťastně, neboť vyhlídka, že se v takovém odporném počasí plíží někde po lesích a hledá nebezpečné mordýře ho vůbec nelákala. 
„Yoricku, obejdi všechny chalupy“.
„Ale fojte, říkali přece, že je to dvě hodiny cesty“
„Vím slyšel jsem“
„Ale dvě hodiny!“
„Nu slyším, nejsem hluchý, tak hneš sebou?“
„Ale fojte!!“
Chvíli to vypadalo, že fojt usilovně přemýšlí. Pak se náhle rozzářil.
„Ale ovšem. Vždyť k tomu přepadení došlo dvě hodiny cesty do Oxenfurthu.“ Obrátil se ke Geraltovi a Jarmuschovi a napůl potěšeně, napůl výsměšně jim řekl: „Pánové, je mi líto, tak daleko moje jurisdikce nesahá“
„Jak nesahá?“ znervózněl Jarmusch, který výměnu názorů mezi Yorickem a fojtem sledoval s nedůvěrou.
„Moje jurisdikce končí půldruhé hodiny cesty na Oxenfurth“
„Ale podle královské vyhlášky máš honit všechny lotry, kdekoli na ně narazíš“
„Jen do půldruhé hodiny cesty na Oxenfurth“
„Ale..“
„Ať už jsi venku, trhane. A tobě radím totéž. Pro takové jako ty tu není zdravé povětří. Víno nám došlo a pivo též. Ani k jídlu nic nemáme a jestli se chceš zeptat kudy vede cesta, tak rovnou za nosem vědmáku.“ obrátil se fojt k zaklínači.
Geralt se rozhlédl po obsazených stolech a plných džbáncích a pokýval hlavou.
„Dám deset orenů tomu kdo půjde se mnou“ vykřikl zoufalý Jarmusch.
„Vyhoďte ho“. Fojt si před odchodem před zaklínačem odplivl. „Mysli na to co jsem ti řekl. Jestli se tu ještě ukážeš, pošlu do Blavikenu pro vojáky. Bohové vědí jestli za tím přepadením nestojíš ty“.

Geralt si přes záda mlčky přehodil plášť a vyšel do deště. Zoufalý Jarmusch se chvíli rozhlížel, ale když viděl rozjívený Yorickův obličej a stahující se kruh nepříjemně naladěných mužů, raději vyběhl za zaklínačem.
„Mistře Geralte, mistře Geralte počkej“
„Tak už jsem zase mistr Geralt? ne nějaký prokletý bastard?“
„Unáhlil jsem se mistře Geralte, uznávám. Kam jdeš?“
„Slyšel jsi fojta. Rovnou za nosem“
„Mistře Geralte, prosím o trochu lidskosti“
„Ale já pane Jarmuschi nejsem člověk. Zapomněls? Jsem ďábelský proměněnec. Mutant“
„Ať jsi kdo chceš, musíš mít nějaké zásady, nějakou morálku“
„Nemusím“
„Mistře Geralte, u všech bohů, zapřísahám tě.“
Geralt se zastavil a podíval se na Jarmusche
„Mylíš si opravdu pane Jarmuschi, že pro tvé modré oči půjdu a začnu zabíjet, když jsem to neudělal ani za tvé oreny? To jsi takový hlupák?“
„Ale Geralte, proč jsi to neřekl hned? Jestli jde jen o peníze... Všechno se nechá zařídit“
„Za peníze si koupíš všechno, co?“, Jarmusch omluvně pokrčil rameny, „tak proč si nekoupíš jejich pomoc?“
Jarmusch mlčky stál.
„Dobrá. Asi znáš ty povídačky o zaklínačích“
Jarmusch ožil. „Myslíš ty o daru o kterém sám nevím. Ty znám. Ale nikdy jsem jim nevěřil.
