Vejita (PL)
Translated by Hodo

Geralt přestal bojovat.
Víčka se mu samy zavřely a hlava spadla na prsa.
Omamující spánek ho nakonec přemohl.
Ležel v příjemném stínu, odpočívajíc po sytém obědě. Nedaleko na záhonku pracoval pilně čmelák. Nebo že by větší včelka? Geralt neměl ani sílu, aby se podíval.
Rozvalil se pohodlněji na lehátku, sesunul nalezený zahradníkův slamák více do tváře, vdechl hluboko povětří plné vůně kopru, šalvěje, rozmarýnu a petrušky.
- Mmm… ta skvělá jižní kuchyně… - pomyslel si – kdysi na cestě musel stačit napůl syrový napůl spálený králík na ohništi a krátká dřímota v sedle, a teď… už začínám být starý – myšlenky zaklínače začaly zpomalovat a lenivět. – Celkem příjemná je ta poslední práce… dobře vaří a práce málo… A tak neobvykle to začalo…

+++

Dveře hospody zaskřípěly a někdo se zastavil na prahu.
Malý, hrbatý človíček v pršiplášti.
Vešel dovnitř, opíral se o hůl a kulhal na levou nohu. Vešel, ani si nesundal kapuci, ale všichni hosté stejně věděli, kým je. Naklonili se blíž ke svým džbánkům, v naději, že příchozí zmizí stejně nenadále jako se objevil.
Ten přešel ke zkamenělému šenkýři rozsévajíc kolem sebe dešťové kapky, které jakoby se s velkou chutí odpoutávaly od jeho pláště, asi proto aby byly taky co nejdál. Něco nevýrazně zamumlal. Šenkýř pouze kývl hlavou na schody vedoucí do patra…

Geralt ležel na posteli, a hledíc na špinavý strop pokrytý pavučinami, se zaposlouchal do bouře zuřící venku. Věděl, že chvíle jeho čekání se brzy skončí. Během všech těch let zaklínačství se mu vyvinul jakýsi šestý smysl a nepotřeboval k tomu ani medailon
Tak to bylo i lepší, protože dnes by medailon neměl reagovat.
Někdo se blížil. Slyšel šourání bot. Geralt si na posteli sedl a rychle svázal vlasy koženým řemínkem.
Dveře tiše zaskřípěly. Zdeformovaná postava stála ve dveřích.
Blesk za oknem rozpoltil nebe a nakrátko osvítil tvář příchozího. Geralt si zaclonil oči dlaní… Ne proto, že by ho oslepil blesk, tvář příchozího prostě nepatřila k nejpříjemnějším.
Geralt odtušil:
- Vítej. Ty budeš Boris, že? Čekal jsem na tebe…
Příchozí nazvaný Borisem chvíli stál, jako by v sobě sbíral sílu, poté ze sebe vychrčel protahujíc samohlásky:
- Pán mě pro tebe poslal…Vůz čeká…Není to daleko…Cesta nepotrvá dlouho…

+++

- Geralte!!! – úpěnlivý výkřik barona von Frankensteina rozčísl popolední klid – Geralte, pomoc! Zase utekl!!
Geralt se probral z dřímoty, sundal z obličeje klobouk, který ho měl chránit před sluncem a s těžkým vzdychnutím vstal.
- No a je to. Je po siestě. – Zapnul si kalhoty, které se po sytém obědě staly trochu těsnými, vsunul si meč pod paži a v poklidu opustil slunečné patio dloubajic se v nose. Dal se směrem ke kuchyni v západním křídle, poněvadž odatmtud byl nejrychlejší přístup do baronovy labratoře. Po cestě minul Borise, který nesl tác s chlazenými nápoji. Na moment zaváhal, ale pak v sobě udusil pokušení vzít si drink.
Nejprve závazky.

