Andrzej Sapkowski
V šedých horách zlato není
aneb
hrst úvah o literatuře fantasy

   Kde hledat kořeny počátků literárního žánru - či podžánru - jímž se budeme hnedle zabývat? Názory odborníků se různí. Jedni se obracejí k Walpoleovi, Anně Radcliffové a Mary Shelleyové, další raději připomínají Lorda Dunsanyho, Abrahama Merrita a Clarka Ashtona Smitha. Ještě další - a jejich názor sdílí výše podepsaný - hledají prameny Bílého Nilu v takzvaných pulpmagazines. V jednom takovém sešitu začal kolem roku 1905 jakýsi Winsdor McKay vydávat comics o dobrodružstvích hrdiny nosícího triviální jméno Nemo. Comics, vydávaný jednou týdně, vycházel po dlouhou dobu a McKayovy obrázky od jiných comicsů odlišoval jeden dosti charakteristický rys - peripetie řečeného Nema se neodehrávaly na Divokém západě, v gangsterském Chicagu za let prohibice, v hloubi černé Afriky ani na jiné planetě. Odehrávaly se v divné zemi, jíž McKay říkal Slumberland - v zemi hýřící zámky na skále, překrásnými princeznami, bojovnými rytíři, čaroději a strašlivými netvory. McKayův Slumberland se stal první opravdu populární Nikdy-nikdy zemí, Never-Never Landem. Zemí snů. McKayův comics nemohl být klasifikován jako dobrodružný (adventure), nebyla to ani vědecká fantastika (science fiction). Byla to - fantazie. Anglicky - fantasy.
  O něco později, roku 1930, vymyslil jedenadvacetiletý Robert E. howard pro potřeby pulpového časopisu Weird Tales postavu siláka Conana z Cimmerie. První příběh o Conanovi si Amerika přečte v roce 1932. V roce 1936 si Howard bere život a jako dědictví po sobě zanechává několik krátkých povídek a novel odehrávajících se v naší Zemi trochu podobném, přece však zcela fiktivním a fantastickém Never-Never Landu. hrdinný Conan tam dělá to, co jeho tvůrce dělat nemohl. Howard po sobě zanechal jen jednu delší práci o Conanovi a to "Hodina draka" (The Hour of Dragon). Ta je po jeho smrti vydána znovu pod názvem "Conan dobyvatel" (Conan the Conqueror). Howard si dává dvacet v temné mohyle a světem amerických fanů zatím otřásají další "Conan the..." od chytráků, kteří v tom vycítili byznys. Chytrákům se daří dobře a už začíná být jisté, že Howard stvořil nový, čtivý, dobře prodejný žánr - sword and sorcery, někdy také zvaný heroic fantasy.

Fantasy - velký výbuch!

  Krátce po Howardově smrti, roku 1937, publikuje v Anglii málo známý, pětačtyřicetiletý pan Tolkien dětskou knížečku nazvanou "Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky". Tolkienova koncepce Never-Never Landu nazvaného Středozemě se zrodila ve dvacatých letech našeho století. A teprve roku 1954 vydává vydavatelství Allen a Unwin "Pána prstenů". Psaní trilogie, která má otřást světem, zabralo autorovi dvanáct let. Předstihl ho C. S. Lewis se svou "Narnií" vydanou v roce 1950, avšak nikoli Lewis, nýbrž Tolkien srazil svět na kolena. Jelikož však nikdo není doma prorokem, odehrálo se toto sražení na kolena teprve v letech 1965-1966 po paperbackovém vydání ve Spojených státech. (1)
  Spolu s ním náhodou vychází i reedice (a reredakce) celé série "Conanů" spáchané L. Sprague de Campem.
  Pohledme na to - dva autoři a dvě díla. Dvě díla tak různá, jak jen jsou různí jejich autoři. Mladičký neurotik a zralý vyrovnaný profesor. Conan z Cimmerie a Frodo Pytlík z Hobytína. Dvě tak rozdílné Nikdy-Nikdy země. A společný úspěch. A byl stvořen žánr. Začal kut a šílenství.
  Když začal kult a šílenství, pohlédlo se zpět. Samozřejmě byla spatřena Lewisova "Narnie" a triumfálně dopsána do seznamu. Ale byl spatřen také pradávný "Les za světem" od Williama Morrise, "Alenka v Říši divů" od Lewise Carolla a dokonce "Čaroděj ze země Oz" od Franka Bauma z roku 1900. Byl spatřen také "The Once and Future King" od T. H. Whitea z roku 1958. Ano, i to byla fantasy, anglicky však znamenající tolik, co fantazie. Ovšem, jak si všimli střízlivě uvažující, předtolkienistická díla ani zdaleka nedosáhla takové popularity jako "Pán prstenů" nebo "Conan". A krom toho, dodali střízlivě uvažující, jestli budeme stále snižovat laťku, kde se za chvíli octnou Petr Pan a Medvídek Pú? To je přeci také fantazie - fantasy. i byl rychle vydumán termín adult fantasy - zřejmě proto, aby se Medvídkovi Pú zamezil vstup na seznam fantastických bestsellerů.

