Volání krve
Michael Leki Lekovski 

   Strach.
   Vztek.
   Zoufalství.
   Zaklínač padající na šedou zem.
   Svalstvo z tváře servané až na kost.
   Vítězný řev.
   Bonhart.
   Rozkročen v trávě. 
   Jsou poslední… jen on a Bonhart.
„ Nemůžeš projít !“
   Ten hlas.
   Plný zoufalého odhodlání.
   Není cesty zpět.
   Dnes ne.
   Musí se to dotáhnout do konce.
   Těla.
   Ležící všude kolem.
   Steny bolesti a utrpení.
   Už jen dva muži stojí s obnaženými meči.
   Rozhodnuti zaplatit i tu nejvyšší daň…
   Pak ji uslyšel.
   Nejen on.
   Hudba.
   Nádherná.
   Nejkrásnější melodie, jakou kdy zaslechl…

   …

    Dveře, visící  ve starých rezavých pantech skřípavě zavrzaly.
    Muž, který je otevřel, vstoupil do kamenné místnosti spoře osvětlené ohněm hořícím v krbu.
    Přešel ji a zastavil se vedle muže stojícího v zamyšlení před ohništěm.
    „ Je čas…“
    „ Ano, je čas…“
    „ Řeknu to ostatním…“
    „ Ať připraví koně.“
    Chvíle ticha.
    „ Visimíre…“
    „ Ano…“
    „ Mám strach, že…
    Nadechl se.
    „ Nebojím se o sebe, ale…“
    „ Já vím Line… Já také…“

 …

     Stovky, tisíce dorážejících malých zvířátek všude kolem něj.
    Slepá očka a drobné tlapičky se zahnutými drápky.
    Bledá kůže pod kterou mohl vytušit pohyb kostí.
    Sliz. Dlaně ulepené slizem. Drtil jejich tělíčka v dlaních, šlapal po nich, bojoval s nimi. Pištěli. Ten zvuk mu rval uši.
    Lezli mu po tváři. Po rukách, po nohách. Dostaly se všude. Pod šaty mu drásaly břicho a drápaly záda. Snažil se rozvázat šněrování svršků, ale ruce se mu třásly. Už je jen ze sebe shazoval. Bylo jich příliš mnoho. Jeho vzdor jako by je posiloval v jejich úsilí. Proboha ! Dostaly se mu i do kalhot. Ucítil, jak šplhají po noze, jak sebou mrskají v jeho rozkroku.
   Měli jako břitva ostré drobné zoubky.
   Vykřikl hrůzou…
   Otevřel oči a prudce se posadil na posteli.
    Byl v pokoji laciného hostince.
    Uvědomil si, co se dělo.
    Zhluboka vydechl a zatřepal hlavou, zahánějíc z mysli noční můru.
    Děvka, kterou si večer zaplatil se vyděšeně krčila v rohu postele, snažíc se ukrýt svou nahotu za přikrývkou.
    Pozorovala ho pohledem plným hrůzy.
    „ Promiň, byl to jen zlý sen…“ Natáhl k ní smířlivě ruku.
    Na prostěradlo dopadlo několik rudě zbarvených kapiček.
    Ruku měl celou od krve.
    Zarazil se a nevěřícně se na ni podíval.
    Pak si všiml ran na svém těle.
    Podrápaný hrudník a břicho. Krvavé šrámy na ramenou a stehnech. Za nehty kousky vlastní kůže.
    „ Ne…“ Slovo mu ztěžka vyklouzlo ze staženého hrdla.
    Pomalu se zvedl z postele a došel k dřevěnému soudku na vodu, který stál pod oknem. Nepřítomně si namočil ruce a začal se omývat.
    Žena na posteli nevydala ani hlásku. Jen se chvěla za svojí pokrývkou, kterou svírala křečovitě sevřenými prsty.
    Nevšímal si jí.
    Mokrý se natáhl pro své svršky, přehozené přes židli. Zapínal knoflík za knoflíkem a pozoroval, jak se bílé plátno košile pomalu zbarvuje do růžova. Pak si natáhl kalhoty a zapnul opasek. Vrátil se k posteli a vytáhl zpod ní objemný  balík zabalený v zeleném plátně. Chvíli se na něj díval a pak jej zvedl. Do druhé ruky vzal purpurovou kazajku a klobouk se širokým stínítkem, ozdobený barevným pérem.
    Otevřel dveře a spěšně odešel aniž se za sebou ohlédl.

