Špatná volba
Ondřej Hadrava 

„Ty, Burchu, neslyšels něco ?“
„Ne“, zalhal tázaný, „ale radši se běž podívat.“
Voják neochotně vstal, vytasil meč a popošel pár kroků směrem za stan. „Nic, asi jenom krysa nebo něco,“ zachrchlal a vrátil se k druhům sedícím u táborového ohně. 
„Zejtra na ně finálně udeříme, Ulkus to povídal. Už bylo na čase, po neustálym protahování. Něco vám ale řeknu, nebejt čarodějů, tak sme nahraný. Většina vidláků by z fleku zadrhla, nemít je za zadkem. A to by si nás potom vědmáci pěkně podali“.
„Starou belu by si podali, odsekl Burch. I kdyby domobrana z Yspadenu zdrhla, pořád nás tu je pár stovek pořádejch vojáků, a kolik je těch mutantů ? Na hradbách sem jich najednou viděl tak dvacet, možná třicet.“ 
„Jak říkáš, Burchu, dvacet nebo třicet, ale vzpomeň si, jak dopadl včerejší útok. První řadu něco srazilo dozadu, druhou taky a k hradbám se dostala až ta třetí. A jak dopadla ta, víme všichni.“

Hlídka přešla. Zaklínač vyklouzl zpod žebřiňáku s municí a rychle překonal vzdálenost mezi vozem a nejbližší řadou stanů. Podle toho, co viděl z věže, by ho měla dovést až k jeho cíli. Dovedla. Byl jím veliký čtvercový poradní stan. U vchodu ve světle pochodní postávala dvoučlenná stráž. Zaklínač se pokradmu přiblížil k celtě na druhé straně stanu a poslouchal.

„Jak dlouho vydrží hradby ?“, zeptal se mladý, v bílém oděný čaroděj.
„Tlačí na ně desítka mých adeptů, Ulku, do rána určitě povolí,“ odpověděl mu dobře živený telekinetik.
„Výborně. Zítra ráno tedy provedeme konečný útok.“
Čaroděj se otočil na dalšího z mužů.
„Hatchi, až najdete vchod do Laboratoria, postav k němu někoho spolehlivého. Třeba Burcha a jeho hassu. Mapu potom znič, nikomu dalšímu se nesmí dostat do rukou.
A ještě něco, kolegové. Zítra k večeru dorazí kontrolní skupina z Kapituly. Do té doby musí být všechny vozy naloženy a ukryty v lese.“

Silueta postavy zobrazená na celtě se zmenšila do životní velikosti. Na víc zaklínač nečekal. Mocným sekem vedeným po diagonále proseknul celtu a s ní i stín vrhajícího mága. Vzniklým otvorem proskočil dovnitř a rozhlédl se. Odhadl to přesně, zbývali čtyři. První přišel o hlavu dřív, než si stačil uvědomit co se děje. Bíle oděný čaroděj zareagovat stihnul. Zaklínač zpozoroval k němu směřující bílou čáru až ve chvíli, kdy už se jí nebylo možné vyhnout. Zkřížil proto ruce ve znamení Heliotropu a s vypětím všech sil odklonil blesk stranou. Štěstí mu přálo, odkloněné zaklínadlo zasáhlo třetího s čarodějů a ten se bez hlesu složil na zem. Zaklínač bleskurychle zaměřil čaroděje v bílém. Neměl čas zaútočit znamením na vnitřní orgány, spokojil se tedy s omračujícím útokem na hlavu. Bílý se zapotácel a svezl k zemi. Zaklínač se odrazil ke skoku, kterým měl zkrátit vzdálenost mezi jím a zbývajícím mágem. Nedoskočil. Jeho tělo zůstalo viset asi stopu nad zemí a stoupalo stále výš. S obtloustlým telekinetikem jej spojoval modrý, třpytící se pruh. Zaklínač se pokusil udeřit znamením. Bezvýsledně, mág se již zaštítil ochranným kouzlem. Bílý navíc již začal přicházet k sobě. Uchopil proto jednu z okolo stojících stoliček a mrštil jí do magického pruhu. Židle vystřelila směrem vzhůru, protrhla celtu a zastavila se několik stop nad stanem. Než si mág stačil uvědomit svou chybu a přeostřit vůli zpět na zaklínače, bylo již pozdě. Zaklínač k němu přiskočil a sekl zápěstím. Muž zachroptěl a chytil se za krk. Zaklínač se otočil k bílému mágovi. Ten se již postavil na nohy. Chvíli si hleděli do očí. „Chcípni“, zařval náhle čaroděj a zvedl ruce k zakletí. Jeho přání však zůstalo nevyplněno. Ba naopak. ještě chvíli potom, co zaklínač odešel, nemohl uvěřit pohledu na jílec dýky, který mu trčel z prsou. Leč nedivil se dlouho.

,,Sakra, ty stráže'' , zaklel, když spatřil rojnici vojáků, která mu odřízla cestu k Hradišti. Otočil se a rozběhl se přes druhou stranu tábora, kterou ještě nestihli zburcovat. Musím se dostat do skal, napadlo ho. Když překračoval hranici tábora, zaslechl za sebou dusot kopyt. Ale do skal do stihnul. Tady tu část moc neznal, byl tu jen párkrát při některé z her s ostatními chlapci. Přesto si vzpomněl na průrvu které říkali Dvojka. Terén v ní byl příliš náročný na to, aby na něm mohl jet kůň. To byla jeho šance. Našel ji. Vběhl do ní, opřel se o stěnu a vyčkával. Možná ztratili stopu, řekl si. Dusot kopyt stále sílil, a zaklínač se přitiskl ke stěně ještě těsněji . Potom je spatřil. Žádní zfanatizovaní sedláci, ale profesionální žoldnéři. Zaklel, odlepil se od stěny a pokračoval v běhu průrvou. Zaslechl, jak vojáci sesedají z koní. Konečně doběhl na místo, které dalo průrvě jméno. Soutěska se rozdvojovala, přičemž jedna část ústila na druhé straně hor, a ta druhá byla slepá. Problém byl, že zaklínač zapomněl, která je která. Pokřiky vojáků běžících za ním urychlily jeho rozhodování a zaklínač si vybral tu vlevo. Už po třiceti sázích věděl, že zvolil špatně. Už klidněji doběhl na konec průrvy, otočil se a vyčkával. Po dvou, možná po třech, řekl si, když pohledem přeměřil šířku soutěsky. Po dvou nebo po třech. To je dobře, řekl si. A usmál se.

Nepříjemně, samozřejmě. Byl to zaklínač.
 

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373