Pár slov od autora než začnete číst: Zkusil jsem zplodit něco složitějšího, ale nevím, jestli nelezu na moc tenký led (křup křup). Snad to není moc hloupé a nudné. Já to nedokážu objektivně posoudit. Co se chyb a hrubek týká, už teď si sypu popel na hlavu. Během korekce jsem tam po sobě objevil skutečně PŘÍŠERNĚ věci a bojím se, že mi možná ještě nějaké ty chybky mohly proklouznout. Nuž, dejte se do čtení a pak mi to v hodnocení pěkně nandejte.

       „Nebýt politiky, svět by byl mnohem méně zajímavý.“
                (závěrečná věta z oslavného proslovu generála Friedricha von Blüma)

V obležení
ybuko@post.cz 

      Krajinu pokrýval sníh. Na smrcích v lese se během několika posledních dnů nahromadily mohutné závěje, listnáče byly už dávno holé a jejich zledovatělé větve výhružně trčely do všech stran. Všechna zeleň pokojně odpočívala pod ledovými peřinami. Příroda změnila barevný kabát a oblékla se do bílé.
Bílá byla všude, kam jen oko pohlédlo. Tedy téměř všude. Výjimku tvořila vesnice Nemilost, polozapadlé místo, jehož název měl vlastní pohnutou historii. Malá osada a její nejbližší okolí nepříjemně kontrastovala s pokojnou zimní idylou. Převládající barva, která se zde nejčastěji vyskytovala, byla rudá. Nemilost navštívila kmotra Smrt a zdálo se, že se činila.
      Všude na zemi se povalovala sněhem zpola zavátá lidská těla, o která se jejich bývalí majitelé už ba nic nezajímali. Z většiny z nich vyprchal život už před několika dny a nyní tu jen tak ležely, jako němá připomínka na nedávnou hrozivou událost.
Jediní, kdo o mrtvoly jevili zájem, byli havrani. Na místo se jich slétla početná skupina a právě teď se pokoušeli svými dlouhými zobáky vyklovat něco zmrzlého masa. Bylo patrné, že se jim to dařilo.
Ozval se hluk. Vyrušení ptáci vzhlédli od jídla a když spatřili muže, který se k nim rychle blížil, se zjevnou nechutí svou krmi opustili. Vzlétli a rozesadili se po okolních stromech.
Příchozí, který se chvatně prodíral závějemi, by mohl zdálky náhodného pozorovatele snadno zmást. Zpočátku co do výšky připomínal malého chlapce, ale když by se dostal blíž, jeho široká ramena a hustý plnovous by nikoho nemohli nechat na pochybách: byl to trpaslík.
Chvátal a bořil se přitom až po stehna do sněhu pod praskající křehkou námrazou.
V jednom místě se mu podlomila kolena, zakopl a skončil svou zarostlou tváří v zmrzlou tvář mladé ženy, jenž na něj mrtvé zírala svým jediným okem. Inu, havrani.
Trpaslík hlasitě vykřikl, vyskočil a hnal se dál. Doběhl k jedné z chalup, místní hospodě,
 a zabušil na dveře.„Hej, fofrem otevřite ! Mám je za prdelou !“
„Kdo je tam ?“ ozval se zpoza dveří vystrašený hlas.
„Esli mi nejpozdějc do dvou vteřin neotevřeš, tak ti zmaluju ten tvój chlopatej kožuch tak, že tě bez gatí ani vlastná roba nepozná !“ zařval trpaslík a začal mlátit na pevné dubové dřevo.
Ozval se hluk odsunovaného nábytku a za objevivší se škvírou bylo možné spatřit vyděšenou hobití tvář. Trpaslík vrazil do dveří až pulčík odletěl a rázně je za sebou zabouchl. Pak se chopil těžké almary a za asistence statného černovlasého muže ji přisunul zpět ke dveřím.
Další trpaslík, o poznání mladší, který prve seděl opodál na stole a leštil sekeru, nyní vyskočil. „Tak jak, Yarpene ?“
Tázaný se kysele ušklíbl a otočil se. Všichni v chalupě tak mohli spatřit trojici šípů s dlouhými hnědými péry, které mu trčeli ze zad. Chlupatá hobitka, krčící se pod stolem, poděšeně vykvikla.
Yarpen shodil vlhký kožich a pod ním se objevila drátěná košile.Hroty šípů se zpětnými háčky byly zaklesnuté do jednotlivých oček.
„Spletli si tě s jehelníčkem,“ nervózně se usmál mladý Sigfrýd Gorka, trpaslík, který úspěšně prošel studiem na oxenfurtské univerzitě.
„Ba že, zkurvysyni,“ odfrkl Yarpen. „Pekně to se mnú švihlo. Čekali, že sem kaput a když jeden z nich došel blíž, ťal sem ho po čuni sekyrou.“
Černovlasý se zachmuřil. „To znamená, že jsou pořád v lese ?“
„Nikdá neodešli, pane Ledku. Čekali v záloze až vylezem aby nás porubali jak štěnice. Když sem je odhalil, počítám, přilezó zpátky.“ Coby potvrzení trpaslíkových slov se zvenku ozvalo koňské zaržání.
Sigfrýd přistoupil k malému oknu a pomalu odsunul těžký stůl, kterým bylo zataraseno. V zápětí se ozvalo tiché cinknutí a do místnosti vletěl skrz dvojitou okenní tabulku šíp. Stůl byl rázem zpět na původním místě.
„Je jich aspoň patnáct. Možná víc,“ hlesl Sigfrýd.
„Načepujte pivo! Brzy budeme mít n-návštěvu !“ zahalekal poslední přeživší obyvatel Nemilosti, který se s láhví pálenky povaloval na jedné z lavic. Muž měl rozcuchané vlasy, červený nos a krví podlité oči.  Hobitka, která celou dobu potlačovala slzy, se nyní hlasitě rozplakala.                                                          
Takhle to přece nemělo dopadnout, pomyslel si černovlasý Jut Ledek, příležitostný vrah zloděj a zvěd, který to hrál na dvě strany.
Tak daleko to nemělo dojít. Všichni ti lidé teď zemřou kvůli mně ! Zatracený Dijkstra !

***

      „Jsi pěkná, víš to ? Nemám už ale bohužel dost síl, abych toho využil. Nečervenej se, já vím, tady v klášteře to stejně nemáte povolené.
Opatrně s těmi obvazy, bolí to jako čert. Stejně se namáháš zbytečně. Říkej si co chceš, já vím jak se cítím. Brzy zemřu a nezabrání tomu ani tvé léčitelské umění.
Říkáš, že o mě chceš vědět něco víc ? To nechtěj. Nejsem dobrý člověk a nechci si to u tebe pokazit. Naléháš ? No dobře, ale já tě varoval.
Nerad bych ti vyprávěl podrobnosti, není to poslouchání pro jemné dívčí uši. Věz ale, že jsem se během svého života nikdy neživil příliš poctivě. Tedy jak se alespoň slovo ´poctivě´ obecně chápáno. Pracoval jsem pro největšího zatraceného bastarda v tomhle státě, jeho parchantstvo Dijkstru. Byl jsem ve státních službách.
Nebylo tomu tak vždy, před nástupem do služeb jsem se živil způsoby, o kterých bych se nerad víc zmiňoval. Kvůli tomu jsem se také dostal do vězení, kde mě právě sám Dijsktra  objevil a najal. Vlastně, proč mlčet; to čím jsem se živil před tím se vlastně příliš nelišilo od toho, co jsem dělal ve jménu krále pak: sledování, loupeže a někdy i vraždy.
Šéf tajné policie si mě přitom držel metodami cukru a biče – vysokým platem a existencí mého spisu plného ošklivých fakt, který by v případě problémů mohl vyjít na světlo.
      V tajné službě jsem byl dvacet let, což je doba víc než dlouhá. Životnost agentů bývá zpravidla mnohem nižší. Ze zlodějíčka jsem se vypracoval do relativně vysokého postavení: měl jsem pod sebou vlastní muže a dostával jsem úkoly nejvyšší priority. Mým přímým a jediným nadřízeným byl Dijkstra osobně.
     V poslední době jsem začínal mít obavy, že se mě Dijkstra chce zbavit. Byl velice podezřívavý a mít pod sebou dvacet let jednoho muže značilo mnohá nebezpečí. Za tu dobu toho mé oči mnoho viděly a uši hodně slyšely. Možná proto mě poslal špiclovat do Nilfgaardu, abych mu nebyl příliš nablízku. Sledoval jsem a vyzvídal a pravidelně se vracel do Oxenfurtu, osobně podávat hlášení. Už v té době kolovaly zkazky o hrozící válce.
     Jednoho dne, v době před asi třemi týdny, jsem se na zrovna vrátil na krátkou dobu do Redanie. Podal jsem hlášení a pak se chtěl před odjezdem zpět do Nilfgaardu věnovat troše té zábavy. To by ovšem nesměl být Dijstra takový zkurvenec.