Fantasy - expanze

  Žánr se lavinově rozvíjí, pokládají se další milníky, portréty autorů rychle plní dvoranu slávy, Hall of Fame. Roku 1961 vznikají ságy "Elrick" a "Hawkmoon" od Michaela Moorcocka. Roku 1963 vychází první "Svět čarodějnic" od Andre Norton. V papervacku jsou znovu vydání "Fafhrd a Šedý kocour" od Fritze Leibera. Nakonec, roku 1968, se s velkým zahřměním objevuje "Čaroděj Zeměmoří" Ursuly Le Guinové a zároveň "The Last Unicorn" Petera S. Beagla - dvě díla zcela kultovního charakteru.
  Přicházejí léta sedmdesátá a vycházejí knihy Stephena Kinga, které lámou všechny prodejní rekordy. Je v nich sice více hororu než fantasy, ale je to prakticky první případ, kdy spisovatel z "ghetta" vypráskal mainstreamovce ze všech možných žebříčků bestsellerů. Brzy poté vychází "Thomas Covenant the Unbeliever" Stephena R. Donaldsona, Zelaznyho "Amber", "Xanth" Pierse Anthonyho, "Deryni" od Katherine Kurtzové, "Birthgrave" Tanith Leeové, "Mists of Avalon" od Marion Zimmer Bradleyové, "Belgariad" Davida Eddingse. A další. Další. Další. Konjunktura neslábne.
  Jak jsem řekl, šílenství, kult, prodejnost nad všechny rekordy. Obrovská popularita a obrovský byznys. A jako obvykle - ohrnuté nosy kritiků. Populární, čtivé, oblíbené, dobře prodejné - to může stát leda tak za prd. Nějaká fantasy! Ještě ke všemu pocházející v přímé linii od pulpových časopisů a "Weird Tales" - blábolů pro pitomečky vydávaných na špatném papíře. Nikdo neposlouchal Tolkiena, když starý usměvavý hobit klidně vykládal, že svou Středozemi nestvořil jako azyl pro dezertéry z armády práce reálné skutečnosti, ba právě naopak, chtěl otevřít brány vězení plného neštastných vězňů každodennosti. Fantazírování - rozkládal starý J. R. R. - je přirozenou tendencí v psychickém vývoji člověka. Fantazírování neuráží rozum, neškodí mu, nezamlžuje pravdu a nekalí touhu po poznání. Naopak, čím živější a pronikavější rozum je, tím krásnější fantazie je schopen tvořit. (2)
  Pravda, chtělo by se říci. A nikoli, chtělo by se dodat. Jelikož když začal byznys, do tvůrčího fantazírování se pustily různé, přerůzné rozumy. A talenty. Ale o tom později. Napřed by stálo za to podívat se a zamyslet, co to ta slavna fantasy vlastně je.

Definice v kočáru z dýně

  Jaká je fantasy - odpoví každý správný fan - to každý vydí. A pochází z pohádky, ta fantasy. Již Lem napsal - řekne každý správný fan - že fantasy je pohádka zbavená determinovaného osudu, je to příběh, v němž je determinace osudu porušena stochastikou náhody.
  Ha! Zní to tak moudře, až z toho člověka bolí zuby, ale ještě není konec. Studujíce dále klasika, dovídáme se, že fantasy se od pohádky zásadně liší, jelikož je to hra s nenulovým součtem a zároveň se od pohádky vůbec neliší, jelikož je stejně antiveristická ve vztahu ke skutečnosti. To už zuby bolí k nesnesení, ale co, Lemova studie "Fantastika a Futurologie" není psána pro prosťáčky jako jem já, co se jim musí všechno říct po lopatě a ještě přidat triviální příklad:
  Pohádka a fantasy jsou totožné, jelikož jsou antiveristické. Ve fantasy i v pohádce jede, řekněme, Popelka na bál v dýni zapřažené do myší a těžko si představit něco antiverističtějšího. Determinismus událostí, tento "homeostat" pohádky, žádá, aby kralevic pořádající bál dostal při pohledu na Popelku náhlý záchvat lásky hraničící s mánií a "nulový součet hry" zas vyžaduje, aby se vzali a žili dlouho a šťastně, když předtím potrestali zlou macechu a nevlstaní sestry. Ve fantasy naopak může zapůsobit "stochastika náhody" - kralevic, dejme tomu, předstíraje lásku zvábí dívku na temné cimbuří, tam ji defloruje a pak ji nechá hajduky vyhodit za vrata. Popelka toužící po pomstě se skryje v Šedých horách, kde zlato, jak známo, není. Tam zorganizuje odboj, aby porazila a sesadila smilníka. Brzy vyjde najevo, že Popelka má na korunu nárok a odporný princ je levoboček a uzurpátor, a k tomu ještě loutka v rukou zlého čaroděje. Jasné?
  Vraťmě se však k tomu "antiverismu" stanovícímu charakteristický rys či - jak říkají jiní, zvláště odpůrci žánru - stigma fantasy. A vraťme se k příběhu o Popelce. nechť náš příběh započne - již drobně nahlodán stochastikou náhody - dejme tomu na bále. Copak tu máme_ Ano, máme tu zámek, cimbuří, kralevice a šlechtu, paní v atlasových šatech a s korunkami, lokaje v livrejích a svícny - vše veristické až na zvracení. Pokud navrch přečteme kousek dialogu, v němž kralevicovi hosté komentují výsledky disputací papežských legátů v Kanstanci, verismus bude naprostý. Ale náhle tu máme vědmu, kočár z dýně a do něj zapřažené polní myši. Oj, zle je. Antiverismus! Můžeme jen doufat, že se děj odehrává na cizí planetě, kde myši tahají kočáry den co den. Naše hodná vědma bude kosmonautka z NASA nebo převlečený Mr. Spock. Případně se může příběh odehrávat na Zemi po strašlivém kataklyzmatu, který lidstvo vrátil zpět k feudalismu a cimbuří, přičemž je obohatil o myši-mutanty. Takový přiběh by byl přece vědecký, vážný a - ha, ha - veristický. Ale magie? Vědmy? Nikoli. Vyloučeno. Pohoršující nesmysl. Vyhodit, cituji Lema, do koše.
  Ha, moji drazí, perte mě, ale já nevidím příliš velký rozdíl mezi antiverismem magické dýně a antiversimem vzdálených galaxií či Velkého třesku. A diskuze o tom, že magické dýně nebyly a nebudou, zatímco Velký třesk snad kdysi byl nebo k němu jednou dojde, jsou pro mě stejně zbytečné a směšné, jako diskuze vedená z pozic výborových činovníků kultury, kteří kdysi žádali Teofila Ociepku, aby přestal malovat trpaslíky a začal zpodobňovat výdobytky komunismu, jelikož komunismus je a trpaslíci nejsou. A povězme si jednou provždy - vzhledem k antiverismu není fantasy o nic lepší ani horší než tzv. science ficion. A z našeho příběhu o Popelce, aby byl veristický, by se nakonec musel vyklubat sen sekretářky z projekční kanceláře, která se na Silvestra opila vermutem.

