Pán osudů
Ondřej Dort Šmejkal 

    Andrzej znechuceně zavřel leničku. Odkopl basu prázdných lahvových desítek (samozřejmě českých, to polské není k pití), která mu bránila v cestě do obývacího pokoje. Opíraje se pravou rukou o zeď tam vratkým krokem přešel a svalil se do křesla.
   Co teď, horečně přemýšlel. Peníze už dva dny nemám, lednice je prázdná a co hůř, došlo pivo. Co mám sakra dělat?
   Prodám Nobelovu cenu, napadlo ho nejdříve. Ale ne, za tu mi dneska nikdo nic nedá.
   Vrátit flašky, blesklo mu hlavou. Okamžitě si však uvědomil, že je to pitomost. Od té doby, co je Polsko narozdíl od České republiky v Evropské unii, platí přece embargo na dovoz levného českého piva. Vždyť já sám je dostávám od Jirky Pilcha, který je přes hranice převáží maskované jako bednu autorských výtisků. Musel bych sloupat etikety, to ale znamená spoustu práce. To radši něco napíšu.
   Ano, to je nápad. Vykašlu se na Poláky, pošlu to mailem rovnou Standovi Komárkovi, v Česku mě stejně čtou daleko víc než doma. A pokusím se rovnou vyškemrat nějakou zálohu... tak dvě basy.
   Přesunul se k počítači. Pět deset stránek, to zvládnu za dvacet minut. Několik vtipů, nějaké ústřední motto, pár známých postav. Třeba něco o Marigoldovi jako starci. Bude mu k osmdesáti, bude mít problémy s impotencí a hemoroidy. A taky tam nějak nacpu Yarpena, toho mají Češi obzvlášť rádi.
   Kdyby ty Windows 2005 nenabíhaly tak pomalu, už jsem mohl být hotový.
   V pokoji se zablesklo. Bouřka, napadlo Andrzeje. Začal počítat vteřiny do hromu.
   Jenže místo hromu uslyšel zaržání koně.
   Prudce se otočil. V pokoji stála černá klisna a na ní mladá dívka s popelavými vlasy a zelenýma očima.
   „Našla jsem tě,“ zašeptala. Hlas měla melodický, ale příjemných tónů v něm našel pramálo. „Konečně jsem tě našla.“
   V její ruce se náhle objevil meč. Neznámo odkud, neznámo jak. Vlastně známo odkud, uvědomil si. V tu chvíli měl již špičku meče na krku.
   Zvonivě se zasmála. „Našla jsem tě, Pane osudů. Nečekal jsi mě? Vždyť jsi musel tušit, že naleznout tě je jen otázka času. A já jsem přece Paní míst a časů.“
   Proboha, ode dneška se piva nedotknu, sliboval v duchu Andrzej. Tak možná na Parconu, ale i tam maximálně šest, víc ne.
   Špička meče na krku však bořila naděje na obyčejné delirium tremens.
   „Nebudu po tobě chtít příliš. Vím, že určuješ osudy tím, že píšeš knihy. Napíšeš tedy ještě jednu... Seznam oprav. O Geraltovi, Yennefer. A o spoustě dalších. Napíšeš, že ses spletl. Že přežili. A že žili dlouho a šťastně...“ Hlas se jí zlomil, meč však držela stále pevně.
   „Ano, napíšu,“ zachraptěl Andrzej.
   Otočil se k počítači. Windows mezitím naběhly a tak mohl ihned začít.
   Hovno. Když jsem nechal Geralta zemřít, čtenáři mě málem ukamenovali. Co by asi udělali, když bych po tolika letech napsal, že jsem si z nich dělal srandu? Ne, vyklouznu z toho jinak.
   „Vzdávám se svých schopností,“ zvolala Ciri. „Nechci již více bloudit časem a prostorem. Chci zůstat tady s tebou, Galahade. Navždy.“
   Najížděl myší na tlačítko Tisk. Stihl by to, kdyby neurčil Ciri zaklínačský výcvik. Nebo kdyby občas vyčistil myš.
   „Chtěl jsi mě podvést, Pane osudů,“ řekla, když mu přesekla kabel od myši těsně u prstů. „Ale já se nenechám podvést tak snadno. Piš znovu.“
   Koneckonců, proč ne? Tady jde o život a čtenář fantasy snese všechno.
   Něco končí něco začíná. Pěkné motto, hodilo by se... třeba na svatbu. To je ono! Svatba Geralta s Yennefer, to by se tomu zelenookému poděsovi mohlo líbit.
   Netrvalo to ani hodinu a povídka byla hotová.
   „Výborně. Šlo ti to krásně od ruky. Zanesu tu povídku zpět v čase... alespoň o dvanáct let. Zařídím, aby vyšla dřív, než tvůj prokletý román. Pak snad budou žít. Šťastní. Protože tvému románu nikdo neuvěří.“ Sebrala svazek papírů a zmizela.
   Věděl, že má pravdu.
   Vzdychl a začal psát o Marigoldových hemoroidech. Nepřál mu je, chudákovi, ale měl hlad.
   A žízeň.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373