***

      Arcišpión, nejvyšší hlava tajné policie a velice tlustý člověk napůl cesty mezi nadváhou
a obezitou v jedné osobě seděl rozvalený v  rozložitém křesle za drahým mahagonovým stolem v jednom ze svých tajných útočišť. Podzemní komplex místností, do něhož se občas uchyloval, se nacházel pod pozemky oxenfurtské Akademie a vědělo o něm jenom několik málo přísně vybraných lidí. A on doufal, že to tak zůstane co nejdéle. Proto Juta Ledka Djikstrovi muži přivedli s rukama drženými za zády a s páskou přes oči.
„Vítej v mé skromné rezidenci, Jute,“ uvítal jej Dijkstra. „ Tu pásku si už můžeš sundat. Jak se ti to tady líbí ? Na výzdobě jsem si dal záležet.“ Mávnul rukou směrem ke stěně, jež byla lemována vycpanými hlavami rozličných tvorů. „Pochopitelně jsem je sám nelovil. Na to nemám čas a, přiznejme si to, ani schopnosti.Většinu jsem koupil od zaklínačů. Jak se ti líbí kupříkladu tenhle vlkodlak ?“
Jut si vztekle sňal pásku a opřel se oběma rukama o desku stolu. „Co to má znamenat ? Jak si to představuješ, takhle mě unést ? Měl jsem zrovna práci a… Myslíš, že si můžeš dovolit všechno, ale to se pleteš. Všechno má své hranice !“
Dijkstra si začal nevzrušeně pohrávat s velkým úředním pečetidlem.
„Chápu tvé rozčílení. Tvé přítelkyně je mi líto, ale jistě budeš mít čas udělat jí to i později. Jistě  uznáš, že jsou jisté záležitosti, které mají před, hm, projevem lásky přednost. Jisté státní záležitosti. Krom toho se pleteš, protože já můžu všechno.“
„Tvá drzost nezná mezí. Před několika hodinami jsme se rozloučili, já dostal jasné rozkazy
a doufal jsem, že se s tebou nebudu muset přinejmenším pár měsíců vidět.“
„Uvědom si s kým mluvíš, Jute, a chovej se podle toho. Vyslechni mě a případné otázky klaď až pak.  Již delší dobu mám problém a dospěl jsem k názoru, že mi jej pomůžeš vyřešit. Týká se Scoia´tael, Veverek, respektive jednoho z malých přepadových komand, které terorizuje a vraždí pokojné obyvatele našeho království.“
„Proboha, Djikstro, vždyť já nejsem voják. Jsem zvěd. Něčím takovým se přece nezabývám. Na takové věci je tady přece armáda anebo lovci lidí. Krom toho mám přece pokračovat ve své misi v Nilfgaardu.“
„Laskavě mě nepřerušuj. Bude válka a lidí nemám nazbyt. Nilfgaard pár dnů počká. Svým způsobem tento problém spadá pode mne a já na to chci tebe. Zabíjení ti, pokud vím, nikdy nedělalo problémy.
Muž, který mi dělá takové starosti, si říká Fiaro. Je vůdcem hansy, která operuje v malém okruhu, který ti ukážu na mapě. Má několik vytipovaných míst, na která se se svojí bandou pravidelně vrací a kde periodicky podniká útoky na kupecké vozy. Jeho skupina je vyhrazena výhradně z elfů – patří mezi ty radikálnější a mezi neelfy nedělá rozdíly. Tvým úkolem bude připojit se inkognito k některému z kupců coby ozbrojený doprovod, počkat, až vás napadnou, a Fiara vyřídit.“
„A pokud odmítnu ?“
Dijkstra významně pozvednul obočí. „ Odmítnout přímý rozkaz ? Je možné, že se někdo tak inteligentní jako ty dokáže tak hloupě ptát ? Po tak dlouhé době ve službě ? Umíš si přece odpovědět sám. Zatčení, obvinění z vlastizrady, úkladné vraždy, přípravy atentátu na krále…Stačí si vybrat.“
Jut rozhodil rukama. „No to je prostě nádhera. Ty jsi dokonalý diplomat. A jaké jemné metody to používáš…Jedna báseň.“
„Že ano. Takže, abych to dokončil. Máš jeden den na to, abys našel někoho, kdo nám poslouží jako volavka a ke komu se připojíš. Doporuč mu pár chlapů na hlídání, chceš-li, ale ne moc. Nechceme přece elfy vyplašit. A ještě něco: než vyrazíš, budeš se mi hlásit. Pokusím se Fiarovi podstrčit falešnou informaci a dát mu na vás nenápadné avízo. Nesmíš se přece takovou cestu trmácet zbytečně.“
Během řeči zmáčknul Dijkstra malé tlačítko, které se skrývalo na spodní desce stolu.
„Já pořád mluvím a ty máš zatím nejvyšší čas vyrazit.“
Dveře do pracovny se neslyšně otevřely a dovnitř vstoupili dva muži. Jut tiše vzdychl a znovu si zavázal oči. Než odešel, naposled se k vrchnímu šéfovi tajné  policie otočil. „A jak velká je vlastně ta jejich banda ?“
Nemohl vidět, že se Djikstrovi po tváři přehnal úsměv. „Znáš tyhle Veverky. Pět šest nelidí, víc ne. Nedělej si starosti.“