Mezi historií a pohádkou

  Vraťme se však k fantasy a jejím - snad - pohádkovým kořenům. Je nebývale málo klasických děl tohoto žánru, které využívají pohádkový motiv, programují se k jeho symbolice a postmodernistiky interpretují vyznění. Takových, které obohacují motiv obsahem, baví se manipulací s výše uvedeným determinismem náhody a snaží se sestavit matematickou rovnici z výše citovaného nenulového součtu. Něco takového není, či je toho pomálu. Důvod je prostý. Anglosasové, kteří ve fantasy dominují a kteří tento žánr stvořili, mají k dispozici mnohem lepší materiál: keltskou mytologii. Artušovská legenda, irské a bretoňské balady nebo welšský Mabinogion se hodí jako materiál pro fantasy stokrát lépe než nějaká infantilní a primitivně zkonstruovaná pohádka.
Artušovský mýtus je mezi Anglosasy věčně živý, je svým archetypem pevně vrostlý do jejich kultury. A proto archetypem, pravzorem VŠECH fantasy děl, je legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. (3)
  Kdo chce, ať zavře oči, sáhne do poličky s knihami a vytáhne z ní libovolnou fantasy. A ať si to srovná. Kniha popisuje dvě království (země, impéria) - jedno je Zemí dobra, druhé naopak. Je zde Dobrý král, obraný o trůn a dědictví, jež se snaží ziskat zpět, čemuž se protiví Síly zla a chaosu. dobrého krále podporuje Dobrá magie a Dobrý čaroděj, stejně jako kolem svého spravedlivého panovníka shromážděná Družina chrabrých chlapáků. Ke konečnému vítězství nad Silami temnot je však nezbytný Zázračný artefakt, magický předmět nebývalé síly. Tento předmět má v moci Dobra a Pořádku integrační a mírotvůrný vliv, v rukou Zla je destruktivní silou. Magický artefakt je tedy třeba najít a zmocnit se ho dříve, než padne do spárů Věčného nepřítele...
  Odkud to známe? Známe to z knihy "Artušova smrt". Pro nás je to sice jen kulturně cizí legenda, jedna z mnoha legend, cizí nám stejně jako třeba eskymácké pohádky nebo báje rudochů ze Svazu šesti kmenů. Zato v anglosaské kultuře sedí artušovský mýtus pevně a tvrdě, je s touto kulturou zcela spjat. A je - to je třeba říci - poměrně málo pohádkový. Je kvazihistorický. Dodnes se v Anglii vážně diskutuje, zda se Camelot nalézal na místě dnešního Winchesteru, dokonce se tam snad i organizují vykopávky. Dodnes jsou Tintagel nebo Glastonbury místy sjezdů různých maniaků, postdruidů a psychomedievalistů.
  Bylo by nepochybně příliš velkým zjednodušením číst jedním dechem "Pána prstenů" a "Artušovu smrt", bylo by zjednodušením objevně zahalekat, že Artuš je Aragorn, Anduril je Excalibur, že Prsten je Grál, Frodo je Galahad, Merlin Gandalf a Sauron spojením Morgany LaFay a divokých Sasů poražených u Mount Badon (na Polích Pellenoru). Nelze si však nepovšimnout podobenství v hlubší vrstvě obou děl a faktu, že celá fantasy těží z artušovského mýtu v jednom základním kánonu, v leitmotivu boje Sil Dobra a Pokroku představovaných Artušem, Merlinem, Excaliburem a Kulatým stolem, a Silami temnot zosobněných Morganou, Mordredem a jejich společníky.
  Legenda o Artušovi se stala nejen archetypem, pravzorem fantasy, nýbrž i polem působnosti autorů, kteří raději tvůrčím způsobem využili mýtus sám, než aby na něm stavěli "vlastní" nápady. Především je tu třeba jmenovat T. H. Whitea a jeho román " The Once and Future King", standardní dílo "camelotské" fantasy. Další událostí bylo vydání "The Mists of Avalon" od Marion Zimmer Bradleyové. Mezi dalšími autory tohoto podžánru můžeme jmenovat - podstatně tišeji než dva dříve zmíněné - Gilliana Bradshawa, Petera hanrattyho a Stephena R. Lawheada. naposledy se připojila Diana L. Paxsonová se zajímavým, byť za "Mlhami Avalony" beznadějně zaostávajícím dílem "The White Raven".

Gandalf na hrad!

  Máme tedy první kořen, root fantasy - je to archetyp artušovské legendy. Ale fantasy není strom s jediným kořenem. nezískala si popularitu jen proto, že hrála na zvučné struny spjaté s kulturou. Získala si popularitu, jelikož byla žánrem určitého ČASU.
  Či přesněji - časů. Způsobu, jakým autoři fantasy reagovali na časy, v nichž jim bylo žít. Připomeňme si - exploze fantasy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy byla tato literatura přijata a pozvednuta na roveň symbolům jako Beatles, květinové děti, Woodstack, byla reakcí na střelbu v Dallasu, na Vietnam, na technizaci, otrávení životního prostředí, na rozkvět náboženství welfare state, propagovanou šosáckou částí společnosti, na kult lenivé spotřeby před televizní obrazovkou, z níž plyne "Bonanza", "Dallas" či jiný opus na American Way of Life. V té době se rodí jiný kult - kult vzdoru. Na zdech stanic metra se objevují optimistické nápisy "FRODO LIVES!" a "GANDALF FOR PRESIDENT!". Novinový článek o nesmyslném ničení životního prostředí má titulek "Another Bit of Mordor!".
  Samozřejmě, v té době se objevuje i exploze dravé, vzpurné či varovné SF, ale má daleko k popularižtě fantasy. Neboť čtenář začíná chápat a cítit vzrůstající touhu utéct z té hnusné a děsivé každodennosti, od panující bezduchosti a necitu, od odcizení. Chce utéct před "pokrokem", protože už to není pokrok, nýbrž "Road to the Hell", jak o mnoho let později zazpívá Chris Rea. Sejít z té cesty alespoň na několik chvil, ponořit se do četby, utéct do Země Nikdy-nikdy, aby se spolu s hrdiny vydal do Šedých hor, kde zlato, jak známo, není. Aby po boku věrných druhů svedl boj se Silami temnot, neboť tyto Síly temnot, tento Mordor, který na stránkách příběhu ohrožuje fantastický svět,symbolizuje a zosobnňuje ty síly, které v reálném světě ohrožují individalitu - a snění.
  Eskapismus vyvěrající z takových snů je však eskapismem melancholickým. Přece to, co se kolem nás děje, se nedá sněním zadržet ani změnit. A tady se znovu vracíme k Legendě Kulatého stolu. Neboť legenda o Artušovi přece je smutná a melancholická, je - jak by jistě řekl Lem - legendou s "nenulovým součtem". Vzpomeňme si: Artušova smrt z ruky Mordreda znemožní vytvoření Království Dobra, Světla a Míru. Grál, místo aby spojoval, rozděluje a antagonizuje Rytíře Kulatého stolu, dělí je na hodné a nehodne dotknout se Svatého kalicha. A pro toho, který je znich toho nejvíce hoden, pro Galahada, znamená setkání s Grálem rozloučení se světem. Lancelot se zblázní, Merlin se dá ošálit a uvěznit Nimuí. něco končí, končí epocha. Starší Lid Velké i Malé Británie, elfové a jiné rasy musí odplout na Zábad, do Avalonu či Tir-Nan-Ogu, neboť v našem světě již pro ně není místa.
  V podstatě řečeno tu příliš necítíme "homeostat pohádky".
  A boj Dobra se Zlem? V legendě zlo netriumfuje bezprostředním a očividným způsobem - Mordred umírá, Morgana LaFay prohrává. Ale Artušova smrt - to přece všichni víme - musí způsobit zkázu králových báječných plánů. Nepřítomnost následníka musí způsobit chaos, boj o moc, anarchii, temno.
  Ale zároveň je Merlin věčný a jednou se vrátí - jako Gandalf? Tak tedy GANDALF FOR PRESIDENT. Z Avalonu se vrátí i Artuš, který je také The Once and Future King. A vrátí se tehdy, až s naším světem bude opravdu zle, očistí jej od zbytků Mordoru a tehdy zavládne mír, soulad a věčné štěstí, viribus unitis pod božskými (čarodějnickými) auxiliemi.