Místnost vypadala jaky by přes ní proběhlo stádo zubrů. Také podobně páchlo. Všude se válely rozbité laboratorní přístroje, ohebné trubičky a hromada dalších střepů a kousků potřebných k vykonávání čárů se znakem sedmé pečeti nebo trasmigrací spojených se průjmem a zácpou střev.
- Kde? – Geralt jako obvykle konkrétní, se obrátil s otázkou na barona, který stál v rohu a horečně si utíral čelo. Evidentně se nad něčím intenzivně zamyslel.
Pak se nepřítomně podíval na Geralta.
- Utekl do malého sklepa – ukázal prstem směr.
- No dobrá, zamkni za mnou dveře až vejdu…
Baron přiběhl ke Geraltovi a spínal ruce šeptajíc.
- Jenom ho, moc tě prosím, nepoškoď jako posledně, ano? Sotva jsem ho potom dal do kupy…
- Dobrá.
- Ale vážně Geralte, jinak to nikdy nedokončím!
- Dobrá.
- Slibuješ?
- Ale jo, přece... když říkám, že dobrá tak dobrá! – zaklínač si plivl do dlaní, vytáhl zpodpaží sihill a párkrát s ním zkušebně máchl. Potom vešel do sklepení a zavřel za sebou dveře. Po chvíli se ale vrátil, vykoukl škvírou a zeptal se – Znamená to ve dvou, nanejvýš třech kouscích, že ano?

+++

Vševědoucí vypravěč musí na tomto místě vstoupit a vysvětlit, že Geralt je již více než půl roku hostem u barona von Frankenstein. Byl pozván jako, řekněme bodyguard, poněvadž baron se amatérsky baví velmi nebezpečným způsobem. Přesněji řečeno dělá něco, co vědecká literatura nazývá: „rebuilding recycled bodyparts into custom artificial human being“, a co my odborníci nazýváme „slepováním opice“.
Ale abych nedržel panstvo v napětí, řeknu to rovnou: baron skládá z kousků různých nebožtíků tvora v člověčím tvaru, s nadějí, že mu vyjde něco, co kromě metabolizování potravy dovede například hrát na buben nebo obsluhovat nějaký mechanický aparát, takový jako třeba řekněme metlu.
Žádný začátek není lehký, zvlášť když baronův tvor vykazuje destruktivní sklony, nemluvě o takových drobnostech jako je neschopnost udržet moč v měchýři. Jelikož ale má ten tvor nadlidskou sílu, a přitom inteligenci moskyta, k jeho udržení na uzdě je nezbytně nutná pomoc zaklínače.