„To jsi měl. Protože taková bude má cena“
„Geralte, ale já nemám rodinu. Mou rodinou je moje práce. Mé víno, mé reality, mé karavany, mí zaměstnanci, které škubu s otcovskou láskyplností“
Geralt unaveně zavrtěl hlavou. „Jarmuschi, snažím se ti pomoct. Ale ty jak se zdá...“ pomalu se otočil.
„Geralte počkej. Každá karavana je živoucí organismus. Jedni ji opouštějí, druzí přicházejí, někdo se najde“  
„Jak to myslíš: někdo se najde?“
„Víš víno (i když je nejdůležitější) není jediný obor v kterém podnikám“
„Nevím kam míříš“
„Obchoduji s kořením, kůžemi, medem, voskem, prostě kde je po čem poptávka. Třeba na jihu jsou velice žádaní otroci“.
„Cože?“
„Nu netvař se jako bys o tom slyšel poprvé.“
„Ale...přinejmenším je to nezákonné.“
„Ale výnosné.“ 
„A odporné.“
„Já s tím vlastně nemám nic společného, na všechno mám své lidi, nákupčí, dozorce a tak.“
„Čistý jak lilie.“
„To netvrdím.“
Geralt si pomyslel, že měl velké štěstí, že se nezapletl s tímhle podivným kupcem dřív. Hlídač otroků. Otřásl se. Jenže se s ním zapletl teď. 
„Začínám litovat, že jsem tě kdy potkal.“
„To je osud, s tím nic nenaděláš.“
„Netušil jsem, že při svém povolání můžeš být fatalista.“
„Netušíš spoustu věcí“.
Zaklínač nerozhodně přešlápl.
„Dobrá. Ale všichni otroci jsou mí.“
„Přísahám při všech bozích a na smrt mé matky.“
„Říkal jsi, že nemáš rodinu a že jsi fatalista.“
„Té přísaze to neublíží“.
Geralt se poškrabal na hlavě. 
„Kdybychom měli koně, byli bychom tam dřív.“
„To je pravděpodobné.“
„Říkal jsi jak se vyznáš.“
Jarmusch se na zaklínače nevěřícně podíval
„Snad mě ty mravokárče nevybízíš ke zločinu? Víš jak se trestá krádež koní?“
„K ničemu tě nevybízím.“
„A co bylo tohle?“
„Sežeň koně!“
„Dobře. Počkej za vesnicí.“ 
Geralt nečekal dlouho. Za malou chvilku byl Jarmusch zpátky, v každé ruce držel uzdu na jejímž konci byl kůň.
„Rychle, nasedej“
Geralt se nenechal pobízet, zvlášť když z vesnice se ozývaly rozčilené hlasy. Po několika minutách ostrého cvalu Jarmusch zvolnil a Geralt ho následoval.
„Nezeptáš se mě na nic?“ řekl Jarmusch s těžko potlačovanou netrpělivostí v hlase
„Ne.“
„Třeba jak jsem k těm koním přišel?“
„Ne.“
„Nemusíš se bát v celé vesnici byli jen dva, proto takový poprask.“
„Nebojím se.“
„Ty toho moc nenamluvíš, že?“
„Ne.“
„Zato já jo. Abych pravdu řekl huba se mi od rána nezastaví“
„Všiml jsem si.“
Jarmusch chtěl pokračovat v tlachání, ale vtom Geralt zvedl ruku a zprudka zastavil. 
„Něco se děje?“ zeptal se tiše Jarmusch.
Geralt si místo odpovědi přiložil ukazováček ke rtům a provedl několik tajemných gest, kterým sice Jarmusch nerozuměl, ale o kterých se domníval, že slouží ke komunikaci speciálním komandům. Aby si nezadal provedl také několik podobných gest a byl zticha. Geralt byl spokojený. Do místa přepadení bylo sice ještě půl hodiny jízdy, takže nebylo opravdu nic slyšet, ale on se potřeboval soustředit.