Vyzvaný - stíhaný

  A právě onu lyrickou melancholii, smutek plynoucího času a pomíjející éry zmírněný optimismem a nadějí krásně využil Tolkien v "Pánu prstenů". Výše podepsanému tekla slza z očka, když Šedý koráb odvážel Froda z Šedého přistavu a popotahovalo se, ach, popotahovalo, když Sam Gamgee oznámil Růžičce Cottton, že se právě vrátil. Ano, ano. Z šedého přístavu. Na Západ. Do Avalonu. Ano, ano. Mistr Tolkien se svezl po artušovském archetypu jak donský kozák po stepi. Ale co - byl První a Velký. Kdo se později vydal stejnou archetypickou stopou, dostal nálepku napodobitel. A jak ji mohl nedostat? Archetyp to byl přece stejný. A stále stejný je.
  K dobru je třeba Mistru Tolkienovi připsat. že řečený archetyp využil tak znamenitě, vložil do jeho přetvoření v příběh pochopitelný součastníkům tolik dřiny, že... stvořil vlastní archetyp, archetyp Tolkiena. Zopakjme experiment, sáhněme opět po fatasy knížce z naší poličky a uvidíme, o čem je.
  Takže v jednom více či méně vesnickém okolí žije si hrdina a má se k světu. Náhle se objeví tajemná bytost, obcykle čaroděj, a tento čaroděj našemu protagonistovi oznámí, že musí medle vyrazit na velkou výpravu, neboť v jeho rukou - toho protagonisty - leží osud světa. Neboť Zlo se rozhodlo zardousit Dobro a jediné, co může Zlu účinně vzdorovat je magické Támdleto. Magické Támdleto je Ukryté Támdle, čertví kde, určitě v Šedých horách, kde zlato, jak známo, není.
  Vyzvaný vykulí oči, neboť ho ani v nejsmělejších snech nenapadnlo, že v jeho rukou bude ležet osud světa. Trochu se čarodějovi zdráhá uvěřit, když vtom jej povinně drapnou Černí vyslanci Zla a on před nimi musí prchat. Prchne na Dobré místo, kde má chvíli klidu a také se tam dovídá o Legendě a Osudu. Nu, co se dá dělat. Protagonista se musí vydat na velkou Výpravu, shodně s mapou, kterou autor prozíravě umístil na počátek knihy. Mapa obsahuje bohatě rozeseté Hory, Hvozdy, Bažiny a Pouště se Strašlivými názvy. Nevadí, že Hlavní stan Nepřítele, kam je třeba dojít, je umístěn na severním či východním kraji mapy. Buďme si jisti, že hrdina pocestuje klikatě, protože musí navštívit všechna Strašlivá místa. Chodit rovně je ve fantasy zakázáno.
Hrdina nemůže cestovat sám, proto se mu narychlo smontuje Družina - spolek malebných a charismatických postav. Začíná Výprava, klikatě, samozřejmě, a děsuplná dobrodružství ve Strašlivých místech střídá idyla odpočinku v Místech přátelských. Konečně dochází k final showdown v Sídle Zla. Tady jednoho ze členů Družiny klepne pepka, ale zbytek vítězí. Zlo je poraženo, alespoň do chvíle, než si autor zamane napsat další díl - neboť pak se Zlo "obrodí a bude potřeba začít da capo al fine.
  Výše uvedený, záměrně zjednodušený a posměvačný glajchšalt měl za úkol přenést nás k dalšímu tématu - k faktu, že celá mohutná vlna posttolkienistické fantasy je žánrem nepříliš objevným, šablonovitým, brakovým, mizerným a obecně nevhodným, aby se o něm vážně diskutovalo. Takový je totiž názor kritiky. K výše uvedenému názoru pak krom právě vysmátého opakování motivů po Tolkienovi a artušovském archetypu vůbec přispívají ještě dva prvky - chorobný sklon fantasy autorů lepit mnohadílné ságy a... obálky knížek.