***

      „Jiným lidem by možná přišlo Dijkstrovo chování a to, že hodlá poslat úspěšného špióna zabíjet obyčejné lupiče jako nezvyklé, ale já ho znal až příliš dobře. Často se choval zvláštně a mnohdy i zdánlivě nelogicky. Pomalu splétal z intrik, lží a jinotajů velké klubko v němž se vyznal jen on sám a málokdy jednal přímočaře. Mně to ale v každém případě naznačovalo, že něco není v pořádku. Proč posílat na takovou hloupost mne, když má plno jiných, méně důležitých mužů ? Bylo jasné, že za tím něco vězí. O tom, proč se o nějakého loupeživého elfa zajímá šéf tajné policie, ani nemluvě.
      Neměl jsem tehdy na vybranou. Kdybych zůstal v Oxenfurtu, byl bych potrestán , možná z něčeho obviněn a v lepším případě bych si pár let odpočinul v chládku. A v tom horším… netřeba domyslet. Utíkat by nemělo smysl, z tajné služby se beztrestně neodchází. Dijkstra má své muže všude. Jednoho dne by odněkud přiletěl zbloudilý šíp nebo bych záhadně zmizel… Před ním a tou jeho čarodějnou kočičkou se člověk nikam neschová.
Ale… proč vlastně utíkat ?  Nakonec by za tím nemuselo nic být, Dijkstra by skutečně mohl mít nedostatek lidí a potřeboval odemne vytrhnout bolavý trn z paty. I velcí lháři přece někdy musí mluvit pravdu, ne ?
      Stačilo se trochu vyptávat a brzy jsem se dozvěděl, že z Oxenfurtu bude brzy daným směrem vyjíždět kolona tří vozů: půlčík Hans Drápek se i se svojí rodinou stěhuje k příbuzným na sever. Zřejmě podlehl řečem o možné válce s Nilfgaardem natolik, že si nebyl jist svým životem ani v Redanii. Přesto že byl všeobecně známý jako škrt a lakomec, neváhal si na tu dlouhou cestu najmout početnou skupinu trpaslíků, kteří jeho rodinu a majetek měli na svých krytých vozech bezpečně převést přes nebezpečné lesy plné lapků a banditů.
Kromě jeho manželky, bratra a dvou synů s nimi tedy jelo ještě devatero zdatných trpasličích bojovníků, kteří by si v  případě nouze dokázali poradit s lecjakou nesnází.
Drápkovi jsem se představil jako svým pravým jménem a jako muž, jenž vyráží stejným směrem a který by se k jejich skupině rád připojil. Půlčík, hamoun, se nejdřív zdráhal, ale pak svolil – pod podmínkou, že mu za to zaplatím. S jeho přemrštěnou částkou jsem chtě nechtě musel souhlasit.
       Ještě než jsem odjel, poslal jsem Djikstrovi zprávu, v níž byl stručný popis mých nových společníků. Sice jsem netušil, jakým způsobem chce Fiarovi informaci předhodit, ale nepochyboval jsem, že to dokáže.
Z trpaslíků jsem znal jen dva – Collina Beffora a Yarpena Zigrina. Prvního jen od vidění a druhého spíš z doslechu. Když se mi občas poštěstilo pobývat s ním v jedné hospodě, tak k přeslechnutí zkrátka nebyl. Jeho historky o dracích, čarodějích a zaklínačích, se kterými se po pár pivech tak rád vytahoval, byly už notoricky známé. I když mu někteří lidé přezdívali Velká huba (v soukromí, samozřejmě, jinak by si koledovali o jednu za ucho – sekyrou), mezi ostatními trpaslíky měl značný věhlas.
Collin, Yarpen i ostatních sedm vousáčů se většinu času chovali jako malé děti – halekali na vozech, zpívaly nemravné kuplety, smáli se a popíjeli pálenku z malých demižonů, ale přesto je nebylo radno podceňovat. Na vlastní kůži jsem se už mnohokrát přesvědčil, jak rychle se dokáží proměnit v nelítostné bojovníky.
V té době jsem se bláhově domníval, že jsme na setkání s Fiarem a jeho bandou připraveni.
Jak jen jsem se tehdy pletl !“

***

       Ještě půl míle od Nemilosti se zdálo být všechno v pořádku. Vozy projížděly zasněženým lesem a kola za sebou ve sněhu nechávala dlouhou úzkou stopu.
„Oj, mňa sa chce srát. Mali bychom někde zastavit,“ prohlásil Collin, sedící na kozlíku.
„Však počkaj, za chvilu budem projížďat vesnicou. Včil zastavíme a zapauzírujem,“ pravil Yarpen.
„Hmpf. Taky bych se moh vysrat za jízdy,“ zazubil se trpaslík a začal si sundávat kalhoty.
„To ať tě ani nenapadne !“ vykřikla Drápková zevnitř vozu. „Je tady mládež !“
Collin se otočil k dvěma malým půlčíkům. Jednomu bylo kolem patnácti a druhému něco málo přes dvacet. U hobitů ještě dětský věk.
„Tož, o ty dva ogary bych se nebál. Dyť na tom přece nic néni. Možná ju mám o něco míň chlupató, ale jináč mezi náma není rozdílu.“
U vozu jedoucím před nimi se vzadu odhrnula plachta a ven vykoukla hlava Hanse Drápka.
„Pane Beffore, tebe a tvé muže jsem si najal na odvoz, ne na výuku anatomie. Raději hlídej cestu.“
Jeden z mladých hobitů se bezelstně otočil k matce. „Mě to nevadí, jen ať se klidně vysere.“
Za to inkasoval mohutný lepanec. „Vidíte to ? Vidíte, co je učíte ?“ nadávala Drápková. „Úplně mi je kazíte ! Za chvíli budou mluvit jak…jak trpaslíci !“
„Však já mu to řikám furt, mluv slušně,“ zapojil se Yarpen. „Ale to von ne. To je samý ´kurva´, samý ´vysrat´… co si o nás pak ostatní pomyslejó, že. Povidám, pokaď chceme žít s lidma, mosíme se adaptýrovat. Lidi póživajó mnohem vybranější slovník: do psí řiti, k čertu a doprdele, to só ty pravý výrazy !“ Trpaslicí se rozřehtali a hobitka zrudla jako rak.
Hans Drápek znovu vyhlédl zpoza plachty. „Pane Zigrine, drž jazyk na uzdě a nekaž mi kluky. A nesrovnávej nás s lidmi, s těmi nemáme nic společného. Patříme k malému národu a nebýt lidí a trpaslíků, žijeme si v poklidu ve svých norách a zelených údolích a nemusíme harcovat z města do města. To kvůli vám a vašim válkám musíme své domovy opouštět a stěhovat se, protože už nikde nejsme v bezpečí.“
„Tak to prrr,“ ohradil se Collin. „My sme s tým nezačli, to lidi a ty elfský hovada. Objevili se kdoví odkaď a začli si dělat práva na naše území. Nebét drzéch elfů a člověků, nikdá bysme nebojovali. To bola len obrana.“
„Kdyby se neobjevili lidé a nepostavili se mezi trpaslíky a elfy, tak by jste se navzájem vymlátili,“ zabručel Jut Ledek, který jel na svém koni vedle vozu. „Nebýt lidí, zůstal by tu po vás jen popel a spálená zem. A co se půlčíků týká, také se nemají s čím chlubit. V jednom kuse kolaborovali – jen aby mohli mít zadky pěkně v teple.“
Hans Drápek se zadurdil. „To jsou lidské pomluvy. Snažili jsme si jen zachovat svojí nezávislost. Silou se nedá vyřešit všechno.“
„To sa pleteš, pólčíku,“ řekl Collin. „Siló se naopak všecko vyřešit móže.Když tě někdo veme po papuli, mosíš mu to vrátit dvojnásob. Ináč tě přes ňu bude mlátit furt.“
„Jste jak zvířata,“ prohlásila Drápková. „Mluvíte tak, myslíte tak a rovněž se podle toho chováte.“
Collin se k ní otočil a zle se zamračil.„Pokaď se vám to nezdá, šlapte si po svéch. To, že nás platíte neznamená, že se mosíme nechat urážat.“
       Stromy se rozestoupily a objevila se velká mýtina na níž stálo několik desítek chalup.
Nemilost byla malá osada, jejíž obyvatelé byli především uhlíři a dřevorubci. Měla štěstí; stála na jedné z frekventovaných cest, díky mnoha projíždějícím měla o novinky ze světa postaráno a dokonce si mohla dovolit vlastní hostinec.
„Nemilost ? Co je to za jméno ?“ zakroutila půlčíkova žena hlavou, když si přečetla ukazatel na stromě.
        Legenda praví, že před mnoha lety jezdíval redanský král nepoznán po své zemi v šatech chudáka a zjišťoval, co si o něm myslí poddaní. Tehdy dorazil i do Horní Varty, jak se tehdy vesnice jmenovala. Co tam tehdy dělal nebo co se o sobě dozvěděl už není známo, avšak výsledek jeho návštěvy byl ten, že nadobro tulácký oděv odložil a když se celý rozezlený vrátil na své sídlo, poslal do Horní varty posla s glejtem. Nechal ji oficiálně přejmenovat a místním obyvatelům zvednul daně.
      První z vozů se prudce zastavil. „Stáát !“ zařval Yarpen a zatáhl za opratě.  „Co se kurva tam vepředu děje ?“
Sigfrýd Gorka, který měl první povoz na starosti, seskočil z kozlíku. „Máme problém. Podívej se.“ Yarpen chvíli mžoural do dálky. „Co tém myslíš…a sakra !“
Z komínů se nekouřilo. V zimě, jaká venku byla, to mohlo znamenat jen jediné: osada je opuštěná.
„Tož kam sa mohli vydat ?“ uvažoval Collin nahlas. „Široko daleko tu další vesnica néni.“
Hans Drápek znovu vyhlédl ven. „Co se děje ?“
„Chtěli jsme tu doplnit zásoby, ale nikdo tu není. Lidi zmizeli,“ informoval ho Sigfrýd Gorka. „Je to opuštěné.“
„A to tu budeme jen tak stát ? Jeďme se podívat blíž.“
„Mně sa to vóbec nelíbí,“ pravil Yarpen. „Može to být past“
„Věčně tady čekat nemůžeme,“ ozval Jut Ledek. „Navrhuji vzít pár mužů a prozkoumat to dřív, než tam vjedem s vozy.“
„Dobrý nápad. Udělejte to,“ poručil hobit. Trpaslicí na něj nevraživě pohlédli.
„Tož, já pójdu,“ řekl Yarpen. „Sigfrýde, Milesi, poďte taky. Ty tu, Colline s ostatníma zóstaj a hlídej.“ Jut Ledek seskočil z koně.„Jdu s vámi.“
      Na mrtvolu narazili hned u první chalupy. Nebylo divu, že muž nebyl zdálky vidět: byl zpola zakrytý sněhem.Ležel na zádech, zíral do nebe a chyběla mu ruka. Ta se totiž válela opodál a svírala malou sekyrku na štípání dříví pokrytou krví. Hned vedle byla mladá dívka. Na krku se ji skvěla hluboká tržná rána, takže ji hlava u těla držela jen tak tak.
Muže s rozpáraným břichem, z něhož vyhřezávala nyní už zledovatělá střeva, objevil Miles. Dotyčný se skrýval pod sněhovou pokrývkou a kdyby na něj trpaslík nešlápnul, vůbec by ho nebyli objevili. A takových těl tam bylo mnoho, přičemž bylo víc jak zřejmé, že se další skrývají pod sněhem a možná i v chalupách.
„Proboha, co se tu stalo ?“ hlesl Sigfrýd a začal na jedno z těl zvracet. Žena v květovaných šatech, které z břicha trčely dva šípy, se tomu bránit nemohla.
„Mosíme odsaď zmizet. Hned. Vesnicu objedem a co nejrychlej pojedem dál, “rozkázal Yarpen.
Směrem odkud přišli se ozval křik.
„To je u vozů !“ vykřikl Miles a všichni se rozběhli zpět.

