© Vejita
Translated by Hodo

Marigold jako obvykle vedl svou.
Tentokráte bylo hlavním tématem to kolik vína vypil a kolik panenek obskočil o svátku Belleteyn, který skončil před dvěma dny. Koneckonců celá hospoda hučela řečmi tohoto druhu, protože byla plná hostů, kteří se speciálně sjeli do města právě kvůli, a kteří se teď snažili neúčinně léčit po šílenstvích Májové noci.
Geralt zrovna poslouchal výjimečně pikantní kousek, ve kterém byl zamíchaný sám básník, dvě pasačky, rusalka a možná i sám pastýřský pes, když pocítil něco divného. Jeho zaklínačský medailon drnčel jako nikdy předtím. Ani ne tak silně, jako spíš velmi rychle, jako křídlo kolibříka.
Bylo to silnější než on.
Oči se mu rychle zaostřily a věděl naprosto přesně proč. Zareagoval totiž jeho citlivý organismus, dávka adrenalinu a koktejlu několika dalších hormonů se mu automaticky začala pumpovat do krve. Srdce zrychlilo práci, pracujíc dvakrát rychleji, aby byl každý kousek těla vyživen kyslíkem a dalšími nezbytnými látkami. Duhovky se rozšířily, aby mohl vidět i při minimálním množství světla. Alkohol v krvi se začal prudce okysličovat, způsobujíc tím rychlé střízlivění. Tak rychlá katalyzace jedu by normálního smrtelníka zabila, ale u zaklínače byly jediným efektem silné větry. Geralt, aniž by si to vlastně uvědomil, začal prohlížet všechny viditelné kouty hospody, aby našel potenciální ohrožení. Nic podezřelého ale neviděl. Drnčení medailonu pomalu, leč stále, sílilo. Zaklínač ale něchtěl přerušovat kumpánův nejzajímavější moment, i když si uvědomoval, že kdyby chtěl Marigold stihnout vše, o čem mluvil, musel by vystupovat v roli člověka z gumy, a ne barda. Nepostřehnutelným pohybem si přitáhl meč a opřel si ho o pravé koleno. Vibrace přestaly sílit. Znamenalo to, že jeho zřídlo se přestalo pohybovat.
Zaklínač chvíli čekal, ale nic se nestalo. Rozhodl se pro malou rekognoskaci terénu.
- Počkej s finále, Marigolde, musím si …však ty víš co…
- Dobře, kámo, ale vrať se rychle, dokud mám ještě chuť vyprávět. Potom už to můžou být jen holá fakta.
Gerlat strčil do dveří hospody a zastavil se na prahu, obhlížejíc svým zrakem noc a celé nádvoří. Hned si všiml toho divného páru. Stáli pod střechou stáje, chráníc se před deštěm. První osoba byla slušného vzrůstu, ale jeho silueta se kryla pod tmavým pršipláštěm s kapucí přehozenou přes hlavu. Druhá postava vypadala jako miniatura té první. Pravděpodobně dítě. Když se na Geralt podíval, dítě se chytlo staršího za ruku, ale nepohnuli se z místa.
- Dveře! Ku*^@! - ozývali se z hospody pijácké výkřiky. Geralt splnil jejich prosby pomocí své paty, nespouštějíc z očí příchozí dvojici. Pomalu se k nim vydal.
- Dobrý večer – zahájil.
- Dobrý večer – odpověděla vysoká postava stařeckým hlasem a sundala si kapuci. Ukázala se šedivá hříva obklopující vrásčitou, ale čerstvou tvář ozdobenou hustým vousem a rozcuchaným obočím nad smutnýma modrýma očima. Medailon si dále vibroval to svoje a to Geralta mátlo. Kdyby ti dva byli netvory, už by se medailon trhal.
- Proč nejdete dovnitř? – zeptal se – Je tam ještě trochu místa…
- Víte, chtěl jsem se potkat s vámi, … tedy pokud jste Geralt, zaklínač.
- A jestli jsem to já, tak proč mě chcete vidět? – Geralt stále nevěděl na čem je.
- Říkají mi Aygor, jsem rychtářem ve vsi Dubina. Moje vnučka… - stařec se podíval na malou postavu vedle sebe. – Mína…, zdá se, že je pod vlivem upíra… Myslel jsem, že byste mi mohl poradit.
Geralt poklekl, sundal dívence kapuci a podíval se na ni. Na pohled obvyklá desetiletá dívka, ale… Podíval se jí do očí. Viděl něco takového už mockrát. Byly pusté jako prázdná studna. Mína se dívala na zaklínače jako by ho ani neviděla. Ubohé dítě. Zaklínač opatrně pohladil dívku po vlasech, vstal a obrátil se na starého.
- Nemá žádné stopy po kousnutí?
- Ne – rozhodně odpověděl Aygor.
Geralt se poškrábal na hlavě a vzdechl.
- Zmýlili jste si profesi, dědo. Odčarováváním se zabývají čarodějové. Já v takovýchto případech raději řeším příčinu a ne důsledky. – viděl, že starý člověk se přihrbil, tak se ho pokusil utěšit. – Ale nelekejte se. Většina vampýrských kleteb je časově omezena, a úplně mizí zárověn se zničením viníka. Chcete abych se o něj postaral?
- Jen nevím, jestli si to můžu dovolit…Kolik si počítáte?
- To je různé. Jak daleko je k místu činu?
- Nedaleko, v naší vsi. Asi tak čtyři hodiny jízdy.
- Máte nějaký transport?
- Cože?
- Jak jste sem přijeli?
- Na koni. Můj valach je ve stáji.
- Tak ho vyveďte. Mého taky. Jestli to zvládnete, můžete ho i osedlat. Sedlo visí na stěně. Můj kůň je v posledním stání. Hned se vrátím, jen se rozloučím se známým.

