Pro české
čtenáře září na nebi fantasy čtyři stálice: Tolkien, Howard,
Prattchet - a Sapkowski. Jistě, jsou jiní známí a oslavovaní autoři,
ale snad jen o těchto se dá říci, že se stali fenoménem. Mají své
horoucí vyznavače - a samozřejmě, i tvrdé odpůrce:
to je také znakem popularity. Neznámý znamená být lhostejný...
jenže k Sapkowskému čtenář prostě nemůže nezaujmout radikální
stanovisko. Buď jej zavrhne, nebo se nechá strhnout vírem úchvatného
světa, barvitě starodávného, promyšleně rafinovaného, plného složitých
emocí a současně drsně akčního...
Ze
čtveřice hvězdných tvůrců je Sapkowski autorsky nejmladší, a také
jediný, kdo nemá angloamerický původ. Polská fantastická tvorba si získala
už dávno dobrý zvuk. Podobně jako jeho velký předchůdce Stanislaw
Lemm také Sapkowski píše osobitým, nezaměnitelným stylem, v němž
se mísí ironie se smutkem. "Poslední přání" je v podstatě
mírně doplněnou reedicí z beznadějně rozebraných povídkových
sbírek „Stříbrný meč“,
která u nás vyšla jako první v roce 1992, a „Tandaradei!“.
Co je na jeho příbězích tak úchvatného? - řekne si neznalý
čtenář. Budiž mu odpovězeno: autora činí slavným a čteným nový
svět, který se mu podaří oživit,
a hrdina - či hrdinové - natolik působivého charakteru, že
zdaleka ční z davu těch stovek, možná několika tisíců
fantastických hrdinů. Geralt z Rivie,
zaklínač, vědmák, námezdný zabíječ, je právě takovou
postavou, která si získává čtenářovy sympatie a ovládá jeho představivost
- už od první, stejnojmenné povídky, jíž Sapkowski jako autor
debutoval.
Zaklínač...
Ošlehaný
muž bez věku, jehož bílé vlasy nejsou znakem stáří, ale mutace,
kterou musel podstoupit. Placený i dobrovolný likvidátor prapodivných
tvorů: mantichor, trollů, vidlohonů, strig, amfisbain - pokud ovšem
ohrožují lidský rod; v takovém případě zabíjí i bytost
zvanou člověk. Prvotřídní, skvělý
bojovník, který není neporazitelný ani nezranitelný - naopak,
téměř z každého dobrodružství si odnáší další šrámy na
těle i na duši.
Hybrid mezi mágem a válečníkem
užívá podivnou výzbroj... Dva meče, stříbrný a železný, který
kromě proti příšerám tasí i proti lidským protivníkům. Kouzelný
medailon s vlčí hlavou - znamení Školy vlka, odznak zaklínačů.
Znalost magických gest, zaříkání a bylinných lektvarů, po jejichž
požití by pošla i kobra královská, ale zaklínač díky nim získává
nejrůznější mimořádné schopnosti.
Člověk pragmaticky tvrdý a neúprosný, ale zároveň neobvykle
čestný a vnímavý. Nalezenec, vybraný
k tomu, aby z něj byl
na Hradišti zaklínačů, Kaer Morhen, nesmírně náročným výcvikem a
složitými zásahy do organismu vypěstován
zaklínač - opovrhovaný vědmák, stroj na smrt, zrůda zabíjející
jiné netvory, dobrá v případě potřeby k rizikovému
nasazení, kdy nastavuje svůj krk při záchraně
jiných. A pak, možná, dostane svůj žold. Nebo taky ne... Nebo
ho prostě vykopnou - pokud se ovšem dá.