***

     „Když jsem býval ještě malý, často jsem si hrával s ostatními chlapci z naší vesnice. Schovávaná, honěná, na vojáky a na Falku…to mě bavilo.  Také jsem se se staršími kluky vydával k rybníku, kde bývali žáby. Bylo to spíš takové velké zelené lesní jezírko plné řas a bahna, ale my jsme tomu prostě říkali rybník. Žab tam byla spousta a my je lovili do velkých věder a tahali na břeh. A pak zase pouštěli zpátky. Nejprve jsme se bavili pouze tím chytáním, ale jednoho dne dostal jeden z kluků, hubený blonďatý pořez co fungoval jako vůdce party, nápad. Jeho starší bratr studoval na univerzitě a jednoho dne se mu svěřil, že žáby v hodinách za živa pitvají. Není těžké uhodnout, co pak následovalo. Blonďáček si to chtěl vyzkoušet taky. Sehnal si odkudsi velký nůž, ten co se mu říká žabikuch, a jednoho dne to před námi vyzkoušel. Brzy to udělal znovu a pak znovu…
Měl jsem sice vždycky chuť říct tomu klukovi ´Nech tu žábu na pokoji !´, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Žáby umíraly a já byl úplně bezmocný.
      Úplně stejně jsem se cítil i ten den. Když jsme oběhli chalupu, která nám bránila ve výhledu, naskytl se nám hrozivý pohled. Pětice trpaslíků a půlčíci byly pod útokem.
Z lesa se vyrojila skupina elfích jezdců na koních, kteří na vozy zaútočili. Projížděli mezi nimi, zabíjeli a já tomu nemohl nijak zabránit.
Trpaslíci vyskákali ven a začali se ohánět svými dlouhými sekerami. Rázem se ukázalo, co jsou ve skutečnosti zač. Šestice malých bojovníků se svými sekerami dokázala odrazit nenadálý útok osmice meči ozbrojených jezdců.
Jeden z koní dostal sekyrou do boku a jeho majitel skončil na zemi, kde se o něj postaral Collin Beffor. Další trpaslík vyskočil z vozu přímo na projíždějícího útočníka a shodil ho z jeho oře. Elf se dal zbaběle na útok. Trpaslík s dlouhým zrzavým plnovousem svázaným v cop, jehož jméno sem neznal, byl sražen k zemi koňskými kopyty a než zemřel, stačil ještě mrštit sekyru po nepříteli, který se pokoušel probodnout mečem jednoho z hobitů. Když se Miles, Yarpen a Sigfrýd vrhli druhům na pomoc, elfové se obrátili a zbaběle utekli zpět do lesa. Na místě zůstali dva mrtví útočníci, zabitý půlčík a podupaný trpaslík.
Zdálo se, že jsme zvítězili; jásání ale bylo předčasné. Za malou chvíli začaly z lesa přilétat šípy a trpaslíci padali jako mouchy. Snažili se skrýt za vozy, ale to příliš nepomáhalo. Všude byl zmatek a bojová morálka byla ta tam. Já po celou dobu postával opodál a bál se přijít blíž. Strach ze šípů byl příliš silný.
Všichni by tam tehdy zemřeli, nebýt odvahy Collina Beffora. Ten hlasitě zavelel, přeživší trpaslíci se sešikovali k poslední zoufalé akci a s hrozivým křikem a sekyrami nad hlavou se rozeběhli do lesa, vstříc útočníkům, vstříc šípům. Všichni kromě Yarpena a Sigfrýda – ti popadli zbylé dva půlčíky a rozeběhli se zpátky do vesnice.
Vběhli jsme do první chalupy, co se nám naskytla.Byla to hospoda. Zabarikádovali jsme dveře i okna a doufali, že elfové po čase odtáhnou.
      Čekali jsme celý den. Venku byl začalo sněžit a všude byl klid. Objevili jsme sklep plný jídla a pití, v němž se mimo jiné skrýval i poslední živý obyvatel Nemilosti. Namol opilý muž se nám představil jako Rulf dozvěděli jsme se od něj co se v osadě vlastně událo.
Elfové se prý objevili před dvěma dny. Napadli vesnici a obyvatele, kteří se bránili, na místě pobili. Ostatní pak vytáhli ven na sníh a postupně je popravili. Rulf se nikým nezpozorován ukryl mezi pytli s moukou a elfové by jej jistě nalezli kdyby byli pořádně hledali. Místo toho se však sebrali a z Nemilosti odjeli. Po několika hodinách se osmělil, ze svého úkrytu vylezl a když objevil svoji ženu a děti mrtvé, šel do hospodského sklepa a řádně se opil. O elfském komandu pak nebylo další dva dny slyšet. Až do našeho příjezdu.“