 …

     Chladné světlo měsíce, vycházejícího zpoza temných mraků, se dotklo starodávného menhiru stojícího uprostřed zšeřelé mýtiny.
Nápisy vytesané do jeho povrchu se matně zaleskly.
Vedle kamene stály nehybně čtyři postavy zahalené v černých pláštích.
   Ten na koho čekaly byl už na cestě.

…

„ Tati ! Já chci jít s tebou !“
„ Je mi líto chlapče. Tentokrát to nejde.“
Muž, držící za uzdu koně, pohladil asi šestiletého chlapce, který přešlapoval s rukama v kapsách vedle něj, po plavých vlascích.
Stáli na travnatém dvorku před malým domkem, který společně s několika dalšími tvořil malou vesničku, ukrytou v malebném dolíku, obklopeném dubovými lesy.
„ Ale slibuji že příště tě sebou určitě vezmu… Teď jdi a přines mi loutnu. Ne tu co je pověšená nade dveřmi. Řekni mamince, ať ti dá tu co je v truhle.“
Hoch odběhl a za okamžik byl zpět i s loutnou zabalenou v azurové látce.
„ Děkuji ti. A kde je maminka, nepřijde se se mnou rozloučit ?“
„ Jsem tady…“
Hezká tvář ženy, která právě vyšla z domu, byla zmáčena slzami.
Neobratně se je pokusila utřít a schovat před synem.
Muž nervózně uhnul pohledem.
„ Prosím tě, nedělej mi to…, už jsme o tom mluvili…“ 
„ Já… já … já jen nechápu, proč… proč zrovna ty !“
„ Protože… musím…“
Otočil se a nasedl rychle na koně. Nesnesl pohled na její smutek.
„ Vrátím se… slibuji…“
Zvedl ruku na pozdrav a bodl koně ostruhami.
Žena se dívala za odjíždějícím jezdcem. Nemohla uvěřit tomu, že takto odjel.
Vzápětí klesla na kolena přemožena náhlou bolestí někde hluboko uvnitř. Nedokázala se dále ovládat.
Vzlyk se jí vydral z úst a pak propukla v hlasitý nářek. Chlapec stojící vedle ní nechápavě hleděl. Nikdy svou matku takhle neviděl.
Natáhl ruku a dotkl se jejích vlasů.
„ Maminko…“
Uvědomila si jeho přítomnost a natáhla se k němu, aby ho přitiskla k sobě.
„ Maminko, neplač… Vždyť tatínek se přece vrátí…“
Zakroutila hlavou.
„ Chlapče můj… on… jsi ještě moc malý, abys to pochopil…“
Marně hledala vhodná slova.
Chlapec upíral na ni své velké oči a brada se mu začala třást. Nedokázala se od toho pohledu odtrhnout…
Musela to říct…
„ Marigolde, svého otce už nikdy neuvidíš… Je mrtev….“

…

„ Jsou tady…“
Černé pláště padající do trávy.
Čtyři muži v tmavých, stříbrem zdobených šatech obracejí svůj pohled k jednomu místu.
Pohyb mezi kmeny stromů lemujících menhirem označenou mýtinu.
Trojce jezdců.
Přejíždí otevřené prostranství a zastavuje před čekajícími.
„ Volání krve…“
„ …nemůžeš odmítnout.“
Pevný stisk rukou.
„ Konejme svou povinnost…“
Jezdci seskakují z koní…
Svlékají své kabátce a házejí je do trávy. Bílé košile svítí do noci.
„ Jste jen tři…“
„ Máme ještě něco málo času… stihne to…“
Ten co promluvil, vytáhl vzápětí ze záňadří podlouhlý předmět zabalený v látce.
Rozvázal uzel a odhalil jeho obsah.
Linarfin věděl, že taková flétna je jen jedna na světě.

