Zelenooká rusovláska
Pavla Yenn Zandlová

Bylo to takové to místo, pro které se používá spíš slovo díra než vesnice.
A to mi líčili malovaná roubená stavení, studnu, ke které chodí pro vodu ty nejkrásnější copaté dívky, borové háje plné květů a ptačího zpěvu, zlověstný Temnohvozd na západ od vsi, a co hlavního, hospodu s nejlepším pivem a kořalkou, baculatou šenkýřkou a nejlevnějšími cenami.
Stavení byla skutečně roubená. Byla ale polorozpadlá a škvíry mezi kmeny byly pracně zalepené žlutým jílem, který zakrýval zbytky deštěm zničených maleb. Studna na návsi páchla a nechodil k ní nikdo, ani špinavá děvčata s ucouranými copy a okousanými nehty, která jsem tu a tam zahlédl. Cestou, která vedla nevlídným borovým lesem, jsem neviděl ani kvítek, celou dobu naopak nepříjemně mrholilo, zkrátka podzim. Temnohvozd jsem ještě neviděl, a ani jsem to, koneckonců, zblízka neměl v úmyslu.
Ve vyprávění sedláka Foldyna, který se ve strachu o úrodu za každou cenu snažil najmout mého přítele zaklínače, sice působil romanticky děsivě a já doufal, že bych o něm nějakou tu baladu napsat mohl, ale ta srážka s ubohou realitou, která mě už potkala, mi docela stačila. Nechtěl jsem si kazit představu, co kdyby se mi Temnohvozd jako téma někdy přeci jen hodil.
Geralt se samozřejmě najmout nedal. To ten jeho zaklínačský kodex. Kdo si něco takového mohl vymyslet? Kodex. Prázdná kapsa je ten nejlepší kodex, to jsem ale Geraltovi vysvětloval marně. Takže se naše cesty zase pro jednou rozdělily. Zaklínač pokračoval někam do Redanie, zatímco já, Marigold, známý jako nejlepší básník a trubadúr všude, kde měli tu čest, že jsem jim to mohl osobně sdělit, jsem se vydal do vesnice Tichý Krud, abych se podíval do opěvované hospody, a samozřejmě, abych se poohlédl po té údajné čarodějnici která vesnici škodí. Údajné. Čarodějka to totiž být nemohla, pár jich znám. Žádná čarodějka by se nikdy nezahrabala ve špinavé páchnoucí díře, jako je Krud. Žádná čarodějka by nestříhala ocasy černým koním a neočesávala by cizí ořechy, aby je nechala ležet vyloupané pod stromem. To už spíš by kradla kořalku, jak se prý stalo v hospodě, ale kdo ví, kdo ji ve skutečnosti sebral. I Geralt mi potvrdil, že tady se jedná spíš o raráše, celkem běžné stvoření, proti kterému zasáhnout mu ovšem brání kodex.

V hospodě mě šenkýřka ubytovala skoro bez potíží, po několika dlouhých pohledech do očí té obtloustlé zrzky středního věku jsem dokonce dostal večeři na účet podniku. Sotva se setmělo a uvnitř se sešlo několik sedláků, zabednila hospodská pečlivě okenice, zajistila dveře a vyzvala mě, abych pobavil hosty. Byla to sice urážka všech múz, ale člověk si svoje pivo nějak zasloužit musí. A tak jsem buranům, kteří nepoznají baladu od kupletu, přezpíval nějaké starší odrhovačky o známých bitvách, o nevěrných královnách a na závěr přidal svoji slavnou milostnou Ó zelenooká rusovlásko, abych si zajistil nevysychající korbel. Když jsem vypil asi třetí nakyslé pivo, přizval mě místní sedlák Foldyn, ten, který marně přesvědčoval Geralta, ke stolu. Přivítal jsem to jako možnost dozvědět se něco o oné čarodějnici, která sužuje poctivé Kruďany, a přisedl jsem si k pěti chlapíkům za stolem, čtyřem staříkům a jednomu asi tak čtyřicátníkovi.
Ten nejmladší z nich, řmotný a upocený mužský, který se představil jako starosta Wulf, se pustil s chutí do vyprávění. Kromě toho, co už jsem věděl, to bylo ještě několik zajímavostí. Wulfovi se někdo vloupal do stáje a ostříhal koním ocasy. Z ničeho nic asi před týdnem začala smrdět studna, jako by do ní někdo hodil zdechlinu. Nikdo ji samozřejmě nechce čistit, protože mají z čarodějnice strach. Ještě před tím zmizel Tugrin, prodavač amuletů, vážený občan, známý široko daleko, který každý podzim cestoval daleko až k Arethereuse u čarodějnické věže pro zboží a se ziskem ho potom rozprodával. Ze vsi pak odešla jeho sestra Fraiga. Až pak zmizely ty koňské ocasy. Někdo neznámý položil květiny na hrob dávno upálené čarodějnice Aegyde, byly ukradeny dřevěné necky během zabíjačky u souseda Dumbyho, v sousední vsi prý kdosi zahlédl člověka, který měl jedno oko červené a bílé vlasy na polovině hlavy, někdo otrhal a oloupal ořechy, shořela jedna stodola, včera o půlnoci začali z ničeho nic výt psi a celé léto pršelo.
Dumby, malý a zavalitý, horlivě kýval hlavou: “Jak Wulf povídá, právě tak to je. Necky se mi ztratily, a kde teď seberu nové? Čarodějnice, potvora, mi je ukradla.” Dopil jsem.
“Je to tak, na naši vesnici si čarodějnice zasedly,” vložil se do hovoru křivonosý Gula. Hluboce si přihnul z korbelu a pokračoval: “Už jednou jme tu měli čarodějnici. Ale s tou jsme se vypořádali. Už tomu bude pomalu dvacet let.”
Měl jsem pocit, že jsem od okna něco zaslechl. Jako každý zpěvák mám dobrý sluch, takže jsem se nedivil, že žádný z mých společníků se k zabedněnému oknu ani neotočil.
“Kdo ví, jestli Aegyde byla vůbec čarodějnice,” podotkl Wulf.
“Bylo tehdá celej rok sucho? Bylo! A porodila zrůdu někde v lese a schovala ji? Schovala. Čarodějnice. Všichni to víme,” trumfl ho chlapík s jizvou na čele. “Jako že se Foldyn jmenuju, dobře jsme tehdá udělali, jináč by tu teď byly čarodějnice dvě.”
“Nikdo přece neví, jestli skutečně porodila zrůdu. Víme jenom, že se ztratila ostatním ženským, když sbíraly klestí, a že porodila v lese. To by se mohlo stát každé ženské.”
“Tugrin říkal, že porodila zrůdu. A Tugrin se v magii vyznal, to musíš uznat. Vždyť i ty od něj nosíš amulet na ochranu před bleskem. A uhodil do tebe snad blesk, Wulfe? Tak vidíš.”
“A do tebe snad uhodil?” oponoval starosta. Růžena přede mne postavila další korbílek.
“No to née, ale malýho Milesovýho kluka loni blesk zabil, když si hráli na poli,” kontroval Foldyn.
“Za to taky mohla čarodějnice.” přidal se šedivý tlouštík, který mi byl představen pod důstojným jménem Skopak.
“To bylo loni, ale mně se necky ztratily předevčírem. Všichni jsme tam byli,” nedal se Dumby odvést od svého neštěstí.
“Jak to bylo tehdy s tou čarodějnicí?” ptal jsem se rychle, protože to vypadalo na zajímavý příběh, a vyprázdnil korbel.
“Tak poslouchej, barde,” začal Skopak. “Růžo, ještě jedno, a tady zpěvák už má taky dopito. Před devatenácti, ne, letos už to je dvacet let, bylo celé jaro a léto hrozný sucho. Bylo jasný, že bude hlad, a tak se začalo mluvit o čarodějnicích, protože nic tak čarodějnice nepotěší, jako hladomor. Aegyde říkala, že je to pitomost. Aegyde byla hezká holka, ale vdávat se nechtěla, žádnej tady z vesnice jí nebyl dobrej, chtěla k druidům, do Kruhu, však víte. Na podzim rok předtím se k nim vydala, ale vrátila se asi po týdnu, a od té doby byla divná, na všechny se mračila a někdo prý slyšel, jak si potichu pro sebe někoho proklíná. A tak bylo jasný, že se místo k druidům dala k čarodějnicím. A pořád bylo sucho, setba skoro nevzešla, a pak jsme byli všichni překvapený, protože bylo vidět, že Aegyde čeká děcko. Čarodějný děcka, to je to nejhorší, co může vesnici potkat. Čarodějnicím se roděj strigy, to je známá věc.”
Zase jsem zaslechl něco od okna. Měl jsem pocit, jakoby se okenice nepatrně pohnula.
“A tak jsme čekali, co bude,” pokračoval Skopak. “No a Aegyde děcko porodila v lese, nikomu ho neukázala, a tak bylo jasný, co se stalo. Čarodějnice porodila strigu, v lese si ji schovala a bude ji krmit malejma dětma z vesnice. Na to jsme nechtěli čekat. Tugrin nám řek, jak se dělá hranice, čarodějnici jsme chytili, no, a upálili. Předtím jsme ji ale podle práva odsoudili, aby žádnej neřek’, že se snad stala křivda. Všichni starší sedláci se sešli v porotě, jen já jsem tam nebyl, protože jsem s tím nechtěl nic mít.“
“Ne že jsi s tím nechtěl nic mít, ale že ses bál čarodějnice, Skopaku,” ozval se Gula. “To všichni vědí, že jsi srab, jen se před bardem nedělej,” dodal.
“To já jsem se nebál,” vychloubal se Dumby. “Všem jsem to říkal. Čarodějnice, je třeba ji upálit. A že jich bylo víc zbabělců, jako tuhle Skopak. Ale já se nebál. Sám jsem taky hranici zapálil, i když čarodějnice ječela a proklínala.”
“Od čarodějnic radši dál, jak říkám. Však z těch všech starších, co jste ji soudili, už jste naživu jen vy tři. Čarodějnice vás všechny najisto proklela, abyste pomřeli. Ale ten její popel jsme pak pohřbili jak se sluší a patří, protože kdyby přece jen nebyla čarodějnice, chodila by nás jinak strašit. To mrtvý dělaj, když nejsou řádně pohřbený,” dokončil Skopak příběh.
To nebyl příběh na baladu. Chudák holka, kterou zbouchnul někdo po cestě k druidům, upálená jako čarodějnice. Smutné, ale romantické pramálo. Kdyby se to trochu upravilo, nebo kdyby byla doopravdy čarodějnice... Dopil jsem. Růža mi hbitě přinesla další pivo.
Pod oknem se, alespoň podle zvuku, sesypala narovnaná polena. Asi kočka. Chudák zvíře, venku v tomhle počasí, tak se alespoň schovává mezi přikrytým dřevem. To člověk, a zvlášť trubadúr, je na tom lépe. Pivo v korbelu, večeře v žaludku a nohy u krbu. Vlastně si nemám nač stěžovat.
“A co to dítě, to se nenašlo?” zeptal jsem se, vrhl obdivný úsměv směrem k Růže a mrknul. Oplatila mi to.
“Kdepak, byla to přece malá striga. Ta jak nedostane k jídlu lidský maso, promění se v kamení. Jak by ho mohl někdo najít,” moudře mi odpověděl Dumby.
Nezdálo se, že bych se ještě dozvěděl něco zajímavého, a tak jsem začal začal mnohoslibně pomrkávat na hospodskou Růžu, když se ozvalo zabušení na dveře.
“Nebyla by večeře a pokoj pro utrmáceného a mokrého poutníka?” ozval se zpoza dveří mladý, příjemně melodický, ale nepříjemně mužský hlas.
“Jsi sám?”mpřeptala se Růžena a vyhlédla škvírkou ve dveřích. Moc toho vidět nemohla, venku byla tma a pršelo.
“Sám,” potvrdil cizinec.
Růža odemkla a otevřela dveře. Neznámý byl mokrý jako myš, byl cítit pálenkou a dlouhé, hrubé černé vlasy mu čelenka přidržovala špatně, takže mu padaly do obličeje pod kápí těžkého pláště nacucaného vodou.
Sedl si stranou od ostatních. Když si sedal, plášť se mu trochu odhrnul.
“Večeři co nejdřív, pak si půjdu hned lehnout,” oznámil Růže. Všiml jsem si, že je neobvykle snědý.
Měl skutečně zvláštní hlas. Mluvil způsobem vzdělanců z Oxenfurtu nebo nějaké svatyně, ale přitom jakoby měl nějaký přízvuk, který se ke způsobu mluvy nehodil. Trochu jako přízvuk válečníků ze Skellige, ne, to nebylo ono, nějaký jiný, ale podobný.
Růža obsloužila nového hosta, který se díval upřeně na podlahu a pak do talíře, ani se nepokusil s hospodskou zažertovat a naklonit si ji, aby mu něco slevila, jako já. A to přesto, že byla docela hezká, v nejlepším věku, jak jsem teď viděl. Příjemně buclatá a vůbec ne tlustá, stará a obyčejná, jak se mi zdála předtím. Mrkl jsem na ni tentokrát zcela jednoznačně. Viditelně to pochopila správně, protože zavrtěla hlavou, když po ní ti venkovští otravové chtěli nalít další korbely.
“Zavíráme, panstvo. Zítra večer vás zase čekáme, pan Marigold nám jistě zazpívá a já vám naleju, ale až zítra, jak jsem řekla.”
Co, docela hezká. Krásná byla, přitažlivá, a tady se zahazuje s těmi ožraly.
Vstal jsem, abych Dumbymu, který vypil přes míru, pomohl dostat se ke dveřím, spojenými silami s Wulfem se nám to nakonec podařilo. Když byli všichni čtyři pryč, zavřel jsem na závoru a rozhlédl se po Růženě. Šla ke mně hrdým krokem královny, a jako královně jsem jí políbil ruku. Když se trochu nekrálovsky zachichotala, vytrhlo mne to z okouzlení a všiml jsem si, že cizinec už u stolu nesedí. Nechal na stole minci a už asi odešel spát. Růža se zachichotala ještě jednou. Byla zcela nekrálovsky cítit vařeným zelím a pivem, stárnoucí tlustá ženská. Nadechl jsem se a políbil ji. Na Růžu múzy žárlit nebudou, pomyslel jsem si smutně.

