Román:

Fantasy je jedním z nejmladších literárních žánrů. Jako takový je v poslední době velmi oblíbený – skýtá totiž značné možnosti, které dosud nebyly všechny objeveny. Bohužel, většina současných fantasy knih pojednává pouze o soubojích, kouzlení a dobrodružství velkých hrdinů. Je jen několik autorů, kteří píší vyzrálou fantasy, takovou, která se čtenáře dotýká a nutí ho zamyslet se. Jedním z těchto autorů je bezpochyby Polák Andrzej Sapkowski.

Po čtyřech povídkových knihách začal Sapkowski psát ságu, která dosud čítala tři díly – Krev Elfů, Čas opovržení a Křest ohněm. Díl čtvrtý, Věž vlaštovky, právě vychází v českém překladu.

Čtvrtý díl ságy se od dílů předchozích něčím liší a v něčem je následuje. Stejná je kvalita překladu, minimum chyb i grafická úprava. Změn je několik. Nejprve ta nejmarkantnější – příběh není vyprávěn tak, jak se chronologicky udál. Náhlý význam získávají časové údaje, jen s jejich pomocí se budete moci v příběhu orientovat. Ale nelekejte se, celý děj se točí okolo několika důležitých dat, která jsou už na začátku uvedena tak sugestivně, že si je nemůžete nezapamatovat.

Je obvyklé, že Sapkowského příběhy jsou vyprávěny z pohledu více postav, právě tyto postavy dodávají příběhům jejich osobitost, právě ony oživují jejich svět. Věž vlaštovky je v tomto ohledu dovedena téměř k dokonalosti. Postav a postaviček, od kterých dozvídáme příběh, je několik desítek. Ne každá z nich je důležitá, přesto má každá svou osobnost, svůj styl řeči a svůj názor na onu šlamastiku i na celý svět. To dodává vyprávění na autentičnosti, reálnosti a hlavně na čtivosti. Vypráví nám Geralt, Ciri, Dijkstra, starý poustevník, vězenkyně při výpovědi před soudem... spisovatelova fantasie se zdá být nekonečná. Čtenář čte a vzdychá blahem.

Často se stane, že příběh načatý jednou postavou dokončí jiná postava, na jiném místě a v jiném čase. Spisovatel tímto způsobem maluje před čtenářem obraz své knihy. Tu udělá čáru, tam přidá obrys, tu maluje na začátku, pak zas na konci. Se čtením přibývá malby, plátno se pomalu zaplňuje. Teprve několik posledních tahů štětcem, několik posledních stránek dokončuje obraz, jakousi alegorii našeho světa, ze které byly předtím vidět jen detaily (ovšem mistrovsky vyvedené). Až teď může čtenář poodstoupit a obdivovat krásu a celistvost tohoto díla. A že je co obdivovat.

Sapkowski například zajímavým způsobem využívá toho, že každá postava má jiné informace a jen čtenář ví, co se kde přesně děje. Z toho plynou zvláštní situace i vtipy (třeba když jedna postava zahynula v ohni a někdo jiný, zimou se třesoucí, na ni o sto stránek dál pomyslí: ten se dozajista hřeje někde v teple u ohně...). Ale pozor, vtipů v knize ubylo, ani se v ní nevyskytuje žádná postava typu Yarpena Zigrina, která by čtenáře pravidelně rozesmávala. Přibylo na vážnosti i na krutosti a podlosti zlých postav. Jak už to tak na světě bývá.

Věž vlaštovky je v každém ohledu dílo vyzrálého autora, přinášející zábavu i nutící k zamyšlení. Určitě se nestane, že byste je po prvním přečtení zařadili do knihovny a nikdy se k němu nevrátili. Pokud se spisovateli podaří udržet takto vysokou úroveň i v následujícím, posledním díle pentalogie (Paní z Jezera), postaví se Sága o zaklínači po bok nejlepším knihám žánru fantasy.

Adam Šnobl