Čelem k nadšenci

  Začněme obálkami. Obálka knížky, to je její vizitka. Nenamlouvejme si, že kritici jsou schopni přečíst všechno, co vyjde - nejsou a taky nečtou. Čtení není podmínkou sine qua non pro psaní recenzí. Stačí se podívat na obálku. Je-li na ní, kupříkladu, název vymalován písmem zborceným krví a níže se šklebí vyceněná tlama s vyvaleným očima - je hnedle zřejmé, že je to lacitý splatterhorror, jinými slovy - pardon my french - sračka k pohledání. A je-li na obálce polonahá slečna v objetí hrdiny s bicepsy lesknoucími se nátěrem Oil of Ulay či z jiné Jojoby, a má-li tento hrdina v ruce jatagan, přičemž se na to všechno shůry šklebí drak vzhledem připomínající vyhládlého leguána, máme co dělat s mizernou fantasy, s "pulpem" a brakem a takto je třeba napsat recenzi. A trefí se, trefí, do samotného středu, tak, že by Kevin Costner z Sherwoodkého lesa záviděl. Proč? Nedá se netrefit! Protože ten střed je veliký jako Kulatý stůl krále Artuše, u nějž společně zasedalo sto padesát rytířů, nepočítaje v to královnu Guinewru a její fraucymór.
  Proč tomu tak je_ Proč - otáže se někdo - vydavatel sám, vlastní rukou, lepí na knihu ten "cejch", tu etiketu braku? Odpověď je prostá. Vydavatel míří na takzvaného NADŠENCE. A takzvaný NADŠENEC chce na obálku Borise Valleja, chce nahaté hýždě a poprsí, která div nevybuchnou zpod pancéřové podprsenky. NADŠENEC ve fantasy nehledá smysl, kterýžto smysl by zakvílel, že do boje nikdo netáhne v děrované zbroji, jelikož v takovéto zbroji je nejen nebezpečné bojovat, nýbrž třeba i jen prodírat kopřivami hustě zarůstajícími úvozy Temných hvozdů a Šedých hor, kde zlato, jak známo, není. A s nahou - excusez le mot - prdelí se dá dělat jen jedno a to není ani "heroic" ani "fantasy". Ve většině případů.
  Fantasy působí dojmem, jako by se natolik polekala kritiků, že ve svém rozvoji začala používat zvláštní mimikry - jako by se vzdala všech nároků a zcela zanechala boje o místo na slunci, čili na seznamu děl nominovaných na Huga, Nebulu nebo alespoň International Fantasy Award. Fantasy nepotřebuje uznání - stačí jí davy NADŠENCŮ, kteří bez rozmyslu kupují vše, co vyjde. Fantasy má svou pevnou a věrnou spotřebitelskou skupinu a stará se jen o ni. Nejlepším příkladem dbaní na její chutě jsou slavné cykly, fantasy série, hrůzné kobyly s děsivým množstvím dílů.
  Relativní rekord zde zřejmě drží jakýsi Alan Burton Akers, jehož cyklus "Scorpio" dosáhl více než čtyřiceti dílů. Slušně je na tom i ten starý páprda Piers Anthony se svým "Xanthem" - nasekal ho rovných třináct dílů a ještě zvládl přidat sedm kusů cyklu "Apprentice Adept", čtyři "Taroty" a mnoho dalších knih a cyklů. John Norman, o němž ještě bude řeč, má na svědomí nějakých jedenáct dílů cyklu "Gror". Skromějších autorů, kteří se spokojují s pětidílnými, čtyřdílnými a třídílnými cykly je nepsočet. Naneštěstí.
  Proč naneštěstí, zeptá se někdo. Ano, proto, že až na vzácné vyjímky začínají být všechny zmíněné kobyly těžké, opakující se a nudné už v kole druhé, třetí, maximálně čtvrté knížky. Tenhle názor sdílají i NADŠENCI, kteří masově nakupují cykly, táhnoucí se jako smrad za všeobecným zájmem, protože si umanuli, že se musí dozvědět, jak to skončí. Kritici a porotci prestižních cen, jak už jsme řekli, nad těmito ságami lámou hůl, protože je nejsou sto sledovat. Já sám, a mám se za pilného kontrolora fantastických novinek, někdy mávnu rukou a nekoupím si šestý díl nějakého cyklu, když mi nějak uteklo předešlých pět. A mnohem, mnohem častěji rezignuji na koupi dílu prvního, když se na mě z obálky šklebí varování: "First Book of the Magic Shit Cycle". Také se mi stává, a to nezřídka, že si koupím "Book Three" a jsem na vrcholu blaha, že jsem si nekoupil předchozí dvě a také mám nezvratnou jistotu, že si nekoupím ani tři další. Bohužel, nobody's perfect - právě čekám, a přešlapuji přitom, na desáty díl "Amberu" od Zelaznyho. A vím, že budu rozčarován. Je to stejné jako s krásnou slečnou - zkušenosti nás učí, že jsou všechny stejné, ale co z toho; neodoláš, člověče, neodoláš.

Honba za mamonem?

  Zajímavé je, že většina autorů mastících ty příšerné ságy jsou schopní, zruční a zkušení spisovatelé. Co je příčinou, že tací dobří spisovatelé práskají díl za dílem a táhnou cykly jako žvýkačky, místo aby své nápady vrhli na něco úplně nového; místo aby se pustili do něčeho objevného, od něčeho, co by vypálilo rybník kritikům a nepřátelům fantasy, věčným posměváčkům a tlučhubům? Myslím, že znám odpověď. Autoři se zamilovávají do svých hrdinů a aneradi se s nimi loučí. I když cítí, že už postavy vyždímali do poslední nitky, píší další díly o jejich dětech (Roger Zelazny, Piers Anthony a cítím, že ani Eddings nevydrží).
  Autoři se zamilovávají do svých "světů" a jejich map. Jsou-li na mapě Šedé hory a postavám nestačilo pět dílů ke zjištění, že tam zlato není, napíšeme šestý. A v dalším, sedmém, spatříme sousední arch mapy a dozvíme se, co je na sever od Šedých hor - a to je nepochybně - pardon my french - Planina Šedého hovna.
  A nakonec - autoři lenivějí a už se jim nechce myslet. Autoři jsou omezení pitomci, kteří kdyby se rozkrájeli, nevydupají ze sebe nic originálního a jsou nuceni omílat obehraná schémata. A především jsou autoři vypočítavé bestie a jde jim o prachy, jaké se platí od dílu. Piers Anthony protahuje "Xanth", cyklus, při jehož čtení bolí nudou žaludek i hemeroidy, protože dostane na každý díl vydatnou zálohu. Autoři jsou arogantní bestie, přesvědčené, že čtenář koupí vše, co nadepíšou svým jakž takž proslulým jménem.
  Všechno tohle sepsal chlápek, který produkuje "ty Zaklínače".
  Až dosude se chlápek produkující "ty Zaklínače" zdá být na straně protivníků fantasy, kteří dokazují - v čele s Markem Oramusem - "úpadek žánru". Nu dobrá, žánr ve svém celku vskutku značeně upadl. Nemohu však souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že příčinoutohoto úpadku je fakt, že děj se odehrává na vymyšlených světech a hrdinové nosí meče. Nemohu říci nic jiného, než prohlásit, že hard SF, kyberpunk i political fiction jsou zrovna tak upadající - ve svém celku. nikdo mě nepřesvědčí, že svět zničený válkou nebo živelnou pohromou, kde bojuje každý s každým a všichni s mutanty, je lepší než Země Nikdy-nikdy, kvazifeudální svět, kde bojuje každý s každým a pořádají se hony na gobliny. I kdybyste mě bili, neuznávám nadřazenost cesty hvězdoletem na Tau Ceti před výpravou do Šedých hor, kde zlato, jak známo, není. Vzbouřený palubní počítač pro mne nemá větší dějovou hodnotu než zrádný čaroděj a žádný laser-blaster si u mě automatický nestojí lépe než meč, halapartna nebo okovaný cep. A nadřazenost Pirxe či Endera na Conanem pro mě nevyplývá z faktu, že první dva nosí skafandry, zatímco třetí bederní roušku.

