Veliké Slunce se skrylo v mracích
aneb
Bitva o Soddenský pahorek 2001

Příjezd

Nehledě na to, že do Bystřice nad Pernštejnem jel vattghern poprvé, s pomocí dvou (velmi) zdatných navigátorek nezabloudil. (Možnost, že by nás s sebou neměl, jsme sice neprobírali, ale jeho cesta by zajisté skončila někde úplně jinde…) Projíždějíce městy, vískami a vesničkami honosícími se názvy Křižanov, Moravec či Dolní Rožínka, řešili jsme otázku oděvu a zbroje. Toru předem prohlásila, že jede pouze jako válečný zpravodaj a bojovat nebude, na rozdíl od Vattgherna, který se nemohl dočkat válečné vřavy a ve svém nadšení často gestikuloval tak živě, až jsem se obávala o bezpečí nás i vozu. 
Asi po třech hodinách jízdy jsme projeli Bystřicí a za ní i kolem dvou postav s loučí, které stály takřka vprostřed silnice, aby tak nenápadně upozornily na odbočku ke kempu. Když jsme se vrátili a trochu je prozkoumali, zjistili jsme, že je to Sharel s Volcomem a že tu čekají na Gwen, která už tou dobou byla dávno v kempu, což jsme se ovšem dozvěděli o značnou chvíli později.
Kemp u Domanínského rybníka byl jedním slovem studený. Dvěma slovy velmi studený. Jedna cesta vedla dolů mezi auta a stany, druhá rovně podél rybníka, odkud stále foukal ledový vítr, až k domečku, v němž přebývala dobrá víla, která nás později za drobnou úplatu zásobila čajem. Prostranství, kde stály stany, a horní cestu spojovaly strmé schůdky, které by se klidně mohly stát součástí zaklínačské „Stopy“, protože ať už jste šli nahoru či dolů, přejít je bez upadnutí vyžadovalo značnou obratnost. 
Když jsme se tak všichni našli, dospěli jsme k závěru, že bude nejlepší jít spát, protože už byla tma a my jsme (kromě Volcoma, který měl stále hlad, a tak se živil tekutým chlebem) neměli co dělat. Spánek však nepřicházel. Gwen, Sharel a já jsme si plni očekávání povídali asi do čtyř hodin, kdy se i Volcom rozhodl dodat tělu síly blahodárným spánkem. (Toto chvályhodné rozhodnutí mu bohužel vydrželo jen do šesti hodin. Potom se vyhrabal ze spacáku i ze stanu, při čemž nás samozřejmě nezapomněl probudit.) Tak začal