*****

Déšť nemilosrdně padal.
Dva koně jely vedle sebe, jezdci byli zahaleni do plášťů. Ukázalo se, že Aygor kdysi sloužil v těžké jízdě, byl kapitánem, a to vysvětlovalo jeho slušné jezdecké umění. Jel s vnučkou posazenou před sebou v sedle a zabalenou do pláště tak, že by si ji náhodný pozorovatel ani nevšiml. Bylo jasné, že stařec si hlídá dítě jako oko v hlavě.
Geralt se tak trochu pro zabití času a tak trochu z profesionální zvědavosti vyptával na detaily. Aygor mu posloužil celkem dlouhým vyprávěním. Zaklínač ho nepřerušoval, dokonce ho to zaujalo.
Po skončení války s Nilfgaardem si Aygor řekl, že splnil svůj vlastenecký závazek a rozhodl se odejít na zasloužený odpočinek, o to více motivován skutečností, že ve válce zahynula jeho jediná dcera i s manželem, zanechávajíc za sebou sirotu Mínu, která jen zázrakem unila smrti.
Postarali se o ni sousedé, do té doby než si ji děda vzal k sobě. Aby zbavil vnučku špatných vzpomínek, prodal nevelký dceřin majetek a odjel na jih, aby se usadil v již vzpomínané Dubině. Všechno bylo na nejlepší cestě, když se začal okolí obcházet strach. Nejprve nacházeli lidé těsně po probuzení malé ranky v okolí tepen. Po zhruba roce pak týden co týden mizeli z okolních vesnic mladí chlapci a dívky. A tehdy začala panika, která trvá dodnes. Aygor už začal přemýšlet o stěhování, když ho předešlé noci vzbudila předtucha. Prohledal celý dům, aby zjistil, že Mína zmizela ze své postýlky. Starý voják vzal lampu a solidní čakan, a začal ji hledat. Našel ji nedaleko domu pod starou jabloní. Spala. Když ji probudil, už nepřipomínala veselého a neposedného raráška, jakým byla kdysi. Od té doby chodí napůl nepřítomná, málo jí a prakticky nespí…

Když to Aygor vyprávěl, objevily se na jeho vousech velké kapky. Geralt nevěděl, jestli jsou to kapky deště anebo slzy tvrdého člověka.
Hluboce to zaklínačem pohnulo. Jak on nenáviděl vampýry! Ze všech potvor byli zřejmě těmi nejhoršími, protože jim obvykle nestačilo člověka jen zabít. Vampýři rádi využívali své oběti po léta, bavíce se s nimi jako kočka s myší. Jedním z mnoha oblíbených způsobů, bylo omámení mladého člověka. Po tom člověk zvoln aztrácel svou vůli a mohl být řízen vampýrem i na dlouhou vzdálenost, vykonávajíc jeho příkazy nebo stávajíc se „živým zásobníkem na krev“, kdyby se jeho pánovi náhle chtělo bavit.
V duchu si umínil, že na téhle práci si dá záležet jako nikdy předtím.