Probudil jsem se někdy kolem poledne. Po Růženě zbyla v pokoji jen vůně zelí, hlava mně bolela z mizerného piva a z kořalky pálené z planých padančat. Tuhle jablkovici už bych nechtěl víckrát cítit, natož ochutnat.
Růža sice slíbila místním ožralům, že jim večer znovu zazpívám, ale já měl v úmyslu prásknout do bot. Sešel jsem dolů do hostinské místnosti s krbem.
Židle byly na stolech, Růžena patrně uklízela. U krbu si mladík, který dorazil v noci, sušil mokré oblečení. Mokrý plášť. Vybavil jsem si, co jsem včera viděl, ale co mě díky přemíře piva uniklo. Plášť ukrýval trpasličí dvojbřitou sekeru.
Geralt mi kdysi vysvětloval, že dvojsečné sekery jsou rituální, ne bojové zbraně. Jistě, hádat s Geraltem o zbraních, to je jako přít se s nevěstkou o, no, to je jedno o čem, akorát je to mnohem méně zábavné. Ale stejně, taková dvojsečná sekera působí nebezpečně, zlověstně, takovou zbraň by měl nosit bojovník hodný balady. Nevím, proč některé zbraně působí romanticky a jiné ne, třeba proč je meč romantičtější než šavle, luk než kuše a kuše než prak, ale na pomyslném vrcholu se leskne dvojbřitá sekera. Trpasličí dvojbřitá sekera. Trpasličí přízvuk... Že by přeci jen námět pro baladu?
Vydal jsem se k potoku za ves, protože jedna studna páchla a u druhé bych se nejspíš potkal s Růženou. Nic tak člověka nepostaví na nohy jako pořádná dávka studené vody. Cestou jsem přemýšlel o Temnohvozdu. Byl to starým, téměř neprůchodným lesem porostlý kopec, nahoře skalnatý. Na temeni kopce byly z dálky vidět ruiny bývalého chrámu Slunce, už před dlouhou dobou vypáleného a zpustlého. O chrámu se vyprávěly všelijaké historky, i Růža včera říkala, že tam mizejí lidé, cizinci, kteří se tam vydali na průzkum. Tam by měli povolat zaklínače, a ne na nějakou neexistující čarodějnici. Ale mizející cizinci, to, zdá se, ve vsi nikoho nezajímá. Zato mizející necky...
Už jsem slyšel lehce mollové zurčení potoka jako kontrapunkt ke zpěvu drozda někde v korunách, jedna čarodějka mi vlastně kdysi řekla, že ptáci nezpívají, ale buď vyhrožují, nebo lákají samičku, ale co je koneckonců lidský zpěv jiného, když tu mě přes nos udeřil strašlivý zápach, tedy, ne že by to byl skutečně strašlivý zápach, jindy by mi byl docela příjemný, ale ne teď. Ne, když mě od několika málo panáků té jablkovice hlava bolela jako střep. A tady jí někde někdo musel vylít snad sud.
Rozběhl jsem se k potoku, pořádně jsem si v něm vymáchal vlasy, vypláchl ústa, a rázem se mi myslelo lépe.
Vzpomněl jsem si, jak Foldyn vyprávěl o zmizelé kořalce. To bude určitě ono. Třeba se mi podaří odhalit tu jejich čarodějnici i bez zaklínače, pomyslel jsem si a vydal jsem se rozhlédnout se po okolí.
Skutečně se mi podařilo objevit zdroj zápachu. A našel jsem víc, než jen zmizelou kořalku. Na malé mýtině se nacházelo vyhaslé ohniště a u něj stály necky. Právě z nich se linula ta příšerná vůně. Necky byly uvnitř tmavě hnědé a tmavá byla i ta tekutina, která v nich ještě zbývala. Jablkovice s rozdrcenými ořechovými slupkami.
Tak to bych já nepil ani z broušeného poháru, natož z necek.
U ohniště jsem si všiml několika koňských žíní.
Zamířil jsem k hospodě. Měl jsem pocit, že by to tu mohlo být zajímavé. Třeba tu přeci jen najdu velké téma. A navíc jsem dostal chuť se napít. S Růženou to ještě chvíli vydržím.