+++

- Ono to…žije?
Geralt se nemohl divit víc.
Díval se na tělo ponořené v kádi s řídkým růžovým gelem, na tělo, které pět hodin předtím, nic nehledíc na baronovy prosby, vlastnoručně rozkouskoval jako řezník vepře. Bublinky vzduchu unikající zpod plynové masky při každém výdechu byly nejlepším důkazem toho, že to něco fakticky povstalo z mrtvých.
Znovu.
Baron s úsměvem pokývl.
- Jde mi to čím dál lépe, že? Poškození svalovo-kosterní pro mě už nejsou problém a spravuju je od ruky. Hůře mi to jde s hydraulikou a nervovými spojeními. Naštěstí si moc nepoškodil vnitřní orgány, takže jak sám vidíš, za týden bude jako nový.
Geralt se procházel po laboratoři, prohlížel si nářadí a exponáty, jaké ještě nikdy neviděl. Zvedl láhev s jakýmsi neidentifikovatelným obsahem, prohlédl si ho a pak ho se znechucením postavil zpět. Byl zvyklý na různé ukrutnosti, ale tohle místo ho připravovalo o klid. Podíval se směrem ke kádi stojící na druhém konci laboratoře a na moment se mu zdálo, že baronův tvor se na něj dívá s nenávistí. Po chvíli ten dojem zmizel, ale nepříjemný pocit zůstal.
- Barone… - začal – z toho co vidím, balancuješ na hranici rizika. Jestli se sněm čarodějů dozví o tvých praktikách, můžeš mít problémy… Nebojíš se, že se ti to vše může vymknout z rukou?
- Ne… všechno je v naprostém pořádku. Můj milovaný strýc je hlavounem v Kruhu. A navíc jsem naprosto neuvěřitelně bohatý, tak mi můžou udělat tak leda prd. Až skončím, bude to opravdový přelom. Já, baron Viktor von Frankenstein vykonám nemožné: fúze dvou vylučujících se věcí – skutečné vědy a magie, a všechno v jedné osobě mého stvoření.
- O to mi nešlo. – Geralt se zamračil – Z toho, co jsem viděl, je mozek tvého tvora složen z mnoha kousků. Osoby, ze kterých ty kousky jsou, mohly mít různé temperamenty, charaktery, možná dokonce opačné, a to může způsobit výbušnou směs. Možná je právě to příčinou jeho výbuchů agrese?
- Zaklínači – přerušil ho baron – mluvíš nesmysly. Učím tě snad já zabíjet netvory? Ne, protože jsi v tom profesionál. Tak mě nepoučuj, jak mám postupovat ve věci, ve které se vyznám mnohem líp. Podívej se na tohle.
Baron přešel k velké prosklené skříni v hloubi laboratoře, otevřel na kousek jedno její křídlo, aby ukázal vnitřek, který vypadal jako výloha klenotnictví. Všude bylo plno krystalů, krystalků, čoček a různobarevných ušlechtilých kamenů obroušených v prapodivné tvary, všechno postavené v pyramidkách nebo jen tak na hromádkách.
- No, máš tu pěknou hromádku bohatství, barone – Geralt popošel a natáhl ruku, aby se dotkl nějakého opravdu pěkně smaragdu, ale baron ho rychle s křikem zastavil.
- Nedotýkej se! – zašeptal poplašeně – To je programátor. Nemáš tušení jaká je to citlivá mašina. Každý kámen je vybroušený a postavený s důkladností na tisíciny. Hodně těch kamenů jsou unikáty, jediné svého druhu, prakticky už nezískatelné, jako například tamten purpurový kousek hlíny, hned vedle toho fialového kamene. Získání všech těch kamenů stálo majlant, ale jejich cena je nevyčíslitelná bráno v potaz jejich umístění v téhle mašině. Ještě blahé paměti můj děd začal práci nad tím heblem. Potom v jeho díle pokračoval můj přesvatý otec, a já jsem dopracovával detaily od času studií, čili více než třicet let!
Když se Geralt odsunul s uznáním od skříně, baron si oddechl, načež začal trochu klidnějším hlasem vysvětlovat.
- Říkals Geralte, že mozek stvoření je mišmaš různých mozků. To je pravda. Ale díky programátoru můžu ten mozek zformátovat čili vyčistit do čista, a potom ho naplnit jakýmkoliv věděním jaké chci. Je to sice dlouhodobý proces, ale efekt je ohromující. Podívej se.
Baron popošel k oknu, otevřel je a sáhl pro málé zrcátko připevněného na pohyblivých nosnících zvenčí budovy. Natočil je tak, aby nasměrovalo světlo na nějvětší čočku. Vevnitř skříně náhle světlo takřka explodovalo, a začalo se v ní mihotat, blýskat a nakonec pulsovat. Vypadalo to úžasně.
- Neuvěřitelný pohled – zabručel Geralt – akorát že…má to jen tak blikat a to je vše?
Baron vzdychl a pokračoval.
- To co vidíš, je jen vedlejší efekt. Světlo je nositelem informací zakódovaných ve struktuře a konfiguraci krystalů a čoček. To co chci zapsat do mozku stvoření si musím nachystat předem v podobě takových malých dírkovaných tabulek, kterým mi odborníci říkáme děrovací karty, a tobě bude stačit, když ti řeknu, že to jsou zábrany modulující a směrující světlo do správných míst programátoru. Světlo se zakódovanou informací se pohybuje v těchhle skleněných obvodech, které vidíš na štítu skříně a pak míří do speciální helmy, která je sama o sobě arcidílem inženýrství. Helma se dá na hlavu osoby, kterou chceme něco naučit. Speciální tenké sondy vcházejí přes spánky do mozku a automaticky se vnořují na správných místech, stimulujíc odpovídající oblati kůry mozkové a tak dále… Dva impulsy mého stroje se rovnají měsícům normální výuky. Bez toho stroje bych stvoření nikdy nemohl vyrobit. Co ty na to? Možná bys to chtěl vyzkoušet, ne? Momentálně je tam nachystán program výuky pletení košíků z proutí.
Geraltovi se při představě sond vnikajících do mozku neudělalo dobře.
- Ne, dík…košíky plést umím…

+++

Minuly dva měsíce.
Je právě polovina léta. Přesněji řečeno, je to měsíc nazývaný v místním okolí Btsuleniteeranum, volně přeloženo jako „měsíc lenivých komárů“. Ale to nemá žádný vliv na naše vyprávění. Každopádně se v této době stalo na zámku Frankenstein několik extrémních situací, ale stále se dařilo je zdárně řešit.
Baronovo stvoření se má mnohem lépe. Jeho fyzická kondice je tak dobrá jako nikdy dříve. Psychicky…hm…ještě stále připomíná oceán během tajfunu nebo náladu ženy během menstruace. Popravdě řečeno nedá se to popsat, protože autor je chlap, a který tím pádem o jistých věcech neví ani ň.
Celý tento vstup má za cíl zkrátit vyprávění na minimum, protože autor nerad nudí a naprosto přesně ví, že Čtenář tyhle vsuvky stejně přeskakují, protože jsou nudné.
Konec konců, situace pro dnešek vypadá takto:

+++

Geralta probudily výkřiky. Vlastně bylo už ráno a zaklínač měl vstávat sám, ale život v baronově domu ho ovlivnilo tak, že si začal zvykat na sladké…lenošení.
Vyskočil a ještě ve spodním prádle vytáhl meč z odkladače na deštníky. Košili si oblékl až v běhu.