Le Guinová kontra Tolkien

  V moderní fantasy však lze pozorovat jistý trend, snahu vymanit se z artušovsko-tolkienovského schematu, touhu propašovat mezi "fantastickými" rekvizitami obecné a vážné úvahy a pravdy. Hlavní trend - abych neřek "mutace" fantasy, k níž dochází, má zajímavý charakter - je téměř výhradně doménou autorek.
  Ve fantasy posledních let panuje rozhodná převaha píšících žen. Pomineme-li nezlomné autory ság, jako například řečeného Pierse Anthonyho a parodisty jakým je Terry Pratchett, po bitevním poli se nám ještě potácí David Eddings, který nedávno vrhl na th poslední (?) díl cyklu "Malloreon" (kéž by :-( - Galain) a poslední díl "Ellenium". Bojují ještě Tad Williams a Charles de Lint. Roger Zelazny konečně v těžkých bolestech porodil poslední (?) "Amber" a Terry Brooks novou "Shanaru". Zbytek - a je jich nespočetně - jsou ženy.
  Revoluci zahájila ursula Le Guinová, která v celém svém nikoli pranepatrném díle spáchala v podstatě jen jednu klasickou fantasy - ale zato takovou, díky níž stanula na stupních vítězů vedle Mistra Tolkiena. Jde o trilogii Zeměmoří, Earthsea. Paní Le Guinová se s děsivou lehkostí vymanila z Tolkienovského pravidla a minula artušovský archetyp. Dala před nimi přednost symbolice a alegorii. Ale jaké? Pohleďme pozorně.
  Už sám Archipelag Zeměmoří je hlubokou alegorií - ostrovy rozeseté po moři jsou jako osamělí, odcizení lidé. Obyvatelé Zeměmoří jsou izolovaní, osamělí, uzavření do sebe. Jejich stav je takový a ne jiný, protože něco ztratili - k plnému štěstí a psychické vyrovnanosti jim chybí ztracená Runa králů z prasklého Prstenu Erreth Akbe.
  Osamění a odcizení obyvatel Zeměmoří se projevuje skrýváním jejich pravých jmen - skrýváním pocitů. Vyjevení pocitů, zrovna jako vyjevení jména, činí člověka bezbranným, vystavuje jej napospas ostatním. Elita Zeměmoří, čarodějové z Roke, překonávají po etapách obtížnou, přimo zednářskou iniciaci, aby dosáhli dokonalosti - ta se mezi jiným projevuje tím, že schopný čaroděj dokáže bez obtíží rozeznat skutečné, tajné jméno člověka či věci, a tím získat moc na bližním nebo hmotou. Ale Zlo - v knize zosobněné postavou gebbetha - bez obtíží zjistí Gedovo pravé jméno. Věnují tedy čarodějové léta studií jen na to, aby se vyrovnali Zlu?
  V prvním dílu trilogie máme klasický problém Dobra a Zla, a máme tu i hrdinovu výpravu (anglicky quest). Ale Gedův quest se liší od obyčejných výprav do Šedých hor - Gedův quest je alegorie, jsou to věčné rozchody a rozloučení, věčná samota. Ged bojuje sám se sebou o dokonalost a se sebou samým svádí i poslední, finální boj, boj symbolický - zvítězí, když se sjednotí s prvkem Zla a tak vlastně přijme dvojakost lidské přirozenosti. Získává dokonalost, přijímaje fakt, že úplná dokonalost je nedosažitelná. Pochybujeme i o Gedově získané dokonalosti a máme proč. Po románu "Čaroděj Zeměmoří" (Wizard of Earhsea) následují "Hrobky Atuanu" (The Tombs of Atuan).
  "Hrobky Atuanu" nás zavádějí ještě hlouběji do zákrutů psychiky, přímo tam, kde nás chce autorka mít. Máme tu atuanský labyrint, převzatý z archetypu, z Mínosova krétského labyrintu. Jako krétský labyrint, má i labyrint Atuanu svého Minotaura - ale není to netvor ve stylu klasické sword and sorcery, tvor, který ryčí, prská, kope a trhá uši, přičemž se zlověstně pochechtává. Na to je paní Ursula příliš inteligentní. Minotaurem atuanského labyrintu je čisté a koncentrované Zlo. Zlo ničící psychyku - zvláště psychiku nehotovou, nedokonalou, nepřipravenou na takové setkání.
  A do tohoto labyrintu pyšně vchází Ged, hrdina, Theseus. A jako Theseus je Ged odkázán na Ariadnu. Neboť Tenar je tím, co hrdinovi schází, bez čeho je neúplný, bezbraný, ztracený v symbolické spleti chodeb, umírající žízní. Ged žízní alegoricky - nejde tu o tekunitu, nýbrž o animu - ženský prvek, bez něhož je psychika nedokonalá a nedokončená, bezradná vůči Zlu. Ged, slavný Dragonlord, mocný mág, se náhle stává vyděšeným dítětem - v pokladnici labyrintu, ve tmách prosáklých dechem Zla jej zachraní dotek Tenačiny dlaně. Ged jde za svou aminou - protože musí. Protože právě nalezl ztracenou runu Erreth Akbe. Symbol. Grál. Ženu.
  Opět tu působí archetyp. Jako Theseus, i Ged Opouští Ariadnu. Nyní Tenar vzrůstá do mohutného symbolu, do velmi současné a velmi feministické alegorie. Alegorie ženskosti. Kultovní panenství střežené sklášterním řádem a první muž, ktery rozvrátí poskládaný svět. Tenar vyvádí Geda z labyrintu - pro sebe, přesně tak, jako to udělala Ariadna s Theseem. A Ged - jako Theseus - to neumí docenit. Ged nemá čas na ženy, musí přece napřed dosáhnout "Nejvzdálenějšího pobřeží" (The Fahrthest Shore - název třetího dílu). Ženská amina mu není potřebná. nechá ji tedy, i když se rád těší myšlenkou, že na něj někdo čeká, myslí na něj a stýská se mu po ostrově Gont. Těší ho to. Jak je to odporně mužské!
  Po osmnáctileté odmlce píše paní Ursula "Tehanu", další díl trilogie, další pokračování své alegorie ženskosti - tentokráte triumfující. Paní Ursula byla vždycky bojovná feninistka. Kdo nevěří, a najdou se tací, ať si přečte sborník jejích esejů s názvem "Jazyk noci" (The Language of the Night). Paní Ursula nikdy neodpustila svým vydavatelům, že ji na počátku kariéry požádali, aby se podepisovala enigmatickým "U. K: Le Guin". Nikdy nedarovala Andre Norton a Julianě May, že se skrývaly za mužskými pseudonymy.
  V "Tehanu" - jak se dalo čekat - přileze zlomený a zničený Ged ke své animě po kolenou a ona už tentokrát ví, jako ho zadržet, do jaké role jej postavit, aby se pro něj stala vším - nejdůležitějším smyslem i cílem života, aby tento bývalý Arcimág a Dragonlord zůstal po jejím boku až do konce svých dnů a ještě přitom radostí kvičel jako prase. A naduté čaroděje z Roke čeká neveselá budoucnost - práce ve firmě s ženskou na postu ředitele. Ojoj-joj-joj-joj!