“Dnes budeme mít plno,” řekla mi vesele Růža. “Skončila sklizeň planých jablek, bylo jich letos spousta, a to se musí oslavit. Napřesrok bude jablkovice víc než kdy jindy.”
Hosté se scházeli pomalu.
“Nebudeme dneska zamykat dveře, to bych se k tomu všemu uběhala,” podotkla Růžena. Měla plné ruce práce s vařením, vynášením nápojů ze sklepa, a ani po mně nechtěla, abych jí pomáhal. Milá ženská, škoda že stárnoucí a tlustá.
Vůz s trpaslíky dorazil, když jsem byl ve třetině páté písně a v polovině šestého korbílku. Jenom na mě zamávali, abych nepřestával, z vozu si přinesli dvoje housle, pořádný buben s paličkami a píšťalu a přidali se ke zpěvu. S laděním se nezdržovali, k hospodským odrhovačkám se to ale docela hodilo.
Yarpena Zigrina jsem znal. Byl to příznivec umění, ne snad, že by za píseň zaplatil stříbrem, ale o džbánek se rozdělil vždycky ochotně. Jeho ogaři byli stejného druhu. Navíc rádi vyprávěli a znali spoustu trpasličích příběhů.
S trpaslíky se člověk nenudil. Neměli sice pochopení pro rafinované nuance milostné poezie, ale zato epika, to bylo jejich. Když zrovna neměli to, čemu říkali hudební nástroje, vypomohli si poklicemi, korbelem i volskou kostí, a rytmus drželi znamenitě, dokud nepadli pod stůl, což při trpasličí výdrži trvalo pořádně dlouho.
Co ale dělají trpaslíci v tomhle zapadákově, to mi vrtalo hlavou.
Když jsem se bradatého Yarpena zeptal, jen mi odsekl: “Tož máme tu schózku, ale nevykládé a radši sa napí, šumařu.”
Což byl celkem vzato docela dobrý nápad.
“Na šťastné setkání!”připil jsem trpaslíkům.
Jakmile se setmělo, hostí začalo přibývat. Ke stolu, kde jsem včera seděl, přišel starosta, těžce dosedl a poručil si pálenku. Wulf musí být pořádně tvrdá nátura, že to vydrží znovu.
Cizince, který dorazil včera, jsem nikde neviděl. Zkusil jsem se zeptat Růženy, ale řekla mi, že jej neviděla od chvíle, kdy snědl oběd a vyšel ven před hospodu. Plášť prý už mu uschl, tak se jde projít, říkal.
Trpaslíci popíjeli bohatýrsky, což vedlo k tomu, že se dali do zpěvu zvlášť hlučné trpaslické odrhovačky, kterou jsem neznal a ze které jsem rozuměl vždycky jen refrénu “Duvvel, duvvel, duvvelscheys!”
Růžena nestačila roznášet džbánky a korbele a já se odhodlal vyzkoušet místní víno, které narozdíl od piva i pálenky bylo kupodivu výborné, a k tomu pořádně silné. Všiml jsem si, jak Růžena, stejně, jako včera, s postupem večera krásní. Rozhodl jsem se jí dnes ruce nelíbat, abych si ten dojem zase nezkazil.
Všiml jsem si že Wulf sedí u stolu pořád sám.

Bylo asi dvě hodiny po setmění a oslava byla v plném proudu, když se do hostince vřítil vyděšený Skopak.
“On tam visííííííííí!” zakvílel a upadl doprostřed místnosti. Ani se nesnažil vstát, rukama si zakrýval obličej.
Celá hospoda se najednou dožadovala vysvětlení, že nebylo slyšet vlastního slova, ale Skopak se jen třásl na zemi.
Wulf vstal od stolu a kývl na Růženu: “Jednu dvojitou.”
Došel k ležícímu Skopakovi, zvedl ho ze země a posadil na židli. Skopak do sebe netečně hodil pálenku, ale nevypadal, že by mu to nějak pomohlo. Zuby mu jektaly a třásl se.
“Kdo kde visí, Skopaku, vzpamatuj se,” zatřásl staříkem Wulf. Proč s ním ještě třepal, když se Skopak dost třásl sám od sebe, těžko říci, ale zabralo to.
“Dumby visí na dvoře,” zašeptal zděšeně. “Jako to prase.”
“A sakra,” řekl Wulf, kdoví proč také šeptem.

Na Dumbyho dvorku se tísnili snad všichni obyvatelé Krudu. Jen trpaslíci zůstali nevzrušeně v hospodě. Ty od truňku hned tak něco nevytrhne.
Vesničané s očima navrch hlavy zírali na Dumbyho tělo přivázané hlavou dolů z šibenice, na kterou se při zabíjačce věší prase, když se bourá a kuchá.
I Dumbyho někdo vykuchal. Rozsekl mu břicho jediným sekem odshora dolů. Pach vnitřností se mísil s jablkovicovými výpary. Střeva byla hozená do necek.
Vesničené ječeli, někteří hrůzou, někteří zuřivě a pomstychtivě.
Wulf zjednal jakýs takýs klid, poslal všechny kromě Skopaka a několika statných chlapů domů, já jsem se samozřejmě odehnat také nenechal.
Starosta si povzdychl: “No, to nám ještě scházelo. Nejdřív čarodějnická hysterie, teď vražda.”
Vesničané odvázali tělo, které položili na zem a přikryli plachtou na zakrytí pořezaného dřeva.
Nebylo ještě ztuhlé.
“Budeme muset zjistit, kdy a jak se to stalo,” řekl Wulf. “Pak snad zjistíme, kdo mohl něco takového udělat.”
“A proč to udělal,” dodal jsem tiše.
“Kdo ho tak mohl vidět naposledy živého,” uvažoval starosta nahlas. “Nejspíš tak Gula nebo Foldyn. Ani jeden z nich tu teď nebyl.“
“Nebyli ani v hospodě,” připomněl jsem mu.
“Tak to abychom za nimi zašli, budeme jim to muset říci nějak šetrně, přeci jen už jsou dost staří, i když pít dokážou jako mladíci každý za dva.”
Wulf si rozhořčeně znovu vzdychl a vyrazili jsme ke Gulovi.
Gulu jsme našli v kuchyni, seděl zhroucený za stolem s nedojedeným obědem.
Nebyl na něho hezký pohled. Holou hlavu měl rozseknutou až k zubům. S ním se zřejmě ten, kdo ho zabil, nezdržoval tak jako s Dumbym.
K Foldynovi jsme už pokračovali s neblahým tušením, které se ukázalo být oprávněným. Našli jsme ho ve stáji. Ležel v kaluži krve, hlava spadla do žlabu a kutálela se jím skoro sáh daleko.Vyděšený kůň na sebe nechtěl nechat sáhnout, trvalo dlouho, než ho jeden z Wulfových pomocníků uklidnil a vyvedl do vedlejšího stání.
Necítil jsem se právě nejlépe. Kdo cestuje s Geraltem, musí být sice na trochu té krve zvyklý, ale co je moc, to je moc. Nechal jsem Wulfa a vesničany, aby se postarali o těla, a vrátil jsem se do hospody dřív, než se sedláků zmocní proticizinecká nálada, která, jak jsem tušil, bude následovat.

Trpaslíci seděli tak, jak jsem je opustil, popíjeli, ale už nezpívali.
“Tož jak?” zeptal se mě zvědavě jeden vousáčů, který, jak jsem si všiml, vydlabával nožem do stolu ne příliš slušný obrázek. To by Růže dělat neměl...
“Dumby vykuchaný jako prase, Foldyn bez hlavy a Gula s hlavou, která už nikdy k ničemu nebude,” informoval jsem Yarpena a společnost.
“Dobrá facha, baže, ogaři,” pronesl spokojeně Zigrin.
“Ale co hen ten posledný, ten co to čarodějnictvo rozvážal?” Zeptal se jeden z Yarpenových sukovitých společníků, “Tugrin sa, čítám, zove.”
“Tugrin zmizel asi před týdnem,” odpověděl jsem, když v tom mi to došlo: “Jak to, dobrá facha, někdo tady ty chudáky odpravil, a vy si to pochvalujete? Koukejte mi to všechno vyprávět, hned teď!”
“Pomaly, pomaly, šumařu, hať si jazyk neukósneš,” mírnil mne Yarpen. “Co estli to bylo po právu, co ty móžeš znat, co se v také ďuře přinachomýtne.”
Ostatní ogaři přikyvovali.
“Co ty bysi uďál, dyby ti matku spálili. Nic, ale to z teho, že ty si taký ptáček zpěváček, frgnutím by ťa odfúk. Co ty víš, co je, zrodit se kak hálf albín, s jedným vokom kervavým.”
“Dobro to Triggly uďál, iba ako s tým Tugrinom, to mňa hlodá.”
“Myslím, že vím, co je s Tugrinem,” řekl jsem.
“Nu vraj včíl, co je s ným?” zajímal se Yarpen.
“Studna páchne,” domýšlel jsem si, “přibližně od té doby, co zmizel.”
“Hoj, Triggly, dobro sme ho vychovali, je z něho chlapisko, kak sa patří,” pochvaloval si trpaslík. “Tak to ešče zobývá ta ženská, Frajga ju zovú. Hen tá je zo všetkých najhorší, a práskaná kak kočica. Tož úfajme, že sa mu to podaří, facha sa nemá nechávať nehotova.“
“Vysvětlí mi někdo z vás, co hen sa tu... chci říci co se to tu vlastně stalo? Někomu ti staříci upálili matku, a on je teď přišel podříznout, vlastně podseknout. Nejspíš ten černý mládenec, co tu přespal včera v noci. Ale co s tím zas má společného poloviční albín?”
“Triggly je hálf albín, a přišel sem na vendetu. Estli si s tymi svými vlasami a bílou pazúrou něco uďál, len dobro. Netřeba, by ho ták viděli.”
“Aha, našel jsem necky, v těch si přebarvil kůži do tmava. Z černých žíní si udělal vlasy, ale oko zamaskovat nemohl. Proto mu padaly do obličeje.”

