Návrat
Ondřej Dort Šmejkal
Vesnice Klika byla to ráno úplně
tichá. Visennu to
překvapilo.Tušila, že obyčejní lidé od úsvitu
pracují, ale vesnice
se přeci neskládá jen z rolníků. Přinejmenším ve
všech vesnicích pobíhaly po
ulicích děti.
Všechno se začalo vyjasňovat,
teprve když projela celou Klikou a chtěla pokračovat dále na východ. Za
vsí, asi
půl stadia od hřbitova, se totiž nacházela většina jejích obyvatel, a to dokonce i těch, co
v této době měli pracovat na okolních polích.
Zastavilo se zde dokonce i několik obchodních vozů.
Pohřeb, řekla
si Visenna, a
to nejpíš někoho významného, starosty nebo
tak. Dav se
však neposouval, spíše se zdálo, že vytváří kruh kolem něčeho nehybného.
Visenna mohla dav minout a nikdo by si jí ani nevšiml, zvědavost jí ale nedala. Svedla koně z cesty
a zamířila do středu davu. Šlo
to snadno, před jejím ryzákem byli lidé
chtě nechtě nuceni uskakovat. Uviděla to, co vlastně
čekala. Jen smrt měla takovou moc, aby k sobě připoutala tolik diváků.
Ten
muž umíral. Ležel na břiše, kolem krku si přidržoval košili. Ta už získala sytě rudou barvu. Potrhaná
černá kazajka ležela opodál, lidé si od ní udržovali
odstup, stejně jako od
umírajícího. Ne tak od jeho zbraně, meče se zdobeným jílcem v pochvě
na dlouhém řemeni, kterou už měl v rukou jeden z přihlížejících.
Visenna si uvědomila ticho. Nikdo si netroufal promluvit
třeba jediné slovo,
snad v obavě z porušení majestátu smrti. Nikdo, včetně klevetivých
žen, upovídaných dětí či hřmotných
trpaslíků z kupecké karavany. I
sám umírající, jediný herec toho zvláštního
divadla, vypouštěl svou duši mlčky,
bez jediného zasténání. Visenna začala
pociťovat hněv k
těm netečným lidem, kteří
zde čekají na výsledek nerovného boje muže s vlastní krví. Bez
jediného, byť třeba symbolického
pokusu o pomoc.
Umírající se náhle obrátil na
záda. Oči měl široce otevřené,
avšak stále ještě nezakalené. Visenna do nich pohlédla
a vykřikla.
*
"Zepsula nás všetkých
strašlivo," pokračoval Armand
Deuvener, obchodník s "tým co sa
přitrefí" a utřel
si pivní pěnu
ze svého dlouhého
vousu. Adam Loevenhaupt, obchodník s proutěným
zbožím, pozorně naslouchal trpaslíkův příběh.
"Dycky som si
myslel, že
najvíc sprostot známe my, enem gnómi
sú občas eště hubatější. Ale teďkonc tvrdím, že se žádný trpaslík ani gnóm nerovná vědmě, teda alespoň řácky
rozčílené. Aspoň polovicu z tech
slov, co vypustila,
som nikdá dřív
neslyšel. Nevíš ty, košíkářu, co je to třeba
hyjena?"
Loevenhaupt zavrtěl hlavou.
"Právě do tech hyjen nám nadávala najčastějc, když mlela něco o
tom, že jako zaklínača si objednat, nechat ho ve
škarpě chcípnút a eště ho pak
obrat, na to že nás užije. Já som si teda
ty slova k srdcu nebral, ty platily na místní a najvíc na rychtářa,
kterś už vědmákovo mečisko držel. A to
mečisko, ať mně roba fúsy
utrhne, esli to neni pravda, bolo celé ze stříbra!" Košíkář se na
trpaslíka nevěřícně podíval.
Deuvener si toho ani nevšiml a
pokračoval: "Právě na rychtářa
byla vzteklá nejvíc. Už skorem ruku
natahovala, aby na
něj bosoráctvo seslala, pak ho ale nechala být.
Křičala, že žabě
se blbě prdel rozkopává. Na to rychtář pustil mečisko a kúkal sa zdekovať, stejně
jako dost ludí před ním. Já som tam taky
dlúho neotálel, netúžim po tom, stát se
žabou, kdyby si to vědma rozmyslela. Ale utíkal som moc pozdě a pomalu." Dvěma mocnými doušky dopil
své pivo. "Hej, hospodářu, mám tu sucho v korbeli!"
*
Když
se Lambert probral, s udivením si sáhl na krk. Ucítil tři téměř rovnoběžné jizvy tam, kde ho předtím sekl pařátem alp. Jizvy byly velké a
vystouplé, ale nenesly žádné stopy
šití.
"Dělala jsem, co jsem mohla," zaslechl příjemný ženský
hlas. Otočil se za ním a
spatřil drobnou rusovlásku
s čelenkou z
hadí kůže.
"Kosmetické zákroky jsou příliš
namáhavé a vy muži se občas
rádi chlubíte vlastními ranami."
"Kde to jsem? A kdo
jsi ty? A
jak.. oh promiň,
děkuji ti za všechno."
"Za málo. Jsi na obchodním voze
pana Deuvenera, jedné z těch
hyen, co tam
tak lačně pozorovali,
jak umíráš. Nicméně pan
Deuvener po rozhovoru se mnou uznal, že se choval
hanebně, a slíbil to odčinit tím, že tě zdarma dopraví do
Wyzimy. Tam se
pokusím sehnat nový hematit a doléčit
tě."
"To nebude třeba, ehm.."