 Místo přepadení nebylo těžké určit. Podle převrácených vozů, vyrabovaných zbytků truhel, polámaných šípů. A podle mrtvol. Geralt mlčel. Neviděl tenhle obraz poprvé, ale nikdy si na něj nezvykl. 
„Co budeme dělat“ zeptal se celkem logicky Jarmusch.
„Neřekl jsi mi, že vaše karavana byla tak početná. Těch mrtvých je alespoň dvacet.“
„Třiadvacet. Ale pět z nich patří k nim“ mávl rukou k lesu „dostali bychom jich víc, ale využili dokonale moment překvapení“.
„Kolik bylo útočníků?“
„Přes třicet“, přiznal zkroušeně Jarmusch
„Jsi všivák Jarmuschi“ procedil skrz rty zaklínač.
Jarmusch mlčel.
„Teď nemůžeme dělat nic jiného než je vystopovat. Pak se uvidí“, zaklínač pobídl koně a rozjel se po stopě. Ačkoli stále pršelo stopu karavany nešlo přehlédnout. Zanedlouho odbočili ze stezky na vedlejší pěšinu, a pak ještě jednou a stopa se v dešti a nastávajícím šeru stávala stále nezřetelnější. Když vystoupali na kopec, kde byla jeskyně, chtěl Geralt navrhnout, aby přenocovali. Vtom ho Jarmusch chytil za loket.
„Podívej“ ukázal do údolí.
Vypadalo to jako by se tam mihotaly bludičky. Ale Geralt se nenechal ošálit. Byly to ohně banditů. Zřejmě si důvěřovali natolik, že se nebáli na sebe upozornit. Ostatně když si Geralt připomněl reakci fojta, nebyla ta sebedůvěra zřejmě nepodložená. Koně nechali u jeskyně a během hodiny se přiblížili k ohňům.

Bylo jich skutečně přes třicet. Zpustlých marodérů a desperátů nejhoršího ražení. Jsou horší než takový vidlonoh nebo striga snažil se sám sebe přesvědčit zaklínač. Nějak mu to nešlo. I když měl pravdu. Vedle něj ležící Jarmusch jen zatínal pěsti.
„Chlastaj moje nejlepší víno“ hořekoval „Veltlín, ročník 97. Hajzlové“. 
„Počkáme ještě hodinu až budou namol, pak sebereme tvoje i moje lidi a mizíme“
„A co moje zboží, co bude s ním? Já myslel, že mi pomůžeš.“
Geralt se otočil k Jarmuschovi a rychlým chvatem mu zacpal ústa. Druhou rukou ho stiskl důkladně pod krkem. 
„Poslouchej ty sketo, slíbil jsem že ti pomůžu osvobodit tvoje lidi, ne že se nechám zabít, Tam u těch ohňů je třicet zabijáků kteří to tvoje zboží chtěj. Jestli jim chceš vysvětlit, že je tvoje, prosím. Mě do toho netahej. Chceš k tomu něco říct?“. Jarmusch nevypadal, že by chtěl oponovat. Jen poulil oči a lapal po dechu. Geralt uvolnil sevření kolem krku a sundal mu ruku z úst. „Myslel jsem že tví zaměstnanci jsou celá tvá rodina. Že jsi na ně jako táta“
„Říkal jsem jen že je odírám jako táta“ zaskuhral Jarmusch.

Bandité byli překvapivě namol za pár minut. Asi to byl opravdu dobrý ročník. Opatrným plížením se Geralt s Jarmuschem dostali do blízkosti zajatců. Opilé stráže nepředstavovali žádný problém. Těch pár ran do hlavy snad ani nezaregistrovali. Zajatci pochopitelně žádné víno nedostali, takže byli vzhůru. Jejich osvobození bylo otázkou malé chvilky. Zatímco Geralt přeřezával zajatcům pouta pozoroval koutkem oka jak Jarmusch pobíhá po táboře a nakládá na právě osvobozené zaměstnance balíky zboží. Nevěřícně ho pozoroval a přemýšlel co by měl říci nebo udělat. Neudělal nic. 