…

   Pronásledování.
   Kopyta koně nesoucího lehký náklad buší do země.
   Chlapec držící se hřívy přivírá oči v náporu větru.
   Teď !
   Tam vpředu.
   Jezdec.
„ Otče !“
  Oslovený zaráží svého oře a překvapeně se obrací.
„ Synu…!“
„ Otče, stůj ! Prosím !“
Náhlé poznání zlomí mužův hlas.
„ Ne… ! Vrať se !“
„ Musím jít s tebou…“
„ Jeď zpátky !“
„ Já slyším, jak mě volá !“ 
„ Ne ! To ne ! To nedovolím !“
„ Já tam musím… Na to místo… Stejně jako ty !“

…

Locus Terribilis.
Místo hrůzy.
Černí muži s bledými tvářemi.
Obnažené meče v rukou.
Měsíční paprsky klouzající po stříbrných čepelích.
Bardi stojící mezi nimi a tmavou masou kamene.
A vítr.
Veehal.
Nesoucí sebou sladký pach smrti.

 …

 Strupovitý lapený do sítě tónů zcelujících protrženou Oponu jemnou nití hudby, zakolísal, rozsévaje okolo sebe kapičky krve stékající z drápů.
Ne !
Jednoho z nich dostal !
Teď nebude ustupovat !
Vztekle zařval !
Nenávistně se vrhl znova proti barikádě.

 …

 Solnigene ! Můj bože ! Né !
Bezhlavé tělo barda padající k nohám muzikantů…
Zemřel tak náhle, že to ani necítil…
Ostatní nebudou mít takové štěstí…

…

Zaklínači rozestupující se kolem praskliny.
Jednomu stéká z rozťatého ramene krev…
Hudba.
Kolísá.
Nedokáže Oponu zcela uzavřít.
„ Jsme ztraceni !“
„ Ještě ne ! Támhle !“
Muž stojící na kraji mýtiny.
Kadeře vlasů vlajících ve větru zkázy.
Vedle něj chlapec tišící vyděšené koně.
Akord.
Struny rozechvělé zručnou rukou.
„ Vagerberg… Stihl to…“

…

Povolovala.
Opona povolovala.
Cítil, jak se prasklina zvětšuje pod jeho náporem.
Hudba.
Jak ji nenáviděl.
Působila mu nepředstavitelná muka.
Ale dnes jej nezastaví.

…

Trhlina se roztáhla.
Strupovitý zachrčel a vyrazil vpřed.
Zaklínači také.
Splnit svůj úkol.
Chránit muzikanty. 
Než hudba zacelí novou ránu.
Meče rozetly vzduch, zamořený náhlým mrtvolným puchem.
Monstrum zařvalo zasaženo magickým kovem. Ohnalo se po nejbližším protivníkovi, ale ten náhle zmizel.
Pařáty hrábly do prázdna.
Bojovali.
Nebáli se ho.
Neklesali na kolena při pohledu na něj.
Nepropadali šílenství.
Beznaději.
Strachu.
Rozzuřilo ho to ještě víc.
Toužil stahovat pásy kůže z jejich těl.
Sát morek z jejich kostí a drtit jejich hlavy v zubech.
Sliny dopadající do trávy zanechávaly v ní vypálené místa, z kterých se zvedal se syčením černý dým.
Zaútočil.