Pseudostředověký
svět, v němž Geralt na své klisně jménem Klepna putuje v podstatě
bezcílně z místa na místo, z ohrožení do ohrožení, je
zatraceně brutální prostředí. Obludy a démoni, kteří komplikují
človíčkům život, ještě nejsou tím nejhorším. Geraltův svět obývají
humanoidní rasy - lidé a nelidé: trpaslíci, elfové, bobolaci,
rusalky, vrani. Bez ohledu na
své zařazení často osobně zastupují zoologickou zahradu nestvůr. Řádí
tu loupežnické tlupy a bezohlední velmoži, elfové válčí pro půdu,
kterou jim odňali lidští osídlenci, slabí podléhají násilníkům,
mocní utlačují chudé a všichni, bohatí i bědní, si zaslepeni vášněmi
navzájem podřezávají hrdla.
Zdají
se vám konflikty, na něž zaklínač naráží, nějak povědomé? Jsou
otiskem dnešního, našeho, současného světa - občas pěkně hnusného.
Jenže Sapkowski neodděluje tučnou rudou čárou zlo a dobro. Nejsou tu
dobří a zlí, jen bytosti, které sledují svůj cíl - nic víc a nic méně:
jen svůj záměr, svůj prospěch, svou tuhou, svou vůli přežít. Ne
pokaždé se dozvídáme, na čí straně je pravda - a pak, s vědomím
cizí viny, cítíme s Geraltem
stín smutku za mrtvými. I bezejmenní, zesurovělí lapkové, sražení
jediným bleskurychlým dotekem zaklínačova meče,
mají svůj člověčí rozměr.
Aby bylo jasno - když jde do tuhého, Geralt se neštítí bít a
zbavovat života. A dokáže to bravurně. Strašlivě...
Soubojů, rvaček a šarvátek si čtenář opravdu užije. Vychutná
magii, která v Geraltově světě patří k záležitostem tak
obvyklým a nezbytným, jako je dnes byrokracie a počítače. Pokud má
lingvistické znalosti, pousměje se zakódovaným narážkám ve jménech
a pochválí použití keltských a hornoněmeckých slov coby elfí a
trpasličí řeči. Ocení věrohodnou psychologii postav, jadrný
naturalismus ve výrazech, které bezostyšně užívají, a detaily, které
obvykle jemnocitní autoři vynechají. Sapkowského hrdinové totiž žijí
se vším všudy, a nic lidského jim není cizí - milostné objetí ani
střevní průjem. Ale to, co na Sapkowského tvorbě nejvíc uchvátilo,
není jen užití prvků slovanské mytologie: ty tvoří pouze část
jeho legendy. Geniálně, převratně totiž zakouzlil s pohádkami...
Do příběhů, jejichž jádro jsme slýchali už v jeslích, škodolibě
vmísil ono: „A takhle to
mohlo být doopravdy.“
Chcete vědět, jaká je skutečná verze Sněhurky a sedmi gnómů?
Krásky a zvířete?
Ježčí kůže?
Princezny v kapli? Tak čtěte - a nevyjdete z údivu. Čtěte -
poznáte zaklínače Geralta s jeho prokletími. Souží ho stesk po
neporušeném lidství, které je vědmákům od dětství nenávratně
odepřeno. Konflikty k sobě přitahuje jako magnet - konec konců,
je to i kus jeho profese. Jeho osudová láska,
čarodějka Yennefer z Vengerbergu, v sobě nebezpečně spojuje půvab,
duchaplnost a nezávislost... ne že by pro ten hořký vztah musel být
zaklínač imunní vůči kráse jiných žen. A protože každé vyprávění
musí mít i svůj komický prvek, tady ho zastupuje Geraltův upovídaný
přítel a věrný průvodce, bard, potulný básník a pěvec Marigold,
takto Sapkowského alter ego. Povídkami se mihnou i další významné
postavy zaklínačské ságy: bodrá kněžka Nenneke, kouzelnice Visenna,
bojovník Korin. Vy, kteří teď třeba začnete číst - a věřte,
nebudete litovat! - ani netušíte, co z kořínků dalších příběhů
autor umně ukryl do řádků první knížky...
Gill
|