- Tentokráte jsem experimentoval s pohlavními atributy…chtěl jsem, aby nabral trochu osobnosti, víš Geralte, má to být chlápek s charakterem. Abych to tak nějak řekl…ehm…ehm… s koulema…ale nepředvídal jsem jednu věc, instikty zvítězily a…
Zaklínačova tvář se zkřivila do vědoucího úsměvu.
- Znásilňuje?
- Tak…trochu…každého kdo neuteče…anebo utíká příliš pomalu…
- Hm…divil jsem se proč je Boris v tak špatné náladě…
- Hm…nepotkal jen Borise po cestě ze zámku – zamručel baron s kamennou tváří, ale pak se náhle začervenal.
Geralt zvážněl.
- Takže tentokráte ho mám odpravit definitivně?
- Ne! Naopak! Jsem už blízko cíle! – baron hlasitě protestoval – musí se vrátit nepoškozený, v co nejlepším stavu! Dokonce už vím co opravit, je to otázka odpovídajících proporcí…
- Dobrá, ale chci abyste věděl, že pokud bude potřeba, budu se bránit za každou cenu, pokud půjde o můj život… - Geralt udělal přestávku a pak dodal – nebo o mou ctnost.

+++

První oběť našel na poli po cestě do vsi.

Byla to třiašedesátiletá žena. Ležela na kupce sena, které hrabala ve chvíli útoku. Oblečení měla na cáry, a její hrábě ležely zlámané opodál. Naneštěstí se od níc nic nedověděl, protože se jen těžko dostávala z šoku, a jediné co byla schopná ze sebe dostat, bylo: „Lolabogalolaboga!“

Dalším byl sedlák Machotek. Tvor ho musel zastihnout, když slezl z vozu za potřebou, protože vůz stál na cestě, kdežto Machotek ležel se staženými kalhotami pod křovím u cesty.
Geralt začal analyzovat stopy v poválené trávě. Tvor musel být nelidsky rychlý a bezohledný, a rád útočil zezadu. Všechno se to událo rychleji než se sedlák stačil začít bránit. Při nasedání na Klepnu si Geralt všiml, že i volek zapřáhnutý do Machotkova vozu, nestál pevně na nohou.
Výdrž tvora začala Geralta vážně zneklidňovat.

Ves vypadala vylidněně.
Jediné, co bylo vidět, byly dvě nejistě kejhající a divným rozkývaným krokem jdoucí husy. Geralt to ale nebyl schopen posoudit najisto, protože se v drůbeži nevyznal. Přivázal Klepnu k nejbližšímu plotu a rozvážně se vydal na lov s obnaženým mečem. Když zašel mezi baráčky, nalézal další a další důkazy tvorovy nenasytnosti a poživačnosti.
Pekelné stvoření si nevybíralo – bral to jak to běží.
Geralt viděl ženy i muže v různých pozicích a místech: rozplácnutých na trávě, pověšených přes okna nebo ploty. Ti, kterří měli štěstí, byly napadeni v postelích.
Byla to pohroma. Zaklínač něco takového ještě neviděl: lidi zkamenělé hrůzou, nepřítomné vyčerpáním, i když byli i takoví, kteří spali se spokojeným výrazem ve tvářích.
Ticho ve vsi bylo tak nepřirozené, až to křičelo.