Synové amazonek, dcery gigantů.

  Jak již bylo řečeno, "Tehanu" přišlo pozdě a v takzvané mezičase se přezs knihkupecké regály převalila vlna feministické fantasy. S jediným společným tématem - ženou ve světě mužů. Ženou ve světě Conanů, jako ženou ve světě Fordu, Rockfellerů a Iaccocců. Ne horší, spíše lepší. S námahou, po těžkém boji, ale lepší. Žena, hrdinka Marion Zimmer Bradleyové, C. J. Cherryhové, Tanith Leeové, Barbary Hamblyové, Patricie McKillipové, Julian Mayové, Diany Paxsonové, Mercedes Lackeyouvé, Jane Yolenové, Pauly Volsky, Susan Dexterové, Patricie Kennealyové, Friedy Warringtonové, Jane Morrisové, Sheri Tepperové, Jenifer Robersonové, Margaret Weisové, Phyllis Eisensteinové, Judith Tarrové a dalších.
  "Dámská" fantasy je odrazem bojujícího feminismu přelomu šedesátých a sedmdesátých let, boje žen o equal rights, která prý nechtěli ženám dát muži, tehdy nazývaní mužské šovinistické svině, ve zkratce MCP, male chauvinist pigs. Jak to, zaječely sborem autorky a za nimi čtenářky, to nás kromě každodenní diskriminace mají ti MCP utlačovat i v Zemi snů, v Never-Never Landu? Cožpak ani tam není útěku?
  Ano, ukázalo se, že není, neboť dříve do Never-Never Landu utekli "mužští" autoři. Již praotec Conan šílel po Zemi snů s mečem a... pomiňme mlčením, s čím ještě. Neboť tvůrce Conana a jeho dědicové utekli do snů... před ženami. Conan a jeho pobratimové jsou vysněnými ideály autorů, zosobňující jejich sny. Byli to hrdinové, které vtipný Stephen King definaoval krátce, ale tak výstižně, že musím citovat v originále: ...strongthewed barbarians whose extraordinary prowess at fighting is only excelled by their extraordinary prowess at fucking.
  Příběhy o takových hrdinech, dodává King, působí pouze na impotentní slabochy, duševní trosky, vaginofóby, lidi nesmělé a zakomplexované, kteří se rádi identifikují s hrdinou vzrůstu sedmi stop, který si mečem prosekává cestu hordou nepřátel na alabastrových schodech zborcené svatyně a přes volné rameno se mu pohupuje spoře oděná kráska.
  Rekord zde drží Johnd Norman, z jehož cyklu "Gor" čiší ohavné a zřejmé komplexy a problémy, s nimiž by měl autor co nejrychleji pádit k sexuologovi, než mu přerostou do maniakálního stavu. I v jiných povídkách a románech sice bývají hrdinové podle Kingovy definice mužství a svou archetypální mužnost samozřejmě dokazují mlácením nepřátel po hlavách a hravým dobýváním všech žen, které před nimi neutečou do vrcholku stromu. Avšak tito hrdinové se zabývaji i něčím jiným - zachraňují před zkázou světy a království, hledají magické artefakty, hubí draky. U Johna Normana hrdinové pouze a výlučně znásilňují. A žena musí být u Johna Normana před znásilněním spoutána, zakována do želez, zmrskána a ocejchována žhavým železem. Klinický případ vaginální fóbie obohacené komplexem slabocha, který se bojí přiblížit k ženě, která má volné ruce a může jeho namlouvání rázně odmítnout.(4)
  V románech feministické fantasy se ženy vymaňují z conanovsko-gorovského schématu. Dovedou drzého otrapu praštit mečem či zaklínadlem a pokud je někdo dokonce znásilní, běda mu, draze za to zaplatí. nejpozději v pátém díle ságy. Některé autorky to už trochu přehánějí. Hrdinky cyklu "Vows and Honor" od Mercedes Lackeyové, válečnice Tarma a čarodějka Kethry, jsou znásilňovány přímo cyklicky, začasté hromadně, a vždy se vzpamatují a mstí. Pár stránek textu o ničem a da capo. Několik dalších stran a máme tu Tarmu a Kethry sedící u ohně a vzpomínající na dávna znásilnění. Banální popis přírody a máme tu třetí, zcela náhodou znásilněnou ženu, a Tarma s Kethry se mstí ze solidarity. Jezus Maria.
  V trilogii "Last Herald Mage" od téže autorky je hrdinou Venyel, chlap. Koupil jsem si to, zvědav, co nám autorka poví o mužích. Nu, je toho hodně. Venyel má na muže dosti zvláštní erotické sklony a autorka div nevyletí z kůže, aby čtenáře přesvědčila, že to je právě to, co mají tygři nejraději. Odpustil jsem si koupi dalších dvou dílů, zděšen perspektivou, co v nich hlavního hrdinu ještě čeká. V podobně typickém cyklu "Lythande" od slavné Marion Zimmer Bradleyové je hrdinou čarodějka ukrývající své pohlaví pod mužským převlekem. Magička dokončí svá čarodějná studia převlečená za muže, jinak by totiž nedosáhla imatrikulace. Průhledná alegorie odříkání ženy, která se rozhodla udělat kariéru ve firmě Tank Xerox. Dávám přednost "Tootsie".
  Když už je řeč o Marion Zimmer Bradleyové, právě ona je promotorkou známého cyklu "Sword and Sorceress", čili - pozor! - "Mečem a dámskou magií" (překlad můj a velmy volný). Sborníků povídek tohoto cyklu vyšlo již devět a mají s k světu. Je to - pokud jde o fantasy - jediné opravdu dobré a jisté místo zdařilého startu pro debutanty a začínající spisovatele. Či spíše spisovatelky, zvážíme-li leitmotiv. Autory tam sice občas také pouštějí, ale viz výše. Musí sklonit hlavu a ohnout kolena, musím jim změknout a klesnout... mužská pýcha. Budoucnost žánru tedy vidím jako na dlani.