***

      „A nachystejte t-t-taky nějaké maso. Hodně krvf…krvavé. Elfové krev r-rádi,“ pokračoval opilý vesničan.
„Drž už konečně hubu,“ poručil mu Jut Ledek.
„Tož len klid,“pravil Yarpen. „Nepřátele sú venku, mezi sebó se hádat nemosíme. Jak vypadají, Sigy ?“
„Elfové, samí elfové,“ prohlásil Sigfrýd Gorka. „Mají čapky s oháňkami. Jsou to Veverky.“
„To nám byl čert dlužnej. Povidáš, že mezi nima nésou žádný trpaslíci ?“
„Jenom elfové.“
„Kurva mať. Nu což, aspoň že máme dost jídla a chlastu.“
Hans Drápek držící se za naražené čelo hlasitě vypískl. „A to nebudete nic dělat ? V hospodě kde jsem vás najímal jste měli spoustu siláckých řečí, prý ´trpaslíky nikdy nikdo neporazí´…Synové po smrti, bratr po smrti, všechen můj majetek venku na pospas vrahům a zlodějům… Tomu říkáte ochrana ? Za to mi zaplatíte !“
Zachmuřený Sigfrýd k němu přistoupil a uhodil jej takovou silou, až se půlčík svalil na zem. „Mých šest přátel je taky po smrti a to jen proto, že se ti pokusili zachránit zadek. Od té chvíle dlužíš ty jim, ne naopak. Rozumíš ?“
Hans Drápek se ústy úžasem pootevřenými pokusil pozpátku odlézt od zuřícího trpaslíka.
Yarpen vzal Sigfrýda za rameno.„Nech ho, Sigy, je len v šoku. Navíc, když se ty chlapi nechali najmót, tak znali riziko. Zubatá jednou dostane každýho z nás, s tým mosíme počítat.“
Někdo zabouchal na dveře a Drápková vypískla strachy.
„Poslouchejte,“ ozval se zvenku melodický hlas. „Poslouchejte dobře. Jmenuji se Fiaro a tohle je moje hansa. Jsme elfové, nejvyšší rasa. Vy nejste nic. Opusťte dům, pokloňte se před námi a my vás necháme odejít.“
„To bysme museli být padlí na hlavu, ty elfisko,“ zamručel Yarpen.
„Pokud nevyjdete ven dobrovolně, vytáhneme vás násilím,“ pokračoval Fiaro.
„Okna jsou malá, těmi neprolezou, a dveře snadno ubráníme,“ řekl Jut tiše.
„Tak to zkuste ! Uvidíme jestli kromě střílení ze zálohy umíte ještě něco jiného !“ vykřikl Sigfrýd. Zvenčí se ozval tlumený smích. Jut Ledek poodsunul jeden ze stolů, který stál před oknem a udělal tak malou škvíru, kterou mohl vidět ven. Napočítal šestnáct po zuby ozbrojených elfských bojovníků a bojovnic zahalených do dlouhých teplých plášťů, s čapkami s veverčími oháňkami.
Měli dlouhé vlasy a krásné ušlechtilé tváře ve kterých se zračilo odhodlání. Fiaro, jak se zdálo, byl hubený hnědovlasý elf v černé kožešině, který stál nejblíže dveří. I přes svoji útlou postavu vypadal jako někdo, kdo si dovede zjednat autoritu.
„To znělo jako nesouhlas s mojí nabídkou. Jak myslíte. Pak ale ovšem zemřete,“ oznámil jim elfí vůdce.
„Proč neuděláme, co chtějí ? Proč nevyjdeme ven ?“ kvílela Drápková.
„Udělali by si z tebe kožuch, ženská hloupá, proto,“ odvětil Yarpen. „Dúfám, že ťa ani na okamžik nenapadlo, že nás chtěj nechat naživu. Ale tak lacino nás nedostanú.“
Dva elfové zaběhli do jedné z chalup a za chvíli se objevili z dlouhou lavicí. Každý ji chytil z jedné strany a když dal Fiaro povel, rozběhli se s ní proti hospodským dveřím.
„Pozor !“ křiknul Jut. Ozvala se dutá rána a velká almara, která stála na vnitřní straně dveří, se nepatrně zatřásla.
„Berany berany duc !“ prohlásil opilec a přihnul si kořalky.
„Bez obav. Dokud nepóžijú střelný prach, přes ty dveře se nedostanou,“ ušklíbl se Yarpen.
Následovaly další rány, dokud si elfové neuvědomili, že je to zbytečné. Pak vymysleli něco lepšího.
Ozval se zvuk rozbíjeného skla, to jak praskaly okenní tabulky. Okna v chalupách byla sice na prolézání příliš malá a navíc zabarikádovaná zevnitř, ale v místnosti se v tu chvíli podstatně ochladilo.
Sigfrýd Gorka se pokusil rozdělat oheň ve velkém krbu. Hromádka dříví vedle něj byla nevesele malá.
„Máte doufám dost teplého oblečení,“ ozval se zvenku přívětivý ženský hlas. “Kdyby vám byla zima, můžete se přijít ohřát ven za námi.“
„Nestaraj se, děvče. Esli nemáš co dělat, najdi si nějakého elfa co ti ju protáhne. Třeba teho Fiara, stejnak vypadá, že by to potřeboval.“
Zvenčí se ozvalo odfrknutí. „Hm. Doufám, že to s vámi brzy skončíme.“

     Setmělo se a začalo sněžit. U hospody zůstala tříčlenná hlídka a ostatní elfové si zalezli do jedné z chalup, kde si zatopili. Po chvíli se odtamtud začal ozývat teskný zpěv. Na smutnou melodii brnkanou na loutnu zpíval v elfštině mladý mužský hlas. Po chvíli se přidal i sbor. Píseň brala za srdce i šestici v hospodě. Tedy pětici, protože vesničan ležel ožralý pod stolem a spal.
„Jak je možné, že někdo tak špatný dokáže tak úžasně zpívat ?“ zašeptala žena Hanse Drápka aby píseň nerušila.
„V takových chvílích mám chuť odložit sekyru a jít si s nimi podat ruce,“ řekl Sigfrýd.
„Zpívají něco…o smrti nějaké ženy. Zřejmě elfí královny,“ překládal Jut Ledek. „Něco o neopětované lásce…válce…Nevím, moje elfština je dost chabá.“ I v slabém světle, vrhaném  jen skomírajícím plamenem v krbu spatřil, jak se Yarpen zamračil.
„V tom je jejich největší síla. Sú nádherní, báječní, oslniví…a než se člověk naděje, už má v oku šíp.“
„Proč to vlastně dělají ? Proč nás nenechají jít ?“ zeptal se půlčík.
„Chtěj se nás všech zbavit,“ řekl Yarpen. „Zničit, vyhnat a pozabíjať všechny neelfy a mít zem jen pro sebe. Tohle nésou takový pitomci, co si nechávaj vtloukat do hlav laciný hesla a bojujou, protože jsou mladí a majou horkú krev. Tohle jsou praví Scoia´tael. Mnohem chytřejší a nebezpečnější, poněvadž jsou dobře organizovaní ve velkých bandách a vědí o co jim jde. Ale ti nahoře s nima manipulou úplně stejně jako s těma mladýma hňupama.“
To už mi došlo taky, povzdechl si Jut. A vsadil bych se, že Dijkstra to moc dobře věděl.
„Došlo nám dřevo,“ prohlásil Sigfrýd a přihodil do ohně poslední poleno.
„Póžij všecko co najdeš, kromě teho co máme jako barikádu. Ve sklepě sú dřevěné police a prázdné sudy.“
„A až se to spálí ?“
„Pak se uvidí.“