*****

- Neee! – vřeštěl vampýr s hrotem meče přiloženým k hrdlu. – Je to příliš hloupé takhle umřít! Jsem ještě mladý! Mám teprve dvěstětřináct let! Mám tolik plánů a snů… Počkej! Tylgrllchhrllglgllgl....
Geralt nečekal. Hlava vampýra se kutálela po zemi, a jeho tělo spoutané stříbrným provazem se začalo zmítat, skoro jako ryba hozená na břeh. V práci zaklínače není místo na sentiment, není možné dovolit si jen tak popovídat, dokonce i v tak rozhodnutém případě. Teď už jen stačilo utřít meč a rozpálit oheň ke zničení ne ještě úplně mrtvých zbytků vampýra.
Mimoto ale geralta překvapil ten rozpačitý způsob. Vampýři jsou hrdé bytosti. Neukazjí lítost a ani o ni neprosí. Pohrdají životem, pohrdají smrtí, cení si té po svém chápané cti. Jakési pouto mají pouze k místu, kde žijí, nic víc je nezajímá. Běda tomu, kdo by jim chtěl tu zemi vzít. Například zabitím vampýra.
Hlava vampýra žila svým životem a dál se pooušela vyjednávat. Tentokráte již se značnou vzteklostí v hlase
- Kolik ti zaplatili, čubčí synu? Pusť mě, a jako že jsem Yorrik Bastish Fragged Lobocon, ztrojnásobím tu částku!
- Máš pech, je to služba grátis.
- Co? Jak to? Odkdy zaklínači dělají zadarmo? Co jsem ti udělal?
- To nepochopíš, je to osobní.
- Pusť mě a v životě nepoznáš bídy!
- Ani náhodou! Jsi vrah a netvor.
- Slovíčka! Andílkem nejsem, to je fakt, ale čím jsi ty? Pro mě jsi netvorem a vrahem ty. Dej mi ještě alespoň rok času! Slibuji, že už nezabiju žádného člověka! A pak se sám k tobě přihlásím.
Geralt se napřímil, na moment přestal sbírat chrastí.
- Asi žertuješ, ne? O co jde?
- To nepochopíš, je to osobní věc!
Geralt zaskřípal zubama. Jaká drzost! To on tady byl od toho, aby rozdával drzé poznámky.
Možná že je ten vampýr drzý, ale vyjednavač je mizerný. S někým kdo má v rukou všechny trumfy se takhle nediskutuje. Gerlat to přičítal „nízkému věku“ vampýra.
- Ještě něco zajímavého?
Oči vampýra zablýskaly čistou nenávistí.
- Polib mi prdel!
- Jen tak pro úplnost, právě jsem tě jí zbavil.
- Proklínám tě! Tebe i tvé potomstvo! Pokládám na tebe i celý tvůj rod kletbu!
- Aha… no teda… Úplně si mě odzbrojil, Yorriku. Myslím, že mi ještě způsobíš neplodnost, ne?
- Abys shnil v pekle!
- Nevěřím v peklo
- Abys…abys nikdy v životě nepoznal lásku!
- Zase vedle. Zaklínači nemají emoce. Ještě něco?
- Já… měl jsem rád alespoň sebe, a ty se trap se sebou dál! – v hlase vampýra byla slyšet už jen rezignace.
- Tak v tomto případě, chcípni! – Geralt zvedl nohu a těžkou, okovanou botou začal rozšlapávat vampýrovu lebku.