Za táborem se zastavili a Jarmusch se pokusil své zaměstnance spočítat. Zdálo se, že byli všichni a ještě zbylo pár lidí navíc.
„Můžeme jít?“ ptal se netrpělivě Geralt.
„Lucca. Lucca chybí“ ozvalo se z hloučku nosičů.
„Nemůžeme se zdržovat“ vyštěkl Jarmusch a dal se na pochod. Geralt, ač nerad, s ním tentokrát souhlasil. Jarmusch nutil všechny do usilovného spěchu, ale většina jeho lidí byla zesláblá. Pochodovali, nebo spíš ploužili se, celou noc k Oxenfurthu. Jarmusch vpředu, zaklínač vzadu. K ránu se zaklínač zastavil. Jeho jemný sluch potvrdil jeho obavu.

„Pronásledují nás“ 
V hloučku nosičů to zahučelo. „Co budeme dělat?“
„Mohli bychom se všichni rozutíkat na všechny strany“ navrhl zkusmo Jarmusch. Geralt si unaveně sedl na zem.
„To víno zřejmě nebylo tak silné, jak jsme si mysleli“
„O víno se neotírej. Potíž byla v tom, že se skolili tak rychle. Stejně rychle i vystřízlivěli. A navíc bez kocoviny. Veltlín 97, to je zkrátka značka.“ Jarmusch pohlédl na vedle sedícího starce „není to ironie? Jsme sotva hodinu pochodu do města. Zabijí nás přímo před branami“
„Neztrácej naději pane. Však on to Bůh už nějak zařídí“
„Jakého boha máš na mysli, starče. Znám jich pěknou řádku a je to všechno pěkná verbež.“
„Je jenom jeden Bůh a je to mocný Bůh“.
„Rád bych tomu věřil, ale řekl bych, že nás spíše rozsekají ti darebáci“
„Když už mě vyrval z jejich spárů, nenechá mě do nich upadnout podruhé.“
„Já jsem tě vyrval z jejich spárů, troubo. A tady mistr Geralt mi přitom pomáhal, ale teď už ti nepomůžeme ani jeden. Kde máš ty druhé dva?“ stařec ukázal na své druhy.
„Geralte, i když je to trochu zbytečné, dávám ti tvou odměnu. Ať nemůže nikdo říct, že neplním své sliby.“
„Proč ta velkodušnost? Za půl hodiny už stejně nikdo z nás mluvit nebude. Tak jako tak bude tvá čest bez poskvrnky.“
„Jen ber.“
„A jaká je vlastně ta odměna?“
„Tihle tři pánové“ ukázal Jarmusch na tři starce, kteří se za ním shromáždili. „Koupil jsem je hlavně proto, že byli prodávání se spoustou kadidla a myrhy. Radím ti zbav se jich a myrhu prodej. V Oxenfurthu je velmi žádaná“.
„Nemyslím si, že bychom se někdy ještě podívali do Oxenfurthu“ namítl Geralt.
„Tady ti tvrdí, že všechno řídí nějaký podivný Bůh, třeba to zařídí“ obrátil se na starce. Ti začali horlivě pokyvovat hlavami. „Zařídí, zařídí, bez obav“. Jarmusch se zasmál „Ve dvou balících mám exportní toledské kordy. Nejkvalitnější zbraně ze zámoří. Jdu je rozdat svým lidem. Geralte“ zavolal odcházeje k balíkům „jestli ten jejich Bůh pomůže a ty nás uchráníš, slibuju ti bohatou odměnu“
„Jestli bude tak bohatá jako ta cos mi dal teď, tak budu do smrti nuzák.
„Dvě stě orenů“.
„Ty si umíš vybrat okamžik kdy být štědrý“.
„Proč myslíš, že jsem tak úspěšný obchodník“. Že jsem byl tak úspěšný obchodník, opravil se.