     Když o pár hodin později spálil Sigfrýd Gorka držící hlídku poslední prkno z velké police, začal uvažovat, co by mohlo přijít na řadu nyní. Z úvah ho vyrušil podezřelý šramot a dupot na střeše. Nebylo mu jasné, co mají Veverky v úmyslu, dokud se z krbu nezačal valit štiplavý kouř. „Ucpali komín ! Ty svině nám ucpali komín !“ Kašlajíc se rychle pokoušel uhasit oheň.
Ty které neprobudil křik vzbudil záchvat kašle.
„Vzduch ! Otevřete okna ! Nic nevidím !“ křičela půlčíkova žena a rozběhla se oknům..
„NE !“ vykřikl Jut Ledek, ale už bylo pozdě. Drápková vrazila do těžkého stolu, který tvořil barikádu a srazila jeho zápěru. Stůl s hlasitým duněním dopadl na zem a okno bylo volné. Jut se vrhl na zem, ale předtím stihnul venku zahlédnout řadu temných postav.
Oknem do chalupy přilétla sprška šípů a dřív než hobitka dopadla na zem, byla mrtvá.
Další ze šípů zasáhl do nohy jejího manžela, který skučící padl na podlahu. To mu zachránilo život, protože vzápětí v místě, kde měl předtím hlavu proletěly dva další šípy. Sigfrýd Gorka s Yarpenem držíc se mimo úhel dostřelu opatrně přirazili stůl zpátky a zapřeli ho kusem prkna o podlahu.
„Co říkáte na naše dárečky ?“ ozval se zvenčí Fiaro.
Hans Drápek, přemáhajíc bolest, zařval:„ Zabil jsi bratra, dva syny a teď i ženu ! Za to mi zaplatíš !“
„Smrti mám pro všechny dost, půlčíku. Dostane se i na tebe, jen počkej. Pokud vyjdete ven, budete zbaveni utrpení, kterého vám v opačném případě připravím ještě vrchovatě.“
„Uvidíme jak budeš mluvit až ti narvu do zadku smrkovou větev, ty elfe,“ zakřičel Sigfrýd.
„Hádám, že se právě ozval trpaslík. Nízký, povrchní a sprostý. Pokouší se sice podobat způsobem mluvy lidem, ale stále zůstává tím, čím byl před mnoha stovkami let: totiž ubohou podzemní havětí bez špetky vychování. V době, kdy se tvůj děd pachtil někde s krumpáčem jsem já ležel v knihách a studoval historii. Z té se člověk nejlépe poučí.“
„Co pěkného si myslíš o lidech, Fiaro ? Prozraď, jsme zvědaví,“ vykřikl Jut Ledek.
„Ach, ti lidé. Množí se jako obtížný hmyz a stejným způsobem se s nimi také musí zacházet.
Okupují elfská území a zabíjejí naše děti. Co bych si o nich asi mohl myslet ? Že jsou nízcí a sprostí ? Ale ne, to už jsem řekl o trpaslících. Lidé jsou podlí, hašteřiví, sexuchtiví, věčně nespokojení, zmítaní emocemi… a na většinu z toho jsou navíc hrdí. To ti stačí ?“
„Tož nám už zbývají len elfi. Jací jsou elfi ?“ zazněl z chalupy Yarpenův chraplavý hlas.
„Jsme vznešení. Jsme předurčení k tomu, abychom vládli. Elfové jsou krásní, charakterní, moudří, oslniví a věčně mladí. Byli jsme sesláni tomuto světu jako dar,“ pronesl zvučně Fiaro, víc ke svým druhům než k hospodě. Pozvedl hlavu. „Jsme požár, jenž spálí všechno zlo. Jsme potopa, která smete ze země veškerou špínu. Jsme vítr, jenž zaseje nová semena života. My jsme země. MY JSME ELFOVÉ !“ Poslední slova vykřikl do tmy. Odpovědí mu bylo jásání ostatních bojovníků.
„Asi budu zvracet,“ oznámil Rulf, maje na mysli spíše projev kořalky než Fiarův.
„Zabijte ho někdo, někdo ho zabijte,“ opakoval zničeně půlčík.
Vůdce elfů se obrátil zpět k chalupě. „Vy jste jedna z mnoha malých překážek, které musíme překonat. Pokud si neporadíme s vámi, jak bychom mohli zvládnout  větší problémy ?
Nebudeme se ale zbytečně namáhat. Máte čas do rána. Pokud do té doby nevyjdete ven, tu vaši pastoušku zapálíme.“
A bylo to.

***

    „Těch několik hodin do svítání bylo nejdelších v mém životě. Hans Drápek naříkal nad zkaženým životem, vesničan Rulf chodil každou chvíli dávit do sklepa a oba trpaslíci svorně mlčeli a leštili sekyry. Uvažoval jsem o tom, proč se měl chtěl Dijkstra zbavit a poslal mě sem zemřít a napadaly mě desítky důvodu: Znal jsem mnoho důvěrných informací, které by ho mohly kompromitovat.  Nikdy jsem se k němu nechoval tak, jak by se k šéfovi tajné policie slušelo. Měl jsem poměr s jeho milenkou. A tak dále. Nejpravděpodobnější ale bylo to, že zjistil o mých kontaktech s Nilfgaardem.
Jak už jsem ti řekl, před nějakou dobou jsem byl šéfem tajné policie vyslán na potencionální nepřátelské území jako zvěd. Neřekl jsem ale, že bylo moje maskování brzy prohlédnuto a já byl Nilfgaarďany odhalen.
Když jsem byl polapen, byla mi nabídnuta volba: okamžitá smrt anebo vyzvídání pro Nilfgaard. Co do diplomatického talentu by si mohli s oxenfurtským hlavním špiónem konkurovat. Samozřejmě jsem přijal. Špicloval jsem uši na obě strany a předával jsem informace. Když se mi Filippa Eilhart prohrabávala mozkem a snažila se přijít na to, zda mi Dijkstra může věřit, chránila mě nilfgaardská magie. A před Nilfgaarďany zase ta Filippina.
Proklínal jsem Dijkstru, Nilfgaard a politiku vůbec a přemýšlel jsem, jak se z té polízanice dostat. Nenapadalo mě vůbec nic. Pravda, mohl bych například prozradit elfům svoji totožnost a doufat, že budou třeba žádat tučné výkupné, ale to by byl krajně zoufalý tah a já jsem si ho chtěl nechat až jako poslední možnost. Nemluvě o tom, že by mě možná pak popravili s ještě vetší chutí anebo by za mě Dijkstra odmítl zaplatit…Ale ne, ten parchant by přece nemohl riskovat, že prozradím důležitého. Chtěl mít čisté ruce, poslal mě sem zemřít a nepočítal, že přežiji tak dlouho.
Seděl jsem ve tmě a uvažoval, dokud se skrz skuliny ve dřevě neprodraly do chalupy první sluneční paprsky. Rušilo mě jen dupání na střeše a zápach petroleje, který se začal celou hospodou linout.“

***

     „Na přemýšlení jste měli už dost času. Co jste vymysleli ?“ zeptal se Fiaro se zapálenou pochodní v ruce.
„Že si čubčí syn a hovado neskutečné,“ odvětil Sigfrýd.
„V tom případě…přesto že je tuhá zima, tak se zahřejete,“ zasmál se elf a pohodil pochodeň na zem. Malá petrolejová kaluž vzápětí vzplála a oheň pokračoval všude tam, kde se elfové před ránem činili. Hořely dveře, stoly sloužící jako zátaras i střecha. Netrvalo dlouho a chalupa se začala hroutit jako domeček z karet.
„Fofrem do sklepa !“ navrhl Yarpen Zigrin a rozběhl se ke schodům. Ostatní, uskakujíc před padajícími hořícími třískami ho následovali. Zabouchli za sebou těžký poklop.
      Sklep byl malý a páchnul po alkoholu a zvratcích. Na hácích tam viselo nějaké maso, na zemi stálo pár láhví vína a v rozích se těsnilo několik sudů s pivem. Nad hlavami se jim ozýval hluk bortící se hospody.
„Mají nás v pasti,“ hořekoval půlčík a rozčíleně si mnul hnisající ránu na noze.
„Předtím snad neměli ?“ odsekl Sigfrýd.
„Když budeme mít štěstí, možná teď odjedou,“ doufal Jut Ledek.
Yarpen se podrbal ve vousech. „Elfi só možná blbí, ale ne takle moc. I kdyby sklep v tom binci přehlídli, pořád jim budou chybět naše těla.“

      Hučení a praskání postupně utichalo a škvírami do sklepa přestal pronikat kouř.
Bylo po požáru. Nahoře se začaly ozývat hlasy. Elfové se probírali spáleništěm a hledali zbytky mrtvol.
„Teď ani muk,“ zašeptal Yarpen. „Esli najdou sklep, je po nás.“
Sigfrýd Gorka pevně sevřel svoji sekyru a Hans Drápek se rozklepal strachy.
Ženský hlas elfsky zakřičel a Fiaro něco odpověděl. Našli půlčíkovu manželku, přeložil si Jut Ledek. Následovalo několik povelů, jejichž smysl mu ušel. Měl dojem, že ve dvou slovech rozeznal ´čtyři´ a ´trpaslík´, ale jistý si nebyl.
Těsně nad jejich hlavami se ozvaly kroky a dunění, to jak někdo přešel po poklopu.
Najednou nějaký mladý mužský hlas cosi vzrušeně řekl. Obsahu v elfštině nebylo rozumět, ale tón řeči hovořil sám za sebe. Poklop se vzápětí zvednul a z otvoru nad schody se na ně usmála světlovlasá elfka.
„Kurva. Jsme v prdeli,“ konstatoval Yarpen a dokonale tak popsal situaci.
„Vylezte ven, ať si vás můžeme lépe prohlédnout,“ zasmál se nahoře Fiaro. „Všichni čtyři, tedy jestli jsme si vás prve dobře spočítali.“
Pořád nevědí o Rulfovi, uvědomil si Jut Ledek a otočil se k poslednímu vesničanovi. Ke svému údivu ho nikde ve sklepě neviděl. Spatřil však pomalu se přiklápějící víko u jednoho z velkých pivních sudů. Snad bude mít větší štěstí než my, pomyslel si.