“Je to kocúr práskaná, hen ten sa len tak nenechá. Šak taky má po kom. To Tugrin, darebák, ojebal chudinku Aegyde. Mal s sebú to svoje čarodějníctvo, amuletóv plnú truhlu, žádné by sa nemoh divit, co sa s tým děckom stalo. A tež ju jedným takým amuletom podarovál, aby pancharta neporodila. To bolo čarodějníctvo, to ti pravím, šumařu. Narodilo sa děcko, narodilo, ale hálf bílé, s červeným okom. Tak to chcel Tugrin uďát, aby sa pravilo, že to je čarodějnické děcko a striga či bosorka. No, o děcko sme sa postarali, gnómi mu dali dobré gnómske meno Triggly, a zdělání taky dostal, v klášteře v Ellanderu. Ale to mu z hlavy v klášteře nevymluvili, gnómské učení, že kdo sa tolik provinil, ať zaplatí. A tož dobro zaplatili, aj s úrokmi.”
“Ale co s tím má společného ta Tugrinova sestra, Yarpene, proč ta by měla být nejhorší?” zeptal jsem se.
“A co že ti to ešče nejni jasné, to je znát, že ty máš papulu ku pití a pjesňám, ale né hlavu k přemýšlání. Přeca ona je bosorka, čarodějnica, co bratrovi ty jeho kejkle dělala. Né že je jezdil na Arethereusu kupovat, prodávat tam jezdil. A na chuděru Aegyde to svést chtěla, pohromy a sucho. Hen tam hore, kak Temnohvozd stojí, v chrámu tam svoje čarodějníctvo zaklíná a lektvary míchá, a tam sa včíl usadila, když Triggly účtovat přišel. A že dobře účtuje, po gnómsku, hej, ogaři?”
Zarostlí ogaři spokojeně přikyvovali.
“Takže Triggly šel sám nahoru vypořádat se s čarodějnicí? A vy si tu na něj čekáte. Proč jste nešli s ním? Co jestli ho zakleje, otráví, nebo promění v ropuchu,” napadaly mne samé potíže, které mohou potkat samotného člověka, který se vydá vstříc skutečné, nejen domnělé čarodějnici.
Tak bosorka... Nikdy jsem nevěřil, že skutečně existují čarodějové a čarodějnice s jediným zájmem - škodit lidem. Zlomyslnosti, to ano, ale ne bezdůvodně. Jednou mi jistá čarodějka přičarovala silné bolení v krku jen proto, že... ale to je stejně jedno. Na každý pád to od ní bylo nehezké, ale dalo se to pochopit. Ovšem zlo jen pro zlo, to se pozná venkov, požehnaná města a jejich paláce, hotely a krčmy, tam se něco takového stát nemůže.
“Palica na bosorku neplatí,” usmál se smutně Yarpen. “Na tu mosí být magická sekyra, nebo vědmácký meč. Enem mágija na bosorku može. Triggly si nese sekyru, ale esli mu bude co platná, to sa uvidí.”
Trpaslíci pokračovali v pití, ale byli čím dál zamlklejší. Rozednění se pomalu blížilo, ale Triggly se nevracel. Byl jsem rád, že o mně i o trpaslících může dostatek vesničanů potvrdit, že jsme seděli u piva, když došlo k masakru staříků, a doufal jsem, že se Triggly vrátí dřív, než přijde starosta prohledat hostinec. Růžena asi už spala a trpaslíci si sami dolévali, já jsem vytáhl loutnu a začal jsem brnkat.

Na starou melodii jsem improvizoval slova:
“Na čedičových skalách stojí
chrám, který minulost má dvojí:
kdysi v něm slunce uctívali,
pak přišla tma. Podle zlé věštby
se nyní v temné páry halí
a jenom zlo v něm přebývá.
A v noci jsou prý vidět z dáli
divná znamení ohnivá

Když k Temnohvozdu od západu
dorazil muž rozdílných očí,
u posvátného vodopádu
na vlastní život přísahal,
že večer do zdí chrámu vkročí.
Taková věštba je prý psána,
že beze svitu svic či loučí
tam musí živý vyčkat rána.

Když přišel pak čas večerní,
do písku vyryl sedm run
a beze slova loučení
sekyru s dvěma břity zdvih
a stoupal k temným útesům.
Bylo slyšet jen krákat vrány,
když navzdor bledým přízrakům
zabušil na kování brány.

Přestože vstoupil bez pozvání,
krok přes práh vedl bez obav.
Ztuhl, když tiché zaklínání
vstříc letělo mu na pozdrav,
to byla Fraiga, paní kletby.
A její ruce nechvěly se,
když na zlověstně lesklé míse
vedla řez srdcem oběti.
A dřív, než nadešel čas setby,
všem známo bylo zakletí.

 Vlkodlak vyje po kopcích,
chrám opět víc má strážců svých....“

“Nesýčkuj,” přerušil mě Yarpen, “len přivoláváš neščestí. Dyž sa Triggly nevrátí do rána, zavoláme vědmáka, zaklínača. Potkali sme jedneho, Eskel mu říkali, v súsední vesnici. Zná sa s Geraltom, a tak nám možno pomóže.”

“Na čarodějnici si pozvěte mága, to je jeho obor působnosti,” protestoval Eskel, vysoký, snědý zaklínač s jizvou ve tváři. Až na tu jizvu byl Geraltovi hodně podobný, nebýt vlasů, které byly prošedivělé jen lehce, bych si ho se svým přítelem na dálku určitě spletl. Měli tytéž pohyby, krok, podobná gesta. Totiž skoro žádná gesta. A jak vidno, společný měli i ten nesmyslný zaklínačský kodex.
“Ale vždyť my nepomýšláme ťa najmút, bysi bosorku odpravil,” zkoušel to Yarpen Zigrin. “Jen ťa chcem s sebú za próvod, hen co bysi od kumpanije neřádstvo odháňal, gryfy a mantichory, baže len potvory také. Nevíme, estli Triggly vpravdě na bosorku padl, či na potvoru jinakou. My jeho nalézt pójdem, ale za gryfóv zákosok poslúžit, to nam néjni po vóli.”
“Dobro pravíš, Yarpene,” přizvukoval trpaslíkovi jeden z jeho doprovodu, “nechceme, bysi bosorku mečom do kebole drgnúl, zaklínaču. Ale estli sa bosorka okáže a čarodějníctvo na teba spřádat bode, ty len svój frňák bodeš chránit, za to ťa citýrovat žádný nemóže.”
Zaklínač se zasmál: “A pokud nás cestou nenapadne žádná stvůra, na jakou je zaklínačský meč kovaný, a já se rozhodnu vás nechat osudu, jen co se bosorka objeví, rovněž by mi to nemohl nikdo vyčítat, co říkáš, pane Zigrine? Zdá se, že jsi tentokrát přechytračil sám sebe.”
“V zájmu dobra a spravedlnosti je přeci třeba, aby ti, kdo vládnou uměním ochranné magie...”
Eskel mne nenechal domluvit: “...si nechali natrhnout kožich, když je v úzkých někdo, kdo strká nos, kam nemá. To určitě. Ale půjdu s vámi, ne na lov bosorky, ale poohlédnout se po tom klukovi. Jinak se ho co nevidět vydají hledat sedláci z Krudu, a pokud ho najdou a rovnou jej neumlátí cepy a neubodají vidlemi na hnůj, hranice ho nemine. V Koviru teď najímají muže do královské osobní stráže. Komoří Longuepique se skoro urazil, když jsem musel odmítnout, a já slíbil, že jim najdu někoho místo sebe. A ten váš Triggly by, podle toho, co jste mi vyprávěli, mohl být tím pravým.”
“Inu, hen toto by mohol byt tvój vědmácký groš za to, že nam poslúžiš,” zkoušel šedobradý trpaslík v kožené kazajce pobité železnými cvoky ušetřit za mzdu.
“Nemluv o placení, když platit nechceš,” zaškaredil se na něj zaklínač, “nebo budeš muset zaplatit, až obrátíš měšec naruby.”
Abych předešel hádce, honem sem kývl na místní hospodskou. Byla o dost mladší a o hodně hezčí než Růžena z Krudu. Takové mám rád.
Jenže se nezdálo, že by si mě všimla. Házela očkem po šlechtici usazeném u vedlejšího stolu a častovala ho vínem, které nosila ze sklepa.
Eskel se naštěstí hádat nechtěl. Vstal od stolu, položil na něj několik mincí, na můj vkus zbytečně mnoho, a bez dalšího dohadování vyšel ven s trpaslíky v patách. Nechtěl jsem u ničeho chybět, a tak mi nezbylo, než rovněž zaplatit a vypadnout.
Eskel se rozhodl nechat koně ve stájích v Krudském hostinci, ale poradil jsem mu, že u starosty Wulfa se mu o něj určitě postarají zdarma, jen co spatří jeho zaklínačský medailon. Těžko mohli za dané situace vítat krále nadšeněji než zaklínače.Trpaslíci pochopitelně koně používali raději k tažení vozu než k jízdě, mně se sice po svých šlapat nechtělo, ale lesy Temnohovozdu byly těžko průchodné i pro pěšáka, takže mi nezbylo nic jiného, než nechat hnědku Bellu Valerii spolu s trpasličími silnými, podsaditými chlupatými valachy u Růženy.

"Kurňa práca," ozval se už poněkolikáté nejmladší a zároveň nejvyšší z trpaslíků.
Stezka byla zarostlá, i když zaklínač i trpaslíci shodně tvrdili, že ji v poslední době někdo používal. Cesta se kroutila do strmého kopce lesem, kde víc stromů leželo, než stálo, a že jich tu stálo tolik, že slunce jen místy lehounce prosvítalo. Zatuchlé šero ve mně vzbuzovalo nepříjemné představy, co na nás může čekat na konci cesty. Já jsem měl sice v úmyslu se držet dost daleko, ale odhadnout správně vzdálenost, která je už dostatečně bezpečná a zároveň je z ní dobře vidět na vše, co by mohlo jednou sloužit za inspiraci k nějaké té baladě, je velmi ošidné.
Les nepřátelsky hučel, větve pod nohama trpaslíků praskaly tak, že si už čarodějnice jistě chystala nějakou tu nepříjemnost na uvítanou.
Neměl jsem s sebou ani svoji loutnu, abych si mohl nějak zvednout náladu, ale i když umím hrát za pochodu, při přelézání a podlézání padlých kmenů by to stejně nešlo. Kdybych tak byl zůstal v hostinci v Krudu a nechal se obskakovat Růženou... Začal jsem si pro sebe broukat:

"Ó zelenooká rusovlásko,
spoutalas pohledem mne jediným
jsem v pavučinách polapen, má krásko
bez Tebe celý svět je vězením..."