Hluk řinčící zbroje signalizoval příchod banditů. Geralt vytáhl svůj meč a čekal. Okolostojící nosiči ho napodobili, i když se drahé kordy v jejich neumělých rukou vyjímaly dost podivně. Když spatřili vyčkávajícího zaklínače a za ním sevřený hlouček naježených kordů, zpomalili.
„Není to vědmák, to uprostřed?“ vykřikl jeden z nich a zachechtal se. Jeho smích se však mísil s obavami.
„Ještě jsem neviděl vědmákovi vnitřnosti, to bude jistě podívaná jen pro tvrdý chlapy“ zasmál se jiný. Tentokrát sebejistě. Bylo jich třicet. Vědmák byl sám. Vojáky pobili a nosiče nepočítal.
Vrhli se na něj ze všech stran.V té změti úderů se nemohl orientovat.. Zvolil rychlý mlýnek a pokusil se probít k hloučku nosičů, který mu alespoň částečně mohl krýt záda. Bandité nakupení na malém prostoru padali jako mouchy. V zuřivé skrumáži jeho obranou pronikalo stále více útoků. Cítil ránu na pravém rameni, vzápětí na levém, škrábnutí na boku, další škrábnutí, už hlubší. Kontroval stále zuřivěji a zároveň sledoval jak jsou nezkušení nosiči pobíjeni. Cítil jak mu ubývají síly. Ještě několik prudkých výpadů. Teď udělal jeden z nich chybu, má useklou paži, teď se jiný špatně kryl, dostal rychlý úder do hrdla. Krátký, efektivní, dobrý úder to byl. Ale poslední. Další útok nevykryju, pomyslel si. Měl pravdu. Už viděl, že tuhle ránu nezastaví. Už viděl vítězný škleb na tváři bandity (a pomyslel si, že je smutné,že poslední co na tom světě uvidí je takový hnusný ksicht) a čekal až rána dopadne. A nic. Že by ještě jeden útok vydržel? Najednou začaly řady banditů řídnout. Ten s tím vítězným šklebem se mu skácel k nohám a vypadalo to, že je dočista mrtvý. To asi kvůli tomu šípu, který mu koukal zpod lopatky. Ten po pravém boku se také poroučel k zemi, v hlavě tesařskou širočinu. Ostatní útočníci znejistěli. Toho Geralt využil a vyrazil k útoku. Ruka se mu třese, pot mu zalévá oči (nebo to je krev?) a pak konečně padá. Ještě zahlédl Yoricka jak se ohání vidlemi a fojta s obstarožní halapartnou. A pak už opravdu nic.

Probral se za chvíli. Asi to nebylo nic vážného. Jen malý otřes mozku, nebo tak něco. Viděl ještě jak jsou poslední bandité dobíjeni rozvášněnými vesničany. Vedle něj seděl Jarmusch. 
„Balíci vesnický. To se jim to válčí, když přišli k hotovýmu. Už jsme je měli skoro na lopatkách“
Geralt se na něj podíval.
„Já vím, můžem být rádi, že vůbec přišli“.
„Nejsem si jist“
„Co?“
„Zapomněls na ty koně?“
„A sakra. Zapomněl.“ 
Naproti seděli tři starci
„Co Bůh činí, dobře činí“, řekl jeden z nich
„Ještě s chválou toho boha počkej. Není jistý, že nám naši zachránci nestáhnou kůži z těla“ řekl Geralt.
„Není to jistý, ale dost dobře možný. Támhle vidím Luccu“ zajásal Jarmusch. Skutečně blížil se k nim malý mužík v doprovodu Yoricka a fojta. 
„U všech bohů, tady jste pane Jarmuschi, všude vás hledám“ zaskřehotal vyčerpaným hlasem, asi toho měl také dost za sebou.
„Lucco, kde ses tady vzal, ani netušíš jakou mám z toho setkání radost“, skutečně nikdy jsem ho neviděl raději, pomyslel si Jarmusch.