Po půlhodině opatrných přiblížení a diskrétních odchodů to Geralta přestávalo bavit. V jeho mozku probíhaly chladné myšlenkové pochody a kalkulace. Centrum plánování zaslalo malého vyslance do rozhodovacího centra se zprávou: “Tvora není vidět ani slyšet. Stop. Pravděpodobně utekl do další vsi hledat další oběti. Stop. Zastavit preventivní činnosti. Stop.“
Náhle uslyšel zaklínač kvikot překvapeného zvířete někde za sebou. Obrátil se a utíkal tak rychle, že se jeho stín zpotil námahou, aby ho následoval.
Divoké zvuky ho zavedly na místo, kde začal s hledáním. Prudce zastavil. Zlé ohně mu zaplály v očích, meč se v dlani zachvěl a pošlapaná čest a pýcha zaklínačova vycenily své dravčí zuby. Tak to už bylo moc!
- Ne…jen ne mou Klepnu…

+++

Vypravěč opět musí se, ač nerad, vmísit do vyprávění, protože se ono dostalo do kategorie „Do 12 let nevhodné“ jen pod podmínkou, že v něm nebudou scény násilné nebo sexuální. Jelikož to co nastalo, obsahovalo nejprve sex, a potom ohromné množství násilí, autor s plným vědomím a odpovědností tento kousek z vyprávění vystřihl. Možná že se objeví v nesestříhané verzi v pozdějším termínu

+++

O týden později

- Geralte, děkuji za spolupráci. Mohu tě ubezpečit, že fakt, žes mého tvora během jeho posledního útěku prakticky rozcupoval na kousky, nemá vliv na mé rozhodnutí. Své závazky si plnil odpovědně a všechno je v pořádku. Nejsem uražen, protože rozumím tvým motivům. Dostaneš dokonalé doporučující listy, buď bez obav. Dostaneš taky odpovídající odměnu rovnu tříměsíční penzi, kterou si u mě vydělával. A ještě k tomu jako kompenzaci ztrát si můžeš vybrat jakéhokoli koně z mých stájí, teď když ti ten tvůj nevyhovuje.
- Opravdu už mě nebudeš potřebovat? – Geraltovi se těžko smiřovalo s myšlenkou opustit tohle pohodlné živobytí.
- Určitě ne. Tvá pomoc se ukázala jako nezbytná v prvních fázích mého experimentu, ale už ji není potřeba. Bobánek už nikdy nikomu nezkřiví vlas. Zjistil jsem, že pravidelné uspokojování jeho potřeb řeší tento problém zcela a naprosto.
Geralt se neodvážil zeptat kdo a jak stvoření uspokojuje. Baron se do detailů nepouštěl, zato s uspokojením sledoval, jak jeho tvor čte knížku pro děti pohybujíc při tom ústy.
- Můj mudrlant objevil i jiné podněty: čte poezii, plete košíky, no, sice kouří jednoho jointa za druhým… Ale to nám nevadí, že ne, Bobánku?
Bobánek drbaný baronem za uchem jen zamručel, a začal kývat levou nohou aniž by spustil oči z knížky.
Geralt se poškrábal na hlavě.
- No…možná že je naděje, že někdy vyjde mezi lidi. Srdečně ti to přeju, barone.
- Tak tak…děkuji, zatím se měj…

Padací most k zámku barona von Fankensteina se začal zvedat hned jak z něj Geraltův nový kůň sešel. Zaklínač se ani neotočil.
Pobídl Klepnu patami a vydal se směrem k nejbližší vsi. Přebíral se v tichosti svou lítost a chtěl ji co nejrychleji utopit v pivě, byť by to měly být ty nejhorší chcanky dostupné v okolí.
Začal se utěšovat.
- Možná že to bylo teplé místečko, možná to byla pohoda, dobré jídlo, čistá postel a koupelna, ale stejně to byla práce, která mě držela na místě. Nerozvíjel jsem se tu. To pro mě nebyla žádná výzva, a jako zaklínač se musím rozvíjet, aby…kurva, koho cheš obelhat, Geralte…Už jsi přece starý na nějaký vývoj, dokonce i podle zaklínačských pravidel.
Popotáhl nosem jakoby se mu chtělo brečet. Po chvíli ale zaklel, aby si spravil náladu, plivnul na zem a sáhl do kapsy. Vytáhl z ní něco purpurově blýskavého na slunečním světle. Z téhle vzdálenosti ani vypravěč nemohl vidět, co to bylo, ale zdá se, že to vypadalo jako malý, v rozetu vybroušený krystal. Geralt se na to chvíli díval, a pak to náhlým a rozhodným pohybem hodil daleko, daleko do houští.
Potom pobídl Klepnu mručíc si něco pod nosem. Vypravěč se nakláněl, a nebyl by na to vsadil, ale zdálo se mu, že Geralt řekl:
- Hodně štěstí, barone.

Upozornění!

Během psaní této povídky nebylo ublíženo žádnému zvířeti.
 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373