"Mlč, hlupáku! Támhle už je konec lesa, chceš, aby tě bosorka proměnila v opravdovou mouchu v pavučině? Ne že by sis to nezasloužil," uťal mi Eskel jednu z nejvydařenějších melodií, kterou jsem kdy složil.
"Stejně už o nás určitě ví, tak co bych si nezpříjemnil konec svého marného, krátkého života," bránil jsem se.
"Nežvaň nesmysly, vypořádáme se s ní."
"Jo, a jak asi, když nám promění hlavy v cukrkandl a pak spustí liják nebo když z nás udělá myši a sama se změní v kočku."
"Bosorka sa ráda v černú kočicu mění, tož Marigold dobro pravíl, aj hen že to z něho srabáctvo promlúvá."
"Tož to hej, v černú kočicu, aneb v zerzavú," přizvukoval Yarpen.
"Aneb v netopejra," pokračoval starší šedivý trpaslík, tuším že se jmenoval Raglan.
Kupodivu trpaslíky zaklínač nechal žvanit, i když nadělali víc hluku, než kdybych se byl ke zpěvu doprovázel na dva pořádné bubny. Měkce našlapoval v čele střídavě s těžce dusajícím Yarpenem, a byl to on, kdo nás jako první upozornil na skalnaté útesy, které začínaly tam, kde končil les.
Trpaslíci přidali do kroku, zdálo se, že vidina střetnutí je spíš povzbuzuje, takže jsme se s Eskelem ocitli na samém konci našeho osmičlenného průvodu.
*

Napadli nás těsně před koncem lesa, kdy k útesům zbývalo jen pár stromů.
Byli tak rychlí, že jsem nedokázal spočítat, kolik jich bylo, ale odhadoval jsem to na něco přes dvacet.
Vypadali jako složení z otepí klestí a slepení bahnem, vysocí, hnědozelení, páchnoucí tlejícím listím. Po tělech se jim hemžili velcí černohnědí brouci. V tom, co se zdálo podobat rukám, i když jich měli často víc než jen dvě, drželi kyje, svazky ostružinových prutů nebo náruče mokré, smrduté břečky, kterou rozmetali kolem sebe.
Zahlédl jsem, jak několik trpaslíků oslepených břečkou zmateně tápe a klopýtá, když jim bahňáci švihali po nohou ostružinovými pruty, do kterých se trpaslíci zaplétali, že nebyli s to udělat jistý krok.
Pak se jedna z páchnoucích postav s kyjem ocitla přímo přede mnou.
Nemohl jsem ztratit vědomí na víc než několik vteřin, protože když jsem otevřel oči, boj stále pokračoval. Zůstal jsem ležet, protože se zdálo, že bahňáci útočí jen na to, co se hýbe. Na to dopláceli zejména trpaslíci. Obludy jim bušily větvemi do přileb, zalévaly je řídkým bahnem a šlehaly trnitými pruty.
Ale Yarpen se svými kumpány se nenechali odradit. Zuřivými ranami svých bojových seker odsekávali končetiny i hlavy ze soudkovitých trupů a bili je těžkými trpasličími palcáty.
Jeden z trpaslíků polil útočníka z lahve krudské silné jablečné pálenky. Jíl, kterým držel bahňák pohromadě, se roztékal, celé kusy těla odpadávaly a měnily se na mokré roští.
Eskel bojoval systematičtěji. Ve strnulé poloze čekal, až se některý z větvových panáků dostane k němu blíž, bleskovým pohybem ho rozsekl na dvě poloviny a zase ztuhl. Už kolem něj ležela pořádná hromada větví.
Jakmile se trpaslíci vzpamatovali z překvapení a změnili svůj obvyklý způsob boje, nastal rychlý obrat. Bahňáci zmateně hledali nepřítele, který stál necelý sáh daleko a jen čekal, až se soupeř vhodně postaví.
Zdálo se, že bosorka svoje monstra nevybavila příliš velkou inteligencí.
Zvedl jsem se na nohy, když už poslednímu z bahňáků zbývala jen jedna ruka.
Celý boj nemohl trvat déle než nějaké tři minuty.
Hlava mne bolela a zvedal se mi žaludek. Nebyl jsem si jistý, jestli z bahenního zápachu, anebo od úderu do hlavy, ale byl jsem si jist, že pár kapek něčeho silnějšího by to spravilo.
"Tož to sis, zaklínaču, svój groš vyslóžil, a s námi si včíl zavdej,"zdvihl Yarpen láhev kořalky.
"Díky," zavrtěl Eskel hlavou.
Odněkud zpod černé kožené kazajky vytáhl skleněný flakón s nazelenalou tekutinou.
"Já budu potřebovat spíš tohle," dodal.
Podrápaní trpaslíci nic nenamítali. Vyplétali si z vousů listí a kousky větví a vodou z blízkého pramínku si vymývali bláto z očí a úst, vytahovali si ulámané ostružinové trny. Boj, ač vyhraný, zjevně nebyl podle jejich gusta.
Zaklínač vyprázdnil jedním douškem flakónek, z jiného si něco nakapal do očí. Rychle bledl a jizva ve tváři mu strašidelně vystoupila, zdálo se mi, jakby pomalu pulzovala. Zaklínačův dech se zpomaloval.
Eskel se zjevně chystal k nějakému těžkému boji.
Nechápal jsem dost dobře proč, s bahňáky jsme si poradili rychle, takže se zdálo, že bosorka nebude tak strašná, když se nás snažila zastavit tak zfušovaným kouzlem.
Trpaslíci se dali do pořádku rychle. Seřadili se na stezce a vyrazili, já hned za nimi a sinalý, snad ani nedýchající zaklínač našlapoval kočičím krokem za mnou. Neslyšel jsem pod jeho nohama zapraskat ani větvičku, ačkoli jsme procházeli přes haldy rozpadlých bahňáků.
Minuli jsme první čedičové útesy. Před námi se objevila zřícenina chrámu. Tady odtud vypadala mnohem impozantněji než zdola z vesnice. Torza věží sahala i teď na dvacet sáhů vysoko.
Zřícený oblouk vstupní brány poskytoval oporu ostružinovému keři, kámen se slunečním symbolem, který zjevně vítal vstupující u brány, ležel vyvrácený a reliéf na něm někdo nepříliš pečlivě otloukl.
Trpaslíci zlověstně mlčeli a pochodovali směrem k bráně.
Otočil jsem se na Eskela.
Zaklínač tam nebyl.
*
Yarpen prošel obloukem jako první.
"Triggly! Triggly, si tu?" houkl trpaslík. "Ozvi sa, ogare, estli móžeš!"
Odpovědí mu bylo jen ticho.
Za vstupní branou chrámu byla rozlehlá hala se zříceným stropem. Vedly odtud dvoje dveře směrem dovnitř, jedny do nějaké místnosti s rovněž propadlým stropem, druhé vedly někam do tmy. Nahlédl jsem do těch prvních. Prázdná místnost, holé zdi, mezi dlažbou na podlaze si razilo cestu ostružiní a šípkové keře. Fresky na stěnách byly k nerozeznání vybledlé a oprýskané. Jinak tu nebylo nic.
"Eskele?"zavolal jsem. Kdo ví, kde se mohl opozdit.
"Tu to máš, Yarpene," postěžoval si jeden ze starších trpaslíků. "Tajak vědmák v knajpě pravíl, tak i uďál. Juž o ňom neuslyšíme."
"Zavři papulu, a poďme Trigglyho nalézt. Čertisko nám bolo dlužné také trmácání."
Trpaslíci se vydali chodbou do tmy, první z nich, myslím, že to byl Halgan, nesl světlo.
Já, i když se mi dvakrát nechtělo, jsem je následoval. Jinak bych byl zůstal sám v chrámu, a to se mi dvakrát dobré nezdálo.Už po pár sázích ústila chodba do místnosti. Zdálo se, že tady uvnitř ještě rozklad tolik nepokročil. Fresky na stěnách znázorňovaly obětní průvody o svátcích letního a zimního slunovratu. V nejvzdálenější části místnosti ležel velký kamenný blok, možná jeden z bývalých oltářů. Halgan předal světlo Yarpenovi a šel jej prozkoumat.
Zaslechl jsem jakési skřípání kamene o kámen, potom tlumený zvuk, jako by někdo něco těžkého táhl po zemi.
Zvuky byly slyšet z neosvětlené chodby za oltářem.
"Tam..." chtěl jsem o zvucích říci trpaslíkům, ale nenechali mne domluvit. Vrhli se právě tím směrem, odkud jsem šramot zaslechl.
Museli něco zahlédnout, trpaslíci ve tmě vidí, sice ne tak dobře jako zaklínači, ale přece jen lépe než lidé, koneckonců do dnešních časů jsou to mistři v dolování a až na výjimky dávají přednost tesaným kamenným jeskyním před městy.
Rozběhl jsem se za trpaslíky, ale nestačil jsem jim. Yarpen, který nesl světlo, běžel úplně vpředu, takže já jsem viděl ze začátku stěží na krok a potom už vůbec nic.
Chodba se dost prudce svažovala a bylo v ní chladněji než nahoře. Jako bych se přibližoval k vodě.
Zpátky se mi nechtělo, mohl jsem se orientovat jen podle vlhké zdi a pamatoval jsem si, že z místnosti s freskami vedlo ještě několik dveří kromě těch, kterými jsme přišli. Těžko bych potmě hledal a poznal ty správné. Mohl jsem také čekat na místě, ale netušil jsem, zda by se pro mne trpaslíci vrátili, když zmizení zaklínače vzali na vědomí také celkem bez většího znepokojení.
Takže jsem krok za krokem postupoval podél stěny směrem, kudy zmizeli trpaslíci. Nejdřív jsem šel s jistotou, protože dupot jejich nohou se v chodbě rozléhal, ale pak jsem znovu zaslechl tlumené zaskřípání, a rázem zněly zvuky spěchajících trpaslíků slaběji, jakoby se šířily spíš ze stěn než zpředu z chodby. Podivná akustika zkreslovala i zvuk mých kroků a přidávala k němu několikanásobnou ozvěnu, takže jsem měl důvod k domněnce, že někde pod podlahou bude další patro chrámového komplexu. Netrvalo dlouho, a chodba odbočovala doprava, možná, že se také větvila, ale levou stranu jsem neprozkoumával. Cesta vpřed byla přehrazena jednolitým blokem, mnohem hladším, než byly kameny tvořící stěny chodeb. Po chvíli rozmýšlení jsem pokračoval vpravo.
Prsty, kterými jsem se při chůzi dotýkal stěny, mě zábly. Cesta se několikrát stáčela na obě strany, několikrát jsem také nahmatal hladký kámen místo drsné stěny.
Vzdálenost se potmě těžko odhadovala, nebyl jsem si jist, jak dlouhé kroky dělám, jen tím, že jsou jistě o hodně kratší než obvykle. Soudil jsem, že jsem mohl urazit tak dvě stovky sáhů, když stěny postavené z jednotlivých opracovaných kamenů přešly alespoň na pravé straně v chodbu vytesanou do skály.
Na studených kamenech se srážela voda, občas jsem zaslechl zvuk padající kapky, někdy na kámen, jindy do kaluže. Zaposlouchal jsem se do hudby kapající vody, na chvíli mi pozvedla náladu. Začal jsem si do tmy zpívat:

"Ó zelenooká rusovlásko,
spoutalas pohledem mne jediným,
jsem v pavučinách polapen, má krásko,
bez Tebe celý svět je vězením.