Fantasy v Polsku

  V Polsku je fantasy doménou autorů mladých jak věkem, tak zkušeností. A to je po čertech vidět. Naše fantasy - to jsou chaotické, špatně slepené obrazy, z nichž dýchá fascinace násilím a sexem, přičemž obě tyto fascinace jsou infantilně chápané a rovněž infantilně popsané. Ale jelikož jsou určeny infantilnímu čtenáři, nalézají potlesk i oblibu. Autor i čtenář si spolu v tomto přirozené prostředí vegetují v dokonalé symbióze.
  Kdo nevěří, ať se rozhlédne. Autoři, jejichž výsledky na poli klasické - či neklasické - SF jsou zajímavé, objevné a vůbec pozoruhodné, začínají tvořit parádní "Hloupé Honzy", jen se dotknou fantasy. Příznačné? Ovšemže je to příznačené. Neboť dotyční autoři znají kánon SF, na kterém vyrostlí, jejíž četba je fascinovala a v níž se snažili najít poselství a hlubší smysl. Znají SF jako TVŮRČÍ METODU. Znají všechny odstíny a jemnosti žánru, vědí, že s sebou nese něco víc než radostné popisování Bug Eyed Monsters přilétnuvších z kosmu a prahnoucích po vládě nad Zemí, naší krvi a našich ženách.
  Bohužel - opakuji - v případě fantasy jim znalost kánonu chybí. A metody. Chybí jim metoda. Zbyl jen Hloupý Honza.
  A proto nemáme fantasy, která by mohla konkurovat Tolkienovi, Le Guinové, Jacku Vancemu, Patricii McKillipové, Donaldsonovi nebo Eddingsovi. Máme takovu, řekněme, splatter-gore-fuck and puke fantasy. Fantasy pro ty, kterým ke snění stačí představa, jak mlátí soupeře po hlavě nebo po ledvinách, napichují ho na ostří nebo na kůl, případně skočí na svou vyvolenou a dlouho a vytrvale se na ní svíjejí, zatímco ona stéha rozkoší a drásá jim nehty záda. Fantasy pro ty, kterým útěk do právě takových a ne jiných nů udělá co nejlépe.
  Co naplat, každý má takový útěk, jaký si zaslouží.

Berlín, listopad 1992

Poznámky:

  1) Tento obrovský úspěch a tokienománie vznikly v USA vzdor autorovi i jeho agentu, kteří nesouhlasili s levným brožovaným vydáním. Lze tedy směle tvrdit, že k rozkvětu fantasy došlo díky vydavatelskému pirátství. Pirátem byl, mimochodem řečeno, v žánru velmi zasloužilý Donald A. Wollheim.
  2) Autor se omlouvá, ale přestože v tomto textu tu a tam uvádí citáty, nebude uvádět žádné odkazy, protozč "Viz" a "Dosl. cit." ho smrtelně nudí.
  3) Autor si uvědomuje, že takové názory si přímo říkají o to, aby se s nimi polemizovalo. Autor se omlouvá a zároveň prohlašuje, že na žádné polemiky nezareaguje, protože nemá čas na hlouposti.
  4) Autor si je vědom reklamy, jakou zdarma děla Johnu Normanovy i faktu, že všechny pulty v Polsku brzy zaplaví cyklus "Gor". Co dělat, signum temporis.

  P.S. No dobře, tady je můj seznam, moje soukromé "12 nej...". Po Tolkienovi a Le Guinové následují: Stephen R. Donaldson "Thomas Covenant", T. H. White "The Once and Future King", Peter S. Beagle "The Last Unicorn", Roger Zelazny cyklus "Amber", Marion Zimmer Bradleyová "The Mists of Avalon", Jack Vance "Lyonesse", Tanith Leeová "Birthgrave", Patricia McKillipová "Riddlemaster of Hed" a "The Forgotten Beasts of Eld", David Eddings "Belgariad" a cyklus Fritze Leibera "The Sword of..." čili Fafhrd a Šedý Kocour.

přeložil Michael Bronec

do HTML přepsal Galain