„Podařilo se mi těm lotrům uprchnout v tom zmatku co nastal po vašem zmizení a po mnohahodinovém bloudění jsem narazil na pana fojta a jeho lidi, kteří rádi slíbili, že mi pomůžou“ naklonil se k Jarmuschovi a zašeptal mu do ucha „opravdu jste jim každému slíbil deset orenů?“ 
„Bohužel je to tak. Ale myslím, že přesto to byla dobrá investice“ obrátil se k fojtovi „Hleďme jaké jsou cesty osudu. Místo zlodějů koní jste našli pana Luccu.
„Díky bohům jsme našli i ty koně“
„Takže už mi věříte, že jsem velkoobchodník s vínem“ pronesl Jarmusch poněkud zpupně.
„Za deset orenů uvěřím, že jste i kníže z Monte Verde“.
„Za deset orenů bys měl odpřisáhnout i to, že jsi matka svého otce, je to nestydatě mnoho peněz. Kolik vás vlastně je?
„Dvacet, nepočítaje v to mě a mého pomocníka“
„Správně, pane fojte. Vy dva totiž nedostanete nic. Vy jste tady z úřední povinnosti“
„Ale...to přece...Má jurisdikce...“ blekotal fojt s protáhlým obličejem.
„Můžeš si na mě stěžovat u pana královského komořího. Dobře se známe, takže k průtahům jistě nedojde a žádost bude jistě brzy vyřízena. A můžeš být rád, že ti nepřestanu dodávat víno. Že tě vůbec nechám na pokoji. Kliď se mi z očí. Já ti dám blázna a trhana!“ rozhořčeně si před ním uplivl „a pomatuj si, že žádnému zaklínači neodepřeš pohoštění, protože zaklínači jsou potřební. Protože zaklínač je můj přítel. A teď jdi“. Fojt s Yorickem schlíple odešli.
Jarmusch se obrátil se slavnostním výrazem ve tváři ke Geraltovi. 
„Ano Geralte. Považuji tě za svého přítele“ natáhl ruku „tady je má ruka, zaklínači“
Geralt ji pobaveně stiskl.
„Rád přijímám pane Jarmuschi. Je mi milejší než těch dvě stě orenů, které jsi mi nabídl, když se zachráníme.“
„Dvě stě orenů“ Jarmusch se neklidně ošil a zatvářil se jako by ho bolely zuby.
„Vím, že jsi znám jako člověk, který plní své sliby a proto tě nechci urážet podezřením, že jsi snad na ten slib zapomněl.“
„Jistě, jistě, jak bych mohl...“ roztržitě se ohradil Jarmusch „Co by si řekl deseti měsíčním splátkám?“
Geralt mávl rukou a odcházel.
„Na jejich velikosti se můžeme dohodnout. Nebo si otevři úvěr. Nebo si je ulož v mé bance, tam se ti neztratí. Jak je ti libo“ křičel ještě za Geraltem.
„Co s vámi“, zamyslel se nad třemi starci.
„Jsme jak jistě víš tvým majetkem“ odpověděl ten nejvíc opálený.
„Nikdy jsem nebyl otrokářem a nehodlám s tím ani začínat. Ale nemůžu se o vás postarat.“ 
„O nás se neboj, o nás se stará Bůh“
„Nic proti vašemu Bohu, snad to byl opravdu zázrak, ale nemůžete po něm chtít zázraky pořád“
„Je psáno, že dojdem s kadidlem a myrhou, tak dojdem. On už se postará“
Geralt nevěděl co si má myslet. Co je to za lidi? Zamyšleně se na ně díval
„Kam vlastně jdete?“
„Na západ. Za nadějí. Za někým kdo dá našemu životu smysl. Kdo dá všemu smysl“ dodal ten, kterému říkali Baltazar. „Pojď s námi“.
Dlouho váhal. 
„Tady musím najít svůj smysl. Tady je můj svět. A naděje? Třeba jednou ze západu dorazí“.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373