Jak hasne záře slunce, hvězd i luny
když zraků Tvých je světlo ozáří,
že bezcenné jsou klenoty i trůny
před smaragdy, co nosíš ve tváři.

Jak cestovatel po daleké pouti
k návratu domů hledá odvahu,
já marně toužím k nohám pokleknout Ti,
jen květy..."

Přerušení bylo o to prudší, že nečekané. Schody, a to příkré schody dolů, začínaly právě v místě, kde končila, nebo někam uhýbala zeď po mojí pravé ruce.
Dopadl jsem hrozně potlučený a poškrábaný do mělké kaluže, ale zdálo se, že nemám nic zlomeného. Hrůzou jsem ze sebe při pádu nevypravil ani hlásku, ale každý, komu snad unikla píseň, musel určitě slyšet rachot mého pádu. Šátral jsem kolem sebe, abych našel nějakou stěnu, jíž bych se mohl držet při dalším pochodu, rozhodnut, že tentokrát se budu řídit směrem vzhůru, abych neriskoval znovu schody dolů a další pád.
Zazdálo se mi, že začínám rozeznávat nejasné obrysy ve tmě, a opravdu jsem nahmatal zeď tam, kde jsem ji předpokládal. Zvedl jsem se ze země a rozhlédl se. Skutečně sem pronikalo trochu světla, i když zdaleka ne tolik, abych mohl přesně říci, kde to vlastně stojím. Místnost vypadala poměrně velká, světlo odněkud přicházelo do její levé části.
Vydal jsem se, stále podél zdi, ke světlu.
Po několika desítkách kroků jsem zjistil, že přichází ze zdi, konkrétně ze štěrbiny mezi jedním z těch hladkých kamenů, na jaké jsem občas narážel, a čedičovou skálou, tvořící stěnu místnosti.
Snažil jsem se podívat se skrz, ale nedařilo se mi to. Jednak byla škvíra tenká jen jako ostří hodně tupého nože, jednak mě světlo z ní pronikající oslňovalo.
Zkoumal jsem štěrbinu, zda není někde silnější, abych se přeci jen dozvěděl, co se děje za zdí, když na druhé straně nastal nějaký zmatek, bylo slyšet dupání a vzrušené hlasy trpaslíků. "Triggly!" "Bosorka!" "Kurva mať!""Na ňu!" "Si v rychtiku?" "Kalupom!" "Hrr na ně, ogaři!" "Rychlo, než začnú!"
Trpaslíci se překřikovali, bylo slyšet řinčení zbraní. Trpaslíci se zjevně pustili do boje.
S kým to bojují, sami přeci říkali, že na bosorku zbraně neplatí, běželo mi hlavou.
Když jsem se snažil nacpat hlavu co nejblíže štěrbině, abych zjistil, co se odehrává za stěnou, musel jsem zavadit o nějakou pojistku, která držela kámen pevně v jedné poloze, protože náhle, jak jsem se o kámen opíral, se začal sice snadno, ale se skřípáním otáčet. Byl jsem o zeď opřený plnou vahou, takže jsem do místnosti téměř vypadl.
Otvor ústil do sálu asi sáh nad zemí. Udržel jsem jakž takž rovnováhu, ale světlo uvnitř mne oslepovalo, takže jsem bosorku hned neviděl. Viděl jsem ale, a hlavně slyšel, trpaslíky, jak bojují proti jakýmsi neviditelným nepřátelům. Mávali do vzduchu palcáty a sekerami, kryli se proti výpadům a sekali do vzduchu. Podle toho, jak bojovali, museli mít proti sobě značnou přesilu, ale neviděl jsem nikoho, nejen proto, že jsem byl oslněn září několika pochodní, které místnost osvětlovaly.
"Ale ale, další návštěva, už třetí v krátkém čase," ozval se od světla skřípavý ženský hlas, ani mladý, ani starý. Zamžoural jsem tím směrem. Místnost byla kruhová, kolem zdi byly rozestaveny vysoké kamenné bloky s vytesanými reliéfy opakujícího se slunečního symbolu. Na stěnách visely nějaké praporce, staré meče a oštěpy zdobené kožešinou, a kromě toho miniaturní harfa.
Bosorka byla celá v červeném, ostře červené měla i vlasy. Vedle ní stála bez jediného pohnutí, jako zkamenělá, postava v černém, s bílými vlasy na polovině hlavy. Dvojsečná sekera ležela na zemi.
"Tak dolů, dolů," kývla směrem ke mně žena.
Co mi zbývalo. Cítil jsem, jak se pode mnou nohy podlamují, a napůl jsem skočil, napůl spadl do místnosti.
Udělala nějaké gesto, kámen za mnou se zaskřípáním zapadl zpět.
"Tak co mi povíš ty, máš nějaké přijatelné vysvětlení pro to, že mě obtěžuješ, nebo si jen přeješ posloužit jako moje drobné rozptýlení, jako zde přítomní pánové?" zasmála se zrzka nehezky. Musela mluvit hodně hlasitě, abych jí přes hluk vydávaný trpaslíky rozuměl.
"Mám důvod..." kývl jsem rychle hlavou, a v duchu přemítal, jak nevinně vysvětlit svoji přítomnost, a odhadoval, nakolik mi to může být platné.
"Ale to se podívejme," pobaveně se ušklíbla. "Tak to pojď blíž, ráda si ho poslechnu."
Sám jsem se hrůzou nedokázal ani pohnout, ale nohy jakoby mi nepatřily a samy se vydaly směrem k čarodějnici. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká studený pot.
Prošel jsem kolem trpaslíků. Bušili a sekali do vzduchu, v očích se jim svářila hrůza s touhou po krvi. Zdálo se, že ani mě, ale ani sebe navzájem, vůbec nevidí a nevnímají, každý tu byl sám se svými neexistujícími nepřáteli.
Zastavil jsem se kousek od ní. Stála na vyvýšeném kamenném stupni, před sebou na čedičovém kvádru měla rozložené nějaké kosti, vysušené žáby a myši, pár černých a červených kamenů a několik dalších předmětů na nějaké složité kresbě zelenou křídou.

"Tady si stoupni," ukázala mi na stupínek kousek od sebe.
Poslechl jsem. Z tohoto místa jsem měl dobrý rozhled po místnosti. Viděl jsem před sebou bojující trpaslíky, dokola rozestavěné bloky se symboly, teď jsem si byl jist, že jsou to prastaré sarkofágy, i tajné dveře, kterými jsem se sem nešťastným omylem dostal.
"Vidíš," otočila se na mne a znovu se pobaveně zasmála, "když mne nepotěšíš, stačí posunout tohle dřívko, a ti gnómi se pustí jeden do druhého. No a tahle žabka," položila páchnoucí mrtvolku ke kamenům, "nám roztancuje našeho ošklivého přítelíčka."
Triggly, teď jsem viděl, že má opravdu jedno oko červené, bojovně vykřikl, sehnul se pro sekeru a v zápětí se začal zmítat ve stejném boji s imaginárním protivníkem jako trpaslíci.
"Tak mluv, na co čekáš," pokračovala netrpělivě a výhružně pozvedla ruku nad kresbu. Jak jsem sledoval její pohyb, všiml jsem si, že na vzdálenějším konci kamenného stolu je ještě jedna kresba zelenou křídou, kresba mnohem složitější a propracovanější, a na ní leží rozloženy v pravidelném kruhu asi dva tucty malých zlatých slunečních symbolů.
"Mluv," zasyčela na mne.
Podařilo se mi kývnout hlavou, a pohlédl jsem na ni. Byla středního věku a zrzavá. Něco mi to připomnělo. Doufal jsem, že se nějak strašlivě nemýlím.
"Ať jsou ticho," vypravil jsem ze sebe.
Podívala se na mne překvapeně, ale přeložila dva předměty na svém nákresu. Trpaslíci i albín strnuli tak, jak byli, pouze Raglan přepadl dopředu, jak jej v půli skoku náhle znehybnělého strhlo předsunuté těžiště na zem, kde rovněž zkameněl bez jediného pohybu.
Natáhl jsem se po harfičce na zeď.
Sledovala mne jedovatě zelenýma očima bez jediného mrknutí, ruce připraveny nad nákresem.
Bál jsem se udělat jediný rychlejší pohyb.
Snažil jsem se oddálit vlastní zakletí za každou cenu. Pomalu jsem sejmul harfu a brnkl do strun. K mému překvapení byla precizně naladěná.
Nadechl jsem se a začal:

"Ó zelenooká rusovlásko,
spoutalas pohledem mne jediným..."

Zelenooká rusovláska má dvanáct slok, já jsem ji ještě prodlužoval improvizacemi a opakováním, ale píseň, i když pomalu, ubíhala k svému konci a já tušil, že to bude i můj konec. Bosorka mne nepřerušovala, po počátečním překvapení se zdála skutečně pobavená, ale byl jsem si jist, že druhou píseň by mne už začít nenechala, ani kdybych byl schopen na další si vzpomenout, natož začít. Jako že jsem nebyl.