*****

Aygor nespal. Čekal na Geralta a výsledek lovu na vampýra. Seděl u stolu nad Dobrou knihou proroka Lebedy. Trochu světla v místnosti vrhal jen malý palmínek kahanu. Aygor byl tak zabrán do textu, že leknutím poskočil, když uslyšel klepání na dveře. Rychle se ale ovládl a otevřel dveře. Byl to Geralt. Chvíli se na sebe dívali, načež Geralt klidně řekl:
- Ten vampýr vám už nikdy nebude rušit spánek. Mína se určitě uzdraví.
V očích starce viděl geralt kromě obvyklého smutku i vděk a úctu. Aygor mu podla ruku. Zaklínač ji bez váhání stiskl.
- Děkuji, zaklínači! Co se týče placení…
- Není o čem mluvit – přerušil ho Geralt. – Udělal jsem to z osobních důvodů. Prostě nemám rád, když se ubližuje malým, nevinným dětem. Tady je něco na památku. – vtiskl starému Aygorovi do ruky plátěný pytlíček, poté nasedl a pobídl Klepnu patami směrem k právě vycházejícímu Slunci.
Odjel v šerou dál, ani se neotočil.
Aygor se se zadumaným výrazem díval, jak zaklínač odjíždí, dokud mu nezmizel z očí. Celou tu dobu obracel v ruce pytlíček. Nakonec se podíval dovnitř a vysypal do dlaně jeho obsah. V ranním světle se leskly dva dlouhé bílé zuby.


Epilog
Aygor dřepěl na podlaze. Jeho tvář se pomalu měnila. Teď měla tupý, zvířecí vzhled. Z úst mu tekla slina, zpoza zaťatých zubů se ozývaly tiché výkřiky a kvikot. Houpal se na patách, podpíral se vpředu rukama – gorilím způsobem – na kloubech.
Z ložnice vešla do pokoje Mína. Aygor vesele kvikl a přiskočil k ní, lísajíc se k jejím nohám, olizujíc ji ruce, jako pes čekající na odměnu…
- Má trofej… - Mína promluvila poprvé za tři dny. Hlas měla divný, vůbec ne dětský.
Aygor si něco kvikl a neohrabaným pohybem nastavil dlaň. Mína natáhla ruku a dravčím pohybem mu sebrala vampýří zuby. Její milá, dětská tvář se pokřivila do zlého, ďábelského úšklebku. Luskla prsty a iluze ihned zmizela. Místo desetiletého děvčátka tu stál, přesně dvousetpětletý, mládenec satanského vzhledu. Klečící stařec se změnil v ošklivou, chapadlovitou obludu s tlamou plnou slin a ostrých zubů, pokrytou hustými tvrdými štětinami a výrůstky připomínajícími kameny, obludu nepojmenovatelnou, jen pohled na ni mohl způsobit smrt.
Mládenec si pohazoval zuby v dlani a zachichotal se.
- Můj bídný starší bratříček, Yorrik…Určitě do konce věřil, že vyhraje naš závod. Bohužel dostal jsem ho první. Strategie a plánování nikdy nebyly jeho silnou stránkou, ale už je pozdě ho to učit. Otec by byl na mně pyšný, pochopitelně kdybych ho neodpravil podobným způsobem. Nastala nová éra. Teď budu jen já pánem téhle pěkné krajiny a já budu pít, znásilňovat a zabíjet… No, s tím zabíjením jsem to trochu přehnal. Nebudu dělat chyby svých předků. Nechtěl bych, aby mě v budoucnu potkalo něco podobného. Hodný Aygor… tlamo moje! No tak, už se tak nelísej, běž si zaběhat na dvůr, třeba něco ulovíš. Jdu se vyspat….jsem unaven tím dlouhým udržováním iluze a tvým řízením telepatií. Vidíš Aygore, dívěj se a uč se: tak se ničí konkurence. A všichni v rodině říkali, že ze mě nic nebude.
Poškrábal se za košilí, vytáhl měděný řetízek a na něm žlutý krystalek, a podíval se na něj pátravě.
- Svým způsobem ten amulet stojí za to. Na pohled levná, jarmareční cetka, a takový profík jako Geralt nic nepoznal. A úplně nejlepší na tom všem je to, že jsem využil zaklínače a ani jsem ho nemusel očarovávat.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373