      Sebrali jim zbraně a vyvedli je ze spáleniště na sníh. Vzali je na malý zdupaný plácek s vyhaslým ohništěm, kde elfové v noci hlídkovali. Tam byli zajatci surově povaleni na zem.
„Chcete zemřít všichni najednou anebo byste dali přednost losování ?“ zeptal se Fiaro výsměšně.
„Kdyby mi ti tví pohůnci nevzali moji sekyru, udělal bych z tebe žrádlo pro psy,“ procedil Sigfrýd mezi zuby. Elf, který stál vedle něj ho udeřil pěstí do obličeje. Trpaslík na něj vztekle pohlédl.
„Tož to neprotahujte. Už nemám chuť kókat se na ty vaše ksichty,“ zabručel Yarpen.
„Ts ts ts,“ odvětil vůdce elfů. „Za prvé, nejsou to žádní pohůnci. My elfové jsme si všichni rovni. Za druhé: zabiji vás, až budu chtít. A rychle to nebude ani náhodou. Dva z našich bratrů padli vaší rukou a za to náležitě zaplatíte. To je spravedlnost.“
Hans Drápek se neudržel a vyskočil. Zraněná noha ho však zradila a on byl nucen se znovu posadit. Plačtivě pravil: „Spravedlnost ? To myslíš vážně ? A kde ji vidíš ? Povraždil jsi mi rodinu, vzal mi všechen majetek a chystáš se zabít i mě. Přitom jsem ti nikdy nic neudělal ! Co je na tom spravedlivého ?"
„Nejedná se o nic osobního, půlčíku. Proti tobě jako jednotlivci nic nemám. Ale celá tvá rasa se mnohokrát zachovala nečestně a proto musí pykat. Jste nákaza a země je díky vám nemocná. Jménem všech elfů ji očistím a vyléčím. I když při tom budu muset použít násilí.“
Elf se na chvíli zamyslel a pak pravil. „Dřív než vás zabijeme by jste nás ale ještě mohli pobavit. Kdo z vás je nejlepší šermíř ?“
„Dej mi moji sekyru a skoncuji to s tebou během pěti vteřin,“ zasyčel Sigfrýd Gorka.
„Ne ne, sekyra proti meči ne. Meč proti meči.“ Přejel zajatce rychlým pohledem, který se zastavil na Jutu Ledkovi. „Co ty, člověče ? Chtěl bys se mnou bojovat ?“
Jut se na něj zahleděl. „Nechtěl. Jaký by to mělo smysl ? Ať by zvítězil kdokoliv, zemřu.“
Elf se ušklíbl. „Smrt je jenom jedna, ale způsobů jak ji docílit je mnoho. Zemřít v boji patří mezi ty rychlejší a méně bolestivé.“
Sigfrýd Gorka povstal. „Nech bojovat mě. Dokážu tomu zkurvysynovi zač trpaslíci stojí!“
„Ne !“ vykřikl Fiaro. „Řekl jsem, že proti sekeře bojovat nechci.“ Pokynul černovlasému elfovi a ten hodil Jutovi k nohám jeho meč.
„A co kdybych ti, člověče, slíbil, že v případě vítězství získáš život pro sebe a své přátele? Že vás odsud nechám odejít, aby jste mohli svým lidem vyřídit naše poselství ? Pozvedni svoji čepel a bojuj se mnou o  vaše životy.“
„Nevěřím. Já prostě nevěřím tomu, že by jste nás po tom všem jen tak pustili. A i kdybych na to přistoupil a vyhrál, jakou váhu bude mít tvé slovo když zemřeš ?“
Hnědovlasý elf  máchl mečem směrem ke svým druhům. „Pokud zvítězíš, nechají vás odejít.“
Přistoupila k němu elfka s vlasy svázanými v dlouhý cop. „Nechme té šarády. Zdrželi jsme se s nimi už moc dlouho. Skončeme to divadlo a zabijme je.“
„Pojedeme až nařídím. Řekl jsem, že chci boj a pokud vím, pořád ještě velím já. Nezvedne-li  ten meč, zastřelte je.“ Několik elfů pozvedlo luky.
Jut Ledek chvíli váhal, pak se pomalu sklonil a dotknul se jílce své zbraně.

***

      „Nepatřil jsem ke špatným šermířům – v souboji jsem už zabil  pár mužů, ale bylo mi jasné, že i když nad Fiarem zvítězím, elfové mě odejít nenechají. Ve chvíli, kdy jsem se chopil meče, jsem už proto byl smířený se smrtí. Cítil jsem vůči Hansi Drápkovi, jeho rodině a trpaslíkům dluh. Byl jsem to já, kdo je nic netušící do toho nebezpečného podniku zatáhl; nechal jsem se Djikstrou obalamutit a zaplatili za to neviní.
Byl jsem pevně rozhodnutý Fiara zabít a docílit toho, že jejich smrt nebyla úplně zbytečná. To, že na jeho místo jistě záhy přijde někdo jiný, jsem si v tu chvíli vůbec nepřipouštěl.
Jak by řekl trpaslík Yarpen Zigrin, byl jsem připraven tomu zmrdovi natrhnout řiť.“