"Jak cestovatel po daleké pouti
k návratu domů sbírá odvahu
já marně toužím k nohám pokleknout ti,
jen květy nechávám Ti na prahu"

Píseň jsem prokládal svým skutečně nejsilnějším životním citem, žel bohům, láska to nebyla. Hlas se mi chvěl hrůzou, ale musel jsem uznat, že v téhle písni se chvějící se hlas vyjímal neobyčejně dobře. Znělo to mnohem vroucněji.
Pokračoval jsem sloku za slokou. Zbývaly už jen tři.

"Já nežádám tvé přízně důkaz žádný,
a nedoufám že bys kdy mojí byla,
jen uctívat mne nech ten kámen chladný,
jejž střevíčků tvých stopa posvětila."

Zpíval jsem dál. Hlas se mi třásl a lámal, harfa zněla dojemně lkavě. Právě když jsem byl u nejsrdceryvnějšího vyznání, kterým jsem obvykle spolehlivě lámal dívčí srdce, zaslechl jsem rušivý zvuk. Známé skřípání kamene.
Bosorka mne stále napjatě poslouchala, zdálo se, že je skutečně zaujata. Asi jí ještě nikdy nikdo nezpíval, napadlo mne. Není divu.
U všech bohů, jen ať si nepovšimne kamene, ať ji nic nerozzlobí, ať si nevšímá žádného nového příchozího, protože mne by potom jistojistě zaklela nebo rovnou usmažila. Trochu jsem zesílil hlas.
Pokusil jsem se dívat na bosorku co nejvroucněji jsem dokázal. Mám v tom slušný trénink, ale nikdy mne to nestálo takové přemáhání. Prsty mi běhaly po strunách jako splašené, lehce a chvějivě vybrnkávaly jeden mollový akord za druhým.
Bosorka mne upřeně pozorovala.
Zpíval jsem dál a díval se co nejoddaněji. Přes její rameno jsem zahlédl, jak se kámen ve zdi otočil.
Nejdřív se objevil stříbrný meč.

"A jednou snad, až jiný zpívat bude..."

Eskel jako kočka seskočil a neslyšně našlapoval směrem k nám.
Zpíval jsem poslední sloku. Eskel to nemohl vědět. Neznal píseň, protože mne v lese nenechal dozpívat, a netušil, jak málo času budu ještě poutat bosorčinu pozornost.

"...tu melodii, která patří Tobě..."

Eskelovi zbývalo k bosorce ještě přes polovinu místnosti.

"...snad zachvějí se Tvoje rety rudé..."

Deset kroků.

"Pro básníka, jenž...."
Rychle jsem se pokusil zaklínači naznačit, ať nečeká na lepší možnost a udeří hned.
To jsem neměl dělat. Bosorka postřehla můj pohled. Nenechala mne skončit poslední verš a udeřila mne do tváře. Pěst plná prstenů je nepříjemná zbraň.
Žena sebou smýkla k opačnému konci kvádru, stříbrné ostří ji minulo a narazilo se zajiskřením do kamene.
"...odpočívá v hrobě." Dokončil jsem už na zemi píseň s tím nejvýstižnějším závěrem.
Bosorka hmátla po něčem v oné složitější ze dvou kreseb na kameni.
Kamenné sarkofágy, už jsem spočítal, že je jich čtyřiadvacet, se s třesknutím otevřely. Zevnitř se vyřítily příšerné kostry s napůl odpadaným masem i celé vyzáblé nabalzamované postavy, všechny v pohřební zbroji s nádherně provedenými zbraněmi, meče i sekery zdobené drahokamy, nepoznamenané rzí.
Vrhly se na zaklínače.
Čepel jeho meče kolem něho utkala neprostupnou clonu, kterou meče nemrtvých nedokázaly proniknout.
Ale ustupoval krok za krokem. I já, ač znalosti boje mezi mé silné stránky nepatří, jsem chápal, že jakmile už nebude mít kam ustoupit, dostanou ho.
Bosorka se natáhla nad stůl, aby pozměnila kouzlo.
Nevěděl jsem, čemu vlastně chci zabránit, ale skočil jsem přes stůl po ní.
Srazila mě nějakým gestem na kvádr uprostřed skoku, ochromila mne, ale nezastavila mne úplně. Projel jsem přes celý kamenný stůl po břiše, projela mnou vlna děsivé magie, když jsem rozmetal bližší, jednodušší obrazec na něm ležící, než jsem se bezmocně dopadl na podlahu.
Nemohl jsem se ani hnout, ale viděl jsem většinu místnosti.
Trpaslíci i albín se probrali ze své strnulosti a vrhli se na kostlivce. Pořád to ale nebyl rovný boj, i když Eskel vydal za pět kostlivců.
I bosorka vypadala, že je částečně zasažena výbuchem magie, která se uvolnila při porušení křídových symbolů.
Viděl jsem, jak Yarpen přišel o část svého plnovousu, Triggly krvácel na ruce a zdálo se, že se po ráně do hlavy, i když ji částečně odvrátil jeden z trpaslíků, takže zasáhla jen naplocho, špatně orientuje.
Raglan ležel na zemi a stěží se vyhýbal úderům zlacené sekyry, kterou se jej snažil připravit o hlavu jeden z nemrtvých. Oživené mrtvoly, jak se zdálo, necítily žádná zranění a bojovaly dál i po ráně, která by pro člověka byla smrtelná. Jedna z nich, která přišla v souboji se zaklínačem o obě nohy, se plazila po zemi a chytala trpaslíky za kotníky, znemožňovala jim tak účinně se bránit.
Právě ve chvíli, kdy Yarpen svojí sekerou jedním úderem vpáčil zlatou korunu plnou rudých kamenů jednomu z kostlivců napůl do lebky, a ten přesto nepřestával útočit, se čarodějnici podařilo dostat se z částečného ochromení. Pomalu, s rozvahou, natáhla ruce nad stůl, aby připravila smrtící zakletí.
Snad uvolnila ochromení, ve kterém mne držela, aby se mohla lépe soustředit, každopádně moje ochrnutí zmizelo. Vypadalo to ale stejně beznadějně.
Tři trpaslíci leželi na zemi, Eskel a Triggly si navzájem kryli záda, zbývající trpaslíci byli zatlačeni ke zdi a chabě se bránili přesile.
Skočil jsem po bosorce.
Všimla si mne tentokrát včas, otočila se a znovu mne uhodila pěstí. Měla mnohem větší sílu než obyčejná žena. Řekl bych, že i než leckterý muž.
Znovu jsem upadl, zase na stůl. Tentokrát přímo doprostřed složité kresby se slunečními symboly.
Uvolněná síla byla tentokrát tak strašná, že jsem zůstal bez hnutí na stole jako omráčený, ale při vědomí. I bosorka strnula.
V tom okamžiku si živé mrtvoly přestaly mých přátel všímat. Ačkoliv předtím bojovaly bez jediného hlásku, teď ze sebe vyrazily strašlivý, zuřivý výkřik.
Vrhly se směrem ke mně. Teď se na do mě pustí a na stole mne rozsekají na kousky, bylo mi jasné. Byl jsem zděšením bez sebe, ale nedokázal jsem ani zavřít oči, abych se nemusel dívat, jak se rychlými skoky blíží.
Kostlivci a zombie mi ale nevěnovali pozornost. Vrhli se na nehybnou čarodějnici, zasypali ji sprškou úderů, nepřestávali do ní sekat, ani když se nehýbala.
Rozsekávali ji na zemi na kousky.
Moje ochrnutí znovu povolilo, ale nebyl jsem s to se ze stolu zvednout.
Jen jsem se díval, jak se Triggly, Eskel a trpaslíci, kteří neměli vážnější zranění, vrhli pomstychtivě na nemrtvé. Ti už ztratili svůj nadpřirozený zdroj obnovované síly, který čerpali z obrazce na stole. Zbraně na ně působily jako na živého člověka, jen jim nezpůsobovaly krvácení. Když některý padl, zůstal už ležet.
Teď už boj netrval tak dlouho. Když byly všechny příšery konečně snad už definitivně mrtvé, dokázal jsem vstát a pomohl jsem trpaslíkům ošetřit Orglyho a Hagana, kteří měli sice těžká zranění, ale Eskel zkušeně tvrdil, že přežijí bez vážnějších následků.
Potom jsme mrtvoly nemrtvých, je to podivný výraz, ale odpovídající, naskládali zpět do jejich sarkofágů, i když patrně ne každého do jemu patřícího.
Bosorku Fraigu jsme dost dobře pohřbít nemohli, po zásahu nemrtvých byla rozsekaná na kaši. Museli ji zjevně hodně nenávidět, když se s ní takto vypořádali, hned co byli osvobozeni z kouzla, které je drželo.
Tak, jak bosorka ovládala jejich těla, vysvětlil nám Eskel, ovládala zřejmě i jejich duše.
Právě ty na nás zaútočily před koncem lesa v náhradních tělech z bláta a větví, pravé tělo nemrtvého totiž nesmí být vystaveno slunci, jinak by nad ním kouzlo ztratilo svoji moc.
Když jsme si všichni trochu odpočinuli, vydali jsme se na cestu zpátky. Eskel si naštěstí pamatoval cestu, chodba, kudy přišli trpaslíci, byla totiž zahrazena kamenným blokem, aby se nedostali zpět, i kdyby si byli setkání s bosorkou rozmysleli.
Pro oba zraněné jsme z větví a Eskelova a Trigglyho pláště vyrobili nosítka, abychom je mohli dopravit dolů do po stezce. Lesem jsme s nimi nemohli, i po staré cestě to bylo víc než nepohodlné.