I. den bitvy o Sodden

Po snídani jsme si šli poslechnout pravidla; jestli o nich ale chcete vědět něco bližšího, najděte si to na infu o Soddenu, nebo se musíte zeptat našich bojovníků, protože já se v těch „vojenských věcech“ zase tak moc nevyznám. 
Potom jsme se převlékli, bojující si nechali schválit zbraně – Volcom musel brousit (totiž tupit), a rozdělili se do skupinek, aby se vzápětí opět pomíchali v houfu, který se kolem desáté hodiny vydal na bojiště. Blátem, vodou kráčeli jsme, přeskakujíce či obcházejíce padlé kmeny a spoluputovníky. Mimochodem, dokonce jsme našli dalšího člena klubu, Matěje. K mému velkému překvapení jsme svou cestu neskončili na pahorku, ale v lese, který byl tak hustý, že sotva jste se vyhnuli jednomu stromu, narazil do vás druhý. Houf se stal opět skupinkami, které se rozprchly do svých měst (pět – šest stromů omotaných provazem), jen Vengerberg ještě nějakou dobu nebyl k nalezení. Po prohledání cca hektaru lesa však i Temeřané nalezli své město a připravili se k boji. 
Zároveň s úderem jedenácté hodiny zazněl i hvizd vydaný píšťalkou a Sauronem, což je jeden z pořadatelů. Pravda, úder slyšet nebylo, jen ten hvizd, ale domnívám se, že to bylo v jedenáct, protože nám to všichni pořadatelé usilovně tvrdili. Prvních pět minut se nedělo zhola nic, pokud nepočítám nilfgaardské vojsko, záludně se plížící k Jaruze. Tu sice tvořila cesta, ale na některých úsecích (zvláště v místech brodů) byla tak bahnitá, že se s trochou nadsázky klidně dala považovat za řeku při nízkém stavu vody. Nilfgaarďané dospěli až k brodu, kde nějakou chvíli čekali. (Snad aby si jich všimli vojáci na protějším břehu?) Potom už se vrhli přes řeku. Nastal zmatek. Mnoho bojovníků v řadách vojsk severních království totiž bylo oblečeno černě a naopak mnoho nilfgaardských „černooděnců“ se vyznačovalo snad jen černým svědomím, a tak se jen těžko rozeznávalo, kdo kam patří. Nejsem si jista, zda sami vojáci věděli s jistotou, zda mají osobu, se kterou se právě střetli, bít či nebít. Toť otázka... 
Když začalo být kolem nás nebezpečno, uklidily jsme se s Toru do blízkého krmelce, který, jak jsme zjistily o chvíli později, než by nám bývalo bylo milo, stál mezi hlavními stany Nilfgaardu a Redanie, pročež všechny větší bitvy mezi těmito stranami probíhaly zásadně v jeho bezprostřední blízkosti. Brzy se začaly projevovat nedostatky terénu. Kdykoliv byl některý z válečníků nucen prudce se vyhnout soupeřově zbrani, zlomyslně mu vlezl do cesty některý z kolem stojících stromů. Sama jsem byla svědkem nejméně dvou případů, kdy nešťastník, bleskurychle uskočivší před útočícím mečem, narazil na větev a mysle, že byl zasažen, odcházel se oživit… 
Ve chvíli, kdy byl kolem krmelce relativní klid a my se chtěly vydat za nějakým objektem k focení, přihnal se Sauron. V ruce černý kufr, na černém kufru bílé pole a v bílém poli rudý kříž. Prohlásil nás zdravotnicemi. (Krátce na to se nás jakési nilfgaardské individuum pokusilo prohlásit i markytánkami, ale tuto funkci jsme s díky rezolutně odmítly.)
Po delší chvíli, kterou jsme vyplnily poletováním po lese a focením, zatímco slunce celou tu dobu naprosto ignorovalo naši snahu vylákat ho zpoza mraků, rozhodly jsme se s Toru jít do kempu na čaj. Přislíbily jsme přinést něco k pití i našim bojovníkům, a pak jsme skákaly přes kmeny a potůčky, hory a doly.
Dorazily jsme do kempu, vypily čaj a pak jsme se vydaly k nedaleké pumpě pro filmy do foťáku. Prodavač si myslel, že „něco točíme“ na blízkém Pernštejně a prodal nám 24-snímkové filmy místo 36. Snad abychom dříve dofotily a jemu byl znovu dopřán kouzelný pohled do našich tváří. Vrátily jsme se zpět do kempu a právě, když jsme dopíjely další čaj, vrátili se i naši bojovníci a bojovnice. Při pohledu do jejich zachmuřených tváří jsme radši rychle začaly vysvětlovat, že jsme jim pití přinést nemohly, protože jsme se právě vrátily od pumpy… a i kdybychom se za nimi vydaly hned po příjezdu, stejně už bychom je potkaly v polovině cesty... Naštěstí nás zachránila ona už dříve zmíněná dobrá víla, která zpoza svého pultíku zvolala, že je hotová gulášová polévka. A jelikož vojska od rána nejedla, docela ochotně odvrátila svou pozornost od nás k talířům.
Dál už se nedělo skoro nic, jen občas se ozvalo zařinčení :o) dřevěných mečů, to když se setkali dva válečníci, jimž touha po „férovce“ nedopřála klidu. Gwen si skoro celý večer četla v autě, až Sharela přepadly vážné obavy, aby druhý den nastartoval, a kdybychom se nenechali rušit hlasitým zpěvem stále se opakujícího motivu a slov: „A bylo nebylo…“ a ještě hlasitějším konstatováním, že: „…je tu bordel jako předloni…“, proběhla by i noc naprosto nerušeně. Ráno, které nastalo nečekaně brzo, nás probudilo křikem: „V devět nahoře!“. Bylo tři čtvrtě…

