Jak se umírá
Radek Mechiko Švarc 

Slunce vylezlo nad obzor a pustilo se do toho.
Slzel bych, kdyby to šlo. Ale moji malí kamarádi nemají rádi takovéhle věci. Takže vytáhnout kapesník, uvázat okolo obličeje, tááák… a jde se dál.
„Lidkóó, domů!!!“
Selka si nervózně olízla rty. Lidka poslechla volání mámy, proklouzla okolo neznámého a schovala se za její sukně. Na tom cizím pánovi bylo něco zvláštního… něco nebezpečného…
„Byl tady“, spíš konstatoval, než by se ptal.
„Ano, velkomožný“, polkla. Sakra, kde je ten můj starej, kde se fláká, jako vždycky… Vysoký cizinec, který má okolo obličeje ovázaný bílý šátek, nepatří zrovna k osobám, které by ráda viděla na zápraží.
„Za východu slunce přinesl hlavu vlkodlaka. Sežral půl bochníku chleba, vaječinu…“
„Kdy odešel?“
„Už je to nějaký čas velkomožný… Dal se na jihovýchod, jakoby na Nový Vengerberg…“
Muž přikývl, a sejmul si z obličeje šátek . Sehnul se k dítěti a prohrábl překvapivě něžně kučeravé vlásky.
„Měj se pěkně, maličká.“
Pak zahlédly jeho oči.
Dítě se rozkřičelo.

 Nohy bolí… Bělovlasý jede na kobyle… já si zatím ušoupu nohy v kolenou… Taky bych rád měl nějakou svojí Klepnu… jenže kterej kůň by mě nosil?
Geralt se zastavil na mýtině s pěkně rostlým boučkem, a svezl se z kobylky na zem. V botě začvachtala krev.
Co se změnilo?
Zase musí zabíjet relikty, aby měl k večeru co do huby.
Z kufříku vytáhl protijed proti lykantropii, rozředil vodou, nalil do poháru.
„Na zdraví“, zabručel k buku.
Rána na noze nepříjemně mokvala, vypadalo to na gangrénu. Vlkodlaci nikdy neslyšeli o manikůře.
Vypláchl zaranění vodou s hypermanganem. Bolelo to dost. Pak ho roztřásla horečka. Retrovirus v těle začal svůj nerovný zápas s bylinkovým extraktem.
Náhle se přistihl, že drží v ruce známý černý flakón.
„Slíbil jsem, že s tím přestanu… slíbil… ale vzpomínky jsou jako laciný kurvy, potkáš je všude,“ řekl Klepně a notně si zavdal.
 

„Yeeennnn!“
„Co je pravda?“
„Jsi živá?“
„A ty jsi živý?“
„Nevím…“
„Co je pravda?“
„Nechci vodu… chci víno…“ 
 

Pak se probudil.
Před ním seděl na patách muž s hlavou obalenou bílým šátkem.
Pokusil se vyskočit, ale kdysi dávno zpřelámaná noha ho zase zradila.
„Co jsi zač?“
Zahalený se (snad) usmál.
„Rád bych ti řekl, že jsem tvoje smrt.“
Geralt nenápadně přisunul ruku k jílci meče.
„Ani to nezkoušej,“ poradil mu neznámý a pomalu si stáhl šátek.
Jeho oči byly tak podlité krví, že vypadaly jak dvě rudé škvíry v bledém obličeji.
„Kdo jsi?“ zeptal se zaklínač znovu.
Neznámý neodpověděl.
Geralt si všiml, že až na dýku za pasem není ozbrojen.
„Tak jinak,“ řekl, se zaklínačskou rychlostí vyskočil na nohy, tasil a přiložil mu osří k hrdlu…
… ale najednou zjistil, že meč v ruce nemá. Zlehka se chvěl na čtyři stopy od něj, zabodnutý v kmeni doubku do třetiny čepele.
Neznámý nevypadal, že by se sebeméně pohnul.
„Kdo jsi?“ zeptal se ještě jednou, mnohem nejistěji.
Cizinec vstal a usmál se. V ošklivosti úsměvů by mohli s Geraltem soutěžit.
„Byl jsem Jaan van Maanem. Teď bych měl být tvoje smrt…“
„Kdo říká? “ vychraptěl zaklínač vyschlým hrdlem.
„Plechová huba.“
„Kdo?“
Muž se sklonil, odhrnul vlasy ze zátylku a ukázal Geraltovi vytetované runy.
Iniciály.
„Ahá…“ Geralt se bláznivě rozchechtal.
„Napumpoval do mě haldu sraček, říkal jim symbionti. Nemůžu spát, nesnesu denní světlo, ani holku už nepotěším… no… to je život.“
„Proč to?“
„Abych mu zabil zaklínače, Gwynbleidda,  Bílého vlka, Geralta z Rivie, pajdavýho feťáka, co se pod bukem sjíždí halucinogenama a vzpomíná na zlatý časy…“
„Zabiješ mě?“ zeptal se Geralt tiše.
„Seru na tebe,“ řekl bývalý van Maanem a najednou před zaklínačem nestál, jen olšové větvičky nad stezkou se ještě pár vteřin kývaly. 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373