V Krudu už na nás čekali, nevítali nás ovšem s nadšením. Naopak. Shromáždění vesničanů se ježilo vidlemi a cepy, tu a tam někdo zámožnější třímal i vytasený meč.
Utíkat jsme s Haganem a Orglym nemohli, navíc jsme byli všichni vyčerpaní.
Eskel se rozhodl s nimi vyjednávat.
Bylo vidět, jak to v davu vře, když se k němu tmavovlasý zaklínač blížil. Wolf uklidňoval rozzuřené sedláky, ale zdálo se, že mu nikdo nevěnuje pozornost.
"Vrazi, čarodějníci," ozývaly se z davu nenávistné výkřiky.
"Běžte do hostince, přijdeme se starostou za vámi, jen co je uklidní," křikl na nás Eskel.
Nechtěli jsme sedláky rozčilovat víc, než bylo nutno, a tak jsme se tam vydali.
Růžena se, narozdíl od davu venku, zdála potěšena, že nás vidí. Nechala nás zanést raněné trpaslíky do Trigglyho pokoje a tam je uložit.
Všiml jsem si, že vesničané zřejmě v pokoji převrátili každý předmět, aby našli důkazy čarodějnictví.
Růža přinesla vodu, materiál na obvazy a další léky, takže jsme mohli raněným trpaslíkům přeci jen posloužit lépe než předtím v chrámu.
Mezitím jsem Růže vyprávěl, co se dělo v chrámu, Yarpen souhlasně přikyvoval. Když jsem se dostal k tomu, jak přišel o vousy, jen vztekle zaprskal.
Hospodská na mne zírala obdivně jako na hrdinu. Nesnažil jsem se jí to vymlouvat, naopak jsem se zatvářil hrdě, abych ji v jejím obdivu utvrdil. Trpaslíci a Triggly mne uznale poplácávali po ramenou.
Potom jsme sešli dolů do výčepu. Chvíli jsem se nechal hostit a obdivovat Růžou i trpaslíky, ale za chvíli jsme uslyšeli, jak se přede dveřmi hospody houfuje dav.
Chvíli nato vstoupili dovnitř Eskel s Wulfem.

"Je to špatné," pronesl v odpověď na naše tázavé pohledy starosta. "Přinejmenším vašeho mladého přítele, tady Trigglyho, chtějí upálit, vás ostatní, a to myslím trpaslíky, nechají odjet v míru. Mistr zaklínač a pan Marigold mohou odjet nebo zůstat, jak jim libo."
"Triggly může utéct oknem..." začal jsem přemýšlet nahlas.
"Nemůže," přerušil mne Eskel. "Pokud uteče, nenechají odejít nás ostatní. A máme s sebou dva raněné, ti oknem nemohou, a nechat se s nimi pronásledovat by také nešlo, to by nepřežili."
"Máte hodinu na rozmyšlenou," doplnil ho smutně Wolf. Zdálo se, že ačkoli je to starosta Krudu, docela s Trigglym sympatizuje, i když mu zřejmě pomoci nemůže.
"To nebude nutné," zvedl se Triggly, "zařiď, ať tu mohou zůstat ti ranění," dodal ke starostovi.
Ten se díval se do země.
"Něch ti to ajni na mysl nepříjde, ogare," zahřměl na mladíka Yarpen. "Sme v tom všeci, nedáme ťa."
"Svůj úkol jsem splnil, takže teď už..." Yarpen mu zakryl ústa širokou dlaní.
"Se zraněnými se neprobijeme," oponoval Eskel, "a i kdyby, mně se příčí vraždit vesničany, kteří jsou vinni jen tím, že se bojí magie."
"Ne, ven se neprobijete," souhlasil Wulf. "Ale pokud Trigglyho nevydáte do hodiny, vypálí hospodu. Já jsem tu na vlastní nebezpečí, a Růžena je prý ve spolku s čarodějníkem, když ho tu ubytovala, takže sice asi chvilku budou váhat, ale nakonec zapálí. Já vám mohu slíbit, že o raněné se postarám, ale pro Trigglyho nic udělat nedokážu."
"Gnómi hen tehoto ogara vychovali, a gnómi věci nadarmo nerobí. Nepostaráli sme sa oňho, len co bysme ho spálit nechali. Tým mrtvým sa po právu stalo, aj za tým my, gnómi stojíme," prohlásil Yarpen Zigrin a vstal. "Estli to jináč nepójde, necháme Marigolda s raněnými tu v knajpe, zaklínača sa sedláci jisto nedotknú, a my sa s Trigglym zkúsime probit ven. Možno nám, šumařu, baladu napísáš, preto si přeca sem do Krudu přišel."
"Dobro pravíš, Yarpene," přizvukoval mu Raglan. "Možno sa žádny neproseká, ale zpívat sa bode a vzpomínat."
"Yarpene, ty a bojovat za slávu?" zeptal se udiveně Eskel.
"To je pravda, Yarpene," ozval jsem se, "vždyť ty sám jsi kolikrát tvrdil, že důležitější je zvítězit, než bojovat čestně, a že přežít je nej..."
"A co mám, do psej mateři, dělat," zaklel trpaslík "Poradite mi něco, vy dva. Trigglyho jim nechat nemožu, a nechat sa spálit s vámi všetkými, to mi voní eště míň."
Trpaslíci se sesedli sami do jednoho hloučku. Ani Trigglyho teď nechtěli mezi sebou, něco si šeptali ve vlastní řeči, snažili se přijít na nějaké řešení. Jediné, co bylo možno občas zaslechnout, bylo opět ono "Duvvelsheys!", ale tentokrát znělo spíš nešťastně než vzdorně.
Náhle se Triggly, kterého jsme na chvíli spustili z očí, zvedl, a vrhl se ke dveřím. Než mu v tom mohl kdokoli zabránit, otevřel je a vyběhl ven.
Hrnuli jsme se jeden přes druhého za ním, ale zadržet jsme jej nestihli. Jen jsme bezmocně pozorovali, jak míří k houfu rozlícených sedláků, který nenávistně hučel a pokřikoval.
V té chvíli se do vsi náhle vřítilo sedm jezdců na koních.
"Pane Eskele, pane Eskele, nerozmyslel sis to?" křičel ten v čele na zaklínače. Poznal jsem v něm onoho šlechtice, kterému tak podstrojovala mladá šenkýřka v sousední vsi.
Dav údivem na chvíli zmlkl, Triggly se překvapeně zastavil. Toho využil Eskel, udělal dva rychlé skoky a smýkl mladíkem do relativního bezpečí v hloučku trpaslíků.
Pak se zaklínač podíval na velitele vojáků v královských barvách: "Ne, ale mám za sebe náhradu, pane Longuepique, jak jsem slíbil."
Musím přiznat, že Longuepique rázem rozbil mou dlouhými zkušenostmi podpořenou představu královského komořího. Nebyl to malý, plešatý úředníček s očima podvodníka. Naopak.
Asi pětatřicetiletý statný muž se na polovičního albína zkoumavě zadíval.
"Vypadá na chlapáka," ohodnotil Trigglyho královský komoří.
"Copak, nějaké problémy," usmál se na vesničany.
"Ale, máme tu nějaký nedořešený spor," vysvětloval Skopak, který se vynořil z davu. "Nic, s čím by si urozený pán měl lámat hlavu, sami se o všechno postaráme."
"Pokud máte spory, předneste je místodržícímu ve Vysokém Krudu, pod jehož pravomoc Tichý Krud oficiálně spadá, anebo přímo mně, který zde zastupuji královský majestát."
Respekt ke královským barvám nutil vesničany, aby se rychle uklonili a raději zmizeli, než se z dobře naladěného úředníka stane rozzlobený. Nikdo nevěděl, co od šlechtice, jakého za svůj život neviděli, mohou čekat.
Musel promluvit až Wulf: "Tohoto mladíka obviňují z čarodějnictví. Pokud vím, neprávem, ale je podle mne vinen zabitím tří místních občanů."
"Čtyř," opravil starostu Triggly.
"Drž papulu, a možno o ňu nepřídeš," vrazil Trigglymu loket do boku Yarpen.
"Magie trestná není, a co s těmi vraždami?" otázal se Longuepique.
"Ty mlčiš, já to vysvětlím," chtěl všechno komořímu objasnit trpaslík.
"Zabili mi matku," nedal si říci mladík.
"A to je jiná," chápavě se na mladíka usmál šlechtic, "právě takové muže hledáme. Vezmi si koně, pan Eskel tě doporučil, a na jeho radu já dám. Viděl jsem jej při práci, a tak vím, že se vyzná."
"Ale já nemám koně," ozval se Triggly.
"Tak to bude potíž," zamračil se Longuepique. "Žádného náhradního s sebou nemáme. Bez koně nám nestačíš, a my se zdržovat nemůžeme, už tak máme naspěch, a teď jsme tu další čas ztratili."
V přihlížejícím hloučku to spokojeně zavrčelo. Zdálo se, že kořist jim přeci jen neunikne.
"Vezmi si mého," blýskl jsem se pro jednou šlechetností. "Moje Bella Valerie je ve stáji v hospodě."
Bylo vidět, jak Trigglymu i trpaslíkům spadl kámen ze srdce. Jejich koně se k jízdě nehodili, leda tak na tažení vozu.
Mladík běžel do stáje jako by mu za patami hořela hranice, na které by ho sedláci tak rádi viděli. Za okamžik byl zpět a v sedle.
Poděkoval jen v rychlosti a spolu s vojáky a Longuepiquem vyrazili.
"Podíváme se za tebou do Koviru," houkl za odjíždějícími Eskel.
Yarpen s ogary se díval za jezdci, dokud jim trpasličí odchovanec nezmizel z očí. Vesničané se začali rozcházet.
"Tak co, Yarpene, co mi zaplatíš za Bellu Valerii," podíval jsem se na trpaslíka.
"Zaplatím ti, kolik si řekneš, odvezu ťa do králového města na svojom voze a možeš vypit v hospodě, co sneseš, a eště víc, všechno platím, a pro zaklínača jakbysmet," ukázal se jindy až nemístně šetrný trpaslík.
"Zaklínači snesou hodně," varoval jej Eskel.
"Tož to sa okáže," pokrčil rameny Yarpen, "kdo snese víc, vědmáci, alebo gnómi."
"Tak nečekejte a hoďte sebou, Růžena čeká," pospíchal jsem na ně.
Těšil jsem se, až bude zelenooká Růža postupem večera zase krásnět. Ale Zelenookou rusovlásku jí zpívat nebudu. Ani za nic.

Microsoft VBScript runtime error '800a0006'

Overflow: 'CInt'

/includes/funkce.asp, line 373