"Říkají mi Visenna. Bude."
Nechala ho, když se pokoušel zvednout. Kupodivu se dokázal posadit, za okamžik si však zase
lehnul.
"Tak vidíš. S tím množstvím krve, co ti zbylo, je vlastně zázrak,
že žiješ. Budeš teď mít nějakou dobu
závratě pokaždé, když
zvedneš hlavu."
"Visenno, moje lektvary..."
"Mám je. I tvého koně, meče
a všechny ostatní
věci. Zabavil je starosta, ale nakonec je rád
vrátil. Na ty
lektvary jsem se dívala. To opravdu užíváš, nebo jsi profesionální travič?"
"Ten s červenou pečetí. Podej mi ho, prosím."
"Ne. Jsem si jistá, že bys to ve tvém současném stavu nepřežil.
Až do Wyzimy zůstaneme u standartních léčebných
postupů. Teď mě ale omluv,
musím si ještě promluvit s Deuvenerem."
"Děkuji ti za všechno."
"Už jsi mi děkoval," podívala se na něho s úsměvem.
"Jsem zaklínač. Zvykl jsem si, že
musím za každou pomoc děkovat co
nejčastěji."
Otočila se a odcházela. Ne, nebudu ti nic vysvětlovat. Že se o tebe starám ne přestože, ale protože jsi zaklínač.
A nic na tom nezmění, že ne tamten. Cítím v sobě dluh za něco, co se nemělo stát. Dluh, který nikdy nemůžu
splatit.
*
"Ten zaklínač byl stejak
nějaký zmetený. Vědma ho
vykurýrovala, ale jen se chvílu
nedívala, nalil do sebe nějaké
vědmácké svinstvo a úplně zcepeněl. Oj, ta zase vyplula sprostot! A skorem to vypadalo, že aj
bulit začne. Enemže kdo kdy viděl bosorku s mokrým ksichtem. Zato ze spaní křičala..."
*
Byl
to jen sen, uvědomila si. Ale tak živý.
Nemívala jsem tak živé sny.
Viděla bělovlasého zaklínače. Neznala ho, ale teď věděla, že je to on.
Stál na
mostě poblíž vozu, tak podobného
Deuvenerovu. Viděla ho, jak mu z ruky padá meč, který byl
zakrvácený po celé své délce. Pak se pokusil udělat pár kroků a klesl na most. Pak
se sen změnil. Zaklínač ležel na
voze. Věděla, že není mrtvý, přestože tak
vypadal. Ale věděla také, že smrt
není daleko.
"Zachraň ho..."
To už nebyl zaklínač. Dívala
se do tváře dívenky, snad jedenáctileté. Měla popelavé vlasy a velmi
zvláštní, hluboké zelené
oči.
"Nemůžu... Nemůžu se s ním setkat. Z té cesty se už nelze
vrátit."
"Sama víš, že to jde. Nesmíš před ním utíkat. Potřebuje tě."
Já vím. Ale... bojím se.
"Musíš do Zaříčí. Vaše cesty se musí ještě jednou zkřížit."
Pak
se probudila.
*
"Zaklínač sa z teho nakonec dostal. Vědma ho zepsula,
ale jináč skorem skákala
radostí. Den potom, co sa probral, už zkúšal chodiť a celkem mu to šlo.." Trpaslík se odmlčel.
"Víš, košíkářu, už som
na tem světě viďal dost
ludí, co sa vykurýrovali z řáckých průserů. Aj gnóma, kterému kdosi čakanem kus
lebzny urazil a on teď má hlavu plochú, že bys
mu na ní pivo postavil.Enemře to trvalo půl roku, než začal chodiť. Ze
zaklínače v Klice hodinu krev skorem sříkala, než přijela vědma
a krvácení zastavila. A on sa pak nafedruje tým svým svinstvem, tři dny
je v limbu a když se probere, hned běhá jako úplně zdravý. To nejsú
ludi,
košíkářu. Další den odjel zpátky na západ a já budu ještě dlúho
přemýšlet, jestli zpátky domů
pojedu zase přes Kliku..."
Loevenhaupt chvíli počkal, trpaslík
však nepokračoval. A tak začal
vyprávět sám.
"Byl jsem v Klice týden
po tobě. Zaklínač tam byl
den předtím a dlouho na něj
nezapomenou..."
*
"Odjíždíš."
Nebyla to otázka. Ale znělo to trochu vyčítavě, a tak odpověděl.
"Co bych dělal ve
Wyzimě? Pojedu zpátky.
Musím tam ještě
něco vyřídit."
Podívala se mu do očí. Rty měla silně sevřené.
"Chápu. Jedeš si pro honorář."
Mlčel.
"Pro honorář," připustil po chvíli. "Mimo jiné."
"Musí to být? Odpusť jim."
"Musí. Odpuštění je přepych, který si zaklínači nemohou dovolit."
"A tak zbývá pomsta."
"Pomsta? Trest. Teprve po
trestu může následovat odpuštění. Buď zdráva, Visenno. A děkuji za všechno."
Já
bych měla poděkovat, pomyslela si.
Protože teď už vím, co
mám udělat. Pojedu do Zaříčí. Musím tam. Pro
trest.
Pro... odpuštění?
"Lamberte?"
Už
odjížděl, ale ještě se otočil.
"Bělovlasý zaklínač. Znáš ho?"
"Geralta?"
Geralta. Vždyť vím. Proč jsem se
ptala?
Microsoft VBScript runtime error '800a0006'
Overflow: 'CInt'
/includes/funkce.asp, line 373 |