II. den bitvy o Sodden

Zdálo se, jako by i počasí vytušilo, k jak velké bitvě se tu schyluje, a přizpůsobilo se. Na oblohu vyslalo těžké šedé mraky, které jako veliká opona zakryly slunce, a snad právě tím předznamenalo konec bitvy. 
Gwen v některé z včerejších bitev utrpěla zranění, kvůli kterému nebyla schopna boje, a tak jsem s ní a s jedním (na barbara až nezvykle) milým válečníkem jistou dobu strávila s čajem v ruce u domku hodné víly. Potom jsme se vydali na bojiště, kde, alespoň pro nezúčastněného pozorovatele, panoval naprostý zmatek. 
Brzy jsem se však začala orientovat. Bojovníci se setkávali s různými CP (cizími postavami), které jim dávaly pokyny k plnění jednotlivých questů. Někdy se zdálo, že questy jsou založeny na bázi pohádky O kohoutkovi a slepičce, kde slepička místo pouhé cesty ke studánce běžela maraton. Dryádě postavit domeček, od rybičky přinést šupinku. Do toho všeho si vojevůdci přetahovali vojáky. (Nejlepší asi byla hláška: „Když se přidáte k nám, budete moci znásilnit svoje ženy a děti!“) 
Postupem času se vojska dopracovala až k závěrečné bitvě. Na jednom břehu Jarugy stáli Nilfgaarďané, na druhém vojska severních království. Na jedné straně Emhyr var Emreis, na druhé Meve. Začal boj. S odhodláním položit život za svou královnu vrhali se seveřané do řeky a bili černooděnce ze všech sil. Mnoho vojáků zemřelo a mnoho se díky instantním životům vrátilo do boje. I přes počáteční převahu Nilfgaarďanů samozřejmě vyhrála severní království, a tak jsme mohli začít oslavovat. Všichni s nadšením sledovali, jak si Emhyr s Meve podali ruce, a začali skandovat: „Pusu! Pusu! Pusu!“. Vládci vroucímu přání svých poddaných vyhověli. Následoval neutuchající potlesk. A pak cesta do kempu. 
Bojovníci nadšeně vyprávěli, koho „dostali“ (Sharel se chlubil, že zasáhl samotný Bílý Plamen), a pak se rozhodli, že se „prostě musíme vyfotit“. Vattghern se trochu nešikovně vyjádřil, když poprosil jednoho přítomného trpaslíka o fotku. Ten totiž nabyl dojmu, že se chceme vyfotit s ním… Když jsme ho ale vyvedli z omylu a on překonal trpké zklamání, přece jen foťák vzal a vyfotil nás.
Potom jsme si sbalili a rozloučili se s Gwen, která jela domů do Brna vlakem, i s barbarem, který ji doprovázel. (Mimochodem, po tom, co nás poznal, neodolal a též se přihlásil do klubu. Tušíte správně, přátelé, je to Dexter Sorbo.) Když jsem pak nasedala k vattghernovi a Toru do auta, bylo mi trochu smutno. Jednak proto, že se mi tu i přes značnou nepřízeň počasí líbilo, a tak trochu i proto, že s námi jel zpět do Prahy i Matěj - už jsem pro sebe neměla celou zadní sedačku, jako když jsme jeli sem… Cestou jsme zabloudili. Nakonec jsme se ale ze spletitých silniček mezi jednotlivými vesnicemi vymotali a, sotva jsme se dostali na dálnici, Sharel s Volcomem, kteří jeli za námi, se od nás odpoutali, což ovšem vím pouze z doslechu, protože jsem byla natolik unavena sledováním boje, že jsem usnula a probudila se až někde poblíž Humpolce. Zbytek cesty do Prahy jsem strávila v příjemném polospánku. Vattghern s Toru mě dovezli až domů, za což jim tímto děkuji. Tak pro mě skončil Sodden 2001.

Galerie
Za fotky děkuji Toru a Vattghernovi

 

2.5.2001
Lennever