***

       Jut brzy poznal, jak svého soupeře podcenil. Fiaro byl sice na první pohled hubený, ale podstatnou část jeho těla tvořily šlachy a svaly. A s mečem to uměl velmi dobře.
Vířil kolem Juta jako káča a ten měl co dělat aby se úderům ubránil. Elfové kolem nich vytvořili kruh a mlčky přihlíželi, zatímco Yarpen a Sigfrýd si neodpustili povzbuzování.
„Vraž mu ju tam ! Bodni ho do břicha ! Usekni mu palicu !“ Jut je ale neměl čas poslouchat a ani nepřemýšlel, kam má komu co vrazit. Jednal čistě instinktivně. Stěží vykryl jeden úder na krk a už mu další mířil na nohy. Ve vzácné chvíli, která mu zbyla na útok se zoufale se pokusil o starý trik: vedl úder napravo a v poslední chvíli ujel s mečem do leva. Břinkot odraženého železa a už se na Jutovo břicho řítila nepřítelova čepel. Tak tak uskočil.
Zády vrazil do jednoho z elfů, který ho prudce odstrčil Fiarovi vstříc.
„Hej, to se nesmí !“ zařval Sigfrýd a záhy byl umlčen kopancem do brady.
Vůdce elfů nechal nepřítele na chvíli vydechnout a aby se předvedl, udělal vzorovou piruetu.
Jut neměl sílu na to situaci využít a zaútočit.
„Copak copak ? Docházejí ti síly ?“ pravil výsměšně Fiaro a protočil meč v zápěstí.
„Já…“ oddychoval Jut Ledek těžce „…mám ještě sil dost. Starej se spíš…o tohle !“
Vedl rychlou ránu na elfův krk, ale ta byla bez námahy odražena. Znovu vrazil do elfa.
Ten do něj strčil takovou silou, že Jut Ledek upadl a skončil u Fiarových nohou.
„To bylo až moc snadné. Ty si nezasloužíš přežít,“ pravil elfí vůdce a přišlápl mu těžkou botou čepel. Pak bodl.
Meč zajel Jutu Ledkovi mezi lopatky a způsobil mu takovou bolest, až zařval.
„Už brzy všichni lidé dopadnou stejně jako ty. My-„ začal Fiaro, ale uprostřed věty byl přerušen. Kde se vzal tu se vzal, ze spálených pozůstatků hospody vyběhl křičící muž.
Rulf držel kus ohořelé fošny, mával s ní nad hlavou a s hrozivým bojovým jekotem se vrhnul vstříc skupině elfů. Ti na sebe nechápavě pohlédli, v klidu natáhli luky a poslali mu vstříc několik šípů. Muž spadl obličejem do sněhu.
„No, tak to by snad-„ začal Fiaro a ani tentokrát mu nebylo dáno větu dokončit. Když shlédl dolů, spatřil dýku mířící na jeho prsa. Ostří nalezlo svůj cíl a elf vytřeštil oči. Zamával rukama, pokoušejíc se něčeho chytit a padl mrtev k zmrzlé zemi.
Elfové vyděšeně pohlédli na Fiarovu mrtvolu. „Ty jsi ho zabil !“ zakvílela mladá dívka.
Jut se pokusil vstát, ale nohy ho neposlechly. Zatmělo se mu před očima a ztratil vědomí.
„Zabil jsi Fiara !“ zopakovala dívka. „Za to ti vyrvu střeva a pověsím tě za ně na strom !“
„Protestuji !“ kvičel půlčík. „Dohoda zněla jinak !“
Černovlasý elf v plášti s kapucí ho spražil pohledem. „Nebyl to čestný boj. Člověk ho zabil dýkou. Dohoda se ruší.“
Yarpen si odplivl. „Ba že, vaše čest stojí za hovno. To se ale dalo čekat.“ Úder do břicha, až trpaslík heknul. Jedna z elfek vykřikla: „Přestaňme se s nimi vybavovat a konečně je zabme !“
      Najednou se z lesa ozval křik a po cestě vyjela elfí hlídka. Štvali koně jak o závod a cosi halekali Chvíli za nimi se za zatáčkou vynořila velká skupina na koních, která je pronásledovala.Muselo jich být alespoň čtyřicet a byli to…elfové ! Když vesnici obkličovali, duněla země pod kopyty jejich ořů. Pak seskákali, sundali z ramen luky a namířili je na své bratry a sestry.
Elf s kapucí rozlíceně vykřikl: „Co to má znamenat,  ?“
Jeden z těch druhých popošel s koněm o pár kroků napřed. „ Posílá mě naše paní, Oellai. Mysleli jste, že budete moci dělat takové věci bez jejího svolení ?“
Oellaiovi se zkřivila tvář. „Ale my to přece děláme pro ni ! Děláme to pro elfy !“
„To byla přehnaná iniciativa, k tomu jste nedostali rozkaz. Mám příkazy zajmout vás a odvést. Budete se za svoji nekázeň a neposlušnost zodpovídat přímo jí. Pojedete sami anebo vás máme odvléct násilím ?“
„Pojedeme sami, “ procedil Oellai mezi zuby. Elfové nasedli na koně.
„A co bude s nimi ?“ zeptala se elfka, která prve vyhrožovala Jutovi.
„Nechte je být. Naše paní řekla:´Zatím už žádné další zabíjení´,“ odvětil vůdce druhých elfů.
Dívka pokorně svěsila hlavu.
Yarpen se zvednul a přistoupil ke koni cizího elfa. „Máme tady zraněného. Potřebujem pomoc.“
Elf na něj upřel své velké modré oči. „Buď rád, že tě neprobodnu na místě, trpaslíku. Dnes jsme vám snad pomohli, ale zítra možná budeme stát proti sobě.“
Pak odjeli.
„Já už vůbec ničemu nerozumím,“ kroutil hlavou Hans Drápek.
„To ani nemusíš, půlčíku. Buďme rádi, že to dopadlo tak jak to dopadlo,“ pravil Sigfrýd.
„Přestaňte tlóct hubou a pomožte mi s panem Ledkem,“ zavolal na ně Yarpen. „Bojím se, že je to s ním moc zlý.“

***

       „Probral mě Yarpen Zigrin. ´Elfové só fuč,´ pravil a stručně mi vylíčil, co se stalo.
Vrátili jsme se k vozům, které jsme předtím museli tak unáhleně opustit. No, vrátili… trpaslíci mě odnesli. Mrtvé druhy a půlčíky nechali ležet pod hromadou kamení u cesty s příslibem, že se pro ně později vrátí.“
Jut Ledek se rozkašlal. Mladá kněžka přiskočila k posteli a přiložila mu ústům kapesník. Byl celý od krve.
„Je dobré na pár chvil zapomenout na bolest. Ale už jsi mluvil dost. Jsi slabý, musíš hodně spát,“ poradila mu.
„Chtěl jsem, abys věděla, co jsem zač. Co jsem byl zač,“ zasípal a znovu se rozkašlal. Kněžka ho pohladila po vlasech a on sevřel její ruku. Na klášterní chodbě, jindy ponořené do ticha, se ozval hluk.
„Říkám vám, že se s ním musím vidět !“ hřměl mužský hlas.
„Dokaď nám nepovíš, co jsi zač, tak tě tam nepustíme !“ odporoval jiný.
„Počkej, jdu se tam podívat,“ usmála se smutně kněžka a jemně se vytrhla z pacientova sevření. Jut zavřel oči.
Otevřela dveře a údivem pootevřela půvabná ústa. Úzkou kamennou chodbu téměř úplně zaplňoval rozložitý muž v kožešině, za kterým nervózně postávala trojice vojáků. Před nimi stáli dva trpaslíci s obnaženými sekyrami a bránili jim ve vstupu do pokoje.
„Co se tady děje ?!“ vykřikla kněžka.
Muž se představil. „Jmenuji se Dijkstra a jsem z redanské tajné policie. Potřebuji mluvit s Jutem Ledkem.“
„Máte povolení matky Ágnes ?“ zeptala se stroze.
„Jdeme od ní. Řekni těm trpaslíkům, ať ustoupí,“ odvětil Dijkstra.
„Ten muž za nás bojoval,“ pronesl výhružně Yarpen Zigrin a uhnul stranou. „Esti mu zkřivíš vlas na hlavě, tak uvidíš !“
„To nemám v úmyslu,“ řekl tlouštík a vstoupil do místnosti. Pobyl tam sotva dvacet vteřin a pak zase vyšel ven. Byl vzteky celý rudý.
„Co to má znamenat ? Jedu sem kvůli němu takovou dálku… Kdy zemřel ?“
„Co…cože ?“ zamračila se kněžka a rychle vešla do pokoje. Jut Ledek stále ležel na posteli, oči zavřené, ale vypadal mnohem klidněji. Přistoupila k němu blíž. Nedýchal.
„Jak je to dlouho co zemřel ?“ opakoval Dijkstra a nahlížel do pokoje. „Vím, že mohl mluvit. Stačil něco říct ?  Musím vědět, co všechno pověděl.“
Kněžka na něj pohlédla a sjela očima zpět na mrtvého. „Nic důležitého. Řekl jen…že by rád před smrtí zase viděl svoji matku.“
Dijkstra se na ní podezřívavě zahleděl. Chvíli na ni zíral, pak cosi zabručel a odešel.
„Co to povídal ?“ zeptala se trpaslíků, kteří mezitím vstoupili do místnosti a na počest mrtvého si sundali helmy. Sigfrýd Gorka pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, nebylo mu moc rozumět.Ale myslím že zabrblal něco jako ´vždyť to byl sirotek´.“

***

 Dijkstra o pár dní později ve své pracovně odemknul malou skříňku, ze které opatrně vyndal malou desku se šachovou hrou. Prohlédl si rozehranou partii.„Bílý střelec změnil barvu na černou; teď míří na bílého krále a dává šach.“ Podrbal se na bradě. Napil se vína a pak udělal zcela neobvyklý tah.
„Černý pěšák bere černého střelce.“ Spokojeně se usmál a ukryl šachy zpět do skříňky. „Nuže, uvidíme, jak černí zareagují dál.“

    „Politika je svinstvo.“
             (poslední slova generála Friedricha von Blüma pronesená těsně před tím, než byl popraven vlastními muži z vlastizradu)

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373