…

Solnigen.
Pod bezhlavým trupem zlomená harfa…
Elardil.
Torzo muže s utrženými končetinami ležící v rozdupané trávě.
Panenky hadích očí roztažené v neskutečné agonii…
Vagerberg.
Rozpáraný hrudník odkrývající pohled na ještě tlukoucí srdce…
Luivitor.
Ruka svírající flétnu leží o pár sáhů dál…
Bolhart.
Krvácející z ramene.
Meč svírající v druhé ruce. 
První sluneční paprsky pohladí tmavý kámen menhiru.
Zatančí na čerstvě vyrytých jménech a pak sklouznou dál do trávy, probudit k životu rozdupaná stébla.

…

Hudba je pryč !
Zabil je všechny !
Nic ho už nezastaví !
Ach…
Tihle muži stojící mu ještě v cestě…
Slyšel jejich tep.
Krev bušící ve spáncích.
Tlukot srdce !
Začínal v nich cítit narůstající strach !
Konečně !
Ach ano… nezabije je hned, ale pomalu !
Bude se kochat tím pocitem.

 …

 Protržená Opona.
Roztřepené okraje spáry divoce vlají ve vichru přicházejícím z Druhé strany.
Strupovitý.
Silueta zhouby.
Tři muži… 
Tři mrtvý muži stojící proti ní.

…

Visimir.
Padající na šedou zem.
Svalstvo z tváře servané až na kost.
Vítězný řev přehlušující výkřik bolesti.
Bonhart.
Jsou poslední… jen on a Bonhart.
„ Nemůžeš projít !“
Ten hlas.
Plný zoufalého odhodlání.
Není cesty zpět.
Dnes ne.
Musí se to dotáhnout do konce.
Těla.
Ležící všude kolem.
Oživlá noční můra krvácející z četných ran a přesto stále silnější… 
A oni dva…
Rozhodnuti zaplatit i tu nejvyšší daň…
Pak ji uslyšel.
Nejen on.
Hudba.
Nádherná.
Nejkrásnější melodie, jakou kdy zaslechl…

…

Hudba !
Takovou bolest, jaká jím náhle pronikla, ještě nepoznal.
S každým tónem do něho pronikala hloub a hloub.
Nutila ho ustupovat.
Potácel se v agonii.
Nééé !
Zpátky ho nezaženou !
Upadl.
Zasekl se drápy do hlíny.
Cítil, jak se opona za ním natahuje a pomalu ho pohlcuje.
Plazil se.
Snažil se uniknout.
Pak jej spatřil.
Chlapce s loutnou stojícího mezi mrtvými.
Musí jej zabít !
Sebral všechnu sílu a zvedl se.
Vrávoravě vykročil proti němu.

 …

 „ Bonharte ! Stůj !“
Linarfin řval.
Jako nikdy v životě !

…

Věděl, že to musí udělat.
Rozběhl se přímo proti zrůdě vylézající z víru a plnou silou na ni sočil.
Meč pronikl hluboko do jejího těla v okamžiku, kdy jej pařáty Strupovitého sevřely v smrtelném obětí.
Ale dokázal to.
Monstrum zakolísalo pod zaklínačovým náporem. Jediný krok zpět rozhodl.
Vír pohltil oba dva, aby se vzápětí pod náporem hudby zhroutil do sebe a zmizel…

…

Otočil se v sedle.
Chlapec a žena mávající na rozloučenou.
Zvedl ruku, aby opětoval pozdrav.
„ Budou v pořádku, oba…“
„ Snad ano, Visimíre…“
„ Vím o někom, kdo se o něj bude starat…“
„ Snad ne…“ Překvapeně se na něho podíval.
Visimír se pokusil usmát.
Přes obvazy, omotanými klem celé hlavy se mu to nepodařilo.
„ Sakra… víš, vypadáš jako oživlá mumie !“
Před pohlavkem ho zachránilo jen pobídnutí koně, který radostně vyrazil vpřed.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373